Napsal uživatel Vlasta (neověřeno) dne So, 03/16/2013 - 01:29.
A máme zde druhou část Božího sebezjevení. Mohli bychom ji nazvat vnitřní zjevení, nebo alespoň vnitřní schopnost zjevení přijmout. Žádný člověk ve svém přirozeném stavu ve skutečnosti nedochází k poznání Boha v plném biblickém smyslu. Avšak každému byla dána schopnost přijmout zjevení z přírody. Pavel mluví o této schopnosti, když říká, že "to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné" (Římanům 1,19)
Dejme tomu, že jedete autem a přiblížíte se ke značce, která říká: "Objížďka - odbočte vlevo." Ale vy na ni nedbáte a pokračujete dál. Náhodou se tam objeví policista, který vás pak zastaví a začíná vypisovat lístek na blokovou pokutu. Jakou byste asi našli výmluvu? Můžete namítnout, že jste značku přehlédli. To ale situaci nemění. Pokud řídíte, pak odpovědnost za to, že dopravní značku nepřehlédnete a uposlechnete, leží na vás. Zodpovídáte i za to, když se bez ohledu na značku další riskantní jízdou zřítíte ze srázu a těžce ublížíte sobě i spolucestujícím.
Pavel říká, že - zaprvé - je tu značka. Je to zjevení Boha v přírodě. Zadruhé - máte oči, orgán, který vám zprostředkovává informace, které jsou napsané na ceduli - objížďka,odbočte vlevo. Jestliže se dobrovolně rozhodnete značku ignorovat a tak přivolávat katastrofu, je to pak vaše vlastní vina. Ve skutečnosti Boží rozsudek (podobný jako verdikt onoho policisty) přichází ne proto, že jste Boha neznali nebo jej nemohli poznat, ale proto, že i když jste o Bohu věděli, přesto jste jej jako Boha odmítli uznat. Pavel píše: "....nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni" (Římanům 1,20-21)
Pavel netvrdí, že v přírodě je o Bohu dostatek důkazů k tomu, aby o něm mohl být informován jen vědec, cílevědomě pronikající do přírodních tajemství. Neupozorňuje, že znamení je pouze ukryté a daří se nám ho najít jen v případě, když se pozorně díváme. Pavel říká, že jde o znamení přístupné a zřetelné. Je to jako velká informační tabule. Jako reklama na dálnici, v noci osvícená. Nikdo - ať je jakkoli slabomyslný,málo študovaný nebo nevýznamný,chudý - se nemůže vymlouvat, že ji přehlédl. Jediná květinka poskytuje dostatek důkazů, aby dítě i vědec dospěli k stejnému závěru - uctívání Boha. Strom, oblázek, zrníčko písku i otisk prstu - poskytují dost důkazů, abychom začali Boha oslavovat a děkovat mu. To je cesta k poznání. Ale lidé to nečiní. Na místo Boha staví přírodu nebo její části a zjišťují, že jejich mysl se ocitá ve tmě.
Kalvín dochází k tomuto závěru: "I když se nám však nedostává přirozené schopnosti dobrat se čistého a jasného poznání Boha, přece jsou všechny naše výmluvy vyloučeny, protože tupost je v nás, aniž by nás samotné svědomí jak z podlosti, tak z nevděčnosti vždy usvědčovalo."
Odmítnutí Boha
Slovy o podlosti a nevděčnosti nás Kalvín přivádí k druhému bodu Pavlovy argumentace v listu Římanům: ke skutečnosti, že všichni odmítli Boha i přes to, že se Bůh sám v přírodě zjevil. Když ale tuto myšlenku Pavel v dopisu rozvádí, "Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil" , ukazuje zároveň na povahu našeho odmítnutí a vysvětluje, proč k němu došlo.
Klíč k tomuto všeobecnému odmítnutí Boha se nachází ve slovním spojení "kteří svou nepravostí potlačují pravdu". Slovo "potlačují" je pokusem vystihnout smysl řeckého slovesa katechein, jež znamená "držet", "pevně držet", "udržovat", "brát", "zadržovat" , "omezovat" nebo "potlačit". V kladném smyslu se tohoto pojmu užívá ve významu držet se všeho dobrého. Pavel vyzývá: "Držte se slova života" (Fp 2,16). V záporném významu se tohoto slovesa užívá ve významu - "neprávem něco potlačovat" nebo "omezovat". Tak novější (anglické) překlady Bible hovoří v Ř 1,18 o těch, kteří "potlačují pravdu svou nepravostí" (NIV), "potlačují pravdu v nespravedlnosti" (NASB) a "drží pravdu uvězněnou ve své nepravosti" (JB). Nová anglická Bible (NEB) říká, že takoví lidé "dusí" pravdu. Toto je tedy podstata problému. Boží hněv se zjevuje z nebe proti lidem ne proto, že jednoduše a snad z nepozornosti přehlížejí pravdu, ale spíš proto, že záměrně a zlomyslně potlačují vše, co hluboce ve svých srdcích o Bohu znají.
R.C.Sproul nazval tento argument "jádrem Pavlovy psychologie ateismu" a poukázal na to, že právě zde tkví lidská vina. Všem lidem bylo dáno dostatečné poznání, aby je přimělo odvrátit se od sebe samých a od svých vlastních životních cest k Bohu, a tak jej alespoň začít hledat. Ale toto poznání, jako velký pramen, bylo potlačeno. Nyní hrozí, že pramen prudce vytryskne a smete názory a životní styl toho, kdo jej potlačil. Z této jasné obavy člověk poznání Boha ještě více tlumí a potlačuje pravdu.¨ Proč si takto počínáme? Je-li pravda to, co jsme si ukázali v poslední kapitole, že poznání Boha vede k našemu nejvyššímu dobru, a platí-li zároveň - jak jsme si právě řekli - že začátek tohoto poznání již pro nás existuje nyní, proč je tedy potlačujeme? Neměli bychom tuto pravdu - místo abychom se jí snažili zbavit - naopak vděčně přijmout? Jsou lidé v tomto ohledu skutečně tak nerozumní? Nebo je Pavlův pohled chybný?
Pavel se nemýlí. Lidé skutečně pravdu potlačují. Důvod, proč to činí, je ten, že nemají rádi pravdu o Bohu. Nesnášejí pravdu, k níž je Bůh přivádí.
Všimněte si, že Pavel začíná tyto verše v listu Římanům zmínkou o Božím hněvu, který se zjevuje z nebe proti každé "bezbožnosti a nepravosti lidí". Termín bezbožnost má mnoho významů. Zde jeho význam nespočívá ani tolik v tom, že se lidé nepodobají Bohu (i když to je pravda), nýbrž že navíc stojí v opozici vůči Bohu v jeho božské svatosti. Bůh je svrchovaný, ale lidem se jeho svrchovanost nelíbí. Nechtějí uznat, že tu je Ten, kdo právem vládne. Bůh je svatý, ale lidem se nezamlouvá jeho svatost. Boží svatost nám totiž nepříjemně připomíná naši vlastní hříšnost. Bůh je vševědoucí, ale ne vždy se nám jeho moudrost líbí a hodí. Nezamlouvá se nám takový Bůh, který vidí do tmavých zákoutí našich srdcí a který nás důvěrně zná. Téměř vše, co lze vědět o Bohu, se přirozenému člověku tak či onak příčí. Potlačuje proto důkaz, který by jej vedl ve směru pravého poznání Boha.
Druhé slovo je "nepravost". Vše o Bohu je přirozenému člověku nepříjemné, přičemž rozhodující příčinou jeho odporu je Boží spravedlnost. Bůh je svatý, kdežto lidé jsou "příliš světští". Jsou nespravedliví a mají rádi svou nespravedlnost. Z toho důvodu si nepřejí poznat Boha, který by na ně kladl závazné morální požadavky. Znát jej by si vyžadovalo hlubokou změnu v životě člověka. Jinými slovy: příčiny odmítání Boha musíme hledat spíše v rovině morální než intelektuální. V.S.
Odp:
A máme zde druhou část Božího sebezjevení. Mohli bychom ji nazvat vnitřní zjevení, nebo alespoň vnitřní schopnost zjevení přijmout. Žádný člověk ve svém přirozeném stavu ve skutečnosti nedochází k poznání Boha v plném biblickém smyslu. Avšak každému byla dána schopnost přijmout zjevení z přírody. Pavel mluví o této schopnosti, když říká, že "to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné" (Římanům 1,19)
Dejme tomu, že jedete autem a přiblížíte se ke značce, která říká: "Objížďka - odbočte vlevo." Ale vy na ni nedbáte a pokračujete dál. Náhodou se tam objeví policista, který vás pak zastaví a začíná vypisovat lístek na blokovou pokutu. Jakou byste asi našli výmluvu? Můžete namítnout, že jste značku přehlédli. To ale situaci nemění. Pokud řídíte, pak odpovědnost za to, že dopravní značku nepřehlédnete a uposlechnete, leží na vás. Zodpovídáte i za to, když se bez ohledu na značku další riskantní jízdou zřítíte ze srázu a těžce ublížíte sobě i spolucestujícím.
Pavel říká, že - zaprvé - je tu značka. Je to zjevení Boha v přírodě. Zadruhé - máte oči, orgán, který vám zprostředkovává informace, které jsou napsané na ceduli - objížďka,odbočte vlevo. Jestliže se dobrovolně rozhodnete značku ignorovat a tak přivolávat katastrofu, je to pak vaše vlastní vina. Ve skutečnosti Boží rozsudek (podobný jako verdikt onoho policisty) přichází ne proto, že jste Boha neznali nebo jej nemohli poznat, ale proto, že i když jste o Bohu věděli, přesto jste jej jako Boha odmítli uznat. Pavel píše: "....nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni" (Římanům 1,20-21)
Pavel netvrdí, že v přírodě je o Bohu dostatek důkazů k tomu, aby o něm mohl být informován jen vědec, cílevědomě pronikající do přírodních tajemství. Neupozorňuje, že znamení je pouze ukryté a daří se nám ho najít jen v případě, když se pozorně díváme. Pavel říká, že jde o znamení přístupné a zřetelné. Je to jako velká informační tabule. Jako reklama na dálnici, v noci osvícená. Nikdo - ať je jakkoli slabomyslný,málo študovaný nebo nevýznamný,chudý - se nemůže vymlouvat, že ji přehlédl. Jediná květinka poskytuje dostatek důkazů, aby dítě i vědec dospěli k stejnému závěru - uctívání Boha. Strom, oblázek, zrníčko písku i otisk prstu - poskytují dost důkazů, abychom začali Boha oslavovat a děkovat mu. To je cesta k poznání. Ale lidé to nečiní. Na místo Boha staví přírodu nebo její části a zjišťují, že jejich mysl se ocitá ve tmě.
Kalvín dochází k tomuto závěru: "I když se nám však nedostává přirozené schopnosti dobrat se čistého a jasného poznání Boha, přece jsou všechny naše výmluvy vyloučeny, protože tupost je v nás, aniž by nás samotné svědomí jak z podlosti, tak z nevděčnosti vždy usvědčovalo."
Odmítnutí Boha
Slovy o podlosti a nevděčnosti nás Kalvín přivádí k druhému bodu Pavlovy argumentace v listu Římanům: ke skutečnosti, že všichni odmítli Boha i přes to, že se Bůh sám v přírodě zjevil. Když ale tuto myšlenku Pavel v dopisu rozvádí, "Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil" , ukazuje zároveň na povahu našeho odmítnutí a vysvětluje, proč k němu došlo.
Klíč k tomuto všeobecnému odmítnutí Boha se nachází ve slovním spojení "kteří svou nepravostí potlačují pravdu". Slovo "potlačují" je pokusem vystihnout smysl řeckého slovesa katechein, jež znamená "držet", "pevně držet", "udržovat", "brát", "zadržovat" , "omezovat" nebo "potlačit". V kladném smyslu se tohoto pojmu užívá ve významu držet se všeho dobrého. Pavel vyzývá: "Držte se slova života" (Fp 2,16). V záporném významu se tohoto slovesa užívá ve významu - "neprávem něco potlačovat" nebo "omezovat". Tak novější (anglické) překlady Bible hovoří v Ř 1,18 o těch, kteří "potlačují pravdu svou nepravostí" (NIV), "potlačují pravdu v nespravedlnosti" (NASB) a "drží pravdu uvězněnou ve své nepravosti" (JB). Nová anglická Bible (NEB) říká, že takoví lidé "dusí" pravdu. Toto je tedy podstata problému. Boží hněv se zjevuje z nebe proti lidem ne proto, že jednoduše a snad z nepozornosti přehlížejí pravdu, ale spíš proto, že záměrně a zlomyslně potlačují vše, co hluboce ve svých srdcích o Bohu znají.
R.C.Sproul nazval tento argument "jádrem Pavlovy psychologie ateismu" a poukázal na to, že právě zde tkví lidská vina. Všem lidem bylo dáno dostatečné poznání, aby je přimělo odvrátit se od sebe samých a od svých vlastních životních cest k Bohu, a tak jej alespoň začít hledat. Ale toto poznání, jako velký pramen, bylo potlačeno. Nyní hrozí, že pramen prudce vytryskne a smete názory a životní styl toho, kdo jej potlačil. Z této jasné obavy člověk poznání Boha ještě více tlumí a potlačuje pravdu.¨
Proč si takto počínáme? Je-li pravda to, co jsme si ukázali v poslední kapitole, že poznání Boha vede k našemu nejvyššímu dobru, a platí-li zároveň - jak jsme si právě řekli - že začátek tohoto poznání již pro nás existuje nyní, proč je tedy potlačujeme? Neměli bychom tuto pravdu - místo abychom se jí snažili zbavit - naopak vděčně přijmout? Jsou lidé v tomto ohledu skutečně tak nerozumní? Nebo je Pavlův pohled chybný?
Pavel se nemýlí. Lidé skutečně pravdu potlačují. Důvod, proč to činí, je ten, že nemají rádi pravdu o Bohu. Nesnášejí pravdu, k níž je Bůh přivádí.
Všimněte si, že Pavel začíná tyto verše v listu Římanům zmínkou o Božím hněvu, který se zjevuje z nebe proti každé "bezbožnosti a nepravosti lidí". Termín bezbožnost má mnoho významů. Zde jeho význam nespočívá ani tolik v tom, že se lidé nepodobají Bohu (i když to je pravda), nýbrž že navíc stojí v opozici vůči Bohu v jeho božské svatosti. Bůh je svrchovaný, ale lidem se jeho svrchovanost nelíbí. Nechtějí uznat, že tu je Ten, kdo právem vládne. Bůh je svatý, ale lidem se nezamlouvá jeho svatost. Boží svatost nám totiž nepříjemně připomíná naši vlastní hříšnost. Bůh je vševědoucí, ale ne vždy se nám jeho moudrost líbí a hodí. Nezamlouvá se nám takový Bůh, který vidí do tmavých zákoutí našich srdcí a který nás důvěrně zná. Téměř vše, co lze vědět o Bohu, se přirozenému člověku tak či onak příčí. Potlačuje proto důkaz, který by jej vedl ve směru pravého poznání Boha.
Druhé slovo je "nepravost". Vše o Bohu je přirozenému člověku nepříjemné, přičemž rozhodující příčinou jeho odporu je Boží spravedlnost. Bůh je svatý, kdežto lidé jsou "příliš světští". Jsou nespravedliví a mají rádi svou nespravedlnost. Z toho důvodu si nepřejí poznat Boha, který by na ně kladl závazné morální požadavky. Znát jej by si vyžadovalo hlubokou změnu v životě člověka. Jinými slovy: příčiny odmítání Boha musíme hledat spíše v rovině morální než intelektuální. V.S.