Napsal uživatel Vlasta (neověřeno) dne Čt, 03/14/2013 - 21:33.
Nepoznaný Bůh
Téměř všechna moudrost, která při nás je, totiž pravá a zdravá moudrost, se skládá ze dvou částí: z poznání Boha a nás samých. Tato slova z úvodního odstavce Instituce křesťanského náboženství Jan Kalvína poukazují na myšlenku, k níž nás přivedla předcházející kapitola, ale zároveň otvírají nový problém. Pokud je pravda, že moudrost se skládá z "poznání Boha a nás samých", pak nám okamžitě přichází na mysl otázka: "Ale kdo má takové poznání? Kdo skutečně zná Boha nebo sebe?" Jsme-li upřímní, musíme si přiznat, že pokud jsme ponecháni sami sobě a svým vlastním schopnostem, pak jediná možná odpověď zní: "Nikdo!" Ani jeden z nás nezná doopravdy Boha, je-li ponechán sám sobě. A neznáme dost dobře ani sebe. Kde je chyba? Je zřejmé, že neznáme sami sebe, protože se nám nepodařilo dříve poznat Boha. Proč ale neznáme Boha? Je nepoznatelný? Je chyba v něm, nebo v nás? Pochopitelně raději připisujeme vinu Bohu. Ale dřív, než učiníme tento ukvapený závěr, měli bychom vědět, co to obnáší. Jestliže je chyba v nás, i když tato pravda sama o sobě může být nepříjemná, dá se alespoň napravit, protože Bůh dokáže všechno - může pomoci. Na druhé straně, pokud je chyba na Boží straně (nebo jak bychom možná raději řekli - pokud je chyba v samotné podstatě věcí), pak se nedá dělat vůbec nic. Klíč k poznání nám bude nutně chybět a život přestává mít smysl.
Se zajímavou myšlenkou přichází Os Guiness ve své knize Prach smrti (The Dust of Death), když popisuje jednu scénku komedie hranou německým komikem Karlem Vallentinem. Tento herec přichází rutinně na jeviště osvětlené jen jedním malým proužkem světla.
Znovu a znovu obchází tento malý kruh s utrápeným obličejem. Něco hledá. Po chvíli ho potká policista a ptá se ho, co ztratil. "Ztratil jsem klíč od svého domu," odpovídá Vallentin. Policista mu pomáhá hledat, ale pátrání nakonec dopadne bezvýsledně.
"Jste si jist, že jste ho ztratil zde?" zeptá se policista.
"To ne!" říká Vallentin a ukazuje k temnému koutu. "Bylo to támhle!"
"Tak proč hledáte tady?"
"Tam není světlo," odpovídá komik.
Jestliže žádný Bůh není, anebo pokud nějaký Bůh sice je, ale skutečnost, že se ho člověku nedaří poznat, je Boží chybou, pak se všechno lidské úsilí hledat a najít("poznat"), podobá hledání zmíněného komika: tam, kde by bylo třeba hledat, není světlo; a tam, kde je světlo, nemá smysl hledat. Je však toto náš případ? Bible prohlašuje, že problém není na Boží straně, ale v nás. Proto je tento problém řešitelný. Je řešitelný, neboť Bůh může podniknout, a vlastně již podnikl, kroky k tomu, aby se zjevil. Tím nám poskytl chybějící klíč k poznání.
Povědomí o Bohu
Začněme problémem, který jsme již naznačili: člověk, který nezná Boha - třebaže nám to může připadat velice zvláštní - jej přece jen částečně zná, a přesto tu znalost v sobě potlačuje.
Zde se musíme vrátit k rozdílu mezi "povědomím" o Bohu a skutečným "poznáním Boha". Poznat Boha znamená rozpoznat naši hlubokou duchovní nouzi a Boží laskavou péči o nás v této nouzi a pak začít důvěřovat Bohu a ctít jej. Povědomí o Bohu je pouze jakési tušení, že nějaký Bůh existuje a že si zaslouží, aby ho člověk poslouchal a uctíval. Lidé od své přirozenosti Boha neznají, neposlouchají a nectí. Mají však o něm povědomí.
To nás přivádí k některým z nejdůležitějších výroků, jaké kdy byly zaznamenány pro dobro lidstva - z dopisu apoštola Pavla nově založenému sboru v Římě. Obsahují apoštolovu první tezi v tomto jeho největším výkladu křesťanského učení.
Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. (Římanům 1, 18- 23)
Zde vidíme tři důležité myšlenky. Ta první - Boží hněv je namířen proti přirozenému člověku. Druhá - člověk tvrdošíjně odmítá Boha. A třetí - k tomuto odmítnutí došlo i přesto, že každý člověk měl přirozené povědomí o Bohu.
Dvojí zjevení
Právě zmíněný třetí bod, přirozené povědomí o Bohu, které má každý člověk, je tím místem, odkud musíme začít. Zde totiž vidíme, že i když nikdo sám od sebe, od své přirozenosti nezná Boha, přece to, že se nám jej nedaří poznávat, není Boží chyba. Bůh nám dal dvojí zjevení sebe samého a nám všem se tohoto zjevení dostává.
To první je zjevení Boha v přírodě. Pavlův argument by se dal opsat asi tak, že vše, co přirozený člověk o Bohu může vědět, je zjeveno v přírodě. Musíme ovšem uznat, že jde o poznání omezené. Pavel to vymezuje jen jako dvě skutečnosti: Boží věčná moc a jeho božství. Ale i když je takové poznání omezené, stačí na to, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že od něj nedokáže postoupit dále k plnému hledání Boha. Slovní spojení "věčná moc" by se současným jazykem dalo zjednodušit na slovo vyvýšenost; a "božství" by se dalo změnit na "bytí". Pavel tedy říká, že v přírodě je dostatečný a zcela přesvědčivý důkaz o Nejvyšší bytosti. Bůh existuje a lidé to vědí. To je základem Pavlovy argumentace. Když lidé následně odmítají Boha uznávat a ctít ho, jak je to běžné, chyba není v nedostatku důkazů, nýbrž v jejich nesmyslném a jednoznačném rozhodnutí: nepoznat ho.
I Starý zákon mluví o přesvědčivém zjevení Boha v přírodě: "Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě" (Žalm 19,2-5). Smysl je ten, že zjevení Boha v přírodě stačí k tomu, aby každého přesvědčilo o Boží existenci a moci, jestliže to jednotlivec je ochoten připustit.V.S.
Ten nejméně fundovaný
Nepoznaný Bůh
Téměř všechna moudrost, která při nás je, totiž pravá a zdravá moudrost, se skládá ze dvou částí: z poznání Boha a nás samých. Tato slova z úvodního odstavce Instituce křesťanského náboženství Jan Kalvína poukazují na myšlenku, k níž nás přivedla předcházející kapitola, ale zároveň otvírají nový problém. Pokud je pravda, že moudrost se skládá z "poznání Boha a nás samých", pak nám okamžitě přichází na mysl otázka: "Ale kdo má takové poznání? Kdo skutečně zná Boha nebo sebe?" Jsme-li upřímní, musíme si přiznat, že pokud jsme ponecháni sami sobě a svým vlastním schopnostem, pak jediná možná odpověď zní: "Nikdo!" Ani jeden z nás nezná doopravdy Boha, je-li ponechán sám sobě. A neznáme dost dobře ani sebe.
Kde je chyba? Je zřejmé, že neznáme sami sebe, protože se nám nepodařilo dříve poznat Boha. Proč ale neznáme Boha? Je nepoznatelný? Je chyba v něm, nebo v nás? Pochopitelně raději připisujeme vinu Bohu. Ale dřív, než učiníme tento ukvapený závěr, měli bychom vědět, co to obnáší. Jestliže je chyba v nás, i když tato pravda sama o sobě může být nepříjemná, dá se alespoň napravit, protože Bůh dokáže všechno - může pomoci. Na druhé straně, pokud je chyba na Boží straně (nebo jak bychom možná raději řekli - pokud je chyba v samotné podstatě věcí), pak se nedá dělat vůbec nic. Klíč k poznání nám bude nutně chybět a život přestává mít smysl.
Se zajímavou myšlenkou přichází Os Guiness ve své knize Prach smrti (The Dust of Death), když popisuje jednu scénku komedie hranou německým komikem Karlem Vallentinem. Tento herec přichází rutinně na jeviště osvětlené jen jedním malým proužkem světla.
Znovu a znovu obchází tento malý kruh s utrápeným obličejem. Něco hledá. Po chvíli ho potká policista a ptá se ho, co ztratil. "Ztratil jsem klíč od svého domu," odpovídá Vallentin. Policista mu pomáhá hledat, ale pátrání nakonec dopadne bezvýsledně.
"Jste si jist, že jste ho ztratil zde?" zeptá se policista.
"To ne!" říká Vallentin a ukazuje k temnému koutu. "Bylo to támhle!"
"Tak proč hledáte tady?"
"Tam není světlo," odpovídá komik.
Jestliže žádný Bůh není, anebo pokud nějaký Bůh sice je, ale skutečnost, že se ho člověku nedaří poznat, je Boží chybou, pak se všechno lidské úsilí hledat a najít("poznat"), podobá hledání zmíněného komika: tam, kde by bylo třeba hledat, není světlo; a tam, kde je světlo, nemá smysl hledat. Je však toto náš případ? Bible prohlašuje, že problém není na Boží straně, ale v nás. Proto je tento problém řešitelný. Je řešitelný, neboť Bůh může podniknout, a vlastně již podnikl, kroky k tomu, aby se zjevil. Tím nám poskytl chybějící klíč k poznání.
Povědomí o Bohu
Začněme problémem, který jsme již naznačili: člověk, který nezná Boha - třebaže nám to může připadat velice zvláštní - jej přece jen částečně zná, a přesto tu znalost v sobě potlačuje.
Zde se musíme vrátit k rozdílu mezi "povědomím" o Bohu a skutečným "poznáním Boha". Poznat Boha znamená rozpoznat naši hlubokou duchovní nouzi a Boží laskavou péči o nás v této nouzi a pak začít důvěřovat Bohu a ctít jej. Povědomí o Bohu je pouze jakési tušení, že nějaký Bůh existuje a že si zaslouží, aby ho člověk poslouchal a uctíval. Lidé od své přirozenosti Boha neznají, neposlouchají a nectí. Mají však o něm povědomí.
To nás přivádí k některým z nejdůležitějších výroků, jaké kdy byly zaznamenány pro dobro lidstva - z dopisu apoštola Pavla nově založenému sboru v Římě. Obsahují apoštolovu první tezi v tomto jeho největším výkladu křesťanského učení.
Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. (Římanům 1, 18- 23)
Zde vidíme tři důležité myšlenky. Ta první - Boží hněv je namířen proti přirozenému člověku. Druhá - člověk tvrdošíjně odmítá Boha. A třetí - k tomuto odmítnutí došlo i přesto, že každý člověk měl přirozené povědomí o Bohu.
Dvojí zjevení
Právě zmíněný třetí bod, přirozené povědomí o Bohu, které má každý člověk, je tím místem, odkud musíme začít. Zde totiž vidíme, že i když nikdo sám od sebe, od své přirozenosti nezná Boha, přece to, že se nám jej nedaří poznávat, není Boží chyba. Bůh nám dal dvojí zjevení sebe samého a nám všem se tohoto zjevení dostává.
To první je zjevení Boha v přírodě. Pavlův argument by se dal opsat asi tak, že vše, co přirozený člověk o Bohu může vědět, je zjeveno v přírodě. Musíme ovšem uznat, že jde o poznání omezené. Pavel to vymezuje jen jako dvě skutečnosti: Boží věčná moc a jeho božství. Ale i když je takové poznání omezené, stačí na to, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že od něj nedokáže postoupit dále k plnému hledání Boha. Slovní spojení "věčná moc" by se současným jazykem dalo zjednodušit na slovo vyvýšenost; a "božství" by se dalo změnit na "bytí". Pavel tedy říká, že v přírodě je dostatečný a zcela přesvědčivý důkaz o Nejvyšší bytosti. Bůh existuje a lidé to vědí. To je základem Pavlovy argumentace. Když lidé následně odmítají Boha uznávat a ctít ho, jak je to běžné, chyba není v nedostatku důkazů, nýbrž v jejich nesmyslném a jednoznačném rozhodnutí: nepoznat ho.
I Starý zákon mluví o přesvědčivém zjevení Boha v přírodě: "Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě" (Žalm 19,2-5). Smysl je ten, že zjevení Boha v přírodě stačí k tomu, aby každého přesvědčilo o Boží existenci a moci, jestliže to jednotlivec je ochoten připustit.V.S.