Slábnoucí magnetické pole Merkuru dobře zapadá do kreačního modelu
Image credit: NASA

Brian Thomas, M. S.

(Z http://www.icr.org/article/6424/ přeložil M. T. – 11/2011. Publikováno 26. října 2011 na stránkách ICR.)

Planety včetně Země vytvářejí magnetická pole, která je obklopují. Z pozorování vyplývá, že podobně jako je tomu u Země, i magnetické pole planety Merkur se rychle rozpadá, a sonda Messenger vyslaná NASA to opět počátkem letošního roku potvrdila.

Jsou-li planety sluneční soustavy staré mnoho miliard let, pročpak zmíněná magnetická pole stále ještě existují?

V letech 1974 a 1975 měřila sonda Mariner 10 palubním magnetometrem intenzitu Merkurova magnetického pole a data zaslala na Zemi. Astronomové, kteří je tenkrát analyzovali, zjistili, že průměrná intenzita pole činí 4.8 x 10^22 gaussů na cm3, což „je asi 1% intenzity pole Země“ (1).

O deset let později zveřejnil kreační fyzik Russell Humphreys model magnetického pole založený na údajích v Bibli. Usoudil, že Zemi i ostatní planety tvořila na počátku voda, jak stojí psáno v Genesis 1 a 2. Petrově 3:5 (2). Propočítal, jak intenzivní byla magnetická pole v okamžiku stvoření, na základě hmotnosti molekul vody ekvivalentní hmotě každé z planet.

Pak vynesl v grafu rychlost, kterou by magnetická pole klesala v uplynulých zhruba 6000 letech od stvoření. Humphreys napsal, „Elektrický odpor v planetárním jádru zeslabí elektrický proud vyvolávající magnetické pole stejně jako tření zpomaluje chod setrvačníku“ (3). Výsledný model přesně předpověděl intenzitu magnetického pole Uranu a Neptunu jakož i slábnutí pole Merkuru (4).

Roku 2008 prolétl Messenger kolem Merkuru a změřil jeho magnetické pole, a Humphreys porovnal toto měření s klesající křivkou, kterou vykazoval jeho kreační model. A skutečně, intenzita Merkurova magnetického pole se od roku 1974 zmenšila přesně v souladu s hodnotou, kterou předpověděl kreační model magnetického pole.

Za předpokladu, že Merkurovo magnetické pole existovalo po mnoho milionů let, muselo by být velmi stabilní po obrovské časové úseky. Jak však ukazují data z Messengeru, badatelům se doslova rozpadá před očima.

Humphreys napsal, „Můj předpovězený pokles o 4% za pouhých 33 let by evoluční teorie planetárních magnetických polí jen velmi těžko vysvětlila, větší pokles by však pro evoluční teorie bylo ještě obtížnější vysvětlit“ (3). A správně předjímal i přesnější hodnoty z roku 2011, které zveřejnil časopis Science 30. září.

Autoři článku v Science napsali, že intenzita pole Merkuru je „svou velikostí ~27% toho, kolik činí odhad pro centrovaný dipól (CD model) extrapolovaný z měření sondy Mariner 10 při jejím průletu kolem Merkuru“ (5). Tento údaj potvrzuje, že Merkurovo magnetické pole rychle slábne, což opět potvrzuje skutečnost, že toto pole musí být staré pouhých několik tisíc let – přesně podle předpovědi kreačního modelu.

Odkazy

1. Ness, N. F. 1979. The magnetic field of Mercury. Physics of the Earth and Planetary Interiors. 20 (2-4): 209-217.
2. Humphreys, D. R. 1984. The Creation of Planetary Magnetic Fields. Creation Research Society Quarterly. 21 (3): 140-149.
3. Humphreys, D. R. 2008. Mercury's magnetic field is young! Journal of Creation. 22 (3): 8-9.
4. Humphreys, D. R. 1990. Beyond Neptune: Voyager II Supports Creation. Acts & Facts. 19 (5).
5. Anderson, B. J. et al. 2011. The Global Magnetic Field of Mercury from MESSENGER Orbital Observations. Science. 333 (6051): 1859-1862.