Radiokarbonové datování měkkých tkání „70 milionů let starého“ mosasaura dává překvapivé výsledky

Mosasurus - měkká tkáň.jpg
Image credit: Copyright © 2011 Lindgren et al, PLoS ONE 6 (4): e19445

Brian Thomas, M. S.

(Článek vyšel 13. května 2011, z http://www.icr.org/article/6084/ přeložil M. T – 5/2011)

Za uplynulé tři roky referovaly ICR News o více než 20 případech nálezů původních měkkých tkání ve fosilizovaných zbytcích v různých částech světa (1). Jelikož je známo, že se tkáně jako je kůže a chrupavka spontánně rozloží za pouhých několik tisíc let, ukazují tyhle zveřejněné nálezy jasně, že příslušné fosilie nemohou být staré miliony let.

Z pečlivých chemických analýz zveřejněných v renomovaných časopisech vyplynulo, že původní tkáně – nejčastěji proteiny, které nepodlehly mineralizaci – pocházejí z těl pohřbených zvířat. Většina těchto studií se však opírala jen o několik málo odlišných detekčních metod. Nyní použil tým badatelů vybavený speciální technikou v laboratoři MAX ve švédském Lundu více než šest různých technik k tomu, aby ověřil, že tkáně z ramenní kosti křídového mosasaura uchovávaného „mnoho let“ v belgickém Královském přírodovědném institutu tvoří mosasauří, nikoli mikrobiální molekuly (2). Jednu ze zmíněných analýz tvořilo radiokarbonové datování.

Výzkumníci nejprve chemicky odstranili z kosti základní nerostnou hmotu; zbyly jim proteiny a jiné biomolekuly. Pomocí skenovací elektronové mikroskopie pak vyfotografovali to, co připomínalo konkrétní proteinová vlákna. Tento výsledek byl totožný s výsledkem studie mumifikované kosti druhu Tyrannosaurus rex provedené pomocí elektronového mikroskopu roku 2001 (3).

Pomocí transmisní elektronové mikroskopie badatelé zjistili, že vlákna vypadají stejně jako dnešní kostní proteiny. Vzhledem k tomu, že představa živých tkání starých 70 milionů let je absurdní i pro evolucionisty, mnozí začali tvrdit, že biologický materiál ve fosiliích pochází z bakterií a že se nejedná o původní tkáň (4). Převážná většina výzkumů v rámci zmíněné studie se proto zaměřila na zjišťování, zda tomu tak je či není v případě těchto měkkých tkání. Jenže dlouhá provazcovitá vlákna, která vědci vyfotografovali, vůbec nevypadala jako bakterie či jejich kolonie.

Navíc zjistili, že vlákna pohlcují standardní modré anilinové barvivo právě tak snadno jako to činí moderní měkká tkáň. Horniny či nerosty tohle barvivo nepohlcují. Výsledky analýzy aminokyselin, kterou vědci provedli, „ukazovaly zřejmě na vláknité strukturální proteiny jako je kolagen…nebo produkty jeho rozpadu.“ (2). I sterilní kolagen se však za pouhých několik tisíc let rozpadá na menší proteinové molekuly a za pouhých 30 000 let by se úplně rozpadl na prach (5).

Imunofluorescenční testy provedené tímto týmem prokázaly kolagen typu I, robustní protein přítomný v pojivové tkáni obratlovců, nikoli však v bakteriích. Tým použil také infračervenou mikroskopii, jejíž výsledky opět jasně prokázaly v mosasauří kosti neporušený protein spolu s fosfátem. Fosfát není obsažen v proteinu, je však význačnou složkou DNA.

Výzkumníky zajímalo, zda najdou v kosti nějakou bakteriální či houbovou DNA. Pokud by tomu tak nebylo, šlo by o další důkaz toho, že měkké tkáně pocházejí opravdu z mosasaura. DNA se však rozpadá ještě rychleji než kolagen a neměli bychom proto být schopni po 10 000 letech detekovat žádnou původní mosasauří DNA (6).

Bohužel, ačkoli autoři studie uváděli, že prováděli digitální srovnávání svých sekvencí DNA s dalšími sekvencemi v existujících databázích, nezveřejnili sekvence DNA získané ze zkoumané tkáně či podrobnosti o provedených srovnáních. Pocházela DNA, kterou sekvenovali, skutečně z mosasaura? Bylo-li tomu tak, jistě by to napomohlo vyvrátit tvrzení, že zkoumané pozůstatky jsou staré mnoho milionů let.

Autoři poskytli další důvod, proč jsou tyto měkké tkáně z mnohem staršího zdroje než moderní plísně. Zjistili, že poměr radioaktivního uhlíku (C-14) k běžnému uhlíku (C-12) činil méně než pět procent poměru, který nalézáme v živých organizmech. Po smrti začínají organizmy průběžně ztrácet ze svých tkání C-14, u kterého probíhá radioaktivní rozpad na dusík. Všechen C-14 se tak za předpokladu konstantní rychlosti rozpadu v neporušené soustavě rozpadne za pouhých několik tisíc let.

Badatelé našli v tomto mosasaurovi spoustu C-14 – stačilo to k výpočtu „stáří 24 600 BP [let před současností]“ (2). Aby vysvětlili, jak vůbec může vzorek po oněch milionech let obsahovat nějaký C-14, uvažovali autoři studie o tom, že ho mohly vyprodukovat současné bakterie. Tahle úvaha je však v rozporu s jinými daty, jelikož „nebyly zjištěny žádné bakteriální proteiny čili hopanoidy [sloučeniny podobné cholesterolu]” (2). Na jedné straně zdroj uhlíku evidentně předchází době, kdy mohly vzorek napadnout moderní bakterie či houba, na druhé straně jeho přítomnost dramaticky snižuje evoluční stáří připisované téhle fosilii. Byla-li zdrojem uhlíku mosasauří tkáň (a to je nejlogičtější vysvětlení), pak by radiokarbonové datování ukazovalo na to, že mosasaur je starý několik tisíc let, jak o tom svědčí i zachovalost jeho měkké tkáně.

Bylo-li pohřbení a fosilizace tohoto tvora přímým či nepřímým důsledkem Potopy zaznamenané v knize Genesis, ke které podle Bible došlo zhruba před 4400 lety, pak bychom částečně rozpadlý kolagen i malá množství radioaktivního uhlíku ve vzorku očekávali. Z tohoto důvodu by případně mohla být nalezena i rozpoznatelná mosasauří DNA, byť hodně degenerovaná. Nic z toho by však nemohlo vydržet 70 milionů let.

Nemineralizovaný kolagenový protein, který je miliony let starý, postrádá vědecké vysvětlení. A radiokarbonovou metodou zjištěné stáří několika tisíc let rovněž odporuje standardní evolucionistické interpretaci, podle které představuje fosilní záznam miliony let dějin země. Nashromážděné důkazy však dobře zapadají do dějin Bible, která popisuje historii jen v tisících let.

Poselství vědy o stáří fosilií se stává jasnějším a je v ještě větší shodě s Biblí než jsme očekávali.

Odkazy:

1. A catalogue of these reports can be found in Fresh Tissues Show That Fossils Are Recent, in the Evidence for Creation section on the ICR website.
2. Lindgren, J. et al. 2011. Microspectroscopic Evidence of Cretaceous Bone Proteins. PLoS ONE. 6 (4): e19445.
3. Armitage, M. 2001. Scanning Electron Microscope Study of Mummified Collagen Fibers in Fossil Tyrannosaurus rex Bone. Creation Research Society Quarterly. 38 (2): 61-66.
4. Thomas, B. 2008. Dinosaur Soft Tissue: Biofilm or Blood Vessels? Acts & Facts. 37 (10): 14.
5. Thomas, B. How Long Can Cartilage Last? ICR News. Posted on icr.org October 29, 2010, accessed May 3, 2011.
6. Criswell, D. 2006. How Soon Will Jurassic Park Open? Acts & Facts. 35 (6).

PřílohaVelikost
Radiokarbonové datování měkkých tkání ...70 milionů let starého... mosasaura dává překvapivé výsledky.doc72.5 KB
Průměr: 5 (7 votes)

Chameleon - opožděně : Marek - dlouhý a krátký závěr

Marek 16:8
Marek 16:9 - 19

Tyto verše se objevují v jistých rukopisech a překladech Bible AŽ z pátého a šestého století n. l. Ale ve starších řeckých rukopisech, Sinajském a Vatikánském MS 1209 ze čtvrtého století, se nevyskytují. Doktor B. F. Westcott, odborník na biblické rukopisy, řekl, že „tyto verše. . . nejsou částí původního vyprávění, ale přídavkem.“ [An Introduction to the Study of the Gospels (Úvod ke studiu evangelií), Londýn, 1881, s. 338] Překladatel Bible Jeroným v pátém století řekl, že „téměř všechny řecké kodexy [nemají] tuto pasáž“. [The Last Twelve Verses of the Gospel According to S. Mark (Posledních dvanáct veršů Evangelia podle sv. Marka), J. W. Burgon, Londýn, 1871, s. 53] New Catholic Encyclopedia, 1967, říká: „Použitá slovní zásoba a styl se tak pronikavě liší od ostatních částí evangelia, že stěží se zdá možné, aby je složil Marek sám [totiž verše 9–20].“ (Sv. IX, s. 240) Nejsou zprávy, že by raní křesťané pili jed nebo zacházeli s hady, aby dokázali, že jsou věřícími.

Rukopis L 019 (Codex Regius z osmého stol.) obsahuje po 8. verši dlouhý i krátký závěr, přičemž krátký závěr je uveden jako první; před každým závěrem je připojena poznámka, v níž se uvádí, že tyto pasáže jsou v některých oblastech běžné, ale ani jeden ze závěrů zjevně není označen jako směrodatný.

Poznají se dnes praví křesťané podle schopnosti zázračně uzdravovat?
Jan 13:35: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (To řekl Ježíš. Jestliže mu skutečně věříme, hledáme jako důkaz pravého křesťanství lásku, ne zázračné uzdravování.)
Sk. 1:8: „Přijmete moc, až na vás přijde svatý duch, a budete mi svědky. . . do nejvzdálenější končiny země.“ (Těsně před odchodem od apoštolů a před návratem do nebe jim Ježíš řekl, že toto, a ne uzdravování, je životně důležité dílo, které mají konat. Viz také Matouše 24:14; 28:19, 20.)
1. Kor. 12:28–30: „Bůh je jednotlivě dosadil ve sboru; za prvé apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom mocné skutky, potom dary uzdravování, pomocné služby, schopnosti řídit, různé jazyky. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou snad všichni proroky? Jsou snad všichni učiteli? Provádějí snad všichni mocné skutky? Mají snad všichni dary uzdravování?“ (Bible tedy jasně ukazuje, že ne všichni praví křesťané měli mít dar uzdravování.)
Neukazuje Marek 16:17, 18, že schopnost uzdravovat nemocné bude znamením, podle něhož se poznají věřící?
Mar. 16:17, 18, KB: „Znamení pak ti, kteříž uvěří, tato míti budou: Ve jménu mém ďábly budou vymítati, jazyky novými mluviti, hady bráti, a jestliže by co jedovatého pili, nikoliť jim neuškodí; na nemocné ruce vzkládati budou, a dobře se míti budou.“

Dlouhý a krátký závěr. Někteří znalci se domnívají, že Marek 16:8, který končí slovy „a nikomu nic nepověděly, neboť se bály“, je příliš náhlý na to, aby byl původním ukončením tohoto evangelia. Vzhledem k celkovému stylu Markova evangelia však není třeba docházet k takovému závěru. Také učenci ze čtvrtého století Jeroným a Eusebius se shodují v tom, že slovy „neboť se bály“ tento autentický záznam končí. (Jeroným, dopis 120, otázka 3, vydáno v díle Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum, Vídeň a Lipsko, 1912, sv. LV, s. 481; Eusebius, „Ad Marinum“ I, vydáno v díle Patrologia Græca, Paříž, 1857, sv. XXII, sl. 937)
Existuje množství rukopisů a překladů, které po těchto slovech připojují dlouhý nebo krátký závěr. Dlouhý závěr (který se skládá z 12 veršů) obsahují Alexandrijský rukopis, Codex Ephraemi Syri rescriptus a Codex Bezae Cantabrigiensis. Nalézá se také v latinské Vulgátě, v Curetonijském syrském překladu a v syrské Pešitě. Sinajský rukopis, Vatikánský rukopis č. 1209, Sinajský syrský kodex a Arménský překlad jej však vynechávají. Některé pozdější rukopisy a překlady obsahují krátký závěr. Codex Regius z osmého století n. l. má oba závěry a kratší závěr uvádí jako první. Před začátek každého závěru připojuje poznámku, která říká, že tyto pasáže jsou v některých oblastech běžné, i když zjevně neoznačuje ani jednu z nich jako spolehlivou.
Překladatel Bible Edgar J. Goodspeed k dlouhému a krátkému závěru u Markova evangelia uvedl: „Krátký závěr mnohem lépe navazuje na Marka 16:8 než dlouhý, ale ani jeden z nich nelze pokládat za původní část Markova evangelia.“ (The Goodspeed Parallel New Testament, 1944, s. 127)

Dlouhý a krátký závěr, které jsou často přidávány za 16. kapitolu, 8. verš, se nemají považovat za věrohodné. Chybí ve většině starověkých rukopisů, jako v Sinajském a Vatikánském č. 1209. Učenci 4. století Eusebios a Jeroným shodně uvádějí, že věrohodný záznam končí slovy „neboť se bály“. Jiné závěry byly pravděpodobně přidány s úmyslem, aby se zmírnila strohost závěru evangelia.

Obrázek uživatele Ondra.

„Nový zákon“ — Dějiny, nebo mýtus?

od Trituruse

„Nový zákon může být dnes označen za nejlépe prozkoumanou knihu světové literatury.“ To prohlásil Hans Küng ve své knize „Christ sein“ (Být křesťanem). A měl pravdu. Již déle než tři sta let jsou Křesťanská řecká písma více než jen zkoumána. Jsou pitvána důkladněji a analyzována podrobněji než jakákoli jiná literatura.

ZÁVĚRY, k nimž došli někteří badatelé, jsou velice podivné. V Německu dospěl Ludwig Noack v 19. století k názoru, že Janovo evangelium napsal v roce 60 n. l. milovaný učedník — jímž byl podle Noacka Jidáš! Francouz Joseph Ernest Renan tvrdil, že vzkříšení Lazara byl pravděpodobně podvod zinscenovaný samotným Lazarem a že tím mělo být podpořeno tvrzení, že Ježíš působí zázraky; a německý teolog Gustav Volkmar zastával názor, že jako historická osoba Ježíš nemohl vystoupit s tvrzením, že je Mesiášem. 1

Bruno Bauer naproti tomu došel k závěru, že Ježíš vůbec nikdy neexistoval! „Tvrdil, že skutečnými tvůrčími silami raného křesťanství byli Filón, Seneca a gnostikové. Nakonec prohlásil, že Ježíš jako historická osoba nikdy neexistoval, . . . že křesťanské náboženství vzniklo koncem druhého století a že pocházelo z judaismu, v němž převládl stoicismus.“ 2

Takové extrémní názory dnes zastává málokdo. Jestliže však čteme díla novodobých učenců, zjišťujeme, že mnozí z nich se stále ještě domnívají, že Křesťanská řecká písma obsahují legendy, mýty a nadsázky. Odpovídá to skutečnosti?

Kdy byla napsána?

K tomu, aby vznikly mýty a legendy, je třeba času. Důležitá je tedy otázka, kdy byly tyto knihy napsány. Historik Michael Grant říká, že historické spisy Křesťanských řeckých písem začaly být psány „třicet nebo čtyřicet let po Ježíšově smrti“. 4 William Foxwell Albright, specialista na biblickou archeologii, citoval závěr, k němuž dospěl C. C. Torrey, totiž že „všechna evangelia byla napsána před rokem 70 po Kr. a že neobsahují nic, co nemohlo být napsáno během dvaceti let po Ukřižování“. Albright sám zastával názor, že psaní těchto knih bylo skončeno „nejpozději kolem roku 80 po Kr.“ Jiní odborníci vyjádřili odhady poněkud odlišné, ale většinou se shodovali na tom, že koncem prvního století již byl „Nový zákon“ dopsán.

Co to znamená? Albright usuzuje: „Jediné, co můžeme říci, je, že časový úsek dlouhý dvacet až padesát let nestačí k tomu, aby v něm mohlo dojít k nějakému znatelnému porušení vlastního obsahu, a dokonce ani k narušení přesného znění Ježíšových výroků.“ 5 Profesor Gary Habermas dodává: „Evangelia jsou těsně spjata s obdobím, o němž pojednávají, zatímco starověké dějiny často popisují události, které se odehrály o staletí dříve. Novodobí historikové však jsou schopni úspěšně rekonstruovat události dokonce i z těchto dávných dob.“ 6

Jinými slovy, historické části Křesťanských řeckých písem jsou přinejmenším stejně důvěryhodné jako světské dějiny. Během těch několika desetiletí, která uplynula mezi událostmi raného křesťanství a vznikem písemného záznamu o nich, jistě nebyl čas na to, aby nějaké mýty a legendy vznikly a byly všeobecně přijaty.

Svědectví očitých svědků

To platí zejména v souvislosti se skutečností, že mnoho zpráv se zmiňuje o svědectví očitých svědků. Pisatel Janova evangelia řekl: „Je to ten učedník [učedník, kterého Ježíš miloval], který o tom vydává svědectví a který tyto věci napsal.“ (Jan 21:24) Pisatel Lukášovy knihy říká: „Předali [nám je] ti, kteří se od počátku stali očitými svědky a sloužícími poselství.“ (Lukáš 1:2) Apoštol Pavel se zmínil o těch, kdo byli svědky Ježíšova vzkříšení, a řekl o nich: „Většina [z nich] zůstává do nynějška, ale někteří usnuli ve smrti.“ (1. Korinťanům 15:6)

V této souvislosti profesor F. F. Bruce vyjadřuje bystrý postřeh: „Vymyslet si Ježíšova slova a skutky v těch prvních letech, kdy zde ještě bylo tolik Jeho učedníků, kteří si mohli pamatovat, co se stalo a co ne — to vůbec nemohlo být tak snadné, jak si zřejmě někteří pisatelé myslí . . . Učedníci si nemohli dovolit riskovat nějaké nepřesnosti (nehledě na nějaké vědomé zkreslování skutečností), což by bylo ihned odhaleno těmi, kdo na něco takového čekali. Naopak, jednou ze silných stránek původního apoštolského kázání je to, s jakou důvěrou se apoštolové dovolávají toho, o čem posluchači vědí; učedníci řekli nejen: ‚My jsme svědkové toho všeho,‘ ale také ‚jak sami víte‘ (Skutky 2:22).“ 7

Je text spolehlivý?

Je možné, že by svědectví těchto očitých svědků byla sice přesně zaznamenána, ale později zkreslena? Jinými slovy, byly mýty a legendy připojeny po napsání původních spisů? Již jsme viděli, že text Křesťanských řeckých písem byl zachován v lepším stavu než kterákoli jiná starověká literatura. Kurt a Barbara Alandovi, znalci řeckého textu Bible, uvádějí soupis téměř 5000 rukopisů, které se zachovaly ze starověku až dodnes; některé z nich pocházejí dokonce ze druhého století n. l. 8 Tento rozsáhlý dokladový materiál vcelku dosvědčuje, že text je v podstatě spolehlivý. Kromě toho existuje mnoho starých překladů — nejstarší z nich pocházejí z doby kolem roku 180 n. l. — a ty pomáhají prokázat, že text je přesný. 9

Vezmeme-li tedy v úvahu všechny tyto okolnosti, můžeme si být jisti, že jakmile původní pisatelé dokončili svou práci, nepronikly do Křesťanských řeckých písem žádné legendy ani mýty. Text, který máme, je v podstatě stejný jako text, který zapsali původní pisatelé, a jeho přesnost je potvrzena tím, že jej tehdejší křesťané přijímali. Můžeme kromě toho ověřit historickou přesnost Bible tím, že ji porovnáme s jinými starověkými dějepisnými záznamy? Do jisté míry to je možné.

Písemné doklady

Je pravda, že mimobiblických písemných dokladů, které by se vztahovaly k událostem v životě Ježíše a jeho apoštolů, je poměrně málo. Nic jiného ani nelze očekávat, protože v prvním století byli křesťané poměrně malou skupinou, která se nevměšovala do politiky. Ale doklady ze světských dějin odpovídají tomu, co čteme v Bibli.

Například když Herodes Antipas utrpěl ohromnou vojenskou porážku, židovský historik Josephus v roce 93 n. l. napsal: „Některým Židům se zničení Herodova vojska zdálo božskou pomstou — pomstou jistě spravedlivou — za to, jak [Herodes] zacházel s Janem, příjmením Křtitelem. Herodes jej totiž usmrtil, přestože to byl dobrý člověk a vybízel Židy, aby žili spravedlivě, aby se svými bližními jednali podle práva a aby měli zbožnou úctu k Bohu.“ 10 Josephus tedy potvrzuje biblickou zprávu, že Jan Křtitel byl spravedlivý muž, který kázal pokání a kterého dal Herodes popravit. (Matouš 3:1–12; 14:11)

Josephus se také zmiňuje o Jakubovi, Ježíšovu nevlastním bratrovi, o němž nám Bible říká, že zpočátku Ježíše nenásledoval, ale později se stal význačným starším v Jeruzalémě. (Jan 7:3–5; Galaťanům 1:18, 19) O Jakubově zatčení píše: „[Velekněz] Ananus svolal soudce Sanhedrinu a přivedl před ně muže, který se jmenoval Jakub a byl bratrem Ježíše, který byl nazýván Kristus, a některé jiné lidi.“ 11 Těmito slovy Josephus navíc potvrzuje, že „Ježíš, který byl nazýván Kristus“, byl skutečnou historickou osobou.

Také jiní raní pisatelé se zmiňují o věcech napsaných v Řeckých písmech. Například: Evangelia nám říkají, že Ježíšovo kázání na území Palestiny se setkávalo se širokým ohlasem. Když Pontský Pilát odsoudil Ježíše k smrti, byli Ježíšovi následovníci zmateni a sklíčeni. Krátce potom titíž učedníci odvážně naplnili Jeruzalém poselstvím, že jejich Pán byl vzkříšen. Během několika let se křesťanství rozšířilo po celé Římské říši. (Matouš 4:25; 26:31; 27:24–26; Skutky 2:23, 24, 36; 5:28; 17:6)

Pravdivost těchto údajů dosvědčuje římský historik Tacitus, který rozhodně nebyl přítelem křesťanství. Píše krátce po roce 100 n. l., líčí Neronovo kruté pronásledování křesťanů a dodává: „Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven. Tato zhoubná pověra byla sice prozatím utlumena, ale znovu propukla nejen v Judei, kolébce toho zla, nýbrž i v Římě.“ 12

Ve Skutcích 18:2 se biblický pisatel zmiňuje o tom, že „[římský císař] Klaudius nařídil, aby všichni Židé odešli z Říma“. O jejich vyhoštění se zmiňuje i římský historik Suetonius, který psal ve druhém století. Ve svém díle Božský Claudius tento historik říká: „[Claudius] Židy vypudil z Říma, protože tam z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje.“ 13 Jestliže se zde Chréstus vztahuje na Ježíše Krista a jestliže se v Římě dělo totéž co v jiných městech, pak nepokoje nebyly z podnětu Krista (tedy Kristových následovníků). Byla to spíše násilná reakce Židů na věrnou kazatelskou činnost křesťanů.

Justin Mučedník, který psal v polovině druhého století, v souvislosti s Ježíšovou smrtí napsal: „Že se to tak stalo, můžete dověděti se z akt za Piláta Pontského vedených.“ 14 Podle Justina Mučedníka byly v těchto záznamech i zmínky o Ježíšových zázracích; říká: „Že věci ty od něho se dály, z akt za Piláta Pontského učiněných dověděti se můžete.“ 15 Je pravda, že tato „akta“ neboli úřední záznamy již neexistují. Ve druhém století však zřejmě existovala a Justin Mučedník své čtenáře s přesvědčením vybízel, aby je prozkoumali a ověřili si pravdivost jeho slov.

Archeologické doklady

Také archeologické objevy poskytly objasnění nebo potvrzení toho, o čem mluví Řecká písma. Například v roce 1961 bylo na jednom nápise v sutinách římského divadla v Cesareji nalezeno jméno Pontského Piláta. 16 Až do tohoto objevu bylo mimobiblických dokladů o existenci tohoto římského vladaře jen velmi málo.

V Lukášově evangeliu čteme, že Jan Křtitel začal svou službu, „když . . . Lysanias byl oblastním vládcem Abilény“. (Lukáš 3:1) Někteří odborníci vyjadřovali pochybnosti o tomto výroku, protože Josephus se zmiňoval o jistém muži jménem Lysanias, který vládl v Abiléně a zemřel v roce 34 př. n. l., dlouho před narozením Jana. Archeologové však v Abileně nalezli nápis, v němž je uveden jiný Lysanias, který byl tetrarchou (oblastním vládcem) za vlády Tiberia, jenž panoval v Římě jako césar v době, kdy Jan začínal se svou službou. 17 Je docela dobře možné, že to byl týž Lysanias, o němž se zmínil Lukáš.

Ve Skutcích čteme, že Pavel a Barnabáš byli posláni na Kypr, aby tam vykonávali misionářskou práci, a že se tam setkali s prokonsulem Sergiem Paulem, ‚inteligentním mužem‘. (Skutky 13:7) Uprostřed 19. století byl při vykopávkách na Kypru objeven nápis, který pochází z roku 55 n. l. a ve kterém je zmínka právě o tomto muži. Archeolog G. Ernest Wright o tom říká: „To je jediná mimobiblická zmínka o tomto prokonsulovi, kterou máme, a je zajímavé, že jeho jméno a titul nám Lukáš uvádí správně.“ 18

Když byl Pavel v Athénách, řekl, že si povšiml jednoho oltáře, který byl zasvěcen „Neznámému Bohu“. (Skutky 17:23) Oltáře, které byly podle latinského nápisu zasvěceny bezejmenným bohům, byly nalezeny v různých částech Římské říše. Takový oltář byl nalezen i v Pergamu; měl nápis v řečtině, snad podobně jako oltář v Athénách.

Později v Efezu se Pavel setkal s prudkým odporem ze strany stříbrotepců, kteří si vydělávali výrobou chrámečků a sošek bohyně Artemidy. O Efezu se mluví jako o ‚strážci chrámu velké Artemidy‘. (Skutky 19:35) Tomu odpovídá i skutečnost, že na místě, kde se rozkládal starověký Efez, bylo objeveno několik terakotových a mramorových sošek Artemidy. V minulém století byly vykopány i zbytky velkého chrámu.

Zvuk pravdy

Dějiny a archeologie tedy osvětlují historické prvky Řeckých písem a do jisté míry je potvrzují. Znovu však je nutno zdůraznit, že nejsilnější důkaz o pravdivosti těchto spisů je obsažen v nich samotných. Když je čteme, nepůsobí dojmem mýtů. Zaznívá v nich zvuk pravdy.

Projevuje se v nich například velká otevřenost. Vzpomeňme si na to, co bylo zaznamenáno o Petrovi. Podrobně je popsána trapná situace, kdy se mu nepodařilo kráčet po vodě. Potom tomuto apoštolovi, který se těší velké vážnosti, Ježíš říká: „Kliď se za mne, Satane!“ (Matouš 14:28–31; 16:23) A dále, Petr nejdříve důrazně tvrdil, že i kdyby Ježíše opustili všichni ostatní, on by to nikdy neudělal — a pak při noční hlídce usnul a později svého Pána třikrát zapřel. (Matouš 26:31–35, 37–45, 73–75)

Petr však není jediný, jehož slabosti zde jsou odhaleny. V této zprávě, která se vyznačuje otevřeností, není přehlédnuto malicherné hašteření apoštolů, kteří se dohadovali, kdo z nich je největší. (Matouš 18:1; Marek 9:34; Lukáš 22:24) Není ani vynechána zmínka o tom, že matka apoštolů Jakuba a Jana prosila Ježíše, aby ve svém Království dal jejím synům nejvýznamnější postavení. (Matouš 20:20–23) Věrně je také podána zpráva o ‚ostrém výbuchu hněvu‘ mezi Barnabášem a Pavlem. (Skutky 15:36–39)

Lukášovo evangelium obsahuje i pozoruhodnou zprávu, že první, kdo se dozvěděl o Ježíšově vzkříšení, byly ženy, „které s ním přišly z Galileje“. To je velice neobvyklá okolnost, vezmeme-li v úvahu to, že vůdčí postavení ve společnosti měli v prvním století muži. A apoštolům se to, co říkaly ženy, skutečně ‚jevilo jako nesmysl‘. (Lukáš 23:55–24:11) Jestliže to, o čem pojednávají Řecká písma, není pravda, muselo to být vymyšleno. Proč by však někdo vymýšlel příběh, v němž by osobnosti, které se těšily takové vážnosti, byly vylíčeny v tak nepříznivém světle? Tyto podrobnosti by byly zaznamenány jen tehdy, jestliže by byly pravdivé.

Ježíš — Skutečná osoba

Na základě biblického popisu považovali mnozí lidé Ježíše za vymyšlenou, idealizovanou postavu. Dějepisec Michael Grant však výslovně říká: „Jestliže postupujeme tak, jak bychom postupovat měli, totiž jestliže uplatňujeme na Nový zákon stejná kritéria, jaká bychom měli uplatňovat na jiné starověké spisy obsahující historickou látku, pak již nemůžeme popírat existenci Ježíše, stejně jako nemůžeme popírat existenci mnoha pohanských osobností, o nichž se jakožto o historických osobách nikdy nepochybovalo.“ 19

Zvuk pravdy vyniká nejen v tom, co Bible říká o Ježíšově existenci, ale i v tom, jak líčí Ježíšovu osobnost. Není snadné vymyslet si nějakou neobyčejnou postavu a pak dosáhnout toho, aby obraz této postavy byl v celé knize stejný. Je téměř nemožné, aby čtyři různí pisatelé psali o téže postavě a aby ji soustavně líčili stejně, kdyby tato postava ve skutečnosti nikdy neexistovala. Skutečnost, že popis Ježíše, který nacházíme ve všech čtyřech evangeliích, se zjevně vztahuje na tutéž osobu, je přesvědčivým dokladem o věrohodnosti evangelií.

Michael Grant se výstižně ptá: „Jak to, že bez výjimky v celé tradici evangelií vyniká pozoruhodně vyhraněný portrét přitažlivého mladého muže, který se nenuceně, bez sebemenší stopy sentimentality, nepřirozenosti nebo falešného studu, pohybuje mezi ženami všeho druhu — včetně žen rozhodně špatné pověsti — portrét muže, který si za všech okolností zachoval prostý, ryzí charakter?“ 20 Jedinou odpovědí je, že takový muž skutečně existoval a jednal tak, jak to líčí Bible.

Proč nevěří

Tvrzení, že Řecká písma jsou pravdivým historickým záznamem, lze přesvědčivě doložit, a proto vzniká otázka, proč někteří lidé tvrdí opak. Proč mnozí lidé sice některé jejich části přijímají jako pravé, ale odmítají přijmout jejich obsah jako celek? Hlavním důvodem je to, že v Bibli jsou zaznamenány věci, kterým novodobí intelektuálové nechtějí věřit. Bible například říká, že Ježíš splnil proroctví a že také některá proroctví pronesl. Dále se říká, že dělal zázraky a že byl po své smrti vzkříšen.

V našem dvacátém století, které se vyznačuje skepticismem, jsou takové věci neuvěřitelné. Pokud jde o zázraky, profesor Ezra P. Gould uvádí: „Někteří kritikové tvrdí, že jsou oprávněni vyslovit jednu výhradu, . . . že zázraky se nedějí.“ 21 Někteří lidé sice připouštějí, že Ježíš mohl uzdravovat, ale pouze psychosomaticky, totiž ‚vlivem duševních činitelů‘. Ostatní zázraky považuje většina kritiků buď za výmysl, nebo za události, které byly sice skutečné, ale vyprávěním byly zkresleny.

Příkladem může být zpráva o tom, jak Ježíš nasytil více než 5000 lidí jen několika chleby a dvěma rybami. (Matouš 14:14–22) Heinrich Paulus, učenec z devatenáctého století, tvrdil, že ve skutečnosti se stalo toto: Ježíš a jeho apoštolové byli obklopeni velkým množstvím lidí, kteří začínali mít hlad. Ježíš se proto rozhodl dát dobrý příklad bohatým lidem, kteří byli mezi nimi. Vzal to malé množství jídla, které on a jeho apoštolové měli, a rozdělil se o ně s množstvím lidí. Jiní lidé, kteří si také přinesli jídlo, se za chvíli začali podle jeho příkladu o své jídlo dělit. A nakonec bylo celé to množství nasyceno. 22

Ale pokud se to tak skutečně stalo, pak to byl pozoruhodný důkaz toho, jakou sílu má dobrý příklad. Proč by byl takový zajímavý příběh, který by měl hluboký význam, zkreslen, aby to vypadalo, že se stal zázrak? Všechny takové pokusy vysvětlovat zázraky tak, jako by se nestaly zázračným způsobem, vyvolávají víc problémů, než kolik jich řeší. A všechny jsou založeny na nesprávném předpokladu. Vycházejí z domněnky, že zázraky jsou nemožné. Ale proč by měly být nemožné?

Novodobá kritika má nedostatky

Příkladem toho, jak nespolehlivá je novodobá kritika Bible, jsou tyto poznámky Raymonda E. Browna o Janově evangeliu: „Koncem minulého století a v prvních letech našeho století panoval mezi učenci mimořádný skepticismus, pokud jde o toto evangelium. Tvrdilo se, že Janovo evangelium vzniklo velmi pozdě, dokonce až ve druhé polovině druhého století. Panoval názor, že je výplodem helénistického světa, a že je tudíž historicky zcela bezcenné a sotva má co společného s Palestinou doby Ježíše z Nazaretu . . .

Ani jediný z takových názorů nezůstal nedotčen celou řadou neočekávaných archeologických objevů a nalezených písemných materiálů. Tyto objevy nám umožnily vyjádřit rozumné námitky proti kritickým názorům, které se do té doby staly téměř ortodoxními, a poznat, jak křehký je základ, o který se opírala velice skeptická analýza Jana . . .

Datování tohoto evangelia bylo posunuto zpět na konec prvního století nebo na dobu ještě dřívější . . . Snad nejpozoruhodnější je to, že někteří učenci se dokonce odvažují znovu tvrdit, že s tímto evangeliem měl snad něco společného Jan, syn Zebedeův.“ 3

Proč by se mělo zdát podivné věřit, že Jan napsal knihu, která se mu tradičně přisuzuje? Jediný důvod je, že to nezapadá do názorů kritiků, jež byly stanoveny předem.

Pouze další útok proti Bibli

Timothy P. Weber píše: „Výsledky bádání vyšší kritiky vyvolaly v mnoha laicích pochybnosti o tom, zda jsou vůbec schopni něčemu [v Bibli] porozumět . . . A. T. Pierson vyjádřil zklamání mnoha evangelíků, když řekl, že ‚[vyšší kritika] — stejně jako římská církev — prostým lidem prakticky odnímá Boží slovo, neboť tvrdí, že ho mohou vykládat jen učenci; Řím mezi člověka a Slovo staví kněze, zatímco kritika mezi věřícího a jeho Bibli staví vzdělaného vykladače.‘ “ 23 Tak se ukazuje, že novodobá vyšší kritika je pouze dalším útokem proti Bibli.

1. Albert Schweitzer, Geschichte der Leben-Jesu-Forschung, 1951, s. 175, 186, 225.

2. Geschichte der Leben-Jesu-Forschung, s. 159; James Peter, Finding the Historical Jesus, 1965, s. 24; Kenneth Scott Latourette, The Nineteenth Century in Europe—The Protestant and Eastern Churches, 1959, s. 51.

3. The Anchor Bible, The Gospel According to John, (úvod, překlad a poznámky od Raymonda E. Browna), 1966, sv. 29, s. XXI, XXII.

4. Michael Grant, Jesus—An Historian’s Review of the Gospels, 1977, s. 180.

5. William Foxwell Albright, From the Stone Age to Christianity, 1957, s. 383, 387; The Anchor Bible, Mark—A New Translation With Introduction and Commentary (C. S. Mann), 1986, sv. 27, s. 76.

6. Gary R. Habermas, Ancient Evidence for the Life of Jesus, 1984, s. 40.

7. John Warwick Montgomery, Where Is History Going? 1969, s. 51.

8. Kurt Aland a Barbara Aland, The Text of the New Testament, 1987, s. 81.

9. The Text of the New Testament, s. 181.

10. Josephus, Židovské starožitnosti, kniha XVIII. 116 (Jewish Antiquities, Loeb edition, 1969, sv. IX, s. 81).

11. Židovské starožitnosti, kniha XX. 200 (s. 495, 497).

12. Tacitus, Letopisy, XV 44, přeložili Antonín Minařík a Antonín Hartman, 1975, s. 434.

13. Suetonius, Životopisy dvanácti císařů, kniha V 25, přeložil Bohumil Ryba, 1974, s. 261–262.

14. Justin Mučedník, Obrana I (vydáno ve Spisech sv. otcův apoštolských a Justina Mučeníka, přeložil F. Sušil), 1874, s. 274.

15. Spisy sv. otcův, s. 281.

16. Biblical Archaeological Review, květen/červen 1982, s. 30, 31.

17. The New International Dictionary of Biblical Archaeology, 1983, s. 294.

18. G. Ernest Wright, Biblical Archaeology, 1957, s. 249.

19. Jesus—An Historian’s Review of the Gospels, s. 199, 200.

20. Jesus—An Historian’s Review of the Gospels, s. 203.

21. Ezra P. Gould, The International Critical Commentary—A Critical and Exegetical Commentary on the Gospel According to St. Mark, 1975, s. xliii.

22. Geschichte der Leben-Jesu-Forschung, s. 53.

23. Timothy P. Weber, Living in the Shadow of the Second Coming, 1979, s. 36, 37.

Obrázek uživatele Ondra.

Jak věrohodná jsou evangelia ?

Píše Triturus (nemůže vložit delší příspěvek)

„Evangelia je nyní třeba pokládat za výplod mytologie z doby raného křesťanství.“ (Profesor Burton L. Mack, který se zabýval studiem Nového zákona)

NÁZOR tohoto profesora není ojedinělý. Věrohodnost evangelia Matouše, Marka, Lukáše a Jana, což jsou biblické záznamy o životě a službě Ježíše, zpochybňuje řada zastánců vyšší kritiky. Proč se někteří lidé dívají na evangelia jako na mýty?

Věrohodnost evangelií zpochybňována

Až do začátku 18. století našeho letopočtu nebyla věrohodnost evangelií nikdy zásadně zpochybňována. Avšak obzvláště od 19. století začalo mnoho vzdělanců zastávat názor, že evangelia nejsou inspirována Bohem, ale jsou lidským výmyslem. Kromě toho popírali, že jejich pisatelé měli o Ježíšovi přímé informace, a tvrdili, že tito muži nemohli historii zaznamenat věrohodně. Navíc došli k závěru, že podobnosti ve struktuře a obsahu prvních tří evangelií — někdy označovaných jako synoptická, což znamená „ze stejného pohledu“ — dokládají, že pisatelé ve značné míře jeden od druhého opisovali. Zastánci vyšší kritiky také popírají Ježíšovy zázraky a jeho vzkříšení, jak je to v evangeliích popsáno. Někteří dokonce prohlašují, že Ježíš vůbec není historickou postavou.
Tito kritikové dospěli k závěru, že Markovo evangelium muselo být napsáno jako první. Myslí si totiž, že ve srovnání s evangeliem Matouše a Lukáše neobsahuje žádné další zásadní informace. Rovněž se domnívají, že Matouš i Lukáš použili k sestavení svých evangelií Markovu knihu a že zároveň brali v úvahu doplňkový zdroj, totiž dokument, který učenci označují jako Q (z německého quelle neboli „zdroj“). Podle znalce Bible A. F. J. Klijna tato populární hypotéza „degraduje pisatele evangelií na pouhé kompilátory jednotlivých příběhů“. Tento názor v podstatě dělá z pisatelů Bible plagiátory a tvůrce mýtů. Tato teorie podkopala víru v božskou inspiraci Bible. (2. Timoteovi 3:16)

Byli pisatelé evangelií plagiátoři?

Jsou podobnosti mezi synoptickými evangelii skutečně důkazem, že tito muži opisovali jeden od druhého? Ne. Proč to můžeme říci? Předně, Ježíš svým učedníkům slíbil, že svatý duch ‚jim připomene všechno, co jim Ježíš pověděl‘. (Jan 14:26) Není tedy překvapivé, že pisatelé synoptických evangelií si určité události pamatovali a zaznamenali je. Pravdou je, že někteří pisatelé Bible mohli číst záznamy jiných biblických pisatelů a odvolávat se na ně. To by však svědčilo o důkladném výzkumu, a ne o plagiátorství. (2. Petra 3:15) Dílo The Anchor Bible Dictionary navíc uvádí: „Díky zvyku předávat tradici ústně mohly být Ježíšovy pamětihodné výroky snadno zaznamenány v nezměněné podobě.“

Lukáš uvedl, že s mnoha očitými svědky mluvil a že „přesně vysledoval všechny věci od začátku“. (Lukáš 1:1–4) Vyplývá z toho, že byl plagiátorem nebo tvůrcem mýtů? Právě naopak! Archeolog William Ramsay provedl důkladný rozbor Lukášova evangelia a dospěl k tomuto závěru: „Lukáš je prvotřídní historik: Nejen že se vyjadřoval o skutečnostech důvěryhodně, ale měl také skutečný cit pro dějiny . . . Tento autor by měl patřit mezi ty největší dějepisce.“

Ze svědectví raných církevních otců, včetně teologa Origena, který žil ve třetím století, vyplývá, že první evangelium napsal apoštol Matouš. Origenes uvedl: „První bylo sepsáno Matoušem, tím, kdo byl kdysi publikánem, ale pak apoštolem Ježíše Krista, a kdo je vydal pro židovské konvertity a napsal je v hebrejštině.“ Je logické, že Matouš, který byl apoštolem a očitým svědkem, neměl žádný důvod opisovat spisy Marka, který očitým svědkem nebyl. Jakými fakty jsou ale podložena tvrzení, že Matouš a Lukáš opisovali od Marka a z domnělého dokumentu, který je nazýván pramen Q?

Bylo Markovo evangelium napsáno jako první?

Teorie, že Markovo evangelium bylo napsáno jako první a bylo zdrojovým materiálem pro Matouše a Lukáše, se nezakládá ani na „jednom logicky přesvědčivém argumentu,“ uvádí The Anchor Bible Dictionary. Přesto se mnozí učenci domnívají, že Marek své evangelium napsal dříve než své evangelium napsal Matouš a Lukáš. Tvrdí totiž, že Marek doplňuje ostatní evangelia jen o velmi málo informací. Názor, že Markovo evangelium muselo být napsáno jako první, zastával například Johannes Kuhn, biblický učenec z 19. století. Řekl, že jinak „by si člověk musel představovat, že Marek rozřezal Matoušův a Lukášův svitek na malé kousky, smíchal je v nějaké nádobě a své evangelium pak vytvořil z této směsice“.

Vzhledem k tomu, že Markovo evangelium je nejkratší, není divu, že obsahuje nejméně jedinečného materiálu. To však samo o sobě není důkazem, že muselo být napsáno jako první. Kromě toho není pravda, že Matoušovo a Lukášovo evangelium Marek nijak nedoplňuje. Markova dynamická a živě napsaná zpráva o Ježíšově službě obsahuje více než 180 veršů a fascinujících podrobností, které v Matoušově a Lukášově evangeliu nejsou. Díky tomu je Markovo evangelium opravdu jedinečným záznamem o Ježíšově životě.

A co dokument Q?

Co lze říci o dokumentu Q, o němž někteří tvrdí, že z něj Matouš a Lukáš čerpali? Profesor náboženství James M. Robinson prohlásil: „Dokument Q je nesporně tím nejdůležitějším křesťanským textem, jaký máme.“ Tento výrok je překvapující, protože dokument Q dnes neexistuje a nikdo v podstatě nemůže prokázat, že vůbec někdy existoval. Ještě pozoruhodnější je to z toho důvodu, že podle znalců musí být v oběhu několik jeho kopií. Navíc z tohoto dokumentu nikdy necitovali církevní otcové.
Zamyslete se nad tímto. Předpokládá se, že existoval dokument Q, který podporoval hypotézu o prvenství Markova evangelia. Není to snad případ, kdy jedna hypotéza vychází z druhé? V případě takových teorií je moudré mít na paměti toto přísloví: „Prosťáček věří každému slovu; kdežto chytrý chápe, že je třeba mít důkaz.“ (Přísloví 14:15, The New English Bible)

Evangelia jsou autentická a věrohodná

Svými spekulacemi a nepodloženými hypotézami zastánci vyšší kritiky odradili mnohé lidi od zkoumání věrohodných zpráv evangelistů o životě a službě Ježíše. Tyto záznamy jasně ukazují, že první křesťané se na události z Ježíšova života, na jeho službu, smrt a vzkříšení nedívali jako na mýtus. Pravdivost těchto skutečností potvrdily stovky očitých svědků. První křesťané, kteří byli ochotni následovat Ježíše i za cenu pronásledování a smrti, si jasně uvědomovali, že být křesťanem by bylo zcela nesmyslné, kdyby Ježíšova služba a vzkříšení byly pouhou smyšlenkou. (1. Korinťanům 15:3–8, 17, 19; 2. Timoteovi 2:2)

O sporech kolem hypotézy o údajném prvenství Markova evangelia a o záhadném zmizelém dokumentu Q se profesor teologie George W. Buchanan vyjádřil: „Soustředění pozornosti na hypotézu o původu textu odvádí pozornost badatelů Bible od studia textu samotného.“ Tato myšlenka je v souladu s radou, kterou apoštol Pavel dal Timoteovi, totiž aby křesťané „nevěnovali pozornost falešným historkám a rodokmenům, jež nikam nevedou, ale spíše vyvolávají otázky ke zkoumání, než aby se rozdělovalo něco od Boha ve spojitosti s vírou“. (1. Timoteovi 1:4)
Evangelia jsou věrohodná. Obsahují spolehlivé zprávy od očitých svědků. Zakládají se na důkladném zkoumání. Poskytují nám mnoho úžasných faktů o životě Ježíše Krista. A stejně jako kdysi Timoteus, i my bychom se měli řídit Pavlovými slovy: „Pokračuj v tom, co ses naučil a o čem ses přesvědčil, abys tomu věřil.“ Máme pádné důvody uznat, že „celé Písmo je inspirováno Bohem“, a to včetně čtyř evangelií. (2. Timoteovi 3:14–17)

Kdyby nebylo napsáno Markovo evangelium, nevěděli bychom, že . . .

Ježíš se podíval na farizeje s rozhořčením a byl hluboce zarmoucen necitelností jejich srdce (Marek 3:5)

Jan a Jakub měli příjmení Boanerges (Marek 3:17)

žena trpící krvotokem utratila všechny své prostředky (Marek 5:26)

Herodias vůči Janu Křtiteli chovala zášť a Herodes měl z Jana strach a držel ho v bezpečí (Marek 6:19, 20)

Ježíš své učedníky vybídl, aby si trochu odpočinuli (Marek 6:31)
farizeové si myli ruce až po loket (Marek 7:2–4)

Ježíš bral děti do náruče (Marek 10:16)

Ježíš pocítil lásku k mladému vládci (Marek 10:21)

Petr, Jakub, Jan a Ondřej se Ježíše ptali soukromě (Marek 13:3)
mladý muž tam zanechal svůj lněný oděv (Marek 14:51, 52)

Navíc, pouze Markovo evangelium se zmiňuje o jednom Ježíšově podobenství a dvou zázracích. (Marek 4:26–29; 7:32–37; 8:22–26)

Markovo evangelium obsahuje mnoho podrobností, které pisatel viděl na vlastní oči a které v jiných evangeliích nejsou. Naše ocenění jistě poroste, když si uděláme čas na to, abychom o hodnotě všech těchto významných detailů do hloubky přemýšleli.

Obrázek uživatele Chameleon

KTE

.

Objavil ste ameriku.

-Rovnaký štýl reči, podobné témy + slovenčina + podpora kreacionizmu - sélah.

-Aj Dr. "Kháslpúl" by prišiel na to, že som fotón:

http://heyse-online.de/spencerhilldb/bilder/win2_arent.jpg

Gratulujem. Smile

Dobrou noc

Dobrou noc.

Eva

To spíš bylo pro mě, než pro George Smile

Intuice je jedna věc, jenže než jdeš s intuicí do diskuse, míra jistoty musí být silnější než impresionistická světla a stíny. Faktem ale je, že mi Fotón tehdy neodpověděl. Zřejmě netušil, že intuice může být tak rychlá...

Moc se mi líbila tvá odpověď Ondrovi Ne, 06/05/2011 - 22:49 a předtím Kábrtovi. To bych se ani bohu tolik nebránil, jenže kreacionistická pravda pravdoucí je prostě odpudivá.

Ne George, ale KTE

už blbnu.

George

- Těší mě, že jsem ve své intuici byl celkem rychlý a dokázal jsem téměř ihned položit otázku: Fotón = Chameleon? Inspiroval mě ovšem George, který nejspíš také tušil tuto souvislost.
..........................................
Prosimtě...vždyť tohle bylo jasné po prvním komentáři....
a - jsem ráda, že umíš tak spolehlivě detekovat nesrovnalosti v článcích, hodně mi to pomáhá v orientaci.

Russula chamaeleontina = holubinka měnlivá

Těší mě, že jsem ve své intuici byl celkem rychlý a dokázal jsem téměř ihned položit otázku: Fotón = Chameleon? Inspiroval mě ovšem George, který nejspíš také tušil tuto souvislost.

V práci jsem občas hodnocen pro schopnost objevit souvislosti tam, kde je jiní ještě neumí vnímat, většinou se mi daří. Možná proto je pro mě jednodušší nacházet podvody Mr. Briana Thomase, M. S., protože množství textu, který musím procházet, abych svá podezření dokázal, není v rozporu s mými časovými možnostmi.

Chameleonovi

Biblia nieje učebnica astrofyziky.
Zcela souhlasím.

Customize This