Růst korálových útesů

Ariel A. Roth
Institut pro výzkum v geologických vědách

Origins (Počátky) 6(2): 88-95 (1979).

(Z http://www.grisda.org/origins/06088.htm přeložil M. T. - 8/2011)

Za klidné měsíčné noci roku 1890 plul britskoindický parník Quetta Torresovým průlivem blízko Thursday Island (Ostrov Čtvrtek) u severní Austrálie. Zmíněný průliv se nalézá na severním konci Velkého korálového útesu, největšího komplexu korálových útesů na světě. Náhle zavadila loď o ostrou špičku útesu, která jí rozervala dvě třetiny dna, a během tří minut se potopila. V důsledku tohohle nečekaného setkání tak zahynula skoro polovina z 293 cestujících parníku. Průliv byl v letech 1802 až 1860 pečlivě zmapován, a v místech, kde loď ztroskotala, se žádný útes správně neměl nacházet. Někteří si kladli otázku (např. Ladd 1961), zda bylo možné, aby útes od posledního měření hloubky do roku 1890 rostl dost rychle na to, aby způsobil tuhle tragédii.

Otázka tempa růstu korálových útesů vzbuzuje značný zájem, nejen proto, že náraz do útesu může vést ke ztroskotání lodi, nýbrž kvůli stanovení doby, za kterou tyhle rozsáhlé struktury vzniknou. Řada nezodpovězených otázek ohledně pomalého tempa poklesu a vzestupu vodní hladiny a velkých rychlostí nutných k zaplavení útesu (např. Schlager 1979) nedává vědcům spát. Někteří z nich si také kladou otázku, zda tyhle obří struktury mohly vyrůst za oněch pár tisíc let, po která podle Bible existuje život na zemi. Zdá se však, že s australským Velkým korálovým útesem nebudou v tomto ohledu žádné problémy. Je sice přes 2000 km dlouhý a sahá do vzdálenosti 320 km od pobřeží, vrty v něm provedené narazily však v hloubce necelých 200 metrů (Stoddart 1969) na křemičitý písek (typ usazenin, které netvoří koráli), což svědčí o tom, že jde o velmi mělkou strukturu, která ke svému vývoji nepotřebuje nutně nějakou závratně dlouhou dobu. Na druhé straně vrty provedené na atolu Enewetak (Eniwetok) (obrázek 1) v západním Pacifiku zaznamenaly pravděpodobnou vrstvu korálů až do hloubky 1405 metrů, než se dostaly na čedičový podklad (Ladd a Schlanger 1960). Tempo růstu odhadované většinou badatelů by pak znamenalo, že k vytvoření tak silného korálového útesu je zapotřebí přinejmenším několik desítek až stovek tisíc let. Zhodnotíme zde výchozí premisy takovýchto odhadů, ale nejdřív se zamyslíme nad některými charakteristickými rysy organizmů, které korálové útesy tvoří.

Růst korálových útesů_1-pohled z výšky.jpg
OBRÁZEK 1. Část atolu Enewetak, Marshallovy ostrovy. Vpravo od středu je atolon Perry. Jde o největší atolon na obrázku – je dlouhý 2.3 km. Mělká laguna atolu je nalevo od útesu, zatímco hluboký oceán je vpravo.

Korálové útesy vznikají činností nejrůznějších organizmů, které z mořské vody luhují uhličitany (oxid vápenatý). Velká množství uhličitanů pro růst útesů mohou obstarávat měkkýši, dírkovci a mechovky; za jejich nejdůležitější dodavatele jsou však považováni korálnatci a jejich symbiotické řasy. Zdá se, že pro růst korálových útesů má zásadní význam teplo; tyto útesy tak vznikají pouze v teplých vodách tropických a západních oblastí světových oceánů. Důležitým faktorem pro růst korálových útesů je také světlo. Korálnatci jsou živočichové žijící v koloniích (obrázek 2), do kterých se většinou začleňují i symbiotické řasy, které potřebují světlo. Korálové útesy nemohou prostě bez světla dobře prospívat. Dokládají to četné „utonulé“ (v podstatě mrtvé) útesy, které nacházíme v oceánech v hloubkách od několika metrů po více než kilometr (Macintyre 1972; Shepard 1973, str. 354; Ladd, Newman a Sohl 1974; Purdy 1974).

Růst korálových útesů_2-trs korálnatců.jpg
OBRÁZEK 2. Podrobný snímek části vrcholku trsu korálnatců Acropora formosa – větevník křehký z laguny atolu Enewetak. V každém „pohárku“ na vrcholku žije jediný korálnatec. Vrcholek je dlouhý asi 25 mm.

Konstatoval jsem již, že koráli na Enewetaku v podstatě přestávají růst v hloubce pod 50 m. Hraje-li světlo tak zásadní roli v jejich růstu, pak se může zdát divné, jak mohou útesy jako je Enewetak sahat do hloubky 1405 m, kde vládne prakticky úplná tma. Dnešní vysvětlení zní, že v minulosti byla ona část dna Tichého oceánu, na které vyrostl Enewetak, na úrovni hladiny, a zvolna klesala s tím, jak útes na hladině či blízko ní rostl.

Korálové útesy obestírá celá řada dalších fascinujících záhad týkajících se jejich morfologie, výživy i způsobu života, jejichž studium jde bohužel za rámec tohoto krátkého článku.

Tempo růstu korálů i korálových útesů studovala řada vědců. Chave, Smith a Roy (1972) analyzovali některá zjištění jiných badatelů a uvažují o míře čistého přírůstku 0.8 až 26 mm za rok. Míra čistého přírůstku hmoty útesu představuje celkovou hmotnost uhličitanů, od které odečteme ztráty uhličitanů způsobené biologickými, chemickými i fyzikálními procesy. Odum a Odum (1955) uvažovali o tempu růstu 80 mm za rok. Smith a Kinsey (1976) analyzovali oběh kysličníku uhličitého v mořské vodě a uvažovali o růstu 2-5 mm za rok. Adey (1978) má za to, že pro útesy v Atlantiku je tohle číslo je příliš nízké, a že zřejmě rostou 2-3krát rychleji.

Shora uvedená čísla jsou v příkrém rozporu s některými údaji založenými na skutečných měřeních hloubky útesů. Sewell (1935) hovoří o 280 mm za rok u Andamanských ostrovů v Bengálském zálivu a Verstelle (1932) uvádí maximální tempo růstu 414 mm za rok u Celebesu. Tento údaj by svědčil o tom, že k vytvoření 1405 m hlubokého útesu Enewetak by stačilo méně než 3400 let.

Otázkou zůstává, proč se odhady založené obvykle na tempu růstu korálů a na měřeních jejich hloubky liší o jeden či dva řády. Uvedeme několik možných vysvětlení. 1) Většina odhadů tempa růstu korálových útesů je založena na tempu růstu na povrchu útesu. Z pokusů, které jsem provedl, vyplývá, že na mořské hladině brání přirozené ultrafialové světlo růstu korálů; zdá se však, že důsledky tohoto jevu nejsou zas tak výrazné, aby vysvětlily, proč se liší měření na hladině od měření prováděných ve větší hloubce o dva řády. 2) Povrch útesu, kde se provádí většina studií, není asi ideálním místem ke zjišťování možné míry růstu útesu. Organizmy tvořící útes občas zabije během velmi nízké vody vzduch a další růst vzhůru tohle riziko ještě zvyšuje. Například pomalé klesání oceánského dna by vedlo k potápění útesu pod hladinu, kde by byl možný jeho rychlejší růst, který by pak zase bránil tomu, aby se útes nepotápěl příliš. Na rozdíl od tohoto procesu brání růstu útesů, které jsou již na hladině oceánu, okolní vzduch. 3) Dalším faktorem je, že tempo růstu korálů i jiných organizmů na útesu není asi jediným zdrojem uhličitanů, ze kterých je útes složen. Schroeder a Zankl (1974) poukazují na to, že útes může fungovat jako filtr zachycující určité množství uhličitanů rozpuštěných v mořské vodě proudící kolem. Také usazeniny na dně oceánu či blízko něho by zřejmě mohly přispět k růstu útesu, jelikož Lonsdale, Normark a Newman (1972) zjistili, že písek v okolí hory Horizon Guyot (podmořské stolové hory vypínající se do výšky 3 km ze dna Tichého oceánu) proudí vzhůru unášen proudy mořského dmutí. Za podobných okolností by některé z rychle rostoucích korálů blízko povrchu útesu (obrázek 3) urychlovaly usazování uhličitanů zachycováním usazenin vzlínajících po útesu. V téhle situaci by nemusely celou masu útesu tvořit živí koráli; sloužili by jen jako kostra, na kterou by se nabalovaly usazeniny.

Růst korálových útesů_3-porost korálů.jpg
OBRÁZEK 3. Porost korálů Acropora formosa na atolu Enewetak. Jednotlivé větve mají v průměru asi 10 mm.

Nejrychleji ze všech korálů rostl podle dochovaných zpráv druh Acropora cervicornis – větevník parožnatý (obrázek 4). Lewis et al. (1968) u něj zjistili maximální přírůstek 264 mm za rok. Shinn (1976) studoval růst tohohle druhu po zničení původního porostu hurikánem blízko Floridy. Odhadl, že jedna větev korálu vyroste každoročně o 100 mm. Zjistil také, že jelikož jsou zvyklí se větvit (několik nových větví se vždy objeví na jediné větvi původní), věnuje živočich více energie tvorbě hustého porostu než prodlužování jediné větve (pro příklad viz obrázek 3). Za těchto podmínek neustálého větvení by byla produkce uhličitanů spíše geometrická než lineární a mohla by více přispívat k mohutnosti uhličitanové základny útesu. Gladfelter, Monahan a Gladfelter (1978) udávají rychlost 99 mm za rok pro druh Acropora palmata – větevník dlanitý u Panenských ostrovů. Někteří obří koráli (obrázek 5) rostou mnohem pomaleji.

Růst korálových útesů_4-osamělá kolonie.jpg
OBRÁZEK 4. Osamělá kolonie druhu Acropora cervicornis blízko Florida Keys. U tohoto druhu byla pozorována rychlost růstu až 260 mm za rok. Kolonie je asi 40 cm vysoká. Obklopuje ji velké množství jiných korálnatců zvaných laločnice.

Růst korálových útesů_5-mohutný korál.jpg
OBRÁZEK 5. Mohutný, ale pomalu rostoucí korál blízko Florida Keys. Polokoule má průměr asi 1 m.

Vzlínání sedimentů pod hladinou podél útesů může urychlit občasný tajfun, který se přes útesy přežene. Maragos, Baines a Beveridge (1973) napsali, že roku 1972 byla za pár hodin během cyklónu Bebe vyzdvižena zpod hladiny 3.5 m vysoká, 37 m široká a 18 km dlouhá hradba korálové tříště u atolu Funafuti. 2 metry vysoké korálové bloky byly vyzdviženy u atolu Jaluit (další korálový útes v Pacifiku) během tajfunu roku 1958. Také tam se vytvořila nová korálová hradba (Wiens 1962, tabule 19 a 35).

Shora zmíněné tři hlavní faktory naznačují, že růst útesu může být mnohem rychlejší než by se dalo soudit z povrchových měření. Daly by se tak vysvětlit velké rozdíly mezi popisovanými rychlostmi růstu útesů. Než si však učiníme konečný obrázek, musíme také zvážit ty faktory, které přispívají k opotřebení útesů. Patří sem: 1) ničení koralovory (organizmy, které útesy navrtávají) (Macintyre 1972), 2) možný chemický rozklad, a 3) mechanická destrukce vlnami a spodními víry podél okraje útesu.

Z pokusů, které jsem prováděl se svými doktorandy, vyplývá, že je možné přinejmenším dočasně skoro zdvojnásobit rychlost růstu korálů zvýšením teploty o 5 stupňů či zvýšením obsahu uhličitanových iontů v mořské vodě. Jaký mohou mít tyhle poznatky vztah k rychlostem růstu korálových útesů v minulosti, to je třeba teprve zjistit. Nicméně četná fakta svědčí o tom, že rychlosti růstu korálových útesů mohou být mnohem vyšší, než kolik činí některé odhady pomalého růstu vyskytující se v literatuře. Naše současné znalosti určitě takový rychlý růst nevylučují; některé faktory to zcela jistě podporují.

Odkazy

• Adey, W.H. 1978. Coral reef morphogenesis: a multidimensional model. Science 202:831-837.
• Chave, K.E., S.V. Smith, and K.J. Roy. 1972. Carbonate production by coral reefs. Marine Geology 12:123-140.
• Gladfelter, E.H., R.K. Monahan, and W.B. Gladfelter. 1978. Growth rates of five reef-building corals in the northeastern Caribbean. Bulletin of Marine Science 28:728-734.
• Ladd, H.S. 1961. Reef building. Science 134:703-715.
• Ladd, H.S., W.A. Newman, and N.F. Sohl. 1974. Darwin Guyot, the Pacific's oldest atoll. Proceedings of the Second International Coral Reef Symposium 2:513-522.
• Ladd, H.S., and S.O. Schlanger. 1960. Drilling operations on Eniwetok Atoll, Bikini and nearby atolls, Marshall Islands. U.S. Geological Survey Professional Paper 260Y:863-905.
• Lewis, J.B., F. Axelsen, I. Goodbody, C. Page, and G. Chislett. 1968. Comparative growth rates of some reef corals in the Caribbean. Marine Sciences Manuscript Report 10. McGill University.
• Lonsdale, P., W.R. Normark, and W.A. Newman. 1972. Sedimentation and erosion on Horizon Guyot. Geological Society of America Bulletin 83:289-316.
• Macintyre, I.G. 1972. Submerged reefs of eastern Caribbean. American Association of Petroleum Geologists 56:720-738.
• Maragos, J.E., G.B.K. Baines, and P.J. Beveridge. 1973. Tropical cyclone Bebe creates a new land formation on Funafuti Atoll. Science 181:1161-1164.
• Odum, H.T. and E.P. Odum. 1955. Trophic structure and productivity of a windward coral reef community on Eniwetok Atoll. Ecological Monographs 25(3):291-320.
• Purdy, E.G. 1974. Reef configurations: cause and effect. In L.F. Laporte, ed. Reefs in Time and Space, pp. 9-76. Society of Economic Paleontologists and Mineralogists Special Publication 18.
• Schlager, W. 1979. Drowning of carbonate platforms. Geological Society of America Abstracts 11(7):511-512.
• Schroeder, J.H. and H. Zankl. 1974. Dynamic reef formation: a sedimentological concept based on studies of Recent Bermuda and Bahama reefs. Proceedings of the Second International Coral Reef Symposium 2:413-428.
• Sewell, R.B.S. 1935. Studies on coral and coral-formations in Indian waters. Geographic and Oceanographic Research in Indian Waters No. 8. Memoirs of the Asiatic Society of Bengal 9:461-539.
• Shepard, F.P. 1973. Submarine geology. 3rd ed. Harper & Row, New York.
• Shinn, E.A. 1976. Coral reef recovery in Florida and the Persian Gulf. Environmental Geology 1:241-254.
• Smith, S.V. and D.W. Kinsey. 1976. Calcium carbonate production, coral reef growth, and sea level change. Science 194:937-939.
• Stoddart, D.R. Ecology and morphology of Recent coral reefs. Biological Reviews 44:433-498.
• Verstelle, J. Th. 1932. The growth rate at various depths of coral reefs in the Dutch East Indian Archipelago. Treubia 14:117-126.
• Wiens, H.J. 1962. Atoll environment and ecology. Yale University Press, New Haven and London.

PřílohaVelikost
Růst korálových útesů.doc193.5 KB
Průměr: 3.9 (13 votes)

Marek

Omlouvám se, Vaše slova jsem si špatně pamatoval a poněkud je překroutil, ve skutečnosti jste napsal, že Apokryfy byly sepsány v letech 200-300 našeho letopočtu, zatímco kanonické knihy v letech 50-120 po Kristu... jen namátkou jsem našel 3 apokryfní evangelia, jejichž datace spadá před rok 200, takže nevím, zda máte úplně pravdu

PP

ad - Střídání dne (část dne, kdy je světlo) a noci (část dne, kdy je tma) během dne (Genesis 1,5), jednoznačně definuje obyčejný kalendářní den z perspektivy člověka žijícího na zemi. Tato specifikace je dostatečná na definování toho, že den stvoření je běžný 24hodinový den.

Např. na Antarktidě je tomu jinak, den/světlo a noc/tma se ve nestřídá jako v "obyčejném kalendářním dnu" - a přesto má i tam den 24 hodin - takže střídání "dne a noci" nedefinuje obyčejný kalendářní den.

Navíc - den a noc v našem pojetí se odvíjí od rotace Země - odkláněním od Slunce, a podle Genesis Bůh stvořil Slunce až 4. den.
Přesto již první den "oddělil světlo od tmy".
Takže z toho plyne, že jádro pudla leží někde jinde.

Kdepak asi...?...

Dny v Genesis 1

Dny v Genesis 1
Pro den používá hebrejština slovo jom. Slovo jom [den] je v 1. kapitole Genesis použito následovně:

* Fráze „a byl večer a bylo ráno" v souvislosti s dnem. Upřesnění událostí večera a rána jednoznačně definuje obyčejný den z perspektivy člověka přebývajícího na zemi, tedy tak, jak den známe i dnes. Tato specifikace je dostatečná k definování toho, že den stvoření je běžný 24hodinový den. Fráze „večer a ráno" v této souvislosti vylučuje význam dne ve smyslu dlouhého časového období.

* Střídání dne (část dne, kdy je světlo) a noci (část dne, kdy je tma) během dne (Genesis 1,5), jednoznačně definuje obyčejný kalendářní den z perspektivy člověka žijícího na zemi. Tato specifikace je dostatečná na definování toho, že den stvoření je běžný 24hodinový den. Střídání části dne, kdy je světlo, s částí dne, kdy je tma, v této souvislosti vylučuje význam dne ve smyslu dlouhého časového období.

* Použití číslovky ve spojení s dnem: „den první", „den druhý" atd., definuje jednoznačně běžný kalendářní den a vylučuje význam dlouhého časového období.

Definice dní stvoření v Genesis 1 jako běžných kalendářních [24hodinových] dnů je umocněna tím, že všechny tři výše uvedené specifikace dne jsou použity společně, přičemž na upřesnění běžného dne by stačila i jediná z nich.

Boží definice týdne: Bůh sám definuje ve svém zákoně týden jako vzor fungování člověka na zemi (Exodus 20,8-10; 31,13-17). Boží zákon přikazuje člověku šest dnů pracovat a sedmý den odpočívat. Je pozoruhodné, že zatímco pro období jako rok a měsíc existuje astronomický úkaz, na jehož základě lze definovat délku jejich délku (rok dle oběhu Země kolem Slunce a měsíc podle oběhu Měsíce kolem Země), pro týden neexistuje žádný astronomický jev, který by jeho délku definoval.
Týden pro člověka definuje přímo sám Hospodin, a to jako soubor sedmi běžných 24hodinových dnů.

V biblické hebrejštině existují slova jako olam či kedem, které se velmi dobře hodí na popis dlouhých časových úseků nebo neomezených časových období, ale v Gn 1 není použito ani jedno z těchto slov. Nemáme žádný biblický důvod uvažovat o stvořitelských dnech jako o dlouhých časových obdobích.

Dr. James Barr (profesor hebrejštiny na Oxfordské univerzitě) v případě jazyka použitého v Genesis přiznává:
Pokud vím, nikde na univerzitách světového jména nenajdete žádného profesora hebrejštiny či Staré smlouvy, který by pochyboval o tom, že autor (či autoři) prvních 11 kapitol knihy Genesis měl v úmyslu zprostředkovat čtenářům tyto myšlenky:

a) Stvoření proběhlo během šesti za sebou jdoucích dnech shodujících se s 24hodinovými dny, jaké známe ze zkušenosti i my dnes.
b) Čísla, která se vyskytují v rodopisech knihy Genesis, nám svým prostým sečtením poskytují chronologii od počátku světa až po pozdní etapy biblických příběhů.
c) Noemova potopa se měla chápat jako celosvětová a měla vyhubit veškerý lidský a živočišný život, kromě těch, kdo byli uvnitř v arše.

Nejčastější námitky a odpovědi na ně
Námitka č. 1: Podle 1. kapitoly Genesis bylo slunce stvořeno až čtvrtý den. Jak mohly existovat den a noc (běžné dny), když v prvních třech dnech ještě neexistovalo slunce?
Odpověď: Slunce, Měsíc a hvězdy byly stvořeny ve čtvrtém dni. Avšak popis stvořitelských dnů je stejný jako před existencí Slunce, tak i po stvoření Slunce. Na střídání dne a noci (večera a rána) není třeba Slunce, ale světlo a rotující Země. Světlo máme přítomné (stvořené) od prvního stvořitelského dne. Do stvoření Slunce a zbytku vesmíru 4. den nevychází světlo z nosičů světla. Až když jsou nosiče světla stvořené 4. den, je jim dána úloha nosičů světla. Fyzika nezná světlo bez zdroje světla, Boží slovo ano, protože sám Bůh je zdrojem světla (Zj 21,23).

Námitka č.2: Gn 2,4 uvádí: „v den, kdy činil Hospodin Bůh zemi i nebesa". Jelikož jde o narážku na šest stvořitelských dnů, ukazuje se, že slovo den zde neznamená běžný den.
Odpověď: Hebrejské slovo jom, tak, jak je zde použito, není blíže určeno číslovkou nebo spojením večer a ráno nebo střídáním světla a tmy. V tomto kontextu verš skutečně znamená: „v době, kdy Bůh činil" (s odvoláním na stvořitelský týden) nebo „když Bůh činil".

Nejčastěji kompromisy s dlouhými věky
Už jsme zmínili, že pro chápání dnů stvoření jako dlouhých časových období neexistují biblické důvody; ty vycházejí pouze z evolučního myšlení. Spojování evoluční teorie s biblickým zjevením jsou nebiblické kompromisy, které jsou nakonec v přímém rozporu se samotným evangeliem, protože zneplatní biblické zjevení v otázce původu smrti a v otázce původu prvního člověka.
Je zde však i jiný vážný problém. Není jedno, jak přistupujeme k výkladu biblických textů. Když neumožníme slovům, aby k nám promlouvala v textových souvislostech, ale místo toho se budeme snažit, aby se text přizpůsobil mimobiblickým (nebiblickým) představám, pak skutečně význam jakéhokoliv slova v kterékoli části Bible závisí na lidské interpretaci, která se múže měnit podle toho, které nebiblické představy nám právě vyhovují.
Jestliže dovolíme evoluci a materialismu, které jsou nesprávně ztotožňovány s vědou, aby určovaly naše chápání Písma, snadno můžeme sklouznout k nevíře i v ostatních otázkách biblického zjevení. Pokud například věda prohlásí, že člověk nemůže vstát z mrtvých, budeme pak chápat Kristovo vzkříšení jen jako obrazné?

Závěr
Snahy vykládat stvořitelský týden jako časová období pocházejí z evolučního smýšlení. Jakékoli kompromisy snažící se o zakomponování evolučního vývoje do Božího stvoření jsou v příkrém rozporu se samotným evangeliem, protože podkopávají biblické učení o původu člověka, smrti jako důsledku hříchu a o zahlazení (zničení) smrti, čili spasení a vzkříšení z mrtvých, a podkopávají identitu Spasitele jako druhého a posledního Adama (Ř 5; 1 K 15).

Marek

Marku, nabídnul jste mi nedávno srovnání vztahu Bůh /člověk - muž/žena. Přehlídla jsem to - nebo jste to odložil...?...

BlbecZastavajiciEvoluci

Vy jste schopen vyprodukovat takovou perlu, že apokryfy vznikly až po kanonizaci Bible ve 4. století,

Kde jsem řekl, že apokryfy vzikly po kanonizaci ?

Eva

Pokud ale veřejně vystupuje obecně a komplexně PROTI náboženství, nazve náboženství kořenem všeho zla a připodobní je k "mozkovému viru" /analogie počítačového viru/, pak to verbální agrese nepochybně je.

pokud by podobne vyroky pronasel bez jakekoli evidence jen s umyslem nekoho poskozovat, pak bych to povazoval za agresi. Takhle ne.

Marek

Vy si myslíte, že o Bibli a apokryfech moc nevím ? Vy si mě pletete s nějakou ovečkou chodící každou neděli do kostela pasivně poslouchat faráře. Omyl. O tom, komu jsem uvěřil vím víc než dost. V oblastech, ve kterých jsem kdy pochyboval, nebo jsem si nebyl jistý, dnes jistý jsem.
Věnujte se BlbčezastavajícíEvoluci evoluci a ne Bibli

Vy jste schopen vyprodukovat takovou perlu, že apokryfy vznikly až po kanonizaci Bible ve 4. století, ale víte více než dost, tak to jsem rád. A neříkejte mi, čemu se mám věnovat, já se totiž můžu věnovat, čemu chci, i Bibli, je úplně jedno, zda jsem křesťan či ne

VV re Po, 12/12/2011 - 20:56.

myslel jsem to tak, ze prezentuji / manifestuji svoje nabozenske presvedeceni, podobne jako Dawkins prezentuje to svoje ateisticke. Agresivni a zesmesnujici pristup jsem u Dawkinse nezaregistroval - co by to jako melo byt? Na tom, ze se rozhodl z pozic rozumu a kritickeho mysleni poukazovat na nesmyslne nebo vylozene skodlive aspekty nabozenstvi, nevidim nic nepatricneho.

Pokud by Dawkins prezentoval skutečně výhradně jen svoje ateistické přesvědčení, pak by bylo vše v pořádku.
Pokud ale veřejně vystupuje obecně a komplexně PROTI náboženství, nazve náboženství kořenem všeho zla a připodobní je k "mozkovému viru" /analogie počítačového viru/, pak to verbální agrese nepochybně je.

Jelikož jste se ptal,stručně jsem odpověděla, ale nemám v úmyslu zde hájit náboženství ani hanit ateismus, a ani rozvíjet nové diskusní vlákno - takže to je ode mě k Dawkinsovi vše.

Obrázek uživatele Šriber

Marek

Tak hluboký a duchovní, že ho nevěřící člověk nemá šanci pochopit.

Což je jasný důkaz jeho neobjektivity...

"Co jste zač?", zeptal se Erich postavy zahalené tmou.
"Říkají mi Šriber", zněla odpověď.

Genesis

Nepopírám pravdivost události popsaných v Genesis. Říkám, že každé slovo, ba i věta má hluboký význam a své místo v textu. Tak hluboký a duchovní, že ho nevěřící člověk nemá šanci pochopit. Každá církevní organizace má své výklady genesis. Ok. Já ale hledám výklady židů, které jsou jednotné. Křesťané se neučí, mnoho jich v mnohém zakrnělo, a to nechci devalvovat některé neznalé bratry a sestry v Kristu. Přístup je individuální a to co jsem měl možnost nastudovat v původních textech genesis a jejich hebrejských výkladech, mě vede k závěru, který zde uvádím.

Customize This