Potopa

Šest argumentů pro celosvětovou potopu

(http://www.answersingenesis.org/get-answers/features/worldwide-flood-evi...)
Dr. Andrew Snelling

Andrew Snelling získal titul Ph. D. v geologii na univerzitě v Sydney a pracoval jako konzultant při geologickém výzkumu pro organizace jak v Austrálii tak v Americe. Je autorem četných vědeckých článků a nyní pracuje jako vedoucí výzkumného oddělení Answers in Genesis (Odpovědi v Genesis; 7. prosince 2007) Přeložil M. T. – květen-červen 2009

Mluví-li Bible o celosvětové Potopě v Genesis 7-8, myslí to doslova. Popisovaná Potopa nebyla místním jevem, nejde o pouhou metaforu či nereálnou fikci – vody skutečně pokrývaly celou zemi. Ale nechceme, abyste nám to věřili „jen tak“. Ověřte si důkazy přímo pod svýma nohama.

Argument 1

FOSILIE MOŘSKÝCH TVORŮ SE NACHÁZEJÍ VYSOKO NAD ÚROVNÍ MOŘE V DŮSLEDKU TOHO, ŽE VODY OCEÁNŮ ZAPLAVILY VŠECHNY SVĚTADÍLY

Fosilie (zkameněliny) mořských tvorů nalézáme ve vrstvách hornin, které pokrývají všechny světadíly. Například většina horninových vrstev ve stěnách Grand Canyonu (více než půl druhého kilometru nad úrovní moře) obsahuje marinní (mořské) fosilie. Fosilní mořské měkkýše nalézáme dokonce i v Himálajích.

Argument 2

RYCHLÉ POHŘBENÍ ROSTLIN A ZVÍŘAT

Setkáváme se s rozsáhlými fosilními „hřbitovy“ a výborně zachovanými fosiliemi. Například miliardy loděnkovitých fosilií spočívají ve vrstvě v redwallském vápenci v Grand Canyonu. Tato vrstva byla uložena katastroficky masivním přílivem sedimentu (většinou vápence). Křídové a uhelné sloje Evropy a Spojených států i ryby, ichtyosauři, hmyz a další fosilie po celém světě svědčí o katastrofickém zániku a pohřbení.

(Redwallský vápenec = vápencové souvrství ve Velkém kaňonu řeky Colorado v Arizoně, statigraficky náležející kinderhookianu (spodní waverlyan) ve spodním mississippianu. V nadloží redwallského vápence je série supai. Pozn. překl.)

Argument 3

RYCHLE UKLÁDANÉ VRSTVY USAZENIN SE TÁHNOU ROZSÁHLÝMI ÚZEMÍMI

Nalézáme vrstvy hornin, které můžeme sledovat přes celé světadíly – dokonce i mezi světadíly – a fyzické rysy v těchto vrstvách naznačují, že byly uloženy rychle. Například tapeatský pískovec a redwallský vápenec ve Velkém kaňonu můžeme sledovat přes celé Spojené státy, nahoru do Kanady a dokonce přes Atlantský oceán do Anglie. Anglické křídové vrstvy (bílé útesy doverské) můžeme sledovat po celé Evropě až na Střední východ a také je nalézáme na středozápadu Spojených států a v západní Austrálii. Křížové (šikmé) vrstvy coconinských pískovců ve Velkém kaňonu svědčí o 30 000 krychlových kilometrů písku uložených mohutnými proudy vody během několika dnů.

(Coconinské pískovce = souvrství bílých pískovců, statigraficky náležející střednímu permu. Na příkrých srázech kaňonu se ostře odráží jeho bílá barva jak od červeně zbarvených vápenců v nadloží, tak i od podložních červených vrstev spodního permu (hermitské vrstvy a série supai). Křížově a diagonálně zvrstvené coconinské pískovce představují uloženiny rozsáhlých písečných přesypů. V jižním Utahu laterálně přecházejí do kaibabského vápence. - Pozn. překl.)

Argument 4

SEDIMENT DOPRAVOVANÝ NA DLOUHÉ VZDÁLENOSTI

Zjišťujeme, že sedimenty v těchto rozsáhlých, rychle ukládaných horninových vrstvách musely být vymílány ze vzdálených zdrojů a unášeny na velké vzdálenosti rychle tekoucí vodou. Například písek z coconinských pískovců Velkého kaňonu (Arizona) musel být vymílán a dopravován ze severních oblastí nynějších Spojených států a Kanady. Dále, ukazatele vodních proudů (jako třeba čeřiny) zachované ve vrstvách hornin dokazují, že po „300 milionů let“ proudila voda neustále ze severovýchodu k jihozápadu přes celou Severní a Jižní Ameriku, což je samozřejmě možné jen po několik týdnů během celosvětové Potopy.

Argument 5

RYCHLÁ NEBO ŽÁDNÁ EROZE MEZI VRSTVAMI (STRATA)

Nalézáme důkazy buď velmi rychlé anebo vůbec žádné eroze mezi horninovými vrstvami. Ploché, břitovité meze mezi vrstvami hornin svědčí o souvislém ukládání jedné vrstvy za druhou, aniž by byl čas na erozi. Nejsou například důkazy o „chybějících“ milionech let (eroze) na ploché hranici mezi dvěma známými vrstvami Velkého kaňonu – coconinskými pískovci a hermitskými vrstvami. Jiným působivým příkladem plochých hranic ve Velkém kaňonu je redwallský vápenec a vrstva pod ním.

(Hermitské vrstvy = uloženiny červených břidlic a pískovců ve Velkém kaňonu řeky Colorado v Arizoně. Společně se sérií supai jsou spodnopermského stáří. - Pozn. překl.)

Argument 6

MNOHÉ VRSTVY JSOU UKLÁDÁNY V RYCHLÉM SLEDU

Horniny se běžně neohýbají; lámou se, protože jsou tvrdé a křehké. Na mnoha místech však nalézáme celé sledy vrstev, které se ohnuly, aniž by praskly, což naznačuje, že všechny horninové vrstvy byly uloženy rychle a ohnuty tehdy, když byly ještě vlhké a vláčné před konečným ztvrdnutím. Například tapeatské pískovce ve Velkém kaňonu jsou ohnuty do pravého úhlu (90°) bez známek zlomů. K tomuto ohnutí mohlo však dojít teprve poté, co byl zbytek vrstev uložen, prý za „480 milionů let“, zatímco tapeatské pískovce zůstaly vlhké a vláčné.

Následují komentáře k jednotlivým šesti argumentům

Upozornění: Pro lepší prohlížení obrázků doporučuji stáhnout si celý tento článek na disk. Je rozdělen do šesti částí, které jsou umístěny dole pod textem ve formě stahovatelných odkazů, a kliknutím na ně si je můžete umístit na svůj počítač. P. K.

Komentář k argumentu 1

MOŘŠTÍ TVOROVÉ VYSOKO A NA SUCHU

Fosilie mořských tvorů nalézáme v horninových vrstvách vysoko nad úrovní moře. To je jen další důkaz pravdivosti Božího Slova.
Došlo-li skutečně k celosvětové Potopě, jak ji popisuje Genesis 7-8, jaké důkazy bychom očekávali, že najdeme? V předchozím jsme si uvedli přehled šesti hlavních geologických důkazů Potopy, jak ji popisuje Genesis. Teď se blíže podívejme na důkaz číslo jedna.

Mořské fosilie vysoko nad úrovní moře

Geologové všeobecně přijímají fakt, že na každém světadílu nalézáme fosilie mořských tvorů ve vrstvách hornin, které jsou dnes vysoko nad úrovní moře. Nalézáme například mořské fosilie ve většině horninových vrstev ve Velkém kaňonu (Grand Canyon, Arizona, USA). Zahrnuje to i nejvyšší vrstvu v daném sledu, kaibabský vápenec odkrytý na okraji kaňonu, který je dnes přibližně 2130 – 2440 m nad úrovní moře (1). Ačkoli je na vrcholu sledu vrstev, musel být tento vápenec ukládán pod vodami oceánu nasycenými vápenným kalem, které se přehnaly přes severní Arizonu (a dále).

Kaibabský vápenec = vápencové souvrství ve středním permu v kordillerské oblasti Severní Ameriky. Nádherné odkryvy poskytují stěny Velkého kaňonu řeky Colorado v Arizoně, kde k.v., sledovatelný při horním okraji, je vůdčím horizontem pro stanovení vzájemného poměru permských uloženin ve facii mořské a kontinentální. K.v. mořského původu pokračuje z Coloradského plató až do jižní Nevady a severovýchodního Utahu, kde se jeho mocnost zmenšuje a vápenec laterálně přechází do bílých pískovců coconino. (Pozn. překl.)

I jiné horninové vrstvy odkryté ve Velkém kaňonu obsahují velké množství mořských fosilií. Nejlepším příkladem je redwallský vápenec, který běžně obsahuje fosilní ramenonožce (škeblím podobné organizmy), korály, mechovky (krajkové korály), krinoidy (lilijice), bivalvie (dvouskořepinové mlže), gastropody (mořské plže), trilobity, hlavonožce a dokonce rybí zuby (2).

Tyhle marinní fosilie nalézáme nahodile zachované v této vápencové vrstvě. Například krinoidy nalézáme s výběžky (ciry) zcela oddělenými jeden od druhého, zatímco zaživa jsou navršené jeden na druhém a tvoří „stopky“. Takže tihle mořští tvorové zahynuli při katastrofě a byli pohřbeni v této vápencové usazenině.

Potopa_amonity_4.jpg

Fosilní amonity (spirálovité mořské hlavonožce) jako je tento na obrázku nalézáme ve vápencových vrstvách vysoko v Himálajích v Nepálu. Jak se dostaly mořské fosilie stovky metrů nad úroveň moře? Marinní fosilie nalézáme také vysoko v Himálajích, nejvyšším světovém horském hřebeni, dosahujícím 8 848 m nad úrovní moře (3). Například fosilní amonity (spirálovité mořské hlavonožce) nalézáme ve vápencových vrstvách v Himálajích v Nepálu. Všichni geologové se shodují, že vody oceánu musely pohřbít tyhle marinní fosilie v oněch vápencových vrstvách. Takže jak se tyhle marinní vápencové vrstvy dostaly vysoko do Himálají?

Musíme mít na mysli, že horninové vrstvy v Himálajích a jiných horských hřebenech po celém světě byly uloženy během Potopy, dříve než se tyhle hory vytvořily. Ve skutečnosti bylo mnoho těchto horských hřebenů vyzdviženo do svých současných výšek při pohybech zemské kůry na konci Potopy. To zaznamenává Žalm 104:8, kde se popisuje, jak vody Potopy vše vymílaly a na konci Potopy údolí klesala a hory vystupovaly.

Vysvětlení

Existuje jen jedno možné vysvětlení tohoto jevu – v určité době v minulosti zaplavovaly vody oceánů kontinenty.

Mohly tehdy kontinenty klesnout pod dnešní úroveň moře, takže je zaplavily vody oceánů? Ne! Světadíly jsou složeny z lehčích hornin, které jsou řidší než horniny na dně oceánů i horniny v plášti pod světadíly. Světadíly mají ve skutečnosti automatickou tendenci se zvedat a tak „plavat“ na plášťových horninách pod sebou, vysoko nad horninami dna oceánů (4). To vysvětluje, proč jsou kontinenty tak vysoké ve srovnání s hlubokým dnem oceánů a proč oceánské pánve mohou zadržovat tolik vody.

Takže musí existovat způsob vysvětlení, jak oceány pokryly kontinenty. Hladina moře musela stoupnout, aby pak vody oceánů stouply ke světadílům a zaplavily je. Co asi bylo příčinou téhle události?

Ve skutečnosti musely existovat dva mechanizmy

Za prvé, byla přidána do oceánů voda a hladina moře stoupla. Vědci v současné době sledují tání ledovců, protože dodatečná voda v oceánech by způsobila vzedmutí hladiny moří a zaplavila by pobřežní osídlení.

Bible prozrazuje zdroj téhle zvláštní vody. V Genezi 7:11 čteme, že na počátku Potopy byly protrženy všechny prameny obrovské propasti. Jinými slovy, zemská kůra na celé zeměkouli pukla a voda zřejmě vytryskla v pramenech z nitra země. Následně čteme v Genezi 7:24–8:2, že tyhle prameny byly otevřené 150 dní. Není divu, že objem oceánů vzrostl natolik, že vody oceánů zaplavily světadíly.

Za druhé, bylo vyzdviženo samotné dno oceánů a s ním se náležitě „zvedla“ i hladina moří. Bible prozrazuje zdroj tohoto zdvihu mořského dna: roztavenou horninu.

Katastrofické roztržení zemské kůry, o němž mluví Geneze 7:11, nejenže uvolnilo z nitra země obrovské objemy vody, nýbrž i mnoho roztavené horniny (5). Dna oceánů nahradily příslušné horké lávy. Jelikož byly řidší než původní dna oceánů, rozpínaly se tyto horké lávy, takže nová dna oceánů podstatně stoupla a zvedla hladinu moře o více než 1067 m. Protože se dnešní horstva ještě nevytvořila a je pravděpodobné, že předpotopní kopce a hory nebyly nikde zdaleka tak vysoké jako hory dnešní, vzedmutí hladiny o více než 1067m by stačilo, aby byly zaplaveny předpotopní kontinentální souše.

Ke konci Potopy, když roztavená hornina zchladla a dna oceánů poklesla, hladina moře klesla a vody ustoupily z kontinentů do nových, hlubších oceánských pánví. Jak jsme se zmínili již dříve, Žalm 104:8 popisuje, že hory se na konci Potopy zvedly a vody Potopy ustoupily do údolí a odtekly ze vznikající nové souše. To je v souladu s mnohými důkazy o tom, že dnešní hory vyrostly do svých současných neuvěřitelných výšek teprve zcela nedávno.

Dna oceánů se zvedají

MOŘSKÝ ŽIVOT PROBÍHÁ PŮVODNĚ V OCEÁNECH (horní část obrázku)

Mořští tvorové žijí samozřejmě v oceánech (A). Aby mohli být tito tvorové uloženi na kontinentech, musela se hladina moře zvednout.

KŮRA OCEÁNŮ SE ZAHŘÍVÁ A ROZPÍNÁ (uprostřed)

Během Noemovy Potopy (1) se roztavená hornina uvolnila z nitra země a začala nahrazovat původní kůru oceánů. Kůru oceánů skutečně nahradily horké lávy. (2) V důsledku horké roztavené horniny kůra oceánů řídla a rozpínala se. (3) Roztavená hornina nahrazovala a vytlačovala původní kůru oceánů pod kontinent. (A) Mořská hladina se vzdula o více než 1067 m a mořští tvorové yli odneseni na kontinent, pohřbeni v usazeninách a fosilizováni.

Potopa_dno oceánů_14.jpg

MOŘSKÝ ŽIVOT ZŮSTÁVÁ NA KONTINENTU (spodní obrázek)

Ke konci Potopy kůra oceánů zchladla a dno oceánů pokleslo. Když voda odtekla z kontinentů, klesla hladina moří a mořské fosilie (A) zůstaly na kontinentech nad úrovní moře.

Závěr

Fosilizovaní mořští tvorové i rostliny nalézané v horninových vrstvách tisíce metrů nad úrovní moře jsou tak tichými svědky toho, že vody oceánů zaplavily kontinenty unášejíce miliardy mořských tvorů, kteří pak byli pohřbeni v usazeninách, které za sebou tyto vody oceánů zanechaly. Takto tedy byly miliardy mrtvých mořských organizmů pohřbeny v horninových vrstvách po celé zemi.

Víme, že katastrofická Potopa, jak ji popisuje Geneze, byla skutečnou historickou událostí, protože nám to říká Bůh ve svém záznamu, Bibli. Nyní můžeme také vidět přesvědčivé důkazy, které podporují to, co Bible již tak dlouho jasně učila.

V dalším článku z této speciální série o geologii probereme některé podrobnosti geologických důkazů, že došlo k rychlému pohřbení rostlin i zvířat vodami Potopy popsané v Genezi 7-8.

Komentář k argumentu 2:

SVĚT JE HŘBITOV

Fosilní hřbitovy nalézané v horninových vrstvách po celém světě jsou důkazy globální Potopy.

Pokud opravdu došlo k Potopě, jak ji popisuje Genese 7 a 8, co bychom dále očekávali, že najdeme? Teď se blíže podívejme na důkaz číslo dvě.

Hřbitovy po celém světě

Nesčetné miliardy rostlinných i zvířecích fosilií nalézáme na rozsáhlých „hřbitovech“, kde musely být pohřbeny rychle v masivním měřítku.

Často jsou výborně zachovány jemné podrobnosti těchto tvorů.

Hrbitovy.jpg

Například miliardy loděnkovitých hlavonožců s rovnými ulitami a komůrkami (obrázek 2) nalézáme fosilizované spolu s dalšími mořskými tvory ve 2 metry silné vrstvě v redwallském (červenohnědém) vápenci Velkého kaňonu (obrázek 1) (1). Tento fosilní hřbitov se táhne 290 km přes severní Arizonu do jižní Nevady a zahrnuje oblast nejméně 30 000 kilometrů čtverečních. Tyhle oliheni podobné fosilie nalézáme ve všech možných velikostech, od malých, mladých loděnkovitých až k jejich větším, starším příbuzným.

Aby se vytvořil takový rozsáhlý fosilní hřbitov, bylo třeba, aby 100 krychlových kilometrů vápenného písku a siltu proudilo v husté, polévkovité suspenzi rychlostí více než 5 m za sekundu, tj. více než rychlostí 18 km/h a katastroficky zaplavilo a pohřbilo onu obrovskou populaci živých loděnkovitých hlavonožců.

Jako jeden z prvních se zkamenělinami v Čechách zabýval geolog, paleontolog a stavební inženýr Joachim Barrande (1799 – 1883). Jeho dílo je největším vědeckým dílem jednotlivce; má 5696 stran velkého formátu, 1076 vynikajících litografických tabulí. Největší část je věnována právě cefalopodům (zejména skupině loděnkovitých). Jako stoupenec Cuvierova katastrofismu nepřijal Darwinovu nauku. (pozn. překl.)

Silt = prach o velikosti zrna mezi jílem a pískem (pozn. překl.)

Stovky tisíc mořských tvorů byly pohřbeny spolu s obojživelníky, pavouky, štíry, stonožkami, hmyzem a plazy na fosilním hřbitově v Montceau-les-Mines, Francie (2). Více než 100 000 fosilních vzorků reprezentujících více než 400 druhů bylo vykopáno z břidlicové vrstvy spojené s uhelnými slojemi v oblasti Mazon Creek blízko Chicaga (3). Tento úžasný fosilní hřbitov zahrnuje kapraďorosty, hmyz, štíry i čtvernožce pohřbené spolu s medúzami, měkkýši, korýši a rybami, často s výborně zachovanými měkkými částmi.

Ve Florissantu, Colorado, je pohřbeno široké spektrum hmyzu, sladkovodních měkkýšů, ryb, ptáků a několika set druhů rostlin (včetně ořechů a květů) (4). Pohřbení včel a ptáků musí být nepochybně rychlé, aby došlo k takovému výbornému zachování jejich zkamenělin.

Aligátoři, ryby (včetně okounkovitých a kanicovitých, tloušťů, štik, sleďů a kostlínů 1-2 m dlouhých), ptáci, želvy, savci, měkkýši, korýši, mnoho druhů hmyzu i palmové listy (2-2,5 m dlouhé) byly společně pohřbeny v rozsáhlé formaci Green River ve Wyomingu (5).

Všimněte si, že v mnoha těchto příkladech nalézáme společně pohřbené marinní i suchozemské (sladkovodní) tvory. Jak se to mohlo stát, ne-li tak, že se zvedly vody oceánů a přelily se přes kontinenty v globální, katastrofické Potopě?

Na Útesu fosilií na severním pobřeží australského ostrovního státu Tasmánie (obrázek 3) bylo společně pohřbeno mnoho tisíc mořských tvorů (koráli, mechovky – krajkoví koráli, bivalvia – mlži i gastropoda – plži) coby úlomky, spolu s kytovci z podřádu ozubení (obrázek 4) a vačicemi (obrázek 5) (6). Kytovci a vačice nežijí společně, takže by je mohla společně pohřbít jedině záplavová katastrofa! Aby mohli být takoví velcí amonité (obrázek Cool a jiní mořští tvorové pohřbeni v křídových vrstvách Británie (obrázek 6), muselo je katastroficky pohřbít mnoho bilionů mikroskopických marinních tvorů (obrázek 7) (7). Tytéž vrstvy se také táhnou přes celou Evropu až na Střední východ stejně jako na středozápad USA a tvoří fosilní hřbitov v globálním měřítku. Dále, více než 7 bilionů tun vegetace je pohřbeno ve světových uhelných slojích táhnoucích se přes všechny kontinenty včetně Antarktidy.

Vynikající zachování

Rychlost, s níž bylo mnoho tvorů pohřbeno a fosilizováno, byla tak velká, že – za katastrofických podmínek potopy – zůstali výborně zachováni. Mnoho ryb bylo pohřbeno tak rychle, prakticky zaživa, že zůstaly zachovány dokonce i jemné podrobnosti ploutví a očních důlků (obrázek 9). Mnoho trilobitů (obrázek 10) je tak výborně zachováno, že i složitá soustava čoček v jejich očích je stále k dispozici pro podrobné studium.

Potopa_obr 9_4.jpg

Potopa_obr 10 - trilobit_3.jpg

Mawsonites spriggi byla, když ji objevili, určena jako fosilizovaná medúza (obrázek 11).
Byla nalezena v pískovcové vrstvě, která pokrývá více než 1040 kilometrů čtverečních plochy ve vnitrozemí jižní Austrálie (Cool. Miliony těchto mořských tvorů s měkkými těly
zůstaly výborně zachovány v téhle pískovcové vrstvě.

Představte si, co se asi stane s měkkými tvory jako je medúza, když je vlny vyhodí na pláž dnes. Protože jsou tvořeni pouze měkkým „rosolem“, rozpustí se na slunci a zničí je také vlny rozbíjející se o pláž. Vzhledem k této skutečnosti usoudil objevitel těchto výborně zachovaných marinních tvorů s měkkými těly, že všichni museli být pohřbeni za méně než jediný den!

Potopa_obr 11, 12_2.jpg

Potopa_obr 13_2.jpg

Na obrázku 13 vidíme příklad samičky mořského plaza, ichtyosaura, asi 2 m dlouhé, nalezené fosilizované v okamžiku, kdy rodila mládě! V jednom okamžiku tento obrovský tvor rodil, pak v následujících sekundách, bez možnosti uniknout, byly matka i dítě pohřbeny a pohlceny katastrofickou „lavinou“ vápenného bahna.

Závěry

Tohle bylo jen pár příkladů z oněch mnoha stovek fosilních hřbitovů nalézaných po celé zeměkouli, které jsou nyní dobře dokumentovány v geologické literatuře (9). Nesčetné miliardy a miliardy fosilií na těchto hřbitovech, v mnoha případech výborně zachované, svědčí o rychlém pohřbení někdejších rostlin i zvířat v globálním měřítku v důsledku velké vodní katastrofy, a jejích bezprostředních dozvucích. Často obsahují tyhle fosilní hřbitovy směsi mořských a suchozemských tvorů, což naznačuje, že vody téhle globální katastrofy se přehnaly jak přes oceány tak přes kontinenty.

Čteme-li znovu biblickou zprávu o Potopě a ptáme-li se sami sebe, jaké důkazy bychom měli očekávat, pak je odpověď zřejmá – miliardy mrtvých rostlin a zvířat pohřbených ve vrstvách hornin uložených vodou po celém světě. A přesně tohle nalézáme. Globální, katastrofální Potopa podle Geneze a její důsledky byla skutečnou historickou událostí, přesně tak, jak nám Bůh zvěstuje ve své zprávě o historii země.

Další článek v této speciální sérii o geologii bude podrobněji zkoumat geologické důkazy o rychle ukládaných vrstvách sedimentů táhnoucích se rozsáhlými územími, jak je uložily vody Potopy popisované v Genezi 7-8.

Komentář k argumentu 3:

TRANSKONTINENTÁLNÍ HORNINOVÉ VRSTVY

Každý kontinent obsahuje vrstvy sedimentárních hornin, které se táhnou rozsáhlými územími. Mnohé z těchto vrstev můžeme dokonce sledovat i přes kontinenty.

Rychle uložené vrstvy sedimentu táhnoucí se rozsáhlými územími

Na všech světadílech nalézáme vrstvy sedimentárních hornin na rozsáhlých územích. Mnohé z těchto sedimentárních vrstev lze sledovat přes celé kontinenty i mezi kontinenty. A dále, zkoumají-li geologové tyhle horniny blíže, nacházejí důkazy toho, že ony sedimenty byly uloženy rychle.

Potopa_obr 2-5_1_0.jpg

Třeba sedimentární horninové vrstvy odkryté ve stěnách Velkého kaňonu v severní Arizoně (obrázek 2). Tento sled vrstev není typický jen pro tuhle oblast USA. Už více než 50 let zastávají geologové názor, že tahle strata patří k šesti makrosledům
(velmi silné, charakteristické sledy sedimentárních horninových vrstev), které můžeme pozorovat přes celou Severní Ameriku (1).

Nejspodnějšími sedimentárními vrstvami ve Velkém kaňonu jsou tapeatské pískovce patřící k makrosledu Sauk. Ten a jeho ekvivalenty (ony vrstvy tvořené týmiž materiály) pokrývají většinu USA (obrázek 3). Těžko si lze představit, jakých sil bylo třeba k uložení takových rozsáhlých sérií sedimentů zabírajících celý kontinent. V základu tohoto sledu jsou však velké balvany (obrázek 4) a vrstvy písků uložené bouřemi (obrázek 5). Obé jsou důkazy toho, že masivní síly uložily tyhle sedimentární vrstvy rychle a prudce po celých USA. Pomalé a postupné (tzv. uniformitariánské) procesy nemohou vysvětlit tyhle nálezy, avšak globální katastrofická Potopa podle Geneze určitě může.

Další vrstvou ve Velkém kaňonu je spodněkarbonský (mississippský) redwallský vápenec. Patří do severoamerického makrosledu Kaskaskia. Takže tytéž vápence najdeme na mnoha místech Severní Ameriky včetně vzdálených Tennessee a Pennsylvanie. Tyhle vápence jsou také v přesně stejné poloze ve sledu vrstev a vykazují přesně stejné fosilie a další stejné rysy.

Bohužel byla těmto vápencům dána odlišná jména na jiných místech, protože geologové viděli pouze to, na čem právě v konkrétním místě pracovali a nepoznali, že jiní geologové studují na jiných místech v podstatě tytéž vápencové vrstvy. A co je ještě pozoruhodnější, tytéž karbonské vápencové vrstvy se vyskytují též tisíce kilometrů východněji v Anglii a obsahují tytéž fosilie i jiné znaky.

Potopa_Bílé útesy_0.jpg

Obrázek 1: Křídové vrstvy jižní Anglie můžeme sledovat přes Francii, Německo a Polsko až na Střední východ.

Křídové vrstvy:

Křídové vrstvy z období křídy v jižní Anglii jsou známé, protože se objevují jako nádherné bílé útesy podél pobřeží (obrázek 1). Tyto křídové vrstvy můžeme sledovat směrem na západ přes Anglii a objevují se opět v Severním
Obrázek 1

Irsku. V opačném směru můžeme tytéž křídové vrstvy sledovat přes Francii, Nizozemí, Německo, Polsko, jižní Skandinávii a další části Evropy do Turecka, pak do Izraele a Egypta na Středním východě a dokonce až do Kazachstánu (2).

Zvláštní je, že tytéž křídové vrstvy s týmiž fosiliemi a týmiž typickými straty nad i pod nimi nalézáme též na středozápadě USA, od Nebrasky na severu po Texas na jihu. Vyskytují se též v perthské pánvi v západní Austrálii.

Uhelné sloje:

Zamyslete se nad dalším jevem – uhelnými slojemi. Na severní polokouli jsou uhelné sloje svrchního karbonu (pennsylvánské) na východě a středozápadě USA totožné (s týmiž rostlinnými fosiliemi) s oněmi v Británii a Evropě. Táhnou se po polovině zeměkoule, od Texasu po Doněckou pánev severně od Kaspického moře v bývalém SSSR (3). Na jižní polokouli nalézáme tytéž permské uhelné sloje v Austrálii, Antarktidě, Indii, jižní Africe a dokonce v Jižní Americe! Tyhle sloje sdílejí tentýž druh rostlinných fosilií v celé oblasti (nejsou však totožné s fosiliemi v pennsylvánských uhelných slojích).

Důkazy rychlého uložení

Vrstva coconinských pískovců ve Velkém kaňonu obsahuje šikmé vrstvy pískovce zvané křížové vrstvy. Tyto vrstvy jsou pozůstatky písečných vln tvořených vodními proudy během Potopy.

Potopa_šikmé vrstvy pískovce_0.jpg

Obrázek 6 - Šikmé vrstvy pískovce

Žlutohnědý coconinský pískovec je velmi typický pro stěny Velkého kaňonu. Je silný průměrně 96 m a pokrývá
oblast minimálně 518 000 čtvereč. kilometrů východním směrem přes sousední státy (4). Takže objem písku ve vrstvě coconinských pískovců je minimálně 41 682 krychlových kilometrů. Zatímco převládající vrstva pískovce je vodorovná, tyto křížové vrstvy jsou zřetelné jako šikmá lože (obrázek 6). Tahle lože jsou zbytky pískových vln tvořených vodními proudy, které písek uložily (jako písečné přesypy, ale pod vodou) (obrázek 7). Takže můžeme doložit, že voda, proudící rychlostí 4.8 – 8 km/h uložila coconinské pískovce jako masivní vrstvy písku, s vlnami písku vysokými až 18 m (5). Při této hodnotě by byly celé coconinské pískovce (všech 41 682 čtver. km písku) uloženy za pouhých několik dnů!

Potopa_obr 7a_0.jpg

Potopa_Obr 7b_0.jpg

Mohutné, rychle plynoucí proudy vod přemísťují písek po dně oceánu jako pískové vlny čili přesypy (obrázek 7a). Jak jsou zrna písku hnána přes hřebeny přesypů, padají na čelo dalšího přesypu (duny) vytvářejíce šikmá písková lože, a také na vrchol odtokové hrany (týlu) přesypů vpředu. Přesypy tak postupují jeden přes druhý, což vyúsťuje v diagonální zvrstvení (obrázek 7b) s vnitřními šikmými loži (křížovými vrstvami).

Potopa_8_0.jpg

Obrázek 8

Ayers Rock (či Uluru) ve střední Austrálii je tvořen hrubozrnnými pískovcovými loži, která jsou téměř svislá, se sklonem asi 80°
(obrázek Cool. Celková tloušťka těchto pískovcových loží, s výchozem v Ayers Rock a přítomných pod okolními pouštními písky, je 5 500 – 6 100 m. (6). Nerosty v pískových zrnech jsou zvláštní, a jejich nejbližší zdroj je minimálně 101 km vzdálen.

Pod mikroskopem se písková zrna jeví rozrytá a mají různé rozměry (obrázek 9). Jeden z nerostů se nazývá živec a zdá se, že je v pískovci stále neobvykle nezvětralý. Tyto znaky implikují rychlý transport i uložení veškerého zdejšího písku, než mohla zrna živce zvětrat nebo než se mohla zrna písku obrousit do valounků či být vytříděna podle velikosti (7).

Charakteristické & rozryté nerosty v pískovci

Potopa_obr 9-nerosty v zrnech písku_0.jpg

Obrázek 9
Ayers Rock ve střední Austrálii (obrázek Cool tvoří hrubozrnná pískovcová lože, která jsou téměř svislá, se sklonem asi 80°. Charakteristické nerosty v zrnech písku se jeví rozryté a mají různé rozměry (obrázek 9), když se na ně díváme pod mikroskopem. Tyhle znaky implikují rychlou dopravu a uložení veškerého tohoto písku dřív, než měl čas být hladce obroušen.

Takže polévkovité suspenze sedimentů známé jako kalové proudy, které cestují rychlostmi až 113 km/h, musely přepravit veškerý tenhle písek, 6 000 až 7 000 m silný, na vzdálenost nejméně 40 km, a uložit ho jako pískovcová lože Uluru za pouhé hodiny! Toto zjištění popírá evoluční ideologii, ale zapadá do příběhu o Stvoření/Potopě popsaného v Genezi.

„Jasné svědectví“ o Božím soudu

Vrstvy sedimentů, které se táhnou přes rozsáhlé kontinenty, jsou důkazem, že tyto kontinenty pokrývala v minulosti voda. Ještě průkaznější jsou vrstvy sedimentů obsahující fosilie, které byly uloženy rychle na mnoha či většině kontinentů v téže době. Katastrofické uložení tak rozsáhlých vrstev sedimentů předpokládá globální zaplavení kontinentů. Tento krátký článek popisuje pouze několik z mnoha příkladů rychle uložených vrstev sedimentů táhnoucích se přes rozsáhlé oblasti (Cool.

Když Noemova Potopa katastroficky zalila všechny kontinenty a vytvořila globální oceán (popsáno v Genezi 7-8), očekávali bychom, že vody uloží vrstvy sedimentů obsahujících fosilie, a to rychle a v rozsáhlých oblastech po celé zeměkouli. A přesně tohle nalézáme – další důkaz, že globální katastrofická Potopa podle Geneze byla skutečnou historickou událostí, jak nám Bůh zvěstoval ve svém očitém svědectví o historii země.

Komentář k argumentu 4:

PÍSEK BYL UNÁŠEN „PŘES HORY A DOLY“

Po celé zemi nalézáme mohutné pískovcové vrstvy. Kde se tu tenhle písek vzal? Důkazy naznačují, že byl unášen přes celé kontinenty vodou kroužící kolem zeměkoule.

Sediment unášený na dlouhé vzdálenosti

V předchozích článcích jsme již viděli důkazy toho, že rychle uložené vrstvy sedimentu, obsahující rychle pohřbené rostlinné i zvířecí fosilie, nalézáme prostřené přes rozsáhlá území, často vysoko nad úrovní moře. Žádné známé pomalé a postupné geologické procesy v současném světě neprodukují takové vrstvy sedimentů s fosiliemi táhnoucí se přes celé kontinenty. Ačkoli to evoluční geologové neradi připouštějí, mohla tohle dokázat jen globální Potopa, kdy vody oceánů zaplavily kontinenty.

Nyní z toho logicky vyplývá, že když se vody Potopy přehnaly přes kontinenty a rychle uložily vrstvy sedimentů na rozsáhlých územích, musely být tyto sedimenty unášeny na velké vzdálenosti. Jinými slovy, sedimenty ve stratech musí pocházet ze vzdálených zdrojů. A přesně o tom máme důkazy.

Například v minulém článku jsme probírali coconinské pískovce, nádherně viditelné ve stěnách Velkého kaňonu (obrázek 1). Jejich průměrná mocnost je 96 m, pokrývají oblast nejméně 518 000 čtverečných kilometrů a obsahují tedy nejméně 41 700 krychlových kilometrů písku (1). Kde se tu tenhle písek vzal a jak to víme?

Zrna písku jsou tvořena čistým křemenem (přírodním amorfním nerostem), což je příčinou faktu, že coconinské pískovce jsou tak výrazně žlutohnědé. Hned pod nimi jsou podstatně odlišné červenohnědé hermitské vrstvy tvořené prachovcem a břidlicí. Písek pro coconinské pískovce nemůže pocházet ze spodních hermitských vrstev.

Potopa_kokoninské pískovce a navajský pískovec_0.jpg

Šikmé zbytky pískových „vln“ v coconinských pískovcích ukazují k jihu, což naznačuje, že voda, která písek uložila, proudila ze severu (2). Dalším vodítkem je fakt, že coconinské pískovce se ztenčují na nulu na severu v Utahu, ale hermitské vrstvy se táhnou dále do Utahu a za něj. Takže coconinský čistý křemitý písek musel pocházet ze zdroje položeného ještě severněji, nad a za červenohnědým hermitem.

Velký kaňon má ještě jinou sadu vrstev s pískem, který musí pocházet zdaleka – pískovcová lože ve stratech supai série mezi hermitskými vrstvami a redwallským vápencem. V tomto případě ukazují zbytky pískových „vln“ k jihovýchodu, takže zrna písku musela být uložena vodou tekoucí ze zdroje na severu a západě. Avšak severně a západně od Velkého kaňonu nalézáme pouze redwallský vápenec pod supai sérií, takže neexistuje žádný blízký zdroj křemitého písku pro tahle pískovcová lože (3). Vzhledem k tomu musíme předpokládat neuvěřitelně velkou vzdálenost pro zdroj zrn písku supai série (4).

Supai série = souvrství pískovců a břidlic ve Velkém kaňonu řeky Colorado v Arizoně. Statigraficky náleží spodnímu permu. (pozn. překl.)

Další sediment unášený dokonce přes celý kontinent

Třetí pískovcové souvrství položené výše ve sledu strat nám poskytuje vodítko. Pískovce Navajo z jižního Utahu, nejlépe viditelné v nádherných mesách a útesech v a okolo národního parku Zion (obrázek 2), leží hodně nad kaibabským vápencem, který tvoří lemovou horninu Velkého kaňonu. Podobně jako pískovce Velkého kaňonu je i pískovec Navajo tvořen velmi čistým křemitým pískem, který mu propůjčuje výrazně zářivou bílou barvu, a také on obsahuje zbytky pískových „vln“.

Mesa = izolovaná plošina, jejíž povrch tvoří chránící tvrdá hornina, která je uložena víceméně vodorovně (pozn. překl.).
Pískovce Navajo = pouštní uloženiny jurského stáří v jižní části Kordiller v Severní Americe (pozn. překl.)

V tomhle pískovci nalézáme zrnka nerostu zirkonu, jehož zdroj lze relativně snadno vystopovat, protože zirkon obvykle obsahuje radioaktivní uran. „Datováním“ těchto zirkonových zrnek za použití radioaktivní metody uran-olovo (U-Pb) se zjistilo, že zrna písku v pískovci Navajo pocházejí z Apalačského pohoří z oblasti Pennsylvanie a New Yorku a z dřívějších pohoří dále na sever v Kanadě. Je-li tomu tak, pak byla zrna písku unášena asi 2012 km přes celou Severní Ameriku (5).

Tenhle „objev“ staví jisté dilema před konvenční uniformitariánské (=pomalu-a-postupně) geology, protože žádný známý systém dopravy sedimentů není schopen přepravovat písek přes celý severoamerický světadíl během požadovaných milionů let. Voda musela téci na ploše ještě větší než kontinent. Všechno, co mohou dělat, je předpokládat, že tenhle úkol musela splnit nějaká neznámá transkontinentální říční soustava. Avšak i v rámci jejich soustavy vědecké víry vykládající historii země není možné, aby takováhle řeka přetrvávala miliony let.

Existují však nezvratné důkazy toho, že voda plynula jedním směrem. Bylo shromážděno více než půl milionu měření z 15 615 severoamerických lokalit zaznamenávajících ukazatele směru vodních proudů během geologické minulosti. Důkazy hovoří o tom, že voda unášela sedimenty přes celý světadíl, z východu a severovýchodu na západ a jihozápad během takzvaného paleozoika (6). Tento obecný model pokračoval pak i v mezozoiku, kdy byly uloženy pískovce Navajo. Jak mohla voda proudit přes severoamerický kontinent soustavně po stovky milionů let? Absolutně nemožné!

Jediným logickým a schůdným vysvětlením je globální kataklyzmatická Potopa podle Geneze. Jedině proudy globálního oceánu trvající několik měsíců mohly dopravit tak obrovské objemy sedimentů přes celý severoamerický kontinent a uložit mohutné sledy vrstev, které pokrývají tento světadíl (7).

Geologické doklady vykazují mnoho příkladů sedimentů, které nevznikly erozí místních hornin v podloží. Spíše musely být tyhle sedimenty přineseny z velkých dálek, v některých případech dokonce i přes celé kontinenty. To potvrzují indikátory směru vodních proudů v těchto usazeninových vrstvách, které vykazují soustavné plynutí v jednom směru. Evolucionisty předpokládané transkontinentální říční soustavy nemohly však takto fungovat po miliony let. Místo nich může jedině katastrofické globální zaplavení kontinentů po několik měsíců vysvětlit ony obrovské objemy usazenin transportované přes kontinenty.

V Genezi 7-8 popisuje Bible kataklyzmatickou globální Potopu, při níž pokrývaly vody celou zemi a proháněly se přes celé světadíly. Očekávali bychom, že shledáme, že tyhle globální vody vymlely usazeniny a unášely je přes celé kontinenty, aby je uložily ve vrstvách pokrývajících rozsáhlá území. Nyní jsme viděli, že přesně tohle nalézáme po celé Severní Americe, takže není žádná omluva pro tvrzení, že důkazy pro globální Potopu neexistují. Ke globální kataklyzmatické Potopě podle Geneze skutečně v historii země došlo, přesně tak, jak nám to Bůh zvěstoval.

Potopa_písek dopravovaný přes velká území_0.jpg

Komentář k argumentu 5:

ŽÁDNÁ POMALÁ A POSTUPNÁ EROZE

Dnes vidíme účinky zvětrávání a vymílání (eroze) všude kolem sebe. Kde jsou však důkazy milionů let mezi vrstvami hornin? Neexistují.

Vůdčím pojetím je dnes názor, že pomalé a postupné (uniformitariánské) procesy podobné procesům, které pozorujeme dnes, vysvětlují mohutné vrstvy horninových usazenin obsahující fosilie a přítomné po celém světě. Tyhle pomalé geologické procesy by vyžadovaly stovky milionů let k uložení všech těch za sebou jdoucích vrstev sedimentů. Dále tenhle populární názor tvrdí, že pomalé zvětrávání a vymílání postupně obrušovalo povrch země a vytvořilo jeho charakteristický reliéf, jako třeba vrchy a údolí.

V tomto pojetí však spočívá problém. Pokud bylo třeba stovek milionů let k nahromadění vrstev s fosiliemi, pak bychom očekávali, že nalezneme mnoho příkladů zvětrávání a eroze poté, co byly jednotlivé vrstvy uloženy. Hranice mezi mnoha sedimentárními straty by měly být rozlámány a jejich reliéf by měl být zvrásněný častým zvětráváním. Koneckonců, neměly by po každém uložení následovat miliony let zvětrávání a eroze?

Na druhé straně bychom po kataklyzmatické globální Potopě popsané v Genesis 7-8 očekávali něco úplně jiného. Většina vrstev s fosiliemi by se nashromáždila pouze za dobu jednoho roku. Za takovýchto katastrofických podmínek, i kdyby povrch krajiny byl nakrátko vystaven erozi, šlo by o erozi (takzvaný splach) rychlou a celoplošnou, zanechávající povrchy ploché a hladké. Tato eroze by nevytvořila takový reliéf terénu (kopce a údolí), jejichž tvoření zažíváme při nynějším hlemýždím tempu. Takže pokud geologické památky s fosiliemi vytvořila Potopa podle Geneze, očekávali bychom pouze rychlou či žádnou erozi na hranicích mezi sedimentárními straty.

Takže jaké důkazy nalézáme? Na hranicích mezi některými sedimentárními vrstvami nalézáme důkazy pouze rychlé eroze. Ve většině dalších případů jsou hranice ploché, bezpříznakové a s ostrými hranami, absolutně bez známek jakékoli eroze, což odpovídá stavu, kdy neuplynul žádný dlouhý čas, stavu, který bychom očekávali po globální, kataklyzmatické Potopě podle Geneze.

Příklady ve Velkém kaňonu

Velký kaňon na jihozápadě Spojených států skýtá četné příklady hranic mezi straty, které odpovídají uložení během Potopy podle Geneze (1). My se zde však soustředíme pouze na čtyři, které jsou typické pro všechny další. Tato rozhraní se vyskytují na základnách tapeatského pískovce, redwallského vápence, hermitských vrstev a coconinského pískovce (obrázek 1).

Potopa_obr 1-tapeatský pískovec_0.jpg

Pod tapeatským pískovcem

Strata pod tapeatským pískovcem byla zasažena rychlou erozí a pak po celé délce oškrábána do hladka (ohoblována). Víme, že k této erozi došlo ve velkém měřítku, protože vidíme její důsledky od jednoho konce Velkého kaňonu na druhý. Tahle masivní eroze postihla mnoho různých horninových vrstev v podloží – žul a metamorfovaných hornin i nakloněných sedimentárních strat.
Existují dva důkazy toho, že tahle velkoplošná eroze byla rychlá. Za prvé, nezaznamenáváme žádné důkazy zvětrávání pod hranicí (2) (obrázek 2). Kdyby došlo ke zvětrávání, očekávali bychom, že uvidíme hlínu, ale není tam. Za druhé, nacházíme balvany a jevy známé jako „přívalová lože“ v tapeatském pískovci nad hranicí (3) (obrázek 3). Přívalová lože jsou vrstvy písku s jedinečnou vnitřní charakteristikou, jakou vytvářejí pouze bouře, jako třeba hurikány. Balvany a přívalová lože se neukládají pomalu.

Pod redwallským vápencem

Potopa_obr 2-6 - mezivrství_0.jpg

Pod základnou redwallského vápence byl podložní muavský vápenec rychle vymlet na několika ohraničených místech a vytvořily se kanály (obrázek 4). Tyto kanály byly později vyplněny vápnitým pískem a vytvořily vápenec Temple Butte. Kromě těchto vzácných výjimek jsou hranice mezi muavským a redwallským vápencem stejně jako hranice mezi vápencem Temple Butte a redwallským ploché a nevýrazné, což je charakteristické pro plynulé uložení.

Na některých místech není dokonce možné vymezit hranici mezi muavským a redwallským vápencem, protože ukládání muavského vápence pokračovalo i poté, co začalo ukládání vápence redwallského (4). Tenhle rys staví před uniformitariánské geology zásadní problémy. Předpokládá se, že muavský vápenec byl uložen před 500-520 miliony let (5), vápenec Temple Butte asi o 100 milionů let později (před 350-400 miliony let) (6) a pak byl uložen redwallský vápenec, ještě o několik milionů let později (před 330-340 miliony let). (7). Vycházíme-li z faktů, pak je mnohem logičtější předpokládat, že tyto vápence byly uloženy zároveň, bez odstupů milionů let.

Pod hermitskými vrstvami

Další hranice ve Velkém kaňonu – hranice mezi hermitskými vrstvami a pískovcem Esplanade – se často cituje jako důkaz eroze, která probíhala po miliony let poté, co se sedimenty přestaly navršovat (Cool.

Je zde však problém. Důkazy naznačují, že voda ještě ukládala materiál, i když už docházelo k erozi. Dělo se to v místech, kde jsou prachovité břidlice hermitských vrstev promíseny (jazykovitě propojeny) s pískovcem Esplanade (obrázky 5), což svědčí o tom, že plynulý proud vody přinášel na místo jak prachovité bahno tak křemitý písek. Takže mezi uložením těchto vrstev usazenin neuplynuly miliony let (9).

Pod coconinským pískovcem

Konečně hranice mezi coconinským pískovcem a hermitskými vrstvami je opět plochá, nevýrazná a s ostrými hranami od jednoho konce Velkého kaňonu na druhý. Neexistuje absolutně žádný důkaz jakékoli eroze na hermitských vrstvách předtím, než byl uložen coconinský pískovec. Už jenom tohle je zarážející.

Avšak nějakým způsobem byla složena na hermitské vrstvy celá zvláštní vrstva usazenin před coconinským pískovcem, aniž měla čas erodovat. V lokalitách střední a východní Arizony sedí na hermitských vrstvách téměř 610 m pískovce, břidlice a vápence (vrstvy Schnebly Hill), údajně představující miliony let ukládání předtím, než byl na ně uložen coconinský pískovec (10).

Kde je však důkaz údajných milionů let eroze na téhle hranici v oblasti Velkého kaňonu, zatímco jinde probíhalo ukládání vrstev Schnebly Hill (obrázek 6)? Takový důkaz neexistuje! Takže neexistovaly miliony let mezi coconinským pískovcem a hermitskými vrstvami, pouze plynulé ukládání.

Závěr

Geologické útvary obsahující fosilie jsou tvořeny stovkami metrů usazeninových vrstev, z nichž asi 1372 m je odhaleno ve stěnách Velkého kaňonu. Byla-li tahle nesmírná mocnost sedimentů ukládána 500 či více milionů let, jak se obvykle má za to, pak by měly některé hranice mezi vrstvami vykazovat známky milionů let pomalé eroze, kdy k ukládání nedocházelo, právě tak jako trpí erozí některé suchozemské povrchy dnes.

Na druhé straně, byla-li tahle nesmírná mocnost sedimentů uložena všechna za pouhý rok během Potopy podle biblické knihy Genesis (1. Mojžíšova kniha), pak by hranice mezi vrstvami měly vykazovat známky ustavičného rychlého ukládání, jen s příležitostnou rychlou erozí či vůbec žádnou erozí. A přesně tohle nalézáme, jak jsme znázornili na hranicích strat ve Velkém kaňonu.

Biblická zpráva o Potopě popisuje, jak se vody přehnaly přes světadíly a pokryly celou zemi. Vody proudící po zemi vymlely sedimenty z některých míst, přenesly je na velké vzdálenosti a pak je rychle uložily. Protože vody proudily „ustavičně“ (slovo užité v Bibli), byly eroze, transport i uložení usazenin průběžně rychlé.

A tak byly miliardy mrtvých rostlin i zvířat rychle pohřbeny a fosilizovány ve vrstvách usazenin, které se rychle hromadily, pouze s rychlou či žádnou erozí na svých hranicích, protože byly uloženy pouze s odstupem hodin, dní či týdnů. Důkazy tedy hovoří o tom, že k Potopě podle Geneze skutečně došlo, a šlo přitom o zásadní událost ve světové historii, jak nám to Bůh sdělil ve své očité zprávě.

Komentář k argumentu 6:

HORNINOVÉ VRSTVY JSOU OHNUTÉ, NE VŠAK ROZLÁMANÉ

Jak by se mohl sloupec sedimentárních vrstev zvrásnit aniž by popraskal? Jedinou možností pro tento jev je, že všechny sedimentární vrstvy byly uloženy v rychlém sledu a poté hned zvrásněny, dokud byly ještě měkké a vláčné.

Tímto článkem končí série výkladů k šesti hlavním geologickým důkazům, které svědčí pro Potopu podle Geneze.

Geologické doklady obsahující fosilie tvoří tisíce metrů sedimentárních vrstev, ačkoli ne všechny tyhle vrstvy nalézáme po celém světě a jejich mocnost se mění od místa k místu. Na většině míst je odkryta jen malá část, jako třeba asi 1371 m strat ve stěnách Velkého kaňonu.

Uniformitariánští geologové (tj. evolucionisté, vyznávající dlouhé věky) věří, že tyhle vrstvy sedimentů byly uloženy a zdeformovány v uplynulých 500 milionech let. Pokud to opravdu trvalo miliony let, pak jednotlivé vrstvy usazenin byly ukládány pomalu a sledy vrstev by byly rozesety tu a tam. Naproti tomu, pokud všechna tahle strata uložila globální kataklyzmatická Potopa podle Geneze za méně než rok, pak by byly jednotlivé vrstvy uloženy v rychlém sledu, jedna na druhou.

Vidíme ve stěnách Velkého kaňonu důkazy toho, že usazeninové vrstvy byly všechny uloženy rychle za sebou? Ano, v každém případě!

Předchozí článek v téhle sérii doložil fakt, že chybějí důkazy pro pomalou a postupnou erozi mezi vrstvami sedimentů. Tento článek zkoumá důkazy toho, zda celý sled sedimentárních vrstev byl ještě měkký během následného ohýbání a zda strata postihlo jen omezené rozlamování. Tyhle horninové vrstvy by měly popraskat a drobit se, pokud by usazenina nebyla ještě relativně měkká a vláčná.

Pevná hornina popraská, je-li ohýbána (Obrázek 1)

Potopa_obr 1-popraskaná hornina_0.jpg

Je-li pevná, tvrdá hornina ohýbána, vždy se rozlomí a praskne, protože je křehká. (obrázek 1) Hornina se ohne jen tehdy, je-li ještě měkká a vláčná, jako hrnčířská hlína. Pokud hlínu necháme vyschnout, není už vláčná, nýbrž tvrdá a křehká, takže každý pokus o její ohnutí způsobí, že popraská a rozdrobí se. (1). Když voda ukládá sedimenty do vrstvy, trochu vody zůstane a je zachycena mezi zrny sedimentu. Mezi zrny sedimentu mohou také být částečky jílu. Když jsou další vrstvy sedimentů ukládány na vzniklé uloženiny, tlak stlačí částečky sedimentu blíže k sobě a vytlačí většinu vody. Vnitřní teplo země také může odstranit vodu ze sedimentu. Jak vrstva sedimentu vysychá, chemikálie, které byly ve vodě a mezi částečkami jílu, se mění v přírodní tmel. Tento tmel mění původní měkkou a mokrou vrstvu sedimentu ve tvrdou, křehkou horninovou vrstvu.

Tento proces, technicky známý jako diageneze, může být neuvěřitelně rychlý (2). Je doloženo, že proběhl během hodin, ale většinou trvá dny či měsíce, což záleží na převládajících podmínkách. Netrvá miliony let, ani v dnešních pomalých a postupných geologických podmínkách.

Zvrásnění celých sledů strat bez rozlomení

Příklady ohnutých horninových vrstev (obrázky 2-4)
Obrázek 2. Hranice mezi kaibabskou plošinou a méně vyzdviženými východními kaňony se vyznačuje velkou schodovitou vrásou zvanou východokaibabský průhyb.

Obrázky 3 a 4. V několika postranních kaňonech jsou k vidění tyhle zvrásněné vrstvy sedimentů. Všechny tyhle vrstvy musely být měkké a vláčné v téže době, aby mohly být zvrásněny bez rozlámání. Zvrásněné tapeatské pískovce můžeme vidět v kaňonu Carbon a zvrásněné vrstvy muavských a redwallských vápenců můžeme vidět podél potoka Kwagunt (Obr. 4).

Potopa_vrásy_0.jpg

Potopa_obr 3-kaňon Carbon_0.jpg

Potopa_obr 4-potok Kwagunt_0.jpg

Obrázky poskytl Dr. Snelling

Sled usazeninových vrstev ve stěnách Velkého kaňonu o mocnosti 1500 m ční vysoko nad úroveň současného moře. Pohyby země v minulosti vytlačily tenhle sedimentární sled do tvaru kaibabské plošiny. Avšak východní část sledu (na východě Velkého kaňonu a v oblasti Mramorového kaňonu v severní Arizoně) nebyla vytlačena tak vysoko a je asi o 762 m níže než kaibabská plošina. Hranici mezi kaibabskou plošinou a méně vyzdviženými východními kaňony tvoří velká schodovitá vrása zvaná východokaibabský průhyb (obrázek 2).

Tyhle zvrásněné sedimentární vrstvy můžeme vidět v několika postranních kaňonech. Například zvrásněné tapeatské pískovce můžeme vidět v kaňonu Carbon (obrázek 3). Všimněte si, že tyhle vrstvy pískovce byly ohnuty o 90° (do pravého úhlu), avšak hornina nebyla na vrcholu vrásy rozlámána. Podobně jsou zvrásněné vrstvy muavských a redwallských vápenců k vidění podél blízkého potoka Kwagunt (obrázek 4). Ani zvrásnění těchto vápenců nezpůsobilo jejich rozlámání či popraskání, jak by se dalo očekávat u starých křehkých hornin. Jednoznačným závěrem je, že tyhle vrstvy pískovců a vápenců byly všechny zvrásněny a zohýbány, pokud byly usazeniny ještě měkké a vláčné, velmi brzy poté, co byly uloženy.

Zde spočívá nepřekonatelné dilema pro uniformitariánské geology. Ti tvrdí, že tapeatský pískovec a muavský vápenec byly uloženy před 500-520 miliony let (3); redwallský vápenec před 330-340 miliony let (4); pak kaibabský vápenec na vrcholu tohoto sledu (obrázek 2) před 260 miliony let (5). Nakonec byla vyzdvižena kaibabská plošina (před zhruba 60 miliony let), což způsobilo zvrásnění (6). To představuje časové rozpětí asi 440 milionů let mezi prvním uložením a zvrásněním. Jak mohly být tapeatský pískovec a muavský vápenec stále měkké a vláčné? Nerozlámaly by se a nerozdrobily, kdyby byly zvrásněny 440 milionů let po uložení?

Běžné vysvětlení zní, že pod tlakem a v žáru pohřbívání byly vytvrzené vrstvy pískovce a vápence ohýbány tak pomalu, že se chovaly jako pružné hmoty a tedy se nerozlámaly (7). Avšak tlak i žár by byly způsobily znatelné změny v nerostech těchto hornin, jasné známky metamorfózy (Cool. Takové přeměněné nerosty či rekrystalizaci způsobenou takovým pružným chováním (9) však v těchto horninách nepozorujeme. Pískovec i vápenec ve vrásách jsou identické s jinými sedimentárními vrstvami.

Jediným logickým závěrem je, že ona prodleva 440 milionů let mezi uložením a zvrásněním nikdy neexistovala! Naopak, sled tapeatských a kaibabských strat byl uložen rychle za sebou v prvních etapách globální kataklyzmatické Potopy, jak to popisuje kniha Genesis, a pak následovalo vyzdvižení kaibabské plošiny v posledních měsících Potopy. Pouze tato teorie vysvětluje zvrásnění celého sledu strat bez znatelného rozlámání.

Závěr

Uniformitariánští geologové tvrdí, že desítky tisíc stop vrstev usazenin obsahujících fosilie byly ukládány více než 500 milionů let. Naproti tomu globální kataklyzmatická Potopa popsaná v Genesis 7-8 vede geology-kreacionisty k víře, že většina těchto vrstev byla uložena za pouhý rok. Takže během Potopy bylo navršeno mnoho různých strat v rychlém sledu za sebou.

Ve stěnách Velkého kaňonu můžeme vidět, že celý vodorovný sled usazeninových vrstev byl zvrásněn bez rozlámání, prý 440 milionů let poté, co byly uloženy tapeatské pískovce a muavský vápenec a 200 milionů let poté, co byl uložen kaibabský vápenec. Jediný způsob, jak vysvětlit, jak mohla být tahle pískovcová a vápencová lože zvrásněna jako kdyby byla stále vláčná, je konstatovat, že byla uložena během Potopy podle Geneze, pouhé měsíce předtím, než byla zvrásněna. Evoluční vysvětlení operující s dlouhými věky nejsou s to přiměřeně vysvětlit tyto jevy.

V téhle zvláštní sérii o geologii jsme ukázali, že když přijmeme Potopu popsanou v Genezi 7-8 jako skutečnou událost v historii země, zjistíme, že geologické důkazy jsou zcela v harmonii se Slovem Božím. Jak vody oceánů zalévaly kontinenty, pohřbívaly rostliny i zvířata v rychlém sledu. Tyhle rychle uložené vrstvy usazenin pokryly rozsáhlá území a uchovaly fosilie mořských tvorů ve vrstvách, které jsou vysoko nad současnou úrovní moře. Písek i další usazeniny v těchto vrstvách byly unášeny na dlouhé vzdálenosti od svého zdroje. Ukázali jsme, že mnohé z těchto sedimentárních strat byly ukládány rychle za sebou, a jen proto se mohly zvrásnit a ohnout, aniž došlo k pomalému dlouhodobému vymílání materiálu (erozi) mezi vrstvami.

Jak bychom očekávali, důkazy v Božím stvořeném světě zcela souhlasí s tím, co čteme v Božím Slově Bibli.
„To hlavní ve tvém slovu je pravda, všechny tvoje soudy jsou spravedlivé, platné věčně“, říká nám žalmista (Žalm 119:160).

A co dál?

Biblické příběhy jsou spolehlivé bez výjimky – od stvoření člověka z prachu země po celosvětovou Potopu až k příchodu Ježíše Krista. Pouhé čtení důkazů však nestačí. Poselství spásy zaznamenané v biblických příbězích je rovněž pravdivé, a Bůh chce, abychom přijali tento dar spásy, který nám svobodně nabízí.

Důkazy jsou reálné. Bůh se nám zjevil ve Svém Slově a ve Svém stvoření (Římanům 1:20).

Jak odpovíš?

Evangelium Ježíše Krista
http://www.answersingenesis.org/about/good-news

Sdružení Answers in Genesis (Odpovědi v Genezi) se snaží vzdávat čest a slávu Bohu jako Stvořiteli a potvrzovat pravdu biblické zprávy o skutečném původu a historii světa a lidstva.

Součástí téhle skutečné historie je špatná zpráva, že vzpoura prvního člověka, Adama, proti Božímu přikázání, přinesla do tohoto světa smrt, utrpení a oddělení od Boha. Výsledky vidíme všude kolem sebe. Všichni Adamovi potomci jsou hříšní od početí (Žalm 51:5) a také oni se účastní této vzpoury (hříchu). Proto nemohou žít se svatým Bohem, ale jsou odsouzeni k odloučení od Boha. Bible říká, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Římanům 3:23), a proto všichni propadli „věčné záhubě daleko od Pána a slávy jeho moci“ (2. Tesalonickým 1:9).

Dobrou zprávou však je, že Bůh s tím něco udělal. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3:16).

Stvořitel Ježíš Kristus, ač zcela bez hříchu, trpěl pro lidstvo a byl potrestán za hřích lidstva - což je smrt a odloučení od Boha. Učinil tak, aby splnil oprávněné požadavky svatosti a spravedlnosti Boha, Svého Otce. Ježíš byl dokonalou obětí; zemřel na kříži, ale třetího dne opět povstal k životu a překonal tak smrt, aby se všichni, kdo v něho skutečně věří a litují svých hříchů a důvěřují mu (spíše než svým vlastním kvalitám), mohli k Bohu vrátit a žít věčně se svým Stvořitelem.

Proto: „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího“ (Jan 3:18).

Jaký to úžasný Spasitel – a jaká úžasná spása v Kristu našem Stvořiteli!


Odkazy k argumentu 1

1. R. L. Hopkins, and K. L. Thompson, “Kaibab Formation,” in Grand Canyon Geology, 2nd ed., eds. S. S. Beus and M. Morales (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 196–211.
2. S. S. Beus, “Redwall Limestone and Surprise Canyon Formation,” in Grand Canyon Geology, 2nd ed., eds. S. S. Beus and M. Morales (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 115–135.
3. J. P. Davidson, W. E. Reed, and P. M. Davis, “The Rise and Fall of Mountain Ranges,” in Exploring Earth: An Introduction to Physical Geology (Upper Saddle River, New Jersey: Prentice Hall, 1997), pp. 242–247.
4. J. P. Davidson, W. E. Reed, and P. M. Davis, “Isostasy,” in Exploring Earth: An Introduction to Physical Geology (Upper Saddle River, New Jersey: Prentice Hall, 1997), pp. 124–129.
5. A. A. Snelling, “A Catastrophic Breakup: A Scientific Look at Catastrophic Plate Tectonics,” Answers April–June 2007, pp. 44–48; A. A. Snelling, “Can Catastrophic Plate Tectonics Explain Flood Geology?” in K. A. Ham, ed., New Answers Book (Green Forest, Arkansas: Master Books, 2006), pp. 186–197.

Odkazy k argumentu 2

1. Steven Austin, “Nautiloid Mass Kill and Burial Event, Redwall Limestone (Lower Mississippian), Grand Canyon Region, Arizona and Nevada,” in Proceedings of the Fifth International Conference on Creationism, ed. R. L. Ivey (Pittsburgh: Creation Science Fellowship, 2003), pp. 55–99.
2. Daniel Heyler and Cecile M. Poplin, “The Fossils of Montceau-les-Mines,” Scientific American, September 1988, pp. 70–76.
3. Charles Shabika and Andrew Hay, eds. Richardson’s Guide to the Fossil Fauna of Mazon Creek (Chicago: Northeastern Illinois University, 1997).
4. Theodore Cockerell, “The Fossil Flora and Fauna of the Florissant Shales,” University of Colorado Studies 3 (1906): 157–176; Theodore Cockerell, “The Fossil Flora of Florissant, Colorado,” Bulletin of the American Museum of Natural History, 24 (1908): 71–110.
5. Lance Grande, “Paleontology of the Green River Formation with a Review of the Fish Fauna,” The Geological Survey of Wyoming Bulletin 63 (1984).
6. Andrew Snelling, “Tasmania’s Fossil Bluff,” Ex Nihilo, March 1985, pp. 6–10.
7. Jake Hancock, “The Petrology of the Chalk,” Proceedings of the Geologists’ Association 86 (1975): 499–536; Andrew Smith and David Batten, “Fossils of the Chalk,” Field Guides to Fossils, no. 2, 2nd ed. (London: The Palaeontological Association, 2002).
8. Reginald Sprigg, “Early Cambrian (?) Jellyfishes from the Flinders Ranges, South Australia,” Transactions of the Royal Society of South Australia 71, no. 2 (1947): 212–224; M. F. Glaessner and M. Wade, “The Late Precambrian Fossils from Ediacara, South Australia,” Palaeontology 9 (1966): 599–628.
9. For example: David Bottjer, Walter Etter, James Hagadorn, and Carol Tang, eds., Exceptional Fossil Preservation: A Unique View on the Evolution of Marine Life (New York: Columbia University Press, 2002).

Odkazy k argumentu 3

1. L. L. Loses, “Sequences in the Cratonic Interior of North America,” Geological Society of America Bulletin no. 74 (1963): 93–114.
2. D. V. Ager, The Nature of the Stratigraphical Record (London: Macmillan, 1973), pp. 1–2.
3. Ibid., pp. 6–7.
4. D. L. Baars, “Permian System of Colorado Plateau,” American Association of Petroleum Geologists Bulletin no. 46 (1962): 200–201; J. M. Hills and F. E. Kottlowski, Correlation of Stratigraphic Units of North America-Southwest/Southwest Mid-Continent Region, American Association of Petroleum Geologists (Tulsa, Oklahoma, 1983); R. C. Blakey and R. Knepp, “Pennsylvanian and Permian Geology of Arizona,” in J. P. Jenney, and S. J. Reynolds, eds., Geologic Evolution of Arizona: Arizona Geological Society Digest, vol. 17 (1989): 313–347.
5. A. A. Snelling and S. A. Austin, “Startling Evidence of Noah’s Flood,” Creation Ex Nihilo 15, no. 1 (1992): 46–50; S. A. Austin, ed., Grand Canyon: Monument to Catastrophe (Santee, California: Institute for Creation Research, 1994), pp. 28–36.
6. C. R. Twidale, “On the Origin of Ayers Rock, Central Australia,” Zeitschrift für Geomorphologie Neue Folge Supplement no. 31 (1978): 177–206; J. Selby, “Ayers Rock,” Geology Today 5, no.6 (1989): 206–209; I. P. Sweet and I. H. Crick, Uluru and Kata Tjuta (Canberra: Australian Geological Survey Organisation, 1992).
7. A. A. Snelling, “The Origin of Ayers Rock,” Ex Nihilo 7, no. 1 (1984): 6–9; A. A. Snelling, “Uluru and Kata Tjuta: Testimony to the Flood,” Creation 20, no. 2 (1998): 36–40.
8. D. V. Ager, The Nature of the Stratigraphical Record (London: Macmillan, 1973), pp. 1–13.

Odkazy k argumentu 4

1. D. L. Baars, “Permian System of Colorado Plateau,” American Association of Petroleum Geologists Bulletin 46 (1962):200–201; J. M. Hills and F. E. Kottlowski, Correlation of Stratigraphic Units of North America-Southwest/Southwest Mid-Continent Region (Tulsa, Oklahoma: American Association of Petroleum Geologists, 1983); R. C. Blakey and R. Knepp, “Pennsylvanian and Permian Geology of Arizona,” in J. P. Jenney and S. J. Reynolds, eds., “Geologic Evolution of Arizona,” Arizona Geological Society Digest 17 (1989):313–347.
2. S. A. Austin, ed. Grand Canyon: Monument to Catastrophe, (El Cajon, California: Institute for Creation Research, 1994), p. 36.
3. J. S. Shelton, Geology Illustrated (San Francisco: W. H. Freeman, 1966), p. 280.
4. R. C. Blakey, “Stratigraphy of the Supai Group (Pennsylvanian-Permian), Mogollon Rim, Arizona,” in S. S. Beus and R. R. Rawson, eds., Carboniferous Stratigraphy in the Grand Canyon Country, Northern Arizona and Southern Nevada (Falls Church, Virginia: American Geological Institute, 1979), p. 102.
5. J. M. Rahl, P. W. Reiners, I. H. Campbell, S. Nicolescu, and C. M. Allen, “Combined Single-Grain (U-Th)/He and U/Pb Dating of Detrital Zircons from the Navajo Sandstone, Utah,” Geology 31.9 (2003):761–764; S. R. Dickinson and G. E. Gehrels, “U-Pb Ages of Detrital Zircons from Permian and Jurassic Eolian Sandstones of the Colorado Plateau, USA: Paleogeographic Implications,” Sedimentary Geology 163 (2003):29–66.
6. A. V. Chadwick, “Megatrends in North American Paleo-currents,” http://origins.swau.edu/papers/global/paleocurrents/default.html, 2007.
7. L. L. Sloss, “Sequences in the Cratonic Interior of North America,” Geological Society of America Bulletin 74 (1963):93–114.

Odkazy k argumentu 5

1. S. A. Austin, ed., Grand Canyon: Monument to Catastrophe (Santee, California: Institute for Creation Research, 1994), pp. 42–52.
2. N. E. A. Hinds, “Ep-Archean and Ep-Algonkian Intervals in Western North America,” Pre-Cambrian Geology 463, vol. 1, 1935.
3. A. V. Chadwick, “Megabreccias: Evidence for Catastrophism,” Origins 5:39–46, 1978.
4. In more technical terms, these two formations appear to intertongue, so the boundary is gradational. A. A Snelling, “The Case of the ‘Missing’ Geologic Time,” Creation Ex Nihilo 14.3:30–35, 1992.
5. L. T. Middleton and D. K. Elliott, “Tonto Group,” in S. S. Beus and M. Morales, eds., Grand Canyon Geology, 2nd ed. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 90–106.
6. S. S. Beus, “Temple Butte Formation,” in S. S. Beus and M. Morales, eds., Grand Canyon Geology, 2nd ed. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 107–114.
7. S. S. Beus, “Redwall Limestone and Surprise Canyon Formation,” in S. S. Beus and M. Morales, eds., Grand Canyon Geology, 2nd ed. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 115–135.
8. L. F. Noble, “A Section of Paleozoic Formations of the Grand Canyon at the Bass Trail,” U.S. Geological Survey Professional Paper 131-B:63–64, 1923.
9. E. D. McKee, “The Supai Group of Grand Canyon,” U. S. Geological Survey Professional Paper 1173 (1982): 169–202; R. C. Blakey, “Stratigraphy and Geologic History of Pennsylvanian and Permian Rocks, Mogollon Rim Region, Central Arizona and Vicinity,” Geological Society of America Bulletin 102 (1990):1189–1217; R. C. Blakey, “Supai Group and Hermit Formation,” in S. S. Beus and M. Morales, eds., Grand Canyon Geology, 2nd ed. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 136–162.
10. Ref. 9.

Odkazy k argumentu 6

1. E. S. Hills, “Physics of Deformation,” Elements of Structural Geology (London: Methuen & Co., 1970), pp. 77–103; G. H. Davis and S. J. Reynolds, “Kinematic Analysis,” Structural Geology of Rocks and Regions, 2nd ed. (New York: John Wiley & Sons, 1996), pp. 38–97.
2. Z. L. Sujkowski, “Diagenesis,” Bulletin of the American Association of Petroleum Geologists 42 (1958): 2694–2697; H. Blatt, Sedimentary Petrology, 2nd ed. (New York: W. H. Freeman and Company, 1992), pp. 125–159.
3. L. T. Middleton and D. K. Elliott, “Tonto Group,” in Grand Canyon Geology, 2nd ed., S. S. Beus and M. Morales, eds. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 90–106.
4. S. S. Beus, “Redwall Limestone and Surprise Canyon Formation,” in Grand Canyon Geology, 2nd ed., S. S. Beus and M. Morales, eds. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 115–135.
5. R. L. Hopkins and K. L. Thompson, “Kaibab Formation,” in Grand Canyon Geology, 2nd ed., S. S. Beus and M. Morales, eds. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 196–211.
6. P. W. Huntoon, “Post-Precambrian Tectonism in the Grand Canyon Region,” in Grand Canyon Geology, 2nd ed., S. S. Beus and M. Morales, eds. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 222–259.
7. E. S. Hills, “Environment, Time and Material,” Elements of Structural Geology (London: Methuen & Co., 1970), pp. 104–139; G. H. Davis and S. J. Reynolds, “Dynamic Analysis,” Structural Geology of Rocks and Regions, 2nd ed. (New York: John Wiley & Sons, 1996), pp. 98–149.
8. R. H. Vernon, Metamorphic Processes: Reactions and Microstructure Development (London: George Allen & Unwin, 1976); K. Bucher and M. Frey, Petrogenesis of Metamorphic Rocks, 7th ed. (Berlin: Springer-Verlag, 2002).
9. Ref. 8; G. H. Davis and S. J. Reynolds, “Deformation Mechanisms and Microstructures,” Structural Geology of Rocks and Regions, 2nd ed. (New York: John Wiley & Sons, 1996), pp. 150–202.

PřílohaVelikost
Potopa - Část první ze šesti.doc1.41 MB
Potopa - Část druhá ze šesti.doc5.98 MB
Potopa - Část třetí ze šesti.doc2.56 MB
Potopa - Část čtvrtá ze šesti.doc2.83 MB
Potopa - Část pátá ze šesti.doc3.35 MB
Potopa - Část šestá ze šesti.doc4.73 MB
Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

Dekuji za odpoved.Je me jasne

Dekuji za odpoved.Je me jasne a sam si rikam,ze i sumerske texty mohou pochazet z daleko starsich zdroju.
Od Sitchina jsem si precetl osmisvazkovou Kroniku Zeme a uz prvni kniha me nadchla.Mam jiste vyhrady samozrejme,napr. to jak popisuje kosmicke deni.Ale ja mel na mysli zakladni myslenku o stvoreni (nebo lepe stvoreni k obrazu svemu)tak jak to popisuje Sitchin.Cela tato myslenka je mi simpaticka,nebot mi dava odpovedi na to co nemuze zodpovedet nabozenska nauka,ale take vyvraci nektere vedecke dogmata o hidtorii lidstva a Zeme.

A dale pak jsem si kdysi rikal,proc se lidstvo vzdy tolik pachtilo po zlatu.Vzdyt v davnych dobach nemohli lide preci znat jeho hodnotu (mam na mysli mnozstvi na nasi planete),proc ho shromazdovali jihoamericti indiani pokud pro ne nemelo zadnou cenu,a jine priklady.Az kdyz jsem narazil na Sitchinovu verzi,kdy pise jak nasi "stvoritele" potrebovali zlato a upravili pto tyto ucely mistniho hominida k obrazu svemu,aby jim prinasel zlato,me to trklo do hlavy a donivam se,ze to mame v sobe naprogramovano.A na tohle mi Sitchin bajecne poslouzil jako odpovedi na me otazky.Samozrejme pokud existuje verohodnejsi hypoteza jak to vsechno vlastne bylo,rad si ji prectu a udelam svuj nazor.

nazor na hypotezu Zacharia Sitchina

To je složitá a neurčitá otázka = VÁŠ názor. Tady není nejaká jednotná názorově konzistentní komunita, ba naopak.

Jinak názorů na hypotézy Zacharia Sitchina je celá řada - jak už to bývá - od skalních fandů až po naprosté odpůrce, vč. těch co si myslí, že by na tom NĚCO mohlo být. Když si to vygooglujete, tak vám vypadne celá řada článků a názorů.

Takže musíte upřesnit otázku a taky ji položit někomu konkrétnímu. Ale obávám se, že ve zkratce jeho názory nedokážu vyhodnotit ačkoli na to svůj názor mám.

Není nic překvapivého na shodě sumerských tabulek z Biblí. Ono se trošku jednostraně vždy předpokládá, že to nutně mladší text ( = Bible ) musel okopírovat ze staršího sumerského. Jenže to je zjednodušující. Jazykovědci nacházejí v Genesi stopy citací z mnohem starších pramenů - možná šlo o zestručněné výpisy, takže je také otázkou, zdali je sumerský pramen určitě starší a biblický mladší.

Další možností, které se ale opomíjí, je ta, že vůbec nemusela jedna zpráva čerpat z druhé, ale obě mohly čerpat z původního ještě staršího pramene. Ostatně stejné prvky rozšířené v mnoha legendách o potopě po celém světě nasvědčují spíše čerpání z jednoho původního pramene, než o vzájemném opisování - i když i to mohlo v dílčích případech probíhat a tak výsledek je možná i kombinací obou postupů.

Ale to je zobecnění = jednotlivé případy by se musely posuzovat samostatně na základě textového srovnání, což je v případě ústně tradovaných legent prakticky nemožné ( vystpovat společný výchozí pramen ).

To co tvrdí Zacharia Sitchin není zase tak ojedinělé a neobvyklé a má to paralely nejen v biblickém a sumerském textu, ale i v mimobiblických apokryfech či řecké mytologii. Každý tento zdroj může nést střípky pravdy, které je však prakticky nemožné odfiltrovat od výmyslů a místních úprav = stanovit tu hranici, kde končí historie a začíná mytologie.

Když to maximálně zjednoduším :

http://avalon.wz.cz/Mimozemske_civilizace/Rozhovorsezachariousitchinem.htm

POZN : příchod "bohů" před potopou se pozoruhodně shoduje s řeckými mýty o bozích a jejich křížencích s lidmi = polobozích, kteří se stali siláky jako Hérakles, což pozoruhodně zapadá do biblické zprávy o sestoupení padlých andělů, kteří měli s lidmi hybridní křížence nephilim a podle apokryfní knihy Henoch učili lidi svým vědomostem, proto není až tak překvapující, že lidé mohli od nich vědět to, co sami svou technikou nemohli zjistit.

Zecharia Sitchin a jeho teorie o bozích, kteří zasáhli do dějin lidstva ( jde o mix Bible a starosumerských legend s moderními ufologickými spekulacemi ). Jde o pospojování možných střípků pravdy obsažených v legendách a s tím co je v Bibli a to vše interpretováno dnešním autorovým pohledem a světonázorem = obři na Zemi , potomci "bohů" a lidí. Základ může být pravdivý, ale zbytek je naprostá spekulace a místy až šílená kompiláž.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Zecharia_Sitchin

Některé myšlenky k tomuto tématu jsem zde již publikoval v těchto diskuzích pod články :

Hualapaiové a potopa

na : http://kreacionismus.cz/node/106

Legendy o potopě
na : http://kreacionismus.cz/node/106#comments

Přesnost datování
na : http://kreacionismus.cz/node/258

Citaci z apokryfní knihy Henoch 1 jsem zde publikoval v diskuzi pod článkem :

Fakta pro stvoření

OBŘI před potopou - ZAJÍMAVOST
Lidští obři před potou - další ZDROJE pro výše uvedená tvrzení
na : http://kreacionismus.cz/node/66#comments

Potopa

Dobry den
Narazil jsem na tyto stranky,a jsem rad ze si mohu precist temata ktera me zajimaji a ktera se nikde nedoctu.

Zajimal by me Vas nazor na hypotezu Zacharia Sitchina,ktery popisuje vznik Zeme,cloveka ale popis samotne pootopy na zaklade sumerskych tabulek.

Délka příspěvků

Milý Tondo a ostatní diskutující,
délku příspěvků jsme se s I. K. zatím rozhodli neupravovat a sázíme na slušnost nás všech. I já se občas proviním neúměrnou délkou.

Triturovi jsem napsal, že diskuze zde není prezentace cizích prací ani knihovna, ale je to místo pro vyjádření svých názorů, co nejvýstižněji.

On to uznal a omluvil se zde a dokonce mě žádal, abych část jeho příspěvku umazal, což jsem neudělal. Myslím, že každému z nás to občas "ujede", spíše si musíme hlídat tu četnost. P.K.

Délka příspěvku

Milý Pavle K.
Nešlo by tam upravit počet znaků diskusního příspěvku, jak jsi tam měl dříve? Někteří diskutující vedou "únavné" monology.

ZDROJE předchozího příspěvku

Omlouvám se všem za příliš dlouhý předchozí příspěvek ale měl jsem pocit, že bez náležitého kontextu nebude mít argument pádnost. Také se umlouvám, za to, že jsem neuvedl zdroj své citace, takže by mohl vzniknout neoprávněný dojem, že jsem autorem pasáže od " PŘÍKLADY ". Uvedené vybrané citace jsem okopíroval z dvousvazkové biblické encyklopedie Hlubší pochopení Písma,sv.1, heslo CHRONOLOGIE, s.697 - 700.

Přesnost datování

Zdravím Viťasi,

sorry, ale pokud se trochu zajímáte např. o egyptologii či o asyrologii či jiné příbuzné obory, pak musíte vědět, že taková přesná datování nejsou nikdy absolutní nýbrž jen přibližná a s novými poznatky o nových dynastyjích se neustále mění a posouvají = stačí srovnat několik různých knih o starověku od různých autorů z různé doby a vypadnou vám úplně odlišná čísla. Zajímavé u egyptských dějin je např. to, že původní datování bylo založeno na opisech opisů několika starověkých historiků, kteří žili mnoho set let po. Novější nálezy stél a hrobek stále snižují stáří egyptské civilizace oproti původnímu odhadovanému. Zjistilo se totiž např. že mnohé dynastie byli zdvojeny = počítány vícekrát jen pro to, že panovník užíval více jmen, nebo byl pozdějšími historiky různě označován.

Takže žádná absolutní data nelze založit na fragmentálních zlomcích z pera mnohdy nepřesných historiků, kteří psali někdy i na objednávku panovníka - byli tedy spíše propagandisty než historiky. To co máme jsou jen torza, výseče, zlomky, fargmenty zpráv a to ještě velmi často nevíme zda jsou seriozní a objektivně nezaujaté.

PŘÍKLADY :

Např.Sargonova útočná vláda vedla k tomu, že Asyrská říše dosáhla nového vrcholu své moci a že byla vytvořena poslední velká asyrská dynastie. Historikové tvrdí, že Sargon vládl 17 let. Předpokládá se, že začal panovat tehdy, když v šestém roce Ezekjášovy vlády padlo Samaří, nebo krátce potom (2Kr 18:10), a že jeho syn Senacherib, který nastoupil na trůn po něm, podnikl invazi do Judy ve 14. roce krále Ezekjáše (2Kr 18:13). Sargonova vláda tedy mohla trvat 17 let jen tehdy, jestliže v době vpádu do Judy byl Senacherib jeho spoluvládcem. Je však také možné, že se historikové ve svém výpočtu zmýlili. Při určování délky těchto vládních období se rozhodně nemohou spoléhat na seznamy eponymů.

Asyrští písaři všeobecně nebyli spolehliví a že obvykle různé edice svých análů „upravovali“, aby vyhověli ješitnosti panovníka.

„Období Hyksósů.“ Mnoho komentátorů je toho názoru, že Josef a jeho otec s rodinou přišli do Egypta v období, které je běžně známo jako období Hyksósů. Merrill Unger však píše (Archaeology and the Old Testament, 1964, s. 134): „Žel, v Egyptě je [toto období] velkou neznámou, a o vítězství Hyksósů jsou jen velmi neúplné informace.“
Podle některých učenců patřili Hyksósové do 13. až 17. dynastie a jejich vláda trvala 200 let. Jiní je řadí do 15. a 16. dynastie, které vládly jeden a půl či pouze jedno století. Někteří znalci uvádějí, že význam jména Hyksós je „pastýřští králové“, a podle jiných to znamená „vládcové cizích zemí“. Dohady o jejich původu nebo národnosti jsou ještě rozmanitější — od Indoevropanů z Kavkazu, či dokonce ze Střední Asie, přes Chetity, syro-palestinské panovníky (Kananejce nebo Amorejce) po arabské kmeny.
„Dobytí“ Egypta Hyksósy popisují někteří archeologové tak, že skupiny nomádů ze S pronikly v rychlých vozech do Palestiny a Egypta. Jiní však tvrdí, že to bylo pomalé dobývání, tedy postupné vnikání stěhujících se nomádů či polonomádů, kteří vládu nad Egyptem přebrali buď pomalu, mírovou cestou, nebo náhlým převratem. V knize The World of the Past (část V, 1963, s. 444) archeoložka Jacquetta Hawkesová uvádí: „Dnes už nepřevládá názor, že hyksóští panovníci . . . představují invazi dobyvatelských kmenů Asiatů. Jejich označení má patrně význam ‚vládcové hornatých zemí‘ a šlo o putující skupiny Semitů, kteří do Egypta už dlouho cestovali za obchodem a jinými pokojnými cíli.“ Toto je v současné době sice obecně přijímaný názor, ale nevysvětluje obtížnou otázku, jak takové „putující skupiny“ mohly převzít vládu nad egyptskou zemí, zejména když ta pod vládou 12. dynastie, která panovala před obdobím Hyksósů, údajně dosáhla vrcholu své moci.

Nemělo by se také zapomínat na to, že záznamy o dějinách jsou v Egyptě, stejně jako to bylo v mnoha zemích Středního východu, nerozlučně spjaty s kněžími, pod jejichž vedením byli písaři školeni. Bylo by nanejvýš neobvyklé, kdyby nebylo vymyšleno nějaké propagandistické vysvětlení.

V dějinách, dokonce i v novodobých dějinách, je mnoho případů, kdy pomocí takové propagandy byly překrouceny skutečnosti tak, že utlačovaní byli představeni jako utlačovatelé a nevinné oběti byly představeny jako nebezpeční a krutí agresoři. Pokud Josephus zaznamenal Manéthónovu zprávu (sepsanou více než tisíc let po exodu) alespoň do určité míry přesně, pak by mohlo jít o překroucené tradice, které Egypťané předávali z generace na generaci, aby vysvětlili základní prvky pravdivé biblické zprávy o pobytu Izraele v Egyptě.

Egyptská chronologie. Egyptská chronologie se v různých bodech prolíná s chronologií Izraele. Tato encyklopedie udává jako datum příchodu Izraelitů do Egypta rok 1728 př. n. l. a jako datum jejich exodu rok 1513 př. n. l., což bylo o 215 let později. Faraón Šišak zaútočil na Jeruzalém v roce 993 př. n. l., tedy v pátém roce panování Rechoboama. Egyptský král So byl současníkem krále Hošey (asi 758–740 př. n. l.). K bitvě, kterou vedl faraón Neko a která měla za následek smrt Josijáše, došlo pravděpodobně v roce 629 př. n. l. (1Kr 14:25; 2Kr 17:4; 2Pa 35:20–24) Tato data se liší od údajů, které uvádějí novodobí historikové; u exodu je to nejméně celé jedno století, potom se rozdíly postupně snižují, a u doby, kdy vládl faraón Neko, je rozdíl přibližně 20 let. Z následujících informací vyplývá, proč se raději držíme chronologie založené na biblickém počítání času.
Novodobí historikové se spoléhají zejména na určité doklady — seznamy egyptských králů a anály. Patří k nim neúplný Palermský kámen, kde je, jak se předpokládá, uvedeno prvních pět dynastií egyptských dějin, velmi poškozený Turínský papyrus, na kterém je seznam králů a doba jejich vlády od „Staré říše“ až po „Novou říši“, a další zlomkovité nápisy na kamenech. Tyto jednotlivé seznamy a další nezávislé nápisy byly chronologicky seřazeny pomocí spisů egyptského kněze Manéthóna, který žil ve 3. století př. n. l. Ve svých dílech o dějinách a náboženství Egypta uspořádal vlády egyptských panovníků do 30 dynastií, a toto rozdělení používají i současní egyptologové. Tyto prameny a také astronomické výpočty, které vycházejí z egyptských textů pojednávajících o měsíčních fázích a východech hvězdy Sírius (Sothis), jsou používány při sestavování chronologické tabulky.
Problémy egyptské chronologie. Mnoho věcí je nejistých. Manéthónova díla, která jsou používána pro uspořádání zlomkovitých seznamů a dalších nápisů, se dochovala pouze ve spisech pozdějších historiků, například Josepha (1. století n. l.), Sexta Julia Africana (3. století n. l., tedy více než 500 let od doby, kdy žil Manéthó), Eusebia (4. století n. l.) a Syncella (konec 8. nebo začátek 9. století n. l.). Jejich citace Manéthónových spisů jsou, jak uvádí W. G. Waddell, neúplné a často překroucené, a proto „je nesmírně obtížné nabýt jistoty v tom, co je skutečně Manéthó a co bylo podvrženo nebo změněno“. Profesor W. G. Waddell poukazuje na to, že původní Manéthónovo dílo obsahovalo některé nehistorické tradice a legendy, v nichž „jsou králové vylíčeni jako hrdinové, bez ohledu na jakoukoli chronologickou řadu“. Potom píše: „Už od samého začátku bylo v Manéthónově díle mnoho chybných údajů; všechny není možné svést na to, že je písaři či korektoři překroutili. Bylo zjištěno, že není možné, aby mnozí panovníci vládli tak dlouho; v některých případech se ukázalo, že jména a pořadí králů, jak je uvádí Manéthó, neodpovídají nápisům na monumentech.“ (Manetho, úvod, s. vii, xvii, xx, xxi, xxv)
Příčinou toho, že Manéthó uvádí tak nepřiměřeně dlouhá vládní období, je pravděpodobně to, že šlo o vlády, které se překrývaly, a ne o vlády, které po sobě následovaly. Vyplývá to z knihy Studies in Egyptian Chronology od T. Nicklina (Blackburn, Anglie, 1928, s. 39): „Manéthónské dynastie . . . nejsou seznamy panovníků, kteří vládli nad celým Egyptem, ale jsou to zčásti seznamy více či méně závislých knížat, a zčásti seznamy . . . knížecích linií, z nichž později povstali panovníci nad celým Egyptem.“ Profesor Waddell (s. 1–9) ukazuje, že „ve stejnou dobu snad panovalo několik egyptských králů; . . . nezasedli tedy na trůn po sobě, ale několik jich vládlo ve stejném období v různých oblastech. Tímto způsobem se došlo k tak velkému součtu let.“
Vzhledem k tomu, že Bible poukazuje na rok 2370 př. n. l. jako na rok, kdy nastala celosvětová potopa, musely dějiny Egypta začít až po tomto datu. Problémy egyptské chronologie, které jsme popsali, jsou nepochybně příčinou toho, že by se díky číslům, která prosazují současní historikové, počátek dějin Egypta posunul až do roku 3000 př. n. l.
Větší důvěru mají egyptologové v samotné starověké nápisy. Ovšem pečlivost, pravdomluvnost a mravní bezúhonnost egyptských písařů není mimo veškerou pochybnost. Profesor J. A. Wilson uvádí: „Pokud jde o přesnou historickou hodnotu egyptských nápisů, je namístě určité varování. Byl to svět . . . mýtů o bozích a svět zázraků.“ Potom podotýká, že písařům nevadilo podvodně upravovat chronologické údaje o některých událostech tak, aby vychválili panovníka, který byl právě u moci. Dále píše: „Historik přijme jeho údaje jako jistou věc, pokud není žádný důvod pro pochybnosti; musí však být ochoten upravit svůj závěr, jakmile se objeví nějaký nový materiál, který na předchozí výklad vrhne nové světlo.“ (The World History of the Jewish People, 1964, sv. 1, s. 280, 281)

Asyrské slavnostní nápisy a anály. Ve svém díle Assyrian Historiography (1916, s. 5, 6) Albert Olmstead popsal asyrské slavnostní nápisy takto: „Slavnostní nápis můžeme . . . využít k zaplnění mezer v análech [královských kronikách, v nichž jsou události uváděny po obdobích v délce jednoho roku], ale když se odchýlí od svého originálu, nemá ani tu nejmenší váhu.“ Dále ukázal, že hlavním záměrem těchto slavnostních nápisů nebylo uvést nepřerušenou historii vlády. Potom dodal: „Podobně závažné je i to, že jsou málokdy řazeny chronologicky . . . Je tedy zřejmé, že se musí využívat obezřetně.“
O análech napsal: „Zde se setkáváme s řádnou chronologií, a pokud se tam někdy mohou objevit chyby, ať už záměrné, či jiného druhu, je obyčejně správná alespoň relativní chronologie . . . Bylo by ale velkým omylem domnívat se, že anály jsou vždy věrohodné. Dřívější historikové přijímali údaje, které jsou v análech obsažené, příliš často, jestliže neměli nějaký jednoznačný důkaz, že jsou nepřesné. V několika posledních letech však bylo objeveno množství nového materiálu, který můžeme použít ke kritickému posouzení sargonských dokumentů . . . Když se k tomu ještě přidají odkazy z cizích pramenů, například hebrejských či babylónských, nebudeme muset anály ani studovat, abychom se přesvědčili, že nejsou příliš spolehlivé.“
K tomu je možné připojit také svědectví D. D. Luckenbilla: „Člověk brzy zjistí, že hlavní pohnutkou královských písařů nebylo popsat události přesně tak, jak k nim za vlády krále každým rokem docházelo. Někdy se zdá, že různá válečná tažení byla bez nějakého zjevného důvodu posunuta, ale mnohem častěji je zřejmé, že historická přesnost byla obětována ješitnosti panovníka.“ (Ancient Records of Assyria and Babylonia, 1926, sv. I, s. 7)
V průběhu vlády určitého krále procházely královské anály obvykle řadou úprav. Poslední verze sice líčily nové události, ale také se zdá, že skutečnosti a čísla z předchozích let v nich byly zfalšovány tak, aby to vyhovovalo králi. Profesor Olmstead poukazuje například na to, že Aššurbanipal „s ledovým klidem po částech vybírá z údajů o posledních dvou egyptských taženích svého otce, a to tak dlouho, že v poslední verzi není už nic, co by nepřipsal sám sobě“. (Assyrian Historiography, s. 7)
Příklady této evidentní nespolehlivosti, ať už úmyslné, či neúmyslné, by mohly pokračovat do nekonečna. Těm, kdo sepisovali seznamy poplatníků, nedělalo problém uvést jako vazalského krále platícího tribut někoho, kdo, jak vyplývalo z dalších záznamů, v té době už nežil. George Smith se zmiňuje o jednom případu, kdy tentýž Esar-chaddonův seznam poplatníků je o 13 let později připsán jeho synu Aššurbanipalovi, a poukazuje na to, že tento pozdější seznam je „s největší pravděpodobností doslovným opisem dřívějšího dokumentu, ale nikdo se nesnažil zjistit, zda tito králové byli ještě u moci a zda tribut skutečně zaplatili“. (The Assyrian Eponym Canon, Londýn, 1875, s. 179)
Seznamy eponymů (limuů). I přes uvedené důkazy zastávají současní chronologové všeobecně názor, že seznamy eponymů čili limuů nějakým způsobem unikly falšování, a že jsou tedy vlastně zcela bez chyb. Seznamy eponymů jsou v podstatě seznamy jmen úředníků a jejich postavení či seznamy jmen, k nimž je připojena krátká zmínka o válečných taženích či jiných význačných událostech.

Z toho je vidět, že nejsou uváděna žádná skutečná data, ale předpokládá se, že každé jméno představuje jeden rok, což má tedy umožňovat počítání po rocích. Pomocí těchto seznamů eponymů se současní historikové snaží synchronizovat asyrské a babylónské dějiny, zejména období let 911 až 649 př. n. l., do něhož přiřazují jména eponymů na seznamech. Rozhodujícím bodem, o který se opírají, je zmínka o zatmění Slunce, o němž se mluví v jednom zápisu u jména jistého Bursagalleho, místodržitele Guzany. Toto zatmění nastalo v měsíci sivanu (květen/červen) a jeho datum historikové obvykle stanovují na 15. června 763 př. n. l. O spolehlivosti tohoto data a také o synchronizaci asyrských dějin s dějinami Judy a Izraele, kterou na tomto datu historikové zakládají, bude pojednáno později pod nadpisem „Astronomické výpočty“.
Množství informací obsažených v seznamech eponymů je značně redukované (v porovnání s anály a dalšími nápisy), a proto je zřejmé, že tento prostředek ke zjišťování chyb je velmi omezený. Jsou-li mezi seznamy eponymů a anály zjištěny nějaké zjevné rozpory, například když je určité válečné tažení zařazeno do jiného roku panování určitého krále nebo do působení jiného eponyma, přiklánějí se historikové obvykle k tomu, že chyba je spíše v análech než v seznamech eponymů. Ale dokonce ani o tzv. asyrské synchronistické historii, což je známá tabulka, která obsahuje stručnou zprávu o vztazích mezi Asýrií a Babylónií v období několika staletí, se netvrdí, že je zcela přesná. Profesor A. T. Olmstead předkládá důkazy, které ukazují, že tento dokument je pouze opisem dřívějšího slavnostního nápisu, a uvádí: „Svůj dokument tedy nemůžeme považovat v pravém slova smyslu za historický, ale můžeme ho považovat pouze za nápis, který byl sepsán na počest Ašura [hlavního asyrského boha] a jeho lidu . . . Když se na to budeme dívat z tohoto pohledu, pak nás už nebudou znepokojovat četné chyby (dokonce ani ty, které se týkají pořadí králů), které tak značně snižují hodnotu tohoto dokumentu, a to právě v případě, kdy jeho svědectví potřebujeme nejvíce.“ (Assyrian Historiography, s. 32)
Je jasné, že takové rozdíly, jaké jsou patrné v seznamech eponymů, novodobým učencům velmi ztěžují zjištění přesné chronologie, zejména pak v případě, kdy se na sestavení dat, která zahrnují několik století, podíleli písaři, pro něž pečlivost a historická přesnost znamenala tak málo. Je také zřejmé, že se současní historikové cítí oprávněni upravovat nebo zamítat údaje v asyrských seznamech eponymů, když se to ve světle jiných činitelů či důkazů jeví jako rozumné.
Na základě uvedených informací je možné dojít k závěru, že buď asyrskou historiografii současní historikové nechápou správně, nebo že tato historiografie má velmi malou hodnotu. Každopádně necítíme nutnost pokoušet se uvést biblickou chronologii do souladu s historií předloženou v asyrských záznamech. Z toho důvodu uvádíme pouze jednoznačné synchronismy mezi Asýrií a Izraelem a Judou, které vyplývají z Bible.
Babylónská chronologie. O Babylónu se biblická zpráva zmiňuje hlavně až v souvislosti s dobou Nebukadnecara II. Vládou Nebukadnecarova otce Nabopalasara začala tzv. Novobabylónská říše; ta přestala existovat v době, kdy vládl Nabonid a jeho syn Belšacar a kdy byl Babylón poražen Kýrem Perským. Toto období je středem velkého zájmu biblických znalců, protože zahrnuje dobu zničení Jeruzaléma Babylóňany a větší část sedmdesáti let, kdy byli Židé ve vyhnanství.
U Jeremjáše 52:28 se píše, že v sedmém roce Nebukadnecara (neboli Nebukadrecara) byla do Babylóna odvedena první skupina židovských vyhnanců. V souladu s tím je v jednom klínopisném textu Babylónské kroniky (Britské muzeum 21946) uvedeno: „Sedmý rok: v měsíci kislevu shromáždil král Akkadu své vojsko a táhl do země Chattu. Utábořil se proti městu Judy a druhého dne měsíce adaru město dobyl (a) (jeho) krále [Jehojakina] zajal. Ve městě dosadil krále [Sedekjáše] podle své vlastní volby (a) přijal velký tribut a přinesl ho do Babylóna.“ (Assyrian and Babylonian Chronicles, A. K. Grayson, 1975, s. 102; srovnej 2Kr 24:1–17; 2Pa 36:5–10.) (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 326) O zbývajících 32 letech Nebukadnecarovy vlády neexistují žádné historické záznamy ve formě kroniky, pouze zlomkovitý nápis o vojenském tažení proti Egyptu ve 37. roce Nebukadnecarovy vlády.
Byly nalezeny tabulky, které pocházejí ze druhého roku vlády Avíl-Marduka (Evil-merodaka; 2Kr 25:27, 28). A jsou známy také tabulky se smlouvami pocházející ze čtvrtého roku vlády Neriglisara, který je považován za Avíl-Mardukova následníka.
Propojení babylónské chronologie s chronologií biblickou umožňuje jedna babylónská hliněná tabulka. Obsahuje astronomické údaje o sedmém roce Kambýsa II., syna Kýra II.: „Rok VII, tammuz, noci 14., 12⁄3 dvouhodin (3 hod., 20 min.) po příchodu noci zatmění Měsíce; po celý průběh viditelné; zasahovalo severní polovinu (měsíčního) kotouče. Tebet, noci 14., 21⁄2 dvouhodiny (5 hod.) v noci před [příchodem] rána (ve druhé polovině noci) byl měsíční kotouč zatemnělý; celý průběh viditelný; zatmění zasahovalo jižní a severní část.“ (Inschriften von Cambyses, König von Babylon, J. N. Strassmaier, Lipsko, 1890, č. 400, řádky 45–48; Sternkunde und Sterndienst in Babel, F. X. Kugler, Münster, 1907, sv. I, s. 70, 71) Tato dvě zatmění Měsíce zřejmě mohou být ztotožněna se zatměními, která byla v Babylóně pozorována 16. července 523 př. n. l. a 10. ledna 522 př. n. l. (Theodor v. Oppolzer, Canon der Finsternisse, 1887, s. 335) Z této tabulky tedy vyplývá, že sedmý rok Kambýsa II. začal na jaře roku 523 př. n. l.
Vzhledem k této skutečnosti byl tedy prvním rokem Kambýsovy vlády rok 529 př. n. l., a jeho nástupním rokem a zároveň posledním rokem Kýra II. jakožto babylónského krále byl rok 530 př. n. l. Poslední tabulka z doby vlády Kýra II. pochází z devátého roku jeho vlády, z pátého měsíce, 23. dne. (Babylonian Chronology, 626 B.C.–A.D. 75, R. Parker a W. Dubberstein, 1971, s. 14) Jestliže byl tedy rok 530 př. n. l. devátým vládním rokem babylónského krále Kýra II., pak podle tohoto výpočtu byl jeho prvním vládním rokem rok 538 př. n. l., a rokem, kdy do úřadu nastoupil, rok 539 př. n. l.
Béróssós. Ve třetím století př. n. l. sepsal jistý babylónský kněz jménem Béróssós dějiny Babylóna v řečtině; tyto dějiny se velmi pravděpodobně opíraly o klínopisné záznamy. O jeho spisech profesor Olmstead napsal: „Dochovaly se pouze fragmenty, výňatky či stopy. A nejvýznamnější z těchto fragmentů se dochovaly tradicí, a nelze je téměř s ničím porovnat. Dnes jsme odkázáni na novodobý latinský překlad Eusebiovy kroniky, který byl pořízen z jednoho arménského překladu ztraceného řeckého originálu; Eusebius čerpal částečně z Alexandra Polyhistora, který jako pramen použil přímo Béróssa, částečně z Abydena, který velmi pravděpodobně použil dílo Jubovo; Juba zase čerpal z Alexandra Polyhistora a tak vlastně z Béróssa. Ještě větší zmatek je způsoben tím, že Eusebius v některých případech nepoznal, že v Abydenově díle se Polyhistor ozýval pouze slabě, a citace zpráv obou pisatelů uváděl vedle sebe! A to ještě není to nejhorší. Eusebiova zpráva, která vychází z Polyhistora, se sice obvykle preferuje, ale zdá se, že Eusebius použil špatný rukopis díla tohoto autora.“ (Assyrian Historiography, s. 62, 63) Židovský historik Josephus, který žil v prvním století n. l., také tvrdí, že cituje Béróssa. Je však zřejmé, že chronologické údaje, které pravděpodobně pocházejí od Béróssa, mohou být stěží považovány za rozhodující.
Další činitele, na jejichž základě mohly vzniknout rozdíly. Lidé, kteří se studiem dějin starověku zabývají pouze příležitostně, se často mylně domnívají, že klínopisné tabulky (například i tabulky, které použil Béróssós) byly vždy napsány v době, kdy se události na nich popisované odehrály, nebo krátce nato. Avšak důkazy svědčí o tom, že kromě mnoha klínopisných dokumentů obchodního rázu, které skutečně vznikly v době, kdy se transakce uskutečnily, babylónské historické texty, a dokonce i mnohé astronomické texty pocházejí často z mnohem pozdějších období. Podle asyriologa D. J. Wisemana je ta část takzvané Babylónské kroniky, která pojednává o období od vlády Nabúnásira po Šamaš-šum-ukína (podle světských historiků období let 747–648 př. n. l.), pouze „opisem staršího a poškozeného textu, pořízeným ve dvacátém druhém roce Dareia [poznámka pod čarou zní: I.e. 500/499 př. Kr., pokud šlo o Dareia I.]“. (Chronicles of Chaldaean Kings, Londýn, 1956, s. 1) Z toho vyplývá, že tento dokument byl nejen sepsán 150 až 250 let po popisovaných událostech, ale byl také opsán z dřívějšího poškozeného dokumentu, který mohl, ale také nemusel být originálem. O textu Novobabylónské kroniky, která zahrnuje období od Nabopalasara do Nabonida, tentýž autor píše: „Texty Novobabylónské kroniky jsou napsány malým písmem, jehož typ neumožňuje žádné přesné datování, ale může naznačovat, že tyto texty byly napsány v rozmezí od doby, kdy se samotné události odehrály, až do doby, kdy přestali vládnout Achajmenovci.“ Je možné, že byly napsány až v době zániku Perské říše, což bylo v roce 331 př. n. l., tedy asi 200 let po pádu Babylóna. Jak jsme již viděli, mohlo se snadno stát, že data, a tedy i čísla, pohanští písaři v průběhu několika století omylem, nebo dokonce záměrně změnili. Máme-li všechny tyto okolnosti na mysli, je jistě nemoudré trvat na tom, že tradiční číselné údaje o vládách novobabylónských králů jsou zcela spolehlivé.
Kvůli tomu, že nejsou k dispozici soudobé historické záznamy, a také kvůli tomu, jak snadno mohlo dojít ke změně dat, není vyloučena možnost, že někteří novobabylónští panovníci panovali déle, než vyplývá z tradičních údajů. Jako pádný argument proti tomu není zásadně možné používat tu skutečnost, že nebyly objeveny žádné tabulky, které by pojednávaly o pozdějších letech jejich vlády. Jsou totiž případy, kdy králové panovali mnohem později v proudu času, ale nenalezly se žádné tabulky, které by to potvrdily. Například neexistují žádné známé soudobé klínopisné doklady, pomocí nichž by se dalo zjistit, jak dlouho vládli Artaxerxes III. (Óchos) (o němž historikové tvrdí, že vládl 21 let [358 až 338 př. n. l.]) a Arsés (který údajně vládl 2 roky [337 až 336 př. n. l.]).
Historikové ve skutečnosti ani nevědí, kam zařadit určité babylónské krále, o nichž záznamy existují. Profesor A. W. Ahl (Outline of Persian History, 1922, s. 84) uvádí: „Na tabulkách se smlouvami nalezených v Borsippě se objevují jména babylónských králů, která se nevyskytují nikde jinde. S největší pravděpodobností spadají do posledních dnů Dareia I. a do prvních dnů Xerxa I., jak se domnívá Ungnad.“ Stále to však jsou pouze domněnky.

V díle The Encyclopedia Americana (1956, sv. 14, s. 595) se píše: „Jedinou podrobnou zprávou o nich [Hyksósech] zapsanou některým ze starověkých pisatelů je nespolehlivý text nedochovaného Manéthónova díla, které ve své replice Apiónovi cituje Josephus.“ Označení Hyksósové pochází z výroků, které Josephus připisuje Manéthónovi. Je zajímavé, že Manéthónova zpráva, kterou Josephus, jak tvrdí, cituje doslova, spojuje Hyksósy bezprostředně s Izraelity. Zdá se, že Josephus toto spojení sice uznává, ale mocně argumentuje proti mnoha podrobnostem této zprávy. Podle všeho je toho názoru, že označení Hyksósové znamená spíše „zajatí pastýři“ než „pastýřští králové“. Podle Josepha líčí Manéthó Hyksósy jako národ, který dobyl Egypt bez boje, zničil města a „chrámy bohů“ a způsobil krveprolití a zkázu. Píše, že se usadili v oblasti Delty. Nakonec proti nim Egypťané údajně povstali a jejich vojsko o 480 000 mužích s nimi vedlo dlouhou a strašnou válku. Hyksóse oblehli v jejich hlavním městě Auaris a potom s nimi překvapivě uzavřeli dohodu, na základě níž mohli Hyksósové se svými rodinami a svým majetkem bez úhony opustit zemi. Nato odešli do Judeje a vybudovali Jeruzalém. (Proti Apiónovi, I, 73–105 [14–16]; 223–232 [25, 26])

Obrázek uživatele vitas

Gilgameš

Zdravím Trituruse,

Píšete: "14.Jiné starověké zprávy líčící CELOSVĚTOVOU POTOPU - např.Epos o Gilgamešovi a jiné sumerské a akadské a další legendy."

Epos o Gilgamešovi vznikl kolem 2600 přnl, kdežto potopa proběhla 2400 přnl.

S pozdravem

viťas
@;;

Potopa

BYLA POTOPA CELOSVĚTOVÁ NEBO JEN LOKÁLNÍ ??? POPISUJE BIBLE POUZE PŘIROZENOU PŘÍRODNÍ KATASTROFU LOKÁLNÍHO ROZSAHU,NEBO NADPŘIROZENÝ BOŽSKÝ ZÁSAH CELOSVĚTOVÝCH ROZMĚRU ???

1.Tvrzení,že potopa byla CELOSVĚTOVÁ vychází z PŘEDPOKLADU,že Bible je přesným záznamem oné události,či z PŘEDPOKLADU,že je INSPIROVÁNA Bohem.Platnost tohoto PŘEDPOKLADU by mohla být samostatnou polemikou.Následující body budou vycházet z platnosti tohoto základního PŘEDPOKLADU.

2.Gn 6.12,13 - rozsah zkaženosti = rozsah potopy

3.Kdyby byla potopa lokální,Noe by nemusel stavět archu,stačilo by opustit inkriminovanou oblast,jako Lot okolí Sodomy.

4.Gn 7.2 -4,8,14 mluví o záchraně ze VŠEHO a o zničení VŠEHO,což by postrádalo smysl,kdyby mělo být zničeno jen NĚCO.

5.Gn 7.18 - 20,24 - voda velmi vystoupila nad zem,stoupala čím dál víc,přikryla VŠECHNY vysoké hory pod CELÝM nebem.Gn 7.21 - voda NAD NĚ vystopupila o 15 loket.MOCNĚ stoupala voda na zemi.

6.Gn 7.21,22 - zahynulo VŠE a VŠICHNI,Gn 7.23 - KAŽDÝ tvor na povrchu země.

7.Gn 8.4 - archa přistála na horách,což by se asi nestalo,kdyby šlo jen o záplavu v mezopotámské nížině.Taková místní záplava by archu nevynesla až tak VYSOKO do hor.

8.Gn 8.16-19 opět mluví o všech druzích a Gn 9.1,2,7 opět ukazuje,že to co bylo v arše tvořilo základ pro vše živé na zemi.

9.Gn 9.9-12,15-17 - smlouva se VŠÍM TVORSTVEM - už nebude zahubeno VŠECHNO tvorstvo.Smlouva s KAŽDÝM živým tvorem - opět nesmysl,pokud by se potopa nedotkla VŠEHO živého.

10.Podle Gn jsou VŠICHNI žijící lidé potomky Noema a jeho Synů.Kdyby záplava byla jem lokální,je možné,že přežili i jiní lidé atudíž rodokmeny Bible nemluví pravdu,když neberou v potaz tyto naše další předky krom Noemovy rodiny.

11.Ježíš a jiní NZ pisatelé mluví o potopě jako o skutečné historické události,která zničila předpotopní SVĚT a která je proto vhodným předobrazem budoucího CELOSVĚTOVÉHO soudu,o němž Bible rovněž nehovoří jako o LOKÁLNÍ záležitosti.

12.Ža 104.6-9 popisuje,že vody přikryly zemi,stály NAD horami.

13.Legendy o CELOSVĚTOVÉ potopě s některými shodnými znaky vyskytující se u většiny národů všech kontinentů a ostrovů.

14.Jiné starověké zprávy líčící CELOSVĚTOVOU POTOPU - např.Epos o Gilgamešovi a jiné sumerské a akadské a další legendy.

Chutnější a větší správně zahnuté EU banány

Ano, původní banány jsou menší, různě barevné, nejen žluté a např. po těch pralesních větnamských vás na ně může přejít chuť dosmrti.

Ovšem, My nemůže říci, že jsme vyšlechtili lepší banány. Možná jsou chutnější a větší či správně zahnuté dle norem EU, ale z hlediska ekosystému mohou přežívat jen na plantážích díky péči člověka. Jinak zdivočí do původního stavu.

U nás lze pozorovat vývoj pšenice, která je menší (méně slámy) a výnosnější/ha (více zrna). Je však třeba ji hnojit (ledek amonný či jiné dusíkaté hnojivo) a ošetřovat pesticidy. Starší odrůdy pšenice měly výnos 3 krát menší, ale takovou péči nepotřebovala jako dnes.

Obvykle se jsou divoké přírodní odrůdy obilovin, např. tráva, odolnější a životaschopnější, než odrůdy šlechtěné, umělé.

Chápu snahu evolucionistů převzít do ruky stvořitelské dílo Boha a skrze genetické manipulace, šlechtění, hybridizaci či klonování ukázat, že lidstvo umí, to co Bůh a lépe. Hospodin je však nedostižný.

Customize This