*
Andrew Lamb

(Z časopisu Creation, Vol. 34, No. 4, 2012, str. 36-38, přeložil M. T. – 10/2012)

Roku 2011 začala kosmická sonda Messenger obíhat kolem Merkuru a za pomoci celé řady senzorů studovat jeho chemizmus, magnetizmus, atmosféru, geologii i krajinu. Jelikož je planetou nejbližší ke Slunci, je Merkur předmětem vesmírného zvětrávání (teplem, bombardováním mikrometeoroidy, zářením a slunečním větrem – 1) v mimořádné intenzitě (2), takže evolucionisté předpokládali, že bude „starým vyhaslým uhlíkem“ (3). Důkazy však svědčí o opaku a zpochybňují údajné stáří Merkuru v milionech let.

Uvedeme zde pro ilustraci některá ze zjištění odporujících evoluční teorii.

Modré dutiny

„…tahle věc, před kterou zůstáváme s ústy dokořán, a o které se nikomu nikdy ani nesnilo“ (4)

Merkur je poďobaný dolíčky nepravidelných tvarů, které mají až několik kilometrů v průměru, a mnohé mají světlá, namodralá hala i nitra (viz obrázek). Vědci jim říkají „dutiny“. Vypadají „čerstvě“ a neobjevují se v nich malé impaktní krátery, což svědčí o tom, že jsou relativně mladé. Vědci mají za to, že se tvoří tak, že se propadne půda tam, kde unikají z hornin těkavé látky (substance, které se snadno odpařují) (5).

*

O bezbarvých a matných dutinách si vědci myslí, že své zásoby těkavých látek již vyčerpaly a nejsou tedy již aktivní, zatímco u těch světlých a barevných stále ještě probíhá aktivní rozpad (5). „Analýza snímků i odhady tempa, kterým se dutiny rozrůstají, vedou k závěru, že se i dnes ještě některé tvoří“ (6).

Dutiny se vyskytují na dnech kráterů, jejich ústředních hřebenech i na okrajových terasách kráterů. Jde o místa, kde končí hmota roztavená impaktem při vzniku kráterů. Intenzivní žár při dopadu meteoritu totiž roztaví podpovrchovou horninu a rozstříká ji kolem, čímž se na určitých místech kráteru vytvoří vrstva roztavené horniny. Nerosty v ní přítomné mohou pak coby těkavé chemikálie vytvářet zvláštní vrstvu, která pak zvětrává, a tak vznikají modré dutiny /7, 8/.

Přítomnost aktivně se rozpadajících těkavých usazenin znamená, že krátery nemohou být staré miliony let, protože podobná geologická aktivita by již před dávnými věky přestala; z této skutečnosti jsou tedy světští planetologové zmatení.

Magnetické pole

V letech 1974-75 zjistila sonda Mariner 10, že Merkur má magnetické pole, což odporuje evolučním předpokladům (kdyby byla malá planeta jako je Merkur miliony let stará, žádné už by mít neměla) (9). A co je ještě více matoucí, když Messenger letěl v letech 2008-9 kolem Merkuru, zdálo se, že pole ztratilo na síle o pár procent. Takový rychlý pokles by byl naprosto neobhajitelný pro scénáře počítající s miliony let. Zesláblo tedy pole skutečně? Až bude Messenger roku 2011 kroužit okolo Merkuru, dovíme se více…

A opravdu, měření z roku 2011 prokázala šokující pokles intenzity magnetického pole o 7.8% ve srovnání s rokem 1975 (10). Tento pokles je překvapivě rychlý u něčeho tak velkého jako je magnetické pole planety (10) a svědčí o tom, že magnetické pole, a tedy celý Merkur, nemohou určitě být staré miliony let.

Evoluční předpovědi se tedy ukázaly jako mylné, ale co předpovědi kreacionistické?

Už před několika desetiletími vypracoval fyzik Dr Russ Humphreys model planetárních magnetických polí založený na biblických předpokladech o tom, že Bůh stvořil planety před 6000 lety, a že to původně byly vodní koule (Genesis 1:2; 2. Petrova 3:5). Dále předpokládal, že Bůh stvořil vodíkové atomy všech molekul vody se synchronizovanými spiny, takže vznikl masivní magnet, který se od té doby rozpadá. Roku 1984 použil tento model k předpovězení intenzity magnetického pole na Uranu, Neptunu a Merkuru. Jeho předpovědi pro Uran a Neptun (radikálně odlišné od předpovědí založených na evoluci) se pak ukázaly jako neuvěřitelně přesné, když tyto planety navštívila sonda Voyager II v letech 1986 respektive 1989. A Merkur? Humphreys předpověděl úbytek intenzity pole k roku 1990 o 1.8% ve srovnání s intenzitou změřenou roku 1974 (12). To by se rovnalo úbytku o 4-6% v roce 2011. Takže se ukazuje, že intenzita Merkurova pole klesá dokonce ještě o něco rychleji, než předpověděl Dr Humphreys (10).

Humphreys rovněž předpověděl, že starší vyvřelé horniny (najdou-li se vůbec nějaké) na Merkuru budou obsahovat zbytkovou magnetizaci (12). I tato předpověď se potvrdila – severní lávové pláně Merkuru jsou magnetizovány, a to v opačném směru než dnešní pole. Svědčí to o tom, že magnetické pole Merkura bylo podobně jako to zemské dříve mnohem silnější (dost silné na to, aby zmagnetizovalo povrchovou horninu), a přinejmenším jednou se přepólovalo (13).

Chemické složení

„…nejen pekelně horký, ale zřejmě pokrytý sírou“ (14)

Síra je těkavý prvek. Podle evolučních teorií vzniku planet by měly být snadno se vypařující prvky (jako třeba vodík, uhlík, kyslík a síra) i sloučeniny, které vytvářejí (např. voda a uhlovodíky), na Merkuru velmi vzácné či zcela chybět, protože je příliš blízko Slunci. Neměla by tam tedy být síra, ale ona tam je, a ve značném množství – přinejmenším desetkrát, možná dvacetkrát tolik, než jí je, v poměru k velikosti planet, na mnohem vzdálenější Zemi! (15)

„Nitro Merkuru obsahuje mnohem vyšší množství těkavých prvků, než pro tuto planetu nejbližší Slunci předpovídá několik modelů vzniku planet“ konstatovali vědci pracující na projektu Messenger (5). „Teoretici se v otázce vzniku Merkuru musí vrátit k rýsovacím prknům“, řekl jeden z nich (6).

A tak právě toto udělali. A poté, co zjistili nepřiměřenost teorií vypařování, obřího impaktu a kondenzace mlhoviny, testují nyní opatrně teorii o vzniku Merkuru z chondritických (kamenných) meteoritů bohatých na těkavé prvky (16) jako cestu, jak se vyrovnat s nepohodlnými pozorovanými fakty.

Pro evolucionisty, „Většina dřívějších názorů o chemizmu Merkuru není v souladu s tím, co jsme skutečně naměřili na povrchu planety“ (6). Ale zbytky těkavých prvků na horké planetě nepředstavují problém pro sluneční soustavu starou 6000 let.

Ledová ložiska

Vědce dlouho zajímalo, zda by skvrny blízko Merkurových pólů, které podle způsobu odrazu radarových paprsků musí být velmi světlé a které byly poprvé zaznamenány už před mnoha desetiletími pomocí obřích pozemských radioteleskopů, mohly být ložisky zmrzlé vody (17). Když Messenger mapoval povrch Merkuru, skvrny se jevily stejně jako oblasti celoročního stínu v kráterech, což podporuje teorii o tom, že je tvoří voda a led (18). Neutronový spektrometr sondy Messenger ve skvrnách zaznamenal vodík (19), což silně podporuje závěr o přítomnosti zmrzlé vody.

*

Ale i části dna kráterů ve stálém stínu dostávají určitou porci odraženého světla a tepla z okrajů kráterů. Jakpak tam potom může vydržet led? Zadržování vody v kráteru ovlivňují tři faktory – jak blízko je k pólu, jak velký je, a zda led něco překrývá. Na Merkuru se vyskytují ložiska ledu i v malých kráterech pod 10 km v průměru, i v kráterech tak vzdálených od pólu jako je šířka 67° - na čtvrtině cesty k rovníku! (18)

Mnohá z ledových ložisek Merkuru vykazují tenkou pokrývku tmavého materiálu považovaného za méně těkavé uhlovodíky (20). Avšak i s touto izolací „není vodní led stabilní v kráterech o průměru rovném či menším než 10 km nacházejících se víc než 2° od Merkurova pólu“ (18). Co se týče jiných kráterů, „Nízká šířka – menší než 75°- a malé krátery (o průměru menším nebo rovném 10 km), které obsahují ložiska, jevící se na radaru světle, znamenají pro vodní led nesmírně problematické tepelné prostředí“ (18) (zvýrazněno mnou). To znamená, že i tam, kde po celý rok panuje stín, a s izolující pokrývkou, je těžké vysvětlit, jak by led vydržel miliony let na planetě, kde teploty přes den postačí k roztavení olova.

Závěr

Merkur „neodpovídá svým reálným stavem teorii“ a není „tou planetou, kterou popisují učebnice“ (6).

Podle dobrých vědeckých teorií by mělo být možno dělat přesné předpovědi, ale evoluční očekávání v souvislosti s Merkurem se podstatně liší od pozorovaných dat. Naopak kreacionistické teorie jako třeba teorie Dr Russe Humphreye o synchronních jaderných spinech vysvětlující vznik planetárních magnetických polí vygenerovaly přesné předpovědi ohledně Merkuru (10).

Merkur je geologicky aktivní, magnetický a posetý dutinami po těkavých látkách. Tyto známky mládí odpovídají dobře biblickému tvrzení o tom, že nebeská tělesa byla stvořena 4. dne (Genesis 1:14) před pouhými 6000 lety, a lze je těžko smířit s imaginárním stářím v milionech let.

Odkazy:

*