Je věda v souladu s křesťanstvím, ateismem, scientismem a mysticismem „New age“

V.S. Olhovskiy, Ph.D. v oboru matematické vědy
doktor fyzikálně-matematických věd, profesor
Kyjev, Ukrajina
Zdroj: http://www.scienceandapologetics.com/text/97.htm

1. Na otázku, co způsobuje, že náš rozum je schopen pochopit vesmír, jsou jak známo, nejméně tři různé odpovědi.

(1) Biblický náhled: Bůh stvořil svět a stvořil člověka (lidský rozum) podle Svého obrazu a podle své podoby. A právě proto můžeme porozumět vesmíru a nakládat s ním podle Jeho vůle. Jinými slovy: vesmír je pochopen, protože je božsky přednastavena korelace mezi racionalitou v přírodě a racionalitou v člověku.

(2) Ateistický scientismus: Předpokládá, že za stvořením stojí slepý (tj. iracionální) účel, scientismus (podle kterého všechno v přírodě a v člověku je možné pochopit a vysvětlit racionálními vědeckými metodami) se ukazuje od samého počátku jako vnitřně rozporuplný. Jak může lidský rozum pochopit vesmír, není-li racionalita ve středu vesmíru? Je možné pochopit neracionální vesmír racionálně? A přestože jsme některé z viditelných řádů vesmíru pochopili, jak to, že to lidská racionalita vidí jako produkt slepé náhody, po Freudovi nebylo možné věřit, že člověk je zcela racionální. V zásadě platí, vědeckost je vnitřně sebe-destrukční filozofie! Proto někteří učenci (např. A. Einstein) tvrdí, že skutečné pochopení vesmíru vede k návratu k víře v racionální stvoření Vyšší Inteligencí, a další (např. F. Capra), se kloní k třetí možnosti, odpověď na otázku, proč je vesmír pochopitelný.

(3) Mysticismus "Nového věku": V ideologii "New Age" se předpokládá, že lidská osobnost – je v podstatě Božská osobnost, která sama vytváří vesmír. Jen naše nevědomost nás vede připisovat světu nezávislou a absolutní realitu. A jestliže nejsem bezmocný jednotlivec a jsem jádrem svého vesmíru, tak nejprve nepotřebuji odhalit tajemství fyzického vesmíru, ale sám sebe. V důsledku toho, skutečné duchovno znamená realizovat svůj vlastní potenciál. Obyčejné, racionální vědomí, které jsme použili ve svém každodenním životě, je jen malá část celku. Podle "New Age", lze v některých mystických manipulacích přesahující omezené zkušenosti s racionálním vědomím vstoupit do rozšířeného, kosmického vědomí, které zahrnuje všechny.

2. Předtím, než přejdeme ke srovnávání těchto tří pozic, rozeberme si základní postuláty a vlastnosti vědy. Většina vědců pracujících v oblasti základního výzkumu (jak křesťané, tak i ateisté), uznává, že základy vědy a struktury vědeckého poznání obsahují některé neprověřené předpoklady nebo-li postuláty. Za prvé, je to přesvědčení, že materiální svět existuje objektivně a že lidská racionální mysl může pochopit jeho pravou povahu. Za druhé, je to přesvědčení, že příroda je stejná. Druhý předpoklad konkrétně předpokládá existenci řádu (univerzálních zákonů) v přírodě a reprodukovatelnost přírodních jevů v různých částech vesmíru a v různých časech. To je v souladu se současnými překvapujícími skutečnostmi: velmi často systémové principy, postuláty i teorémy, teorie a rovnice rozvíjejí abstraktní matematiku, což je vhodné pro dodatečný popis skutečné události v některých oblastech fyzického světa s ohromující přesností. Třetí nejznámější postulát - to je zákon příčiny a následku. Je univerzální a použitelný ve všech vědách.

Všimněte si, že první dva postuláty nejen že nejsou v rozporu s křesťanskou doktrínou, ale vlastně v ní mají kořeny. Třetí postulát, který nabízí výběr mezi dvěma nedokazatelnými alternativami (nekonečný řetěz příčin nebo výskytů prvotních příčin) alespoň neprotiřečí křesťanské teologii a podle bystré analýzy G. Morrise jasně vede k závěru předpokládající druhou variantu - přítomnost prvotní příčinu vesmíru.

Pro přehlednost podotýkám, že když hovoříme o skutečné vědě, používáme definici formulovanou R. Bubem: jde o zvláštní způsob poznání, založený na takových popisech přírody, které jsou získávány pomocí lidského výkladu veřejně pozorovatelných a reprodukovatelných údajů, přírodních pojmů a kategorií zase pod vlivem přírody (přirozeného světa) na naše smysly. Tato definice znamená, že kreativní myšlení v procesu interpretace není vyloučeno, interpretace by měly být kontrolovány (testovány) - dobře definovanými způsoby, mezi které patří opakování, logika, matematika, atd. Samozřejmě, že tato definice nevylučuje jiné způsoby poznání (jako například prostřednictvím zjevení Boha v Bibli, skrze slova pronesená dalšími osobami, kterým důvěřujeme, prostřednictvím interpersonální komunikace, intuice, atd.). Světonázor, založený na víře, že věda je jediný způsob jak poznat, se často nazývá scientismem. Věda nemůže prokázat základní předpoklady scientismu, že věda – je jediný zdroj pravdy: jako každá ideologie, scientismus volí akt víry.

Kromě toho, v scientistické analýze často vidíme přidávání nových postulátů víry. Například, to se stalo, když se do vědy přidala slavná evoluční teorie jako „věda“ o původu druhů, člověka a života samého. Ta přidává k původním principům vědy princip naturalismu a tím se zbavuje předpokladu hlubší příčiny.

Má se věda dokazovat? Striktně (tj. matematickou či formální logikou), něco dokázat - to znamená vycházet z jakéhokoliv původního postulátu, které se vždy berou apriori (tj. "vírou"). A kromě toho, podle teorie Gödela, existují principiální hranice vyžadující soulad těchto závěrů. Proto by se i ve vědě nemělo pouze "dokazovat" naši hypotézu. Ve vědě nedokazujeme, ale spíše sbíráme a interpretujeme pozorovatelná data.

Všimněte si, že psychologie, etika a filozofie jdou nad rámec tohoto vymezení vědy. Psychologie, která je často nazývána vědou duševního života, se zjevně neomezuje na znalosti, které lze získat prostřednictvím vědeckého experimentu (tj. pozorováním, pokusy ve standardizovaných podmínkách, které mohou být izolovány, jsou pestré a opakovatelné) a připouští vysvětlení (interpretace) jako součást obecnějších výsledků výzkumu. V psychologii často používají metodu introspektivního pozorování (individuální a osobní zkušenosti) a ve snaze překonat popisnou fázi vstupuje do fáze vysvětlující, což ji nevyhnutelně posouvá do oblasti filosofie. Podle toho, jaký význam se přikládá pojmu duše, mysli a psychice, se vyvinuly různé proudy v psychologii: Erlebnis-psychologie, behaviorismus, psychoanalýza (ta už má i různé verze). Jak řekl K. Dmitrijevič Ušinskij, doposud je interakce mysli a mozku ( "interakce s nervovým mechanismem duše") - jeden z největších tajemství stvoření.

Přestože etika je někdy nazývána vědou morálky, tak občas přesáhne definici vědy. Ve výzkumu vůbec nelze určit dobro a zlo. Nedokáže nám vědecky odůvodnit to, co bychom měli dělat (i ve vědě!). Věda eticky mlčí.

Filosofie (lidská moudrost) je někdy zjednodušeně nazývána vědou věd, ale někdy je definována jako pokus o vytvoření racionální a kritické systémové lidské víry, přesvědčení a vyznání ve vztahu k realitě a ideálům etiky, umění a náboženství. Často filozofie sdílí řadu oblastí, mezi něž patří epistemologie, ontologie, psychologie, filozofie přírody, etiky, estetiky a filosofie náboženství. Tato oblast může být považována za nedílnou součást filosofie pouze v ateistickém světonázoru. Ve světle Bible, podle křesťanské teologie, filozofie může být považována za oblast teologie, nikoliv obráceně.

3. Poslední desetiletí vědeckého zkoumání přírody nahromadilo velké množství dat, jasně ukazujících, že vlastnosti stvoření jsou neuvěřitelně jemně vyladěné tak, aby zajistily další existenci inteligentního života. Například změnou konstant jaderné a elektromagnetické interakce pouze o 1.2% v obou směrech by došlo k takové změně procesů nukleosyntézy a vlastností vody, tak že by přestala být reálná lidská existence. Tváří v tvář takovým důkazům přišli někteří vědci v různých jazykových verzích na tak zvaný antropický princip. Podle slabého antropického principu, záleží zjišťování hodnot všech fyzikálních a kosmologických veličin kvůli požadavku, aby se v nějaké oblasti mohl začít vyvíjet organický život, stejně jako požadavek na dostatečně velké stáří vesmíru, na tom, aby tu život už byl (byl člověk). Tím se zvyšuje možnost výběru jedné ze dvou alternativ:

(1) Můžeme věřit, že je možné (v minulosti, přítomnosti i budoucnosti) nekonečné množství vesmírů, a že existujeme a věříme v existenci našeho vesmíru, právě proto, že pouze unikátní kombinace jeho parametrů a vlastností mohou umožnit vznik a existenci člověka. Tento názor je založen na víře v naprosto iracionální účel, který je charakteristický pro scientismus.

(2) Nebo jsme přesvědčeni, že náš unikátní vesmír stvořil Bůh a že člověk je také stvořený Bohem k Jeho obrazu a v jeho jménu.

Podle silného antropického principu, by vesmír měl mít takové vlastnosti, které umožňují v určité fázi své historie vývoj života. Tato forma antropického principu nekonstatuje jen, že vlastnosti vesmíru jsou omezené úzkým souborem hodnot v souladu s vývojem lidského života, ale také tvrdí, že toto omezení je nutný stav. Z toho vyplývá interpretace tohoto nastavení parametrů vesmíru jako důkaz činností Božích, o kterých se hovoří v Božím zjevení (Bibli), neboť tato formulace vyplývá přímo z Božích záměrů. Nicméně, jsou zastánci silného antropického principu, kteří věří, že náš pozorovatelný vesmír je vytvořen pro nás jako pozorovatele, a že nemá existovat nezávisle na nás. Jejich pohled (typickými zástupci jsou "New Age") posilují spekulace z oblasti kvantové mechaniky, například, že "kolaps vlnové funkce" v měření je výsledkem účasti pozorovatelů.

4. Zároveň se solidní vědou existuje také pavěda, která vypadá jako věda, disponuje její terminologií, odvolává se na autoritu vědy, ale na základní úrovni soustavně porušuje integritu vědecké činnosti (zejména princip shody jako jeden z testů při získávání nových základních výsledků). Obvykle jsou zdroje pseudovědy v následujících oblastech:

(a) Někdy je pavěda - jen prostě špatná věda, když zanedbává odpovídající údaje známých vědeckých údajů při tvorbě svých závěrů.

(b) Někdy profesionální pracovník pracuje na tom, čím by se věda v zásadě neměla zabývat (například vytvoření etického systému či dokonce jedné univerzální teorie evoluce).

(c) Někdy se vyskytuje v důsledku pokusů o zneužití vědeckých výsledků a závěrů, vzhledem k tlaku filozofických, metafyzických, náboženských nebo politických ideologií. Ve všech případech, kdy se ideologie snaží ovládnout vědu, existuje nebezpečí pseudovědy!

Objektivnost v solidní vědě odpovídá cíli skutečné vědy a je proti subjektivní libovůli pseudovědy. Pro aktivisty pseudovědy jsou často (i když ne vždy) charakteristické následující vlastnosti:

(a) domnívají se, že našli pravdu,
(b) tato pravda, jež lidstvo zná, je nesmírně důležitá,
(c) jejich přístup je založen na části údajů, aniž by vzala v úvahu celý soubor dat ,
(d) zlobí se na společnost, protože není ochotna jim naslouchat a oni tomu připisují ty nejhorší motivy nebo jako nedorozumění ze strany společnosti,
(e) nejsou obvykle schopni a ochotni reagovat na upřímnou kritiku jejich práce,
(f) nepovažují se za členy vědecké komunity, a druzí je také za vědce nepovažují.

V posledních letech se objevil značný zájem o obory na hranici mezi pseudovědou a skutečnou vědou, jako jsou parapsychologie, léčitelství, mimosmyslové vnímání, jasnovidnost a související jevy. Ačkoli tyto obory od samého počátku mohou být studovány v rámci přírodních věd a metod (a měly by být dobře studovány!). Jsou obvykle spojeny se způsoby myšlení spojené s pseudovědou a pseudoteologií (přesněji řečeno s jejich kombinacemi). Pavěda, stejně jako pseudoteologie se objevovaly a mohou vznikat v jiných souvislostech. Jeden příklad pseudovědy, který je v podobě pseudoteologie znám od starověku a do současnosti je astrologie. Takové způsoby myšlení jsou charakteristické pro hnutí "New Age".

5. Nejen pseudověda (ve spojení s pseudoteologií), a její skutečné obtíže při výkladu nových výsledků rozvoje vědy, může spolu s jejími nedostatky (dlouhá obtížných problémů) otevřít dveře do New Age mysticismu. K tomu také přispívá velmi složitá historie vědy (připomeňme konflikt mezi vědou a nebiblickými dogmaty středověké církve, zaujetím "vědeckých“ rozšířených výkladů na straně jedné a východní filozofií a náboženstvím, na straně druhé).

Zakladatelé fyziky 20. století M. Planck, A. Einstein a jiní nepochybovali, že skutečná příroda existuje mimo vědeckost, připouštěli, že existují nejméně tři skutečnosti:

(1) vesmír je vnímán přímo našimi smysly (pevné látky, východ a západ slunce, apod.),

(2) vesmír, který opravdu je sám o sobě, ale není otevřen pro naše smyslové zkušenosti (pohyb uvnitř atomů a jader),

(3), "vesmír vědy" (představují ho zákony, rovnice, diagramy a někdy měnící se teorie). Fyzici jako například A. Eddington, jdou ještě dál a tvrdí, že svět fyzikální vědy - to je jen symbolický svět, ve kterém jsou získávány ze světa smyslového experimentu jen ty aspekty, které jsou měřitelné a znaky, například elektron, kvantový potenciál (které nejsou pozorovatelné či předpokládatelné) jsou zavedeny pro výklad vybraných zjevně omezených dat. Tento přístup, abstraktního a symbolického světa fyziky - je jen konstrukcí lidské mysli a reality, nebo bipolární (tj. rozum a hmota - dvě strany téže reality), nebo se jeví jako Vševědoucí Rozum. Tento trend byl posilován a rozvíjen zvláštními výklady jednoty hmotnosti a energie, nedělitelnosti lidských pozorovatelů a pozorované věci, atd.

A konečně posledním článkem přechodu k myšlení směru New Age od univerzálního (Božského) Rozumu k člověčímu rozumu byl nový náhled, K.L. Morgana na biologickou evoluci, který do sebe vstřebal filozofii Teilhard de Chardina, následován ideologií Aldouse Huxleye, psychologií Carla Junga, Maslowa a dalších, v obecném kontextu sociálním a kulturním rozvojem Západu a rostoucím vlivem východní kultury manipulace psychiky. Na rozdíl od materialistického hlediska, že evoluce je výsledkem náhodných událostí, T. de Chardin i Morgan nepovažují za proces biologické evoluce "výsledek" a "nový" charakter. Evoluce má určitý směr - od méně organizovaných forem života a vědomí k vyšším. Jestliže evoluce byla určena pouze pro slepé náhody, pak se život nemohl vyvíjet v jednom směru růstu vysoce organizovaně. Musí existovat něco víc než slepá náhoda. Vědomí se nemůže vyskytnout u člověka, je-li již v předchozí "živé" a "neživé" formě reality. A pak, podle T. de Chardina, lze předpokládat, že celý proces vývoje se řídí od počátku. Pak T. de Chardin extrapoluje evoluční proces do budoucnosti. Myslel si, že se celý proces vývoje sejde v bodě omega - svrchovanosti všech věcí v Bohu. To dělá Boha konečnou (první i poslední) příčinou vývoje, a ne jen jednoduchou účinnou příčinou, nebo-li bodem alfa. Tak, podle de Chardina, Homo Sapiens je jako housenka, která se změní v motýla – což jsou zcela odlišné povahy bytí nebo "vědomí" (kosmické vědomí).

Je však třeba mít na paměti, že směr New Age nezamítl přednost rozumu pouze z abstraktních filozofických, logických, psychologických a ideologických důvodů. Lékaři zjistili, že lidský mozek má dvě hemisféry, jehož levá polovina je obvykle odpovědná za řízení racionálního, analytického myšlení a koncepční činnosti a pravá polovina - pro intuitivní, emocionální a estetickou činnost. Kromě toho může pravá polovina často intuitivně a okamžitě pochopit pravdu dávno předtím, než ji je schopna levá polovina odhalit racionálními prostředky. Proto jde o nepřiměřené nadhodnocení racionality, logiky a obecné činnosti levé hemisféry ve srovnání s intuicí, pocity a obecnými činnostmi pravé hemisféry. Nicméně, Západ je dlouho logický "levo-polovinný" inteligence byla docela vědomě dána jako základ všeho poznání a sociálního chování.

Na základě těchto dat a argumentů, následovníci New Age dělají tři následující kroky směrem k mysticismu:

(1) Poznání, že běžné lidské vědomí je mnohem více než "čistý rozum" nebo logika (rozum nefunguje jen s podporou levé hemisféry, nýbrž obou hemisfér).

(2) Dostávají se za předěl z normálního vědomí (probuzení) do oblasti jiného vědomí (tak zvaného transcendentálního nebo-li mystického) stavu. Tento posun začal ještě před objevením se New Age na scéně, kvůli pronikání východních ideologií na Západ (zde hrála roli např. N. E. Blavatská a Helena Roerichová) a technik jógy. Nicméně, jak uvádí i mystika, tento mystický zážitek není jen pocit jednoty s vesmírem, ale také prázdnotu, nadhledem, a neodpovídá na jedinou otázku člověka. Jenže to nebylo v souladu s požadavky New Age následovníků, kteří hledají lepší svět, kterým není izolace od světa. Potřebovali ještě jeden krok.

(3) Tímto krokem bylo rozhodnutí jít za hranice šlověka samého a komunikovat s duchy, nehmotnými bytostmi, které pravděpodobně vědí víc než my jak nalézt "duchovní rozměr". Tito duchové mohou vstoupit do společenství s nimi pomocí racionálního jazyka, s použitím lidských médií, a takzvaně kanálů. Vzhledem k tomu je velmi obtížné sladit předpoklad, že skutečné duchovní bytosti existují mimo lidskou mysli, vzhledem k tomu, že New Age vychází z předpokladu, že si každý "vytváří“ svůj vlastní svět, někteří obhájci New Age (C. McLain, a další) věří, že toto duchovní vedení je jejich vlastní "vyšší" já. Tzn. Mohou si vytvořit svého vlastního duchovního průvodce, a promítnout si ho do "objektivní existence vesmíru" z praktických důvodů pro nalezení jejich "duchovního" rozměru. Na první pohled se myšlenka C. McClaina, že "já a vesmír jsou jedno" se může zdát absurdní. M. Ferguson a další obhájci New Age se brání pomocí analogie hologramu: jako každý kus hologramu dává stejný trojrozměrný obraz celého hologramu, tak i celý vesmír se může vyskytovat u každého jednotlivce.

6. Proto se scientismu nepovedlo uspokojivě zabezpečit filosofii vědy, protože mystika porušuje principy vědy. My jsme však vždy otevřeni vědě vrátit se do původní polohy zakladatelů moderní vědy, že svět je vnímán pomocí lidské mysli, protože tu vytvořila racionální bytost, která nás stvořila ke svému obrazu a podobě, abychom spravovali Zemi. Podle zakladatelů moderní vědy, vesmír nebyl vytvořen jejich vědomím. Mohli by důvěřovat své smyslové zkušenosti a své logice, protože věřili v existenci skutečného cíle a světa řádu k obrazu lidské mysli k Nejvyšší mysli, a že konečné přichází na poznání božského zjevení.

Podle Bible, Stvořitel a Jeho stvoření se zásadně liší, a to i když Bůh vdechl "ducha" Adamovi, čímž došlo k jedinečné kombinaci fyzické hmoty a ducha, ovšem při zachování rozdílů v jejich podstatě. Jejich základní rozdíl spočívá v tom, že hmota je určena fyzikálními zákony, a proto lze její chování předvídat a monitorovat, člověk má míru osobní svobody, a proto jeho duševní činnosti nemohou být předvídány a kontrolovány. Ne-fyzický rozměr lidské osobnosti je kontrolován osobními/morální zákony. A kdyby neexistovali takové osobní/morálních zákony, tak by se hmota i lidské bytosti jevily jako kvalitativně stejné, hmota by se mohla chovat svobodně, nepředvídatelně a magicky.

Ve světě Bible by neměl být subatomární svět překvapující: vždyť vše vzniklo jedním slovem (Logos) (Jan 1:3). A to je běžná realita, která je základem vesmíru, nemůže být vnímána smysly (Židům 11:3). Skutečný vědecký problém není, jak vysvětlit jednotu vesmíru, ale jak vysvětlit své rozmanitosti (různé atomy, molekuly, organismy, jazyky [chtělo by se, aby měli lidé o tom obecné povědomí, i když si nejsou vzájemně schopni porozumět]). Tyto citáty z Bible říkají, že zákony, regulující jednotu energie, jsou v podstatě příkazy Tvůrce. Žádné vysvětlení pro rozmanitost a vyváženost forem nepřesahuje vysvětlení biblické knihy Genesis (Gn 1:1-7), které se týká rozdělení jednoty v různost podle Božího příkazu. Bůh ustanovil různé zákony pro každou úroveň (včetně morálních i lidských pro člověka) podle svých nařízení.

Stvoření není věčné ani nekonečné. Nicméně, je skutečné a dobré (Genesis 1:31). Toto vysoké ocenění fyzického stvoření – je předpokladem pro vědu. Lidé mohou najít svou pravou podstatu, jen když neopustí fyzický svět prostřednictvím mystického zážitku a zároveň, když se budou nacházet ve vztahu se Stvořitelem a jeho kvalitativním pravidlům ve světě.

Podle Bible se Bůh i nadále stará o své stvoření. Udržuje svět a někdy v něm jedná. Nicméně, tyto akce nejsou normální (běžné), ale jsou to speciální akce (zázraky). Obvykle, všechny procesy ve vesmíru jsou v souladu s racionálními zákony, jejichž podstatou jsou slova Boží. A vše, co není obvyklé či racionální, tak je nebo není pochopeno, nebo je to podvod, ďábelský skutek, Boží čin, apod. Z tohoto důvodu je zřejmé, že pokud lidé vykonávají např. magická kouzla, tak nemohou vyrobit hmotu tím, že se budou chovat iracionálně podle práva nějaké "psychické síly".

1. G. Morris. Biblické základy moderní vědy. - St.Petěrburg: „Bible pro všechny.“, 1995.
2. R.H. Bube. „Putting it all together.“ - New York: Univ. Press of Am., Inc., 1995.
3. V. Mangalwadi. „When the NEW AGE GETS OLD.“ - Illinois: InterVarsity Press, 1992.
4. „Člověk a křesťanský světonázor.“ (Křesťanské symposium, almanach, č.2) - Simferopol, 1997.
5. Teilhard de Chardin. „Fenomén člověka.“ - Moskva, 1965.
6. K. D. Ušinskij. „Sebrané spisy“, v.10 - Leningrad, 1955.

PřílohaVelikost
Slučuje se věda s vírami.doc53 KB
Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

Genesis 1:6 - 8 "KLENBA"

Překlad od Benjamina Willse Newtona (1888) (závorky od něho)
A Bůh přistoupil k tomu, aby řekl [budoucnost] Ať nastane nebeská klenba uprostřed vod a ať se stane rozdělující mezi vodami a vodami.
Překlad NS (1997)
6 A Bůh přikročil k tomu, aby řekl: „Ať nastane prostor mezi vodami a ať nastane rozdělení mezi vodami a vodami.“
Překlad od Jamese Washingtona Wattse (1963) (závorky od něho)
6 Potom Bůh pokračoval a řekl: „Ať je prostor uprostřed vod a ať je také rozdělení mezi vodami.“
Překlad od Benjamina Willse Newtona (1888) (závorky od něho)
A Bůh přistoupil k tomu, aby udělal [budoucnost] nebeskou klenbu, a přistoupil k tomu, aby rozdělil [budoucnost] vody, které [jsou] dole vzhledem k nebeské klenbě, a vody, které [jsou] nahoře vzhledem k nebeské klenbě;
Překlad NS (1997)
7 A Bůh přistoupil k tomu, aby udělal prostor a aby udělal rozdělení mezi vodami, které měly být pod prostorem, a vodami, které měly být nad prostorem. A stalo se tak.
Překlad od Jamese Washingtona Wattse (1963) (závorky od něho)
7 Bůh tedy přistoupil k tomu, aby oddělil vody, které byly pod prostorem, od vod, které byly nad prostorem; a postupně se tak stalo.
Překlad od Benjamina Willse Newtona (1888) (závorky od něho)
a Bůh přistoupil k tomu, aby nazval [budoucnost] nebeskou klenbu Nebesy; a postupně nastal [budoucnost] večer a postupně nastalo [budoucnost] ráno, Den druhý.
Překlad NS (1997)
8 A Bůh začal nazývat prostor Nebesy. A nastal večer a nastalo ráno, druhý den.
Překlad od Jamese Washingtona Wattse (1963) (závorky od něho)
8 Potom Bůh začal nazývat prostor Nebem. Nastal večer a ráno, druhý den.

Je zajímavé, že většina moderních překladů již nepřekládá ra·qi′a‛ archaicky "KLENBA", ale "PROSTOR". Slovo klenba odráželo archaickou představu středověkých překladatelů, nikoli však textu Bible. I kdyby tuto představu zastávali nedokonalí lidé - vč. starozákoních židů, přesto to neznamená, že je tím poznamenám biblický záznam, který neodrážel lidské názory, ale božskou inspiraci, která byla ochranou před podobně scestnými lidskými omyly a představami.

Nový Český katolický překlad PENTATEUCH zase používá slovo "OBLOHA". Stejně tak Překlad Bible 21.

Podobně 5.Moj.33:26 :

26 Není nikdo jako [pravý] Bůh Ješuruna, který jede po nebi tobě na pomoc a po mračné obloze ( viz starověké překlady : „A ten velkolepý nebeské klenby“, LXX; Vg „jeho velkolepostí sem tam pobíhají oblaka“.) ve své vznešenosti.

Místo výrazu „prostor“ používají některé české překlady slovo „klenba“. To pak vede k závěru, že zpráva o stvoření byla převzata z bájí o stvoření, v nichž je „nebeská klenba“ znázorňována jako kovová kopule. (Viz Komentář k 1. Mojžíšově 1:6–8 ve Starém zákonu, svazku 1, Kalich, Praha, 1968.) Ale i v Překladu krále Jakuba (angl.), který používá slova s významem „nebeská klenba“, je v okrajové poznámce uveden výraz, který má význam „prostor“. Hebrejské slovo rakia, které se překládá jako „prostor“, totiž znamená rozprostřít, rozšířit nebo roztáhnout.

PROSTOR

První kniha Mojžíšova 1:6–8 v souvislosti s druhým stvořitelským obdobím neboli ‚dnem‘ uvádí: „A Bůh přikročil k tomu, aby řekl: ‚Ať nastane prostor [heb. ra·qi′a‛] mezi vodami a ať nastane rozdělení mezi vodami a vodami.‘ A Bůh přistoupil k tomu, aby udělal prostor a aby udělal rozdělení mezi vodami, které měly být pod prostorem, a vodami, které měly být nad prostorem. A stalo se tak. A Bůh začal nazývat prostor Nebem.“ Později zpráva mluví o svítících tělesech, která se objevila v „nebeském prostoru“, a ještě později o létajících tvorech, kteří létali nad zemí „na přední straně nebeského prostoru“. (1Mo 1:14, 15, 17, 20)

Pro překlad hebrejského slova ra·qi′a‛ používá řecká Septuaginta slovo ste·re′o·ma, které znamená „pevná a důkladná stavba“. Latinská Vulgáta používá latinský výraz firmamentum, jenž v sobě také nese myšlenku, že se jedná o něco pevného a stálého (některé české překlady používají slovo „klenba“ [EP, He]). Kralická bible a Bible česká překládají slovo ra·qi′a‛ většinou jako „obloha“. King James Version a Revised Standard Version je překládají jako „firmament“ (nebeská klenba; obloha). V poznámce na okraji (KJ) a pod čarou (RS) uvádějí jako další variantu překladu slovo „prostor“ („expansion“ [KJ] a „expanse“ [RS]). Jiné překlady rovněž překládají toto slovo výrazem „prostor“ (Ro; Fn; Yg; An; NS); „expansión“ (VM [španělský]) a „étendue [plocha nebo prostor]“ (Segond; Ostervald [francouzský]).

Někteří lidé se snaží dokázat, že starověcí Hebrejci si vesmír představovali jako pevnou klenbu, která se s vestavěnými hvězdami klene nad povrchem země a má v sobě díry opatřené stavidly, skrze něž může procházet déšť. Nákresy takových představ se vyskytují v biblických slovnících a v některých překladech Bible. Dílo The International Standard Bible Encyclopaedia tento názor komentuje a uvádí: „Tato domněnka se však ve skutečnosti zakládá spíše na představách, které převažovaly v Evropě v temném středověku, než na nějakých skutečných výrocích ve S[tarém] Z[ákoně].“ (J. Orr, ed., 1960, sv. I, s. 314)

I když je pravda, že kořenné slovo (ra·qa‛′), z něhož je slovo ra·qi′a‛ odvozeno, se obvykle používá ve smyslu „vytepat“ něco pevného, ať rukou, nohou, nebo nějakým nástrojem (srovnej 2Mo 39:3; Ez 6:11), v některých případech není rozumné vyloučit obrazné použití tohoto slova. V knize Job 37:18 se tedy Elihu ve vztahu k Bohu ptá: „Můžeš s ním vytepat [tar·qi′a‛] oblohu dotvrda jako lité zrcadlo?“ To, že se zde nejedná o doslovné vytepání nějaké pevné nebeské klenby, lze vidět ze skutečnosti, že zde použité slovo „obloha“ pochází z hebrejského slova ša′chaq, které se také překládá jako „povlak prachu“ nebo „oblaka“. (Iz 40:15; Ža 18:11) Navíc povrch toho, co je vytepáno, je jakoby zamlžený, a tak je zřejmé, že biblický pisatel pouze obrazně srovnával nebe s kovovým zrcadlem, jehož lesklý povrch vydává jasný odraz. (Srovnej Da 12:3.)

Podobně není v souvislosti s „prostorem“ vytvořeným ve druhém stvořitelském dnu nic řečeno o nějakém pevném materiálu, z něhož by byl „prostor“ vytepán. Je zde naopak popsáno stvoření otevřeného prostoru (neboli rozdělení), který odděloval vody na zemi od vod nad zemí. Je zde tedy popsáno utvoření atmosférického prostoru, který obklopuje zemi. Také to ukazuje, že v určité době neexistovalo takové zřetelné rozdělení neboli otevřený prostor, ale že celá zeměkoule byla dříve obklopena vodními parami. To je také v souladu s vědeckými úvahami o raných etapách utváření planety. Shoduje se to také s názorem, že veškerá voda na zemi měla kdysi podobu atmosférické páry, protože zemský povrch měl tehdy velmi vysokou teplotu.
Skutečnost, že si hebrejští pisatelé Bible nemysleli, že obloha byla původně vytvořena z vytepaného kovu, je zřejmá z varování, které Izraelité dostali prostřednictvím Mojžíše pro případ, že by Boha neposlouchali: „Tvá obloha, která je nad tvou hlavou, se také stane mědí, a země, která je pod tebou, železem.“ Tak byly metaforicky popsány účinky silného žáru a krutého sucha na oblohu a zemi v Izraeli. (5Mo 28:23, 24)

Podobně je zřejmé, že starověcí Hebrejci nechovali pohanskou představu o existenci doslovných „oken“ v nebeské klenbě, skrze něž na zemi údajně sestupoval déšť. Když pisatel knihy Job citoval Elihua, popsal velmi přesně a vědecky způsob, jímž se vytvářejí dešťové mraky: „Táhne totiž vzhůru kapky vody; cedí se jako déšť pro jeho mlhu, takže se řine z oblak [šecha·qim′], hojně kane na lidstvo.“ (Job 36:27, 28) Podobně výraz „nebeské propusti [’arub·both′]“ jasně ukazuje, že se jedná o obrazné vyjádření. (Srovnej 1Mo 7:11; 2Kr 7:1, 2, 19; Mal 3:10; viz také Př 3:20; Iz 5:6; 45:8; Jer 10:13.)
Ezekiel ve svém vidění nebeského uspořádání popsal ‚podobu prostoru jako jiskření ledu‘ nad hlavami čtyř živých tvorů. Tato zpráva je plná obrazných vyjádření. (Ez 1:22–26; 10:1)

Ačkoli při utváření prostoru neboli atmosféry, která obklopuje zemi, nedošlo k ‚tepání‘ nějaké pevné kovové hmoty, přece jen stojí za připomínku, že směs plynů, která tvoří zemskou atmosféru, je právě tak skutečná jako země nebo voda a má také sama určitou hmotnost (kromě toho také nese vodu a bezpočet pevných částic, například prach). Hmotnost veškerého vzduchu, který obklopuje zemi, se odhaduje na více než 5 200 000 000 000 000 t. (The World Book Encyclopedia, 1987, sv. 1, s. 156) Tlak vzduchu na hladině moře se pohybuje kolem 1 kg/cm2. Vzduch má určitý odpor, takže většina meteorů, které udeří do ohromného vzduchového ochranného obalu, jenž obklopuje zemi, shoří třením, které atmosféra vyvolává. Význam hebrejského slova ra·qi′a‛ je tedy jistě v souladu se známými skutečnostmi.
V Žalmech je o ‚prostoru‘ řečeno, že společně s ‚nebesy‘ vypráví o Božích dílech a že Boha chválí. (Ža 19:1)

Běžně se užívá obrat jako : "klenba korun stromů" a také tím nemyslíme nic kovového, jen jistou pomyslnou hranici vrcholu stromového pásma.

Či z pohledu ze země :"Nad Zemí se rozprostírá majestátní, nádherně barevná nebeská klenba." ( subjektivně )

STAN - obrazné použití

Dokonce i potom, co Izraelité dobyli Zaslíbenou zemi, byly stany dále používány — využívali je někdy pastýři nebo lidé pracující na poli. (Pís 1:Cool Pravděpodobně o těchto stanech se mluví v Zecharjášovi 12:7; když totiž proti zemi vytáhl nějaký nepřátelský národ, aby zaútočil na Jeruzalém, byli to právě lidé žijící v těchto stanech, kdo jako první byli postiženi a potřebovali ochranu. Stany používali na dlouhých taženích také vojenští velitelé a vojska. (1Sa 17:54; 2Kr 7:7; srovnej Da 11:45.)

Nepochybně proto, že Izraelité žili dlouho ve stanech, se slovo „stan“ začalo poetickým způsobem používat na jakékoli obydlí, či místo pobytu a přebývání i když šlo o běžný dům. (2Mo 12:23, 30; 1Sa 13:2; 1Kr 12:16; Ža 78:51)

Obrazné použití.

Izraelité stany dobře znali a to se odráží také v tom, že v Bibli se o stanech mnohokrát mluví v obrazném smyslu. O období, kdy se blížila jeho smrt, Ezekjáš napsal: „Mé vlastní obývání bylo vytrženo a odstraněno ode mne jako stan pastýřů.“ (Iz 38:12) Stejně jako může být stan, který stojí na určitém místě, rychle stržen a odstraněn tím, že se vytáhnou kůly a kolíky, tak i Ezekjášovo místo v zemi života se zdálo být pomíjivé a snadno odstranitelné. Elifaz přirovnal smrt k vytržení stanové šňůry — když se to udělá, stan se zhroutí. (Job 4:21)

Podobným způsobem použil stan jako metaforu Pavel, když mluvil o lidských tělech křesťanů zplozených duchem. Stan, který se dá složit, není tak pevným a trvalým obydlím jako běžný dům. Křesťané, kteří mají ducha jako závdavek budoucího nebeského života, existují na zemi sice v těle podléhajícím smrti, ale těší se na „stavbu od Boha“, nebeské tělo, které je věčné, neporušitelné. (1Ko 15:50–53; 2Ko 5:1–5; srovnej 2Pe 1:13, 14.)

Stan jako symbol použil Jeremjáš, když líčil zničení, které má postihnout Židy. (Jer 4:20) Jeremjáš přirovnal zpustošený národ k ženě, jejíž stan je povalen, protože má přeřezané šňůry. Její pohnutý stav byl umocněn tím, že její synové byli ve vyhnanství, takže nezůstal nikdo, kdo by jí mohl pomoci stan zvednout a roztáhnout. (Jer 10:20) Potom, co Babylóňané zničili Jeruzalém, mohlo být město, kde dříve bylo soustředěno mnoho domů, popsáno jako ‚stan sionské dcery‘, do něhož Bůh vylil svůj vztek. (Ná 2:4)

„Stan“ byl v řadě případů používán také jako symbol něčeho jiného. Stan byl místem, kde měl člověk klid a kde byl chráněn před povětrnostními vlivy. (1Mo 18:1) Host měl vzhledem ke zvykům souvisejícím s pohostinností důvod věřit, že až bude pozván k někomu do stanu, bude o něj postaráno a bude na něj brán ohled. Proto když se ve Zjevení 7:15 píše o tom, že Bůh nad velkým zástupem ‚rozprostře svůj stan‘, je tím myšleno, že se o tento zástup postará a ochrání ho. (Ža 61:3, 4) Izajáš mluví o přípravách, které má Boží manželka, Sion, udělat pro syny, kteří se jí narodí. Je jí řečeno, aby ‚udělala místo svého stanu prostornějším‘. (Iz 54:2) Tak pro své děti rozšiřuje místo, které slouží jako ochrana.

Podle slov ve Zjevení 21:1–3 Bůh Janovi zprostředkoval vidění Tisíciletého Kristova panování a řekl: „Pohleď, Boží stan je s lidmi, a bude s nimi přebývat [neboli bydlet ve stanu].“ Stanem neboli svatostánkem v pustině bylo předstíněno, že Bůh bude s lidmi bydlet ne osobně, ale prostřednictvím zástupce, protože s nimi jedná prostřednictvím ‚Božího Beránka‘, který je také velkým Veleknězem. (2Mo 25:8; 33:20; Jan 1:29; Heb 4:14)

Již zmiňovaný Izajáš 40:22, který hovoří o okruhu/kouli země hovoří také o STANU - nikoli však v souvislosti se zemí, ale z pohledu země o obloze - nebi. Na tomto vyjádření není nic nevědeckého, protože atmosféra skutečně slouží jako ochranný stan pro zemí před vlivy kosmu. Díky tomu je prostor mezi vhodný k bydlení.

Tuto slabost ze strany vědců uznal jeden švédský profesor plazmové fyziky, když podotkl: „Nikdo nepochybuje o tom, že zemská atmosféra se řídí zákony mechaniky a atomové fyziky. Přesto pro nás může být velmi obtížné určit, jak tyto zákony fungují v případě kteréhokoli atmosférického jevu.“ (Worlds-Antiworlds, H. Alfvén, 1966, s. 5) Profesor tuto myšlenku uplatnil na původ vesmíru. Bůh stanovil fyzikální zákony, kterými se řídí země, slunce a měsíc, a v rámci těchto zákonů jsou lidé schopni konat úžasné věci. Bůh jistě může zákony využít tak, aby výsledek jejich působení byl pro lidi neočekávaný; proto rozdělit Rudé moře tak, aby „vody . . . byly zdí“ po obou stranách, nepředstavovalo pro Boha žádný problém. (2Mo 14:22) Ačkoli chodit po vodě je pro člověka ohromující čin, z moci ‚Toho, kdo roztahuje nebesa právě jako jemný tyl, kdo je rozestírá jako stan k bydlení,‘ může být vykonán velmi snadno. Bůh je navíc popsán jako Ten, kdo stvořil a kdo ovládá všechny věci v nebesích, a je o něm řečeno, že „kvůli hojnosti dynamické energie, a protože je také silný v moci, ani jedna z nich nechybí“. (Iz 40:21, 22, 25, 26)

Psaní Bible bylo sice dokončeno před více než 1 900 lety, ale její obsah i v dnešní době vzbuzuje zájem mužů a žen. Najděte si ve své Bibli například Joba 26:7. Mějte při tom na mysli, že tento text byl napsán v 15. století př. n. l. Čteme tam: „[Bůh] roztahuje sever nad prázdnem, zavěšuje zemi na ničem.“ Nalistujte si ještě Izajáše 40:22 a vezměte v úvahu, že kniha Izajáš byla zapsána v 8. století př. n. l. Uvedený verš zní: „Je Jeden, který bydlí nad kruhem země, jejíž obyvatelé jsou jako luční kobylky, Ten, kdo roztahuje nebesa právě jako jemný tyl, kdo je rozestírá jako stan k bydlení.“ Co si představíte, když čtete tyto popisy? Nejspíš se vám vybaví nějaký sférický objekt ‚zavěšený‘ v prostoru. Velmi pravděpodobně jste něco takového viděli na fotografiích, jež byly pořízeny z moderních kosmických lodí.

Kromě toho... Mefík

"Napsal uživatel Mefik dne Pá, 03/26/2010 - 12:45.

Na všechny ty verše o pevné nebeské klenbě, která je roztažena nad Zemí jako stan, o sloupech na kterých země stojí, o nebezpečí přepadení z okraje Země, O KONCI SVĚTA, o VELMI vysoké hoře, na kterou ďábel dovedl Ježíše aby mu ukázal všechna království světa, ..."

...O KONCI SVĚTA....

Ano o tom Bible hovoří, ale nikoli ve smyslu PROSTOROVÉM, ale pouze ČASOVÉM. Jinak ve smyslu prostorovém Bible hovoří jen o :"NEJVZDÁLENĚJŠÍCH KONČINÁCH OBYDLENÉ ZEMĚ" ve smyslu od izraelské země.

Pokud ale máš nějaký verš v němž bible mluvý výslovně o tom, že země má KONEC, tak mi ho sem hoď, rád ho prověřím Smile

Na druhou stranu o konci země = pevniny hovořit lze a není to nijak v rozporu s kulatostí planety.

Tak ani s tím NAD zeměkoulí není žádný problém. Já vím, že ve vesmíru není žádné dole či nahoře = žádný pevný bod, který by takovou orientaci opravňoval a umožňoval. Ale vůči zeměkouli je ten na orbitu vždy NAD ní, i kdyby byl nad Evropou, či nad Austrálií na opačné sraně ( tedy z našeho hlediska POD ). Bible popisuje zemi jako centrum nikoli vesmíru, ale Božího dění a jednání s jeho lidem. Z toho hlediska je jakákoli pozice mimo planetu NAD ní.

Poslední dotaz na MEFÍKA v této souvislosti :

pořád čekám na ten verš z Bible podle kterého lidé na okrajích placaté země přes ni přepadávají Smile

AD MEFÍK : Na horu ho tahal z nějakého důvodu

Myslím, že níže uvedenými příspěvky jsem na to proč a v jakém smyslu ďábel tahal Ježíše NAHORU ( var. na neobvykle vysokou horu ) MEFÍKOVI dostatečně odpověděl.

1. ta hora nemusela být doslovná hora, nebo, že by dokonce i ďábel byl tak hloupý, že by si mohl myslet, že Ježíš bude schopen fyzickým zrakem z nějaké pozemské hory spatřit všechna království obydlené země, když toto si nemysleli ani lidé v antice.

2. i kdyby ho vzal na nějakou doslovnou horu, vzhledem k uvedeným argumentům je jasné, že šlo o vidění - text u Lukáše 4:5 jasně říká, ne že Ježíš viděl všechna království obydlené země, ale , že "mu je ďábel ukázal". Proč na HOŘE ? Vzhledem k již uvedeným argumentům o významu hor v biblických dobách je jasné, že šlo o historickou paralelu předchozích předobrazů. Tedy žádná záhada = ďábel jen kopíroval dřívější Boží činy, když se chtěl sám Bohu ve své ctižádosti podobat.

Ach jo, kolik času a úsilí stojí vyvrácení nesmyslu řečeného v jedné větě a stejně to dotyčného nepřivede ke změně smýšlení, takže házení hrachu na zeď.

Jak píše Lukáš 16.31 :

31 Řekl mu však: ‚Jestliže nenaslouchají Mojžíšovi a Prorokům, nedají se přesvědčit, ani když někdo vstane z mrtvých.‘“

Ty co viděli zázraky to nepřesvědčilo a stejně jejich původce zabili. Tak i dnes, kdo nechce uvěřit, neuvěří ani kdyby byl podán jakýkoli argument. A proto mě opakovaně napadá, zda vyvracení takových omylů není fakt stráta času a energie, když to tomu dotyčnému stejně k ničemu neprospěje. Za týden dva vytáhne zase jinou pohádku o nějakém dalším domělém rozporu v Bibli a tak bych tu mohl celý život jako hlupák vyvracet námitky skeptiků a k ničemu. Myslím, že nevíra a skepse není jen o důkazech a o argumentech, je to postoj mysli.

PS :

Jak největší vůdce izraelského národa tak první izraelský velekněz Áron zemřeli na HOŘE. Také naplnění jejich předobrazu, učitel, vůdce, král a velekněz Ježíš vystoupil do nebes z Olivové hory.

Ježíšovi byla "NAHOŘE" ukázána všechna království obydlené země

HORA SETKÁNÍ

Výraz, který se objevuje u Izajáše 14:13, kde se o babylónském králi píše, že si řekl v srdci: „Vystoupím do nebes. Svůj trůn pozvednu nad Boží hvězdy a posadím se na HORU setkání v nejodlehlejších severních končinách.“

Někteří učenci se domnívají, že „HORA setkání“ byla nějaká vzdálená výšina na S, kterou Babylóňané považovali za místo přebývání svých bohů. Ale slova Izajáše 14:13 neprorokují, že babylónský král něco takového skutečně prohlásí. Uvádějí, jaké budou jeho ambice a postoj. (Srovnej Iz 47:10.) Jsou součástí příslovečného rčení, které měl proti babylónskému králi vznést obnovený Izrael. (Iz 14:1–4) Z toho tedy logicky vyplývá, že totožnost „HORY setkání“ se musí určovat ve světle Písma, a ne na základě toho, jaké pohanské náboženské představy měl babylónský král. Babylónský král by jistě netoužil pozvednout svůj trůn nad hvězdy boha, kterého uctíval. Nemyslel si též evidentně že je doslova schopen vystoupit do nebes. Naznačoval tím ve své aroganci pouze přirovnání výšky svého majestátu, když ho srovnával s výškou hor, hvězd a nebes, což může mít i své přenesené smysly coby panství, autorit a vlád. Izajáš 14:14 také jasně ukazuje, že se nejedná o některého z babylónských bohů, ale o Nejvyššího. „HORA setkání“ tedy musí souviset s Nejvyšším Bohem.

V Izajášově době byla jen jedna HORA, hora Sion (jejíž jméno se později vztahovalo i na místo chrámu na hoře Moria), kde se Bůh symbolicky setkával se svým lidem. (Srovnej Iz 8:18; 18:7; 24:23; Joel 3:17.) Mohla být vhodně označena jako „HORA setkání“, protože všichni dospělí izraelští muži se měli třikrát do roka objevit ve svatyni před Jahweho obličejem. (2Mo 23:17) Žalm 48:1, 2 toto určení dále potvrzuje, když hoře Sion připisuje polohu na S. To odpovídá umístění „hory setkání“ v „nejodlehlejších severních končinách“.

„Boží hvězdy“ jsou v Bibli i Andělé či také králové z Davidovy královské linie. (4. Mojžíšova 24:17) Počínaje Davidem vládly tyto „hvězdy“ z hory Sion. Když Šalomoun v Jeruzalémě postavil chrám, začal se výraz Sion používat k označení celého města. V době platnosti smlouvy Zákona museli na Sion třikrát za rok cestovat všichni izraelští muži. Tato hora se tedy stala ‚horou setkání‘. Nebukadnecar se rozhodl, že si podmaní judské krále a potom je z této hory odstraní, a tak se nad tyto „hvězdy“ vyvýší. Místo toho, aby zásluhu za vítězství nad nimi připsal Jahwemu, drze se postavil na jeho místo. A tak od té doby, kdy byla babylónská dynastie podťata, se jí posměšně říkalo „zářící“ ( Lucifer ) .

HORY ať už doslovné či symbolické hrály důležitou roli, když znázorňovali přiblížení se či přístup k Bohu.

Na HORÁCH Ararat podle Genesit spočinula Archa.

Na vrcholku HORY Moria Abraham předobrazným způsobem demonstroval pozdější Kristovu oběť. Z vrcholku HORY Gerizim nebo Ebalu se patriarcha mohl rozhlédnout po velké části Zaslíbené země. Město Šechem (nynější Nablus) bylo rušným centrem na severo–jižní horské cestě blízko východo–západní cesty mezi pobřežím a údolím Jordánu. Abrahamův oltář byl jen jednou ze zdejších pozoruhodných náboženských staveb. Později Jákob v této oblasti koupil zemi a pěstoval zde pravé uctívání. Při úpatí hory Gerizim také vykopal hlubokou studnu nebo za její vykopání zaplatil. O staletí později řekla samařská žena Ježíšovi: „Náš praotec Jákob, který nám dal tu studnu. . ., z ní sám pil.“ Studnu možná napájel pramen, což by mohlo vysvětlovat, proč ji apoštol Jan nazval „Jákobovým pramenem“.

POZN : Později po 40.ti letém putování pustinou se izraelští muži, ženy a maličcí shromáždili společně s cizinci v dobře zavlažovaném údolí Šechemu mezi HORAMI Ebal a Gerizim. Šest kmenů stálo při úpatí hory Gerizim. Dalších šest kmenů se shromáždilo na opačné straně údolí při úpatí Ebalu. Slyšeli, jakému požehnání se jako národ budou těšit, budou-li poslouchat Jehovův Zákon, a také slyšeli, jaké prokletí na ně přijde, pokud Boží Zákon dodržovat nebudou. (Jozue 8:33–35)

Nedaleko HORY Sinaj neboli Choreb se v hořícím trnitém keři Mojžíšovi objevil Boží anděl a pověřil ho, aby zotročené Izraelity vyvedl z Egypta. (2Mo 3:1–10; Sk 7:30) Pravděpodobně asi o rok později osvobozený národ přišel k hoře Sinaj. (2Mo 19:2) Zde Mojžíš vystoupil na horu, patrně proto, aby obdržel od Boha další pokyny; již kdysi u planoucího trnitého keře mu totiž bylo zjeveno, že ‚na této hoře bude lid sloužit pravému Bohu‘. (2Mo 3:12; 19:3)

Jak největší vůdce izraelského národa tak první izraelský velekněz Áron zemřeli na HOŘE.

Prvního dne měsíce abu, čtyřicátého roku po exodu, tábořil izraelský národ na hranici Edomu před horou Hor. Za několik měsíců měli překročit Jordán, ale Áron, jemuž tehdy bylo 123 let, mezi nimi být neměl. Na Boží pokyn začali Áron, jeho syn Eleazar a také Mojžíš vystupovat před očima celého tábora na vrchol HORY Hor. Tam si Áron nechal od Mojžíše svléknout kněžské oděvy a dovolil, aby jimi byl oděn Eleazar, jeho syn a nástupce ve velekněžském úřadě. Potom Áron zemřel. Jeho bratr a jeho syn jej tam pravděpodobně pohřbili a Izrael oplakával jeho smrt po třicet dnů. (4Mo 20:24–29)

Mojžíš lidu oznámil, že na základě božského jmenování bude Jozue jeho nástupcem v postavení vůdce. Potom dostal Jozue pověření a byl vybídnut, aby byl odvážný. (5Mo 31:1–3, 23) Nakonec Mojžíš přednesl píseň, požehnal lidu a podle Božího příkazu vystoupil na HORU Nebo, aby se nejdříve z tohoto výhodného horského místa podíval na Zaslíbenou zemi a potom aby zemřel. (5Mo 32:48–51; 34:1–6)

Soudce Samson popadl městskou bránu a dva postraní trámy a vynesl vše na vrcholek HORY poblíž Hebronu, který byl vzdálen asi 60 kilometrů. Učinil to s Božím schválením a díky síle, kterou od Boha dostal. (Soudci 16:1–3)

Na HOŘE Karmel provede Bůh skrze Eliáše velký zázrak, který je důkazem jeho božtví ve sporů bohů (1. Královská 18:3, 19, 20).

Královna Jezábel se dozvídá, že její proroci, kteří sloužili Baalovi, byli pobiti, a zapřísahá se, že Elijáše usmrtí. Elijáš dostává strach a prchá do Beer-šeby, která leží asi 150 km na JV, záp. od dolního konce Mrtvého moře. Tam zanechává svého sloužícího, putuje ještě dále do pustiny a modlí se, aby zemřel. Zde se mu objevuje Boží anděl, aby ho připravil na dlouhou cestu „až k hoře pravého Boha“, k Chorebu. Jídlo, které tehdy Elijáš sní, ho posílí na čtyřicetidenní cestu, při které ujde přes 300 km. Na Chorebu s ním JHWH mluví, ale předtím mu bázeň vzbuzujícím způsobem ukazuje svou moc v podobě větru, zemětřesení a ohně. V těchto projevech JHWH není; on není žádným přírodním bohem a není ani ztělesněním přírodních sil jako kananejský baal. Tyto přírodní síly jsou jen projevy jeho činné síly, není to JHWH sám. Všemohoucí Elijášovi říká, že Elijáš má ještě vykonat určitou práci jako prorok. Bůh uvádí na pravou míru Elijášovu domněnku, že jako ctitel pravého Boha zbyl v Izraeli jen on sám; ukazuje mu totiž, že těch, kdo nesklánějí kolena před Baalem, je 7 000. Posílá Elijáše zpět k jeho přidělenému úkolu, a uvádí jménem tři osoby, které mají být pomazány neboli pověřeny, aby vykonaly pro Jahweho určitou práci: Chazaela jako krále nad Sýrií, Jehua jako krále nad Izraelem a Elijášova nástupce Elišu. (1Kr 19:1–18)

Je zajímavé, že vě všech třech případech výskytu na hoře ( jak u Mojžíše, tak u Elijáše), tak u Ježíše s tím souviselo 40 dnů.Mojžíš byl 40 dnů na hoře, Elijáš cestoval 40 dnů k hoře a Ježíš byl po 40 dnech ďáblem "vyveden v okamžiku nahoru" ( či na neobvykle vysokou horu ).

Na úbočí jedné hory Ježíš pronesl své nejslavnější kázání, Kázání na HOŘE. Když chtěl být Ježíš sám nezřídka se stávalo, že se odebral na nějakou blízkou HORU ( Mat.14:23, Mar.6:46, Jan 6:15 ).

Apoštolové byli svědky Ježíšova proměnění na jedné hoře a slyšeli při tom Boží hlas. Pravděpodobně šlo některý výběžek hory Hermon (Mat.17:1, Mar.9:2, Luk.9:28). Při proměnění se se spolu s Ježíšem objevili Mojžíš a Elijáš ( kteří zastupovali zákon a proroky - skrze Mojžíše izrael obdržel zákon a Elijáš byl podle židovské tadice považován za největšího z proroků pozdější doby ) a kteří se oba setkali s Bohem na hoře. Dějištěm Ježíšova nanebevstoupení byla Olivová hora (Sk 1:9, 12)

Je tedy symbolické, že i velký imitátor a plagiátor Boha, který toužil po Božím postavení, satan, demonstroval tento akt kontaktu s Bohem a akt uctívání Boha, s nímž bylo často vystoupení na hory spojeno a o něž ďábel podle Luk.4:5 tolik stál.

Závěrečná bitva mezi silami dobra a zla proběhne v Armagedonu, přičemž hebrejské Har Magedon znamená HORA Megido.Co se stane ? Odpověď nacházíme u Habakuka 3:3, 4. Prorok nejprve říká: „Sám Bůh přistoupil k tomu, aby přišel z Temanu, ano Svatý z HORY Paran.“ Přes Teman a Paran šli v Mojžíšově době Izraelité na své cestě pustinou do Kanaánu. Když tento velký národ postupoval kupředu, JHWH jako by kráčel s ním a nic ho nemohlo zastavit. Mojžíš krátce před svou smrtí prohlásil: „JHWH — přišel ze Sinaje a vyšlehl na ně ze Seiru. Zazářil z hornatého kraje Paran a s ním byly svaté myriády [andělů].“ (5. Mojžíšova 33:2) Až Bůh zaútočí na své nepřátele v Armagedonu, bude to podobný projev jeho nezlomné síly.

HORY jsou i součástí mnoha prorockých obrazů a biblické symboliky, kdy znázorňují lidká nebo Boží panství, vládní autority, království, majestát ( Izaj.2:2 - 4, Dan.2:35 ). Z „hory“ Boží neomezené svrchovanosti byl tehdy božskou mocí vysekán „kámen“ mesiášského Království. V Armagedonu tento kámen udeří do sochy a rozdrtí ji na prach. Mesiášské Království jako vládní hora, která bude mít vliv na „celou zemi“, pak bude stát navždy.

Je ale naivní se domnívat, že by si tehdejší lidé antiky mohli myslet, že s nějaké, byť velmi vysoké hory je možné reálně spatřit celý svět. Lidé té doby měli s vysokými horami zkušenosti - znaly jak Pyreneje, Alpy, Atlas, Ararat, Kavkaz a při Alexandrově anabázi do Indie vyšli dokonce vysoko do hor Hindukůše a přesto odtud neviděli domů do Makedonie ( viz Arriános - Tažení Alexandra Velikého ). Féničané již hluboko ve starověku obepluli Afriku a též dopluli až do Irska, mžná až na Island, kam se v jejich stopách dostali též řekové. Římané jak po souši tak po moři obchodovali jak s Indií tak s Čínou. Krom Ameriky a Austrálie byl svět dost poznaný již v antice a tehdejší lidi tedy není důvod podceňovat.

V HORÁCH žije 10% světové populace. Hory vždy vzbuzovaly v lidech bázeň a pocity blízkosti Boha, proto také mnohá náboženství věřila, že bohové sídlí na vrcholech hor - řekové jim přisoudili Olympus.

HORY také slouží praktickému účelu. Zpráva z Geografického ústavu ve švýcarském Bernu říká: „V horách pramení všechny velké světové řeky. Více než polovina lidstva je závislá na sladké vodě, kterou shromažďují hory... Tyto ‚vodojemy‘ jsou pro blaho lidstva životně důležité.“

Z dlouhodobého hlediska však bude mít na zachování našeho ekosystému největší podíl Bůh. „Zalévá hory ze svých horních komnat“ a „nechává zelenou trávu rašit pro zvířata a rostlinstvo ke službě lidstvu.“ A slíbil, že ‚zničí ty, kdo ničí zemi‘. (Žalm 104:13, 14; Zjevení 11:18)

Obrázek uživatele Telesto

Zase kosti dinosaurů

Jde o to Ondro, že datovat zkamenělé kosti přímo nejde. Proto se datují vrstvy, ve kterých tyto kosti leží. A to nepřímo tak, že se změří stáří vulkanické vrstvy nad a pod inkriminovanou vrstvou, ve které se nachází kosti. Takže můžeme zjistit, že vrstva nad je stará 68 milionů let a vrstva pod 70 milionů let. Takže kosti mezi těmito vrstvami jsou staré 68-70 milionů let. A co se dinosauřích kostí týká, tak se jedná o pravidlo! Bez výjimky... Nikdo zatím nenašel kosti dinosaurů ve vrstvách datovaných na méně než 65 (možná 64) milionů let.

Proto se kosti datovat nedají pomocí uhlíku 14C. Totiž původní obsah mrtvé tkáně byl přeměněn dávno v kámen. Co se týká těch článků tady, které mluvily o měkkých tkání v kostech dinosaurů, tak je nutné si uvědomit, že aby změkly, tak prošly složitým procesem demineralizace, vymývání apod. Takže těžko říct, jestli se datovat pomocí 14C vůbec dají nebo ne. A pokud ano, tak by jistě vykazovaly stáří několik desítek tisíc let, což je mez pro datování touto metodou, protože už přichází velká chyba měření a hlavně 14C se za tu dobu a v tak malém množství, které je ještě na hraně měřitelnosti, mohl vytvořit přímo na místě. Ten totiž vzniká např. z kyslíku, dusíku nebo i z uhlíku 13. Záleží na místě nálezu a pod.

O tom, že by se nějaké dinosauří kosti datovaly a stáří by bylo pár tisíc let, nevím...

„Nad lidskou blbostí se taky nedá zvítězit. Ale nikdy se nesmí přestat proti ní bojovat.“
– Jan Werich

Bible přece není vědecká publikace.

To primárně není - to já zde opakovaně deklaroval, to z ní dělají kreacionisté. Ale přesto to nemusí znamenat, že inspirované informace jsou v rozporu s vědou - o to mi šlo a to tvrdím.

"Mně osobně přijde docela přirozené, že autor považoval Zemi za placku, když napsal, že stačí vylézt na dost vysoký kopec a bude vidět celý svět."

Ale to autor biblické zprávy nikde netvrdí, měl jsem dojem, že ten verš jsem zde vysvětlil dostatečně, že toto z biblické zprávy rozhodně nevyplývá. Navíc oni tehdejší lidé nebyli zase tak blbí, antika byla vyrcholem vzdělanosti, lidé měli povědomí od světu od Irska po Indii a Čínu a rozhodně si nemohl žádný člověk myslet, že když vyleze na vysoký kopec, tak uvidí na jedné straně Irsko a na druhé straně Indii anebo Čínu. Tak takovou naivitu bych u tehdejších lidí nepředpokládal, když už Aristoteles a jiní si všimli, že lodě mizí za obzorem, pod čárou horizontu. To je přehnané podceňování.

Re:900 let

Ale Viťasi, možná vám to tak nepřijde, ale mé nepochopení neplynulo z toho, že bych tu vaši diskuzi pozpátku nečet, ale já se prostě zaměřil na něco jiného = pochopil jsem to tak, že r.1212 hrál nějakou konkrétní roli ve změně názoru na tvar země = pochopil jsem to tak, že tvrdíte, že někdo do r.1212 tvrdil, že že země je placatá, a že od r.1212 se to změnilo = myslel jsem, že r.1212 nebyl vybrán náhodně, ale, že je za ním nějaká historická informace toho, že v tom roku došlo právě k zvratu ( objevu ), že země není placatá, ale kulatá.

Tak to pochopil i Host.

A na to jsem reagoval, = že to je nesmysl, že by to, že je země kulatá lidé zjistili až r.1212 - tedy cca před 800 lety ( proto jsem nepochopil ani těch 900 let - jestli správně počítám, tak roku 2012 uplyne od r.1212 800 a nikoli 900 let ). A z toho plynul můj dotaz - žádost o historický doklad, že k tomuto přehodnocení došlo až r.1212, když je obecně známo, že toto je známo už od ranné antiky ( Pythagoras, Aristoteles, Erathosthenes ). Faktem je, že jejich teorie a výzkumy nebyla obecně přijaty všemi a že v té době i dlouho po ní existovalo nadále souběžně X konkurenčních představ a teorií.

Jinak se omlouvám za netrpělivost i za to, jestli jsem byl jedovatej, ale už třetí den mám šílenou migrénu a jsem díky tomu dost podrážděný a dost mě to unavovalo se přetahovat o slova a tak to asi bylo znát.

Customize This