Je věda v souladu s křesťanstvím, ateismem, scientismem a mysticismem „New age“

V.S. Olhovskiy, Ph.D. v oboru matematické vědy
doktor fyzikálně-matematických věd, profesor
Kyjev, Ukrajina
Zdroj: http://www.scienceandapologetics.com/text/97.htm

1. Na otázku, co způsobuje, že náš rozum je schopen pochopit vesmír, jsou jak známo, nejméně tři různé odpovědi.

(1) Biblický náhled: Bůh stvořil svět a stvořil člověka (lidský rozum) podle Svého obrazu a podle své podoby. A právě proto můžeme porozumět vesmíru a nakládat s ním podle Jeho vůle. Jinými slovy: vesmír je pochopen, protože je božsky přednastavena korelace mezi racionalitou v přírodě a racionalitou v člověku.

(2) Ateistický scientismus: Předpokládá, že za stvořením stojí slepý (tj. iracionální) účel, scientismus (podle kterého všechno v přírodě a v člověku je možné pochopit a vysvětlit racionálními vědeckými metodami) se ukazuje od samého počátku jako vnitřně rozporuplný. Jak může lidský rozum pochopit vesmír, není-li racionalita ve středu vesmíru? Je možné pochopit neracionální vesmír racionálně? A přestože jsme některé z viditelných řádů vesmíru pochopili, jak to, že to lidská racionalita vidí jako produkt slepé náhody, po Freudovi nebylo možné věřit, že člověk je zcela racionální. V zásadě platí, vědeckost je vnitřně sebe-destrukční filozofie! Proto někteří učenci (např. A. Einstein) tvrdí, že skutečné pochopení vesmíru vede k návratu k víře v racionální stvoření Vyšší Inteligencí, a další (např. F. Capra), se kloní k třetí možnosti, odpověď na otázku, proč je vesmír pochopitelný.

(3) Mysticismus "Nového věku": V ideologii "New Age" se předpokládá, že lidská osobnost – je v podstatě Božská osobnost, která sama vytváří vesmír. Jen naše nevědomost nás vede připisovat světu nezávislou a absolutní realitu. A jestliže nejsem bezmocný jednotlivec a jsem jádrem svého vesmíru, tak nejprve nepotřebuji odhalit tajemství fyzického vesmíru, ale sám sebe. V důsledku toho, skutečné duchovno znamená realizovat svůj vlastní potenciál. Obyčejné, racionální vědomí, které jsme použili ve svém každodenním životě, je jen malá část celku. Podle "New Age", lze v některých mystických manipulacích přesahující omezené zkušenosti s racionálním vědomím vstoupit do rozšířeného, kosmického vědomí, které zahrnuje všechny.

2. Předtím, než přejdeme ke srovnávání těchto tří pozic, rozeberme si základní postuláty a vlastnosti vědy. Většina vědců pracujících v oblasti základního výzkumu (jak křesťané, tak i ateisté), uznává, že základy vědy a struktury vědeckého poznání obsahují některé neprověřené předpoklady nebo-li postuláty. Za prvé, je to přesvědčení, že materiální svět existuje objektivně a že lidská racionální mysl může pochopit jeho pravou povahu. Za druhé, je to přesvědčení, že příroda je stejná. Druhý předpoklad konkrétně předpokládá existenci řádu (univerzálních zákonů) v přírodě a reprodukovatelnost přírodních jevů v různých částech vesmíru a v různých časech. To je v souladu se současnými překvapujícími skutečnostmi: velmi často systémové principy, postuláty i teorémy, teorie a rovnice rozvíjejí abstraktní matematiku, což je vhodné pro dodatečný popis skutečné události v některých oblastech fyzického světa s ohromující přesností. Třetí nejznámější postulát - to je zákon příčiny a následku. Je univerzální a použitelný ve všech vědách.

Všimněte si, že první dva postuláty nejen že nejsou v rozporu s křesťanskou doktrínou, ale vlastně v ní mají kořeny. Třetí postulát, který nabízí výběr mezi dvěma nedokazatelnými alternativami (nekonečný řetěz příčin nebo výskytů prvotních příčin) alespoň neprotiřečí křesťanské teologii a podle bystré analýzy G. Morrise jasně vede k závěru předpokládající druhou variantu - přítomnost prvotní příčinu vesmíru.

Pro přehlednost podotýkám, že když hovoříme o skutečné vědě, používáme definici formulovanou R. Bubem: jde o zvláštní způsob poznání, založený na takových popisech přírody, které jsou získávány pomocí lidského výkladu veřejně pozorovatelných a reprodukovatelných údajů, přírodních pojmů a kategorií zase pod vlivem přírody (přirozeného světa) na naše smysly. Tato definice znamená, že kreativní myšlení v procesu interpretace není vyloučeno, interpretace by měly být kontrolovány (testovány) - dobře definovanými způsoby, mezi které patří opakování, logika, matematika, atd. Samozřejmě, že tato definice nevylučuje jiné způsoby poznání (jako například prostřednictvím zjevení Boha v Bibli, skrze slova pronesená dalšími osobami, kterým důvěřujeme, prostřednictvím interpersonální komunikace, intuice, atd.). Světonázor, založený na víře, že věda je jediný způsob jak poznat, se často nazývá scientismem. Věda nemůže prokázat základní předpoklady scientismu, že věda – je jediný zdroj pravdy: jako každá ideologie, scientismus volí akt víry.

Kromě toho, v scientistické analýze často vidíme přidávání nových postulátů víry. Například, to se stalo, když se do vědy přidala slavná evoluční teorie jako „věda“ o původu druhů, člověka a života samého. Ta přidává k původním principům vědy princip naturalismu a tím se zbavuje předpokladu hlubší příčiny.

Má se věda dokazovat? Striktně (tj. matematickou či formální logikou), něco dokázat - to znamená vycházet z jakéhokoliv původního postulátu, které se vždy berou apriori (tj. "vírou"). A kromě toho, podle teorie Gödela, existují principiální hranice vyžadující soulad těchto závěrů. Proto by se i ve vědě nemělo pouze "dokazovat" naši hypotézu. Ve vědě nedokazujeme, ale spíše sbíráme a interpretujeme pozorovatelná data.

Všimněte si, že psychologie, etika a filozofie jdou nad rámec tohoto vymezení vědy. Psychologie, která je často nazývána vědou duševního života, se zjevně neomezuje na znalosti, které lze získat prostřednictvím vědeckého experimentu (tj. pozorováním, pokusy ve standardizovaných podmínkách, které mohou být izolovány, jsou pestré a opakovatelné) a připouští vysvětlení (interpretace) jako součást obecnějších výsledků výzkumu. V psychologii často používají metodu introspektivního pozorování (individuální a osobní zkušenosti) a ve snaze překonat popisnou fázi vstupuje do fáze vysvětlující, což ji nevyhnutelně posouvá do oblasti filosofie. Podle toho, jaký význam se přikládá pojmu duše, mysli a psychice, se vyvinuly různé proudy v psychologii: Erlebnis-psychologie, behaviorismus, psychoanalýza (ta už má i různé verze). Jak řekl K. Dmitrijevič Ušinskij, doposud je interakce mysli a mozku ( "interakce s nervovým mechanismem duše") - jeden z největších tajemství stvoření.

Přestože etika je někdy nazývána vědou morálky, tak občas přesáhne definici vědy. Ve výzkumu vůbec nelze určit dobro a zlo. Nedokáže nám vědecky odůvodnit to, co bychom měli dělat (i ve vědě!). Věda eticky mlčí.

Filosofie (lidská moudrost) je někdy zjednodušeně nazývána vědou věd, ale někdy je definována jako pokus o vytvoření racionální a kritické systémové lidské víry, přesvědčení a vyznání ve vztahu k realitě a ideálům etiky, umění a náboženství. Často filozofie sdílí řadu oblastí, mezi něž patří epistemologie, ontologie, psychologie, filozofie přírody, etiky, estetiky a filosofie náboženství. Tato oblast může být považována za nedílnou součást filosofie pouze v ateistickém světonázoru. Ve světle Bible, podle křesťanské teologie, filozofie může být považována za oblast teologie, nikoliv obráceně.

3. Poslední desetiletí vědeckého zkoumání přírody nahromadilo velké množství dat, jasně ukazujících, že vlastnosti stvoření jsou neuvěřitelně jemně vyladěné tak, aby zajistily další existenci inteligentního života. Například změnou konstant jaderné a elektromagnetické interakce pouze o 1.2% v obou směrech by došlo k takové změně procesů nukleosyntézy a vlastností vody, tak že by přestala být reálná lidská existence. Tváří v tvář takovým důkazům přišli někteří vědci v různých jazykových verzích na tak zvaný antropický princip. Podle slabého antropického principu, záleží zjišťování hodnot všech fyzikálních a kosmologických veličin kvůli požadavku, aby se v nějaké oblasti mohl začít vyvíjet organický život, stejně jako požadavek na dostatečně velké stáří vesmíru, na tom, aby tu život už byl (byl člověk). Tím se zvyšuje možnost výběru jedné ze dvou alternativ:

(1) Můžeme věřit, že je možné (v minulosti, přítomnosti i budoucnosti) nekonečné množství vesmírů, a že existujeme a věříme v existenci našeho vesmíru, právě proto, že pouze unikátní kombinace jeho parametrů a vlastností mohou umožnit vznik a existenci člověka. Tento názor je založen na víře v naprosto iracionální účel, který je charakteristický pro scientismus.

(2) Nebo jsme přesvědčeni, že náš unikátní vesmír stvořil Bůh a že člověk je také stvořený Bohem k Jeho obrazu a v jeho jménu.

Podle silného antropického principu, by vesmír měl mít takové vlastnosti, které umožňují v určité fázi své historie vývoj života. Tato forma antropického principu nekonstatuje jen, že vlastnosti vesmíru jsou omezené úzkým souborem hodnot v souladu s vývojem lidského života, ale také tvrdí, že toto omezení je nutný stav. Z toho vyplývá interpretace tohoto nastavení parametrů vesmíru jako důkaz činností Božích, o kterých se hovoří v Božím zjevení (Bibli), neboť tato formulace vyplývá přímo z Božích záměrů. Nicméně, jsou zastánci silného antropického principu, kteří věří, že náš pozorovatelný vesmír je vytvořen pro nás jako pozorovatele, a že nemá existovat nezávisle na nás. Jejich pohled (typickými zástupci jsou "New Age") posilují spekulace z oblasti kvantové mechaniky, například, že "kolaps vlnové funkce" v měření je výsledkem účasti pozorovatelů.

4. Zároveň se solidní vědou existuje také pavěda, která vypadá jako věda, disponuje její terminologií, odvolává se na autoritu vědy, ale na základní úrovni soustavně porušuje integritu vědecké činnosti (zejména princip shody jako jeden z testů při získávání nových základních výsledků). Obvykle jsou zdroje pseudovědy v následujících oblastech:

(a) Někdy je pavěda - jen prostě špatná věda, když zanedbává odpovídající údaje známých vědeckých údajů při tvorbě svých závěrů.

(b) Někdy profesionální pracovník pracuje na tom, čím by se věda v zásadě neměla zabývat (například vytvoření etického systému či dokonce jedné univerzální teorie evoluce).

(c) Někdy se vyskytuje v důsledku pokusů o zneužití vědeckých výsledků a závěrů, vzhledem k tlaku filozofických, metafyzických, náboženských nebo politických ideologií. Ve všech případech, kdy se ideologie snaží ovládnout vědu, existuje nebezpečí pseudovědy!

Objektivnost v solidní vědě odpovídá cíli skutečné vědy a je proti subjektivní libovůli pseudovědy. Pro aktivisty pseudovědy jsou často (i když ne vždy) charakteristické následující vlastnosti:

(a) domnívají se, že našli pravdu,
(b) tato pravda, jež lidstvo zná, je nesmírně důležitá,
(c) jejich přístup je založen na části údajů, aniž by vzala v úvahu celý soubor dat ,
(d) zlobí se na společnost, protože není ochotna jim naslouchat a oni tomu připisují ty nejhorší motivy nebo jako nedorozumění ze strany společnosti,
(e) nejsou obvykle schopni a ochotni reagovat na upřímnou kritiku jejich práce,
(f) nepovažují se za členy vědecké komunity, a druzí je také za vědce nepovažují.

V posledních letech se objevil značný zájem o obory na hranici mezi pseudovědou a skutečnou vědou, jako jsou parapsychologie, léčitelství, mimosmyslové vnímání, jasnovidnost a související jevy. Ačkoli tyto obory od samého počátku mohou být studovány v rámci přírodních věd a metod (a měly by být dobře studovány!). Jsou obvykle spojeny se způsoby myšlení spojené s pseudovědou a pseudoteologií (přesněji řečeno s jejich kombinacemi). Pavěda, stejně jako pseudoteologie se objevovaly a mohou vznikat v jiných souvislostech. Jeden příklad pseudovědy, který je v podobě pseudoteologie znám od starověku a do současnosti je astrologie. Takové způsoby myšlení jsou charakteristické pro hnutí "New Age".

5. Nejen pseudověda (ve spojení s pseudoteologií), a její skutečné obtíže při výkladu nových výsledků rozvoje vědy, může spolu s jejími nedostatky (dlouhá obtížných problémů) otevřít dveře do New Age mysticismu. K tomu také přispívá velmi složitá historie vědy (připomeňme konflikt mezi vědou a nebiblickými dogmaty středověké církve, zaujetím "vědeckých“ rozšířených výkladů na straně jedné a východní filozofií a náboženstvím, na straně druhé).

Zakladatelé fyziky 20. století M. Planck, A. Einstein a jiní nepochybovali, že skutečná příroda existuje mimo vědeckost, připouštěli, že existují nejméně tři skutečnosti:

(1) vesmír je vnímán přímo našimi smysly (pevné látky, východ a západ slunce, apod.),

(2) vesmír, který opravdu je sám o sobě, ale není otevřen pro naše smyslové zkušenosti (pohyb uvnitř atomů a jader),

(3), "vesmír vědy" (představují ho zákony, rovnice, diagramy a někdy měnící se teorie). Fyzici jako například A. Eddington, jdou ještě dál a tvrdí, že svět fyzikální vědy - to je jen symbolický svět, ve kterém jsou získávány ze světa smyslového experimentu jen ty aspekty, které jsou měřitelné a znaky, například elektron, kvantový potenciál (které nejsou pozorovatelné či předpokládatelné) jsou zavedeny pro výklad vybraných zjevně omezených dat. Tento přístup, abstraktního a symbolického světa fyziky - je jen konstrukcí lidské mysli a reality, nebo bipolární (tj. rozum a hmota - dvě strany téže reality), nebo se jeví jako Vševědoucí Rozum. Tento trend byl posilován a rozvíjen zvláštními výklady jednoty hmotnosti a energie, nedělitelnosti lidských pozorovatelů a pozorované věci, atd.

A konečně posledním článkem přechodu k myšlení směru New Age od univerzálního (Božského) Rozumu k člověčímu rozumu byl nový náhled, K.L. Morgana na biologickou evoluci, který do sebe vstřebal filozofii Teilhard de Chardina, následován ideologií Aldouse Huxleye, psychologií Carla Junga, Maslowa a dalších, v obecném kontextu sociálním a kulturním rozvojem Západu a rostoucím vlivem východní kultury manipulace psychiky. Na rozdíl od materialistického hlediska, že evoluce je výsledkem náhodných událostí, T. de Chardin i Morgan nepovažují za proces biologické evoluce "výsledek" a "nový" charakter. Evoluce má určitý směr - od méně organizovaných forem života a vědomí k vyšším. Jestliže evoluce byla určena pouze pro slepé náhody, pak se život nemohl vyvíjet v jednom směru růstu vysoce organizovaně. Musí existovat něco víc než slepá náhoda. Vědomí se nemůže vyskytnout u člověka, je-li již v předchozí "živé" a "neživé" formě reality. A pak, podle T. de Chardina, lze předpokládat, že celý proces vývoje se řídí od počátku. Pak T. de Chardin extrapoluje evoluční proces do budoucnosti. Myslel si, že se celý proces vývoje sejde v bodě omega - svrchovanosti všech věcí v Bohu. To dělá Boha konečnou (první i poslední) příčinou vývoje, a ne jen jednoduchou účinnou příčinou, nebo-li bodem alfa. Tak, podle de Chardina, Homo Sapiens je jako housenka, která se změní v motýla – což jsou zcela odlišné povahy bytí nebo "vědomí" (kosmické vědomí).

Je však třeba mít na paměti, že směr New Age nezamítl přednost rozumu pouze z abstraktních filozofických, logických, psychologických a ideologických důvodů. Lékaři zjistili, že lidský mozek má dvě hemisféry, jehož levá polovina je obvykle odpovědná za řízení racionálního, analytického myšlení a koncepční činnosti a pravá polovina - pro intuitivní, emocionální a estetickou činnost. Kromě toho může pravá polovina často intuitivně a okamžitě pochopit pravdu dávno předtím, než ji je schopna levá polovina odhalit racionálními prostředky. Proto jde o nepřiměřené nadhodnocení racionality, logiky a obecné činnosti levé hemisféry ve srovnání s intuicí, pocity a obecnými činnostmi pravé hemisféry. Nicméně, Západ je dlouho logický "levo-polovinný" inteligence byla docela vědomě dána jako základ všeho poznání a sociálního chování.

Na základě těchto dat a argumentů, následovníci New Age dělají tři následující kroky směrem k mysticismu:

(1) Poznání, že běžné lidské vědomí je mnohem více než "čistý rozum" nebo logika (rozum nefunguje jen s podporou levé hemisféry, nýbrž obou hemisfér).

(2) Dostávají se za předěl z normálního vědomí (probuzení) do oblasti jiného vědomí (tak zvaného transcendentálního nebo-li mystického) stavu. Tento posun začal ještě před objevením se New Age na scéně, kvůli pronikání východních ideologií na Západ (zde hrála roli např. N. E. Blavatská a Helena Roerichová) a technik jógy. Nicméně, jak uvádí i mystika, tento mystický zážitek není jen pocit jednoty s vesmírem, ale také prázdnotu, nadhledem, a neodpovídá na jedinou otázku člověka. Jenže to nebylo v souladu s požadavky New Age následovníků, kteří hledají lepší svět, kterým není izolace od světa. Potřebovali ještě jeden krok.

(3) Tímto krokem bylo rozhodnutí jít za hranice šlověka samého a komunikovat s duchy, nehmotnými bytostmi, které pravděpodobně vědí víc než my jak nalézt "duchovní rozměr". Tito duchové mohou vstoupit do společenství s nimi pomocí racionálního jazyka, s použitím lidských médií, a takzvaně kanálů. Vzhledem k tomu je velmi obtížné sladit předpoklad, že skutečné duchovní bytosti existují mimo lidskou mysli, vzhledem k tomu, že New Age vychází z předpokladu, že si každý "vytváří“ svůj vlastní svět, někteří obhájci New Age (C. McLain, a další) věří, že toto duchovní vedení je jejich vlastní "vyšší" já. Tzn. Mohou si vytvořit svého vlastního duchovního průvodce, a promítnout si ho do "objektivní existence vesmíru" z praktických důvodů pro nalezení jejich "duchovního" rozměru. Na první pohled se myšlenka C. McClaina, že "já a vesmír jsou jedno" se může zdát absurdní. M. Ferguson a další obhájci New Age se brání pomocí analogie hologramu: jako každý kus hologramu dává stejný trojrozměrný obraz celého hologramu, tak i celý vesmír se může vyskytovat u každého jednotlivce.

6. Proto se scientismu nepovedlo uspokojivě zabezpečit filosofii vědy, protože mystika porušuje principy vědy. My jsme však vždy otevřeni vědě vrátit se do původní polohy zakladatelů moderní vědy, že svět je vnímán pomocí lidské mysli, protože tu vytvořila racionální bytost, která nás stvořila ke svému obrazu a podobě, abychom spravovali Zemi. Podle zakladatelů moderní vědy, vesmír nebyl vytvořen jejich vědomím. Mohli by důvěřovat své smyslové zkušenosti a své logice, protože věřili v existenci skutečného cíle a světa řádu k obrazu lidské mysli k Nejvyšší mysli, a že konečné přichází na poznání božského zjevení.

Podle Bible, Stvořitel a Jeho stvoření se zásadně liší, a to i když Bůh vdechl "ducha" Adamovi, čímž došlo k jedinečné kombinaci fyzické hmoty a ducha, ovšem při zachování rozdílů v jejich podstatě. Jejich základní rozdíl spočívá v tom, že hmota je určena fyzikálními zákony, a proto lze její chování předvídat a monitorovat, člověk má míru osobní svobody, a proto jeho duševní činnosti nemohou být předvídány a kontrolovány. Ne-fyzický rozměr lidské osobnosti je kontrolován osobními/morální zákony. A kdyby neexistovali takové osobní/morálních zákony, tak by se hmota i lidské bytosti jevily jako kvalitativně stejné, hmota by se mohla chovat svobodně, nepředvídatelně a magicky.

Ve světě Bible by neměl být subatomární svět překvapující: vždyť vše vzniklo jedním slovem (Logos) (Jan 1:3). A to je běžná realita, která je základem vesmíru, nemůže být vnímána smysly (Židům 11:3). Skutečný vědecký problém není, jak vysvětlit jednotu vesmíru, ale jak vysvětlit své rozmanitosti (různé atomy, molekuly, organismy, jazyky [chtělo by se, aby měli lidé o tom obecné povědomí, i když si nejsou vzájemně schopni porozumět]). Tyto citáty z Bible říkají, že zákony, regulující jednotu energie, jsou v podstatě příkazy Tvůrce. Žádné vysvětlení pro rozmanitost a vyváženost forem nepřesahuje vysvětlení biblické knihy Genesis (Gn 1:1-7), které se týká rozdělení jednoty v různost podle Božího příkazu. Bůh ustanovil různé zákony pro každou úroveň (včetně morálních i lidských pro člověka) podle svých nařízení.

Stvoření není věčné ani nekonečné. Nicméně, je skutečné a dobré (Genesis 1:31). Toto vysoké ocenění fyzického stvoření – je předpokladem pro vědu. Lidé mohou najít svou pravou podstatu, jen když neopustí fyzický svět prostřednictvím mystického zážitku a zároveň, když se budou nacházet ve vztahu se Stvořitelem a jeho kvalitativním pravidlům ve světě.

Podle Bible se Bůh i nadále stará o své stvoření. Udržuje svět a někdy v něm jedná. Nicméně, tyto akce nejsou normální (běžné), ale jsou to speciální akce (zázraky). Obvykle, všechny procesy ve vesmíru jsou v souladu s racionálními zákony, jejichž podstatou jsou slova Boží. A vše, co není obvyklé či racionální, tak je nebo není pochopeno, nebo je to podvod, ďábelský skutek, Boží čin, apod. Z tohoto důvodu je zřejmé, že pokud lidé vykonávají např. magická kouzla, tak nemohou vyrobit hmotu tím, že se budou chovat iracionálně podle práva nějaké "psychické síly".

1. G. Morris. Biblické základy moderní vědy. - St.Petěrburg: „Bible pro všechny.“, 1995.
2. R.H. Bube. „Putting it all together.“ - New York: Univ. Press of Am., Inc., 1995.
3. V. Mangalwadi. „When the NEW AGE GETS OLD.“ - Illinois: InterVarsity Press, 1992.
4. „Člověk a křesťanský světonázor.“ (Křesťanské symposium, almanach, č.2) - Simferopol, 1997.
5. Teilhard de Chardin. „Fenomén člověka.“ - Moskva, 1965.
6. K. D. Ušinskij. „Sebrané spisy“, v.10 - Leningrad, 1955.

PřílohaVelikost
Slučuje se věda s vírami.doc53 KB
Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

poslední reakce

mi sem nejde uložit, tak končím, stejně by to nic nezměnilo.

Jak se pozná dobrý překlad

Bible byla napsána v běžném, každodenním jazyce obyčejných lidí, jako byli zemědělci, pastýři a rybáři. (Nehemjáš 8:8, 12; Skutky 4:13) Dobrý překlad tedy činí obsah Bible přístupným pro upřímné lidi bez ohledu na to, z jakého prostředí pocházejí. Kvalitní překlad má také tyto znaky:
◗ Přesně předává původní sdělení, které bylo inspirováno Bohem. (2. Timoteovi 3:16)
◗ Překládá význam výrazů doslovně, pokud formulace a stavba původního textu takový překlad do cílového jazyka umožňují.
◗ Sděluje správný smysl slova nebo slovního spojení, pokud by doslovným překladem z původního jazyka byl význam zkreslen nebo zamlžen.
◗ Používá přirozený a snadno srozumitelný jazyk, který se dobře čte.

Upřímní, hloubaví čtenáři Bible chtějí pochopit, co Bůh nechal zapsat do svého Slova, a chtějí podle toho jednat. Pokud k takovým lidem patříte, pak potřebujete překlad Bible, který je přesný. Zasloužíte si ho.

Meziřádkový překlad umožňuje čtenáři vidět doslovný překlad každého slova zároveň s textem v původním jazyce.
Stojí za zmínku, že některé anglické Bible dosazují za původní výrazy ještě větší množství ekvivalentů, a jsou tudíž méně důsledné.

STAROVĚKÁ PARAFRÁZE
Parafráze Bible neboli její volné překlady nejsou ničím novým. Ve starověku Židé sestavili sbírku textů, která byla později nazvána aramejské targumy neboli volné parafráze Písma. I když nejsou přesným překladem, umožňují nahlédnout do toho, jak Židé rozuměli některým textům, a pomáhají překladatelům zjistit význam některých obtížných pasáží. Například vyjádření „Boží synové“, které je uvedeno u Joba 38:7, znamená podle aramejského targumu „zástupy andělů“. Z targumů také vyplývá, že hebrejská předložka, použitá v 1. Mojžíšově 10:9 při popisu Nimroda, nemá jen neutrální význam „před“, ale může vyjadřovat nepřátelství, tedy mít význam „proti“ nebo „v odporu proti“. Tyto parafráze byly používány spolu s textem Bible, ale jejich účelem nikdy nebylo nahradit Bibli jako takovou.

Jak si vybrat dobrý překlad Bible?

BIBLE byla původně napsána ve starověké hebrejštině, aramejštině a řečtině. Většina lidí, kteří ji dnes chtějí číst, je tedy odkázána na překlad.
Bible byla přeložena do většího počtu jazyků než kterákoli jiná kniha. Celá nebo některé její části jsou dnes k dispozici ve více než 2 400 jazycích. V některých jazycích existuje dokonce v mnoha překladech. Pokud ve svém jazyce máte na výběr, určitě chcete používat ten nejlepší překlad, jaký se dá najít.
K tomu, abyste se mohli rozhodnout informovaně, potřebujete znát odpovědi na následující otázky: Jaké druhy překladů existují? Jaké jsou jejich výhody a nevýhody? A proč je při čtení některých biblických překladů na místě být obezřetný?
Tři druhy překladů
Z hlediska překladatelského přístupu pokrývají překlady Bible velmi široké spektrum, ale v zásadě je lze rozdělit do tří kategorií. Na jednom konci spektra jsou meziřádkové překlady. Ty obsahují text v původním jazyce a překlad do cílového jazyka pořízený metodou „slovo za slovo“.
Na druhém konci spektra jsou parafrázované překlady. Překladatelé těchto verzí volně formulují biblické sdělení tak, jak ho oni sami chápou a jak to podle jejich názoru bude poutavé pro čtenáře.
Třetí kategorii tvoří překlady, jejichž autoři se snaží najít mezi těmito krajními přístupy střední cestu. Jejich snahou je vytvořit text, který bude sdělovat význam i odstín výrazů z původního jazyka a zároveň se bude dobře číst.
Jsou překlady „slovo za slovo“ ty nejlepší?
Překlad, který důsledně dosazuje slovo za slovo, často nevystihuje nejlépe význam jednotlivých biblických veršů. Proč? Z několika důvodů. Uveďme si dva.
1. Neexistují jazyky, které by měly úplně stejnou gramatiku, slovní zásobu a větnou skladbu. Profesor hebrejštiny S. R. Driver říká, že jazyky se „liší nejen mluvnicí a kořeny, ale také . . . způsobem, jak jsou myšlenky vyjadřovány ve větách“. Lidé, kteří mluví odlišným jazykem, také odlišně uvažují. Profesor Driver dodává: „Proto se v jednotlivých jazycích liší i větná stavba.“
Jelikož slovní zásoba a gramatika žádného jazyka neodpovídá přesně biblické hebrejštině a řečtině, překlad „slovo za slovo“ by byl nejasný, nebo dokonce zavádějící. Podívejme se na několik příkladů.
Ve svém dopise Efezanům apoštol Pavel použil vyjádření, které doslova přeloženo znamená „v (hrací) kostce lidí“. (Efezanům 4:14, The Kingdom Interlinear Translation of the Greek Scriptures [Řecká písma — Meziřádkový překlad Království]) Toto vyjádření se vztahuje na podvádění při hře v kostky. Ve většině jazyků by však doslovný překlad tohoto obrazného vyjádření nedával smysl. Srozumitelněji je smysl vyjádřen slovním spojením „prostřednictvím lidské šalebnosti“.
Když Pavel psal Římanům, použil řecké vyjádření, které doslova znamená „k duchu vřícímu“. (Římanům 12:11, Kingdom Interlinear) Dává tento překlad nějaký smysl ve vašem jazyce? Pavel zde ve skutečnosti křesťany povzbuzoval k tomu, aby byli „zaníceni duchem“.
Ježíš v jednom ze svých nejslavnějších kázání řekl slova, která bývají překládána „blahoslavení chudí duchem“. (Matouš 5:3) Doslovný překlad tohoto výroku je však v mnoha jazycích nejasný. V některých jazycích může překlad metodou „slovo za slovo“ dokonce vyvolávat představu, že „chudí duchem“ jsou lidé duševně labilní, mentálně zaostalí nebo lidé, kterým chybí životní energie a rozhodnost. Ale Ježíš zde své posluchače učil, že jejich štěstí nezávisí na tom, zda uspokojují své tělesné potřeby, ale na tom, zda si uvědomují, že potřebují Boží vedení. (Lukáš 6:20) Smysl Ježíšových slov tedy přesněji vystihují překlady, ve kterých je na tomto místě uvedeno „ti, kdo si uvědomují svou duchovní potřebu“ nebo „ti, kdo vědí, že potřebují Boha“. (Matouš 5:3; The New Testament in Modern English)
2. Význam slova nebo určitého vyjádření se může měnit podle kontextu. Například hebrejský výraz, který sám o sobě označuje lidskou ruku, má také mnoho přenesených významů. Podle kontextu je toto slovo možné přeložit jako ‚ovládání‘, ‚štědrost‘ nebo ‚moc‘. (2. Samuelova 8:3; 1. Královská 10:13; Přísloví 18:21) V anglické verzi Svatého Písma — Překladu nového světa je toto konkrétní slovo přeloženo více než čtyřiceti způsoby.
Jelikož překlad jednotlivých slov může být ovlivněn kontextem, používá anglický Překlad nového světa téměř 16 000 anglických slov pro překlad asi 5 500 výrazů z biblické řečtiny a více než 27 000 anglických slov pro překlad asi 8 500 výrazů z hebrejštiny. Proč jsou slova přeložena tak rozmanitě? Překladatelský výbor usoudil, že přeložit smysl těchto slov co nejlépe podle kontextu je důležitější než vytvořit překlad zcela doslovný. Přesto byla v Překladu nového světa hebrejská a řecká slova převedena do cílového jazyka tak důsledně, jak to jen bylo možné.
Při překládání Bible se tedy musí udělat víc než jen to, že se jedno slovo z původního jazyka ve všech případech nahradí jedním slovem z jazyka cílového. Překladatelé musí pečlivě uvážit, jaká slova zvolí, aby myšlenky obsažené v původním textu byly vyjádřeny přesně a srozumitelně. Kromě toho musí ve svém překladu složit ze slov věty tak, aby to odpovídalo gramatickým pravidlům cílového jazyka.
Co říci o volných překladech?
Překladatelé, kteří vytvářejí takzvané parafrázované Bible neboli volné překlady, jsou při práci s textem, jak je vyjádřen v původních jazycích, někdy až příliš odvážní. Jak se to projevuje? Buď do překladu promítnou svůj vlastní názor na to, co by původní text mohl znamenat, nebo nějaké informace vypustí. Parafrázované překlady jsou možná přitažlivé, protože se dobře čtou. Jejich čtivosti však bylo dosaženo za tu cenu, že se v některých případech zamlžil nebo změnil význam původního textu.
Povšimněte si, jak je v jedné parafrázované Bibli přeložen začátek Ježíšovy známé vzorové modlitby. Je zde řečeno: „Náš Otče v nebi, ukaž, kdo jsi.“ (Matouš 6:9, The Message: The Bible in Contemporary Language) V jednom přesnějším překladu jsou Ježíšova slova formulována takto: „Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno.“ Všimněte si také, jak je v některých Biblích přeložen verš u Jana 17:26. Podle jednoho volného překladu Ježíš v tu noc, kdy byl zatčen, řekl v modlitbě svému Otci: „Objasnil jsem jim . . ., kdo jsi.“ (Slovo na cestu) Věrnější překlad Ježíšovy modlitby zní: „Dal jsem jim tvé jméno na vědomí.“ Vidíte, co někteří překladatelé udělali? Ve skutečnosti zamlčeli, že Bůh má jméno, které bychom měli používat a mít ho v úctě.
Proč být obezřetní?
Některé volné překlady zastírají mravní měřítka, která jsou vyjádřena v původním textu. Například anglická parafrázovaná Bible, která byla citovaná výše, v 1. Korinťanům 6:9, 10 říká: „Neuvědomujete si, že takto se žít nemá? Nespravedliví lidé, kteří se nezajímají o Boha, nepřijdou do jeho království. Ti, kdo využívají a zneužívají jeden druhého, využívají a zneužívají sex, využívají a zneužívají zemi a všechno na ní, nejsou způsobilí, aby byli občany Božího království.“ (The Message: The Bible in Contemporary Language)
Srovnejte tuto verzi s přesnější formulací v Překladu nového světa. Tam je uvedeno: „Což nevíte, že nespravedliví nezdědí Boží království? Nedejte se zavést na scestí. Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani muži vydržovaní pro nepřirozené účely, ani muži, kteří leží s muži, ani zloději, ani chamtivci, ani opilci, ani utrhači, ani vyděrači nezdědí Boží království.“ Pavel konkrétně říká, jakého chování bychom se měli vyvarovat. Ale všimněte si, že citovaný volný překlad tyto podrobnosti úplně vypouští.
Překlad může být zkreslený také v důsledku toho, že do něj překladatel promítl své vlastní náboženské názory. Překlad Today’s English Version, který se také nazývá Good News Bible, například uvádí, že Ježíš řekl svým následovníkům: „Vcházejte úzkou branou, protože brána do pekla je široká, a cesta, která do něj vede, je pohodlná a cestují po ní mnozí.“ (Matouš 7:13) Překladatelé do textu vložili výraz „peklo“, přestože v Matoušově evangeliu je jasně řečeno „zničení“. Proč to udělali? Pravděpodobně tím chtěli podepřít názor, že zlé lidi čekají věčná muka, a ne zničení.

tak vidí, že celá bible je

Ale takový extrémní závěr z toho vůbec nevyplývá. Číst starověký text však není jednoduché, nelze mu podsouvat novodobé významy. Hebrejština je velmi bohatý jazyk a mnoho slov má různé odstíny, synonyma a ekvivalenty, které umožňují varianční čtení. Opravdu nejlepší by bylo číst Bibli v originále, což pro většinu lidí pochopitelně není možné. Překlad je vždy tak trochu kompromisem a já nemohu za to, že Mefík vybral zrovna verše, kde to dělá dojem neurčitosti. Ale tak to není a význam lze na základě kontektu s dobrým překladem, nejlépe s poznámkovým aparátem p.č. s dost vysokou jistotou spolehlivě určit.

Měli byste se učit hebrejsky a řecky?
PŘEVÁŽNÁ část Bible byla původně napsána pouze ve dvou jazycích — v hebrejštině a řečtině. V těchto jazycích ji pisatelé psali pod vedením Božího svatého ducha. (2. Samuelova 23:2) To, co zaznamenali, je tedy „inspirováno Bohem“. (2. Timoteovi 3:16, 17)
Většina lidí, kteří dnes čtou Bibli, však hebrejštině ani řečtině nerozumí, a tak používají nějaký překlad této knihy ve svém jazyce. Pravděpodobně je to i váš případ. Tyto překlady o sobě netvrdí, že jsou inspirovány Bohem, a proto vás možná napadnou otázky: Opravdu mohu Bibli plně porozumět, když ji čtu v překladu? Anebo se mám snažit naučit se hebrejsky a řecky?
Co je dobré mít na mysli
Než si na tyto otázky odpovíte, měli byste mít na mysli několik skutečností. Za prvé, to, že někdo do určité míry zná starověkou hebrejštinu nebo řečtinu, ještě neznamená, že bude mít větší touhu porozumět biblické zprávě. Ježíš řekl Židům své doby: „Zkoumáte Písma, protože si myslíte, že jejich prostřednictvím budete mít věčný život; a právě ta vydávají svědectví o mně. A přece nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ (Jan 5:39, 40) V čem byl jejich problém? V tom, že nerozuměli hebrejsky? Ne, tento jazyk znali dobře. Ježíš jim řekl: „Dobře vím, že v sobě nemáte Boží lásku.“ (Jan 5:42)
Podobná slova řekl apoštol Pavel řecky mluvícím křesťanům ve starověkém Korintu: „Židé žádají znamení a také Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista přibitého na kůl — Židům příčina ke klopýtání, ale národům pošetilost.“ (1. Korinťanům 1:22, 23) Je tedy jasně patrné, že k tomu, aby člověk přijal poselství obsažené v Božím Slově, znalost hebrejštiny nebo řečtiny sama o sobě nestačila.
Za druhé, ačkoli dnes někteří lidé mluví novodobou hebrejštinou nebo řečtinou, tyto jazyky se výrazně liší od hebrejštiny a řečtiny, v nichž byla napsána Bible. Lidé, kteří mluví řecky, většinou zjišťují, že správně porozumět biblické řečtině není snadné. Proč? Například proto, že slovní zásoba tohoto jazyka se rozšířila o nová slova, jež nahradila starší výrazy. A mnoho slov, která se používají až dodnes, má jiný význam. Například slovo přeložené ve Skutcích 7:20 a v Hebrejcům 11:23 jako „krásný“ má v novodobé řečtině význam „legrační“. Navíc došlo k velkým změnám v gramatice a skladbě tohoto jazyka.
I kdybyste se současnou hebrejštinu nebo řečtinu naučili, nutně by to nemuselo znamenat, že byste Bibli v původních jazycích rozuměli přesněji. Stejně byste se museli pořád dívat do slovníků a učebnic gramatiky, které by vám ukázaly, jak se tyto jazyky používaly v době, kdy byly biblické knihy napsány.
A za třetí, naučit se nový jazyk bývá velmi obtížné. Ačkoli se vám snad zpočátku zdá lehké zapamatovat si několik frází, můžete strávit celá léta intenzivním studiem, než pochopíte jemné odstíny nového jazyka. Mezitím se možná prokáže pravdivost starého výroku, že povrchní znalost je nebezpečná věc. Proč?
Jaký je význam daného slova?
Zeptal se vás někdy člověk, který se učil váš jazyk, na význam nějakého slova? Pokud ano, víte, že odpovědět není vždy snadné. Proč? Protože jedno slovo může mít více významů. Možná jste toho člověka požádali, aby vám to slovo řekl ve větě. Bez kontextu totiž může být těžké určit jeho význam. Například se vás někdo může zeptat na význam slova „vál“. Toto slovo může znamenat desku na válení těsta nebo tvar slovesa „vát“. A co kdyby se zeptal na slovo „sedlo“? To může znamenat jezdecké sedadlo, snížené místo v horském hřebeni nebo tvar slovesa „sedět“.
Ve slovníku budou možná uvedeny všechny významy určitého slova. V některých slovnících jsou dokonce tyto významy seřazeny podle toho, jak často se používají. Přesný význam daného slova však zjistíte z jeho kontextu. Ukažme si to na příkladu. Dejme tomu, že chcete zjistit příčinu určitých zdravotních příznaků, které máte, a přitom toho o medicíně moc nevíte. Můžete se podívat do lékařského slovníku. V něm se dozvíte, že v 90 procentech případů jsou tyto příznaky charakteristické pro určitou nemoc, ale v 10 procentech případů mohou souviset s nemocí úplně jinou. Abyste určili správnou diagnózu, museli byste mít mnohem rozsáhlejší znalosti. Podobně fakt, že nějaké slovo má v 90 procentech případů jistý význam, vám nepomůže, pokud čtete důležitý text, ve kterém je to slovo použito v druhotném významu. Máte-li danému slovu porozumět, potřebujete vědět více o kontextu, v němž je použito.
Kontext, ve kterém se určité slovo objevuje, potřebujete znát také v případě, že zkoumáte slova napsaná v Bibli. Například původní hebrejské slovo ru’ach a řecké slovo pneu’ma se obvykle překládají slovem „duch“, ale mohou mít podle kontextu více významů. Na některých místech jsou přesně přeložena slovem „vítr“. (2. Mojžíšova 10:13; Jan 3:Cool V jiném kontextu se vztahují na životní sílu, kterou mají všichni živí tvorové — lidé i zvířata. (1. Mojžíšova 7:22; Žalm 104:29; Jakub 2:26) O neviditelných nebeských tvorech je řečeno, že to jsou duchové. (1. Královská 22:21, 22; Matouš 8:16) Boží činná síla je nazývána svatý duch. (1. Mojžíšova 1:2; Matouš 12:28) Slovo „duch“ rovněž označuje sílu, která vede člověka k tomu, aby projevil určitý postoj, sklon či emoci, anebo označuje převládající myšlenkový sklon určité skupiny lidí. (Jozue 2:11; Galaťanům 6:18)
Ačkoli slovník hebrejštiny nebo řečtiny možná uvádí tyto různé významy, správný význam můžete určit teprve z kontextu. To platí, ať už čtete Bibli v původních jazycích, anebo používáte překlad ve svém jazyce.
Je nesprávné používat překlad?
Někteří lidé vynaložili velké úsilí, aby se naučili biblickou hebrejštinu nebo řečtinu, či dokonce obojí. Ačkoli vědí, že nerozumějí úplně všemu, mají radost z toho, že mohou číst Bibli v původních jazycích, a jsou přesvědčeni, že se jim jejich úsilí vyplatilo. Pokud to není váš případ, mělo by vás to od hledání biblické pravdy odradit? Samozřejmě, že ne! Je k tomu několik důvodů.
Za prvé, používat překlad Bible je namístě. Když pisatelé Křesťanských řeckých písem neboli Nového zákona citovali z Hebrejských písem, často používali řecký překlad. (Žalm 40:6; Hebrejcům 10:5, 6) Ačkoli mluvili hebrejsky a mohli citovat z původních Hebrejských písem, zjevně rádi používali překlad, který byl pro jejich čtenáře dostupnější. (1. Mojžíšova 12:3; Galaťanům 3:Cool
Za druhé, i když někdo biblické jazyky zná, Ježíšova slova může číst jen v překladu. Důvodem je to, že výroky, které Ježíš pronesl hebrejsky, pisatelé evangelií zapsali řecky. To by si měl uvědomit každý, kdo si myslí, že získá nějakou zvláštní moudrost díky tomu, že slova Jehovových věrných starověkých služebníků čte v jazycích, ve kterých je zapsali. Jehova inspiroval pisatele k tomu, aby slova jeho největšího služebníka uchovali pouze v překladu — v jazyce, který byl v té době velmi rozšířený. Z toho vyplývá, že nezáleží na tom, ve kterém jazyce Bibli čteme. Důležité je číst ji v jazyce, jemuž rozumíme, abychom na její inspirované poselství mohli reagovat.
Za třetí, ‚dobrá zpráva‘ zapsaná v Bibli měla být dostupná pokorným lidem z ‚každého národa a kmene a jazyka a lidu‘. (Zjevení 14:6; Lukáš 10:21; 1. Korinťanům 1:27–29) V souladu s tím se dnes převážná většina lidí může o Božím záměru dozvědět z Bible ve své mateřštině a nemusí se kvůli tomu učit jiný jazyk. V mnoha jazycích jsou navíc k dispozici různé překlady, takže si čtenář může vybrat.
Co tedy můžete udělat, abyste pravdě obsažené v Bibli porozuměli?

Užitečné je studovat Bibli po jednotlivých námětech a brát přitom v úvahu kontext. Když například rozebírají téma manželství, vyhledají biblické verše, které se k tomuto námětu vztahují. Tímto způsobem se vlastně jedna část Bible vysvětluje jinou.

a ještě jednou nebe

Job 37:18 :

18 Můžeš s ním vytepat oblohu dotvrda jako lité zrcadlo?

= běžné přirovnání husté a tmavé bouřkové oblohy k barvě a kvalitě kovu.

Mračná obloha. Jiné hebrejské slovo ša′chaq je také použito pro ‚oblohu‘ nebo oblaka na obloze. (5Mo 33:26; Př 3:20; Iz 45:Cool Kořen tohoto slova poukazuje na něco roztlučeného na jemno nebo rozdrceného na prach jako „povlak prachu“ (ša′chaq) z Izajáše 40:15. V tomto významu je toto slovo určitě použito vhodně, protože oblaka vznikají tím, že se horký vzduch vystupující ze země ochladí na teplotu známou jako „rosný bod“ a vodní pára obsažená v tomto vzduchu kondenzuje do nepatrných částeček, kterým se někdy říká vodní prach. (Srovnej Joba 36:27, 28; viz heslo OBLAK.) Vhodně je použito i proto, že klenba oblohy vypadá, jako by byla modrá; tento optický jev je způsoben tím, že sluneční paprsky pronikají molekulami plynu a jinými částicemi (včetně prachu), z nichž se skládá atmosféra. Když Bůh vytvořil takovou atmosféru, vlastně ‚vytepal oblohu dotvrda jako lité zrcadlo‘ a tím pro modrou atmosférickou klenbu nad lidmi stanovil jednoznačnou hranici. (Job 37:18)

OBLAK

Viditelný shluk částeček — obvykle vody nebo ledu —, které se sráží vysoko ve vzduchu. Základní hebrejské slovo pro „oblak“ je ‛a·nan′ a většinou se vyskytuje jako odkaz na ‚oblačný‘ sloup, který vedl Izraelity přes nehostinnou pustinu. (2Mo 13:21) Slovní spojení jako „povlak prachu“, ‚oblaka‘, ‚mračná obloha‘ a ‚obloha‘ jsou označována za formy hebrejského výrazu ša′chaq, jehož kořen znamená „roztlouci najemno; omílat“. (Iz 40:15; Ža 36:5; Jer 51:9; Ža 89:37; Ža 18:42; Job 14:19) Řecká slova znamenající „oblak“ jsou ne′fos a ne·fe′le, přičemž gno′fos se vztahuje na ‚temný oblak‘. (Heb 12:1; Mt 17:5; Heb 12:18)

V Izraeli bývá od poloviny června do poloviny září obvykle jasná obloha — s výjimkou mračen prachu, jež se objevují zvláště ke konci období sucha, když od pouště vane horký vých. vítr. Zejména v srpnu se také někdy objevují cirrostratové mraky ze Z, které nepřinášejí déšť. Dokonce i tyto mraky místní obyvatelé vítají, protože skýtají stín, a tím alespoň malou úlevu od žáru slunce. (Iz 25:5; srovnej Joba 7:2.) Na záp. obzoru se mraky začínají častěji objevovat v září nebo říjnu a tvoří se nad Středozemním mořem, nicméně skutečné období dešťů začíná mnohdy až v polovině října. Během léta se však v některých oblastech země ráno objevuje oblak mlžného oparu, který se brzy po východu slunce rozplyne. (Oz 6:4)

Během období dešťů může začít velmi rychle bouřka, která zpočátku vypadá jako velice malý oblak na Z. (1Kr 18:44, 45) Když se oblak v záp. končinách objeví, naděje hospodáře mohou vzrůst. (Lk 12:54) Avšak ten, kdo váhá se sklizní, protože pozoruje proměnlivá oblaka, utrpí ztrátu. To slouží pro Boží služebníky jako výstraha, aby ve svém díle pokračovali za jakýchkoli podmínek. (Ka 11:4)

Obrazné použití. Jahwe, jehož žádný člověk nemůže vidět a přece žít, symbolizuje svou přítomnost oblakem. Když byl Izraeli dáván Zákon, zahalil horu Sinaj temný oblak; z oblaku vycházely záblesky, hřmění, troubení trubky a silný hlas. (2Mo 19:16–19; 24:15; Heb 12:18, 19) Jehova řekl Mojžíšovi, že se takto objevil proto, aby s ním mohl mluvit a aby lid — když to uslyší — mohl důvěřovat Mojžíšovi jako Božímu zástupci. (2Mo 19:9)

JHWH poslal anděla v oblaku jako ‚svého osobního posla‘, aby vyvedl Izrael z Egypta a aby jej vedl pustinou. (Iz 63:9) Bůh zastoupen andělem ‚vyhlédl z oblaku‘, aby uvedl tábor Egypťanů ve zmatek. (2Mo 13:21, 22; 14:19, 24, 25) Bůh použil oblak také k tomu, aby byl Izrael jako národ pokřtěn v Mojžíše, když byly vody kolem nich a oblak byl nad nimi a za nimi. A tak byli „pokřtěni v Mojžíše prostřednictvím oblaku a moře“. (1Ko 10:2; viz také 4Mo 14:14.)

Když se v pustině vystavěl svatostánek, spočíval nad ním oblak a „Jehovova sláva naplnila svatostánek“, takže Mojžíš nebyl schopen vejít. (2Mo 40:34, 35; srovnej 1Kr 8:10–12; Zj 15:8.) Potom zůstal oblak stát nad Nejsvětější, v níž byla truhla smlouvy, a v noci se stával ohnivým sloupem. Bezesporu byl tento oblak vidět z kterékoli části tábora, přičemž označoval jeho střed. Když se oblak zvedl, Izraelité se připravili ke stržení tábora. Pohnul-li se, následovali směr jeho pohybu až k dalšímu místu určenému k táboření, i když přesné stanoviště pro tábor bylo zřejmě vybráno za pomoci Chobaba, který znal velmi dobře zemi, včetně toho, že věděl o napajedlech a jiných nezbytnostech potřebných pro tak veliký tábor. (2Mo 40:34–38; 4Mo 10:29–32)

Uvnitř Nejsvětější, nad truhlou smlouvy, byl oblak, jenž byl velmi zářivý — bylo to jediné světlo, které ozařovalo toto oddělení. (3Mo 16:2) V pobiblické hebrejštině se tomu světlu říkalo šekina. Když v Den smíření velekněz se zvířecí krví vešel do Nejsvětější, stál symbolicky v přítomnosti Jahweho. Jindy, když nevešel do Nejsvětější, ale stál před oponou, aby od Boha získal odpověď na důležitou otázku, kterou mu předložil, znamenalo to, že stojí před Jahwem. (4Mo 27:21)

Při jedné příležitosti byl Jehovův vlastní hlas slyšet z jasného oblaku, když schválil svého jediného zplozeného Syna. Byl to zářivý oblak, který zastínil Ježíše a jeho tři apoštoly, Petra, Jakuba a Jana, na hoře proměnění. (Mt 17:5)

Při tom, když Ježíš vystupoval do nebe, ho podle biblické zprávy ‚uchvátil oblak z jejich dohledu‘. (Sk 1:9) Učedníci neviděli na oblaku Ježíše odplouvat, ale oblak jim zakryl pohled na něho. To nám pomáhá porozumět jednak tomu, co Ježíš řekl o své přítomnosti: „A potom uvidí Syna člověka, jak přichází v oblaku s mocí a velkou slávou“, a jednak prohlášení knihy Zjevení: „Přichází s oblaky a uvidí ho každé oko.“ (Lk 21:27; Mt 24:30; Zj 1:7) V dříve uvedených případech představovaly oblaky neviditelnou přítomnost; pozorovatelé však mohli „vidět“ význam svýma duchovníma „očima“. V tomto případě viditelné fyzikální jevy způsobují, že ten, kdo se dívá, „vidí“ neboli si uvědomuje Ježíšovu neviditelnou přítomnost. (Viz také Mt 24; Mr 13; Zj 14:14.)

Když přišel Ježíš na zemi se všemi důkazy o tom, že je Mesiáš, Židé to sobecky odmítli uznat, protože jako doklad jeho mesiášství žádali, aby doslovně splnil vidění zapsané u Daniela 7:13, 14. Tam je Syn člověka znázorněn, jak přichází s nebeskými oblaky před Prastarého na dny, Jehovu Boha, aby přijal království. Spletli si jeho přítomnost v královské moci s jeho prvním příchodem. Ježíš jim řekl, že žádné takové znamení jim nebude dáno. (Lk 11:29)

Hebrejské slovo ša′chaq (obloha) je také překládáno jako „vrstva prachu“, „oblak“ nebo „oblačné nebe“; zjevně pochází z kořene, který znamená „roztlouci najemno“. (2Sa 22:43) Jehova o sobě mluví jako o tom, kdo ‚tepá oblohu dotvrda jako lité zrcadlo‘. (Job 37:18) Částečky tvořící atmosféru jsou skutečně pod působením gravitace, jejich vnější hranici vymezuje řada zákonů a gravitace jim brání uniknout od země. (1Mo 1:6–8) Tyto částečky odrážejí sluneční světlo způsobem, který se dá přirovnat k zrcadlu. Obloha proto vypadá jasná, zatímco bez atmosféry by člověk ze Země viděl na obloze pouze čerň se zářivě svítícími nebeskými tělesy, jak je to při pohledu z Měsíce, který atmosféru nemá. Z vesmíru mohli astronauti pozorovat zemskou atmosféru jako osvětlený, zářivý kruh.

Obraznou řečí Bůh varoval Izrael, že za jejich neposlušnost se obloha nad jejich hlavou stane mědí, země pod nimi železem a déšť jejich země bude prášek a prach. Za takových okolností ‚zavřené‘ bezmračné nebe nepochybně dostane načervenalou, měděnou barvu, protože přibývající částečky prachu se v modrém světle atmosféry rozptýlí natolik, že začne převládat červené světlo, stejně jako se zapadající slunce jeví rudé, protože tloušťka atmosféry, kterou musí paprsky proniknout, je větší. (5Mo 28:23, 24; srovnej 1Kr 8:35, kde je slovo „nebe“ použito ve smyslu prostoru.)

Někteří lidé se snaží dokázat, že starověcí Hebrejci si vesmír představovali jako pevnou klenbu, která se s vestavěnými hvězdami klene nad povrchem země a má v sobě díry opatřené stavidly, skrze něž může procházet déšť. Nákresy takových představ se vyskytují v biblických slovnících a v některých překladech Bible. Dílo The International Standard Bible Encyclopaedia tento názor komentuje a uvádí: „Tato domněnka se však ve skutečnosti zakládá spíše na představách, které převažovaly v Evropě v temném středověku, než na nějakých skutečných výrocích ve S[tarém] Z[ákoně].“ (J. Orr, ed., 1960, sv. I, s. 314)

I když je pravda, že kořenné slovo (ra·qa‛′), z něhož je slovo ra·qi′a‛ odvozeno, se obvykle používá ve smyslu „vytepat“ něco pevného, ať rukou, nohou, nebo nějakým nástrojem (srovnej 2Mo 39:3; Ez 6:11), v některých případech není rozumné vyloučit obrazné použití tohoto slova. V knize Job 37:18 se tedy Elihu ve vztahu k Bohu ptá: „Můžeš s ním vytepat [tar·qi′a‛] oblohu dotvrda jako lité zrcadlo?“ To, že se zde nejedná o doslovné vytepání nějaké pevné nebeské klenby, lze vidět ze skutečnosti, že zde použité slovo „obloha“ pochází z hebrejského slova ša′chaq, které se také překládá jako „povlak prachu“ nebo „oblaka“. (Iz 40:15; Ža 18:11) Navíc povrch toho, co je vytepáno, je jakoby zamlžený, a tak je zřejmé, že biblický pisatel pouze obrazně srovnával nebe s kovovým zrcadlem, jehož lesklý povrch vydává jasný odraz. (Srovnej Da 12:3.)

Skutečnost, že si hebrejští pisatelé Bible nemysleli, že obloha byla původně vytvořena z vytepaného kovu, je zřejmá z varování, které Izraelité dostali prostřednictvím Mojžíše pro případ, že by Boha neposlouchali: „Tvá obloha, která je nad tvou hlavou, se také stane mědí, a země, která je pod tebou, železem.“ Tak byly metaforicky popsány účinky silného žáru a krutého sucha na oblohu a zemi v Izraeli. (5Mo 28:23, 24)

Podobně je zřejmé, že starověcí Hebrejci nechovali pohanskou představu o existenci doslovných „oken“ v nebeské klenbě, skrze něž na zemi údajně sestupoval déšť. Když pisatel knihy Job citoval Elihua, popsal velmi přesně a vědecky způsob, jímž se vytvářejí dešťové mraky: „Táhne totiž vzhůru kapky vody; cedí se jako déšť pro jeho mlhu, takže se řine z oblak [šecha·qim′], hojně kane na lidstvo.“ (Job 36:27, 28) Podobně výraz „nebeské propusti [’arub·both′]“ jasně ukazuje, že se jedná o obrazné vyjádření. (Srovnej 1Mo 7:11; 2Kr 7:1, 2, 19; Mal 3:10; viz také Př 3:20; Iz 5:6; 45:8; Jer 10:13.)

Ezekiel ve svém vidění nebeského uspořádání popsal ‚podobu prostoru jako jiskření ledu‘ nad hlavami čtyř živých tvorů. Tato zpráva je plná obrazných vyjádření. (Ez 1:22–26; 10:1)

Bible například často používá poetický jazyk, v němž se zrcadlí představy lidí, kteří žili před tisíci let. Když kniha Job mluví o tom, že Jehova tepal neboli koval oblohu „dotvrda jako lité zrcadlo“, dobře popisuje oblohu jako kovové zrcadlo, které dává jasný odraz. (Job 37:18) Není třeba brát to znázornění doslova, stejně jako byste nechápali doslovně znázornění, že země má „podstavce“ nebo „rohový kámen“. (Job 38:4–7)

To je důležité, protože řada komentátorů taková znázornění doslovně vzala. (Viz 2. Samuelovu 22:8; Žalm 78:23, 24.) Došli k závěru, že Bible učí něco podobného jako to, co citujeme z díla The Anchor Bible Dictionary.

„Země, na níž lidstvo přebývá, je chápána jako kulatý, pevný objekt, možná disk, který pluje na nekonečné vodní ploše. Vodní mase, jež je pod ním, odpovídá druhá, stejně nekonečná, jež je nad ním; odtud voda padá ve formě deště z děr a kanálů v tomto nebeském rezervoáru. Měsíc, Slunce a další nebeská tělesa jsou připevněny na zakřivené struktuře, která se klene nad zemí. Tato struktura je ta známá ‚nebeská klenba‘ (rāqîa‛) z kněžské zprávy.“

Je zřejmé, že tato představa nesouhlasí s novodobou vědou. Je však správným zhodnocením toho, co Bible učí o nebi? Vůbec ne. The International Standard Bible Encyclopaedia konstatuje, že takové popisy hebrejského vesmíru „jsou ve skutečnosti založeny spíše na představách, jež byly rozšířeny ve středověké Evropě, než na nějakém skutečném tvrzení ve S[tarém] Z[ákoně]“. Odkud tyto středověké představy pocházejí? Jak vysvětluje David C. Lindberg v knize The Beginnings of Western Science (Počátky západní vědy), byly založeny hlavně na kosmologii starověkého řeckého filozofa Aristotela, jehož díla byla ve velké míře základem středověké učenosti.

Bylo by nesmyslné a matoucí, aby se Bůh v Bibli vyjadřoval jazykem, jenž by vyhovoval vědcům ve 20. století. Bible neobsahuje vědecké formulace, ale mnoho živých podobenství převzatých z každodenního života lidí, kteří je poprvé zapsali — mnoho obrazů, které dodnes kypí nadčasovou silou. (Job 38:8–38; Izajáš 40:12–23)

Prostě, pěkně to do sebe zapadá, ne?

No možná v tvé hlavě, jinak to nekoresponduje ani s biblistikou, ani z kontextem, ani se znalostí stylů hebrejské poezie, ani se znalostí historie názorů starých hebrejů, ani s významem původního jazyka = prostě s ničím.

NUDA. Končím. Ale dobrá zkušenost, že příště na ten tvůj povyk pro nic nemám reagovat. Myslel jsem si to hned, ale ty bys sis řekl, že máš pravdu a to mi nedalo. Teď se mi to jen potvrdilo. A ty si stejně budeš myslet své.

A příště si to první přečti, než se mě budeš znovu ptát na něco, co jsem už vyvrátil - evidentně jsi to odbil.

tak vidí, že celá bible je

tak vidí, že celá bible je špatně přeložená, kde můžu sehnat překlad, ve kterém to je správně a opravdově? a už někdo varoval američany? ta anglická verze je přeložena asi úplně nejhůř, ne?

Nebeská klenba po druhé

Izajáš 34:4 :

. 4 A všichni z nebeského vojska shnijí. A nebesa budou svinuta právě jako svitek knihy; a jejich vojsko celé seschne, právě jako sesychá [a padá] listí z révy a jako seschlý [fík padá] z fíkovníku.

Opět zde se hovoří o jiném významu slova nebesa, jejichž jediným významem není obloha či vesmír, stejně jako u slova země má toto slovo celou řadu významů, a zde jde opět o básnický obrat = vybíráš samé nevhodné verše, nic o tom nevíš, střílíš absolutně naslepo, což je více než evidentní.

VIZ KONTEXT :

Pro svá další slova Izajáš opět používá působivé obrazy: „Všichni z nebeského vojska shnijí. A nebesa budou svinuta právě jako svitek knihy; a jejich vojsko celé seschne, právě jako sesychá a padá listí z révy a jako seschlý fík padá z fíkovníku.“ (Izajáš 34:4) Vyjádřením „všichni z nebeského vojska“ nejsou myšleny doslovné hvězdy a planety. V 5. a 6. verši se mluví o popravčím meči, který je v těchto „nebesích“ smočen krví. ‚Nebesa‘ tedy musí být symbolem něčeho v lidské říši. (1. Korinťanům 15:50) K nebesům, jež vládnou nad pozemskou lidskou společností, jsou přirovnávány lidské vlády, které jsou jakožto nadřazené autority vyvýšené. (Římanům 13:1–4) ‚Nebeské vojsko‘ tedy představuje spojená vojska těchto lidských vlád.

Toto ‚vojsko‘ ‚shnije‘, zetlí jako něco, co rychle podléhá zkáze. (Žalm 102:26; Izajáš 51:6) Díváme-li se pouhým okem, připadá nám, že doslovná nebesa jsou zakřivená jako nějaký starověký svitek knihy, na který se obvykle psalo po jeho vnitřní straně. Když text napsaný na vnitřní straně svitku čtenář přečte, je dočtený svitek svinut a odložen. Podobně i „nebesa budou svinuta právě jako svitek knihy“ v tom smyslu, že lidské vlády budou zničeny. Až se dostanou na poslední stránku svých dějin, budou odstraněny v Armagedonu. Jejich ‚vojska‘, která vypadají tak působivě, padnou právě jako padá listí z révy nebo jako padá „seschlý fík“ z fíkovníku. Jejich čas pomine. (Srovnej Zjevení 6:12–14.)

„Budou svinuta právě jako svitek knihy.“ U Izajáše 34:4 prorok vynáší soud nad národy a říká: „A nebesa budou svinuta právě jako svitek knihy.“ Zjevně zde poukazuje na svinutí a odložení svitku, který právě někdo přestal číst. Tento výraz tedy symbolizuje odložení, odstranění něčeho, co už se neužívá nebo co už ztratilo svou hodnotu.

RŮZNÝ VÝZNAM SLOVA NEBE/SA :

Zdá se, že základní význam hebrejského slova ša·ma′jim (vždy v množném čísle), které se překládá jako „nebe“ nebo „nebesa“, nese myšlenku toho, co je vysoké nebo vyvýšené. (Ža 103:11; Př 25:3; Iz 55:9) Etymologie řeckého slova použitého pro „nebe“ (ou·ra·nos′) je nejasná.

Hmotná nebesa. Výraz v původním jazyce zahrnuje hmotná nebesa v celém rozsahu. Kontext obvykle poskytuje dostatek informací, aby se dalo určit, o kterou oblast hmotných nebes se jedná.

Nebesa ve významu „zemská atmosféra“. Slovo „nebesa“ („nebe“) se může vztahovat na celou oblast zemské atmosféry, kde se tvoří rosa a jinovatka (1Mo 27:28; Job 38:29), kde létají ptáci (5Mo 4:17; Př 30:19; Mt 6:26), vane vítr (Ža 78:26), šlehají blesky (Lk 17:24) a plují mraky, z nichž padají dešťové kapky, sněhové vločky a kroupy (Joz 10:11; 1Kr 18:45; Iz 55:10; Sk 14:17). Někdy je slovem „nebesa“ míněna „obloha“, tzn. viditelná klenba neboli kopule, jež se klene nad zemí. (Mt 16:1–3; Sk 1:10, 11)

Tato atmosférická oblast obvykle odpovídá ‚prostoru [heb. ra·qi′a‛]‘, o němž je v 1. Mojžíšově 1:6–8 napsáno, že byl vytvořen ve druhém stvořitelském období. Na tato nebesa se nepochybně vztahují biblické verše z 1. Mojžíšovy 2:4; 2. Mojžíšovy 20:11 a 31:17, kde se mluví o stvoření ‚nebes a země‘. (Viz heslo PROSTOR.)

Když byl vytvořen tento atmosférický prostor, vody na povrchu země byly odděleny od jiných vod nad prostorem. To vysvětluje vyjádření uvedené v souvislosti s celosvětovou potopou v Noemových dnech; tehdy „byla proražena všechna zřídla ohromné vodní hlubiny a nebeské propusti byly otevřeny“. (1Mo 7:11; srovnej Př 8:27, 28.) Vody, které se vznášely nad prostorem, při potopě spadly, jako by vytekly určitými kanály a také deštěm. Když se tato obrovská vodní nádrž vyprázdnila, „nebeské propusti“ se vlastně „zahradily“. (1Mo 8:2)

Vesmír. Hmotná „nebesa“ zahrnují zemskou atmosféru a patří k nim i vnější vesmír, kde je spousta hvězdných těles, „celé nebeské vojsko“ — slunce, měsíc, hvězdy a souhvězdí. (5Mo 4:19; Iz 13:10; 1Ko 15:40, 41; Heb 11:12) První verš v Bibli uvádí, že tato hvězdná nebesa byla stvořena již před tím, než byla země připravována, aby ji mohli obývat lidé. (1Mo 1:1) Tato nebesa, jež jsou dílem Božích „prstů“, oznamují Boží slávu, a stejně o ní „vypráví“ i atmosférický prostor. (Ža 8:3; 19:1–6) Všechna nebeská tělesa se řídí ‚ustanoveními nebes‘, která stanovil Bůh. Astronomové nejsou schopni tato ustanovení plně pochopit, přestože mají moderní přístroje a rozsáhlé matematické znalosti. (Job 38:33; Jer 33:25) Jejich objevy však potvrzují, že člověk nedokáže tato nebesa změřit ani nedokáže spočítat hvězdy. (Jer 31:37; 33:22; viz heslo HVĚZDA.) Ale Bůh je počítá, a dokonce je nazývá jménem. (Ža 147:4; Iz 40:26)

‚Střed nebe‘ a ‚nejzazší konec nebes‘. Výraz ‚střed nebe‘ se vztahuje na atmosférický prostor kolem země, kde létají ptáci, například orli. (Zj 8:13; 14:6; 19:17; 5Mo 4:11 [heb. „srdce nebes“]) Něco podobného znamená výraz „mezi zemí a nebesy“. (1Pa 21:16; 2Sa 18:9) Když je o útočnících blížících se k Babylónu řečeno, že přicházejí „z nejzazšího konce nebes“, je tím nepochybně míněno, že k němu přicházejí ze vzdáleného obzoru (kde se obloha zdánlivě setkává se zemí a kde vychází a zapadá slunce). (Iz 13:5; srovnej Ža 19:4–6.) Podobně výrazem „ze čtyř nejzazších konců nebes“ jsou zřejmě míněny čtyři světové strany, a jedná se tedy o celou zemi. (Jer 49:36; srovnej Da 8:8; 11:4; Mt 24:31; Mr 13:27.) Nebesa obklopují zemi ze všech stran, a tak když Jehova vidí všechno „pod celými nebesy“, vidí vše na celé zeměkouli. (Job 28:24)

Mračná obloha. Jiné hebrejské slovo ša′chaq je také použito pro ‚oblohu‘ nebo oblaka na obloze. (5Mo 33:26; Př 3:20; Iz 45:Cool Kořen tohoto slova poukazuje na něco roztlučeného na jemno nebo rozdrceného na prach jako „povlak prachu“ (ša′chaq) z Izajáše 40:15. V tomto významu je toto slovo určitě použito vhodně, protože oblaka vznikají tím, že se horký vzduch vystupující ze země ochladí na teplotu známou jako „rosný bod“ a vodní pára obsažená v tomto vzduchu kondenzuje do nepatrných částeček, kterým se někdy říká vodní prach. (Srovnej Joba 36:27, 28; viz heslo OBLAK.) Vhodně je použito i proto, že klenba oblohy vypadá, jako by byla modrá; tento optický jev je způsoben tím, že sluneční paprsky pronikají molekulami plynu a jinými částicemi (včetně prachu), z nichž se skládá atmosféra. Když Bůh vytvořil takovou atmosféru, vlastně ‚vytepal oblohu dotvrda jako lité zrcadlo‘ a tím pro modrou atmosférickou klenbu nad lidmi stanovil jednoznačnou hranici. (Job 37:18)

„Nebesa nebes.“ Předpokládá se, že výraz „nebesa nebes“ se vztahuje na nejvyšší nebesa a že by mohl zahrnovat hmotná nebesa v celkovém rozsahu, ať jsou jakkoli rozlehlá, protože nebesa se rozprostírají od země všemi směry. (5Mo 10:14; Ne 9:6)

Šalomoun, stavitel jeruzalémského chrámu, řekl, že „nebesa, ano nebe nebes“ nemohou Boha obsáhnout. (1Kr 8:27) JHWH je Stvořitel nebes, je tedy vysoko nad celými nebesy a „jeho jméno je nedosažitelně vysoko. Jeho důstojnost je nad zemí a nebem.“ (Ža 148:13) Jehova měří hmotná nebesa tak snadno, jako by člověk měřil nějaký předmět tak, že by roztáhl prsty a ten předmět ležel mezi konečkem palce a malíčku. (Iz 40:12) Šalomounův výrok neznamená, že Bůh nebydlí na nějakém konkrétním místě. A neznamená ani to, že Bůh je všudypřítomný v tom smyslu, že je doslova všude a ve všem. To je možné vidět i z toho, když Šalomoun o Jahwem říká, že slyší „z nebes, svého stanoveného obydlí“, tzn. z nebes duchovní říše. (1Kr 8:30, 39)

V hmotném smyslu tedy výraz „nebesa“ zahrnuje širokou oblast. Může se vztahovat jak na nejvzdálenější oblasti kosmického prostoru, tak prostě i na něco, co je neobyčejně vysoké nebo vyvýšené. O lidech plujících na lodích zmítaných bouří je řečeno, že „stoupají k nebesům, klesají k základům“. (Ža 107:26) Tak i stavitelé babylónské věže měli v úmyslu postavit stavbu „s vrcholkem v nebesích“, jakoby nějaký „mrakodrap“. (1Mo 11:4; srovnej Jer 51:53.) A proroctví v Amosovi 9:2 mluví o mužích, kteří v marné snaze uniknout Jehovovu rozsudku jakoby „vystoupí do nebes“, což má nepochybně znamenat, že se pokusí nalézt útočiště vysoko v hornatých krajích.

Duchovní nebesa. Stejná slova, která jsou v původních jazycích použita pro hmotná nebesa, jsou použita i pro duchovní nebesa. Jak jsme viděli, Jehova Bůh nepřebývá v hmotných nebesích, protože je Duch. Je však „Vysoký a Povýšený“, který přebývá „ve výši“ (Iz 57:15), a proto je vhodné, že k popisu Božího „povýšeného příbytku svatosti a krásy“ je použito hebrejské slovo, jehož základní význam je „pozvednutý“ nebo „povýšený“. (Iz 63:15; Ža 33:13, 14; 115:3) Jehova je Původce hmotných nebes (1Mo 14:19; Ža 33:6), a proto je také jejich Vlastníkem. (Ža 115:15, 16) Dělá v nich všechno, co ho těší, a to i zázračné skutky. (Ža 135:6)

V mnoha textech tedy „nebesa“ představují Boha a jeho svrchované postavení. Jeho trůn je v nebesích, tzn. v duchovní říši, nad níž také panuje. (Ža 103:19–21; 2Pa 20:6; Mt 23:22; Sk 7:49) Ze svého svrchovaného neboli nejvyššího postavení Jehova vlastně ‚shlíží‘ na hmotná nebesa i na zemi (Ža 14:2; 102:19; 113:6) a z tohoto vyvýšeného postavení také mluví, vyslýchá prosebné žádosti a vykonává soud. (1Kr 8:49; Ža 2:4–6; 76:8; Mt 3:17) Proto čteme, že Ezekjáš a Izajáš se v situaci vážného ohrožení „stále modlili a volali k nebesům o přispění“. (2Pa 32:20; srovnej 2Pa 30:27.) Ježíš také použil slovo „nebe“ ke znázornění Boha, když se ptal náboženských vůdců, z jakého zdroje byl Janův křest, zda „z nebe, nebo z lidí“. (Mt 21:25; srovnej Jana 3:27.) Marnotratný syn uznal, že zhřešil „proti nebi“ i proti svému vlastnímu otci. (Lk 15:18, 21) „Nebeské království“ tedy znamená nejen to, že je založeno v nebi a vládne z duchovních nebes, ale i to, že to je „Boží království“. (Da 2:44; Mt 4:17; 21:43; 2Ti 4:18)

Kvůli Božímu nebeskému postavení lidé i andělé také zvedali ruce nebo obličej k nebi, když Boha žádali, aby jednal (2Mo 9:22, 23; 10:21, 22), když přísahali (Da 12:7) a když se modlili (1Kr 8:22, 23; Ná 3:41; Mt 14:19; Jan 17:1). V 5. Mojžíšově 32:40 Jehova o sobě říká, že ‚pozvedá ruku k nebi v přísaze‘. V souvislosti s vyjádřením v Hebrejcům 6:13 to nepochybně znamená, že Jehova přísahá sám při sobě. (Srovnej Iz 45:23.)

Bydliště andělů. Duchovní nebesa jsou také ‚správným bydlištěm‘ Božích duchovních synů. (Juda 6; 1Mo 28:12, 13; Mt 18:10; 24:36) Výraz „nebeské vojsko“, který je často použit na hvězdy, se někdy vztahuje i na andělské Boží syny. (1Kr 22:19; srovnej Ža 103:20, 21; Da 7:10; Lk 2:13; Zj 19:14.) Pro znázornění této andělské organizace, ‚sboru svatých‘, jsou „nebesa“ také zosobňována. (Ža 89:5–7; srovnej Lk 15:7, 10; Zj 12:12.)

Představují panství. Zjistili jsme, že slovo „nebesa“ se může vztahovat na Jehovu Boha v jeho svrchovaném postavení. Když tedy Daniel sděloval Nebukadnecarovi, co tento babylónský vládce bude muset zažít proto, aby z toho poznal, „že panují nebesa“, znamenalo to totéž, aby poznal, „že Nejvyšší je Panovníkem v království lidstva“. (Da 4:25, 26)

Výrazem „nebesa“ je však míněn nejen nejvyšší Svrchovaný Panovník, ale tento výraz se může vztahovat i na jiné vládnoucí mocnosti, které jsou vyvýšené neboli pozvednuté nad národy, jež jsou jim podřízeny. V Izajášovi 14:12 je právě dynastie babylónských králů, kterou zastupoval Nebukadnecar, přirovnávána k hvězdě a nazývána ‚zářící, syn úsvitu‘. Dobytím Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. tato babylónská dynastie pozvedla svůj trůn „nad Boží hvězdy“; těmito „hvězdami“ jsou nepochybně míněni judští králové z Davidovy rodové linie (podobně Dědic Davidova trůnu, Kristus Ježíš, je ve Zj 22:16 nazván „jasná jitřní hvězda“; srovnej 4Mo 24:17). Když babylónská dynastie svrhla Davidův trůn, který byl ustanoven Bohem, vlastně se tím vyvýšila až do nebes. (Iz 14:13, 14) Tento vyvýšený majestát a rozsáhlé panství představoval také symbolický strom, jehož výška „dosáhla nebes“ a jehož viděl král Nebukadnecar ve snu. (Da 4:20–22)

Nová nebesa a nová země. Souvislost mezi „nebesy“ a vládní mocí nám pomáhá porozumět vyjádření „nová nebesa a nová země“, které je uvedeno v Izajášovi 65:17; 66:22 a které citoval apoštol Petr ve 2. Petra 3:13. Na tuto souvislost upozorňuje M’Clintockova a Strongova Cyclopædia (1891, sv. IV, s. 122): „Nová nebesa a nová země v Iza. lxv, 17 znamenají novou vládu, nové království, nový národ.“

Stejně tak jako se slovo „země“ může vztahovat na lidskou společnost (Ža 96:1; viz heslo ZEMĚ), tak i „nebesa“ mohou symbolizovat nadřazenou vládní moc neboli vládu nad takovou „zemí“. Proroctví, v němž byla prostřednictvím Izajáše slíbena „nová nebesa a nová země“, se ve svém prvním splnění týkalo obnovy Izraele po návratu z vyhnanství v Babylóně. Když se Izraelité vrátili do své vlasti, vstoupili do nového systému věcí. Bůh význačně použil Kýra Velikého k tomu, aby tuto obnovu způsobil. Po návratu do Jeruzaléma sloužil Zerubbabel (Davidův potomek) jako místodržitel a Jozue jako velekněz. V souladu s Jehovovým záměrem toto nové vládní uspořádání neboli „nová nebesa“ vedlo poddaný lid a dohlíželo na něj. (2Pa 36:23; Ag 1:1, 14) A tak se Jeruzalém stal ‚příčinou k radosti a jeho lid příčinou k jásotu‘, jak bylo předpověděno v 18. verši 65. kapitoly Izajáše.

Petrův citát však ukazuje, že na základě Božího slibu se mělo v budoucnosti očekávat ještě další splnění těchto slov. (2Pe 3:13) Boží slib v tomto případě souvisí s přítomností Krista Ježíše, jak je to vidět ze 4. verše, a proto se „nová nebesa a nová země“ musí vztahovat na Boží mesiášské Království a na jeho vládu nad poslušnými poddanými. Díky svému vzkříšení a vystoupení do nebe se Kristus Ježíš po Boží pravici stal „vyšším než nebesa“ (Heb 7:26), protože takto byl posazen „vysoko nad každou vládu a autoritu a moc a panství . . . , nejen v tomto systému věcí, ale také v tom budoucím“. (Ef 1:19–21; Mt 28:18)

Ježíšovy křesťanské následovníky, kteří jsou „podílníci na nebeském povolání“ (Heb 3:1), Bůh určil jako ‚dědice‘ ve spojení s Kristem, jehož prostřednictvím Bůh také podle svého záměru stanovil „opět shromáždit všechny věci“. Jako první jsou tedy k jednotě s Bohem prostřednictvím Krista shromažďovány „věci v nebesích“, tzn. ti, kdo jsou povoláni k nebeskému životu. (Ef 1:8–11) Dědictví pro ně je „vyhrazeno v nebesích“. (1Pe 1:3, 4; Kol 1:5; srovnej Jana 14:2, 3.) Jsou „zapsáni“ v nebesích a tam mají své „občanství“. (Heb 12:20–23; Fil 3:20) Tvoří „Nový Jeruzalém“, který je vidět v Janově vidění, jak „sestupuje z nebe od Boha“. (Zj 21:2, 9, 10; srovnej Ef 5:24–27.) Na začátku tohoto vidění bylo uvedeno, že jde o vidění ‚nového nebe a nové země‘ (Zj 21:1), a proto jsou „nové nebe“ i „nová země“ samozřejmě znázorněny také v tom, co je popsáno dále. „Nová nebesa“ tedy musí znamenat Krista a jeho „nevěstu“, kterou je „Nový Jeruzalém“, a „nová země“ jsou ‚národy lidstva‘, které jsou poddanými této vlády a díky ní obdrží požehnání, jak je to popsáno ve Zjevení 21:3, 4.

Dřívější nebe a země, které pominuly. Ve vidění, které měl Jan, je zmínka o tom, že „dřívější nebe a dřívější země“ pominuly. (Zj 21:1; srovnej 20:11.) Z Křesťanských řeckých písem je vidět, že pozemské vlády a národy, nad nimiž tyto vlády panují, jsou poddanými Satanova panství. (Mt 4:8, 9; Jan 12:31; 2Ko 4:3, 4; Zj 12:9; 16:13, 14) Apoštol Pavel psal o ‚ničemných duchovních silách v nebeských místech‘ a o jejich vládách, autoritách a světovládcích. (Ef 6:12) Výrok, že „dřívější nebe“ pominulo, poukazuje na konec politických vlád ovlivňovaných Satanem a jeho démony. To je v souladu s tím, co je ve 2. Petra 3:7–12 napsáno o ohnivém zničení ‚nynějších nebes‘. Podobně popisuje Zjevení 19:17–21 zničení celosvětového politického systému a jeho podporovatelů; píše se tam, že symbolické divoké zvíře bude ‚uvrženo do ohnivého jezera, které hoří sírou‘. (Srovnej Zj 13:1, 2.) Pokud jde o samotného Ďábla, Zjevení 20:1–3 ukazuje, že bude na tisíc let uvržen „do propasti“ a potom bude „na malou chvíli uvolněn“.

Ponížení toho, co je vyvýšeno. Nebesa představují to, co je povznesené, a proto ponížení vyvýšených věcí je mnohdy znázorněno rozvrácením nebo ‚kymácením‘ či ‚otřásáním‘ nebes. O Jehovovi je řečeno, že v době zpustošení Izraele „z nebe na zem svrhl krásu Izraele“. Tato krása Izraele, k níž patřilo království, knížecí vládci i jejich moc, byla pohlcena ohněm. (Ná 2:1–3) Dobyvatel Izraele, Babylón, však později zažil kymácení vlastních ‚nebes‘ a otřásání své „země“, když ho Médové a Peršané rozvrátili a když se ukázalo, že jeho nebeští bohové jsou falešní a nejsou schopni Babylón uchránit před ztrátou panství nad zemí. (Iz 13:1, 10–13)

Podobně bylo předpověděno, že Edom neuchrání před zničením ani jeho velmi vysoké postavení, že v edomských výšinách neboli „nebesích“ se smočí trestající Boží meč a že pro Edom už nepřijde pomoc z žádného nebeského neboli vyvýšeného zdroje. (Iz 34:4–7; srovnej Ob 1–4, 8.) Ti, kdo se velice chlubí a nadneseným stylem mluví ničemné věci, jako by „svá ústa vložili až do nebes“, určitě se rozpadnou v trosky. (Ža 73:8, 9, 18; srovnej Zj 13:5, 6.) Město Kafarnaum mělo důvod cítit se vysoce poctěno, protože mu věnoval pozornost Ježíš během své služby. Nereagovalo však na Ježíšovy mocné skutky, a proto se Ježíš zeptal: „Budeš snad vyvýšeno do nebe?“ A v odpovědi naopak předpověděl: „Dolů do hádu přijdeš.“ (Mt 11:23)

Zatmění nebes. Zatmění nebes nebo hvězd se často používá ke znázornění toho, že výhodné, příznivé podmínky byly odstraněny a byly nahrazeny zlověstnými, temnými podmínkami a vyhlídkami, jako když celý den a noc je nebe zataženo temnými mraky, které nepropustí žádný jas. (Srovnej Iz 50:2, 3, 10.) Toto obrazné použití hmotných nebes ve spojitosti s duševním rozpoložením lidí je podobné starému arabskému rčení „jeho nebe spadlo na zem“, což znamená, že nadřazenost nebo úspěšnost nějakého člověka značně poklesla. Někdy však Bůh použil nebeské jevy, aby tak projevil svůj hněv, a při některých z těchto projevů doslova ztemnělo nebe. (2Mo 10:21–23; Joz 10:12–14; Lk 23:44, 45)

Takový den tmy přišel na Judu při uskutečnění rozsudku, který Bůh vynesl prostřednictvím proroka Joela, a svého vyvrcholení dosáhl, když byla Juda zničena Babylónem. (Joe 2:1, 2, 10, 30, 31; srovnej Jer 4:23, 28.) Zdálo se, že jakákoli naděje na pomoc z nebeského zdroje se vytratila, a jak bylo předpověděno v 5. Mojžíšově 28:65–67, lidé byli „v děsu nocí a dnem“, takže neměli úlevu či naději ani za slunného rána, ani za měsíčního večera. Jehova však prostřednictvím téhož proroka, Joela, nepřátele Judy varoval, že až nad nimi vykoná rozsudek, dostanou se do stejné situace. (Joe 3:12–16) Stejné znázornění použili Ezekiel a Izajáš, když předpovídali vykonání Božího rozsudku — Ezekiel Egyptu a Izajáš Babylónu. (Ez 32:7, 8, 12; Iz 13:1, 10, 11)

Apoštol Petr citoval Joelovo proroctví v den Letnic, když vyzýval zástup posluchačů, aby se zachránili „z této pokřivené generace“. (Sk 2:1, 16–21, 40) Lhostejní lidé z té generace zažili období hluboké tmy o necelých 40 let později, když Římané obléhali a nakonec zpustošili Jeruzalém. Ještě před Letnicemi však Ježíš pronesl podobné proroctví a ukázal, že se toto proroctví splní v době jeho přítomnosti. (Mt 24:29–31; Lk 21:25–27; srovnej Zj 6:12–17.)

Hmotná nebesa zůstávají navždy. Temanita Elifaz řekl o Bohu: „Pohleď, on nevěří svým svatým, a nebesa, ta vskutku nejsou v jeho očích čistá.“ Jahwe však Elifazovi řekl, že on a jeho dva druhové o Bohu ‚nemluvili, co je pravdivé, jako jeho sluha Job‘. (Job 15:1, 15; 42:7) Naproti tomu ve 2. Mojžíšově 24:10 nebesa představují čistotu. V Bibli tedy není uveden žádný důvod, proč by měl Bůh hmotná nebesa zničit.

Skutečnost, že hmotná nebesa zůstávají navždy, vyplývá z toho, že jsou použita v přirovnáních souvisejících s tím, co je věčné, například s pokojným, spravedlivým působením Davidova království, které zdědil Boží Syn. (Ža 72:5–7; Lk 1:32, 33) Takové biblické texty jako např. Žalm 102:25, 26, kde je řečeno, že nebesa „zaniknou“ a že budou ‚vyměněna jako obnošený oděv‘, tedy není možné chápat doslova.

V Lukášovi 21:33 jsou zaznamenána Ježíšova slova: „Nebe a země pominou, ale má slova rozhodně nepominou.“ Jiné biblické texty ukazují, že „nebe a země“ budou trvat navždy. (1Mo 9:16; Ža 104:5; Ka 1:4) Proto „nebe a země“ mohou v tomto případě být symbolické, stejně jako „dřívější nebe a dřívější země“ ze Zjevení 21:1; srovnej Matouše 24:35.

Žalm 102:25–27 zdůrazňuje, že Bůh je věčný a nepomíjející, zatímco hmotné stvoření na nebi a na zemi je pomíjivé, tzn. že by mohlo být zničeno — kdyby to byl Boží záměr. Na rozdíl od Boží věčné existence nemůže žádná součást Božího hmotného stvoření zůstat trvalá nezávisle. Jak je vidět na zemi, pokud má hmotné stvoření nadále vydržet nebo si zachovat svou současnou podobu, musí procházet neustálým obnovovacím procesem. V Žalmu 148 je ukázáno, že hmotná nebesa jsou závislá na Boží vůli a na jeho podpůrné síle. V tomto žalmu je nejprve zmínka o slunci, měsíci, hvězdách a jiných součástech Božího stvoření, a 6. verš pak říká o Bohu: „Drží je, aby zůstaly stát navždy, na neurčitý čas. Dal předpis, a ten nepomine.“

Slova z Žalmu 102:25, 26 se vztahují na Boha, ale apoštol Pavel je cituje v souvislosti s Ježíšem Kristem. Boží jediný zplozený Syn se totiž jako Boží Zástupce podílel na stvoření hmotného vesmíru. Pavel staví do protikladu Božího Syna, který zůstává neustále, a hmotné stvoření, jež by Bůh, kdyby se k tomu rozhodl, mohl ‚svinout právě jako plášť‘ a odstranit. (Heb 1:1, 2, 8, 10–12; srovnej 1Pe 2:3, Rbi8, ppč.)

Různá poetická a také obrazná vyjádření. Hmotná nebesa, která díky slunečnímu svitu, dešti, rose, osvěžujícímu větru a dalším atmosférickým vlivům hrají velmi důležitou úlohu v udržování a dobrém rozvoji života na zemi, jsou poeticky popsána jako Boží ‚dobrá zásobárna‘. (5Mo 28:11, 12; 33:13, 14) Bůh otevírá její „dveře“, aby požehnal svým služebníkům, stejně jako když působil, aby na zem padala manna, „nebeské obilí“. (Ža 78:23, 24; Jan 6:31) Oblaka jsou jako „vodní džbány“ v horních místnostech této zásobárny, déšť se lije jakoby ‚propustmi‘ a určité činitele — například hory, nebo dokonce nějaký zázračný Boží zásah — působí, aby se v přesně stanovených oblastech srážely vodní páry a následně pršelo. (Job 38:37; Jer 10:12, 13; 1Kr 18:41–45) Na druhé straně, když Bůh odňal své požehnání, vedlo to někdy k tomu, že se nad zemí Kanaán ‚zavřela‘ nebesa, země byla na pohled tvrdá a nepropustná jako železo, obloha měla měděně zbarvený kovový lesk a ovzduší bez deště bylo plné prachu. (3Mo 26:19; 5Mo 11:16, 17; 28:23, 24; 1Kr 8:35, 36)

To nám pomáhá porozumět znázornění z Ozeáše 2:21–23. Bůh nejdříve předpověděl ničivé následky nevěrnosti Izraele, a nyní mluví o době obnovy Izraele a z toho vyplývajícího požehnání. „V ten den,“ říká, „odpovím nebesům a ta, ta odpovědí zemi; a země, ta odpoví obilí a sladkému vínu a oleji; a ty, ty odpovědí Jezreeli.“ Tím je nepochybně znázorněna prosebná žádost Izraelitů o Boží požehnání, které přijde prostřednictvím řady věcí, jež Bůh stvořil a jež jsou zde vyjmenovány. Z toho důvodu jsou tyto věci zosobněny, jako kdyby mohly předkládat prosbu neboli prosebnou žádost. Izrael žádá o obilí, víno a olej; k vytvoření těchto plodin jsou potřebné živiny a voda ze země; země zase k tomu, aby je vytvořila, potřebuje (neboli obrazně vyžaduje) slunce, déšť a rosu z nebes, a nebesa (jež byla až dosud ‚zavřena‘, protože Jahwe odňal požehnání) na to mohou reagovat jen tehdy, jestliže Bůh přijme prosebnou žádost a opět věnuje národu svou přízeň, a pak uvede do pohybu cyklus plodivých sil. Proroctví poskytuje ujištění, že to udělá.

Ve 2. Samuelově 22:8–15 David používá obraz hrozné bouře zjevně proto, aby na něm znázornil, že Bůh svým zásahem v Davidův prospěch dosáhl jeho osvobození od nepřátel. Symbolická bouře je tak prudká, že otřásá základy nebes a ty se pak ‚ohýbají‘ pod tíží temných, nízkých mraků. Srovnej situaci za doslovné bouře popsanou ve 2. Mojžíšově 19:16–18 a také poetická vyjádření z Izajáše 64:1, 2.

O Bohu‚ Otci nebeských světel‘ (Jk 1:17), je mnohdy řečeno, že „roztáhl nebesa“, jako by to bylo stanové plátno. (Ža 104:1, 2; Iz 45:12) Nebesa, jak atmosférický prostor za dne, tak hvězdné nebe za noci, se z hlediska lidí na zemi jeví jako obrovská klenutá střecha. V Izajášovi 40:22 je uvedeno přirovnání, že jsou roztahována jako „jemný tyl“, a ne jako hrubé stanové plátno. Tím je vyjádřena křehká nádhera této nebeské klenby. Za jasné noci tisíce hvězd vytvářejí na sametově černém pozadí vesmíru opravdu krajkovou pavučinu. Stojí také za povšimnutí, že i obrovská galaxie známá jako Via Lactea neboli Mléčná dráha, ve které leží naše sluneční soustava, při pohledu ze země vypadá jako tenounký tyl.

Z předchozích odstavců je možné vidět, že k porozumění smyslu těchto obrazných vyjádření je vždy nutné brát v úvahu kontext. Když tedy Mojžíš vyzýval „nebesa a zemi“, aby dosvědčily věci, které oznámil Izraeli, rozhodně tím nemínil neživé stvoření, ale spíše inteligentní obyvatele nebes a země. (5Mo 4:25, 26; 30:19; srovnej Ef 1:9, 10; Fil 2:9, 10; Zj 13:6.) Totéž platí o radostném volání nebes a země nad pádem Babylóna, jak je to zapsáno v Jeremjášovi 51:48. (Srovnej Zj 18:5; 19:1–3.) Podobně nebesa, ze kterých se „řine spravedlnost“, jak je to popsáno v Izajášovi 45:8, musí být duchovní nebesa. V jiných případech jsou míněna doslovná nebesa, ale obrazně je řečeno, že se radují nebo že hlasitě křičí. Když Jehova přichází soudit zemi, jak je to napsáno v Žalmu 96:11–13, nebesa spolu se zemí, mořem a polem mají radostný vzhled. (Srovnej Iz 44:23.) Hmotná nebesa také chválí svého Stvořitele stejným způsobem, jako nádherně provedený výrobek přináší chválu řemeslníkovi, který ho vyrobil. Dá se říci, že vypovídají o Jehovově moci, moudrosti a majestátu. (Ža 19:1–4; 69:34)

Izaiáš 40:22 - jsem zde už vysvětlil.

O Bohu ‚Otci nebeských světel‘ (Jk 1:17), je mnohdy řečeno, že „roztáhl nebesa“, jako by to bylo stanové plátno. (Ža 104:1, 2; Iz 45:12) Nebesa, jak atmosférický prostor za dne, tak hvězdné nebe za noci, se z hlediska lidí na zemi jeví jako obrovská klenutá střecha. V Izajášovi 40:22 je uvedeno přirovnání, že jsou roztahována jako „jemný tyl“, a ne jako hrubé stanové plátno. Tím je vyjádřena křehká nádhera této nebeské klenby. Za jasné noci tisíce hvězd vytvářejí na sametově černém pozadí vesmíru opravdu krajkovou pavučinu. Stojí také za povšimnutí, že i obrovská galaxie známá jako Via Lactea neboli Mléčná dráha, ve které leží naše sluneční soustava, při pohledu ze země vypadá jako tenounký tyl.

Prorok Izajáš vyjádřil Boží pohled, když pod inspirací napsal: „Je Jeden, který bydlí nad kruhem země, jejíž obyvatelé jsou jako luční kobylky.“ (Iz 40:22) Bible říká: „[Bůh] opsal kruh na hladině vod.“ (Job 26:10) Vody jsou Božím výnosem ohrazeny na svém stanoveném místě. Nevystupují a nezaplavují pevninu ani neuletí do vesmíru. (Job 38:8–11) Z Božího hlediska má zemský povrch nebo povrch vod pochopitelně kruhový tvar, právě jako se nám jako kruh jeví měsíc na obloze. Předtím něž se objevila pevnina, byl povrch celé zeměkoule tvořen jednou kruhovou (kulovou) masou vzdouvajících se vod. (1Mo 1:2)

Pisatelé Bible často věci popisují ze stanoviska pozorovatele na zemi nebo z jeho konkrétní zeměpisné pozice, stejně jako to přirozeně děláme my dnes. Bible se například zmiňuje o „východu slunce“. (4Mo 2:3; 34:15) Někteří lidé se toho chopili jako příležitosti zdiskreditovat Bibli jako vědecky nepřesnou, a prohlašují, že Hebrejci zemi považovali za střed vesmíru, přičemž si prý údajně mysleli, že slunce obíhá kolem ní. Avšak pisatelé Bible takové přesvědčení nikde nevyjadřují. Titíž kritikové přehlížejí skutečnost, že oni sami používají stejná vyjádření, která se vyskytují ve všech jejich kalendářích. Je běžné slyšet někoho, jak říká, že ‚slunce vychází‘, ‚slunce zapadlo‘ nebo ‚slunce putovalo po obloze‘. Bible také mluví o ‚nejzazším konci země‘ (Ža 46:9), o ‚koncích země‘ (Ža 22:27) o ‚čtyřech nejzazších končinách země‘ (Iz 11:12), o „čtyřech rozích země“ a ‚čtyřech zemských větrech‘ (Zj 7:1). Tato vyjádření nelze považovat za důkaz toho, že Hebrejci si zemi představovali jako čtverec. Číslo čtyři se často používá k označení toho, co je takříkajíc dovršeno, právě jako máme čtyři světové strany a někdy používáme vyjádření „do konců země“ nebo „do čtyř koutů země“ v tom smyslu, že to zahrnuje celou zemi. (Srovnej Ez 1:15–17; Lk 13:29.)

No, co mi na to řekneš Triturusi?

No co bych ti na to nekvalitní plácání mohl říct ? Že mě štveš, protože mě okrádáš o čas. Co znamená stan jsem zde už zpracovat, taktéž symbolické přirovnání ke svitku, takže nechápu proč se na to znovu ptáš. Sad

Re: Triturus, nebeská klenba

"Triturusi ten tvůj obsáhlý výklad ale poněkud pomíjí, že v Bibli se o nebeské klenbě mluví v různých souvislostech, které překlad slovem "prostor" činí krajně neuspokojivým."

Nic víc než jen tvůj subjektivní názor a osobní spekulace. To nemá s významem původního jazyka nic společného = nejde o žádný relevantní důkaz. Já naopak uvedl citace toho co slovo PROSTOR znamená v biblistice a původním jazyce, takže si můžeš říkat co chceš...

Žalm 19:1 :

19 Nebesa oznamují Boží slávu; a prostor ( raqija ) vypráví o díle jeho rukou.

Ezek.1:22 - opět zcela nevhodný verš nepopisující nic reálného, ale vidění :

22 A nad hlavami živých tvorů byla podoba prostoru jako jiskření ledu vzbuzujícího posvátnou úctu, roztaženého nahoře nad jejich hlavami.

Kontext Ezek.1:1 :

1 A stalo se třicátého roku, ve čtvrtém [měsíci], pátý [den] měsíce, když jsem byl uprostřed vyhnaného lidu u řeky Kebar, že se otevřela nebesa a začal jsem vidět Boží VIDĚNÍ.

Vody nad klembou ? Nevím teď o kterém verši mluvíš, ale jestli se to týká toho vidění, tak je to passé.

= JEŠTĚ SLABŠÍ, FAKT STRÁTA ČASU, KDYBYS ALESPOŇ VYBRAL NĚCO POŘÁDNÉHO A PROZKOUMAL VÝZNAM KONTEXTU A NE VYTRHL CO SE TI PRVNÍ NAMANE ... Sad

To je jak dohadovat se s prvňákem...

Zdravím Tritura Píšeš: "... i

plácáš, drž se tématu, já po tobě nikdy nechtěl abys vše co napíšu četl, ale kdybych já měl vyvrátit všechny tvé nesmysly, tak bych se musel zabívat každým z nich zvlášť.

Re: dotazy na Mefíka

Job 38:13 ale vůbec nemluví o tom, že lze podle Bible přirozeně přepadnout přes okraje země. Mluví se zde o Bohu, který by mohl uchopit pevninu ( nikoli zeměkouli jako celek ) za její konce a vytřást z ní její obyvatele ( doslova vyhladit ničemné ) :

13 aby chytil nejzazší konce ( Dosl. „křídla“.) země, aby z ní byli vytřeseni ničemní?

Takže ty verše vytrháváš s významového kontextu a vešina toho co je v Žalmech či u Joba jsou poetické opisy a chytat se jich je krajně nesmyslné - básnická formulace nemusí být zcela shodná 1:1 s reálným popisem.

To jsi mě zklamal, velice SLABÉ !!!

Jer.16:19 :

19 Jahwe, má sílo a má pevnosti, a mé místo k útěku v den tísně, k tobě přijdou národy z konců země ( „Z konců (nejzazších konců, či končin) země.“ Heb. me·’af·sé-’a′rec. Srovnej 25:31.) a řeknou:

Jer.25:31 :

31 ‚Až do nejvzdálenější končiny ( Nebo „nejvzdálenější končiny; nejzazšího konce“. Heb. qeceh′. Srovnej 16:19. Viz Sk 1:8.) země jistě dojde hluk, vždyť Jahwe má spor s národy. Osobně se bude soudit se vším tělem.

= nevidím o tom nic o tom, že země je placatá a lidé přepadávají přes její okraje, jen se zde konstatuje, že některé končiny jsou vzdálené a že pevnina má hranice - konce, když je ohraničena mořem. Navíc, že se už musím opakovat, tak je to psáno z hlediska izraelského území = vzdálené od něj.

Opět nulový důkaz.

Už si říkám, že jsem se na to měl radši vykašlat, jestli i ty další "důkazy" budou tak "neprůstřelné" Sad

Ten stro u Dan.4:7,8 nebyl vůbec skutečný, byl to SEN, který něco symbolizoval. Takže tam to vůbec nemusím řešit.

NUDA Sad

Izaj.11:12 .

. 12 A jistě vyzdvihne signál pro národy a shromáždí rozehnané z Izraele; a rozptýlené z Judy sesbírá ze čtyř nejzazších končin ( Dosl. „křídel“.) země.

No to je zoufalé, to jsou všechno texty na jedno brďo - nemluví se v nich o zeměkouli, ale o pevnině, o území a jeho rozsahu, takových textů jsou ve SZ desítky, to fakt nemá smysl se tím zabývat. Myslel jsem nějaký pádný důkaz a ne tohle ...

Slovo země nemá význam jen jako planeta, ale celou řadu dalších významů :

V Hebrejských písmech se pro zemi jako planetu používá slovo ’e′rec. Výraz ’e′rec se vztahuje (1) na zemi jako protiklad nebe neboli oblohy (1Mo 1:2); (2) na území, krajinu (1Mo 10:10); (3) na zemskou půdu, zemský povrch (1Mo 1:26) a (4) na lidstvo na celé zeměkouli (1Mo 18:25).

Slovo ’adha·mah′ se překládá jako „zemská půda“, „půda“ nebo „země“. Výraz ’adha·mah′ se vztahuje (1) na zemskou půdu jako obdělávaný zdroj potravy, který dává úrodu (1Mo 3:23); (2) na kus zemské půdy, pozemkové vlastnictví (1Mo 47:18); (3) na zemi jako hmotu, půdu, hlínu (Jer 14:4; 1Sa 4:12); (4) na zemskou půdu jako viditelný povrch (1Mo 1:25); (5) na území, krajinu (3Mo 20:24) a (6) na celou zemi, obydlenou zemi (1Mo 12:3). Zdá se, že slovo ’adha·mah′ je etymologicky příbuzné se slovem ’a·dham′, protože první člověk Adam byl vytvořen z prachu zemské půdy. (1Mo 2:7)

V Řeckých písmech označuje slovo ge zemi jako ornou půdu. (Mt 13:5, Cool Je použito k označení materiálu, z něhož byl stvořen Adam, tedy země (1Ko 15:47); k označení zeměkoule (Mt 5:18, 35; 6:19); země jako obydlí pro lidi a zvířata (Lk 21:35; Sk 1:8; 8:33; 10:12; 11:6; 17:26); území, krajiny (Lk 4:25; Jan 3:22); zemské půdy (Mt 10:29; Mr 4:26); souše a pobřeží jako protikladu k mořím nebo vodám. (Jan 21:8, 9, 11; Mr 4:1)

Slovo oi·kou·me′ne, které se v Kralické bibli překládá jako „svět“, označuje „obydlenou zemi“. (Mt 24:14; Lk 2:1; Sk 17:6; Zj 12:9)

Ve všech výše uvedených případech, je význam použitého slova určen jeho tvarem v původním jazyce a zvláště kontextem.

Hebrejci zemi rozdělovali na čtyři čtvrtiny neboli oblasti, které odpovídaly čtyřem světovým stranám. Slova „před“ a „vpředu“ v Hebrejských písmech označují „východ“ a také se tak překládají (1Mo 12:8); „vzadu“ může znamenat „západ“ (Iz 9:12); „vpravo“ může označovat „jih“ (1Sa 23:24) a „vlevo“ lze přeložit jako „sever“ (Job 23:8, 9; srovnej He). Východ byl (v heb.) někdy nazýván také jako východ slunce, například v knize Jozue 4:19. Západ byl (v heb.) označován jako západ slunce. (2Pa 32:30) Využívaly se také zeměpisné rysy. Slovo „Moře“ (Středozemní) se někdy používalo pro označení západu, protože tvořilo téměř celou záp. hranici Palestiny. (4Mo 34:6)

Hebrejské slovo ne′ghev je odvozeno od kořene, který znamená „být vyprahlý“ a často označuje polopouštní oblast již. od judských hor. Slovo ne′ghev také začalo znamenat „jih“ a používá se ve vztahu k jižní straně (4Mo 35:5), k jižní hranici (Joz 15:4) a k jižní bráně (Ez 46:9). Některé překlady nerozlišovaly mezi zeměpisným označením a světovou stranou, což mělo za následek matoucí překlad. Takovým příkladem je 1. Mojžíšova 13:1, kde překlad slova ne′ghev jako „jih“ (AS; ČB-Hč; KJ; Le) vzbuzuje dojem, že Abraham šel na jih od Egypta, ačkoli šel vlastně na sever přes Negeb do Betelu. Tento problém byl v mnoha moderních překladech odstraněn. (AT; EP; He; JB-č; NS; RS)

Kromě obvyklého výrazu ca·fón′ byl sever označován také směrem „vlevo“, protože orientace se určovala z pohledu člověka, který stál obličejem směrem k vycházejícímu slunci. (1Mo 14:15, Rbi8, ppč) Podle toho, jak je slovo „sever“ použito v Písmu, může označovat část země (Ža 107:3; Iz 43:6; Lk 13:29), světovou stranu (2Mo 26:20; 1Kr 7:25; Zj 21:13), severní oblohu (Job 26:7) a různé země a království (včetně Asýrie [Sef 2:13] a Babylóna [Jer 46:10]), jež se rozkládaly poněkud na S a na V od země obývané Izraelity. Ačkoli Babylón, který ležel na řece Eufrat, byl ve skutečnosti na V od Tyru, Ezekiel 26:7 mluví o babylónském králi, jak přichází proti Tyru ze severu. Podobně o neštěstí, které měly od Babylóňanů zakusit Juda a Jeruzalém, je řečeno, že přichází „ze severu“. (Jer 1:14, 15) Důvod je, jak se zdá, ten, že když babylónské vojsko pochodovalo na západ, využilo sev. cestu a vyhnulo se tak průchodu pouští. Jak ukazují babylónské záznamy, byla to ve skutečnosti obvyklá cesta.

Protože o mnoha zemích a královstvích je řečeno, že ležely na severu, jsou pro určení významu označení „sever“ nebo „severní země“ často pomocí kontext a další verše, které se k tomu vztahují. Například Izajáš 21:2, 9 a Daniel 5:28 ukazují, že mezi národy ze „severní země“, o nichž je zmínka u Jeremjáše 50:9, jsou zahrnuti Médové, Peršané a Elamité. Je zjevné, že na národy, které zaútočily na Babylón, se pohlíží jako na sjednocené vojsko neboli jako na „sbor“ či společného nepřítele Babylóna. Mnoho z těchto národů bylo od Babylóna daleko na S (Jer 51:27, 28) a velká část Médie byla přinejmenším na SV od Babylóna. Také samotný útok zřejmě přišel ze severu, protože Kýros zahradil řeku na S od města.

Východ je překladem hebrejského slova miz·rach′, které doslova znamená „východ slunce“ (5Mo 3:27; 1Pa 4:39), a podstatných jmen odvozených od slovesa qa·dham, které znamená „být před“. (Ez 48:2) Když Hebrejci určovali směr, měli ve zvyku stát tváří k východu slunce, což znamenalo, že V byl před nimi, Z byl za nimi, S byl vlevo a J vpravo.

K obecnému označení východního směru se někdy používalo slovo qa·dham jako v 1. Mojžíšově 11:2. Jindy to znamenalo „východ“ ve vztahu k něčemu jinému, jako je to ve 4. Mojžíšově 34:11, kde je použit výraz „na východ od Ajinu“. A někdy to dokonce znamená oblast, která leží vých. a sv. od Izraele — což byla země Moabu a Ammonu, Arabská poušť, Babylón, Persie, Asýrie a Arménie.

Slovo „východ“ se vztahuje na různé národy, které v těchto zemích žily, a mluvilo se o nich jako o „synech Východu“. Job byl nazván největším ze všech „Orientálců“ neboli „synů Východu“. (Job 1:3) Žil v této východní oblasti. Když šel Jákob do Mezopotámie hledat manželku, je o něm řečeno, že šel do země „Orientálců“ neboli „synů Východu“. (1Mo 29:1) Národy na V od Izraele byly také nazývány „synové Východu“ neboli „lidé z Východu“, jak je uvedeno v Soudcích 6:3; 8:10.

Hebrejci označovali směr z hlediska člověka, který je obrácen čelem k východu. Západ byl tedy za nimi a mohl být vyjádřen hebrejským slovem ’a·chór′, jež je přeloženo slovem „zezadu“. (Iz 9:12)

Nejčastěji je „západ“ („západní“) označován hebrejským slovem jam (což znamená „moře“, například u Joz 1:4) zjevně proto, že Středozemní neboli Velké moře leží na západ od Zaslíbené země. (1Mo 28:14; 2Mo 10:19; 38:12; 4Mo 34:6; Ze 14:4) To, zda jam znamená „moře“, nebo zda se jím myslí západ, se musí posoudit podle kontextu. (Joz 15:8–12; 2Pa 4:2–4, 15)

Další hebrejské slovo (ma·‛arav′) označuje buď západ slunce (Iz 43:5; 59:19), nebo západ jako směr. (1Pa 26:30; 2Pa 32:30) V Žalmu 103:12 je použito ke znázornění velké vzdálenosti. Je zde zapsáno uklidňující ujištění o Jehovově milosrdenství, které je prokazováno nedokonalým lidem: „Jak daleko je východ slunce od západu slunce, tak daleko od nás vzdálil naše přestupky.“

Když Ježíš řekl, že mnozí přijdou „z východních končin a ze západních končin“ a spočinou u stolu v Království s Abrahamem, Izákem a Jákobem, je v řeckém textu Matouše 8:11 doslova řečeno, že přijdou „ze svítání a západů“. Zde se řecké slovo dy·sme′ vztahuje na směr západu slunce, tedy na západ. (Int) Dy·sme′ je ve významu „západ“ použito i na jiných místech. (Mt 24:27; Lk 12:54; 13:29; Zj 21:13)

Customize This