Je Darwinova evoluční teorie plagiátem?

Jerry Bergman

(Z http://creation.com/darwin-plagiarism?utm_media=email&utm_source=infobyt... přeložil M. T. – 6/2014. Překlad stál 945 Kč. Článek vyšel v prosinci 2002 v časopisu Journal of Creation 16(3):58-63)


Prolistujte si toto vydání
Předplaťte si Journal of Creation

Někteří historikové jsou přesvědčeni o tom, že všechny hlavní poznatky, za které je v souvislosti s evoluční teorií Darwin oceňován, včetně přírodního výběru, byly ve skutečnosti opsány od jiných vědců. Mnoho, ne-li většinu Darwinových hlavních myšlenek, nacházíme v dřívějších dílech, zejména v pracích jeho dědečka Erasmuse Darwina. Charles Darwin se jen zřídka (pokud vůbec) čestně přihlašoval k těm mnoha osobnostem, od kterých si v hojné míře „vypůjčoval“. Tento přehled pátrá po důkazech pro toto stanovisko a dochází k závěru, že existuje velké množství dokladů, které podporují tento kontroverzní názor.

Běžným (ale mylným) přesvědčením je, že Charles Darwin vymyslel moderní biologickou evoluci včetně přírodního výběru1. Příkladem výroků tohoto typu běžně nalézaných ve vědecké literatuře je třeba názor Michaela Fitche: „Před Darwinem se nikdo nedobral k témuž závěru...kromě Alfreda R. Wallaceho. ... Ale Darwin ho nepochybně předešel ve zformulování teorie evoluce přírodním výběrem“2. Ze studia prací předdarwinovských biologů vyplývá, že na rozdíl od této běžné domněnky, nebyl Darwin prvním moderním biologem, který rozvinul myšlenku organické evoluce cestou přírodního výběru3, 4.

Navíc byla dokonce většina (ne-li všechny) z hlavních myšlenek, připisovaných Darwinovi, diskutována již před ním v odborných publikacích. De Vries si všiml, že někteří kritici došli dokonce k závěru, že Darwin nepřispěl vůbec žádnými novými poznatky k teorii evoluce cestou přírodního výběru5. Ze studia dějin evoluce plyne, že si Darwin „vypůjčil“ všechny své základní myšlenky – někteří mají za to, že vhodnějším slovem by bylo, že spáchal plagiát - , aniž by, jak by se slušelo, řádně uvedl své zdroje. Níže probíráme některé takové případy.

Předdarwinovské moderní teorie biologické evoluce

Moderní teorii biologické evoluce patrně poprvé rozvinul Charles De Secondat Montesquieu (1689-1755), který došel k závěru, že „na počátku existovalo velmi málo druhů organizmů a jejich počet se ´od té doby několikanásobně zvýšil´ přirozenou cestou6. Jiným důležitým evolucionistou byl Benoit de Maillet (1656-1738), jehož kniha o evoluci byla zveřejněna posmrtně roku 1748. V této knize přišel de Maillet s myšlenkou, že ryby byly předky ptáků, savců i člověka 7. Dalším předdarwinovským vědcem byl Pierre-Louis Maupertuis (1698-1759), který došel roku 1751 ve své knize k závěru, že nové druhy zřejmě vznikají šťastným novým zkombinováním různých částí druhů již existujících.

Zhruba v téže době učil francouzský encyklopedista Denis Diderot (1713-1784), že se všechna zvířata vyvinula z jednoho zárodečného organizmu. Tento prototypový organizmus zformoval do oné plejády dnes žijících typů zvířat přírodní výběr. Georges Louis Buffon (1707-1788) dokonce nakonec extrapoloval tuto myšlenku v tom smyslu, že „lidoopi a člověk měli společné předky“ a navíc, že všechna zvířata mají společného předka8. Macrone usoudil, že i když Darwin položil pevnější vědecké základy pro evoluci

    „...sotva byl prvním, kde s touto myšlenkou přišel. Sto let před Darwinem psal francouzský naturalista Georges Buffon o podobnosti mezi různými druhy ptáků i čtvernožců. Vzhledem k těmto podobnostem, a rovněž k velkému zastoupení zdánlivě zbytečných anatomických znaků v přírodě (jako třeba prstů na prasečích nohou), vyjádřil Buffon pochybnosti o tom, že byl každý jednotlivý druh jedinečně stvořen Bohem pátého a šestého stvořitelského dne. Buffon připustil v opatrných formulacích alespoň omezený druh evoluce, který by vysvětlil drobné rozdíly mezi podobnými druhy i hříčky přírody.“9

De Vries poznamenal, že

    „O evoluci, tedy původu nových druhů přestavbou z druhů původních, jako vysvětlení stavu přírody, mluvilo již před Darwinem několik biologů/myslitelů včetně básníka Johanna Wolfganga Goetheho (v roce 1795), Jeana-Baptista de Lamarcka (roku 1809), Darwinova dědečka, žoviálního lékaře-naturalisty-básníka-filozofa Erasmuse Darwina, v Darwinově době pak tak učinil anonymně Robert Chambers roku 1844.“10

Erasmus Darwin

Jedním z nejdůležitějších předdarwinistů byl Darwinův vlastní dědeček Erasmus Darwin (1731-1802). Své představy podrobně vyložil ve dvousvazkovém díle Zoonomia zveřejněném roku 1794. Toto dílo nikterak nezapadlo, nýbrž se prodávalo dobře a bylo dokonce přeloženo do němčiny, italštiny a francouzštiny. Darlington tvrdil, že z hlavy Erasmuse Darwina „pocházejí téměř všechny důležité myšlenky, které se zatím objevily v evoluční teorii“ včetně přírodního výběru11. Ještě ve svém mládí si Charles zajel do Edinburghu, kde měl jeho dědeček mnoho obdivovatelů12. A když už tam byl, vysvětlil mu Robert Grant podrobně Erasmusovy představy o „transmutaci“, jak se evoluce tenkrát nazývala. Darwin ovšem pak už nikdy otevřeně nepřipustil, že jeho dědeček měl zásadní vliv na jeho klíčové myšlenky.

Někteří učenci prosazují dokonce názor, že představy Erasmuse Darwina byly lépe propracované než názory Charlese Darwina. Desmond King-Hele skvěle obhájil názor, že je teorie Charlese Darwina i „ve zralé podobě v pozdějších vydáních Origin of Species v některých důležitých ohledech méně správná než teorie Erasmusova“13. Oba autoři přitom kladli důraz na to, že k evoluci docházelo hromaděním malých, přínosných změn, které pak přírodní výběr vybral. Erasmus napsal, že

    „...za ty dlouhé věky, které uplynuly od počátku existence země, snad miliony let předtím, než se na ní objevil člověk...vznikli všichni teplokrevní živočichové z jednoho živého vlákénka, které nadala VELKÁ PRVNÍ PŘÍČINA životem a schopností získávat nové části, dala mu do vínku nové tendence řízené drážděním, vnímáním, chtěními i interakcemi s ostatními; takže bylo schopno se neustále zlepšovat díky své bytostně vlastní aktivitě a předávat tato zlepšení po generace svým potomkům [pravopis a interpunkce modernizovány autorem, výrazy velkými písmeny převzaty z originálu].“14

Dlouhé pasáže mnoha knih Charlese Darwina opisují téměř doslova Erasmusovy spisy15. King-Hele dokonce tvrdil, že podobnost mezi jejich díly je tak značná, že Darwinův dědeček svému vnukovi „prakticky všechno předem naskicoval“16. Avšak Charles zarytě zavírá před touto skutečností oči ...což je opomenutí, která mu občas vynáší obvinění z plagiátorství. Není těžké si domyslet, že to Darwin skutečně ve velkém dělal, protože i terminologie a jednotlivé formulace jsou pozoruhodně podobné obratům použitým v díle jeho dědečka.17

Navíc byly závěry Erasmuse Darwina v jistém smyslu modernější než závěry Charlese Darwina. Například Charles evidentně přijímal lamarckovskou evoluci větší měrou než činil Erasmus, což je rys, který mu připravil velký trapas18. Když pak vysvětloval evoluci dlouhého žirafího krku, přijímal Darwin „platnost evoluce zapříčiněné ´užíváním-neužíváním´“, ačkoli v tomto případě použil přírodní výběr jako hlavní vysvětlení evoluce žirafího krku19. A nakonec je třeba zdůraznit, že pro oba Darwiny „nebyla evoluční teorie pouhou vědeckou hypotézou, nýbrž zásadním životním postojem.“20

Robert Chambers

Dalším důležitým předdarwinovským myslitelem byl Robert Chambers (1802-1871). Jeho kniha Vestiges of the Natural History of Creation (Stopy dějin Stvoření v přírodě) byla zveřejněna poprvé roku 184421, 22, 23. V analýze této knihy konstatoval Crookshank, že Chambers byl přesvědčen o tom, že žijící lidské rasy jsou produktem evolučního pokroku i regresí. Vestiges nejenže prosazovaly evoluční hypotézu, nýbrž tvrdily, že přírodě „by se dalo nejlépe porozumět podle přírodních zákonů, a nikoli útěkem k zasahováním božstva.“24

Darwin připustil, že bez Chambersovy knihy by patrně nikdy nenapsal The Origin of Species25. Millhauser napsal, že Chambersovo dílo bylo zásadně důležité v darwinovské revoluci i z jiných důvodů. Jedním z nich byla skutečnost, že Chambersovo zpopularizování jeho evoluční teorie ve Vestiges pomohlo připravit cestu pro Darwina. Čtenáři ze střední vrstvy „sáhli po knize s týmž nadšením jako po nejnovějších románech...“26. Vestiges vyšly během pouhých šesti měsíců čtyřikrát, a o pouhých deset let později vyšly opět v deseti vydáních. Dokonce i dnes je mají knihkupci na skladě.27

Mnoho radikálních reformátorů bylo touto knihou mimořádně nadšeno, ovšem ironií zůstává, že vědci „jednomyslně odmítli tuto knihu pro její nekvalitní zoologii i botaniku“26. Nicméně byly Vestiges čteny či probírány téměř ve všech vrstvách britské společnosti28. Stejně důležitá byla skutečnost, že díla Roberta Chamberse byla inspirací pro Thomase Henryho Huxleye, který se stal „Darwinovým buldokem“ a jedním z nejaktivnějších a nejdůležitějších Darwinových žáků.29

Patrick Matthew

Ještě dalším naturalistou, kterého zajímaly hlavní aspekty evoluce, speciálně přírodní výběr, dlouho před Darwinem, byl Patrick Matthew, jehož prvenství později uznali jak Charles Darwin tak Edward Blyth.30, 31 Matthew vlastně

    „...předjímal Darwinovy hlavní závěry o osmadvacet let, ale považoval je za tak málo významné, že je zveřejnil jako dodatek ke své knize...a necítil potřebu dát svým představám pevnou podobu systematickou prací. V této souvislosti si pak při pomyšlení na Darwinovu vytrvalost v jejich zkoumání člověk uvědomí, že Darwin našel v evoluci a podobných pojmech nejen vědeckou teorii o světě, nýbrž své poslání...“.32

Gould si všímá, že: „Matthew, který byl stále naživu a zuřivě kopal, když Darwin zveřejnil Origin, vyjádřil písemně svou frustraci nad tím, že ho Darwin necitoval“33. V odpovědi na Matthewovo evidentně oprávněné rozmrzení mu Darwin poskytl pouze „určitou diplomatickou útěchu v historickém úvodu, o který rozšířil pozdější vydání Originu“. Darwin rovněž reagoval na Matthewův vztek v Gardener´s Chronicle z 21. dubna 1860 takto: „Otevřeně uznávám, že pan Matthew předjal o mnoho let vysvětlení, které jsem nabídl pro původ druhů pod jménem přírodního výběru...“.34

V tomto výroku je implicitně obsažena Darwinova vina. Nicméně se Gould snaží Darwina ospravedlnit omluvou, že Darwin nevěděl o Matthewových názorech na přírodní výběr, protože se objevily pouze v dodatku k Matthewově knize o dřevinách a pěstování stromů. Tak tomu skutečně může klidně být, ale neospravedlňuje to přehlížení, kterému byl Matthew od té doby vystaven. Jeho prvenství by mělo být dnes uznáno, místo toho je však zcela ignorován.

Edward Blyth

Loren Eiseley strávil celá desetiletí snahou vypátrat původ myšlenek, které jsou běžně připisovány Darwinovi. Své závěry shrnul roku 1979 v knize s názvem Darwin and the Mysterious Mr. X (Darwin a záhadný pan X.). Eiseley došel k závěru, že si Darwin „vypůjčoval“ ve značné míře z děl jiných vědců a mnohým z těchto osob nikdy veřejně nepoděkoval. Podle Eiseleye byl jednou z těchto osob, anglický naturalista Edward Blyth (1810-1873), autorem mnoha myšlenek, které byly připsány Darwinovi, a méně ohleduplní kritici budou asi nakloněni dát mnohým z těchto nepřiznaných Darwinových výpůjček, porušujících pravidla, nálepku plagiátů:

    „Nikdo menší než vědecký gigant Charles Darwin byl obviněn z toho, že nepřiznal své intelektuální dluhy vůči badatelům, kteří ho předcházeli. Loren Eiseley, až do své smrti v roce 1977 profesor antropologie a historie vědy na pennsylvánské univerzitě, prostudoval dílo Edwarda Blytha, britského zoologa a Darwinova současníka. Eiseley tvrdí, že Blyth psal o přírodním výběru a evoluci druhů ve dvou samostatných článcích zveřejněných roku 1835 a 1837, celá léta předtím, než byl roku 1859 zveřejněn Darwinův Origin of Species. Eiseley podrobně vypočítává podobnosti ve formulaci textu, užívání neobvyklých slov i výběr příkladů v Blythově a Darwinově díle. I když na řadě míst Darwin Blytha cituje, nezmiňuje se o Blythových článcích, které se přímo týkaly přírodního výběru.“35

Dokonce i Darwinova kniha The Descent of Man (1871) byla, jak tvrdí Eiseley, do značné míry opsána z děl jiných autorů jako třeba z knihy Carla Vogta z roku 1864 Lectures on Man (Přednášky o člověku). Eiseley konstatuje, že Darwinovy představy o evoluci člověka v této knize byly jen „ zřídka nové“ a „nemohly být od doby Originu tak rychle nově promyšleny...Nicméně svět chtěl slyšet, co měl autor Originu na srdci, pokud jde o evoluci člověka“36. Třebaže je skutečnost, že mnoho přírodovědců Darwina předešlo, nyní všeobecně uznávána, pokusili se někteří, na smrt oddaní Darwinovi obhájci – třeba zesnulý Stephen J. Gould, - podle názoru autora tohoto přehledu zcela neúspěšně, ospravedlnit (či dokonce popřít) Darwinovu neupřímnost přiznat původ „svých“ myšlenek.

Gould31 tvrdí, že byl Darwin ovlivněn mnoha lidmi a že se jeho představy mohly rodit tangenciálně (tak, jak se to nepochybně dělo u Wallaceho). Třebaže Gould37 tvrdí, že „všichni dobří biologové“ psali „v generacích před Darwinem“ o přírodním výběru, má za to, že obvinění z plagiátu nejsou úplně oprávněná, protože jisté aspekty Darwinovy teorie byly jeho unikátní. Tak tomu sice skutečně může být, nad Darwinem však přesto stále visí mračno podezření. Velmi blízká podobnost Darwinových představ s představami mnoha jeho předchůdců – a dokonce i konkrétní formulace, které Darwin použil – svědčí o tom, že slovo „podezření“ je velmi shovívavou interpretací situace. Je pravda, že se Darwinovy a Blythovy myšlenky v některých nepodstatných podrobnostech opravdu lišily, ale podle názoru autora tohoto přehledu byla Blythova teorie přírodního výběru daleko blíže poznatkům empirického výzkumu, jak tehdejšího, tak dnešního, než teorie Darwinova. Konkrétně jde o to, že Darwin chápal přírodní výběr jako tvůrčí sílu v evoluci, „pozitivní náboj pro evoluční změny“, zatímco Blyth ji chápal spíše jako sílu negativní, která způsobuje zánik druhů.

Darwinův názor byl ostatními dopodrobna vyvrácen a nebudeme zde o něm mluvit. Postačí konstatování, že přírodní výběr umí vyloučit určité znaky pouze tak, že odstraní organizmy, které tyto znaky nesou, a otevře nové ekologické niky. Nedokáže vytvářet znaky nové. Tuto skutečnost si uvědomovali vědci dokonce už v Darwinově době. Například Richard Owen se o tomto problému rozepisoval velmi často. Například v jednom dopisu použil Owen

    „...tutéž analogii k tomu, aby znovu na přirovnání demonstroval zásadní námitky, vyjádřené při prvním zveřejnění Darwinova díla Origin of Species roku 1859; totiž, že ačkoli je přírodní výběr platným mechanizmem k vysvětlení rozrůzňování druhů v průběhu doby, neodpověděl na zásadnější otázku původu dědičných individuálních rozdílů, které následně „přírodní výběr“ zvolí jako prostředek umožňující přežití v měnícím se prostředí, které organizmus obklopuje. Owen byl přesvědčen, že neodpovíme-li na otázky kolem děděných variací, neporozumíme plně tomu, jak vznikají jednotlivé druhy. Darwin sám se přiznal: „Naše neznalost v oblasti variačních pravidel je obrovská“ [kurzíva ode mě].“38

Také ostatní obviňovali Darwina z plagiátu

Třebaže si někteří myslí, že není namístě soudit Darwina podle nynějšího pojetí plagiátu, obvinění z něho vznesli poprvé Darwinovi vědečtí kolegové pouhých pár let poté, co zveřejnil své klasické dílo Origin of Species:

    „Eiseley není jediným kritikem Darwinova chápání původnosti či převzetí určité myšlenky. Darwina obvinil z nečestnosti na tomto poli i jeho současník, literární kritik Samuel Butler, který o něm prohlásil, že v tichosti přehlíží ty, kdo se dopracovali k představám podobným jeho. Však také je v prvním vydání Darwinova On the Origin of Species z roku 1859 jen málo zmínek o jeho předchůdcích.“39

Když esejista a romanopisec Samuel Butler (1835-1902) „obvinil Darwina z toho, že opomíjí evoluční spekulace Buffona, Lamarcka i svého vlastního dědečka Erasmuse, charakterizuje Gould Darwinovu reakci na tento výpad jako „mlčení“40. Evidentně si vědom toho, že podobná obvinění zřejmě nebyla bezpodstatná, zmínil se Darwin ve třetím vydání své knihy Origin trochu obšírněji o zdrojích svých představ. Nicméně „Když se podobné výpady opakovaly, rozšířil ve třech následujících vydáních Originu historickou studii, která knihu provází.“40 Jeho ústupek však nebyl

    „...stále dost velký na to, aby umlčel všechny kritiky. Roku 1879 zveřejnil Butler knihu s názvem Evolution Old and New (Staré a nové pojetí evoluce), ve které obvinil Darwina z přehlížení evolučních spekulací Buffona, Lamarcka i Darwinova vlastního dědečka Erasmuse. Darwinův syn Francis v této souvislosti poznamenal: ´Celá aféra mého otce velmi bolela...´“.41

Jistě je nasnadě, proč ona aféra Darwina „velmi bolela“. I jiní totiž byli toho názoru, že Darwinovo plagiátorství daleko přesahovalo pouhé přejímání izolovaných formulací či dokonce vypůjčování si myšlenek bez uvedení jejich původu.

Alfred Russel Wallace

Dokonce i běžně oslavovaný hlavní Darwinův přínos k evoluci, koncepci přírodního výběru, vymysleli již před ním jiní, jako třeba William Charles Wells roku 1813 a později Alfred Russel Wallace (1823-1913). Roku 1858 poslal Wallace Darwinovi výtisk časopisu se svým článkem popisujícím nezávisle objevenou teorii evoluce cestou přírodního výběru. Třebaže Leslie došel k závěru, že „Darwin kul pikle, aby oloupil Wallaceho o uznání za objev přírodního výběru“42, tvrdí jiní, že byl Darwin zahnán do kouta a že mu nezbylo nic jiného než přijmout Wallaceho jako spoluautora svého prvního článku o přírodním výběru. Stent usoudil, že to nebyl Darwinův smysl pro fair play, který ho přiměl k uznání Wallaceova spoluautorství, nýbrž spíše jeho strach, že mu jeho objev ostatní vyfouknou před nosem43. Brackman tvrdí, že údajné Darwinovo plagiátorství Wallaceho myšlenek bylo „jedním z největších přečinů v dějinách vědy“. Dodává, že „Darwin a jeho dva významní vědečtí přátelé spřádali nekalé plány, aby zajistili prioritu a uznání“ za evoluční teorii a především za mechanizmus evoluce, přírodní výběr, Charlesu Darwinovi44. Zoolog Williams užívá ještě silnějších slov, když tvrdí, že Brackman ukázal, že „Darwin ukradl (a to doslova) celou teorii Wallacemu“ [poznámka v závorce pochází z původního textu].45

Důkazy pro toto tvrzení zahrnují podobnosti v jednotlivých formulacích, výběr stejných konkrétních příkladů k podpoře teorie i užívání jistých vzácně užívaných slov. Broad a Wade jasně demonstrují, že dokonce i Darwinovi současníci jako třeba Samuel Butler kritizovali Darwina za to, že „ v tichosti přecházel ty, kdo se dopracovali k podobným představám“ dříve než on.

Kenyon dokonce soudí, že slavný takzvaný společný článek Darwina a Wallaceho byl ve skutečnosti zveřejněn bez Wallaceova vědomí!46

Ať už si Darwin přisvojil některé Wallaceho myšlenky či nikoli, dařilo se mu každopádně sklízet téměř všechno uznání za evoluční teorii. Wallace je dnes do značné míry neznámý, nepočítáme-li malou skupinku darwinologů. Brooks píše, že o Wallaceho se začal zajímat, když připravoval přednášky pro studenty na téma

    „...evoluce z pohledu porovnávání původních vědeckých příspěvků k tomuto tématu. Všechny ročníky začínaly četbou Wallaceho článku „o zákonech“ z roku 1855, společných článků Darwin-Wallace a Darwinova On the Origin of Species. Poté, co se takovýto cyklus přednášek několikrát opakoval, vyvstávaly stále zřetelněji podobnosti koncepcí včetně jejich konkrétní formulace v článcích Wallaceových a několika kapitolách, ale zejména kapitole IV, v Darwinově knize z roku 1859, což bylo stále znepokojivější. Šlo tu opravdu o náhodné shody dvou zcela nezávislých pohledů? Nebo Darwin nějakým způsobem využil Wallaceho články a rukopis? – možnost, o které se Darwin nikdy ani náznakem nezmínil. Pochyby tak stále hlodají; šlo o příliš mnoho podobností...ale, jak jsem poznamenal v předchozí kapitole, nikde v kapitole IV neexistuje zmínka o Wallaceho díle“ [kurzíva ode mě].47

Na základě dlouhodobého studia Wallaceho i Darwina usoudil Brooks, že „se Wallaceho myšlenky jeví být, aniž to je v knize uvedeno, základem kapitoly IV Origin of Species, kapitoly, kterou Darwin sám považoval za klíčovou část svého díla.“48

Rhawn je v otázce Darwinova plagiátorství ještě otevřenější a soudí, že důvodem pro jeho nemravné chování byla sláva.

    „S tím, jak se mu sláva opakovaně vytrácela, stával se Darwin rostoucí měrou uzavřeným a sklíčeným. V přírodních vědách byl diletant, pak strávil 15 let studiem vilejšů, o kterých napsal čtyři krátké články. A pak, 8. června 1858, dostal dopis od Alfreda Russela Wallaceho s přiloženými dvanácti stranami shrnujícími Wallaceho představy o evoluci, tj. o přírodním výběru. Wallace byl renomovaným přírodovědcem a autorem řady článků o evoluci, které Darwin četl a o které se zajímal. Z ostrova blízko Bornea poslal Wallace Darwinovi svou monografii. Dílo bylo naprosto skvělé! Darwin poté tvrdil, že dospěl nedávno ke stejným závěrům, a tak si Wallaceovu teorii přivlastnil.“49

Rhawn rovněž uvádí důsledky zveřejnění tohoto článku:

    „Darwin okamžitě zanechal studia vilejšů a začal horečně pracovat na knize, syntéze myšlenek Blytha, Wellse, Pritcharda, Lawrenceho, Naudina a Buffona: On the Origin of Species by Means of Natural Selection, kterou zveřejnil v listopadu 1859, téměř 18 měsíců poté, co dostal Wallaceův článek.“49

Podle Rhawna se Darwin do velké míry při práci na zmíněné knize opíral o Wallaceův článek a jeho motivace byla přitom zřejmě stejná jako motivace často pozorovaná u vědců dnešních:

    „Jak Darwin dobře věděl, tato „syntéza“ a teorie „přírodního výběru“ by mu zajistila světovou slávu. Darwin, jeho přátelé s dobrými styky ve vědecké komunitě i jeho žáci si dali mimořádnou práci s tím, aby přepsali dějiny a spřádali mýty o Darwinových zcela bezvýznamných pozorováních během plavby na „Beagle“ v mládí – pozorováních, která se v podstatě nelišila od četných přírodovědců píšících a publikujících v oné době.“49

Je jasné, že ještě zůstává mnoho nevyřešených problémů, obklopujících Darwinovo nejslavnější dílo, které je třeba rozřešit.

Souhrn

Existuje široká shoda v tom, že všechny hlavní myšlenky o biologické evoluci, které Darwin vyslovil a publikoval, řekl už někdo před ním. Jak poznamenává Kitcher:

    „...kreacionisté přišli s „kreačním modelem“ původu života na zemi. Jejich příběh byl založen na doslovném chápání knihy Genesis....Potíž s tímto kreačním modelem spočívá v tom, že byl z vynikajících důvodů přírodovědci opuštěn už mnoho desítek let před tím, než Charles Darwin napsal The Origin of Species“. Přírodovědci, kteří kreační model opustili, byli vesměs velmi zbožní lidé. [kurzíva ode mě].50

Třebaže byl Charles Darwin mimořádně úspěšný při popularizaci myšlenky organické evoluce cestou přírodního výběru, zejména mezi vědeckou komunitou, nebyl původcem hlavních částí teorie, jak se běžně má za to. A není původcem ani těch aspektů evoluce, za které je dnes nejčastěji chválen, včetně přírodního výběru a sexuálního výběru. Nechával však své čtenáře v domnění, že tyhle i jiné myšlenky jsou z jeho hlavy. V jedné studii o Darwinovi napsal Gould, že:

    „Darwin prostě miloval svou skvělou teorii přírodního výběru – mocný myšlenkový impuls, který často ve svých dopisech označoval za své drahé „dítě“. Ale jako všichni dobří rodiče, chápal omezení a vyžadoval kázeň. Věděl, že složité a rozsáhlé fenomény evoluce nelze plně vystihnout jakoukoli jednou příčinou, ani příčinou tak všestrannou a mocnou, jako je výtvor jeho mozku.“51

Dnes máme jasné důkazy prokazující to, že si Darwin „vypůjčoval“ – a v některých případech doslova opisoval – celý text či jeho podstatné části svého „drahého dítěte“ od jiných badatelů, zejména od svého dědečka. A tohle nebyl „jeho vlastní duševní výtvor“ ani jeho dítě, nýbrž myšlenky jiných, které si přivlastnil, aniž by autorům vzdal čest.

Odkazy

1. Bowden, M., The Rise of the Evolution Fraud, Sovereign Publications, Bromley, Kent, p. 1, 1982.
2. Fitch, M., Universal Evolution, Gorham Press, Boston, p. 68, 1913.
3. Thompson, B., The History of Evolutionary Thought, Star Bible & Tract Corp, Fort Worth, 1981.
4. Glass, B., Temkin, O. and Straus, W., Forerunners of Darwin: 1745–1895, The Johns Hopkins Press, Baltimore, 1959.
5. De Vries, A., The enigma of Darwin, Clio Medica 19(1–2):136–155, 1984; p. 145. Return to text.
6. De Beer, G., Introduction in the 1969 reprint of: Chambers, R., Vestiges of the Natural History of Creation, p. 11, 1969.
7. De Beer, Ref. 6, p. 12.
8. De Beer, Ref. 6, p. 14.
9. Macrone, M., Eureka! Barnes & Noble, New York, p. 150, 1994.
10. De Vries, Ref. 5, p. 145.
11. Darlington, C.D., The origin of Darwinism, Scientific American 200(5):60–66, 1959; p. 62.
12. Zimmer, C., Evolution: The Triumph of an Idea, HarperCollins, New York, p. 14, 2001.
13. King-Hele, D., Erasmus Darwin, Charles Scribner’s Sons, New York, p. 81, 1963.
14. Darwin, E., Zoonomia: Or the Laws of Organic Life, J. Johnson, London, 1794; reprinted by AMS Press, New York, p. 505, 1974.
15. King-Hele, Ref. 13, p. 99.
16. King-Hele, Ref. 13, p. 89.
17. King-Hele, Ref. 13, p. 87.
18. King-Hele, Ref. 13, p. 81–82.
19. Gould, S.J., Leonardo’s Mountain of Clams and the Diet of Worms, Harmony Books, New York, p. 312, 1989.
20. King-Hele, Ref. 13, p. 90.
21. Millhauser, M., Just Before Darwin, Wesleyan University Press, Middletown, 1959.
22. Chambers, R., Vestiges of the Natural History of Creation, John Churchill, London, 1844; reprinted by Leicester University Press, Leicester, 1969.
23. Chambers, R., Explanations: A Sequel to ‘Vestiges of the Natural History of Creation’, Carey, Hart, 1845.
24. Richards, R.J., Commotion over evolution before Darwin, American Scientist 89(5):454–456, 2001; p. 454.
25. Crookshank, F.G., The Mongol in our Midst, E.P. Dutton & Company, New York, p. 1, 1924.
26. Richards, Ref. 24, p. 455.
27. Richards, Ref. 24, p. 454.
28. Secord, J.A., Victorian Sensation: The Extraordinary Publication, Reception, and Secret Authorship of Vestiges of the Natural History of Creation, University of Chicago Press, Chicago, 2001.
29. De Beer, Ref. 6, p. 35.
30. Darlington, Ref. 11, p. 53
31. Gould, S.J., Darwin vindicated! New York Review of Books 26(1):36–38, 1979; p. 38.
32. Huxley, F., A reappraisal of Charles Darwin, The American Scholar, Autumn, p. 489, 1959.
33. Gould, S.J., The Structure of Evolutionary Theory, Harvard University Press, Cambridge, p. 138, 2002.
34. Quoted in Gould, Ref. 33, p.138.
35. Garfield, E., From citation amnesia to bibliographic plagiarism, Current Contents 23:503–507, 1980; pp. 504–505.
36. Eiseley, L., Darwin and the Mysterious Mr. X, Dutton, New York, p. 201, 1979.
37. Gould, Ref. 33, p. 137.
38. Gruber, J., Owen was right, as Darwin’s work continues, Nature 413:669, 2001.
39. Broad, W. and Wade, N., Betrayers of the Truth, Fraud and Deceit in the Halls of Science, Simon & Schuster, p. 31, 1982.
40. Gould, Ref. 31, p. 36.
41. Broad and Wade, Ref. 39 p. 31.
42. Leslie, M., Into the limelight, Science 294(5549):2059, 2001.
43. Stent, G., Paradox of Progress, W. H. Freeman, San Francisco, p. 84, 1978.
44. Brackman, A., A Delicate Arrangement: The Strange Case of Charles Darwin and Alfred Russel Wallace, Times Books, New York, from the introduction, 1980.
45. Williams, K., The origin of Darwinism, The New Republic 187(17):31, 1982.
46. Kenyon, A., Darwin’s ‘Joint Paper’, Journal of Creation 14(3):72–73, 2000.
47. Brooks, J.L., Just Before the Origin: Alfred Russel Wallace’s Theory of Evolution, Columbia University Press, New York, p. 239, 1984.
48. Brooks, Ref. 47, quoted from book jacket.
49. Rhawn, J., Astrobiology: The Origin of Life and Death of Darwinism, University of California, San Jose, pp. 223–226, 2000.
50. Kitcher, P., Should Evolution be Taught in Schools? Slate.msn online journal, p. 1, 1999.
51. Gould, S.J., Darwinian fundamentalism, New York Review of Books, p. 1, 12 June 1997; .

PřílohaVelikost
00625-5.7.2014-je_darwinova_evolucni_teorie_plagiatem.doc829 KB
Průměr: 2.3 (3 votes)
Customize This