díky triturusi!!!!

good job!!!

Ondra

Stačí ?

.

"když třeba žádná konečnost nemusí být! samozřejmě je takové "běhání dokola", protože nikdo neví jaká je pravda......"

myslis ve smyslu, "vsem je tam tak dobre, ze se odtamtud nikdo nevraci"

ZDÁ se, že tisíce let hledání vědecké pravdy položily dobrý základ pro další výzkum. Dalšímu pokroku určitě nic nemohlo stát v cestě. A přece, jak říká publikace The Book of Popular Science, „ve třetím, čtvrtém a pátém století našeho letopočtu se vědě dařilo špatně“.

K této situaci významně přispěly dvě okolnosti. V prvním století začala příchodem Ježíše Krista nová náboženská éra. A o několik desetiletí dříve, v roce 31 př. n. l., se zrodila nová politická éra založením římské říše.

Římané, na rozdíl od řeckých filozofů, kteří jim předcházeli, „se více zabývali řešením každodenních životních problémů než hledáním abstraktní pravdy“, říká výše uvedená publikace. Je proto logické, že „jejich přínos pro základní výzkum byl nepatrný“.

Římané však byli nápomocni při předávání vědeckých poznatků, které se do té doby nashromáždily. V průběhu prvního století například Plínius Starší shromáždil vědecké poznatky do díla, které se nazývalo Přírodověda. Zachovaly se v něm — i když ne bez chyb — různé druhy vědeckých informací, které by jinak byly pro další generace ztraceny.

Pokud jde o náboženství, rychle se rozrůstající křesťanský sbor se na tehdejším vědeckém zkoumání nepodílel. Ne že by křesťané byli proti vědeckému zkoumání jako takovému, ale hlavním cílem křesťanství, jak to stanovil sám Ježíš, jednoduše bylo pochopení a šíření náboženské pravdy. — Matouš 6:33; 28:19, 20.

Před koncem prvního století již začali odpadlí křesťané překrucovat náboženskou pravdu, kterou měli podle příkazu šířit. To později vedlo k vytvoření odpadlé formy křesťanství, jak to bylo předpověděno. (Skutky 20:30; 2. Tesaloničanům 2:3; 1. Timoteovi 4:1) Další události ukázaly, že odmítnutí náboženské pravdy bylo spojeno s postojem lhostejnosti — někdy dokonce i odporu — vůči vědecké pravdě.

„Křesťanská“ Evropa ztrácí vůdčí postavení

The World Book Encyclopedia ukazuje, že ve středověku (od 5. do 15. století) „se evropští učenci zajímali více o teologii neboli studium náboženství než o studium přírody“. A skutečnost, že „zdůrazňovali více spásu než zkoumání přírody“, jak uvádí dílo Collier’s Encyclopedia, „bylo pro vědu spíše brzdou než podnětem“.

Kristovo učení ovšem nemělo sloužit jako taková zábrana. Spletitá změť falešných náboženských názorů křesťanstva, včetně nadměrně zdůrazňované záchrany domnělé nesmrtelné duše, však takový vývoj podpořila. Vzdělání bylo převážně pod kontrolou církve a pěstovalo se hlavně v klášterech. Tento náboženský postoj zpomalil hledání vědecké pravdy.

Od začátku našeho letopočtu byly vědecké otázky ve srovnání s teologií druhořadé. Prakticky jediný vědecký pokrok, který by stál za zmínku, byl dosažen v oblasti medicíny. Například Aulus Celsus, římský lékař prvního století, který byl nazýván „Hippokratem Římanů“, popsal to, co se dnes pokládá za klasickou medicínu. Řecký farmakolog Pedanios Dioskorides, vojenský lékař Neronových římských armád, vypracoval vynikající učebnici farmakologie, jež byla používána ve velkém měřítku po celá staletí. Řek Galén, který žil ve druhém století, položil základ experimentální fyziologie a ovlivnil tím lékařské názory a postupy nejen ve své době, ale po celý středověk.

Období vědecké stagnace pokračovalo dokonce ještě po 15. století. Je pravda, že evropští vědci udělali během té doby nějaké objevy, ale většinou tyto objevy nebyly původní. Časopis Time uvádí: „[Číňané] byli prvními odborníky přírodních věd na světě. Dlouho před Evropany uměli používat kompas, dělat papír a střelný prach [a] znali tisk pomocí ruční sazby.“

V „křesťanské“ Evropě vzniklo všeobecné vakuum vědeckých myšlenek, a do popředí se proto dostaly nekřesťanské kultury.

Obroda vědy revolucí

VE DRUHÉ polovině osmnáctého století začal být svět neklidný, protože revoluce změnily politický obraz Ameriky a později i Francie. V Anglii mezitím začal zvláštní druh revoluce; byla to průmyslová revoluce. Ta měla hodně společného s dalším druhem revoluce, totiž s revolucí vědeckou.

Renesanci vědy datují někteří lidé od čtyřicátých let 16. století, kdy polský astronom Mikuláš Koperník a belgický anatom Andreas Vesalius vydali knihy, které hluboce ovlivnily vědecké myšlení. Jiní kladou tuto změnu do dřívější doby, do roku 1452, kdy se narodil Leonardo da Vinci. Leonardo byl neúnavný experimentátor a shromáždil četné vědecké poznatky. Rozpracoval myšlenky, které byly v některých případech zárodkem vynálezů zdokonalených o staletí později — tak to bylo například s letadlem, vojenským tankem a padákem.

Podle Ernesta Nagela, emeritního profesora na Kolumbijské univerzitě, „vědě se dostalo v západní společnosti oficiálního uznání teprve v sedmnáctém a osmnáctém století, kdy se mohla rozvíjet“. Když k tomu došlo, znamenalo to zásadní obrat v dějinách lidstva. Kniha The Scientist uvádí: „Zhruba mezi roky 1590 a 1690 se mnoho nadaných lidí. . . zasloužilo o rozkvět výzkumu, takže toto období bylo sotva srovnatelné s jakýmkoli jiným stoletým obdobím.“

Mystifikace zatemňuje cestu

Pseudovědecké názory vzkvétaly stejně jako mystifikátoři, jejichž nesprávné teorie stály v cestě pravému vědeckému pokroku. Jednou z nich byla flogistonová teorie. Řecké slovo „phlogiston“ znamená „zapálený“. V roce 1702 začal toto slovo používat George Ernst Stahl, který se domníval, že se flogiston uvolňuje, když se zapálí hořlavé materiály. Pokládal flogiston spíše za princip než za skutečnou látku, ale během let vznikla představa, že to je skutečná látka. Teprve v období let 1770 až 1790 dokázal Antoine–Laurent de Lavoisier vyvrátit tuto teorii.

The Book of Popular Science připouští, že ačkoliv flogistonová teorie „byla naprosto nesprávná, po nějakou dobu představovala pracovní hypotézu, která zdánlivě vysvětlovala mnohé přírodní jevy. Byla prostě jednou z mnoha vědeckých domněnek, která byla zvážena na vahách a v průběhu let shledána nedostatečnou.“

Jinou mystifikací byla alchymie. Harrap’s Illustrated Dictionary of Science (Harrapsův ilustrovaný slovník vědy) definuje alchymii jako „směs filozofie, mysticismu a chemických postupů, která vznikla před křesťanskou érou a různými cestami se snažila o přeměnu obecných kovů ve zlato, o prodloužení života a hledala tajemství nesmrtelnosti“. Než byla zavržena, pomohla položit základy moderní chemie. Tato přeměna v chemii byla dovršena ke konci 17. století.

A tak přestože flogistonová teorie a alchymie byly mystifikací, měly přece jen své světlé stránky. To však nelze říci o lidských mystifikátorech, kteří z důvodů svého náboženského přesvědčení pěstovali protivědecké postoje. Soupeření mezi vědou a teologií — kdy se obě prohlašovaly za výlučnou autoritu v otázkách vesmíru — vedlo často k otevřenému střetu názorů.

Ve druhém století n. l. například slavný astronom Ptolemaios vytvořil geocentrickou teorii. Měl za to, že se planety pohybují po kružnicích a střed kružnice, který se nazývá epicykl, se také pohybuje po obvodu nějaké kružnice. Tato teorie byla přinejmenším matematicky důmyslná, vysvětlovala zdánlivé pohyby Slunce, Měsíce, planet a hvězd na nebi a byla všeobecně přijímána až do 16. století.

Koperník (1473–1543) vypracoval jinou teorii. Byl přesvědčen, že Slunce stojí, zatímco planety včetně Země obíhají kolem něj. Pokud by tato představa — pohybující se Země, která není středem vesmíru — byla pravdivá, mělo by to dalekosáhlé důsledky. Za necelých sto let učinil italský astronom Galileo Galilei pomocí teleskopů pozorování, které ho přesvědčilo, že Koperníkova hypotéza o Zemi obíhající kolem Slunce je skutečně pravdivá. Katolická církev však odmítla Galileův názor jako kacířský a donutila ho, aby odvolal.

Náboženské omyly vedly k tomu, že teologové popírali vědeckou pravdu. Teprve až téměř po 360 letech církev zbavila Galilea obvinění. Časopis L’Osservatore Romano v týdenním vydání ze 4. listopadu 1992 uznal v případě Galilea „předpojatý právní omyl“.

tru.boy@seznam.cz

pošli mi prosímtě jakýkoliv informace týkající se "smrti"

předem díky

SLYŠELI jste někdy o řeckém matematikovi a astronomovi, který se jmenoval Eratosthenés? Je velmi dobře znám zvláště mezi astronomy. Proč se mezi nimi těší velké úctě?

Eratosthenés se narodil kolem roku 276 př. n. l. Vzdělání získal v Aténách, ale velkou část života strávil v egyptské Alexandrii, která tehdy byla pod řeckou nadvládou. Asi v roce 200 př. n. l. se Eratosthenés rozhodl, že pomocí obyčejné tyče zjistí rozměry zeměkoule. Možná vás napadne, že něco takového ani nejde. Jak to tedy Eratosthenés udělal?

Všiml si, že ve městě Syene (nyní Asuán) je v poledne prvního letního dne slunce přímo v nadhlavníku. V tu dobu totiž dopadají sluneční paprsky i do těch nejhlubších studní a nevrhají žádný stín. Avšak v Alexandrii, která ležela 5 000 stadií na sever od Syene, bylo v poledne v tentýž den roku vidět stín. A tak Eratosthenés dostal nápad.

Použil gnómon, což byla obyčejná svislá tyč, a když bylo slunce v poledne v nadhlavníku, změřil úhel stínu, který tyč v Alexandrii vrhala. Určil, že to bylo 7,2 stupně od svislice.

Eratosthenés věřil, že země je kulatá, a že její obvod tudíž má 360 stupňů. Vydělil proto číslo 360 hodnotou úhlu, který naměřil, tedy 7,2. Jaký byl výsledek? Zjistil, že změřený úhel tvoří padesátinu celého kruhu. Z toho vyvodil, že vzdálenost ze Syene do Alexandrie, což bylo 5 000 stadií, musí být padesátinou obvodu země. Když tedy 5 000 vynásobil 50, dospěl k závěru, že obvod země je 250 000 stadií.

Jak přesný byl tento údaj ve srovnání s dnešními výpočty? Vzdálenost 250 000 stadií odpovídá 40 000 až 46 000 kilometrů. Pomocí satelitu astronomové určili, že obvod země měřený přes póly je 40 008 kilometrů. To znamená, že před 2 000 lety Eratosthenés změřil obvod země s velmi malou odchylkou od současného údaje. To je ještě pozoruhodnější, když si uvědomíme, že k měření použil jen tyč a logickou úvahu. Tuto geometrickou metodu dnes astronomové používají k měření vzdáleností mimo naši sluneční soustavu.

Někoho možná zaujme, že Eratosthenés věděl o tom, jaký tvar země má. I vzdělaní lidé totiž ještě před několika staletími věřili, že země je plochá. To, že země je kulatá, vyvodili starověcí Řekové ze svých vědeckých pozorování. Ale asi 500 let před tím, než žil Eratosthenés, byl jeden hebrejský prorok inspirován k tomu, aby napsal: „Je Jeden [Bůh], který bydlí nad kruhem země.“ (Izajáš 40:22) Izajáš nebyl vědcem. Jak se tedy dozvěděl, jaký tvar země má? Tuto pravdu mu zjevil Bůh.

[Poznámka pod čarou]

Stadion byla řecká délková míra. I když se tato míra na různých místech lišila, odhaduje se, že jedno stadion odpovídá 160 až 185 metrům.

Sluneční paprsek

Syene

7,2°

Alexandrie

7,2°

Termín „geometrie“ pochází také z řečtiny a doslova znamená „měření země“. Zabývá se studiem vzdáleností, plochy, objemu a jiných vlastností čar a tvarů. Existují praktické vzorce pro jakýkoli útvar v dvojrozměrném nebo trojrozměrném prostoru. Tyto vzorce denně používají vědci, technici a architekti k tomu, aby spočítali, kolik materiálu budou potřebovat. Matematika však není jen aritmetika a geometrie.

Dalšími odvětvími matematiky jsou například algebra a diferenciální a integrální počet. V průběhu staletí se matematika stala skutečně univerzálním jazykem, který je společný všem lidem bez ohledu na jejich kulturu, náboženství nebo pohlaví. Ve vědě, průmyslu, obchodě i v každodenním životě může člověk díky matematice řešit některé velmi složité otázky. Ať už se snažíme odhalit záhady vesmíru nebo sestavit rodinný rozpočet, klíčem k úspěchu je ovládat řeč čísel.

Možná jste ve škole matematiku neměli dvakrát v oblibě, ale proč svůj vztah k ní nepřehodnotit? Je to jako se studiem jazyků — nejlépe se matematiku naučíme, když ji budeme používat. Snažte se o to každý den. Zkuste řešit matematické rébusy. Jediná pozitivní zkušenost může váš názor na matematiku změnit. A jistě také posílí vaše ocenění pro moudrost Velkého Matematika, JHWH Boha, který na samém počátku všechny tyto úchvatné principy stanovil.

Aritmetika (termín odvozený z řeckého slova, které znamená „počet“) je považována za nejstarší odvětví matematiky a její kořeny sahají tisíce let nazpět. Používali ji už obyvatelé starověkého Babylóna, Číny a Egypta. Aritmetika nám poskytuje základní prostředky, které denně potřebujeme k tomu, abychom počítali a měřili věci kolem nás.

„Když obrátíme pozornost k lidské mysli, také najdeme struktury udivující spletitosti,“ uvádí profesor A. Noam Chomsky. „Jedním z příkladů toho je řeč, ale není jediný. Pomysleme jen na schopnost mozku pracovat s abstraktními pojmy číselné soustavy, [schopnost, která se zdá být] pro člověka charakteristická.“

Profesor Paul Davies se zamýšlel nad schopností mozku vypořádat se s abstraktním oborem matematiky. „Matematika není něco, co najdete jen tak pohozené na zadním dvorku. Vytváří ji lidská mysl. A přece, jestliže se zeptáme, kde funguje matematika nejlépe, dozvíme se, že je to v oblastech, jako jsou částicová fyzika a astrofyzika — to znamená v oblastech základního výzkumu, které jsou velmi, ale velmi vzdálené od každodenních záležitostí.“ Co z toho vyplývá? „Spatřuji v tom náznak, že vědomí, jakož i naše schopnost zabývat se matematikou nejsou pouhou náhodou, žádným triviálním detailem. Nejsou žádným nevýznamným vedlejším produktem evoluce.“ (Jsme sami?)

MÁLOKTERÉMU ze všech čísel používaných v matematice, vědě, technice a každodenním životě se věnuje taková pozornost jako číslu pí (π). Pí „okouzluje velikány vědy stejně jako amatéry na celém světě,“ píše kniha Fractals for the Classroom (Fraktály pro školní výuku). Někteří matematici považují pí za jedno z pěti nejvýznamnějších čísel v matematice.

Pí vyjadřuje poměr obvodu kruhu k jeho průměru. Obvod kruhu jakékoli velikosti můžete vypočítat tak, že jeho průměr vynásobíte číslem pí. Uvedený poměr byl poprvé označen řeckým písmenem π v roce 1706, kdy ho k tomu použil anglický matematik William Jones, a π získalo popularitu potom, když ho v roce 1737 přijal švýcarský matematik Leonhard Euler.

U mnoha aplikací bude dostatečně přesné, jestliže se použije pí o hodnotě 3,14159. Pí se však nikdy nedá vypočítat přesně. Proč ne? Protože je to iracionální číslo, což je číslo, které není možné napsat v podobě jednoduchého zlomku. Kdybychom chtěli napsat pí v podobě desetinného čísla, nikdy bychom neskončili. Dá se totiž vypočítat na nekonečný počet desetinných míst. Matematiky to ovšem neodradilo a nadále se úporně snaží stanovit hodnotu pí na ještě více desetinných míst.

Není známo, kdo si poprvé uvědomil, že pí zůstává konstantní bez ohledu na velikost kruhu. Přesná hodnota tohoto těžko definovatelného čísla se však hledá již od starověku. Babylóňané určili hodnotu pí přibližně na 3 a 1/8 (3,125) a Egypťané o něco nepřesněji přibližně na 3,16. Řecký matematik Archimédés ve třetím století př. n. l. byl asi první, kdo na výpočet tohoto čísla vyvinul vědecké úsilí, a dospěl k přibližnému výsledku 3,14. V roce 200 n. l. se výpočtem dospělo k hodnotě odpovídající 3,1416 a tento výpočet nezávisle na sobě potvrdili čínští a indičtí matematici začátkem šestého století n. l. V dnešní době se s pomocí výkonných počítačů vypočítává pí na miliardy desetinných míst. Je pravda, že pí se prokázalo jako užitečné, píše kniha Fractals for the Classroom, ale „stěží by se ve vědecké matematice našly aplikace, kde je nutné počítat s [pí], které by mělo více než asi dvacet číslic“.

Pí se objevuje ve vzorcích používaných v mnoha oborech, například ve fyzice, v elektrotechnice a elektronice, počtu pravděpodobnosti, statice, navigaci a dalších. Zdá se, že stejně jako může mít užitečné, těžko definovatelné pí za desetinnou čárkou nekonečně mnoho desetinných čísel, může mít toto číslo rovněž nekonečně mnoho uplatnění v praxi.

Číslo pí je, jak se mnozí z nás učili ve škole, poměr obvodu kruhu a jeho průměru. Většině lidí stačí přibližná hodnota pí — 3,14159 —, ale protože toto číslo není přesné, je dekadický rozvoj tohoto čísla nekonečný. V 18. století bylo toto číslo určeno s přesností na 100 desetinných míst a v roce 1973 dosáhli dva francouzští matematici přesnosti milion desetinných míst. Nyní Jasumasa Kanada z japonské Tokijské univerzity vypočítal pomocí počítače hodnotu s více než šesti miliardami desetinných míst. Toto číslo nelze nijak rozumně použít, protože „už 39 desetinných míst stačí k tomu, abyste vypočítali obvod kruhu obepínajícího známý vesmír i obvod kruhu, jehož poloměr odpovídá poloměru atomu vodíku,“ uvádí londýnský list The Times. Profesor Kanada řekl, že mu dělalo radost počítat pí „prostě jen tak“. Nepokoušejte se však přeříkat výsledek, k němuž došel. „Při rychlosti jedné číslice za sekundu, aniž byste se zastavili, by vám to trvalo asi dvě stě let,“ píší The Times.

„POZNÁTE pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32) Tato často citovaná moudrá slova vyslovil muž, jehož milióny lidí pokládají za největšího člověka, který kdy žil. Přestože měl na mysli náboženskou pravdu, v jistém ohledu může lidi osvobodit pravda v kterékoli oblasti činnosti.

Vědecká pravda například oprostila lidi od mnoha falešných představ, jako třeba že země je plochá, že je středem vesmíru, že teplo je tekutina nazývaná kalorické fluidum, že špinavý vzduch způsobuje epidemie a že atom je nejmenší částice hmoty. Praktické uplatnění vědeckých pravd v průmyslu a rovněž na poli spojů a dopravy osvobodilo lidi od zbytečné dřiny a do určité míry i od omezení v čase a vzdálenosti. Vědecké pravdy, jež byly použity v preventivní medicíně a v péči o zdraví, pomohly osvobodit lidi od předčasné smrti nebo od chorobného strachu z nemocí.

Podle The World Book Encyclopedia „věda zahrnuje širokou oblast lidských znalostí, které se zabývají fakty a mají společné zákony (pravidla)“. Je pochopitelné, že jsou různá odvětví vědy. V knize The Scientist se tvrdí: „Teoreticky téměř každý druh poznání se může stát vědeckým, protože podle definice se odvětví poznání stává vědou tehdy, když je poznání získáno v duchu vědeckých metod.“

Proto je někdy obtížné přesně vymezit, kde jedno odvětví vědy začíná a druhé končí. Podle díla The World Book Encyclopedia se vlastně „v některých případech odvětví vědy mohou překrývat do té míry, že je zapotřebí vytvořit interdisciplinární obory, které zčásti slučují dva nebo více vědních oborů“. Většina encyklopedií nicméně uvádí čtyři hlavní oblasti vědy: fyzikální, biologickou, společenskou a matematiku s logikou.

Matematika a vědní obor? Ano, bez pomoci některých jednotných postupů měření, určitých způsobů stanovení jak velké, jak malé, jak mnoho, jak málo, jak daleko, jak blízko, jak horké, jak studené, by účinné vědecké zkoumání nebylo možné. A tak není náhodou, že se matematika nazývá „královnou a služebnou vědy“.

Fyzikální vědní obory zahrnují chemii, fyziku a astronomii. Základní biologické obory jsou botanika a zoologie, ke společenským vědám patří antropologie, sociologie, ekonomie, politické vědy a psychologie. (Viz rámeček na s. 8.)

Je zapotřebí rozlišovat mezi základním výzkumem a aplikovanou vědou. Základní výzkum se zabývá výlučně vědeckými fakty a zákony jako takovými; aplikovaný výzkum naopak jejich praktickým uplatněním. Současná aplikovaná věda je známa jako technologie.

Věda a technologie se výrazně podílely na vytváření struktury moderního světa. Frederick Seitz, bývalý prezident Národní akademie věd USA, řekl: „Věda, která začala původně jako dobrodružství mysli, se nyní stala jedním ze základních pilířů našeho způsobu života.“ A tak se dnes stal vědecký výzkum synonymem pro pokrok. Každý, kdo zpochybňuje nejnovější vědecký vývoj, se vystavuje nebezpečí, že dostane označení „zpátečnický“. Mimochodem, mnozí označují jako vědecký pokrok to, co odlišuje civilizované lidi od necivilizovaných.

Není tedy divu, že anglický básník dvacátého století W. H. Auden poznamenal: „Skuteční muži činu v naší době, ti, kteří mění svět, nejsou politici a státníci, ale vědci.“

Jen málo lidí by popřelo, že se svět potřebuje změnit. Je však věda schopná zvládnout takový úkol? Může objevit vědecká fakta potřebná k tomu, abychom se vypořádali s problémy, které budou příznačné pro 21. století? A je schopna zjistit tato fakta dostatečně rychle, aby osvobodila lidstvo od strachu z hrozící katastrofy?

Dvojnásobný nositel Nobelovy ceny Linus Pauling řekl: „Každý, kdo žije na světě, potřebuje mít určité znalosti o podstatě a vlivu vědy.“

JAK DOSPĚT K PRAVDĚ VĚDECKÝM ZPŮSOBEM

1. Pozoruj, co se děje.

2. Na základě pozorování vytvoř teorii o tom, co by mohlo být pravda.

3. Ověř teorii dalším pozorováním a pokusy.

4. Sleduj, zda se splní předpovědi založené na teorii.

DEFINICE VĚDNÍCH OBORŮ

ANTROPOLOGIE zkoumá člověka z hlediska biologického, sociálního a z hlediska kultury.

ASTRONOMIE se zabývá studiem hvězd, planet a jiných přírodních objektů ve vesmíru.

BIOLOGIE zkoumá, jak živé organismy pracují, a zabývá se klasifikací rostlin a zvířat.

BOTANIKA, jedno ze dvou hlavních odvětví biologie, se zabývá studiem života rostlin.

CHEMIE se zabývá studiem vlastností a složení látek a způsobem, jak vzájemně reagují.

MATEMATIKA se zabývá studiem počtu, množství, tvarů a vztahů.

FYZIKA se zabývá studiem sil a vlastností například světla, zvuku, tlaku a přitažlivosti.

PSYCHOLOGIE se zabývá studiem lidské mysli a pohnutek lidského chování.

ZOOLOGIE, druhé hlavní odvětví biologie, se zabývá studiem živočichů.

„NIKDO neví, kdo první objevil oheň, vynalezl kolo, vyrobil luk a šíp nebo se pokusil vysvětlit východ a západ slunce,“ uvádí The World Book Encyclopedia. To vše ale bylo objeveno, vynalezeno, vyvinuto a vysvětleno, a svět již nebyl jako dříve.

Tyto úspěchy byly počátečními kroky na cestě hledání pravdy, na cestě, která už trvá kolem šesti tisíc let. Lidé byli vždy zvídaví, chtěli rozumět tomu, co žije, a neživým věcem ve světě kolem sebe. Měli také zájem uplatnit to, co poznali, prakticky to využít ke svému prospěchu. Tato vrozená žízeň po poznání a touha ho použít byly hybnými silami neutuchajícího pátrání lidstva po vědecké pravdě.

Prvním pokusům o zavedení vědeckých poznatků do praktického používání se samozřejmě neříkalo technologie v tom smyslu, jak ji známe dnes. Z toho důvodu lidé, kteří se o to pokoušeli, také nebyli označováni jako vědci. Věda v dnešním smyslu slova dokonce po dlouhou dobu trvání lidstva vůbec neexistovala. Když teprve ve 14. století anglický básník Chaucer použil slova „věda“, myslel tím jednoduše nejrůznější druhy poznání. Bylo to v souladu s etymologií anglického slova science (věda), jež pochází z latinského výrazu, který znamená „vědění, znalost“.

V době, kdy se stal Egypt světovou velmocí — první, o které se Bible zmiňuje —, vědecké poznání postoupilo tak daleko, že Egypťané byli schopni stavět obrovské pyramidy. Tvaru těchto pyramid, říká The New Encyclopædia Britannica, „bylo možné úspěšně dosáhnout pouze mnoha pokusy, ve kterých se řešily obrovské technické problémy“. K řešení těchto problémů bylo zapotřebí značných znalostí matematiky a ukazuje to, že musely existovat jisté odpovídající odborné schopnosti.

Vědecká zvídavost se samozřejmě neomezovala pouze na Egypťany. Babylóňané kromě toho, že vytvořili kalendář, zavedli také číselnou soustavu a soustavu měr. Čínská civilizace na Dálném východě přispěla hodnotnými vědeckými poznatky. A v Americe dávní předkové Inků a Mayů vytvořili vyspělou civilizaci, která pak překvapila evropské badatele, kteří sotva očekávali takové výkony od „zaostalých domorodců“.

To, co starověcí lidé pokládali za vědeckou pravdu, se samozřejmě ne vždy ukázalo jako vědecky správné. The World Book Encyclopedia nám říká, že spolu s užitečnými prostředky, které Babylóňané vytvořili pro vědecký výzkum, „rozvinuli také pseudovědu astrologii“.

Pro lidi, kteří se zajímají o Bibli, je Babylón synonymem pro falešné uctívání. Podle astrologie, jež se tam provozovala, měl nad každou částí nebe vládu jiný bůh. Bible, která učí, že je pouze jediný pravý Bůh, je vědecky přesná, když odmítá pseudovědu známou jako astrologie. — 5. Mojžíšova 18:10–12; 1. Korinťanům 8:6; 12:6; Efezanům 4:6.

Náboženství bylo neoddělitelnou součástí života prvních lidí. Je proto pochopitelné, že vědecké poznání se nevyvíjelo nezávisle na náboženských naukách a představách. To je zvláště patrné v oblasti lékařské vědy.

„Starověké dokumenty, které zobrazují egyptskou společnost a lékařství v době Staré říše,“ podle The New Encyclopædia Britannica, „ukazují, že magie a náboženství byly neoddělitelně spojeny s racionalisticko–empirickými lékařskými zvyklostmi a že hlavní kouzelník na faraonově dvoře také často sloužil jako hlavní lékař národa.“

Za třetí egyptské dynastie získal významný architekt jménem Imenhotep přední postavení jako velmi obratný lékař. Necelých sto let po tom, co zemřel, byl uctíván jako egyptský bůh lékařství. Ke konci šestého století př. n. l. byl vyvýšen do postavení významného božstva. Britannica říká, že chrámy, které mu byly zasvěceny, „byly často přeplněny nemocnými. Tito lidé se zde modlili a přespávali zde v přesvědčení, že bůh jim ve snu zjeví léčebný prostředek.“

Egyptští a babylónští léčitelé byli značně ovlivněni náboženskými představami. „V té době a v následujících generacích převládalo přesvědčení,“ říká The Book of Popular Science, „že horečka, infekce a různé bolesti jsou způsobeny zlými duchy neboli démony, kteří napadli tělo.“ Proto k lékařskému ošetření zpravidla patřily náboženské oběti, zaříkávání a zaklínání.

Časem řecký lékař jménem Hippokrates ve čtvrtém a pátém století př. n. l. takový pohled zpochybnil. Tento lékař je zvlášť proslulý díky ‚Hippokratově přísaze‘, která se obecně pokládá za vyjádření soustavy přijatých hodnot chování v medicíně. Kniha Moments of Discovery—The Origins of Science (Okamžiky objevů — Zrození vědy) uvádí, že Hippokrates patřil také „mezi první, kdo se při vysvětlování lidských nemocí střetl s kněžími“. Hledal přirozenou příčinu nemocí tak, že používal v medicíně vědecké metody. Rozum a zkušenost začaly vytlačovat náboženské pověry a dohady.

Tím, že oddělil medicínu od náboženského dogmatu, se Hippokrates vydal správným směrem. Přesto máme ještě dnes připomínku náboženského pozadí medicíny. Samotný její symbol, had ovinutý kolem hole Asklépia, řeckého boha lékařství, má původ ve starověkých chrámech, ve kterých se uzdravovalo a kde se chovali posvátní hadi. Podle díla The Encyclopedia of Religion ztělesňovali tito hadi „schopnost prodloužit život a obnovit zdraví“.

Později se Hippokrates stal známým jako otec lékařství. To ho ale nechránilo před tím, že občas byly jeho závěry vědecky nesprávné. The Book of Popular Science vypráví, že některé z jeho nesprávných představ „se nám dnes zdají značně fantastické“, avšak varuje před lékařskou domýšlivostí slovy: „Některé lékařské představy, jež jsou dnes velmi spolehlivě prokázány, se možná budou zdát lidem příští generace zrovna tak fantastické.“

Dosahování vědecké pravdy byl tedy postupný proces, který vyžadoval, aby se po celá staletí oddělovala fakta od mylných teorií. Ale aby to bylo možné, musely se výsledky zkoumání předávat z jedné generace na druhou přesně. Jeden způsob, jak to dělat, bylo obvykle ústní podání, protože lidé byli stvořeni se schopností mluvit. — Srovnej 1. Mojžíšovu 2:23.

Tento způsob předávání informací nicméně nebyl nikdy dostatečně spolehlivý, aby zajistil přesnost, kterou vědecký a technologický postup vyžaduje. Bylo zřejmé, že je zapotřebí uchovávat informace v psané formě.

Není přesně známo, kdy lidstvo začalo psát. Získalo tím však úžasný způsob, jak předávat informace, na nichž mohli druzí stavět. Než byl vynalezen papír — pravděpodobně v Číně kolem roku 105 n. l. —, psalo se na takové věci jako hliněné destičky, papyrus a pergamen.

Zásadní vědecký pokrok by nebyl možný bez číselné soustavy a soustavy měr. Těžko lze dost zdůraznit, jak bylo jejich rozvíjení důležité. The Book of Popular Science považuje použití matematiky za „univerzální co do rozsahu“ a připomíná nám, že „matematické rozbory vedly k mnoha nanejvýš důležitým vědeckým pokrokům“. Matematika také slouží „jako neocenitelná pomůcka pro chemiky, fyziky, astronomy, techniky a jiné odborníky“.

Během staletí to byly další faktory, jež podněcovaly ke hledání vědecké pravdy. Bylo to například cestování. The Book of Popular Science vysvětluje: „Člověk, který si vyjede do cizí země, pravděpodobně zjistí, že jeho zvídavost byla povzbuzena novými pozoruhodnostmi, zvuky, vůněmi a chutěmi. Bude ho to lákat, aby kladl otázky, proč je to v jiné zemi tak odlišné, a ve snaze uspokojit svou zvědavost získá moudrost. Tak to bylo u starověkých Řeků.“

Čtete-li o dějinách náboženství, politiky nebo obchodu, najdete více než jen zběžnou zmínku o Řecích. Kdo by neslyšel o jejich slavných filozofech? Pojem filozof je odvozen od řeckého slova philosophia, které znamená „lásku k moudrosti“. Láska Řeků k moudrosti a jejich žízeň po poznání byly dobře známy v prvním století, kdy tuto zemi navštívil apoštol Pavel. Zmiňoval se o epikurejských a stoických filozofech; ti, podobně jako „všichni Athéňané a cizinci, kteří se tam zdržovali, opravdu netrávili svůj volný čas ničím jiným, než že něco vyprávěli nebo naslouchali něčemu novému“. — Skutky apoštolů 17:18–21.

Nijak proto nepřekvapuje, že ze všech starověkých národů zanechali Řekové vědě největší dědictví. The New Encyclopædia Britannica to rozebírá: „Snaha řecké filozofie vytvořit teorii o přirozené podstatě a vzniku vesmíru a nahradit tím kosmologické mýty vedla nakonec k praktickým vědeckým objevům.“

Někteří řečtí filozofové významným způsobem přispěli k hledání vědecké pravdy. Snažili se odstranit mylné představy a teorie svých předchůdců a současně stavět na základě, o kterém se přesvědčili, že je správný. (Pro příklady viz rámeček.) Svým způsobem myšlení se řečtí filozofové přiblížili dnešnímu vědeckému uvažování nejvíce ze všech národů minulosti. Mimochodem, do doby ještě poměrně nedávné byl pojem „přírodní filozofie“ používán pro označení různých odvětví vědy.

Řecko milující filozofii bylo časem politicky zastíněno nově vzniklým římským impériem. Mělo to nějaký vliv na vědecký pokrok? Změní se něco příchodem křesťanství?

Předkřesťanští řečtí „vědci“

THALES z Milétu (šesté století), známý především svým působením v oblasti matematiky a svým přesvědčením, že voda tvoří podstatu veškeré hmoty; podrobně se zabýval kosmickou soustavou, o které The New Encyclopædia Britannica říká, že „měla klíčový vliv na vývoj vědeckého myšlení“.

Sokrates (páté století) je v knize The Book of Popular Science nazván „tvůrcem metody bádání — dialektiky —, která se těsně přibližuje k samé podstatě pravé vědecké metody“.

Démokritos z Abdéry (páté až čtvrté století) pomohl položit základ atomové teorie vesmíru a rovněž teorie o nezničitelnosti hmoty a zachování energie.

Platón (páté až čtvrté století) založil v Aténách Akademii, instituci, která měla sloužit k systematickému provádění filozofického a vědeckého výzkumu.

Aristoteles (čtvrté století), znalec v oboru biologie, založil Lyceum, vědeckou instituci, kde se prováděl výzkum v mnoha oborech. Více než 1 500 let převládaly jeho názory ve vědeckém myšlení a byl pokládán za nejvyšší vědeckou autoritu.

Euklides (čtvrté století), jeden z nejvýznačnějších matematiků starověku, který se nejvíce proslavil tím, že shrnul poznatky o „geometrii“. Geometrie je slovo pocházející z řeckého slova, jehož význam je „měření země“.

Hipparchos z Niceje (druhé století), vynikající astronom a zakladatel trigonometrie, roztřídil hvězdy do velikostí podle jasu, což je systém, který se v zásadě používá dodnes. Byl předchůdcem Ptolemaia, vynikajícího zeměpisce a astronoma z druhého století n. l., který rozpracoval Hipparchovy závěry a učil, že země je středem vesmíru.

Pythágorás - matematik ( Pythágorův trojúhelník ).

KDO BYL KDO VE STAROVĚKÉ ALEXANDRII

ARCHIMÉDÉS: Matematik a vynálezce, třetí století př. n. l. Připisuje se mu řada objevů. Jako jeden z prvních se snažil vědecky určit hodnotu pí (π).

ARISTARCHOS ZE SAMU: Astronom, třetí století př. n. l. První, kdo uvažoval o tom, že planety obíhají kolem Slunce. Pomocí trigonometrie se pokusil vypočítat vzdálenost Slunce a Měsíce a průměr těchto nebeských těles.

KALLIMACHOS: Básník a hlavní knihovník, třetí století př. n. l. Sestavil první katalog knih v alexandrijské knihovně. Toto dílo se stalo základním přehledem řecké literatury.

KLAUDIOS PTOLEMAIOS: Astronom, druhé století n. l. Jeho geografické a astronomické spisy sloužily jako základní učebnice.

ERATOSTHENÉS: Polyhistor a jeden z prvních alexandrijských knihovníků, třetí století př. n. l. Poměrně přesně vypočítal obvod Země.

EUKLEIDÉS: Matematik, čtvrté století př. n. l. Zakladatel geometrie a průkopník optických studií. Jeho dílo Elementa bylo do 19. století základní učebnicí geometrie.

GALÉNOS: Lékař, druhé století n. l. Jeho 15 knih o lékařské vědě sloužilo po více než 12 století jako základní učebnice.

„NÁZOR, že věda je hledání pravdy o světě, bychom sice neměli popírat, ale měli bychom vzít v úvahu psychologické a společenské faktory, které tomuto hledání často brání.“ To jsou slova Tonyho Mortona v pojednání „Rozpory mezi vědeckými směry — motivy a metody vědců“. Ano, zdá se, že vědecké objevy někdy ovlivnila sláva, finanční zisk, nebo dokonce politická náklonnost.

Již v roce 1873 vyjádřil lord Jessel znepokojení nad těmito vlivy u soudních případů, když řekl: „Doklad experta . . . je dokladem člověka, který se tím někdy živí, ale v každém případě za to dostane zaplaceno. . . . Je tedy přirozené, že mysl takového člověka — ať je sebevíc čestný — by mohla být ovlivněna ve prospěch toho, kdo ho zaměstnává, a tudíž se s takovými zaujatými názory můžeme setkat.“

Jako příklad si vezměme soudní lékařství. Jeden odvolací soud ukázal, že soudní znalci mohou být straničtí. Časopis Search uvádí: „Již samotná skutečnost, že policie se k soudním znalcům obrací o pomoc, může mezi policií a těmito znalci vytvářet určitý vztah. . . . Jako státní zaměstnanci mohou znalci v soudnictví pohlížet na svou funkci jako na pomoc policii.“ Tento časopis také uvádí příklad bombových útoků IRA (Irské republikánské armády) v Británii, za jejichž provedení byli obviněni pánové Maguire (1989) a Ward (1974). Tyto útoky byly „jasným svědectvím o tom, že velmi zkušení vědci s dobrou pověstí jsou ochotni opustit vědeckou nestrannost a pokládat za svůj úkol napomáhat při soudním stíhání“.

Dalším význačným příkladem je případ Lindy Chamberlainové v Austrálii (1981–1982), který byl později zfilmován. Doklady soudních znalců zjevně obrátily obvinění proti paní Chamberlainové, která byla podezřelá ze zabití své dcerky Azarie. Obviněná sice tvrdila, že dítě zabil dingo (divoký pes), ale byla usvědčena a uvězněna. Když se po letech našel špinavý a zakrvácený kabátek dítěte, předchozí doklady při bližším ohledání neobstály. V důsledku toho byla Lindy propuštěna z vězení, rozsudek byl zrušen a bylo jí vyplaceno odškodné za křivé obvinění.

Spory mezi jednotlivými vědci mohou být ostré. Před několika desetiletími se staly celosvětově známými výhrady dr. Williama McBrideho proti výrobcům léku talidomidu. Když dr. McBride oznámil, že tento lék, který se prodával na zmírnění ranní nevolnosti v těhotenství, způsobuje těžké malformace nenarozených dětí, stal se přes noc hrdinou. Nicméně, když po letech dr. McBride pracoval na dalším projektu, jeden lékař, který se stal novinářem, ho obvinil, že změnil výsledky. Doktor McBride byl shledán vinným z vědeckého podvodu a ze zneužití odbornosti. V Austrálii mu byl odebrán lékařský titul.

Současným sporem je to, zda elektromagnetické pole je, či není nebezpečné pro zdraví lidí a zvířat. Některé doklady ukazují, že naše prostředí je silně zatíženo elektromagnetismem pocházejícím od drátů vysokého napětí přes osobní počítače až po mikrovlnné trouby v domácnostech. Někteří lidé dokonce tvrdí, že jsou-li mobilní telefony používány několik let, mohou poškodit váš mozek. Další lidé poukazují na vědecké studie, které naznačují, že elektromagnetické záření může způsobovat rakovinu a smrt. Noviny The Australian jako příklad uvádějí: „Na jeden britský úřad pro elektrotechniku byla podána žaloba pro smrt chlapce, u něhož se údajně vyvinula rakovina proto, že spal blízko vedení vysokého napětí.“ Doktor Bruce Hocking, konzultant v oboru pracovního lékařství, zjistil, že „u dětí, které žijí v okruhu asi čtyř kilometrů od hlavní televizní věže v Sydney, je dvojnásobně vyšší výskyt leukémie než u dětí žijících mimo tento čtyřkilometrový okruh“.

Zatímco ochránci životního prostředí taková tvrzení prosazují, velkopodnikatelé a obchodníci mohou přijít o miliardy dolarů kvůli tomu, co nazývají „nepodložené panické kampaně“. A tak inscenují protiútoky a zajišťují si podporu jiných sektorů vědecké obce.

Dále je zde polemika o chemickém znečištění. Někteří lidé popisují dioxin jako „nejjedovatější chemickou látku, jakou člověk vytvořil“. Tuto chemickou látku, kterou Michael Fumento popsal jako „pouhý nezbytný vedlejší produkt při výrobě některých herbicidů“ (Science Under Siege, Věda v obležení), někteří nazvali „klíčovou složkou Agent Orange“. Tato látka dosáhla největší publicity po válce ve Vietnamu. Mezi válečnými veterány a chemickými firmami probíhaly velké právní boje, v nichž měla každá skupina své vlastní vědecké experty.

Velkou pozornost věnuje veřejnost rovněž otázkám životního prostředí jako celosvětové oteplení, skleníkový efekt a ztenčení ozónové vrstvy. O ekologických obavách týkajících se Antarktidy noviny The Canberra Times uvádějí: „Vědecký výzkum provedený na stanici Palmer, americké výzkumné základně na ostrově Anvers, prokazuje, že vysoké ultrafialové záření poškozuje nižší formy života, jako jsou plankton a měkkýši, což by se mohlo promítnout do potravinového řetězce.“ Zdá se však, že mnoho jiných vědeckých studií tento názor popírá a rozptyluje obavy z narušení ozónové vrstvy a z celosvětového oteplení.

Kdo má pravdu? Vypadá to, že vědci mohou dokázat či vyloučit každé tvrzení nebo argument. „Vědecká pravda je přinejmenším stejně dobře určována společenským klimatem své doby jako základními principy rozumu a logiky,“ uvádí kniha Paradigms Lost (Ztráta vzorů). Michael Fumento shrnuje otázku dioxinu slovy: „Všichni jsme — v závislosti na tom, čí názor přijmeme — buď potenciálními oběťmi znečištění, nebo potenciálními oběťmi naprosté dezinformovanosti.“

Dobře známé vědecké katastrofy nicméně nelze bagatelizovat. Věda se z nich musí zodpovídat.

V „Poselství vzdělancům“, které 29. srpna 1948 vydal Albert Einstein, reagoval na méně atraktivní stránky vědy, když prohlásil: „Bolestnými zkušenostmi jsme dospěli k poznání, že racionální myšlení k řešení problémů našeho společenského života nestačí. Usilovný výzkum a zanícená vědecká práce měly často pro lidstvo tragické důsledky. . . . Vytvořily prostředky k jeho masovému vyhlazování. A to je skutečně tragédie nanejvýš trýznivá!“

Agentura Associated Press nedávno uvedla: „Británie přiznává zkoušky radioaktivity na lidech.“ Britské ministerstvo obrany potvrdilo, že pokusy se zářením na lidech prováděla vláda skoro čtyřicet let. Při jednom z těchto pokusů se v polovině padesátých let zkoušela atomová bomba v Maralinga v jižní Austrálii.

Maralinga je název pocházející z austráleckého slova, které znamená „hrom“. Tato odloučená oblast představovala pro Británii ideální místo k provádění vědeckých pokusů. Po prvním výbuchu byla atmosféra euforie. Jedny noviny v Melbourne uvedly: „Když [radioaktivní] mrak zmizel, konvoje nákladních aut a džípů přivážely britské, kanadské, australské a novozélandské vojáky, kteří v zákopech pozorovali výbuch ze vzdálenosti pouhých pěti mil od místa exploze. Na všech tvářích byl úsměv. Byli tak šťastni, jako by se vraceli z pikniku.“

Chapman Pincher, vědecký korespondent britských novin Daily Express, dokonce složil píseň, která se jmenovala „Dojetí z atomového hřibu“. Ministr navíc řekl, že zkouška proběhla přesně podle plánu, a všechny ujistil, že v Austrálii nikdo není ohrožen zářením. Po létech však zmizely úsměvy z tváří těch, kdo byli vystaveni záření a umírali, a následovala lavina nároků na odškodnění. Žádné „dojetí z atomového hřibu“! Maralinga je kvůli záření dodnes zakázanou oblastí.

Zdá se, že americká zkušenost se zkoušením atomové bomby v Nevadě je úplně stejná. Někteří lidé se domnívají, že se jedná o politickou záležitost, a ne o vědecký přehmat. Robert Oppenheimer, který byl v Los Alamos v Novém Mexiku pověřen vytvořením první americké atomové bomby, řekl: „Není odpovědností vědce, aby rozhodoval o tom, zda by se vodíková bomba měla použít. Tato odpovědnost leží na americkém národu a reprezentantech, které si tento národ zvolil.“