Nejrůznější vědní disciplíny odhalují to, co je v přírodě dosud skryto a čeká na odhalení, popisují podmínky, vztahy a zákonitosti mezi přírodními jevy.

Všechna náboženství jsou lidské interpretace a představy o
Bohu, jaký by mohl být. Náš dnešní svět se jenom hemží bohy
s malým "b",bůžky a modlami.Proč? Je to praktické, pohodlné a
především "nezávazné", udělat si boha podle vlastního vkusu
"takového ochočeného a poslušného".

Biblická víra v živého Stvořitele začíná až po setkání s ním.
Není to tradice, ani náboženství. Je to osobní setkání s Ježíšem, od kdy se začíná vyvíjet rostoucí vztah důvěry a lásky - nedá se to dostatečně popsat - je to vlastně velké tajemství, ale přístupné všem dobrovolníkům.
Dá se to jenom vyzkoušet a zažít. Je to nekončící cesta
malých i velkých dobrodružství.

Nepotřebuji Boha jako kreatora,ale neobhájím fyziku bez Boha jako AUTORA.

( Stephen Hawking - astrofyzik - o tom proč se fyzika obejde bez náboženství,ale ne bez uznání potřeby prvotní příčiny zákonitostí )

Z fyziky automaticky nevyplývají náboženské otázky PUVODU PŘIČIN - obejde se bez nich jen studiem a POPISEM NASLEDKU.
Fyzika ale tím není v rozporu z otázkami příčin,ale jejich řešení je doménou teologie a filosofie,které zase nutně neřeší otázky fyziky.
Ideálem by bylo vzájemné doplnování.

Věda coby popis pevně daných přírodních zákonů,je diferenciální rovnice jejímiž okrajovými podmínkami je náboženství coby lidská interpretace úlohy Boha,který však sám okrajovou podmínkou není,nýbrž právě tou ústřední.

( rozdíl rolí Boha a náboženství )

Správná teorie je ta nejjednodušší.

( Occamova břitva )

Správná teorie musí být testovatelná a vyvratitelná.Jinak hrozí paradox teorie,která není dokazatelnou pravdou a přitom je nevyvratitelná = zaseknutí,pat,stagnace výzkumu.

( na základě K.R.Poppera )

Správně použitá teorie by měla jen DOČASNĚ nahrazovat a překlenout MENŠINOVE(nikoli většinové) mezery v chybějících dílech skládanky,celkového obrazu,přičemž se může časem prokázat,že šlo o nadbytečný dílek,který nezapadá do mozaiky,ale který dočasně plnil úlohu pracovní hypotézy(myšlenkové opory) bez níž by nešlo onu mezeru překlenout(uchopit).
Při překročení a zpětném pohledu z druhé strany se možná objeví důkaz ,který by však nebylo možné uvidět,kdyby nebylo možné přejít pomocí teorie do jiného úhlu pohledu.
Nesprávně použitá teorie procentuálním podílem převyšuje a nahrazuje většinové mezery chybějících důkazů.
Výsledkem je pak umělý myšlenkový konstrukt,založený více na předpokladech,dogmatismu,zaujatosti a spekulacích,nebo jen VELMI VOLNA pracovní hypotéza,nikoli však seriozní vědecká teorie.

TEORIE se stává materiální silou,jakmile uchvátí masy.

( Karl Marx )

Blud samozřejmě nikdy neodhalí ten,kdo jej dosud sám sdílí.

( Sigmund Freud )

V dějinách rozhodují osobnosti,nikoli masy.

( G.Orwell - autor slavné fikce totalitního myšlení - "1984" )

Vědět a přitom nevědět,uvědomovat si plnou pravdu a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži a věřit jim,udržet současně dva názory,které se vzájemně vylučují,vědět,že jsou protikladné,ale nevidět v tom problém,a věřit v oba,používat logiku proti logice,zapomenout vědomě vše co se nehodí a přitom to vylovit kdykoli z paměti,a zase to promtně zapomenout je-li třeba,a nadevšechno aplikovat týž proces sám = nejzažší finesa :vědomě si přivodit nevědomost a pak znovu zapomenout i na tento akt hypotézy.

( G.Orwell - 1984,o podvojném myšlení a žití ve dvou světech jež lze aplikovat i na některé vědce )

PRAVDA je víc než jen jedna z myšlenek,které soutěží na jakémsi volném trhu idejí.Pravda je založena hlouběji.Ti kdo v ni věří,za ni musí bojovat tím,že ji budou všude a při každé příležitosti šířit slovem i činem.

( F.Buckley jr. )

Hlavní chyba liberalismu je rázu duchovního - tkví v jeho skepsi a relativismu,v jeho povýšení METODY nad PODSTATU,v jeho obraně svobody jako konečného cíle.Přestože svoboda je nejvyšším cílem demokracie,nemůže být nejvyšším cílem civilizace.Je to cesta po které kráčíme,nikoli dům ve kterém bydlíme.

( F.Buckley jr.- nejvlivnější novinář všech dob,autor : Bůh a člověk na Yale,obhájce tradiční židovsko-křestanské tradice )

Masám může myšlenková totalita poskytnout určitou intelektuální svobodu,protože se předpokládá,že dav nemá intelekt.

( G.Orwell )

Ochraná hloupost je vybudování odporu k jakékoli nezávislé myšlence jež by mohla být považována za kacířství.Projevem této sebekázně je zarazit se skoro instinktivně už na prahu potencionálně nebezpečné myšlenky.
To zahrnuje dovednost nechápat analogie,nevšímat si logických chyb,nerozumět nejjednodušším argumentům,jsou.li nepřátelské.

( George Orwell - 1984 )

Myšlenková izolace a selekce informací časem vede k nenápadnému ovlivnění způsobu myšlení.
Člověk se pak naučí myslet v takových kolejích,které se přirozeně vyhýbyjí kolizi s protinázorem,takže se s ním ani nesetkají a i kdyby,tak ho nebude vidět.
To může být opět zdůvodněno dobrým úmyslem - coby ochrana před nežádoucí manipulací negativními vlivy,nicméně tento naučený způsob myšlenkových pochodů pak přetrvává nejen vůči špatným vlivům,ale bohužel vůči čemukoli odlišnému od způsobu myšlení v němž byl daný jedinec naučen se pohybovat v jako v jedinných správných myšlenkových vzorcích.

Když jde o oponenta je návykem manipulátora bez ostychu tvrdit,že černé je bílé i když to odporuje prostým faktům.
Když jde o souvěrce znamená loajální ochota tvrdit,že černé je bílé projev disciplíny.Ale znamená to také schopnost věřit,že černé je bílé,a co víc,vědět to a zapomenout,že jsi sám kdy věřil té lži,že by to mohlo být jinak.

( G.Orwell - síla autosugesce )

Ovládání reality znamená schopnost podržet v mysli dvě protikladná přesvědčení a současně obě akceptovat.
Podřízenost pak znamená dovednost a ochotu změnit svou pamět jakýmkoli směrem,s tím že však současně upřímně věří,že si uchoval svobodu volby a že jeho mysl nebyla znásilněna.
Musí to být vědomý proces,jinak by nebyl uskutečněn s dostatečnou přesností a přesvědčivostí,ale musí být zárověn i nevědomě podvědomý,nebot jinak by s sebou přinášel pocit nepravosti a vtím i pocit viny,která oslabuje rozhodnost.
Je to záměrné používání lží při zachování pevného cíle,který vyžaduje naprostou čestnost.Je při tom nezbytně nutné říkat úmyslné lži a přitom jim doopravdy upřímně věřit,zapomenout každý fakt,který se stal nepohodlným,ale bude-li to třeba,opět ho vytáhnout ze zapomění na tak dlouho jak bude třeba,popírat existenci objektivní reality a přitom ji brát v úvahu.

( G.Orwell -autosugesce a automanipulace - vymývání mozků )

Jestliže má někdo vládnout natrvalo,musí umět zvrátit smysl skutečnosti.Tajemství vládnutí spočívá totiž v tom,jak spojit víru ve vlastní neomylnost se schopností učit se z minulých chyb.
Tento systém rozsáhlého vlastního myšlenkového podvodu vede k tomu,že vůdci,kteří nejlépe vědí,co se děje,mají zároven nejdál k tomu,aby viděli svět takový jaký je.
Obecně vzato :čím víc kdo chápe,tím víc podléhá vlastní iluzi a klamu,čím je inteligentnější,tím méně má zdravého rozumu.

( G.Orwell )

V realizaci svých cílů nejpevněji věří ti,co vědí,že je to nereálné.Je to zvláštní propojení protikladů u( vůdčích osobností) - znalosti s nevědomostí,cynismu s fanatismem,přičemž přání aby to tak bylo je silnější než uvědomění,že to tak být nemůže.

( G.Orwell )

To,že je někdo v názorové menšině a je možná jedinný,z něj ještě nedělá šílence,a automaticky to neznamená,že se mýlí jen pro to,že je to statisticky pravděpodobnější.
Mnohé ve své době pokrokové myšlenky nebyly odbornou většinovou veřejností své doby přijaty.

( G.Orwell )

Dějiny VĚDY zpravidla krutě zacházejí s těmi,kteří příliš neuváženě používali slůvko NEMOŽNE.
Je lépe říci teoreticky i prakticky ZATIM málo pravděpodobné.

PRAVDĚPODOBNOSTI a NEMYSLITELNOSTI neznamenají ve vytváření přírodovědných TEORII v podstatě nic.
Vyjadřují pouhé empirické zkušenosti a setrvačnost navyklých myšlenkových pochodů.
Logika zase odráží nanejvýš zákonitosti lidského poznání ve své výseči a subjektivitě,nikoli objektivní zákonitosti vesmíru ve všech souvislostech.

Ve válce je pravda prvním raněným.

( Aischylos )

Co je to FAKT?V době stižené hořkými spory o realitu se toto slovo samo a jeho blízká příbuzná PRAVDA ocitají pod palbou.
Nechme fakta at mluví sama za sebe - říkají rádi vědci,historikové a politikové - ale fakta mluvit neumějí - musí být interpretována a musí se mluvit za ně.
Pak se tedy,jak říká Heisenbergův PRINCIP NEURČITOSTI - pozorované mění podle toho,kdo je interpretuje.

( Salman Rushdie - spisovatel,o přání otcem myšlenky a o ohýbání faktů podle teorií )

„Je absurdní využívat elektrické osvětlení a rozhlas a mít užitek ze současných objevů medicíny a chirurgie, a přitom věřit světu duchů a zázraků popisovanému v Novém zákoně.“ V těchto slovech, která pronesl německý teolog Rudolf Bultmann, se odráží to, co si dnes o zázracích myslí mnoho lidí. Máte také takový názor na zázraky, o nichž se píše v Bibli a k nimž patří například to, jak Bůh rozdělil Rudé moře?

The Concise Oxford Dictionary definuje „zázrak“ jako „neobvyklou událost připisovanou nějaké nadpřirozené síle“. Tato neobvyklá událost souvisí s porušením řádu přírody, a proto mnoho lidí v zázraky spíše nevěří. Ale to, co se zdá být porušením přírodního zákona, je možné snadno vysvětlit ve světle jiných přírodních zákonů, které s tím souvisejí.

Jako příklad si uveďme to, o čem psal časopis New Scientist. Dva fyzikové z tokijské univerzity vzali trubici částečně naplněnou vodou a ve vodorovné poloze ji vystavili extrémně silnému magnetickému poli. Voda se prudce nahrnula do obou konců a trubice zůstala uprostřed suchá. K tomuto jevu, který byl objeven roku 1994, dochází díky tomu, že voda je slabě diamagnetická, tedy že ji magnet odpuzuje. Tento prokázaný fenomén, při němž se voda pohybuje z místa, kde je velmi silné magnetické pole, na místo, kde je magnetické pole slabší, byl pojmenován Mojžíšův efekt. New Scientist uvedl: „Poroučet vodě je snadné — v případě, že máte dostatečně silný magnet. A pokud takový magnet máte, pak je možné téměř cokoli.“

Nikdo samozřejmě nemůže s naprostou jistotou říci, jak Bůh způsobil, aby se Rudé moře rozdělilo a Izraelité mohli přejít. Stvořitel však zná všechny přírodní zákony do nejmenšího detailu. Snadno tedy mohl určité charakteristiky jednoho zákona upravit využitím jiných zákonů, které sám stanovil. Lidem může výsledný efekt připadat jako zázrak, zejména pokud plně nechápou zákony, které s tím souvisejí.

Pokud jde o zázraky popisované v Bibli, Akira Jamada, bývalý profesor na Kjótské univerzitě v Japonsku, uvádí: „Je sice správné říci, že [zázrak] není možné pochopit z nynějšího stanoviska vědy, kterou se člověk zabývá (nebo z jejího statu quo), ale je nesprávné jen na základě pokročilé současné fyziky nebo pokročilé současné bibliologie usuzovat, že se [zázrak] nestal. Ode dneška za deset let bude současná věda vědou minulosti. Čím rychleji jde věda kupředu, tím větší je pravděpodobnost, že se dnešní vědci stanou terčem posměchu, a bude se například říkat: ‚Před deseti lety byli vědci pevně přesvědčeni, že to a to.‘“ (Gods in the Age of Science)

JHWH — Stvořitel, který je schopen koordinovat všechny přírodní zákony — může svou moc využívat k tomu, aby dělal zázraky.

K podcenění živé přírody Descartesem se kriticky stavěl matematik a filosof Wilhelm Leibniz.Tvrdil,že skutečnost se musí posuzovat analogicky - z živého na neživé a ne naopak.Předjímal ideu o holistickém (celostním) vesmíru,oduševnělém a živém ve všech jeho částech.Leibniz byl logik a vynálezce,který se pokusil vypracovat obecnou vědeckou metodu opřenou o analýzu složených pojmů a pravd na jejich elementární znaky,které lze volně kombinovat.Rozlišil pravdy rozumu (logicky nutné) a pravdy náhodné (logicky nedokazatelné),pro než platí princip dostatečného důvodu,a které lze najít v INDUKCI (kterou však vědšina logiků považuje ve srovnání s DEDUKCI za nespolehlivou).Leibniz byl hluboce věřící a vytvořil THEODICEU - teorii ospravedlnění Boha vzhledem k existenci zla ve světě (teorie nejlepšího z možných světů) a vzhledem k Descartovu skepticismu s Descartesem nemohl ohledně přírody souhlasit.

Schopnost pozorovat a interpretovat situaci na nebesích pouhým okem má své hranice,je založena na oklamatelnosti zraku,na dvojrozměrném vidění a na předpokladech pozemské optiky.Navíc pomocí zrakového smyslu nelze vidět věci vydávající záření v pásmu spektra očím neviditelnému,za podmínek zcela odlišných než je pohyb světla v atmosféře.To je možné vidět jen pomocí "MIMOSMYSLOVEHO" vnímání skrze pomůcky schopné tak zachytit a zprostředkovat očím NEVIDITELNE. = 90% vesmíru tvoří skrytá energie (nebo "temná hmota"),a z těch zbylých 10% hmoty se ještě 90% jeví lidskému oku nezachytitelnými,neviditelnými optickými projevy.Pozemská logika tedy v kontextu celkové reality universa neplatí (Newtonovská - vs - Eisteinova - vs - kvantová mechanika) a má jen omezenou platnost (v tisícinách promile) vzhledem k poměru zákonů zbytkové reality.To co platí zde na Zemi proto není pravidlo aplikovatelné na zbytek vesmíru,ale nicotná vyjímka,která jen minimálně vypovídá o pravidlech a zákonech většinové reality obklopující Zemi = výrok,že VIDĚT = důkaz existence,je v kosmickém měřítku neskonale omezený,zastaralý a primitivní.Ve většině reality univerza totiž platí přesný opak než zde na Zemi = nutné prokázání EXISTENCE pomocí jiných než viditelných dokladů.V tomto světle se myšlenka NEVIDITELNEHO BOHA už nejeví jako nevědecká ani naivní.

VIRY, bakterie, prvoci, plísně a další mikroorganismy zjevně existují již od doby, kdy na zemi začal život. Jejich neuvěřitelná přizpůsobivost jim umožňuje přežít i tam, kde nedokáže žít nic jiného. Tyto nejjednodušší formy života byly nalezeny v okolí horkých sopouchů na dně oceánu, ale také v arktických ledových vodách. A nyní mikroorganismy odrážejí i ten nejintenzivnější útok, jakému kdy byly vystaveny — používání antimikrobiálních léků.

Již před sto lety se vědělo, že některé mikroorganismy neboli mikroby jsou příčinou některých chorob, ale antimikrobiální léky tehdy známé nebyly. Jestliže někdo dostal závažné infekční onemocnění, mnozí lékaři mu kromě morální podpory v podstatě neměli co nabídnout. Pacientův imunitní systém se musel vypořádat s infekcí sám. Pokud tento systém nebyl dostatečně silný, byly následky často tragické. I malý škrábanec infikovaný mikroby velmi často vedl ke smrti.

A tak objev prvních bezpečných antimikrobiálních léků — antibiotik — byl převratem v medicíně. Ve 30. letech minulého století se začaly používat sulfonamidy a ve 40. letech léky jako například penicilin a streptomycin. Následující desetiletí se nesla ve znamení celé řady dalších objevů. A tak v 90. letech minulého století už představoval arzenál antibiotik 150 látek v 15 kategoriích.

Očekávané vítězství zmařeno

V 50. a 60. letech minulého století začali někteří lidé věřit, že nad infekčními chorobami jsme již zvítězili. Někteří mikrobiologové byli dokonce přesvědčeni, že tyto choroby budou brzy jen přízrakem minulosti. V roce 1969 hlavní lékař zdravotnických zařízení ve Spojených státech prohlásil před americkým Kongresem, že lidstvo by brzy mohlo „kapitolu o infekčních nemocích uzavřít“. Nositel Nobelovy ceny Macfarlane Burnet spolu s Davidem Whitem v roce 1972 napsali: „Infekční nemoci mají pravděpodobně velmi špatnou prognózu.“ Někteří lidé se dokonce domnívali, že tyto nemoci budou zcela odstraněny.

Přesvědčení, že infekční nemoci jsou v podstatě poraženy, pramenilo ze všeobecně přehnané sebedůvěry. Jedna zdravotní sestra, která dobře věděla, jak velkou hrozbu představovaly mikroby před zavedením antibiotik, řekla, že některé mladší sestřičky nedbají na základní hygienu. Když jim připomínala, že si mají mýt ruce, odsekly jí: „Co se bojíte, vždyť máme antibiotika.“

Přílišné spoléhání na antibiotika a jejich nadměrné používání však mělo katastrofální následky. Infekční nemoci přetrvaly. A nejen to, obrátily se proti nám a staly se hlavní příčinou smrti na světě. K šíření infekčních chorob přispěly také další faktory, například chaos způsobený válkami, rozšířená podvýživa v rozvojových zemích, nedostatek vody, špatné hygienické podmínky, možnost rychle cestovat mezi zeměmi a globální změny klimatu.

Bakteriální rezistence

Největším problémem, který nikdo neočekával, se stala rezistence běžných mikrobů. Když se ale na to podíváme zpětně, měli jsme předpokládat, že mikroby by si odolnost vůči lékům mohly vytvořit. Proč? Všimněte si například, že něco podobného se stalo v polovině 40. let minulého století, když se začal používat insekticid DDT. Ošetřovatelé dojnic byli tehdy velmi rádi, že mouchy díky práškování a postřikům s DDT prakticky vymizely. Některé však přežily a jejich potomci zdědili vůči DDT odolnost. A počet much, na které DDT nepůsobilo, byl brzy obrovský.

Dokonce ještě předtím než se používalo DDT a než se začal v roce 1944 vyrábět komerčně penicilin, ukázaly škodlivé bakterie, jak hrozivou mají výzbroj. Doktor Alexander Fleming, objevitel penicilinu, si toho byl vědom. V laboratoři pozoroval, jak se u dalších generací bakterie Staphylococcus aureus (nemocniční kmen) stávala buněčná stěna čím dál méně prostupnou pro lék, který objevil.

Proto dr. Fleming již před asi 60 lety varoval, že škodlivé bakterie by si u infikovaného člověka mohly vytvořit odolnost proti penicilinu. Jestliže penicilin v podané dávce nezabije dostatečný počet škodlivých bakterií, jejich rezistentní potomstvo se pak rozmnoží. To vede ke vzniku onemocnění, která již penicilinem nelze léčit.

Kniha The Antibiotic Paradox (Paradox antibiotik) o tom říká: „Flemingovy předpovědi se potvrdily daleko katastrofálnějším způsobem, než se domníval.“ Jak to? Ukázalo se, že geny některých kmenů bakterií vytvářejí enzymy, jež brání účinku penicilinu. Proto jsou i vysoké dávky penicilinu často neúčinné. To bylo šokující.

Ve snaze zvítězit nad infekčními nemocemi byla od 40. do 70. let minulého století pravidelně uváděna na trh další antibiotika a některá také v 80. až 90. letech. Bylo jimi možné potlačit bakterie, které odolaly předchozím antibiotikům. Během několika let se však objevily kmeny bakterií, které se ubránily i těmto novým lékům.

Lidé zjistili, že bakteriální rezistence je neuvěřitelně důmyslná. Bakterie mají schopnost změnit své vnitřní chemické pochody, takže je antibiotikum nedokáže zabít. Bakterie také mohou provést změny ve vlastní buněčné stěně, což zabrání tomu, aby se antibiotikum dostalo dovnitř. Další možnost je, že bakterie odstraňuje antibiotikum stejnou rychlostí, jakou vstupuje do buňky, anebo ho rozloží, a tím z něj udělá neúčinnou látku.

S častějším používáním antibiotik přibývalo rezistentních kmenů bakterií, které se dále množily a šířily. Selhala antibiotika na celé čáře? Ne, alespoň ne ve většině případů. Pokud na určitou infekci nebylo účinné jedno antibiotikum, pak jiné obvykle zabralo. Rezistence sice představovala určitou komplikaci, ale až donedávna se většinou dala zvládnout.

Multirezistence

Ke svému zděšení potom vědci zjistili, že bakterie si mezi sebou vyměňují geny. Zpočátku se předpokládalo, že k tomu může docházet pouze mezi bakteriemi stejného druhu. Avšak později byly stejné geny rezistence objeveny u naprosto odlišných druhů bakterií. Tímto způsobem si různé druhy bakterií vytvořily rezistenci k mnoha běžně používaným lékům.

Jako by to nestačilo, studie v 90. letech minulého století ukázaly, že určité bakterie si vytvořily rezistenci samy od sebe. Dokonce i působením jediného antibiotika si některé druhy bakterií vytvářejí rezistenci k mnoha dalším antibiotikům, a to jak přirozeným, tak syntetickým.

Zlověstná budoucnost

Mnohá antibiotika jsou sice dnes u většiny lidí ještě účinná, ale jakou můžeme čekat budoucnost? Kniha The Antibiotic Paradox uvádí: „Již nemůžeme předpokládat, že nějaká infekce bude vyléčena prvním použitým antibiotikem.“ Kniha dodává: „V některých částech světa není dostatečný výběr antibiotik, což znamená, že žádné z dostupných antibiotik není účinné. . . . Pacienti tam trpí nemocemi, o kterých se před 50 lety tvrdilo, že navždy zmizí z povrchu země, a dokonce na tyto nemoce umírají.“

Bakterie nejsou jedinými choroboplodnými zárodky, které jsou rezistentní na běžně používané léky. Viry, plísně a také drobní paraziti prokázali neuvěřitelnou přizpůsobivost. Je tedy nebezpečí, že na světě by se mohly objevit nové kmeny, jež znehodnotí veškeré úsilí investované do objevování a výroby léků proti těmto mikrobům.

Dá se s tím něco dělat? Lze rezistenci zcela odstranit nebo ji alespoň dostat pod kontrolu? Je možné ve světě, který je stále více sužován infekčními nemocemi, dále stavět na vítězstvích, jichž bylo díky antibiotikům a dalším antimikrobiálním lékům dosaženo?

Slovo „antibiotikum“ se běžně používá na léky působící proti bakteriím. Výraz „antimikrobiální lék“ je širší, obecnější pojem a vztahuje se na všechny léky, které jsou účinné proti jakýmkoli mikroorganismům vyvolávajícím nemoci, tedy virům, bakteriím, plísním nebo drobným parazitům.

Insekticidy jsou jedy a totéž platí o lécích. Obě skupiny jsou jak prospěšné, tak i škodlivé. Antibiotika totiž zabíjejí nejen škodlivé mikroby, ale také prospěšné bakterie.

Co jsou antimikrobiální léky?

Antibiotika, která vám předepíše lékař, spadají do kategorie antimikrobiálních léků. Patří pod celkové označení „chemoterapeutika“, což znamená chemické látky používané k léčbě nemocí. Pojem chemoterapie se často používá v souvislosti s léčbou rakoviny, ale původně platil — a dodnes platí — i na léčbu infekčních nemocí. V takových případech se mluví o antimikrobiální chemoterapii.

Mikroby jsou nepatrné organismy, které lze vidět pouze pomocí mikroskopu. Antimikrobiální léky jsou chemické látky, jež působí proti mikrobům vyvolávajícím nemoci. Žel, tyto léky působí i proti mikrobům, které jsou prospěšné.

Selman Waksman, spoluobjevitel streptomycinu, použil v roce 1941 výraz „antibiotikum“ na antibakteriální léky, které pocházejí z mikroorganismů. Hodnota antibiotik a také jiných antimikrobiálních léků spočívá v tom, že mají takzvanou selektivní toxicitu. To znamená, že jsou jedovaté pro mikroby, aniž by byly nějak závažně jedovaté pro člověka.

Všechna antibiotika jsou nicméně trochu toxická i pro nás. Rozdíl mezi tím, do jaké míry lék zasáhne mikroby a jak uškodí nám, vyjadřuje terapeutický index. Čím je tento index vyšší, tím je lék bezpečnější, a čím je nižší, tím větší riziko nám hrozí. Byly již objeveny tisíce typů antibiotik, avšak většinu jich nelze v medicíně použít, protože jsou pro lidi i pro zvířata příliš toxické.

Prvním přirozeným antibiotikem, které bylo možné použít vnitřně, byl penicilin z plísně Penicillium notatum. Nitrožilně byla tato látka poprvé použita v roce 1941. Krátce nato, v roce 1943, byl z půdních bakterií Streptomyces griseus izolován streptomycin. Časem bylo připraveno mnoho dalších antibiotik, a to jak z živých organismů, tak chemickou cestou. Nicméně bakterie si našly způsoby, jak si na mnohá antibiotika vytvořit rezistenci, což se nakonec stalo celosvětovým zdravotnickým problémem.

Kolonie penicilinové plísně na dně misky brání růstu bakterií

Druhy mikroorganismů

Viry jsou nejmenší mikroorganismy. Způsobují běžná onemocnění, jako je například nachlazení, chřipka a bolení v krku. Mohou však také vyvolat hrozné nemoci, například dětskou obrnu, horečku Ebola a AIDS.

Bakterie jsou jednoduché jednobuněčné organismy, které nemají jádro a obvykle mají pouze jeden chromozom. V našem těle, hlavně v zažívacím traktu, jsou jich biliony. Pomáhají při trávení potravy a jsou hlavním zdrojem vitaminu K, který je nezbytný pro srážení krve.

Jen asi 300 z celkového počtu 4 600 známých druhů bakterií je pokládáno za patogenní, tedy za schopné vyvolat onemocnění. Tyto bakterie jsou příčinou mnoha nemocí rostlin, zvířat i lidí. Lidem způsobují například tuberkulózu, choleru, záškrt, antrax, zubní kaz, některé typy zápalu plic a řadu pohlavně přenášených chorob.

Prvoci jsou podobně jako bakterie jednobuněčné organismy, ale mají nejméně jedno jádro. Patří mezi ně améby a trypanosomy a také parazit, který způsobuje malárii. Parazituje asi třetina prvoků — tedy asi 10 000 druhů —, ale jen několik z nich vyvolává onemocnění u lidí.

Patogenní houby mohou být příčinou onemocnění. Tyto mikroorganismy mají jádro a vytvářejí kobercovitou spleť vláken. Nejčastější jsou plísňové infekce kůže (mykózy) a sliznic (kandidózy). Závažné plísňové infekce obvykle postihují pouze ty lidi, jejichž obranné mechanismy jsou oslabeny podvýživou, rakovinou, léky nebo virovými infekcemi, které potlačují imunitní systém.

K pochopení našeho složitého mozku nám pomáhají přirovnání. Na začátku průmyslové revoluce v polovině 18. století se stalo módou přirovnávat mozek ke stroji. Když se později stala symbolem pokroku telefonní ústředna, lidé přirovnávali mozek k rušné centrále s operátorem, který dělá rozhodnutí. Složité úkoly dnes řeší počítače, a někteří lidé proto mozek přirovnávají k počítači. Vystihuje toto přirovnání, jak mozek pracuje?

Mezi mozkem a počítačem jsou významné základní rozdíly. Mozek je v podstatě systém chemický, a ne elektrický. V každé buňce probíhá množství chemických reakcí, a tím se mozek naprosto liší od počítače. Také, jak uvádí dr. Susan Greenfieldová, „mozek prostě nikdo nenaprogramuje — je to proaktivní orgán, který pracuje spontánně“. Tím se liší od počítače, který naprogramován být musí.

Neurony spolu komunikují složitým způsobem. Mnohé neurony reagují na tisíc i více synaptických vstupů. Abychom pochopili, co to znamená, podívejme se na výzkum jednoho neurobiologa. Chtěl zjistit, jak vnímáme pachy, a proto studoval oblast mozku, která leží na spodní straně mozku přímo v úrovni nosu. Tento neurobiolog uvádí: „Dokonce i při tomto zdánlivě jednoduchém úkonu, který ve srovnání s odvozením nějaké geometrické poučky nebo pochopením Beethovenova houslového kvarteta vypadá jako hračka, je zapojeno šest milionů neuronů, a každý z nich dostává asi deset tisíc impulsů od dalších neuronů.“

Mozek je však víc než jen soubor neuronů. U každého neuronu je několik gliových buněk. Tyto buňky jsou nejen jakýmsi vazivem mozku, ale neuronům kromě toho poskytují elektrickou izolaci, chrání je před infekcí a tvoří ochrannou bariéru mezi nervovou tkání a krví. Vědci se domnívají, že gliové buňky mohou mít i jiné funkce, které ještě nebyly objeveny. „Zřejmá analogie s počítači, které vyrobili lidé a které v digitální formě zpracovávají elektronické informace, může být tak nedokonalá, až je zavádějící,“ uzavírá časopis Economist.

V mozku jsou však ještě další záhady, o nichž by bylo možné diskutovat.

Jak mozek „vidí“?

Oko sice sbírá informace pro mozek, ale informace, jež do mozku přicházejí, zjevně zpracovává mozková kůra. Uděláme-li fotoaparátem snímek, jsou na něm vidět všechny detaily. Pozorujeme-li však stejný výjev očima, uvědomujeme si pouze tu část dějiště, na kterou jsme zaměřili svou pozornost. Jak to mozek dělá, zůstává tajemstvím. Někteří odborníci se domnívají, že to je výsledek postupné integrace zrakových informací v takzvaných konvergentních zónách, které pomáhají porovnat to, co vidíte, s tím, co již znáte. Jiní odborníci se domnívají, že nevidíte-li něco, co je v zorném poli, je to prostě proto, že neurony řídící soustředěné vidění nejsou aktivní.

Obtíže, které mají vědci při výkladu mechanismu vidění, nejsou ničím ve srovnání s tím, jak obtížné je jen definovat to, čeho se „vědomí“ a „mysl“ vlastně týká. Nový pohled do lidského mozku poskytly vědcům zobrazovací techniky, jako například metoda magnetické rezonance a pozitronová emisní tomografie. A sledováním průtoku krve některými oblastmi mozku při procesech myšlení dospěli vědci s rozumnou mírou jistoty k závěru, že k tomu, aby bylo možné slyšet slova, vidět slova a mluvit slova, zjevně pomáhají různé oblasti kůry. Jeden autor však dochází k závěru, že „fenomén mysli, vědomí, je mnohem komplexnější. . ., než se předpokládalo“. Ano, velkou část tajemství mozku je třeba teprve odhalit.

Co je podkladem paměti?

Paměť — podle profesora Richarda F. Thompsona „snad nejzvláštnější jev ve světě přírody“ — se týká několika odlišných mozkových funkcí. Většina lidí, kteří studují mozek, rozděluje paměť na dva druhy — deklarativní a nedeklarativní. Nedeklarativní paměť obsahuje dovednosti a návyky. Deklarativní paměť se naopak týká uchovávání faktů. Kniha The Brain — A Neuroscience Primer (Mozek — Základy nauky o nervové tkáni) detailně uvádí paměťové procesy podle toho, jak dlouho trvají — velmi krátkodobá paměť, která trvá asi sto milisekund; krátkodobá paměť, která trvá několik sekund; pracovní paměť, kde se uchovávají nedávné zážitky; a dlouhodobá paměť, kde se uchovává verbální materiál, který jsme si nacvičili, a motorické dovednosti, které používáme.

Jedno z možných vysvětlení dlouhodobé paměti je to, že začíná aktivitou v přední části mozku. Informace vybraná pro dlouhodobou paměť přichází ve formě elektrického impulsu do části mozku, která se jmenuje hipokampus. Zde je schopnost neuronů přenášet informace potom posilována procesem, který se nazývá dlouhodobá potenciace. (Viz rámeček „Překlenutí štěrbiny“.)

Jiná teorie paměti vychází z názoru, že klíčovou roli hrají mozkové vlny. Zastánci této teorie jsou přesvědčeni, že spojování paměťových stop a regulaci toho, kdy dojde k aktivaci různých mozkových buněk, napomáhá pravidelné kolísání elektrické aktivity mozku, které je tak trochu podobné pravidelnému bubnování.

Vědci se domnívají, že mozek ukládá různé aspekty paměti na různých místech a že každý pojem je vázán na tu oblast mozku, která je specializována na to, aby jej vnímala. Některé části mozku jsou do paměti zcela jistě zapojeny. V amygdale, malé skupince nervových buněk velikosti mandle, která leží v blízkosti mozkového kmene, se zpracovávají paměťové stopy strachu. Bazální ganglia řídí pohyby související s návyky a s tělesnou dovedností. Mozeček, který leží na spodní straně mozku, se soustřeďuje na učení podmiňováním a na reflexy. Předpokládá se, že je zde i schopnost udržet rovnováhu — například při jízdě na kole.

Při tomto krátkém nahlédnutí do činnosti mozku bylo nutné vynechat podrobnosti o mnoha dalších pozoruhodných funkcích mozku, jako je schopnost orientovat se v čase, osvojit si jazyk i složité motorické dovednosti, způsob regulace nervového systému těla a životně důležitých orgánů i schopnost vyrovnat se s bolestí. Chemické látky, které spojují mozek s imunitním systémem, ještě odhaleny nebyly. „Je tak neuvěřitelně složitý,“ uvádí David Felten, který se touto problematikou zabývá, „že si člověk říká, zda máme vůbec naději zjistit, jak vlastně funguje.“

Ačkoli mnoho záhad mozku není odhaleno, přesto nám tento pozoruhodný orgán umožňuje myslet, rozjímat a vybavovat si to, co jsme se již naučili. Jak ale můžeme mozek využívat co nejlépe? Na to nám odpoví poslední článek této série.

PŘEKLENUTÍ ŠTĚRBINY

Nervový impuls se při stimulaci neuronu pohybuje po jeho axonu. Impuls se dostane k synaptickému zakončení, v němž jsou nepatrné kuličky (synaptické měchýřky), které obsahují tisíce molekul mediátoru. Impuls zde způsobí, že synaptické měchýřky se s povrchem nervového zakončení spojí a zásoba mediátorů se uvolní do synapse.

Tyto mediátory komplikovaným systémem ‚klíčů‘ a ‚zámků‘ otevírají a uzavírají vstupní kanály následujícího neuronu. Výsledkem je, že do cílového neuronu proudí elektricky nabité částice a způsobují zde další chemické změny, které buď spustí elektrický impuls, nebo další elektrickou aktivitu zablokují.

Jsou-li neurony pravidelně drážděny a do synapse se uvolňují mediátory, dochází k jevu, který se nazývá dlouhodobá potenciace. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že neurony se při tom k sobě přibližují. Podle jiných vědců existují doklady o tom, že neuron, který signál přijal, působí zpětně na neuron, který signál přivedl. To zase vyvolává chemické změny, jež vedou k tvorbě většího množství bílkovin působících jako mediátory. A to posiluje vazbu mezi neurony.

Vzhledem k tomu, že v mozku se spojení mění, a vzhledem k jeho přizpůsobivosti je tedy užitečné často si opakovat to, co si chcete uchovat v paměti.

Axon

Vlákno, po kterém se šíří signál a které propojuje neurony.

Dendrity

Krátké, rozvětvené spojky mezi neurony.

Neurity

Výběžky neuronu podobné tykadlům. Existují dva hlavní druhy — axony a dendrity.

Neurony

Nervové buňky. V mozku je asi deset miliard až sto miliard neuronů a „každý je spojen se sty, někdy i s tisíci dalšími buňkami“.

Mediátory

Chemické látky přenášející nervový signál přes takzvanou synaptickou štěrbinu, jež je mezi nervovou buňkou neboli neuronem, který signál vysílá, a tím, který signál přijímá.

Synapse

Štěrbina mezi neuronem nebo nervem, který signál vysílá, a tím, který signál přijímá.

( Na základě knihy The Human Mind Explained od profesorky Susan A. Greenfieldové )

SCHOPNOSTI CHARAKTERISTICKÉ PRO LIDI

Specializované oblasti mozku známé jako jazyková centra umožňují člověku pozoruhodnou schopnost komunikace. Zdá se, že to, co chceme říci, se utváří v jedné oblasti levé mozkové hemisféry, která je známa jako Wernickeova oblast (1). Tato oblast komunikuje s Brocovou oblastí (2), která uplatňuje v řeči gramatické zásady. Impulsy se potom dostanou až k sousedním motorickým oblastem, které řídí svaly tváře a pomáhají nám formulovat správná slova. Tyto oblasti jsou navíc spojeny se zrakovým systémem mozku, který nám umožňuje číst; se systémem sluchu, který nám umožňuje slyšet, rozumět a reagovat na to, co nám druzí říkají; a přehlédnout nelze ani databanku paměti uchovávající hodnotné myšlenky. „To, čím se vlastně lidé odlišují od zvířat,“ uvádí studijní brožura Journey to the Centres of the Brain (Cesta k centrům mozku), „je lidská schopnost naučit se neuvěřitelně různorodé dovednosti, fakta a pravidla nejen o hmotných věcech v okolním světě, ale zvláště o jiných lidech a o tom, proč se určitým způsobem chovají.“

NEMĚLO by k tomu docházet. Ne na ‚posvátné‘ akademické půdě. Ne tam, kde nezaujatí, objektivní hledači pravdy neúnavně pracují ve svých laboratořích. Ne tam, kde oddaní badatelé, kteří zasvěceně pátrají po pravdě a neohlížejí se na to, kam je pátrání zavede, usilují o rozuzlení tajů přírody. Nemělo by se to stávat v kolektivu mužů a žen, kteří bojují rameno vedle ramena pro blaho lidského rodu o odvrácení pustošivých účinků nemocí.

Kdo by si jen pomyslel, že takoví oddaní vědci by zkreslovali údaje na podporu svých tvrzení? Nebo že by si vybírali jen to, co podporuje jejich teorii a vyřazovali všechno ostatní? Nebo že by psali záznamy o pokusech, které nikdy neprovedli a falzifikovali údaje na podporu neprokazatelných výsledků? Že by ohlásili provedení výzkumů, které nikdy neprovedli, či připisovali si autorství článků, na nichž nikdy nepracovali, anebo které dokonce ani neviděli? Kdo by si jen pomyslel, že k takovým podvodům může docházet v síních vědy?

Nemělo by k tomu docházet, ale dochází. Jeden vědecký časopis přinesl loni následující zprávu: „Podle jisté ostré kritiky, zveřejněné tento týden jedním z výborů amerického Kongresu, je mezi americkými vědeckými pracovníky v oboru lékařství všeobecně rozšířeno úplatkářství, podvody a zneužívání postavení. Tato zpráva uvádí, že Státní zdravotní ústavy (NIH) ‚ohrozily zdraví veřejnosti‘, protože opomněly dohlížet na vědce, které podporují.“ — New Scientist, 15. září 1990.

Ve většině těchto případů jde o zneužití postavení, jindy však o jednoznačný podvod. Tak tomu bylo i v případě dr. Therezy Imanishi-Kariové a pěti spoluautorů její práce, která „popisovala nepřímé vložení cizího genu do imunitních buněk myši. Autoři tvrdili, že přirozený gen myši pak začal napodobovat vložený gen a vytvářet specifickou protilátku“. (Science News, 11. května 1991) To by byl v imunologických výzkumech významný krok, nebýt skutečnosti, že k něčemu podobnému zjevně nikdy nedošlo.

Zprávu o tomto pokusu přinesl v dubnu 1986 vědecký časopis Cell. Krátce na to řekla dr. Margot O’Tooleová, samostatná vědecká pracovnice v oboru molekulární biologie, která pracovala v laboratoři dr. Imanishi-Kariové, že se v této studii tvrdí věci, které nejsou podloženy údaji. Zašla za jejím spoluautorem, dr. Davidem A. Baltimorem, laureátem Nobelovy ceny, a přinesla mu 17 stránek záznamů ze zápisníku dr. Imanishi-Kariové. Tyto stránky potvrzovaly, že experiment se nezdařil. Publikovaná práce však tvrdila opak. Dr. Baltimore nicméně nenalezl žádný důvod k pochybnostem o publikovaných údajích a odbyl paní O’Tooleovou jako „reptající novopečenou doktorku“. — The New York Times, 22. března 1991.

Téhož roku článek přezkoumaly dvě univerzity. Byl to jednak Massachusettský technologický institut (M.I.T.), kde se výzkum prováděl, jednak Tuftsova univerzita, kde zvažovali možnost nabídnout paní Imanishi-Kariové významné místo. Přezkoumáním sice přišli na některé problémy, ale na nic závažného se nepřišlo. Poté se věci okolo tohoto případu na dva roky uklidnily.

Pak se ale případem začal zabývat poslanec John D. Dingell, předseda podvýboru Sněmovny reprezentantů pro dohled a vyšetřování. Vláda podporuje vědecký výzkum a prostřednictvím Státních zdravotních ústavů (NIH) poskytuje jednotlivým vědcům a ústavům na financování výzkumných projektů granty za 8 miliard dolarů ročně. Dingellův podvýbor se zabývá sledováním toho, s jakou efektivností jsou vynaložené peníze utráceny a vyšetřuje případy zneužití těchto peněz.

Dr. Baltimore byl velmi nespokojený. Nařkl podvýbor z toho, že zkoumáním onoho případu „chce zprovodit ze světa ustálená měřítka pro posuzování vědy a nahradit je zcela novými. Zvolili si metodu stíhání viníka. Chtějí prosadit myšlenku: ‚Dělej si svou vědu, ale nepouštěj ze zřetele, že můžeš být postižen.‘ Pokud dnešní jednání reprezentuje názor celého Kongresu na to, jak se má dělat věda, pak je americká věda v té podobě, v jaké ji známe, v nebezpečí.“

Dr. Baltimore zaslal čtyřem stům vědců dopis obsahující varování před intervencí Kongresu, která by údajně mohla „ochromit americkou vědu“. Tím si získal podporu sympatizujících kolegů. Vyšetřování označil za předzvěst hrozby svobodě vědeckých výzkumů a za ohrožení výměny vědeckých informací. Mnoho členů vědecké obce se postavilo za názory jedné ze svých nejzářivějších osobností, doktora Baltimora. Začali označovat jednotlivá jednání Kongresu jako „hony na čarodějnice“ a pana Dingella jako „nového McCarthyho“.

„Stoupenci dr. Baltimora a jeho obhajoby onoho článku zaútočili proti Kongresu,“ sdělily 26. března 1991 noviny The New York Times. „Kritizovali pana Dingella za to, že slídí ve vědeckých záznamech a líčili jeho vyšetřující skupinu jako ‚vědeckou policii‘ a podobně. Prakticky každý dopis a článek tvrdil, že o nějakém podvodu nemůže být ani řeč, že prý jde jen o výklad. ‚Byli jsme zavaleni dopisy od vědců, kteří vyjadřovali své hluboké znepokojení nad naší činností,‘ řekl jeden z členů Dingellova podvýboru. ‚Ale mnoho těchto dopisů, možná více než polovina, obsahovala výroky popírající, že by autoři znali fakta, na nichž byl případ postaven. To je poněkud zvláštní.‘“

Když se rozjitří city, fakta ztrácejí svůj význam a ustupují do pozadí. Záplava dopisů podporujících dr. Baltimora a dr. Imanishi-Kariovou ostrým a emocionálním tónem kritizovala Kongres. Dr. J. Gould z Harvardovy univerzity napsal: „Ve světle nedávného vývoje událostí ve Washingtonu si nejsem jistý, zda by se Galileo dnes nedostal ještě do větších potíží než ve své době.“ Dr. Phillip A. Sharp z M.I.T. nabádal vědce, aby psali svým poslancům v Kongresu a protestovali proti činnosti Dingellova podvýboru. Prohlašoval, že tento podvýbor „opakovaně odmítal názory kvalifikovaných vědců“, že k žádnému podvodu nedošlo. Dále tvrdil, že to rozpoutalo „vendetu proti poctivým vědcům“, za kterou „naše společnost draze zaplatí“. Jak se nakonec ukázalo, pokud došlo k nějaké mstě, pak to nebylo vůči poctivým vědcům, ale vůči dr. Margot O’Tooleové, která za svou poctivost draze zaplatila.

„Když se vědě daří, zdá se, že se řídí čistě jen rozumem a odpověďmi, které prostřednictvím pokusů skýtá příroda. Když se jí však nedaří, lidští aktéři odkládají masky profesionální netečnosti a náhle se začnou vynořovat emocionální spodní proudy vědeckého podnikání.“ (The New York Times, 26. března 1991) A když se to stane, musí se též objevit síly, jež nespadají do pole vědy, které by podvod přistřihly a které by také napravily zlo spáchané na člověku, jenž na podvod upozornil.

A to bylo nutno učinit v tomto případě. Mnohé osoby z vědeckých kruhů se automaticky přiklonily na stranu dr. Baltimora a dr. Imanishi-Kariové proti dr. O’Tooleové, aniž by se namáhaly prozkoumat podklady. Kromě toho znevažovaly vládní úřad, který se do věci vložil s cílem napravit spáchané zlo. Připomíná to biblické přísloví, které říká: „Odpovídá-li někdo na nějakou záležitost dříve, než ji vyslechne, je to od něho pošetilost a pokoření.“ — Přísloví 18:13.

Teprve po sáhodlouhém vyšetřování Dingellovým podvýborem, Tajnou službou a Úřadem pro vědeckou poctivost při NIH byla řádně doložena obvinění, která vznesla dr. O’Tooleová. Časopis New Scientist z 30. března 1991 uvedl: „Vyšetřovatelé ze Státních zdravotních ústavů dospěli k závěru, že spoluautorka laureáta Nobelovy ceny Davida Baltimora vykonstruovala v letech 1986 až 1988 celé série údajů na podporu své práce, zveřejněné v roce 1986 v časopise Cell. Dr. Baltimore, který dříve napadl vyšetřování Kongresu výrokem, že představuje hrozbu svobodě vědeckých výzkumů, nyní požádal časopis Cell, aby uvedenou vědeckou práci anuloval.“ Omluvil se dr. O’Tooleové za to, že její pochybnosti důkladněji neprověřil.

Vyšetřování odhalilo, že údaje byly vlastně smyšlenkou dr. Imanishi-Kariové, a že publikovaný experiment nebyl nikdy proveden. Když se smyčka uzavírala, pokusila se ještě o zastírací manévr. Časopis New Scientist napsal, že „jakmile začala dr. O’Tooleová a nezúčastnění vyšetřovatelé zpochybňovat uvedenou vědeckou práci, začala [dr. Imanishi-Kariová] systematicky podvrhovat údaje, jak je uvedeno ve zprávě NIH. Některé z těchto falzifikovaných údajů byly v roce 1988 zveřejněny v časopise Cell jako doplňující opravy k původní práci.“ Časopis New Scientist z 6. dubna 1991 uvedl: „Vědci si také potřebují uvědomit, že samočinná regulace je praktická jen tehdy, je-li podepřena důvěrou veřejnosti. K tomu stěží přispěje, když budou osoby upozorňující na podvody ve vědě lehkovážně pokládány za původce obtíží.“ Ovšem ještě celé týdny po tom, co vyšly najevo důkazy o podvodu, tvrdila dr. Imanishi-Kariová, že jde o „hon na čarodějnice“.

Úvodník listu The New York Times z 26. března 1991 se tímto tématem zabýval pod nadpisem „Watergate ve vědě?“ Píše se v něm: „Proti slabošskému mechanismu, kterým vědecká obec vyšetřuje podvody, by měla být vznesena ta nejpřísnější obžaloba. Když se několik skupin vyšetřovatelů střetlo s obstrukcemi, které činil dr. Baltimore, jeden z nejprominentnějších vědců Spojených států, začali spíše usilovat o tlumení špatného ohlasu na veřejnosti než o to, aby se dobrali pravdy.“ A přitom tatáž vědecká obec říká, že by se měla sama prověřovat a neměla by se nechat prověřovat lidmi z vnějška.

Úvodník pokračoval: „Počáteční vyšetřování stížností dr. O’Tooleové zavánělo protekcionismem a podnikaly se kroky k obraně vědecké pověsti. Vyšetřováním, které podnikla Tuftova univerzita a M.I.T., nebyl zjištěn žádný podvod ani závažnější omyl. Státní zdravotní ústavy sestavily vyšetřovací skupinu, která měla úzké vztahy s dr. Baltimorem. A dokonce i poté, co bylo složení vyšetřovací skupiny změněno k uchlácholení kritiků, byla závěrečná zpráva jen přešlapováním na místě. Nebyly v ní žádné důkazy o nesprávném jednání, a to i přesto, že byly zveřejněny výsledky pokusu, který nebyl nikdy proveden. Teprve když se do věci vložil Kongres, začaly NIH projevovat poněkud rovnější páteř. Jejich nově založený Úřad pro vědeckou poctivost předložil odvážnou a usvědčující zprávu, která konečně nazývala podvrh podvrhem. Dr. Baltimore se zřejmě od počátku více snažil zarazit vyšetřování než dopátrat se podstaty vznesených obvinění. Nebyl sice sám obviněn z podvodu, nicméně podepsal dva dokumenty — původní vědeckou práci a její následnou opravu — obsahující údaje, které jsou nyní považovány za smyšlenky dr. Imanishi-Kariové.“

Vědci nemají rádi, když je jejich činnost posuzována někým, kdo mezi ně nepatří. Jsou nezlomně přesvědčeni, že by případy, při nichž bylo vzneseno obvinění ze zneužití postavení nebo z podvodu, měli posuzovat jen oni sami a ne lidé stojící vně, a v žádném případě ne vládní orgány. Ale opováží-li se někdo mít námitky proti prominentním členům vědecké obce, může se stát, že se mu zle povede, jako v případě Margot O’Tooleové.

Osudy hlavních aktérů tohoto případu to jen potvrzují. Dr. Baltimore se stal rektorem Rockefellerovy univerzity. Dr. Imanishi-Kariová získala prestižní postavení na Tuftově univerzitě, o něž usilovala. Dr. O’Tooleová ztratila zaměstnání v laboratoři na Tuftově univerzitě, přišla o dům, nemohla dlouhá léta najít uplatnění ve vědě a musela nakonec pracovat jako telefonistka u stěhovací firmy svého bratra.

Dr. Baltimore údajně sdělil předsedovi podvýboru, panu Dingellovi, že spory podobné případu dr. Imanishi-Kariové jsou součástí „neustálého procesu samočištění“ vědy. Tentokrát „samočištění“ spočívalo v tom, že byla poctivá vědecká pracovnice dr. Margot O’Tooleová vyřazena z jakékoli vědecké práce. Naštěstí ovšem netrvaly následky tohoto „samočištění“ věčně. O čtyři roky později, v roce 1990, byla ospravedlněna a poté získala zaměstnání v Ústavu genetiky, který založil jeden z jejích nečetných stoupenců Mark Ptashne z Harvardovy univerzity.

Většina lidí souhlasí s tím, že by k takovým podvodům nemělo ve vědě docházet, ale i vědecký časopis uvedl, že takové podvody „jsou mezi vědeckými pracovníky v oboru lékařství všeobecně rozšířené“.

Vědci podezírají své kolegy

Jak rozšířené jsou podvody ve vědě? Největší všeobecně vědecká společnost na světě, Americké sdružení pro rozvoj vědy, nedávno rozeslala svým 1 500 členům dotazníky na toto téma. Časopis Science uvádí, že ze 469 vědců, kteří dotazník vyplnili, se 27 procent „domnívá, že se během posledních deseti let setkali s uměle vykonstruovanými, falšovanými nebo ukradenými výsledky výzkumu nebo toho byli svědky“. Jen dvě procenta si myslí, že podvodů ubývá; 37 procent má pocit, že jich přibývá. Z těch, kteří se s podvodem setkali, se 27 procent vyjádřilo, že proti tomu nic neudělali, a jen zhruba 2 procenta z nich veřejně zpochybnila údaje, které považovali za podvržené. Vědci uvedli množství důvodů, proč k podvodům dochází, jako například dravý konkurenční boj o to, kdo první zveřejní výsledky výzkumů a získá státní dotace a veřejné uznání.

VŠIMLI jste si, že u mnoha rostlin jsou patrné spirálovité vzory? Například na ananasu bývá 8 spirál šupin, které jdou jedním směrem, a 5 nebo 13 spirál jdoucích opačným směrem. Když se podíváte na semena ve slunečnici, uvidíte 55 a 89, a možná ještě víc, vzájemně se křížících spirál. Spirály najdete dokonce i na květáku. Když si začnete spirál všímat, návštěva obchodu s ovocem a zeleninou může být zajímavější než dříve. Proč rostliny rostou právě tímto způsobem? Má počet spirál nějaký význam?

Jak rostou?

Nové orgány, jako jsou stonek, listy a květy, většina rostlin vytváří z drobného centrálního růstového bodu, kterému se říká meristém neboli dělivé pletivo. Každá nová část rostliny zvaná primordium vyrůstá z meristému v novém směru a pod určitým úhlem vzhledem k předchozí části. (Viz obrázek 2.) U většiny rostlin nové části vyrůstají pod jedinečným úhlem, díky kterému vznikají spirály. Jaký úhel to je?

Zkuste si představit, že byste dostali následující úkol: vyprojektujte rostlinu tak, aby všechny její nové části byly hustě uspořádány kolem růstového bodu a aby byl plně využit veškerý prostor. Předpokládejme, že byste chtěli, aby každá nová část vyrůstala od předchozí části v úhlu, který odpovídá dvěma pětinám kruhu. Každá pátá část by znamenala problém, protože podle tohoto výpočtu by vyrůstala z téhož místa a stejným směrem. Vznikly by tak řady, mezi nimiž by byl nevyužitý prostor. (Viz obrázek 3.) Pravda je taková, že v případě všech jednoduchých zlomků kruhu jsou výsledkem řady, nikoli ideální uspořádání. To vzniká pouze při takzvaném „zlatém úhlu“, který odpovídá přibližně 137,5 stupně. Čím je tento úhel tak zvláštní?

Zlatý úhel je ideální, protože nemůže být vyjádřen jednoduchým zlomkem. Zlomek 5/8 je k ideálnímu úhlu blízko, 8/13 je blíž, 13/21 ještě blíž, ale ani jeden z nich nevyjadřuje ideální hodnotu. Když tedy z meristému vyrůstá nová část rostliny v tomto pevném ideálním úhlu vzhledem k předchozí části, žádné dvě části nebudou nikdy vyrůstat ve stejném směru. (Viz obrázek 4.) Nové části rostliny proto nerostou paprskovitě, ale spirálovitě.

Pozoruhodné je, že při počítačové simulaci růstu z centrálního bodu vznikají viditelné spirály pouze tehdy, pokud je správný úhel růstu nastaven velmi přesně. Stačí odchylka jedné desetiny stupně od zlatého úhlu a spirály jsou pryč.

Kolik je okvětních lístků?

Zajímavé je, že počet spirál, které jsou výsledkem růstu založeného na zlatém úhlu, je obvykle číslo patřící do takzvané Fibonacciho posloupnosti. Tuto číselnou řadu poprvé popsal Leonardo Fibonacci, italský matematik ze 13. století. V této posloupnosti každé číslo následující po čísle 1 se rovná součtu dvou předcházejících čísel — 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55 a tak dále.

Počet okvětních lístků mnoha rostlin, které mají spirálovitý růst, často odpovídá některému z Fibonacciho čísel. Podle názoru některých odborníků mají pryskyřníky obvykle 5 okvětních lístků, krvavěnky 8, starčky 13, hvězdnice 21, kopretiny 34 a astry novoanglické 55 nebo 89. (Viz obrázek 6.) Také na ovoci a zelenině se často najde něco, co Fibonacciho číslům odpovídá. Například banány mají pětiúhlý průřez.

„Každou věc učinil krásnou“

Umělci si byli odedávna vědomi toho, že symetrie založená na zlatém úhlu je lidskému oku nejpříjemnější. Díky čemu však nové části rostlin vyrážejí právě v tomto zajímavém úhlu? Pro mnoho lidí je to další příklad inteligentního plánování u živých organismů.

Když uvažujeme o tom, jak jsou živé organismy zkonstruovány, a když se zamyslíme nad tím, že jsme schopni se z takových věcí těšit, vidíme v tom působení Stvořitele, který si přeje, abychom se ze života radovali. Bible o našem Stvořiteli říká: „Každou věc učinil krásnou v její čas.“ (Kazatel 3:11)

Slunečnice je neobvyklá v tom, že kvítky, z nichž se později stanou slunečnicová semínka, vytvářejí spirály od okraje květenství, a nikoli od středu.

VYSVĚTLENÍ : zlomek 13/21 není blízko zlatého úhlu, ale naopak vyjadřuje hodnotu 222,5 stupně, tedy zbytek po odečtení zlatého úhlu.

Úhel, který dělí celou otočku ve zlatém řezu, je přibližně 222,5 stupně. Proč tedy bylo v tomto článku napsáno, že zlatý úhel je 137,5 stupně, tedy stejný úhel, ale měřený proti směru hodinových ručiček? Internetová stránka MathWorld uvádí: „Zlatý úhel je úhel, který dělí celou otočku [360°] ve zlatém řezu (ale je měřený v protisměru, aby jeho hodnota byla nižší než 180°).“ Důvod, proč matematikové a vědci vyjadřují zlatý úhel takto, vysvětluje britský matematik dr. Ron Knott: „Máme sklon ‚vidět‘ ten menší úhel.“ A tak i když zlatý řez je možné přibližně vyjádřit zlomkem 13/21 (což je více než polovina), zlatý úhel se obvykle uvádí hodnotou 137,5 stupně (což je méně než polovina).

„Chceme-li pochopit podstatu života, jak ji objevuje molekulární biologie, musíme buňku asi miliardkrát zvětšit. Pak by měla přibližně dvacet kilometrů v průměru a připomínala by gigantickou vzducholoď, jež by zakryla město velké jako Londýn či New York. To, co bychom pak viděli, by byl objekt nedostižně složitý a přizpůsobivý. Na povrchu buňky bychom viděli miliony otvorů, něco jako okénka ohromné kosmické lodi, která se otvírají a zavírají, aby umožnila neustálou výměnu materiálu s okolím. Kdybychom do jednoho z těchto otvorů vstoupili, ocitli bychom se v nezměrně složitém světě nejvyspělejší technologie. Viděli bychom nekonečné, vysoce uspořádané chodby a potrubí větvící se všemi směry od obvodu buňky. Některé by vedly do ústřední databanky v jádru a jiné do montážních dílen a zpracovatelských jednotek. Jádro samo by bylo velkou kulovou komnatou o průměru více než kilometr a připomínalo by geodetickou kopuli. Uvnitř bychom viděli kilometry stočených řetězců molekul DNK, pěkně složené v uspořádaných řadách. Těmi všemi potrubími by se čile a velmi uspořádaně přepravovaly všemožné produkty a suroviny ze všech montážních dílen ve vnějších částech buňky a zase k nim.

Udivovala by nás úroveň řízení, jež je nutné k naprosto harmonickému pohybu tolika objektů tolika zdánlivě nekonečnými potrubími. Všude kolem nás, ať bychom se podívali kterýmkoli směrem, bychom viděli všemožné stroje podobné robotům. Všimli bychom si, že ty nejjednodušší funkční komponenty buňky, molekuly bílkovin, jsou úžasně složité části molekulárního soustrojí a každá se skládá asi ze tří tisíc atomů uspořádaných do vysoce organizovaných trojrozměrných struktur. Ještě víc by nás udivilo, když bychom pozorovali neobyčejně účelovou činnost těchto podivných molekulárních strojů; zvlášť když bychom si uvědomili, že navzdory všem našim nahromaděným znalostem o fyzice a chemii by byl úkol sestrojit jeden takový molekulární stroj — tedy funkční bílkovinnou molekulu — v současné době naprosto nad naše možnosti a pravděpodobně nebude splněn dříve než začátkem příštího století. Nicméně život buňky je závislý na sladěné činnosti tisíců — jistě desetitisíců a pravděpodobně statisíců — různých bílkovinných molekul.“ (Evolution: A Theory in Crisis)

Fakta a legendy

„Člověk, který se necítí nucen omezit svůj výzkum na neinteligentní příčiny, dochází k jasnému závěru, že mnoho biochemických systémů bylo promyšleně sestrojeno. Nebyly sestrojeny přírodními zákony ani nutností a nahodilostí; ne, byly naplánovány. . . . Život na zemi na své nejzákladnější úrovni se svými nejklíčovějšími komponenty je výsledkem inteligentní činnosti.“ (Darwin’s Black Box)

„Je nepochybné, že za století intenzívního úsilí biologové nedokázali [Darwinovu evoluční teorii] potvrdit v žádném významném ohledu. Faktem zůstává, že příroda nebyla redukována na kontinuum, jež darwinovský model vyžaduje, ani nebyla zajištěna důvěryhodnost náhody jakožto tvořivého činitele.“ (Evolution: A Theory in Crisis)

„Vliv evoluční teorie na obory daleko vzdálené biologii je v historii jedním z nejnápadnějších příkladů toho, jak může vysoce spekulativní myšlenka, pro niž nejsou žádné skutečně pádné vědecké důkazy, utvářet myšlení celé společnosti a ovládat názory v celé jedné epoše.“ (Evolution: A Theory in Crisis)

„Jakákoli věda minulosti . . ., která a priori vylučuje možnost záměru nebo stvoření, přestává být hledáním pravdy a stává se služebnicí (nebo otrokyní) problematické filozofické nauky, totiž naturalismu.“ (Origins Research [Zkoumání počátků])

„Je legendou . . ., že Charles Darwin vyřešil problém původu biologické složitosti. Je legendou, že dobře nebo alespoň trochu chápeme, jak život vznikl, nebo že správná vysvětlení počítají jen s takzvanými přirozenými příčinami. Ovšem tyto a jiné legendy filozofického naturalismu mají jistý status. Člověk o nich ve slušné společnosti nemluví příliš hrubě. Ale také by je neměl nekriticky přijímat.“ (Origins Research)

„V soukromí mnoho vědců připouští, že věda nemá pro počátek života žádné vysvětlení. . . . Darwin neměl ani potuchy o tom, jaká ohromná složitost existuje i na těch nejzákladnějších úrovních života.“ (Darwin’s Black Box)

„Molekulární evoluce není založena na vědecké autoritě. . . . Existují tvrzení, že taková evoluce proběhla, ale žádné z nich není přiměřeně podpořeno experimenty nebo výpočty. Nikdo nezná molekulární evoluci z bezprostřední zkušenosti a neexistuje žádná autorita, na níž by se tvrzení, že ji známe, mohlo založit. Proto se dá popravdě říci, že . . . tvrzení o darwinovské molekulární evoluci je pouhý povyk.“ (Darwin’s Black Box)

Evoluce — „hra náhody“

Evoluční teorie je rozhodně snem hazardního hráče. Proč? Protože podle evolucionisty vyhrává, i když jsou šance zcela mizivé.

Robert Naeye píše: „Evoluce je především hra náhody, a tak kdyby zdánlivě bezvýznamné minulé události proběhly trochu jinak, mohly odříznout naši vývojovou linii ještě předtím, než se vyvinul člověk.“ Ale ne, očekává se, že budeme věřit, že každá sázka vyjde, třeba mnohomilionkrát za sebou. Naeye připouští: „Dlouhá řada problémů ukazuje, že vznik inteligentního života je mnohem obtížnější, než si vědci kdysi mysleli. A pravděpodobně jsou další překážky, s nimiž se vědci ještě nesetkali.“

V devátém století se stali vůdčími osobnostmi v otázkách vědy arabští vědci. Zvláště v desátém a jedenáctém století — zatímco křesťanstvo přešlapovalo na místě — prožívali islámští vědci zlatý věk úspěchů. Přispěli cennými poznatky k medicíně, chemii, botanice, fyzice, astronomii, a především k matematice. (Viz rámeček na straně 20.) Maan Z. Madina, mimořádný profesor arabštiny na Kolumbijské univerzitě, řekl, že „moderní trigonometrie stejně jako algebra a geometrie byly v podstatě vytvořeny Araby“.

Většina jejich vědeckých poznatků byla původní. Některé z nich byly založeny na rozsáhlých základech řecké filozofie a kupodivu se jich dosáhlo vlivem náboženství.

Poměrně brzy na začátku našeho letopočtu se křesťanství rozšířilo do Persie a pak do Arábie a Indie. Během pátého století se Nestor, patriarcha konstantinopolský, dostal do sporu, který způsobil, že se Východní církev rozštěpila. To vedlo ke vzniku odštěpené skupiny nestoriánů.

Když se v sedmém století náhle objevilo na světové scéně nové náboženství islám a začalo se šířit, nestoriáni si pospíšili, aby své vědomosti předali svým arabským podrobitelům. Podle díla The Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) „patřili nestoriáni k prvním, kteří prosazovali řeckou vědu a filozofii tím, že překládali řecké texty do syrštiny a pak do arabštiny“. Byli také vůbec prvními, kdo „zavedl v Bagdádu řeckou medicínu“. Arabští vědci začali stavět na tom, co se naučili od nestoriánů. Arabština nahradila syrštinu a stala se v arabské říši jazykem vědy. Ukázalo se, že arabština byla jazykem, který se velmi dobře hodil pro psaní vědeckých spisů.

Arabové nejenže znalosti přijímali, ale také se o ně dělili. Když se muslimové stěhovali přes Španělsko do Evropy — kde potom zůstali více než sedm set let —, přinesli s sebou osvícenou muslimskou kulturu. A během osmi takzvaných křížových výprav v letech 1096 až 1272 silně zapůsobila na křižáky ze západu pokročilá islámská civilizace, se kterou přišli do styku. Jeden autor napsal, že se vrátili se „spoustou nových dojmů“.

Arabské zjednodušení matematiky

Jedním z významných přínosů Arabů pro Evropu bylo, že používání římských číslic bylo nahrazeno číslicemi arabskými. Název „arabské číslice“ je vlastně nesprávný. Přesnější označení je snad „hindsko–arabské číslice“. Je pravda, že tento systém popsal al–Chórézmí, arabský matematik a astronom, jenž žil v devátém století. Odvodil jej však od hindských matematiků z Indie, kteří tento systém vypracovali o celých tisíc let dříve — ve třetím století před naším letopočtem.

V Evropě byl tento systém téměř neznámý, dokud jej vynikající matematik Leonardo Fibonacci (také známý jako Leonardo Pisánský) nepoužil v roce 1202 ve své knize Liber abaci (Kniha o abaku). Při dokazování výhod tohoto systému vysvětloval: „Devět indických symbolů je: 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1. Pomocí těchto symbolů a znaku 0. . . lze napsat jakékoli číslo.“ Evropané na to zpočátku reagovali pomalu. Do konce středověku byl přesto nový číselný systém přijat a jeho jednoduchost podpořila vědecký pokrok.

Pochybujete-li, že hindsko–arabské číslice jsou zjednodušením ve srovnání s dříve užívanými římskými číslicemi, zkuste od MCMXCIII odečíst LXXIX. Nevíte si rady? Snad 1 993 mínus 79 by bylo trochu snazší.

Plamen v Evropě se znovu roznítil

Počátkem dvanáctého století plamen poznání, který jasně plál v muslimském světě, začal hasnout. V Evropě byl však znovu roznícen, když skupiny učenců začaly tvořit instituce, jež byly předchůdci moderních univerzit. V polovině 12. století vznikly univerzity v Paříži a Oxfordu. Na začátku 13. století následovala univerzita v Cambridge a potom ve 14. století univerzity v Praze a Heidelbergu. V 19. století se univerzity staly hlavními středisky vědeckého výzkumu.

Původně byly tyto školy silně ovlivněny náboženstvím; studium se většinou soustředilo na teologii nebo s ní úzce souviselo. Současně však tyto školy přijímaly řeckou filozofii, zvláště Aristotelovy spisy. Podle díla The Encyclopedia of Religion „scholastické metody. . . během středověku. . . byly uspořádány podle Aristotelovy logiky pojmu, soudu a úsudku při výkladu textu a řešení obtíží v něm“.

Jedním ze středověkých učenců, který se snažil spojit Aristotelovo učení s křesťanskou teologií, byl Tomáš Akvinský, později nazývaný „křesťanský Aristoteles“. V některých ohledech se však s Aristotelem rozcházel. Tomáš Akvinský například odmítal teorii, která tvrdí, že svět existoval vždy, a souhlasil s Písmem, že svět byl stvořen. Protože byl „pevně přesvědčen, že náš vesmír je uspořádaný a můžeme jej pochopit ve světle rozumu“, říká The Book of Popular Science, „přispěl tím velmi výrazně k vývoji moderní vědy.“

Aristotelovy, Ptolemaiovy a Galénovy nauky byly většinou přijímány dokonce i církví jako svatá pravda. Dříve citovaná publikace vysvětluje: „Ve středověku, kdy byl zájem o vědecké pokusy a přímé pozorování minimální, platilo Aristotelovo slovo jako zákon. Ipse dixit (‚On sám to řekl‘) byl argument, který středověcí profesoři používali, aby dokázali pravdivost mnoha ‚vědeckých‘ pozorování. Za těchto okolností Aristotelovy omyly, zvláště ve fyzice a astronomii, bránily vědeckému pokroku po celá staletí.“

Jedním z těch, kdo měl námitky proti slepému lpění na dřívějších názorech, byl ve 13. století oxfordský mnich Roger Bacon. Byl nazván „největší osobností středověké vědy“ a byl téměř jediný, kdo se zastával experimentování jako prostředku k poznávání vědeckých pravd. Údajně již v roce 1269 předpovídal automobily, letadla a lodě poháněné motorem, a předešel tím svou dobu o celá staletí.

Je pravda, že Bacon měl nadhled a brilantní uvažování, ale jeho poznání skutečností bylo omezené. Pevně věřil astrologii, magii a alchymii. Na tom je vidět, že věda je skutečně neutuchající pátrání po pravdě a že také často podléhá změnám.

Ve 14. století se sice zdálo, že vědecké zkoumání jakoby usnulo, ale když se 15. století blížilo ke konci, pátrání lidstva po pravdě zdaleka neskončilo. Následujících 500 let v podstatě mělo zastínit všechno, co předcházelo. Svět stál na prahu vědecké revoluce. A jako každá revoluce, i tato měla své hrdiny, své ničemy, a především své oběti. Ve čtvrté části našeho seriálu „Věda — Neutuchající pátrání lidstva po pravdě“ se o tom dozvíte více.

Zlatý věk arabské vědy

Al–Chórézmí (osmé až deváté století), irácký matematik a astronom; známý jako původce výrazu „algebra“ z al– –džebr, což v arabštině znamená „spojení oddělených částí“.

Abú Ma’šar Džabir ibn Hajján (osmé až deváté století), alchymista; nazývaný otec arabské chemie.

Al–Battani (deváté až desáté století), astronom a matematik; upřesnil Ptolemaiovy astronomické výpočty, určil s větší přesností délku roku a ročních období.

Rází (Rhazes) (deváté až desáté století), jeden z nejznámějších lékařů původem z Persie; jako první rozlišil neštovice od spalniček a roztřídil všechny látky na živočišné, rostlinné nebo nerostné.

Abú Ali al–Hasan (Alhazen) z Basry (desáté až jedenácté století), matematik a fyzik; výrazně přispěl k teorii optiky, včetně lomu, odrazu světla, binokulárního vidění, atmosférického lomu; jako první správně vysvětlil vidění jako působení světla, které se dostává z předmětu do oka.

Omar Chajjám (jedenácté až dvanácté století), významný perský matematik, fyzik, astronom, lékař a filozof; na západě nejvíce známý svou poezií.

Staly se zázraky, o nichž mluví Bible? Existuje mnoho lidí, včetně značného počtu vědců a náboženských vůdců, kteří odpovídají záporně. Domnívají se, že víra v zázraky se hodí spíše do dob, kdy se věřilo pověrám, a že moderní věda vyvrátila, že kdy mohly nastat. Následující dopis otištěný v londýnských novinách The Times, jež podepsala řada vědců, proto stojí za povšimnutí. Říká se v něm:

„Není logické používat vědy jako argumentu proti zázrakům. Věřit, že se zázraky stát nemohou, je vlastně stejným projevem víry, jako věřit, že se stát mohou. . . Zázraky jsou události, pro něž neexistuje v minulosti obdoba. Bez ohledu na to, co předkládají současné filozofické názory nebo výsledky průzkumu veřejného mínění, je nutné přiznat, že věda (jejímž základem je pozorování příkladů z minulosti) nemá k tomuto tématu co říci. Její ‚zákony‘ jsou pouze zevšeobecněním našich zkušeností. Víra spočívá na jiném základě.“ (Kurzíva od nás.) Opravdu neexistuje způsob, kterým by moderní věda mohla vyvrátit biblické zprávy o zázracích.