Hledání původu života

Pořad TV Hope z cyklu Hledání Pravdy
http://www.hopetv.cz/porady/hledani-pravdy/hledani-pravdy-1.html


Průměr: 2.7 (7 votes)

Vzkříšení 2

VZKŘÍŠENÍ
Řecké slovo a·na′sta·sis doslova znamená „vzbuzení, vstání“. V Křesťanských řeckých písmech se často používá ve spojitosti se vzkříšením mrtvých. V Hebrejských písmech, v textu u Ozeáše 13:14, který citoval apoštol Pavel (1Ko 15:54, 55), se pojednává o tom, že smrt bude odstraněna a šeol (heb. še’ól′; řec. hai′des) bude připraven o svou moc. Výraz še’ól se v různých překladech překládá jako „hrob“ a „jáma“. Je řečeno, že tam přicházejí mrtví. (1Mo 37:35; 1Kr 2:6; Ka 9:10) Ze souvislosti, v níž je toto slovo použito v Písmu, a také z toho, jak je v Křesťanských řeckých písmech používán jeho řecký ekvivalent hai′des, vyplývá, že se tento výraz nevztahuje na jednotlivý hrob, ale na společný hrob lidstva. (Ez 32:21–32; Zj 20:13; viz hesla HÁDES; ŠEOL.) Připravit šeol o jeho moc znamená uvolnit sevření, jímž svírá ty, kdo v něm jsou, což znamená vyprázdnit společný hrob lidstva. To ovšem vyžaduje, aby nastalo vzkříšení, aby ti, kdo jsou v šeolu, byli vzbuzeni ze svého neživého stavu neboli z hrobu, v němž jsou následkem smrti.
Prostřednictvím Ježíše Krista. Z toho, co zde bylo uvedeno, je patrné, že učení o vzkříšení je obsaženo v Hebrejských písmech. Ovšem teprve Ježíš Kristus „vrhl světlo na život a na neporušenost prostřednictvím dobré zprávy“. (2Ti 1:10) Ježíš řekl: „Jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ (Jan 14:6) Teprve prostřednictvím dobré zprávy o Ježíši Kristu bylo objasněno, jak je možné obdržet věčný život a jak mohou některé osoby navíc získat neporušenost. Apoštol poskytuje ujištění, že naděje na vzkříšení je spolehlivá; vysvětluje to slovy: „Jestliže se tedy o Kristu káže, že byl vzbuzen z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi říkají, že není vzkříšení mrtvých? Není-li skutečně vzkříšení mrtvých, ani Kristus nebyl vzbuzen. Jestliže však Kristus nebyl vzbuzen, naše kázání je jistě marné a marná je naše víra. Nadto jsme také shledáni falešnými Božími svědky, protože jsme vydali svědectví proti Bohu, že vzbudil Krista, jehož však nevzbudil, jestliže mrtví skutečně nemají být vzbuzeni. . . . Dále, jestliže Kristus nebyl vzbuzen, je vaše víra zbytečná; ještě jste ve svých hříších. . . . Kristus však byl vzbuzen z mrtvých, první ovoce z těch, kdo usnuli ve smrti. Poněvadž je totiž smrt skrze člověka, vzkříšení mrtvých je také skrze člověka.“ (1Ko 15:12–21)
Když byl Kristus na zemi, sám v několika případech provedl vzkříšení. (Lk 7:11–15; 8:49–56; Jan 11:38–44) Vzkříšení, po němž je možný věčný život, může přijít jedině prostřednictvím Ježíše Krista. (Jan 5:26)
Boží spolehlivý záměr. Saduceům (členům sekty, která nevěřila ve vzkříšení) Ježíš Kristus poukázal na to, že Mojžíšovy spisy, jež jsou obsaženy v Hebrejských písmech, která mají a ve která údajně věří, dokazují, že nastane vzkříšení. Ježíš vysvětloval, že když Jehova řekl, že je „Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův“ (kteří byli ve skutečnosti mrtví), považoval tyto lidi za živé, a to vzkříšením, které jim chtěl On, jenž „není Bohem mrtvých, ale živých“, poskytnout. Bůh svou mocí „oživuje mrtvé, a věci, které nejsou, povolává, jako by byly“. Pavel poukazuje na tuto skutečnost, když mluví o Abrahamově víře. (Mt 22:23, 31–33; Ří 4:17)
Bůh je schopen vzkřísit mrtvé. Pro Toho, kdo měl schopnost a moc stvořit člověka ke svému obrazu, dát mu dokonalé tělo a schopnost plně projevit nádherné vlastnosti, jimiž byla obdařena osobnost člověka, není vůbec žádným nepřekonatelným problémem nějakého člověka vzkřísit. Jestliže vědecké zákony, které stanovil Bůh, mohou vědci použít k tomu, aby na videopásce uchovali a později ve viditelné a slyšitelné podobě rekonstruovali nějakou scénu, oč snadnější je pro velkého Svrchovaného Panovníka a Stvořitele, aby vzkřísil někoho tím, že do nově vytvořeného těla znovu vtiskne tytéž rysy osobnosti. Když šlo o to, aby byla oživena Sářina rozmnožovací schopnost a ona aby mohla mít v pokročilém věku dítě, anděl řekl: „Je něco pro Jehovu příliš mimořádné?“ (1Mo 18:14; Jer 32:17, 27)
Jak nastala potřeba vzkříšení. Na počátku nebylo vzkříšení nutné. Nebylo součástí Božího původního záměru s lidstvem, protože smrt nebyla něčím přirozeným a k Božímu záměru nepatřila. Bůh naopak ukázal, že jeho záměrem je naplnit zemi živými lidmi, a ne lidským rodem, který by degeneroval a umíral. Jeho dílo bylo dokonalé, nebyla na něm tedy žádná vada ani žádný nedostatek, a člověk nepodléhal nemocem. (5Mo 32:4) Jehova první lidské dvojici požehnal a řekl těmto lidem, aby se množili a aby naplnili zemi. (1Mo 1:28) K takovému požehnání rozhodně nepatřily nemoce ani smrt; Bůh člověku nedal ohraničenou délku života, ale řekl Adamovi, že smrt by byla následkem neposlušnosti. To znamená, že jinak by člověk žil věčně. Neposlušnost by mu přivodila Boží nepřízeň a měla by za následek to, že člověk by ztratil Boží požehnání a přivodil si prokletí. (1Mo 2:17; 3:17–19)
Smrt tedy byla do lidského rodu uvedena Adamovým přestupkem. (Ří 5:12) Adamovi potomci nemohli po svém otci zdědit věčný život, protože jejich otec zhřešil, což mělo za následek nedokonalost; a neměli vlastně ani naději, že by jednou mohli žít věčně. „Ani prohnilý strom nemůže nést znamenité ovoce,“ řekl Ježíš. (Mt 7:17, 18; Job 14:1, 2) Pro ty z Adamových potomků, kteří touží poslouchat Boha, byla předložena či připojena možnost vzkříšení.
Účel vzkříšení. Vzkříšení nedokazuje pouze Jehovovu neomezenou moc a moudrost, ale také jeho lásku a milosrdenství a to, že Jehova zachovává život těch, kdo mu slouží. (1Sa 2:6) Jehova má moc způsobit vzkříšení, a může proto nechat věci dojít tak daleko, že se mu jeho služebníci prokážou věrnými až do smrti. Může odpovědět na obvinění, které pronesl Satan, když tvrdil, že „kůži za kůži, a všechno, co člověk má, dá ve prospěch své duše“. (Job 2:4) Jehova může dovolit, aby Satan šel až do krajnosti, a aby ve své marné snaze dokázat své falešné obžaloby dokonce někoho zabil. (Mt 24:9; Zj 2:10; 6:11) Z toho, že Jehovovi služebníci jsou ochotni sloužit Jehovovi i za cenu svého života, je patrné, že mu slouží z lásky, a ne ze sobeckých důvodů. (Zj 12:11) Také tím dokazují, že ho uznávají jako Všemohoucího, Svrchovaného Panovníka a jako Boha lásky, který je schopen je vzkřísit. Dokazují tím, že jsou Jehovovi výlučně oddáni kvůli jeho podivuhodným vlastnostem, a ne ze sobeckých, hmotařských důvodů. (Povšimni si některých výroků jeho služebníků, jež jsou zaznamenány v Ří 11:33–36 a Zj 4:11; 7:12.) Prostřednictvím vzkříšení se Jehova postará také o to, aby byl splněn jeho záměr se zemí, který oznámil Adamovi. (1Mo 1:28)
Nezbytné k tomu, aby lidé byli šťastní. Vzkříšení mrtvých je z Boží strany projevem nezasloužené laskavosti a je nezbytně nutné k tomu, aby lidé byli šťastní a aby bylo odčiněno všechno, co lidem ublížilo, všechno utrpení a všechen útlak, všechno, co postihlo lidský rod. Tyto věci na člověka přišly jako následek jeho nedokonalosti a nemocí, jako následek válek, které vedl, vražd, kterých se dopustil, a nelidského jednání, jehož se ničemní lidé dopouštěli na podnět Satana Ďábla. Jestliže nevěříme ve vzkříšení, nemůžeme být úplně šťastní. Apoštol Pavel vyjádřil tuto myšlenku slovy: „Jestliže jsme v Krista doufali pouze v tomto životě, jsme ze všech lidí nejvíce k politování.“ (1Ko 15:19)
Kdy byla dána naděje na vzkříšení? Když Adam zhřešil a přivodil smrt sobě i svým budoucím potomkům, Bůh řekl hadovi: „A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. On ti zhmoždí hlavu a ty mu zhmoždíš patu.“ (1Mo 3:15)
Ten, kdo původně způsobil smrt, má být odstraněn. Když nábožní Židé odporovali Ježíšovi, řekl jim: „Jste ze svého otce, z Ďábla, a přejete si činit touhy svého otce. Ten byl zabijákem, když začal, a nestál pevně v pravdě, protože v něm pravda není.“ (Jan 8:44) Z toho je patrné, že to byl Ďábel, kdo mluvil prostřednictvím hada jako svého nástroje, a že právě on byl zabijákem od chvíle, kdy se stal pomlouvačem a lhářem. Později dal Kristus Janovi vidění, v němž ukázal, že Satan Ďábel je také označován jako „prahad“. (Zj 12:9) Tím, že Satan přiměl Adama, otce lidí, ke vzpouře proti Bohu, zmocnil se lidstva, a mohl tak na Adamovy děti působit svým vlivem. Proto v prvním proroctví, jež je uvedeno v 1. Mojžíšově 3:15, poskytl Jehova naději, že tento Had bude odstraněn. (Srovnej Ří 16:20.) Satanovi má být rozdrcena hlava, ale kromě toho také všechna jeho díla mají být rozbita, zmařena neboli zničena. (1Ja 3:8, NS; EP; Col) Ke splnění tohoto proroctví je nezbytně nutné, aby byla odstraněna smrt, kterou přivodil Adam, a aby byli vzkříšeni ti z Adamových potomků, kteří jdou do šeolu (hádu) následkem Adamova hříchu, jehož účinky zdědili. (1Ko 15:26)
Naděje na svobodu znamená, že musí dojít ke vzkříšení. Apoštol Pavel popisuje situaci, kterou Bůh připouští od doby, kdy člověk propadl hříchu, a vysvětluje, co tím Bůh sleduje: „Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti [protože se narodilo v hříchu a všichni stojí tváří v tvář smrti], ne ze své vlastní vůle [Adamovy děti přišly na svět do této situace, přičemž samy nemohly na Adamově jednání nic změnit a samy neměly žádnou možnost vlastní volby], ale prostřednictvím toho [Boha], kdo je [ve své moudrosti] podrobil, na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí.“ (Ří 8:20, 21; Ža 51:5) Aby se těm, kdo zemřeli, mohla tato naděje na slavnou svobodu splnit, budou muset být vzkříšeni; budou muset být osvobozeni ze smrti a z hrobu. Slibem, že přijde „semeno“, které rozdrtí hadovi hlavu, tedy Bůh dal lidstvu nádhernou naději. (Viz heslo SEMENO.)
Na čem byla založena Abrahamova víra. Biblická zpráva svědčí o tom, že když se Abraham pokoušel obětovat svého syna Izáka, měl víru, že Bůh je schopen mrtvé vzkřísit a že to je jeho záměrem. A v Hebrejcům 11:17–19 je uvedeno, že Izáka skutečně „obrazným způsobem“ přijal zpět z mrtvých. (1Mo 22:1–3, 10–13) Základem Abrahamovy víry ve vzkříšení byl Boží slib týkající se „semene“. (1Mo 3:15) On a Sára také již prožili něco, co by se dalo se vzkříšením srovnat — byla totiž oživena jejich rozmnožovací schopnost. (1Mo 18:9–11; 21:1, 2, 12; Ří 4:19–21) Podobnou víru vyjádřil Job, když ve svém velkém trápení řekl: „Ach, kdybys mě skryl v šeolu, . . . kdybys mi stanovil časovou mez a vzpomněl si na mne! Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít? . . . Zavoláš, a já ti odpovím. Budeš prahnout po díle svých rukou.“ (Job 14:13–15)
Případy vzkříšení, které se staly před zaplacením výkupného. Vzkříšení bylo provedeno prostřednictvím proroků Elijáše a Eliši. (1Kr 17:17–24; 2Kr 4:32–37; 13:20, 21) Lidé, které tito proroci vzkřísili, ovšem zase zemřeli stejně jako osoby, které vzkřísil Ježíš, když byl na zemi, a které vzkřísili apoštolové. Z toho je patrné, že vzkříšení nemusí v každém případě znamenat věčný život.
Lazar, kterého jeho přítel Ježíš vzkřísil, byl pravděpodobně naživu o Letnicích roku 33 n. l., kdy byl vylit svatý duch a kdy byli první z těch, kdo měli nebeské povolání (Heb 3:1), pomazáni a zplozeni svatým duchem (Sk 2:1–4, 33, 38). Lazarovo vzkříšení bylo podobné případům vzkříšení, jež provedli Elijáš a Eliša. Lazarovi se však jeho vzkříšením pravděpodobně otevřela cesta k tomu, aby obdržel vzkříšení podobné vzkříšení Kristovu, což by se mu jinak nestalo. To byl od Ježíše skutečně podivuhodný skutek lásky! (Jan 11:38–44)
‚Lepší vzkříšení.‘ O věrných lidech starých dob apoštol Pavel říká: „Ženy přijímaly vzkříšením své mrtvé; ale jiní muži byli mučeni, protože nepřijali propuštění nějakým výkupným, aby dosáhli lepšího vzkříšení.“ (Heb 11:35) Tito lidé projevovali víru v naději na vzkříšení; věděli totiž, že jejich současný život není tím nejdůležitějším. Vzkříšení, kterého se prostřednictvím Krista dostane jim i jiným lidem, nastane teprve po Kristově vzkříšení a potom, co v nebi předložil svému Otci hodnotu své výkupní oběti. Tehdy vykoupil pro lidský rod právo na život a stal se budoucím ‚Věčným otcem‘. (Heb 9:11, 12, 24; Iz 9:6) Je „životodárným duchem“. (1Ko 15:45) Má „klíče smrti a hádu [šeolu]“. (Zj 1:18) Nyní má autoritu udělit věčný život, a proto v Božím určeném čase provede ‚lepší vzkříšení‘; lidé, kterým bude poskytnuto, totiž budou moci žít věčně a nikdo z nich již nebude muset nikdy zemřít. Jestliže budou poslušní, budou moci žít stále.
Nebeské vzkříšení. Ježíš Kristus je označen jako ‚prvorozený z mrtvých‘. (Kol 1:18) Je prvním, kdo byl kdy vzkříšen k věčnému životu. Jeho vzkříšení bylo „v duchu“, k tomu, aby žil v nebi. (1Pe 3:18) Byl kromě toho vzkříšen k vyšší formě života a byl uveden do vyššího postavení, než jaké měl v nebesích před tím, než přišel na zemi. Byla mu udělena nesmrtelnost a neporušenost, což nemůže mít žádný tvor v těle, a byl učiněn „vyšším než nebesa“, takže místo, které ve vesmíru zaujímá, je po Jehovovi Bohu druhé nejvyšší. (Heb 7:26; 1Ti 6:14–16; Fil 2:9–11; Sk 2:34; 1Ko 15:27) Jeho vzkříšení uskutečnil sám Jehova Bůh. (Sk 3:15; 5:30; Ří 4:24; 10:9)
Po dobu 40 dnů po svém vzkříšení se však Ježíš při různých příležitostech objevoval svým učedníkům v různých hmotných tělech, stejně jako se ve starých dobách objevovali lidem andělé. Podobně jako tito andělé měl i on moc vytvořit si podle svého přání jakékoli lidské tělo a také je zrušit, aby byl podán viditelný důkaz, že byl vzkříšen. (Mt 28:8–10, 16–20; Lk 24:13–32, 36–43; Jan 20:14–29; 1Mo 18:1, 2; 19:1; Joz 5:13–15; Sd 6:11, 12; 13:3, 13) To, že se mnohokrát zjevil, a zejména že se objevil více než 500 osobám najednou, je přesvědčivým svědectvím o tom, že byl skutečně vzkříšen. (1Ko 15:3–8) Jeho vzkříšení, jež bylo tak spolehlivě doloženo, poskytuje ‚všem lidem záruku‘, že v budoucnosti skutečně nastane den účtování neboli soudu. (Sk 17:31)
Vzkříšení Kristových „bratrů“. Ti, kdo jsou označeni jako „povolaní a vyvolení a věrní“, následovníci Kristových šlépějí, jeho „bratři“, kteří jsou duchovně zplozeni jako „Boží děti“, dostali slib, že jejich vzkříšení bude podobné vzkříšení Krista. (Zj 17:14; Ří 6:5; 8:15, 16; Heb 2:11) Apoštol Petr píše spolukřesťanům: „Požehnaný buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť podle svého velkého milosrdenství nám dal nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví. Je vyhrazeno v nebesích pro vás.“ (1Pe 1:3, 4)
Petr také popisuje naději, kterou tito lidé mají, jako „drahocenné a velmi velkolepé sliby, abyste se jejich prostřednictvím stali podílníky na božské přirozenosti“. (2Pe 1:4) Jejich přirozenost se musí změnit; vzdají se totiž lidské přirozenosti, aby získali přirozenost ‚božskou‘, a tak aby se mohli s Kristem podílet na jeho slávě. Musí zemřít smrtí podobnou smrti Kristově — zachovat ryzost a navždy se vzdát lidského života — a potom vzkříšením obdrží nesmrtelné a neporušitelné tělo, jaké má Kristus. (Ří 6:3–5; 1Ko 15:50–57; 2Ko 5:1–3) Apoštol Pavel vysvětluje, že to, co je vzkříšeno, není tělo; to, co prožijí, naopak přirovnává k zasetí semene a jeho vyklíčení, přičemž „Bůh mu dává tělo, právě jak se mu zalíbilo“. (1Ko 15:35–40) Vzkříšena je duše neboli osoba, a Bůh jí dá tělo vhodné pro prostředí, do něhož ji vzkřísí.
Ježíš Kristus se vzdal svého lidského těla a dal je jako výkupní oběť ve prospěch lidstva. Inspirovaný pisatel knihy Hebrejcům uplatňuje na Ježíše 40. žalm a vysvětluje, že když Ježíš přišel „do světa“ jako Boží Mesiáš, řekl: „Oběť a dar jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo.“ (Heb 10:5) Ježíš sám řekl: „Vskutku chléb, který dám, je mé tělo ve prospěch života světa.“ (Jan 6:51) Z toho vyplývá, že při vzkříšení nemohl Ježíš své tělo přijmout zpět; tím by si totiž vzal zpět oběť, kterou Bohu předložil za lidstvo. Kristus kromě toho již neměl přebývat na zemi. Jeho „domov“ je v nebesích u jeho Otce, který není tělo, ale je duch. (Jan 14:3; 4:24) Proto Ježíš Kristus přijal slavné nesmrtelné, neporušitelné tělo; on je totiž „odleskem [Jehovovy] slávy a přesným znázorněním samotné jeho bytosti a udržuje všechny věci slovem své moci; a když způsobil očištění za naše hříchy, posadil se po pravici Majestátu ve výšinách. Tak se stal lepším než andělé [kteří sami jsou mocnými duchovními osobami] do té míry, že zdědil jméno znamenitější než jejich.“ (Heb 1:3, 4; 10:12, 13)
Kristovi věrní bratři, kteří s ním budou spojeni v nebi, se vzdávají lidského života. Apoštol Pavel ukazuje, že je nutné, aby měli nové tělo, přeměněné neboli přetvořené tak, aby odpovídalo jejich novému prostředí: „Pokud jde o nás, naše občanství existuje v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme zachránce, Pána Ježíše Krista, jenž přetvoří naše pokořené tělo, aby se přizpůsobilo jeho slavnému tělu, podle působení moci, kterou má.“ (Fil 3:20, 21)
Čas pro nebeské vzkříšení. Nebeské vzkříšení Kristových spoludědiců začíná potom, co se Ježíš Kristus vrací v nebeské slávě, aby nejprve věnoval pozornost svým duchovním bratrům. Kristus sám je označen jako „první ovoce z těch, kdo usnuli ve smrti“. Pavel potom říká, že každý bude vzkříšen ve svém vlastním pořadí, „Kristus, první ovoce, potom ti, kdo patří Kristu, během jeho přítomnosti“. (1Ko 15:20, 23) Ti všichni jsou ‚Božím domem‘, a počínaje prvními, kteří přišli o Letnicích, byli v průběhu svého křesťanského života podrobeni soudu. (1Pe 4:17) Jsou „jistým [doslova „nějakým“] prvním ovocem“. (Jk 1:18, Int; Zj 14:4) Ježíš Kristus může být přirovnán k prvnímu ovoci ječmene, které Izraelité obětovali 16. nisanu („Kristus, první ovoce“), a jeho duchovní bratři mohou být jako „první ovoce“ (‚jisté první ovoce‘) přirovnáni k prvnímu ovoci pšenice, které se obětovalo o Letnicích, padesátý den po 16. nisanu. (3Mo 23:4–12, 15–20)
Byli souzeni, a proto když se Kristus vrátil, přišel čas, aby jim, jeho věrným pomazaným, byla dána odměna. To odpovídá slibu, který dal Kristus v předvečer své smrti svým 11 věrným apoštolům: „Odcházím, abych vám připravil místo. Také . . . přijdu opět a přijmu vás k sobě domů, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14:2, 3; Lk 19:12–23; srovnej 2Ti 4:1, 8; Zj 11:17, 18.)
„Beránkova svatba.“ Jako celek jsou tito věrní pomazaní označeni jako Beránkova (nastávající) „nevěsta“ (Zj 21:9); jsou mu zaslíbeni k manželství, a aby se mohli účastnit ‚Beránkovy svatby‘, musí být vzkříšeni v nebesích. (2Ko 11:2; Zj 19:7, 8) Apoštol Pavel se na své nebeské vzkříšení těšil. (2Ti 4:Cool V době Kristovy „přítomnosti“ jsou někteří z jeho duchovních bratrů ještě na zemi a „jsou pozváni k večeři na Beránkově svatbě“, ale pozornost je nejprve věnována těm Kristovým bratrům, kteří zemřeli, a ti jsou vzkříšeni. (Zj 19:9) To je vysvětleno v 1. Tesaloničanům 4:15, 16: „To vám totiž říkáme podle Jehovova slova, že my žijící, kteří přežijeme do Pánovy přítomnosti, nijak nepředejdeme ty, kdo usnuli ve smrti, protože sám Pán sestoupí z nebe s přikazujícím zvoláním, s hlasem archanděla a s Boží trubkou a ti, kdo jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve.“
Pavel k tomu dodává: „Potom my žijící, kteří přežijeme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích, abychom se setkali s Pánem ve vzduchu; a tak budeme vždy s Pánem.“ (1Te 4:17) Když tedy zbývající z těch, kdo byli pozváni „k večeři na Beránkově svatbě“, věrně skončí svůj pozemský běh a zemřou, jsou ihned vzkříšeni, aby se připojili k ostatním členům třídy nevěsty v nebi. ‚Neusnou ve smrti‘ v tom smyslu, že nebudou muset čekat v dlouhém spánku, jako čekali apoštolové, ale při své smrti jsou „přeměněni ve chvíli, v okamžiku, během poslední trubky. Zazní totiž trubka a mrtví budou vzbuzeni neporušitelní a my budeme přeměněni.“ (1Ko 15:51, 52) Je však zřejmé, že „Beránkova svatba“ nenastane, dokud nebude vykonán rozsudek nad ‚Velkým Babylónem‘. (Zj 18) Po vylíčení toho, jak je zničena tato ‚velká nevěstka‘, je ve Zjevení 19:7 řečeno: „Radujme se, překypujme radostí a vzdejme mu slávu, protože přišla Beránkova svatba a jeho manželka se připravila.“ Až budou všichni, kdo patří ke 144 000, s konečnou platností schváleni a „zapečetěni“ jako věrní a budou vzkříšeni do nebe, může se konat svatba.
První vzkříšení. Ve Zjevení 20:5, 6 je vzkříšení těch, kdo budou vládnout s Kristem, označeno jako „první vzkříšení“. Apoštol Pavel mluví o tomto prvním vzkříšení také jako o ‚dřívějším vzkříšení z mrtvých [doslova „vyvzkříšení ven z mrtvých“]‘. (Fil 3:11, NS; Pa; Int) Ve svém díle Word Pictures in the New Testament (1931, sv. IV, s. 454) A. T. Robertson uvádí: „Je zřejmé, že Pavel zde má na mysli pouze to vzkříšení z mrtvých, jež budou mít věřící, a proto zde uvádí dvakrát ex [ven] (ten exanastasin ten ek nekron). Pavel tímto vyjádřením nepopírá všeobecné vzkříšení, ale zdůrazňuje vzkříšení věřících.“ Ve svém díle Commentaries (1865, sv. II, s. 87) Charles Ellicott v komentáři k Filipanům 3:11 vysvětluje: „‚Vzkříšení z mrtvých‘, tj. v souvislosti s kontextem první vzkříšení (Zjev. xx.5), kdy při Pánově příchodu ti, kdo jsou mrtví v Něm, vstanou nejprve (1. Tesalon. iv.16), a živí budou vytrženi, aby se s ním setkali v oblacích (1. Tes. iv.17); srovnej Lukáše xx.35. První vzkříšení se bude vztahovat pouze na pravé věřící a zjevně bude předcházet druhému vzkříšení, tedy nevěřících a pochybovačů . . . Vůbec nepřichází v úvahu, že by zde šlo o vzkříšení pouze etické (Cocceius).“ Jedním ze základních významů slova e·xa·na′sta·sis je „vstát ráno z postele“; může tedy vhodně označovat vzkříšení, k němuž dojde časně a které se také označuje jako „první vzkříšení“. Rotherhamův překlad Filipanům 3:11 zní: „Zda mohu nějak postoupit k dřívějšímu vzkříšení, které je z mrtvých.“
Pozemské vzkříšení. Když Ježíš visel na mučednickém kůlu, jeden ze zločinců, kteří viseli vedle něho, si uvědomil, že Ježíš si žádný trest nezaslouží, a požádal ho: „Ježíši, vzpomeň si na mne, až se dostaneš do svého království.“ Ježíš odpověděl: „Vpravdě ti dnes říkám: Budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23:42, 43) V podstatě tím Ježíš řekl: ‚V tento temný den, kdy se na pohled zdá velmi nepravděpodobné, že bych měl nárok na království, ty vyjadřuješ víru. Ano, až se skutečně dostanu do svého království, vzpomenu si na tebe.‘ (Viz heslo RÁJ.) Bude tedy nutné, aby byl tento zločinec vzkříšen. Tento muž nebyl věrným následovníkem Ježíše Krista. Dopustil se nějakého zločinu, jímž porušil zákon tak, že si zasloužil trest smrti. (Lk 23:40, 41) Proto nemohl doufat, že bude patřit k těm, kdo obdrží první vzkříšení. Kromě toho zemřel 40 dnů před tím, než Ježíš vystoupil do nebe, a tedy před Letnicemi, jež byly 10 dnů po Ježíšově nanebevstoupení; tehdy Bůh prostřednictvím Ježíše pomazal první členy z těch, kdo obdrží nebeské vzkříšení. (Sk 1:3; 2:1–4, 33)
Ježíš řekl, že zločinec bude v ráji. To slovo znamená „park“. Septuaginta překládá hebrejské slovo pro „zahradu“ (gan), například v 1. Mojžíšově 2:8, řeckým slovem pa·ra′dei·sos. Ráj, v němž bude onen zločinec, nebude ‚Boží ráj‘, který byl ve Zjevení 2:7 slíben „tomu, kdo zvítězí“; onen zločinec totiž nebyl společníkem Ježíše Krista a nezvítězil s ním nad světem. (Jan 16:33) Zločinec tedy nebude v nebeském Království jako jeho člen (Lk 22:28–30), ale bude poddaným Království, až budou ti, kdo mají podíl na „prvním vzkříšení“, sedět na trůnech jako Boží a Kristovi králové a budou s Kristem panovat tisíc let. (Zj 20:4, 6)

Vzkříšení 2

VZKŘÍŠENÍ
Řecké slovo a·na′sta·sis doslova znamená „vzbuzení, vstání“. V Křesťanských řeckých písmech se často používá ve spojitosti se vzkříšením mrtvých. V Hebrejských písmech, v textu u Ozeáše 13:14, který citoval apoštol Pavel (1Ko 15:54, 55), se pojednává o tom, že smrt bude odstraněna a šeol (heb. še’ól′; řec. hai′des) bude připraven o svou moc. Výraz še’ól se v různých překladech překládá jako „hrob“ a „jáma“. Je řečeno, že tam přicházejí mrtví. (1Mo 37:35; 1Kr 2:6; Ka 9:10) Ze souvislosti, v níž je toto slovo použito v Písmu, a také z toho, jak je v Křesťanských řeckých písmech používán jeho řecký ekvivalent hai′des, vyplývá, že se tento výraz nevztahuje na jednotlivý hrob, ale na společný hrob lidstva. (Ez 32:21–32; Zj 20:13; viz hesla HÁDES; ŠEOL.) Připravit šeol o jeho moc znamená uvolnit sevření, jímž svírá ty, kdo v něm jsou, což znamená vyprázdnit společný hrob lidstva. To ovšem vyžaduje, aby nastalo vzkříšení, aby ti, kdo jsou v šeolu, byli vzbuzeni ze svého neživého stavu neboli z hrobu, v němž jsou následkem smrti.
Prostřednictvím Ježíše Krista. Z toho, co zde bylo uvedeno, je patrné, že učení o vzkříšení je obsaženo v Hebrejských písmech. Ovšem teprve Ježíš Kristus „vrhl světlo na život a na neporušenost prostřednictvím dobré zprávy“. (2Ti 1:10) Ježíš řekl: „Jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ (Jan 14:6) Teprve prostřednictvím dobré zprávy o Ježíši Kristu bylo objasněno, jak je možné obdržet věčný život a jak mohou některé osoby navíc získat neporušenost. Apoštol poskytuje ujištění, že naděje na vzkříšení je spolehlivá; vysvětluje to slovy: „Jestliže se tedy o Kristu káže, že byl vzbuzen z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi říkají, že není vzkříšení mrtvých? Není-li skutečně vzkříšení mrtvých, ani Kristus nebyl vzbuzen. Jestliže však Kristus nebyl vzbuzen, naše kázání je jistě marné a marná je naše víra. Nadto jsme také shledáni falešnými Božími svědky, protože jsme vydali svědectví proti Bohu, že vzbudil Krista, jehož však nevzbudil, jestliže mrtví skutečně nemají být vzbuzeni. . . . Dále, jestliže Kristus nebyl vzbuzen, je vaše víra zbytečná; ještě jste ve svých hříších. . . . Kristus však byl vzbuzen z mrtvých, první ovoce z těch, kdo usnuli ve smrti. Poněvadž je totiž smrt skrze člověka, vzkříšení mrtvých je také skrze člověka.“ (1Ko 15:12–21)
Když byl Kristus na zemi, sám v několika případech provedl vzkříšení. (Lk 7:11–15; 8:49–56; Jan 11:38–44) Vzkříšení, po němž je možný věčný život, může přijít jedině prostřednictvím Ježíše Krista. (Jan 5:26)
Boží spolehlivý záměr. Saduceům (členům sekty, která nevěřila ve vzkříšení) Ježíš Kristus poukázal na to, že Mojžíšovy spisy, jež jsou obsaženy v Hebrejských písmech, která mají a ve která údajně věří, dokazují, že nastane vzkříšení. Ježíš vysvětloval, že když Jehova řekl, že je „Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův“ (kteří byli ve skutečnosti mrtví), považoval tyto lidi za živé, a to vzkříšením, které jim chtěl On, jenž „není Bohem mrtvých, ale živých“, poskytnout. Bůh svou mocí „oživuje mrtvé, a věci, které nejsou, povolává, jako by byly“. Pavel poukazuje na tuto skutečnost, když mluví o Abrahamově víře. (Mt 22:23, 31–33; Ří 4:17)
Bůh je schopen vzkřísit mrtvé. Pro Toho, kdo měl schopnost a moc stvořit člověka ke svému obrazu, dát mu dokonalé tělo a schopnost plně projevit nádherné vlastnosti, jimiž byla obdařena osobnost člověka, není vůbec žádným nepřekonatelným problémem nějakého člověka vzkřísit. Jestliže vědecké zákony, které stanovil Bůh, mohou vědci použít k tomu, aby na videopásce uchovali a později ve viditelné a slyšitelné podobě rekonstruovali nějakou scénu, oč snadnější je pro velkého Svrchovaného Panovníka a Stvořitele, aby vzkřísil někoho tím, že do nově vytvořeného těla znovu vtiskne tytéž rysy osobnosti. Když šlo o to, aby byla oživena Sářina rozmnožovací schopnost a ona aby mohla mít v pokročilém věku dítě, anděl řekl: „Je něco pro Jehovu příliš mimořádné?“ (1Mo 18:14; Jer 32:17, 27)
Jak nastala potřeba vzkříšení. Na počátku nebylo vzkříšení nutné. Nebylo součástí Božího původního záměru s lidstvem, protože smrt nebyla něčím přirozeným a k Božímu záměru nepatřila. Bůh naopak ukázal, že jeho záměrem je naplnit zemi živými lidmi, a ne lidským rodem, který by degeneroval a umíral. Jeho dílo bylo dokonalé, nebyla na něm tedy žádná vada ani žádný nedostatek, a člověk nepodléhal nemocem. (5Mo 32:4) Jehova první lidské dvojici požehnal a řekl těmto lidem, aby se množili a aby naplnili zemi. (1Mo 1:28) K takovému požehnání rozhodně nepatřily nemoce ani smrt; Bůh člověku nedal ohraničenou délku života, ale řekl Adamovi, že smrt by byla následkem neposlušnosti. To znamená, že jinak by člověk žil věčně. Neposlušnost by mu přivodila Boží nepřízeň a měla by za následek to, že člověk by ztratil Boží požehnání a přivodil si prokletí. (1Mo 2:17; 3:17–19)
Smrt tedy byla do lidského rodu uvedena Adamovým přestupkem. (Ří 5:12) Adamovi potomci nemohli po svém otci zdědit věčný život, protože jejich otec zhřešil, což mělo za následek nedokonalost; a neměli vlastně ani naději, že by jednou mohli žít věčně. „Ani prohnilý strom nemůže nést znamenité ovoce,“ řekl Ježíš. (Mt 7:17, 18; Job 14:1, 2) Pro ty z Adamových potomků, kteří touží poslouchat Boha, byla předložena či připojena možnost vzkříšení.
Účel vzkříšení. Vzkříšení nedokazuje pouze Jehovovu neomezenou moc a moudrost, ale také jeho lásku a milosrdenství a to, že Jehova zachovává život těch, kdo mu slouží. (1Sa 2:6) Jehova má moc způsobit vzkříšení, a může proto nechat věci dojít tak daleko, že se mu jeho služebníci prokážou věrnými až do smrti. Může odpovědět na obvinění, které pronesl Satan, když tvrdil, že „kůži za kůži, a všechno, co člověk má, dá ve prospěch své duše“. (Job 2:4) Jehova může dovolit, aby Satan šel až do krajnosti, a aby ve své marné snaze dokázat své falešné obžaloby dokonce někoho zabil. (Mt 24:9; Zj 2:10; 6:11) Z toho, že Jehovovi služebníci jsou ochotni sloužit Jehovovi i za cenu svého života, je patrné, že mu slouží z lásky, a ne ze sobeckých důvodů. (Zj 12:11) Také tím dokazují, že ho uznávají jako Všemohoucího, Svrchovaného Panovníka a jako Boha lásky, který je schopen je vzkřísit. Dokazují tím, že jsou Jehovovi výlučně oddáni kvůli jeho podivuhodným vlastnostem, a ne ze sobeckých, hmotařských důvodů. (Povšimni si některých výroků jeho služebníků, jež jsou zaznamenány v Ří 11:33–36 a Zj 4:11; 7:12.) Prostřednictvím vzkříšení se Jehova postará také o to, aby byl splněn jeho záměr se zemí, který oznámil Adamovi. (1Mo 1:28)
Nezbytné k tomu, aby lidé byli šťastní. Vzkříšení mrtvých je z Boží strany projevem nezasloužené laskavosti a je nezbytně nutné k tomu, aby lidé byli šťastní a aby bylo odčiněno všechno, co lidem ublížilo, všechno utrpení a všechen útlak, všechno, co postihlo lidský rod. Tyto věci na člověka přišly jako následek jeho nedokonalosti a nemocí, jako následek válek, které vedl, vražd, kterých se dopustil, a nelidského jednání, jehož se ničemní lidé dopouštěli na podnět Satana Ďábla. Jestliže nevěříme ve vzkříšení, nemůžeme být úplně šťastní. Apoštol Pavel vyjádřil tuto myšlenku slovy: „Jestliže jsme v Krista doufali pouze v tomto životě, jsme ze všech lidí nejvíce k politování.“ (1Ko 15:19)
Kdy byla dána naděje na vzkříšení? Když Adam zhřešil a přivodil smrt sobě i svým budoucím potomkům, Bůh řekl hadovi: „A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. On ti zhmoždí hlavu a ty mu zhmoždíš patu.“ (1Mo 3:15)
Ten, kdo původně způsobil smrt, má být odstraněn. Když nábožní Židé odporovali Ježíšovi, řekl jim: „Jste ze svého otce, z Ďábla, a přejete si činit touhy svého otce. Ten byl zabijákem, když začal, a nestál pevně v pravdě, protože v něm pravda není.“ (Jan 8:44) Z toho je patrné, že to byl Ďábel, kdo mluvil prostřednictvím hada jako svého nástroje, a že právě on byl zabijákem od chvíle, kdy se stal pomlouvačem a lhářem. Později dal Kristus Janovi vidění, v němž ukázal, že Satan Ďábel je také označován jako „prahad“. (Zj 12:9) Tím, že Satan přiměl Adama, otce lidí, ke vzpouře proti Bohu, zmocnil se lidstva, a mohl tak na Adamovy děti působit svým vlivem. Proto v prvním proroctví, jež je uvedeno v 1. Mojžíšově 3:15, poskytl Jehova naději, že tento Had bude odstraněn. (Srovnej Ří 16:20.) Satanovi má být rozdrcena hlava, ale kromě toho také všechna jeho díla mají být rozbita, zmařena neboli zničena. (1Ja 3:8, NS; EP; Col) Ke splnění tohoto proroctví je nezbytně nutné, aby byla odstraněna smrt, kterou přivodil Adam, a aby byli vzkříšeni ti z Adamových potomků, kteří jdou do šeolu (hádu) následkem Adamova hříchu, jehož účinky zdědili. (1Ko 15:26)
Naděje na svobodu znamená, že musí dojít ke vzkříšení. Apoštol Pavel popisuje situaci, kterou Bůh připouští od doby, kdy člověk propadl hříchu, a vysvětluje, co tím Bůh sleduje: „Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti [protože se narodilo v hříchu a všichni stojí tváří v tvář smrti], ne ze své vlastní vůle [Adamovy děti přišly na svět do této situace, přičemž samy nemohly na Adamově jednání nic změnit a samy neměly žádnou možnost vlastní volby], ale prostřednictvím toho [Boha], kdo je [ve své moudrosti] podrobil, na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí.“ (Ří 8:20, 21; Ža 51:5) Aby se těm, kdo zemřeli, mohla tato naděje na slavnou svobodu splnit, budou muset být vzkříšeni; budou muset být osvobozeni ze smrti a z hrobu. Slibem, že přijde „semeno“, které rozdrtí hadovi hlavu, tedy Bůh dal lidstvu nádhernou naději. (Viz heslo SEMENO.)
Na čem byla založena Abrahamova víra. Biblická zpráva svědčí o tom, že když se Abraham pokoušel obětovat svého syna Izáka, měl víru, že Bůh je schopen mrtvé vzkřísit a že to je jeho záměrem. A v Hebrejcům 11:17–19 je uvedeno, že Izáka skutečně „obrazným způsobem“ přijal zpět z mrtvých. (1Mo 22:1–3, 10–13) Základem Abrahamovy víry ve vzkříšení byl Boží slib týkající se „semene“. (1Mo 3:15) On a Sára také již prožili něco, co by se dalo se vzkříšením srovnat — byla totiž oživena jejich rozmnožovací schopnost. (1Mo 18:9–11; 21:1, 2, 12; Ří 4:19–21) Podobnou víru vyjádřil Job, když ve svém velkém trápení řekl: „Ach, kdybys mě skryl v šeolu, . . . kdybys mi stanovil časovou mez a vzpomněl si na mne! Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít? . . . Zavoláš, a já ti odpovím. Budeš prahnout po díle svých rukou.“ (Job 14:13–15)
Případy vzkříšení, které se staly před zaplacením výkupného. Vzkříšení bylo provedeno prostřednictvím proroků Elijáše a Eliši. (1Kr 17:17–24; 2Kr 4:32–37; 13:20, 21) Lidé, které tito proroci vzkřísili, ovšem zase zemřeli stejně jako osoby, které vzkřísil Ježíš, když byl na zemi, a které vzkřísili apoštolové. Z toho je patrné, že vzkříšení nemusí v každém případě znamenat věčný život.
Lazar, kterého jeho přítel Ježíš vzkřísil, byl pravděpodobně naživu o Letnicích roku 33 n. l., kdy byl vylit svatý duch a kdy byli první z těch, kdo měli nebeské povolání (Heb 3:1), pomazáni a zplozeni svatým duchem (Sk 2:1–4, 33, 38). Lazarovo vzkříšení bylo podobné případům vzkříšení, jež provedli Elijáš a Eliša. Lazarovi se však jeho vzkříšením pravděpodobně otevřela cesta k tomu, aby obdržel vzkříšení podobné vzkříšení Kristovu, což by se mu jinak nestalo. To byl od Ježíše skutečně podivuhodný skutek lásky! (Jan 11:38–44)
‚Lepší vzkříšení.‘ O věrných lidech starých dob apoštol Pavel říká: „Ženy přijímaly vzkříšením své mrtvé; ale jiní muži byli mučeni, protože nepřijali propuštění nějakým výkupným, aby dosáhli lepšího vzkříšení.“ (Heb 11:35) Tito lidé projevovali víru v naději na vzkříšení; věděli totiž, že jejich současný život není tím nejdůležitějším. Vzkříšení, kterého se prostřednictvím Krista dostane jim i jiným lidem, nastane teprve po Kristově vzkříšení a potom, co v nebi předložil svému Otci hodnotu své výkupní oběti. Tehdy vykoupil pro lidský rod právo na život a stal se budoucím ‚Věčným otcem‘. (Heb 9:11, 12, 24; Iz 9:6) Je „životodárným duchem“. (1Ko 15:45) Má „klíče smrti a hádu [šeolu]“. (Zj 1:18) Nyní má autoritu udělit věčný život, a proto v Božím určeném čase provede ‚lepší vzkříšení‘; lidé, kterým bude poskytnuto, totiž budou moci žít věčně a nikdo z nich již nebude muset nikdy zemřít. Jestliže budou poslušní, budou moci žít stále.
Nebeské vzkříšení. Ježíš Kristus je označen jako ‚prvorozený z mrtvých‘. (Kol 1:18) Je prvním, kdo byl kdy vzkříšen k věčnému životu. Jeho vzkříšení bylo „v duchu“, k tomu, aby žil v nebi. (1Pe 3:18) Byl kromě toho vzkříšen k vyšší formě života a byl uveden do vyššího postavení, než jaké měl v nebesích před tím, než přišel na zemi. Byla mu udělena nesmrtelnost a neporušenost, což nemůže mít žádný tvor v těle, a byl učiněn „vyšším než nebesa“, takže místo, které ve vesmíru zaujímá, je po Jehovovi Bohu druhé nejvyšší. (Heb 7:26; 1Ti 6:14–16; Fil 2:9–11; Sk 2:34; 1Ko 15:27) Jeho vzkříšení uskutečnil sám Jehova Bůh. (Sk 3:15; 5:30; Ří 4:24; 10:9)
Po dobu 40 dnů po svém vzkříšení se však Ježíš při různých příležitostech objevoval svým učedníkům v různých hmotných tělech, stejně jako se ve starých dobách objevovali lidem andělé. Podobně jako tito andělé měl i on moc vytvořit si podle svého přání jakékoli lidské tělo a také je zrušit, aby byl podán viditelný důkaz, že byl vzkříšen. (Mt 28:8–10, 16–20; Lk 24:13–32, 36–43; Jan 20:14–29; 1Mo 18:1, 2; 19:1; Joz 5:13–15; Sd 6:11, 12; 13:3, 13) To, že se mnohokrát zjevil, a zejména že se objevil více než 500 osobám najednou, je přesvědčivým svědectvím o tom, že byl skutečně vzkříšen. (1Ko 15:3–8) Jeho vzkříšení, jež bylo tak spolehlivě doloženo, poskytuje ‚všem lidem záruku‘, že v budoucnosti skutečně nastane den účtování neboli soudu. (Sk 17:31)
Vzkříšení Kristových „bratrů“. Ti, kdo jsou označeni jako „povolaní a vyvolení a věrní“, následovníci Kristových šlépějí, jeho „bratři“, kteří jsou duchovně zplozeni jako „Boží děti“, dostali slib, že jejich vzkříšení bude podobné vzkříšení Krista. (Zj 17:14; Ří 6:5; 8:15, 16; Heb 2:11) Apoštol Petr píše spolukřesťanům: „Požehnaný buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť podle svého velkého milosrdenství nám dal nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví. Je vyhrazeno v nebesích pro vás.“ (1Pe 1:3, 4)
Petr také popisuje naději, kterou tito lidé mají, jako „drahocenné a velmi velkolepé sliby, abyste se jejich prostřednictvím stali podílníky na božské přirozenosti“. (2Pe 1:4) Jejich přirozenost se musí změnit; vzdají se totiž lidské přirozenosti, aby získali přirozenost ‚božskou‘, a tak aby se mohli s Kristem podílet na jeho slávě. Musí zemřít smrtí podobnou smrti Kristově — zachovat ryzost a navždy se vzdát lidského života — a potom vzkříšením obdrží nesmrtelné a neporušitelné tělo, jaké má Kristus. (Ří 6:3–5; 1Ko 15:50–57; 2Ko 5:1–3) Apoštol Pavel vysvětluje, že to, co je vzkříšeno, není tělo; to, co prožijí, naopak přirovnává k zasetí semene a jeho vyklíčení, přičemž „Bůh mu dává tělo, právě jak se mu zalíbilo“. (1Ko 15:35–40) Vzkříšena je duše neboli osoba, a Bůh jí dá tělo vhodné pro prostředí, do něhož ji vzkřísí.
Ježíš Kristus se vzdal svého lidského těla a dal je jako výkupní oběť ve prospěch lidstva. Inspirovaný pisatel knihy Hebrejcům uplatňuje na Ježíše 40. žalm a vysvětluje, že když Ježíš přišel „do světa“ jako Boží Mesiáš, řekl: „Oběť a dar jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo.“ (Heb 10:5) Ježíš sám řekl: „Vskutku chléb, který dám, je mé tělo ve prospěch života světa.“ (Jan 6:51) Z toho vyplývá, že při vzkříšení nemohl Ježíš své tělo přijmout zpět; tím by si totiž vzal zpět oběť, kterou Bohu předložil za lidstvo. Kristus kromě toho již neměl přebývat na zemi. Jeho „domov“ je v nebesích u jeho Otce, který není tělo, ale je duch. (Jan 14:3; 4:24) Proto Ježíš Kristus přijal slavné nesmrtelné, neporušitelné tělo; on je totiž „odleskem [Jehovovy] slávy a přesným znázorněním samotné jeho bytosti a udržuje všechny věci slovem své moci; a když způsobil očištění za naše hříchy, posadil se po pravici Majestátu ve výšinách. Tak se stal lepším než andělé [kteří sami jsou mocnými duchovními osobami] do té míry, že zdědil jméno znamenitější než jejich.“ (Heb 1:3, 4; 10:12, 13)
Kristovi věrní bratři, kteří s ním budou spojeni v nebi, se vzdávají lidského života. Apoštol Pavel ukazuje, že je nutné, aby měli nové tělo, přeměněné neboli přetvořené tak, aby odpovídalo jejich novému prostředí: „Pokud jde o nás, naše občanství existuje v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme zachránce, Pána Ježíše Krista, jenž přetvoří naše pokořené tělo, aby se přizpůsobilo jeho slavnému tělu, podle působení moci, kterou má.“ (Fil 3:20, 21)
Čas pro nebeské vzkříšení. Nebeské vzkříšení Kristových spoludědiců začíná potom, co se Ježíš Kristus vrací v nebeské slávě, aby nejprve věnoval pozornost svým duchovním bratrům. Kristus sám je označen jako „první ovoce z těch, kdo usnuli ve smrti“. Pavel potom říká, že každý bude vzkříšen ve svém vlastním pořadí, „Kristus, první ovoce, potom ti, kdo patří Kristu, během jeho přítomnosti“. (1Ko 15:20, 23) Ti všichni jsou ‚Božím domem‘, a počínaje prvními, kteří přišli o Letnicích, byli v průběhu svého křesťanského života podrobeni soudu. (1Pe 4:17) Jsou „jistým [doslova „nějakým“] prvním ovocem“. (Jk 1:18, Int; Zj 14:4) Ježíš Kristus může být přirovnán k prvnímu ovoci ječmene, které Izraelité obětovali 16. nisanu („Kristus, první ovoce“), a jeho duchovní bratři mohou být jako „první ovoce“ (‚jisté první ovoce‘) přirovnáni k prvnímu ovoci pšenice, které se obětovalo o Letnicích, padesátý den po 16. nisanu. (3Mo 23:4–12, 15–20)
Byli souzeni, a proto když se Kristus vrátil, přišel čas, aby jim, jeho věrným pomazaným, byla dána odměna. To odpovídá slibu, který dal Kristus v předvečer své smrti svým 11 věrným apoštolům: „Odcházím, abych vám připravil místo. Také . . . přijdu opět a přijmu vás k sobě domů, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14:2, 3; Lk 19:12–23; srovnej 2Ti 4:1, 8; Zj 11:17, 18.)
„Beránkova svatba.“ Jako celek jsou tito věrní pomazaní označeni jako Beránkova (nastávající) „nevěsta“ (Zj 21:9); jsou mu zaslíbeni k manželství, a aby se mohli účastnit ‚Beránkovy svatby‘, musí být vzkříšeni v nebesích. (2Ko 11:2; Zj 19:7, 8) Apoštol Pavel se na své nebeské vzkříšení těšil. (2Ti 4:Cool V době Kristovy „přítomnosti“ jsou někteří z jeho duchovních bratrů ještě na zemi a „jsou pozváni k večeři na Beránkově svatbě“, ale pozornost je nejprve věnována těm Kristovým bratrům, kteří zemřeli, a ti jsou vzkříšeni. (Zj 19:9) To je vysvětleno v 1. Tesaloničanům 4:15, 16: „To vám totiž říkáme podle Jehovova slova, že my žijící, kteří přežijeme do Pánovy přítomnosti, nijak nepředejdeme ty, kdo usnuli ve smrti, protože sám Pán sestoupí z nebe s přikazujícím zvoláním, s hlasem archanděla a s Boží trubkou a ti, kdo jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve.“
Pavel k tomu dodává: „Potom my žijící, kteří přežijeme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích, abychom se setkali s Pánem ve vzduchu; a tak budeme vždy s Pánem.“ (1Te 4:17) Když tedy zbývající z těch, kdo byli pozváni „k večeři na Beránkově svatbě“, věrně skončí svůj pozemský běh a zemřou, jsou ihned vzkříšeni, aby se připojili k ostatním členům třídy nevěsty v nebi. ‚Neusnou ve smrti‘ v tom smyslu, že nebudou muset čekat v dlouhém spánku, jako čekali apoštolové, ale při své smrti jsou „přeměněni ve chvíli, v okamžiku, během poslední trubky. Zazní totiž trubka a mrtví budou vzbuzeni neporušitelní a my budeme přeměněni.“ (1Ko 15:51, 52) Je však zřejmé, že „Beránkova svatba“ nenastane, dokud nebude vykonán rozsudek nad ‚Velkým Babylónem‘. (Zj 18) Po vylíčení toho, jak je zničena tato ‚velká nevěstka‘, je ve Zjevení 19:7 řečeno: „Radujme se, překypujme radostí a vzdejme mu slávu, protože přišla Beránkova svatba a jeho manželka se připravila.“ Až budou všichni, kdo patří ke 144 000, s konečnou platností schváleni a „zapečetěni“ jako věrní a budou vzkříšeni do nebe, může se konat svatba.
První vzkříšení. Ve Zjevení 20:5, 6 je vzkříšení těch, kdo budou vládnout s Kristem, označeno jako „první vzkříšení“. Apoštol Pavel mluví o tomto prvním vzkříšení také jako o ‚dřívějším vzkříšení z mrtvých [doslova „vyvzkříšení ven z mrtvých“]‘. (Fil 3:11, NS; Pa; Int) Ve svém díle Word Pictures in the New Testament (1931, sv. IV, s. 454) A. T. Robertson uvádí: „Je zřejmé, že Pavel zde má na mysli pouze to vzkříšení z mrtvých, jež budou mít věřící, a proto zde uvádí dvakrát ex [ven] (ten exanastasin ten ek nekron). Pavel tímto vyjádřením nepopírá všeobecné vzkříšení, ale zdůrazňuje vzkříšení věřících.“ Ve svém díle Commentaries (1865, sv. II, s. 87) Charles Ellicott v komentáři k Filipanům 3:11 vysvětluje: „‚Vzkříšení z mrtvých‘, tj. v souvislosti s kontextem první vzkříšení (Zjev. xx.5), kdy při Pánově příchodu ti, kdo jsou mrtví v Něm, vstanou nejprve (1. Tesalon. iv.16), a živí budou vytrženi, aby se s ním setkali v oblacích (1. Tes. iv.17); srovnej Lukáše xx.35. První vzkříšení se bude vztahovat pouze na pravé věřící a zjevně bude předcházet druhému vzkříšení, tedy nevěřících a pochybovačů . . . Vůbec nepřichází v úvahu, že by zde šlo o vzkříšení pouze etické (Cocceius).“ Jedním ze základních významů slova e·xa·na′sta·sis je „vstát ráno z postele“; může tedy vhodně označovat vzkříšení, k němuž dojde časně a které se také označuje jako „první vzkříšení“. Rotherhamův překlad Filipanům 3:11 zní: „Zda mohu nějak postoupit k dřívějšímu vzkříšení, které je z mrtvých.“
Pozemské vzkříšení. Když Ježíš visel na mučednickém kůlu, jeden ze zločinců, kteří viseli vedle něho, si uvědomil, že Ježíš si žádný trest nezaslouží, a požádal ho: „Ježíši, vzpomeň si na mne, až se dostaneš do svého království.“ Ježíš odpověděl: „Vpravdě ti dnes říkám: Budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23:42, 43) V podstatě tím Ježíš řekl: ‚V tento temný den, kdy se na pohled zdá velmi nepravděpodobné, že bych měl nárok na království, ty vyjadřuješ víru. Ano, až se skutečně dostanu do svého království, vzpomenu si na tebe.‘ (Viz heslo RÁJ.) Bude tedy nutné, aby byl tento zločinec vzkříšen. Tento muž nebyl věrným následovníkem Ježíše Krista. Dopustil se nějakého zločinu, jímž porušil zákon tak, že si zasloužil trest smrti. (Lk 23:40, 41) Proto nemohl doufat, že bude patřit k těm, kdo obdrží první vzkříšení. Kromě toho zemřel 40 dnů před tím, než Ježíš vystoupil do nebe, a tedy před Letnicemi, jež byly 10 dnů po Ježíšově nanebevstoupení; tehdy Bůh prostřednictvím Ježíše pomazal první členy z těch, kdo obdrží nebeské vzkříšení. (Sk 1:3; 2:1–4, 33)
Ježíš řekl, že zločinec bude v ráji. To slovo znamená „park“. Septuaginta překládá hebrejské slovo pro „zahradu“ (gan), například v 1. Mojžíšově 2:8, řeckým slovem pa·ra′dei·sos. Ráj, v němž bude onen zločinec, nebude ‚Boží ráj‘, který byl ve Zjevení 2:7 slíben „tomu, kdo zvítězí“; onen zločinec totiž nebyl společníkem Ježíše Krista a nezvítězil s ním nad světem. (Jan 16:33) Zločinec tedy nebude v nebeském Království jako jeho člen (Lk 22:28–30), ale bude poddaným Království, až budou ti, kdo mají podíl na „prvním vzkříšení“, sedět na trůnech jako Boží a Kristovi králové a budou s Kristem panovat tisíc let. (Zj 20:4, 6)
‚Spravedliví a nespravedliví.‘ Skupině Židů, kteří také chovali naději na vzkříšení, apoštol Pavel řekl, že „bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých“. (Sk 24:15)
Bible jasně ukazuje, kdo jsou ‚spravedliví‘. Za spravedlivé jsou prohlášeni především ti, kdo mají obdržet nebeské vzkříšení. (Ří 8:28–30)
Dále Bible označuje jako spravedlivé takové věrné lidi starých dob, jako byl Abraham. (1Mo 15:6; Jk 2:21) Mnozí z těchto lidí jsou vyjmenováni v 11. kapitole Hebrejcům a je zde o nich řečeno: „A přece ti všichni, ačkoli obdrželi svědectví prostřednictvím své víry, nezažili splnění toho slibu, protože Bůh pro nás [duchem zplozené pomazané křesťany, jako byl Pavel] předvídal něco lepšího, aby nebyli učiněni dokonalými odděleně od nás.“ (Heb 11:39, 40) Oni tedy budou učiněni dokonalými teprve tehdy, až když budou učiněni dokonalými ti, kdo mají podíl na „prvním vzkříšení“.
Pak je tady „velký zástup“ popsaný v 7. kapitole Zjevení; tito lidé nepatří ke 144 000 „zapečetěných“, nebyli zplozeni duchem, a nemají proto ‚závdavek‘ ducha. (Ef 1:13, 14; 2Ko 5:5) Jsou popsáni jako lidé, kteří vycházejí „z velkého soužení“, protože ho přežili; zdá se tedy, že ke shromažďování této skupiny dochází v posledních dnech, krátce před oním soužením. Tito lidé jsou spravedliví na základě víry a byli oblečeni do bílého roucha, které vyprali v Beránkově krvi. (Zj 7:1, 9–17) Jako třída nebudou muset být vzkříšeni, ale věrní jednotlivci, kteří patří do této skupiny a zemřou před velkým soužením, v Božím ustanoveném čase vzkříšeni budou.
Dále je v šeolu (hádu), společném hrobě lidstva, nebo v „moři“, v hrobech ve vodě, pohřbeno mnoho „nespravedlivých“ osob. Souzení těchto lidí a také souzení „spravedlivých“, kteří jsou vzkříšeni na zemi, je popsáno ve Zjevení 20:12, 13: „A viděl jsem mrtvé, velké a malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny svitky. Ale byl otevřen další svitek; je to svitek života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků z věcí napsaných ve svitcích. A moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, a smrt a hádes vydaly mrtvé, kteří byli v nich, a ti byli jednotlivě souzeni podle svých skutků.“
Čas pro pozemské vzkříšení. Vidíme, že popis tohoto souzení je v Bibli uveden ve zprávě o událostech, které se stanou v průběhu Tisíciletého panování Krista a jeho spolukrálů a spolukněží. Apoštol Pavel o nich řekl, že „budou soudit svět“. (1Ko 6:2) ‚Velcí i malí‘, lidé ze všech vrstev, budou souzeni nestranně. Jsou „souzeni . . . z věcí napsaných ve svitcích“, které tehdy budou otevřeny. To nemůže být záznam o jejich předcházejícím životě ani to nemůže znamenat, že by byl na základě nějakého souboru pravidel posuzován jejich dřívější život. Vzhledem k tomu, že „mzda, kterou platí hřích, je . . . smrt“, tito lidé dostali mzdu za svůj hřích již v minulosti. (Ří 6:7, 23) Nyní jsou vzkříšeni, aby mohli projevit svůj postoj k Bohu a dát najevo, zda chtějí mít užitek z výkupní oběti Ježíše Krista, která byla dána za všechny. (Mt 20:28; Jan 3:16) Jejich minulé hříchy jim sice nejsou počítány, ale potřebují výkupné, aby byli povzneseni k dokonalosti. Je nutné, aby opustili svůj dřívější způsob života a uvažování a aby svou mysl uvedli do souladu s Boží vůlí a s předpisy, které dal Bůh pro zemi a její obyvatelstvo. Je tedy zřejmé, že „svitky“ ukazují, co si Bůh přeje a jaký jeho zákon platí v průběhu tohoto dne soudu; podkladem pro posouzení lidí a pro to, zda jejich jména budou nakonec nesmazatelně zapsána do „svitku života“, je jejich víra a to, zda jednají v souladu s tím, co je zapsáno ve svitcích.
Vzkříšení k životu a k soudu. Ježíš dal lidem utěšující ujištění: „Přichází hodina, a je již nyní, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo na to dbali, budou žít . . . Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kdo činili dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kdo prováděli podlé věci, ke vzkříšení soudu.“ (Jan 5:25–29)
Odsuzující rozsudek. Ve slovech, která zde Ježíš použil, je slovo „soud“ překladem řeckého slova kri′sis. Podle J. Parkhursta má toto slovo v Křesťanských řeckých písmech tyto významy: „I. Soud. . . . II. Rozsudek, spravedlnost. Mat. xxiii.23. Srov. xii.20. . . . III. Odsuzující rozsudek, odsouzení, zatracení. Mar. iii.29. Jan v.24, 29. . . . IV. Příčina nebo důvod k odsouzení nebo trestu. Jan iii.19. V. Určitý soudní dvůr Židů, . . . Mat. v.21, 22.“ (A Greek and English Lexicon to the New Testament, Londýn, 1845, s. 342)
Kdyby Ježíš svými slovy o soudu mínil soudní řízení, které by mohlo vést k životu, nebyl by žádný kontrast mezi tímto soudem a ‚vzkříšením života‘. Z kontextu je tedy patrné, že výrazem ‚soud‘ Ježíš mínil odsuzující rozsudek.
‚Mrtví‘, kteří na zemi slyšeli Ježíše mluvit. Při rozboru Ježíšových slov si můžeme povšimnout, že někteří ‚mrtví‘ slyšeli jeho hlas, když Ježíš mluvil. Podobný způsob vyjadřování použil Petr: „Proto vskutku byla dobrá zpráva oznámena také mrtvým, aby byli, pokud jde o tělo, souzeni z lidského stanoviska, ale pokud jde o ducha, aby žili z Božího stanoviska.“ (1Pe 4:6) Lidé, kteří slyšeli Krista, totiž byli „mrtví ve svých přečinech a hříších“, ale začali duchovně ‚žít‘, protože uvěřili v dobrou zprávu. (Ef 2:1; srovnej Mt 8:22; 1Ti 5:6.)
Slova u Jana 5:29 se vztahují na konec období soudu. Jestliže však chceme zjistit, na kterou dobu se vztahují Ježíšova slova o „vzkříšení života“ a „vzkříšení soudu“, pomůže nám jedna velmi důležitá věc, totiž to, co Ježíš řekl v témž kontextu předtím; mluvil o lidech, kteří tehdy žili, ale byli duchovně mrtví (což je vysvětleno pod podnadpisem ‚Přejít ze smrti do života‘): „Přichází hodina, a je již nyní, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo na to dbali [doslova „ti, kdo slyšeli“], budou žít.“ (Jan 5:25, Int) Z toho je patrné, že nemluvil pouze o někom, kdo doslova slyšel jeho hlas, ale naopak o těch, kdo „slyšeli“, a pak to, co slyšeli, přijali jako pravé. V Bibli se výrazy „slyšet“ a „naslouchat“ často používají ve významu „dbát“ nebo „poslouchat“. (Viz heslo POSLUŠNOST.) Ti, kdo se prokážou jako poslušní, budou žít. (Srovnej použití téhož řeckého výrazu [a·kou′o], „slyšet“ nebo „naslouchat“, u Jana 6:60; 8:43, 47; 10:3, 27.) Tito lidé jsou souzeni ne podle toho, co dělali, před tím, než slyšeli jeho hlas, ale podle toho, co dělají potom, co ho slyšeli.
Když tedy Ježíš mluvil o těch, „kdo činili dobré věci“, a těch, kdo „prováděli podlé věci“, zjevně uplatnil podobné časové hledisko; z tohoto hlediska se na konci období soudu retrospektivně posuzuje, jak tito vzkříšení lidé jednali poté, co dostali příležitost poslouchat nebo neposlouchat ‚věci napsané ve svitcích‘. Teprve na konci období soudu se ukáže, kdo jednal dobře nebo špatně. Ti, „kdo činili dobré věci“ (podle „věcí napsaných ve svitcích“), budou odměněni věčným životem, a ti, kdo „prováděli podlé věci“, dostanou rozsudek odsuzující. Ukáže se, že vzkříšení bylo buď k životu, nebo k odsouzení.
Způsob, že se o věcech pojednává z hlediska jejich výsledku nebo tak, jako by již byly uskutečněné, tedy retrospektivně, je v Bibli obvyklý. Je to totiž Bůh, „kdo od počátku sděluje ukončení a odedávna věci, které ještě nejsou učiněny“. (Iz 46:10) Ze stejného stanoviska pojednává Juda o zkažených lidech, kteří vklouzli do sboru, a říká o nich: „Běda jim, protože šli stezkou Kainovou, řítili se za odměnou po mylné dráze Balámově a zahynuli [doslova „zničili se“] ve vzpurné řeči Korachově!“ (Juda 11) Některá proroctví používají podobný způsob vyjadřování. (Srovnej Iz 40:1, 2; 46:1; Jer 48:1–4.)
Je tedy zřejmé, že hledisko uplatněné u Jana 5:29 je jiné než ve Skutcích 24:15, kde Pavel mluví o „vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých“. Pavel prostě mluví o lidech, kteří měli buď spravedlivé, nebo nespravedlivé postavení před Bohem během tohoto života a kteří budou vzkříšeni. Jsou to „ti všichni v pamětních hrobkách“. (Jan 5:28; viz heslo PAMĚTNÍ HROBKA.) U Jana 5:29 Ježíš ukazuje tyto lidi potom, co vyšli z pamětních hrobek, a potom, co se svým způsobem jednání v období panování Ježíše Krista a jeho spolukrálů a spolukněží prokážou buď jako poslušní — v tom případě bude pro ně odměnou věčný „život“ —, nebo jako neposlušní — a v tom případě si zaslouží od Boha ‚soud [odsouzení]‘.
Duše získané zpět ze šeolu. Izraelský král David napsal: „Představuji Hospodina před oblíčej svůj vždycky, a kdyžť jest mi po pravici, nikoli se nepohnu. . . . Ano i tělo mé v bezpečnosti přebývati bude. Nebo nenecháš duše mé v pekle [šeolu], aniž dopustíš svatému svému viděti porušení.“ (Ža 16:8–10, KB]) V den Letnic roku 33 n. l. uplatnil apoštol Petr tento žalm na Ježíše Krista, když Židům oznámil pravdu o Kristově vzkříšení. (Sk 2:25–31) Jak Hebrejská, tak i Řecká písma tedy ukazují, že když byl Ježíš Kristus vzkříšen, byla vzkříšena jeho „duše“. Ježíš Kristus byl „usmrcen v těle, ale oživen v duchu“. (1Pe 3:18) „Tělo a krev nemohou zdědit Boží království,“ řekl apoštol Pavel. (1Ko 15:50) Tím je také vyloučeno tělo a kosti. Tělo a kosti nemohou žít bez krve, protože krev obsahuje „duši“ neboli je tím, co je pro život tělesného tvora nezbytné. (1Mo 9:4)
Z celého Písma je jasně patrné, že neexistuje žádná „nehmotná duše“ nezávislá na těle a odlišná od něj. Duše umírá, když umírá tělo. I o Ježíši Kristu je napsáno, že „vylil svou duši právě na smrt“. Jeho duše byla v šeolu. V té době jako duše neboli jako osoba neexistoval. (Iz 53:12; Sk 2:27; srovnej Ez 18:4; viz heslo DUŠE.) Při vzkříšení tedy nemůže dojít k žádnému opětovnému spojení duše s tělem. Ovšem bez ohledu na to, zda jde o vzkříšení duchovní, nebo o vzkříšení pozemské, jednotlivá osoba musí mít tělo neboli organismus, protože tělo mají všechny osoby, jak nebeské, tak pozemské. Jestliže ten, kdo zemřel, má opět být osobou, bude muset mít tělo, buď hmotné, nebo duchovní. Bible říká: „Jestliže je hmotné tělo, je také duchovní.“ (1Ko 15:44)
Znamená to však, že při vzkříšení bude opět sestaveno bývalé tělo nebo že to bude přesná kopie dřívějšího těla v tom stavu, v jakém bylo, když člověk zemřel? Písmo odpovídá záporně, a to v textech, které pojednávají o tom, že Kristovi pomazaní bratři budou vzkříšeni k životu v nebesích: „Přesto někdo řekne: ‚Jak mají být mrtví vzbuzeni? Ano, s jakým druhem těla přicházejí?‘ Ty nerozumný! Co zaséváš, není oživeno, dokud to nejdříve nezemře; a pokud jde o to, co zaséváš, nezaséváš tělo, které se bude vyvíjet, ale pouhé zrno, třeba pšenice nebo čehokoli jiného; ale Bůh mu dává tělo, právě jak se mu zalíbilo, a každému ze semen jeho vlastní tělo.“ (1Ko 15:35–38)
Ti, kdo budou vzkříšeni v nebi, dostanou duchovní tělo, protože se Bohu zalíbilo, aby měli těla vhodná pro nebeské prostředí, v němž budou. Jaké tělo však budou mít lidé, které si bude Bůh přát vzkřísit na zemi? Nemůže to být totéž tělo přesně z týchž atomů. Jestliže někdo zemře a je pohřben, jeho tělo podlehne rozkladu a tímto procesem se přemění v chemické látky, které mohou být vstřebány rostlinami. Tyto rostliny mohou jíst lidé. To, z čeho se člověk původně skládal, atomy jeho těla, je možná nyní v mnoha lidech. Je zřejmé, že při vzkříšení nemohou být tytéž atomy v původní osobě a zároveň i v jiných lidech.
Vzkříšené tělo také nutně nemusí být přesnou kopií těla ve stavu, v němž bylo při smrti. Jestliže něčí tělo bylo při smrti znetvořené, vrátí se snad takový člověk ve stejném stavu? To by bylo nelogické, protože by možná nemohl ani slyšet ani konat ‚věci napsané ve svitcích‘. (Zj 20:12) Kdyby někdo zemřel například následkem vykrvácení, vrátil by se bez krve? Jistě ne, protože v pozemském těle by bez krve nemohl žít. (3Mo 17:11, 14) Spíše by dostal tělo, jaké se zalíbí Bohu. Podle Boží vůle a k Božímu potěšení musí vzkříšený člověk poslouchat ‚věci napsané ve svitcích‘, a proto bude muset mít zdravé tělo se všemi jeho schopnostmi. (Lazarovo tělo sice již začalo podléhat rozkladu, ale Ježíš Lazara vzkřísil s tělem, které bylo celé a zdravé. [Jan 11:39]) Pak bude moci vhodně a právem nést odpovědnost za své skutky, které bude konat v soudním období. Při svém návratu však člověk ještě nebude dokonalý, ale bude muset projevovat víru v Kristovo výkupné a bude potřebovat kněžské služby Krista a jeho ‚královského kněžstva‘. (1Pe 2:9; Zj 5:10; 20:6)
‚Přejít ze smrti do života.‘ Ježíš mluvil o lidech, kteří ‚mají věčný život‘, protože s vírou a poslušností slyší jeho slova, a pak uvěří v Otce, který ho poslal. O každém z takových lidí řekl: „Nepřijde na soud, ale přešel ze smrti do života. Vpravdě, vpravdě vám říkám: Přichází hodina, a je již nyní, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo na to dbali, budou žít.“ (Jan 5:24, 25)
Ti, kdo ‚přešli ze smrti do života nyní‘, nejsou lidé, kteří kdysi doslova zemřeli a byli ve skutečných hrobech. V době, kdy to Ježíš vyslovil, bylo v očích Boha, Soudce všech, celé lidstvo odsouzeno k smrti. A tak ti, o kom zde Ježíš mluvil, byli nepochybně lidé na zemi, kteří kdysi byli mrtví v duchovním smyslu. Právě takové duchovně mrtvé lidi musel mít Ježíš na mysli, když jednomu židovskému synovi, který chtěl nejdříve jít domů a pohřbít svého otce, řekl: „Stále mě následuj, a ať mrtví pohřbívají své mrtvé.“ (Mt 8:21, 22)
Ti, kdo se stali křesťany a získali pravou víru, patřili kdysi k duchovně mrtvým lidem ze světa. Apoštol Pavel připomněl sboru tuto skutečnost, když řekl: „Jste to vy, které Bůh oživil, ač jste byli mrtví ve svých přečinech a hříších, v nichž jste kdysi chodili podle systému věcí tohoto světa . . . Ale Bůh, který je bohatý v milosrdenství, pro svou velkou lásku, kterou nás miloval, oživil nás spolu s Kristem, i když jsme byli mrtví v přečinech — byli jste zachráněni nezaslouženou laskavostí —, a společně nás vzbudil a společně nás posadil v nebeských místech ve spojení s Kristem Ježíšem.“ (Ef 2:1, 2, 4–6)
Protože tedy již nechodili v přestupcích a hříších proti Bohu a projevovali víru v Krista, Jehova zrušil jejich odsouzení. Vzkřísil je z duchovní smrti a dal jim naději na věčný život. (1Pe 4:3–6) To, že byli ze svého stavu smrti v přestupcích a hříších přeneseni do duchovního života, popisuje apoštol Jan slovy: „Nedivte se, bratři, že vás svět nenávidí. Víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry.“ (1Ja 3:13, 14)
Boží nezasloužená laskavost. Opatření pro to, aby lidé mohli být vzkříšeni, je skutečně projevem nezasloužené laskavosti Jehovy Boha, protože takové opatření pro lidi dělat nemusel. Z lásky ke světu lidí dal svého jediného zplozeného Syna, aby miliony, dokonce stamiliony lidí, kteří zemřeli, aniž měli skutečné poznání Boha, mohly mít příležitost Boha poznat a milovat a aby ti, kdo Boha milují a slouží mu, mohli mít tuto naději a povzbuzení, aby věrně vytrvali, dokonce až do smrti. (Jan 3:16) Apoštol Pavel utěšuje spolukřesťany nadějí na vzkříšení, neboť sboru v Tesalonice píše o těch členech sboru, kteří zemřeli a měli naději na nebeské vzkříšení: „Bratři, dále nechceme, abyste byli v nevědomosti ohledně těch, kdo usínají ve smrti; abyste netruchlili právě jako i ostatní, kteří nemají žádnou naději. Vždyť máme-li víru, že Ježíš zemřel a opět vstal, tak také Bůh přivede ty, kdo usnuli ve smrti, prostřednictvím Ježíše spolu s ním.“ (1Te 4:13, 14)
Podobně ani pro ty, kdo byli věrní Bohu a zemřeli s nadějí, že budou žít na zemi pod Božím mesiášským Královstvím, ani pro jiné lidi, kteří Boha nepoznali, by křesťané neměli truchlit jako ostatní, kteří nemají žádnou naději. Až bude šeol (hádes) otevřen, ti, kdo v něm jsou, vyjdou. Bible se zmiňuje o mnoha lidech, kteří do něj vešli; byli to i lidé ze starověkého Egypta, z Asýrie, Elamu, Mešeku, Tubalu, Edomu a Sidonu. (Ez 32:18–31) Ježíš ukázal, že alespoň někteří z tehdejších nekajícných obyvatel Betsaidy, Chorazinu a Kafarnaum budou mezi lidmi, kteří budou přítomni při Soudném dnu. I když kvůli jejich dřívějšímu postoji pro ně bude velice obtížné činit pokání, dostanou k tomu příležitost. (Mt 11:20–24; Lk 10:13–15)
Výkupné uplatněno na všechny, za koho bylo dáno. Díky Boží velké a velkorysé lásce a nezasloužené laskavosti, jež Bůh projevil tím, že dal svého Syna, aby ‚každý, kdo v něj projevuje víru, měl život‘, není uplatnění výkupného omezeno jen na osoby, které Bůh vybírá pro nebeské povolání. (Jan 3:16) Ve skutečnosti by výkupní oběť Ježíše Krista nebyla uplatněna v plné míře, kdyby se vztahovala jen na ty, kdo se stávají členy nebeského Království. Nesplnila by v plné míře účel, k němuž ji Bůh opatřil, protože Božím záměrem bylo, aby Království mělo pozemské poddané. Ježíš Kristus je Veleknězem nejen nad nižšími kněžími, kteří jsou s ním, ale slouží také ve prospěch světa lidí, kteří budou žít, až s ním jeho společníci budou panovat jako králové a kněží. (Zj 20:4, 6) „Byl zkoušen ve všech ohledech jako my [jeho duchovní bratři], ale bez hříchu.“ Proto může mít pochopení pro slabosti lidí, kteří se svědomitě snaží sloužit Bohu; a stejným způsobem byli vyzkoušeni i jeho spolukrálové a spolukněží. (Heb 4:15, 16; 1Pe 4:12, 13) V čí prospěch by mohli sloužit jako kněží, kdyby během Tisíciletého panování a soudního období nesloužili ve prospěch lidstva včetně těch, kdo byli vzkříšeni?
Boží služebníci se vždy dychtivě těšili na den, kdy se vzkříšení uskuteční v plné míře. V rámci splňování svých záměrů Bůh přesně určil, kdy má vzkříšení nastat, a tehdy bude plně ospravedlněna jeho moudrost a trpělivost. (Ka 3:1–8) On a jeho Syn jsou schopni a ochotni vzkřísit mrtvé, a v určeném čase to vykonají.
Jehova radostně vyhlíží vzkříšení. Jehova a jeho Syn se jistě velmi těší na to, až bude toto dílo plně dovršeno. Ochotu a touhu vykonat tuto práci vyjádřil Ježíš ve chvíli, kdy ho jeden malomocný muž snažně prosil: „‚Jestliže jen chceš, můžeš mě očistit.‘ [Ježíš] tím [byl] pohnut lítostí, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: ‚Chci. Buď očištěn.‘ Malomocenství z něho okamžitě zmizelo a byl očištěn.“ Tento dojemný případ, z něhož je patrné, jakou milující laskavost pociťuje Kristus k lidstvu, zaznamenali tři pisatelé evangelií. (Mr 1:40–42; Mt 8:2, 3; Lk 5:12, 13) A to, jakou lásku Jehova pociťuje k lidstvu a jak je ochoten mu pomáhat, nám připomínají slova věrného Joba: „Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít? . . . Zavoláš, a já ti odpovím. Budeš prahnout po díle svých rukou.“ (Job 14:14, 15)
Někteří vzkříšeni nebudou. Je sice pravda, že Kristova výkupní oběť byla dána za lidstvo všeobecně, ale Ježíš ukázal, že přesto nebude uplatněna na každého; řekl totiž: „Právě jako Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé.“ (Mt 20:28) Jehova Bůh má právo odmítnout výkupné za někoho, kdo toho podle jeho názoru není hoden. Kristova výkupní oběť přikrývá hříchy jednotlivého člověka proto, že tento jednotlivec je dítětem hříšného Adama, ale člověk k tomu může přidat další hříchy tím, že hřeší svévolně a záměrně, a může tedy zemřít za takový hřích, který nemůže být přikryt výkupným.
Hřích proti svatému duchu. Ježíš Kristus řekl, že tomu, kdo hřešil proti svatému duchu, nebude odpuštěno ani v přítomném systému věcí, ani v budoucím. (Mt 12:31, 32) Člověk, kterého Bůh v tomto systému věcí odsoudil jako toho, kdo hřešil proti svatému duchu, nebude tedy ze vzkříšení mít žádný užitek, protože jeho hříchy nebudou nikdy odpuštěny, a vzkříšení by tedy pro něho bylo zbytečné. Ježíš pronesl rozsudek nad Jidášem Iškariotským, když o něm řekl, že je ‚synem zničení‘. Výkupné se na něho nebude vztahovat, a protože jeho zničení již bylo soudně stanoveno rozsudkem, nebude vzkříšen. (Jan 17:12)
Svým odpůrcům, židovským náboženským vůdcům, Ježíš řekl: „Jak uprchnete před soudem gehenny [symbol věčného zničení]?“ (Mt 23:33; viz heslo GEHENNA.) Jeho slova ukazují, že pokud tito lidé neučinili kroky k tomu, aby se před svou smrtí obrátili k Bohu, přivodili si s konečnou platností nepříznivý rozsudek. V takovém případě by jim vzkříšení nemohlo nijak prospět. Totéž patrně platí i na ‚člověka nezákonnosti‘. (2Te 2:3, 8; viz heslo ČLOVĚK NEZÁKONNOSTI.)
Když Pavel mluví o lidech, kteří znali pravdu, byli podílníky svatého ducha, a pak odpadli, říká o nich, že se dostali do stavu, v němž je nemožné, aby „byli znovu oživeni k pokání, protože pro sebe znovu přibíjejí na kůl Božího Syna a vystavují ho veřejné hanbě“. Výkupné jim již nemohlo pomoci; proto nebudou vzkříšeni. Apoštol pokračuje a přirovnává takové lidi k poli, které plodí jen trní a bodláčí, a je proto zavrženo a nakonec spáleno. Z toho je patrné, jaká budoucnost je čeká: úplné zničení. (Heb 6:4–8)
Pavel dále mluví o tom, že v případě lidí, kteří ‚svévolně páchají hřích po přijetí přesného poznání pravdy, nezůstává již žádná oběť za hříchy, ale je tu jakési jisté, strašné očekávání soudu a ohnivá žárlivost, která stráví ty, kdo se staví na odpor‘. Potom uvádí přirovnání: „Každý, kdo znevažoval Mojžíšův zákon, umírá bez soucitu na základě svědectví dvou nebo tří. Co myslíte, oč přísnější trest si zaslouží ten, kdo pošlapal Božího Syna a kdo hodnotu krve smlouvy, kterou byl posvěcen, považoval za obyčejnou a kdo se opovržením těžce provinil proti duchu nezasloužené laskavosti? . . . Je strašné padnout do rukou živého Boha.“ Soud je přísnější, protože takoví lidé nejsou pouze usmrceni a pohřbeni v šeolu jako ti, kdo porušili mojžíšský Zákon. Tito lidé jdou do gehenny, z níž není vzkříšení. (Heb 10:26–31)
Petr ve svém dopise poukazuje bratrům na to, že jakožto „Boží dům“ jsou podrobeni soudu; potom cituje Přísloví 11:31 (LXX) a varuje před nebezpečím, které je spojeno s neposlušností. Zároveň poukazuje na to, že soud, kterým jsou právě souzeni, by pro ně mohl skončit odsouzením k věčnému zničení, což odpovídá tomu, co napsal Pavel. (1Pe 4:17, 18)
Apoštol Pavel mluví také o tom, že někteří lidé „podstoupí soudcovský trest věčného zničení, z místa před Pánem a od slávy jeho síly, v čase, kdy přijde, aby byl oslaven ve spojitosti se svými svatými“. (2Te 1:9, 10) Takoví lidé se tedy nedožijí Kristova Tisíciletého panování, a protože jejich ‚zničení je věčné‘, nebudou vzkříšeni.
Vzkříšení během 1 000 let. Podle jednoho velmi obecného odhadu je počet lidí, kteří kdy žili na zemi, asi 20 miliard (20 000 000 000). Mnozí jiní badatelé, kteří tento námět zkoumali, vypočítali, že jich ani zdaleka tolik nežilo. Již zde bylo ukázáno, že z těchto lidí nebudou vzkříšeni všichni, ale i kdyby byli, bez problémů by pro všechny bylo dost životního prostoru i dost potravin. V dnešní době pokrývá souš asi 148 000 000 km2 neboli asi 14 800 000 000 ha. I kdyby byla polovina této plochy vyhrazena jiným účelům, připadala by na každého jednotlivce více než třetina hektaru. Pokud jde o výnosnost půdy, jedna třetina hektaru by skutečně poskytla víc než dost potravy pro jednu osobu, zejména jestliže je hojnost potravin díky Božímu požehnání, což Bůh ukázal v případě izraelského národa. (1Kr 4:20; Ez 34:27)
Pokud jde o otázku výnosnosti půdy na zemi, Organizace pro výživu a zemědělství při OSN uvádí, že pouze mírné zlepšení zemědělských metod by stačilo na to, aby se dokonce i v rozvojových oblastech země uživil devítinásobně větší počet obyvatel, než jaký odborníci předpokládají pro rok 2000. (Land, Food and People, Řím, 1984, s. 16, 17)
Jak by však bylo možné přiměřeně se postarat o miliardy lidí, jestliže většina z nich v minulosti Boha neznala a budou se muset učit přizpůsobovat se Božím zákonům? Bible především ukazuje, že království světa se stává „královstvím našeho Pána a jeho Krista a [on kraluje] po celou věčnost“. (Zj 11:15) A biblická zásada je, že „až budou od tebe [Jehovy] soudy pro zemi, obyvatelé úrodné země se jistě budou učit“. (Iz 26:9) Ve svém stanoveném čase, až to bude zapotřebí, Bůh svým služebníkům zjeví, jak má být podle jeho záměru tato práce vykonána. (Am 3:7)
Jak by bylo možné během 1 000 let vzkřísit miliardy lidí, kteří jsou nyní v hrobě, a poskytnout jim vzdělání?
Záměr, který má Jehova s lidmi, je jednoduchý a uskutečnitelný. Je možné ukázat to na znázornění, které zde uvádíme, ale které není žádným proroctvím: Předpokládejme, že ve „velkém zástupu“ spravedlivých lidí, kteří živí ‚vyjdou z velkého soužení‘, jež postihne tento systém věcí (Zj 7:9, 14), by byly 3 000 000 osob (asi 1⁄1666 dnešního počtu obyvatel na zemi). Jestliže potom, řekněme po 100 letech, kdy budou školeni a kdy budou ‚podmaňovat‘ nějakou část země (1Mo 1:28), bude Božím záměrem přivést zpět k životu tři procenta tohoto počtu, znamenalo by to, že o každého z nově příchozích jednotlivců by se staralo 33 osob, které již byly vyškoleny. Vzhledem k tomu, že se při tříprocentním ročním přírůstku tento počet geometrickou řadou zdvojnásobí asi za každých 24 let, celých dvacet miliard lidí (20 000 000 000) by mohlo být vzkříšeno dříve, než by z Kristova Tisíciletého panování uplynulo 400 let, a tak by bylo dost času k tomu, aby vzkříšení mohli být školeni a souzeni, aniž by byl rušen soulad a pořádek na zemi. A tak Bůh, se svou absolutní mocí a moudrostí, může dovést svůj záměr ke slavnému vyvrcholení, a to plně v rámci svých zákonů a opatření, které ustanovil pro lidstvo od počátku, a pomocí vzkříšení, jež je dodatečným projevem jeho nezasloužené laskavosti. (Ří 11:33–36)

Vzkříšení

Vzkříšení — pro koho a kde?
BOŽÍ služebníci v každé době věřili ve vzkříšení. O Abrahámovi, který žil 2 000 let před narozením Ježíše, říká Bible: „Počítal . . . s tím, že Bůh je schopen dokonce ho [jeho syna Izáka] vzbudit z mrtvých.“ (Hebrejcům 11:17–19) Později se Boží služebník Job zeptal: „Jestliže tělesně schopný muž zemře, může opět ožít?“ Job potom odpověděl na svou vlastní otázku a řekl Bohu: „Zavoláš a já ti odpovím.“ Tak ukázal, že věří ve vzkříšení. — Job 14:14, 15.
2 Když byl na zemi Ježíš Kristus, vysvětlil: „Že jsou mrtví buzeni, odhalil i Mojžíš ve zprávě o trnitém keři, když nazývá Jehovu ‚Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým‘. Není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni jsou pro něho živí.“ (Lukáš 20:37, 38) V Křesťanských řeckých písmech je slova „vzkříšení“ použito více než 40krát. Vzkříšení z mrtvých je skutečně jedním z hlavních učení Bible. — Hebrejcům 6:1, 2.
3 Když zemřel Lazar, bratr Marty, která patřila k Ježíšovým přátelům, projevila Marta víru ve vzkříšení. Když se doslechla, že Ježíš přichází, vyběhla mu naproti. Řekla: „Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel.“ Ježíš viděl, jak je zarmoucena, a tak ji utěšil slovy: „Tvůj bratr vstane.“ Marta odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ — Jan 11:17–24.
4 Marta měla pádné důvody pro víru ve vzkříšení. Věděla například, že před mnoha lety vzkřísili Boží proroci Elijáš a Eliša z Boží moci každý jedno dítě. (1. Královská 17:17–24; 2. Královská 4:32–37) A věděla že jeden mrtvý muž ožil, když byl hozen do jámy a dotkl se kostí mrtvého Eliši. (2. Královská 13:20, 21) Nejvíce však posílilo její víru ve vzkříšení to, co učil a konal sám Ježíš.
5 Necelé dva roky předtím byla snad Marta v Jeruzalémě, když tam Ježíš mluvil o tom, jakou bude hrát úlohu při vzkříšení mrtvých. Řekl: „Jako totiž Otec budí mrtvé a oživuje je, tak Syn oživuje ty, které chce. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou.“ — Jan 5:21, 28, 29.
6 Bible neříká nic o tom, že by byl Ježíš někoho vzkřísil před tím, než pronesl tato slova. Ale krátce potom vzbudil k životu jednoho mladého muže, syna vdovy v městě Nain. Zpráva o tom se roznesla na jih do Judeje, takže Marta o tom jistě slyšela. (Lukáš 7:11–17) Později mohla také Marta slyšet o tom, co se stalo blízko Galilejského moře v domě Jairově. Jeho dvanáctiletá dcerka těžce onemocněla a zemřela. Ale když Ježíš přišel do Jairova domu, odebral se k mrtvému dítěti a řekl: „Děvče, vstaň!“ A vstala! — Lukáš 8:40–56.
7 A přece Marta nečekala, že by Ježíš v té době vzkřísil jejího bratra. Proto řekla: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ Ježíš však chtěl Martě objasnit, jakou hraje on úlohu při vzkříšení mrtvých, a proto řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo projevuje víru ve mne, i kdyby zemřel, přijde k životu; a žádný, kdo žije a projevuje víru ve mne, vůbec nikdy nezemře.“ Krátce na to vzali Ježíše k hrobce, kam byl položen Lazar. Zvolal: „Lazare, pojď ven!“ A Lazar, který byl mrtev již čtyři dny, vyšel. — Jan 11:24–26, 38–44.
8 O několik týdnů později byl Ježíš sám zabit a položen do hrobky. Byl tam však jen necelé tři dny. Apoštol Petr vysvětluje, proč: „Toho Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme svědky této skutečnosti.“ Náboženští vůdci nemohli zabránit tomu, aby Boží Syn nevyšel z hrobky. (Skutky 2:32; Matouš 27:62–66; 28:1–7) Nelze pochybovat o tom, že Kristus byl vzkříšen z mrtvých, protože se pak ukázal jako živý mnoha svým učedníkům, jednou dokonce 500 osobám. (1. Korinťanům 15:3–8) Ježíšovi učedníci tak silně věřili ve vzkříšení, že byli ochotni čelit dokonce i smrti, jen aby sloužili Bohu.
9 Další důkaz, že mrtví mohou být vzkříšeni, poskytli později apoštolové Petr a Pavel. Nejprve Petr vzkřísil Tabitu, nazývanou také Dorkas, z města Joppe. (Skutky 9:36–42) A potom Pavel přivedl zpět k životu mladého Eutycha, který zemřel, když spadl z okna ve třetím patře, zatímco Pavel mluvil. (Skutky 20:7–12) Těchto devět případů vzkříšení, o nichž podává zprávu Bible, skutečně dokazuje, že mrtví mohou být přivedeni zpět k životu.
KDO BUDE VZKŘÍŠEN?
10 Na počátku nebylo Božím předsevzetím někoho vzkřísit, protože by nikdo nemusel umírat, kdyby Adam a Eva byli zůstali věrni. Ale Adam svým hříchem přivodil všem lidem nedokonalost a smrt. (Římanům 5:12) Aby tedy dal Jehova Adamovým potomkům vůbec nějakou možnost těšit se z věčného života, učinil opatření pro vzkříšení. Co však rozhoduje o tom, zda někdo bude vzkříšen, nebo ne?
11 Bible vysvětluje: „Nastane vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Skutky 24:15) To snad některé lidi překvapí. Snad se zeptají: „Proč přivádět zpět k životu ‚nespravedlivé‘?“ Když Ježíš visel na mučednickém kůlu, došlo k něčemu, co nám pomůže odpovědět na tuto otázku.
12 Oba muži vedle Ježíše byli zločinci. Jeden z nich ho právě urazil, když řekl: „Což nejsi Kristus? Zachráň sebe a nás.“ Ale druhý zločinec Ježíši věří. Obrací se k němu a říká: „Vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království.“ A Ježíš mu na to slibuje: „Vpravdě ti říkám dnes: Budeš se mnou v ráji.“ — Lukáš 23:39–43.
13 Co však Ježíš míní slovy: „Budeš se mnou v ráji“? Kde je ráj? Kde byl ráj, který Bůh vytvořil na počátku? Byl na zemi, že? Bůh postavil první lidskou dvojici do nádherného ráje, který se nazýval zahrada Eden. Když tedy čteme, že tento bývalý zločinec bude v ráji, měli bychom si představit v duchu tuto Zemi přetvořenou v nádherné místo, kde se bude žít, protože slovo „ráj“ znamená „zahradu“ neboli „park“. — 1. Mojžíšova 2:8, 9.
14 Ježíš Kristus ovšem nebude přímo zde na zemi s tímto bývalým zločincem. Ne, Ježíš bude vládnout z nebe jako král nad pozemským rájem. Bude tedy s tímto mužem v tom smyslu, že jej vzbudí z mrtvých a postará se o jeho potřeby, jak tělesné tak i duchovní. Proč však Ježíš připustí, aby muž, který byl zločincem, žil v ráji?
15 Je pravda, že tento muž se dopouštěl špatných věcí. Byl „nespravedlivý“. Také neznal Boží vůli. Byl by vůbec zločincem, kdyby byl věděl o tom, jaká má Bůh předsevzetí? Aby se to ukázalo, vzkřísí Ježíš tohoto nespravedlivého muže stejně jako miliardy jiných, kteří zemřeli v nevědomosti. V minulých staletích například zemřelo mnoho lidí, kteří neuměli číst a nikdy neviděli Bibli. Budou však vzbuzeni ze šeolu neboli hádu. Potom na rajské zemi budou poučeni o Boží vůli a budou mít příležitost dokázat, zda skutečně milují Boha, tím, že budou konat jeho vůli.
16 To neznamená, že bude vzkříšen každý. Bible ukazuje, že nebude vzkříšen Jidáš Iškariotský, který zradil Ježíše. Jidáš se úmyslně dopustil ničemnosti, a proto je označen jako „syn zničení“. (Jan 17:12) Šel do symbolické gehenny, z níž není vzkříšení. (Matouš 23:33) Lidé, kteří úmyslně činí to, co je špatné, ačkoli poznali Boží vůli, hřeší možná proti svatému duchu. A ty, kteří hřeší proti jeho svatému duchu, Bůh nevzkřísí. (Matouš 12:32; Hebrejcům 6:4–6; 10:26, 27) Soudcem je však Bůh, a proto bychom se neměli snažit odhadovat, zda někteří ničemní lidé z minulosti nebo z dnešní doby budou vzkříšeni, nebo ne. Bůh ví, kdo je v hádu a kdo je v gehenně. Pokud jde o nás, měli bychom se ze všech sil snažit, abychom byli takovými lidmi, jaké si Bůh přeje mít ve svém novém systému. — Lukáš 13:24, 29.
17 Ne všichni, kteří obdrží věčný život, budou muset být vzkříšeni. Mnozí Boží služebníci, kteří žijí nyní, v těchto „posledních dnech“ přítomného systému věcí, přežijí Armagedon. A potom, až budou tvořit část spravedlivé „nové země“, již nikdy nebudou muset zemřít. Doslova se na ně bude moci vztahovat to, co řekl Ježíš Martě: „Žádný, kdo žije a projevuje víru ve mne, vůbec nikdy nezemře.“ — Jan 11:26; 2. Timoteovi 3:1.
18 Kdo jsou ti „spravedliví“, kteří mají být vzkříšeni? Budou k nim patřit Boží věrní služebníci, kteří žili dříve, než Ježíš Kristus přišel na zem. O mnohých z těchto osob je jmenovitá zmínka v 11. kapitole Hebrejcům. Nedoufali, že půjdou do nebe, ale doufali, že budou opět žít na zemi. Mezi „spravedlivými“, kteří budou vzkříšeni, jsou také Boží věrní služebníci, kteří žili v posledních letech. Bůh se postará o to, aby se uskutečnila jejich naděje na věčný život na zemi, a vzbudí je z mrtvých.
KDY A KDE BUDOU VZKŘÍŠENI
19 O Ježíši Kristu je řečeno, že je „první, který má být vzkříšen z mrtvých“. (Skutky 26:23) To znamená, že z těch, kteří byli vzkříšeni, byl prvním, kdo nemusel opět zemřít. Byl také první, kdo byl vzkříšen jako duchovní osoba. (1. Petra 3:18) Bible však mluví také o jiných. Říká: „Každý ve svém pořadí: Kristus, první ovoce, potom ti, kteří patří Kristu během jeho přítomnosti.“ (1. Korinťanům 15:20 až 23) Někteří tedy budou vzkříšeni dříve než jiní.
20 144 000 věrných učedníků, kteří byli vybráni, aby s ním panovali v království, jsou „ti, kteří patří Kristu“. O jejich nebeském vzkříšení říká Bible: „Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení. Nad těmi druhá smrt nemá autoritu, ale budou . . . vládnout jako králové tisíc let.“ — Zjevení 20:6; 14:1, 3.
21 Po vzkříšení Kristově mělo tedy být vzkříšeno 144 000. Mají podíl na „prvním vzkříšení“ neboli na „dřívějším vzkříšení“. (Filipanům 3:11) Kdy k němu dojde? Bible říká: „Během jeho přítomnosti.“ Jak jsme již poznali v předcházejících kapitolách, Kristova přítomnost začala v roce 1914. A tak „den“ pro „první vzkříšení“ věrných křesťanů do nebe již nadešel. Apoštolové a jiní z prvních křesťanů již byli bezpochyby vzkříšeni k nebeskému životu. — 2. Timoteovi 4:8.
22 Ale dnes, během Kristovy neviditelné přítomnosti, žijí křesťané, kteří mají tutéž naději, že budou s Kristem panovat v nebi. To jsou zbývající, ostatek 144 000. Kdy budou ti vzkříšeni? Nemusí spát ve smrti, ale budou vzkříšeni okamžitě, jakmile zemřou. Bible to vysvětluje slovy: „Všichni neusneme ve smrti, ale všichni budeme proměněni ve chvíli, v okamžiku, během poslední trubky. Zazní totiž trubka a mrtví budou vzbuzeni.“ — 1. Korinťanům 15:51, 52; 1. Tesaloničanům 4:15–17.
23 Toto „první vzkříšení“ k nebeskému životu je ovšem neviditelné lidským očím. Je to vzkříšení k životu do duchovních těl. Bible popisuje změnu k duchovnímu životu slovy: „Zasévá se v porušenosti, je vzbuzeno v neporušenosti. Zasévá se v necti, je vzbuzeno ve slávě . . . Zasévá se hmotné tělo, je vzbuzeno duchovní tělo.“ — 1. Korinťanům 15:42–44.
24 Ale již samotný výraz „první vzkříšení“ ukazuje, že bude následovat další: Vzkříšení k životu na rajské zemi, a to jak lidí spravedlivých tak i nespravedlivých. K tomu dojde po Armagedonu. Bude to „lepší vzkříšení“, než jaké se dostalo chlapcům, které vzkřísili Elijáš a Eliša, a také jiným, kteří byli kdysi vzkříšeni na zemi. Proč? Protože pokud se tito lidé, kteří budou vzkříšeni po Armagedonu, rozhodnou sloužit Bohu, nebudou již nikdy muset zemřít. — Hebrejcům 11:35.
BOŽÍ ZÁZRAK
25 Když někdo zemře, co bude potom vzkříšeno? Není to totéž tělo, které zemřelo. Bible to ukazuje, když popisuje vzkříšení k nebeskému životu. (1. Korinťanům 15:35–44) I ti, kteří budou vzkříšeni k životu na zemi, nedostanou stejné tělo, jaké měli, když žili předtím. Toto tělo se pravděpodobně rozpadlo a vrátilo se do půdy. Prvky mrtvého těla se možná časem staly součástí jiných živých bytostí. Bůh tedy nevzkřísí totéž tělo, ale tutéž osobu, která zemřela. Těm, kteří přicházejí do nebe, dává nové duchovní tělo. Těm, kteří budou vzkříšeni k životu na zemi, dá nové hmotné tělo. Toto nové hmotné tělo bude bezpochyby podobné tomu, které měl člověk před svou smrtí, takže jej poznají ti, kdo jej znali.
26 Vzkříšení je opravdu podivuhodný zázrak. Zemřelý člověk si možná nashromáždil velmi mnoho zkušeností a znalostí a měl za svůj život mnoho vzpomínek. Vytvořil si osobnost, která jej odlišovala od každého jiného člověka, který kdy žil. Ale Jehova Bůh si pamatuje na každou podrobnost a při vzkříšení tuto osobu zplna obnoví. O mrtvých, kteří mají být vzkříšeni, Bible říká: „Jsou pro něho živí.“ (Lukáš 20:38) Lidé mohou zaznamenávat hlasy a obrazy druhých, a mohou si je opět reprodukovat dlouho po jejich smrti. Ale Jehova Bůh může přivést zpět k životu všechny lidi, kteří jsou živí v jeho paměti, a také to skutečně vykoná!
27 Bible nám říká mnoho o životě v ráji po vzkříšení. Ježíš například mluvil o lidech, kteří vyjdou ke „vzkříšení života“ a o jiných, kteří vyjdou ke „vzkříšení soudu“. (Jan 5:29) Co tím mínil? A budou „spravedliví“, kteří budou vzkříšeni, v jiné situaci než „nespravedliví“? Úvaha o dni soudu nám pomůže najít na tyto otázky odpovědi.

Vzkříšení

Definice: Anastasis, řecké slovo přeložené jako „vzkříšení“, doslova znamená „opětovné povstání“ a vztahuje se na zmrtvýchvstání. Plnější výraz „vzkříšení (z) mrtvých“ je v Písmech opětovně používán. (Mat. 22:31; Sk. 4:2; 1. Kor. 15:12) Hebrejský výraz je techijath hammethim, což znamená „ožití mrtvých“. (Mat. 22:23; pozn. pod čarou, Rbi8) Ke vzkříšení patří oživení životního vzoru jedince. Tento životní vzor uchovává Bůh v paměti. Podle Boží vůle vzhledem k takovému jedinci bude osoba obnovena buď v lidském těle, nebo v těle duchovním, a přesto si zachová svou totožnost. Bude mít tutéž osobnost a vzpomínky, jako když zemřela. Opatření pro vzkříšení mrtvých je velkolepým výrazem Jehovovy nezasloužené laskavosti; ukazuje jeho moudrost a moc a je prostředkem, jehož pomocí se uskuteční jeho původní předsevzetí se zemí.
Je vzkříšení opětovným spojením nehmotné duše s hmotným tělem?
Aby to bylo možné, lidé by museli mít nehmotnou duši, která by se mohla oddělit od hmotného těla. Bible nic takového neučí. Tato myšlenka je vypůjčena z řecké filozofie. Biblické učení o duši je předloženo na stranách 77–79. Doklady o původu víry křesťanstva v nehmotnou, nesmrtelnou duši viz na stranách 80, 81.
Byl Ježíš vzbuzen v masitém těle a má nyní takové tělo v nebi?
1. Petra 3:18: „Kristus zemřel jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás vedl k Bohu, on, který byl usmrcen v těle, ale oživen v duchu [„Duchem“, KB, EP, Ži; „v duchu“, RS, NE, Dy; „podle ducha“, ČB, Sý; „po stránce ducha“, Pe].“ (Při svém vzkříšení z mrtvých byl Ježíš vzbuzen s duchovním tělem. V řeckém textu jsou slova „tělo“ a „duch“ postavena vůči sobě do protikladu a obě jsou ve třetím pádu; jestliže tedy překladatel použije tvar „duchem“, měl by také důsledně říci „tělem“, nebo použije-li „v těle“, měl by také říci „v duchu“.)
Sk. 10:40, 41: „Toho [Ježíše Krista] Bůh vzbudil třetí den a umožnil mu, aby se stal zjevným, ne všem lidem, ale svědkům předem ustanoveným Bohem.“ (Proč ho neviděli také jiní? Protože byl duchovním tvorem, a když se stejně jako kdysi andělé zhmotňoval v masitá těla, aby se stal viditelným, dělal to pouze v přítomnosti svých učedníků.)
1. Kor. 15:45: „Tak je to i napsáno: ‚První člověk Adam se stal živou duší.‘ Poslední Adam [Ježíš Kristus, který byl dokonalý, jako byl při svém stvoření Adam] se stal životodárným duchem.“
Co znamená Lukáš 24:36–39, pokud jde o tělo, v němž byl Ježíš vzkříšen?
Luk. 24:36–39: „Zatímco o tom [učedníci] mluvili, sám stanul v jejich středu a řekl jim: ‚Kéž máte pokoj.‘ Ale protože se zděsili a polekali, představovali si, že spatřili ducha. Řekl jim tedy: ‚Proč jste znepokojeni a proč vám v srdci vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy, že jsem to já; sáhněte na mne a podívejte se, protože duch nemá maso a kosti, právě jak vidíte, že já mám.‘“
Lidé nemohou vidět duchy, a proto si učedníci zřejmě mysleli, že vidí přízrak nebo přelud. (Srovnej Marka 6:49, 50.) Ježíš je ujistil, že není žádným přízrakem; mohli vidět jeho masité tělo a mohli se ho dotknout, nahmatat kosti; také v jejich přítomnosti pojedl. Podobně se v minulosti zhmotňovali i andělé, aby je lidé viděli; jedli, a někteří se dokonce ženili a měli děti. (1. Mojž. 6:4; 19:1–3) Po svém vzkříšení se Ježíš neobjevoval vždy v témže masitém těle (snad aby v jejich mysli posílil fakt, že již je duchem), a tak ho ani nejbližší druhové vždy ihned nepoznali. (Jan 20:14, 15; 21:4–7) Ale tím, že se jim opakovaně zjevoval ve zhmotněných tělech a že pak říkal a konal věci, které spojovali s Ježíšem, jehož znali, posiloval jejich víru v to, že byl opravdu vzkříšen z mrtvých.
Kdyby učedníci skutečně viděli Ježíše v tom těle, jež má nyní v nebi, nebyl by Pavel později o oslaveném Ježíši mluvil jako o tom, který je „přesným znázorněním samotné jeho [Boží] bytosti“, protože Bůh je Duch a nikdy neměl masité tělo. — Hebr. 1:3; srovnej 1. Timoteovi 6:16.
K pochopení zpráv o tom, jak se Ježíš po svém vzkříšení zjevoval, nám pomůže, budeme-li mít na paměti 1. Petra 3:18 a 1. Korinťanům 15:45, citované na stranách 399, 400.
Viz také strany 118, 119, „Ježíš Kristus“.
Kdo bude vzkříšen, aby se podílel na nebeském životě s Kristem, a co tam budou dělat?
Luk. 12:32: „Neměj strach, malé stádo, protože váš Otec schválil, že vám dá království.“ (To nezahrnuje všechny, kdo kdy projevovali víru; počet je omezený. V nebi jsou pro určitý účel.)
Zjev. 20:4, 6: „Viděl jsem trůny a byli tam ti, kteří se na ně posadili, a byla jim dána moc, aby soudili. . . Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá autoritu, ale budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním kralovat těch tisíc let.“
Viz také strany 194–200 pod nadpisem „Nebe“.
Budou mít ti, kdo budou vzkříšeni k nebeskému životu, nakonec v nebi oslavená fyzická těla?
Fil. 3:20, 21: „[Pán Ježíš Kristus]. . . přetvoří naše pokořené tělo, aby se přizpůsobilo jeho slavnému tělu, podle působení moci, kterou má.“ (Znamená to, že jejich masité tělo bude nakonec oslaveno v nebi? Nebo to znamená, že místo toho, aby měli obyčejné masité tělo, budou oděni slavným duchovním tělem, až budou vzbuzeni k nebeskému životu? Ať odpoví následující text.)
1. Kor. 15:40, 42–44, 47–50: „Jsou nebeská těla a pozemská těla; ale sláva nebeských těl je jednoho druhu a sláva pozemských těl je jiného druhu. Tak je také vzkříšení mrtvých. . . Zaseto je hmotné tělo, vzbuzeno je duchovní tělo. . . První člověk [Adam] je ze země a udělaný z prachu; druhý člověk [Ježíš Kristus] je z nebe. Jaký je ten udělaný z prachu, takoví jsou také ti udělaní z prachu; a jaký je ten nebeský, takoví jsou také ti, kteří jsou nebeští. A právě jako jsme nesli obraz toho udělaného z prachu, poneseme také obraz toho nebeského. To však říkám, bratři, že tělo a krev nemohou zdědit Boží království.“ (Zde se nepřipouští, že by se mísila těla dvojího druhu ani že by masitá těla byla vzata do nebe.)
Jak znázornil Ježíš, co bude znamenat vzkříšení pro lidstvo všeobecně?
Jan 11:11, 14–44: „[Ježíš řekl svým učedníkům:] ‚Náš přítel Lazar si šel odpočinout, ale cestuji tam, abych ho probudil ze spánku.‘. . . Ježíš otevřeně řekl: ‚Lazar zemřel.‘. . . Když tedy Ježíš přišel, shledal, že [Lazar] je již čtyři dny v pamětní hrobce. . . Ježíš jí [Martě, Lazarově sestře] řekl: ‚Jsem vzkříšení a život.‘. . . Zvolal silným hlasem: ‚Lazare, pojď ven!‘ Člověk, který byl mrtev, vyšel s nohama a rukama ovázanýma obinadly a jeho tvář byla ovázána látkou. Ježíš jim řekl: ‚Rozvažte ho a ať jde.‘“ (Kdyby byl Ježíš tímto způsobem odvolal Lazara ze stavu blaženosti v jiném životě, nebyla by to žádná laskavost. Ale to, že Ježíš Lazara vzbudil z bezživotí, bylo laskavé vůči němu i vůči jeho sestrám. Lazar se opět stal živým člověkem.)
Mar. 5:35–42: „Přišli někteří z domova předsedajícího úředníka synagógy a řekli: ‚Tvá dcera zemřela! Proč ještě dál obtěžovat učitele?‘ Ale Ježíš, který zaslechl pronesené slovo, řekl předsedajícímu úředníkovi synagógy: ‚Neměj strach, jen projevuj víru.‘. . . Vzal s sebou otce a matku malého dítěte a ty, kteří byli s ním, a vešel tam, kde bylo malé dítě. A vzal malé dítě za ruku a řekl mu: ‚Talitha kumi‘, což přeloženo znamená: ‚Děvče, říkám ti, vstaň!‘ A děvče okamžitě vstalo a chodilo; bylo mu dvanáct let. Ihned byli bez sebe velkým nadšením.“ (Až během Kristova tisíciletého panství nastane na zemi všeobecné vzkříšení, bude jistě mnoho miliónů rodičů a dětí radostí bez sebe z opětovného setkání.)
Jaké vyhlídky čekají ty, kdo budou vzbuzeni k životu na zemi?
Luk. 23:43: „Vpravdě ti dnes říkám: Budeš se mnou v ráji.“ (Pod panstvím Krista jako Krále bude celá země přeměněna v ráj.)
Zjev. 20:12, 13: „Viděl jsem mrtvé, velké a malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny svitky. Ale byl otevřen další svitek; je to svitek života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků z věcí napsaných ve svitcích. . . Byli jednotlivě souzeni podle svých skutků.“ (Otevření svitků zjevně ukazuje na dobu vzdělávání v božské vůli v souladu s Izajášem 26:9. Skutečnost, že je otevřen „svitek života“, naznačuje, že ti, kdo dbají na toto vzdělávání, mají příležitost, aby jejich jméno bylo napsáno do onoho svitku. Budou mít vyhlídku na věčný život v lidské dokonalosti.)
Viz také strany 123–127, „Království“.
Budou někteří vzbuzeni jen proto, aby nad nimi byl vynesen soud a pak byli odevzdáni druhé smrti?
Co znamená Jan 5:28, 29? Zní: „Všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří činili dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří prováděli podlé věci, ke vzkříšení soudu.“ To, co zde Ježíš řekl, je nutno chápat ve světle pozdějšího zjevení, které dal Janovi. (Viz Zjevení 20:12, 13, citované na stranách 402, 403.) Jak ti, kdo předtím konali dobré věci, tak ti, kdo předtím konali špatné věci, budou „jednotlivě souzeni podle svých skutků“. Podle jakých skutků? Kdybychom přijali názor, že lidé budou odsouzeni na základě skutků z minulého života, odporovalo by to Římanům 6:7: „Kdo. . . zemřel, je zproštěn svého hříchu.“ Bylo by také nerozumné křísit lidi jen proto, aby byli zničeni. V Janovi 5:28, 29a tedy Ježíš dopředu poukazoval na vzkříšení; a pak, v závěru verše 29, se vyslovil o konečném výsledku, až budou vzkříšení pozvednuti k lidské dokonalosti a souzeni.
Co napovídá Zjevení 20:4–6 o těch, kdo budou vzkříšeni na zemi?
Zjev. 20:4–6: „Viděl jsem trůny a byli tam ti, kteří se na ně posadili, a byla jim dána moc, aby soudili. Ano, viděl jsem duše těch, kteří byli popraveni sekerou za svědectví, jež vydávali o Ježíšovi, a za to, že mluvili o Bohu. . . A ožili a kralovali s Kristem tisíc let. (Ostatní mrtví neožili, dokud neskončilo těch tisíc let.) To je první vzkříšení. Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá autoritu, ale budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním kralovat těch tisíc let.“
V NS a Mo jsou použity závorky a v EP pomlčky, aby pomohly čtenáři spojit to, co následuje po vloženém výroku, s tím, co předcházelo. Je zde jasně řečeno, že „ostatní mrtví“ nemají podíl na prvním vzkříšení. To je vzkříšení pro ty, kdo budou tisíc let panovat s Kristem. Znamená to, že nikdo jiný z lidstva nebude žít během tisíciletí vyjma těch, kdo budou v nebi panovat s Kristem? Ne; kdyby to tak bylo, neměli by pro koho sloužit jako kněží a jejich říší by byla pustá zeměkoule.
Kdo tedy jsou „ostatní mrtví“? Jsou to všichni z lidstva, kdo zemřeli následkem adamského hříchu, nebo ti, kdo sice přežili velké soužení nebo se snad narodí během milénia, ale potřebují být zproštěni smrtonosných účinků tohoto hříchu. — Srovnej Efezanům 2:1.
V jakém smyslu ‚neožijí‘, dokud neskončí těch tisíc let? Tím není myšleno jejich vzkříšení. Toto ‚ožití‘ zahrnuje mnohem víc než pouze lidskou existenci. Znamená dosažení lidské dokonalosti, osvobození od všech účinků adamského hříchu. Všimni si, že tento výraz v 5. verši následuje bezprostředně po předcházejícím verši, v němž je řečeno, že ti, kdo budou v nebi, „ožili“. V jejich případě to znamená život osvobozený ode všech účinků hříchu; jsou dokonce ze zvláštní přízně obdařeni nesmrtelností. (1. Kor. 15:54) Pro ‚ostatní mrtvé‘ se tím tedy musí myslet plnost života v lidské dokonalosti.
Kdo bude zahrnut do pozemského vzkříšení?
Jan 5:28, 29: „Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas [Ježíšův hlas] a vyjdou.“ (Řecké slovo překládané jako „pamětní hrobky“ není množným číslem od tafos [hrob, jednotlivé místo pohřbu] nebo haidés [společný hrob zemřelého lidstva], ale je 3. pádem množného čísla od mnémeion [vzpomínka, pamětní hrobka]. Klade důraz na zachování památky zesnulého. Ne ti, jejichž památka je vymazána v gehenně pro neodpustitelné hříchy, ale osoby, na něž Bůh pamatuje, budou vzkříšeny s příležitostí žít navždy. — Mat. 10:28; Mar. 3:29; Hebr. 10:26; Mal. 3:16.)
Sk. 24:15: „Mám naději v Boha,. . . že bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Jak ti, kdo žili v souladu s Božími spravedlivými cestami, tak lidé, kteří v nevědomosti jednali nespravedlivě, budou vzkříšeni. Bible neodpovídá na všechny naše otázky, pokud jde o to, zda určití jednotlivci, kteří zemřeli, budou vzkříšeni. Ale můžeme mít důvěru, že Bůh, který zná všechny skutečnosti, bude jednat nestranně, na základě práva obměkčeného milosrdenstvím, jež nepřehlíží jeho spravedlivé normy. Srovnej 1. Mojžíšovu 18:25.)
Zjev. 20:13, 14: „Moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, a smrt a hádes vydaly mrtvé, kteří byli v nich, a ti byli jednotlivě souzeni podle svých skutků. A smrt a hádes byly uvrženy do ohnivého jezera. To znamená druhou smrt, ohnivé jezero.“ (Tak tedy ti, jejichž smrt byla důsledkem adamského hříchu, budou vzbuzeni, ať byli pohřbeni v moři, nebo v hádu, společném pozemském hrobě zemřelého lidstva.)

VZKŘÍŠENÍ
Řecké slovo a·na′sta·sis doslova znamená „vzbuzení, vstání“. V Křesťanských řeckých písmech se často používá ve spojitosti se vzkříšením mrtvých. V Hebrejských písmech, v textu u Ozeáše 13:14, který citoval apoštol Pavel (1Ko 15:54, 55), se pojednává o tom, že smrt bude odstraněna a šeol (heb. še’ól′; řec. hai′des) bude připraven o svou moc. Výraz še’ól se v různých překladech překládá jako „hrob“ a „jáma“. Je řečeno, že tam přicházejí mrtví. (1Mo 37:35; 1Kr 2:6; Ka 9:10) Ze souvislosti, v níž je toto slovo použito v Písmu, a také z toho, jak je v Křesťanských řeckých písmech používán jeho řecký ekvivalent hai′des, vyplývá, že se tento výraz nevztahuje na jednotlivý hrob, ale na společný hrob lidstva. (Ez 32:21–32; Zj 20:13; viz hesla HÁDES; ŠEOL.) Připravit šeol o jeho moc znamená uvolnit sevření, jímž svírá ty, kdo v něm jsou, což znamená vyprázdnit společný hrob lidstva. To ovšem vyžaduje, aby nastalo vzkříšení, aby ti, kdo jsou v šeolu, byli vzbuzeni ze svého neživého stavu neboli z hrobu, v němž jsou následkem smrti.
Prostřednictvím Ježíše Krista. Z toho, co zde bylo uvedeno, je patrné, že učení o vzkříšení je obsaženo v Hebrejských písmech. Ovšem teprve Ježíš Kristus „vrhl světlo na život a na neporušenost prostřednictvím dobré zprávy“. (2Ti 1:10) Ježíš řekl: „Jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ (Jan 14:6) Teprve prostřednictvím dobré zprávy o Ježíši Kristu bylo objasněno, jak je možné obdržet věčný život a jak mohou některé osoby navíc získat neporušenost. Apoštol poskytuje ujištění, že naděje na vzkříšení je spolehlivá; vysvětluje to slovy: „Jestliže se tedy o Kristu káže, že byl vzbuzen z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi říkají, že není vzkříšení mrtvých? Není-li skutečně vzkříšení mrtvých, ani Kristus nebyl vzbuzen. Jestliže však Kristus nebyl vzbuzen, naše kázání je jistě marné a marná je naše víra. Nadto jsme také shledáni falešnými Božími svědky, protože jsme vydali svědectví proti Bohu, že vzbudil Krista, jehož však nevzbudil, jestliže mrtví skutečně nemají být vzbuzeni. . . . Dále, jestliže Kristus nebyl vzbuzen, je vaše víra zbytečná; ještě jste ve svých hříších. . . . Kristus však byl vzbuzen z mrtvých, první ovoce z těch, kdo usnuli ve smrti. Poněvadž je totiž smrt skrze člověka, vzkříšení mrtvých je také skrze člověka.“ (1Ko 15:12–21)
Když byl Kristus na zemi, sám v několika případech provedl vzkříšení. (Lk 7:11–15; 8:49–56; Jan 11:38–44) Vzkříšení, po němž je možný věčný život, může přijít jedině prostřednictvím Ježíše Krista. (Jan 5:26)
Boží spolehlivý záměr. Saduceům (členům sekty, která nevěřila ve vzkříšení) Ježíš Kristus poukázal na to, že Mojžíšovy spisy, jež jsou obsaženy v Hebrejských písmech, která mají a ve která údajně věří, dokazují, že nastane vzkříšení. Ježíš vysvětloval, že když Jehova řekl, že je „Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův“ (kteří byli ve skutečnosti mrtví), považoval tyto lidi za živé, a to vzkříšením, které jim chtěl On, jenž „není Bohem mrtvých, ale živých“, poskytnout. Bůh svou mocí „oživuje mrtvé, a věci, které nejsou, povolává, jako by byly“. Pavel poukazuje na tuto skutečnost, když mluví o Abrahamově víře. (Mt 22:23, 31–33; Ří 4:17)
Bůh je schopen vzkřísit mrtvé. Pro Toho, kdo měl schopnost a moc stvořit člověka ke svému obrazu, dát mu dokonalé tělo a schopnost plně projevit nádherné vlastnosti, jimiž byla obdařena osobnost člověka, není vůbec žádným nepřekonatelným problémem nějakého člověka vzkřísit. Jestliže vědecké zákony, které stanovil Bůh, mohou vědci použít k tomu, aby na videopásce uchovali a později ve viditelné a slyšitelné podobě rekonstruovali nějakou scénu, oč snadnější je pro velkého Svrchovaného Panovníka a Stvořitele, aby vzkřísil někoho tím, že do nově vytvořeného těla znovu vtiskne tytéž rysy osobnosti. Když šlo o to, aby byla oživena Sářina rozmnožovací schopnost a ona aby mohla mít v pokročilém věku dítě, anděl řekl: „Je něco pro Jehovu příliš mimořádné?“ (1Mo 18:14; Jer 32:17, 27)
Jak nastala potřeba vzkříšení. Na počátku nebylo vzkříšení nutné. Nebylo součástí Božího původního záměru s lidstvem, protože smrt nebyla něčím přirozeným a k Božímu záměru nepatřila. Bůh naopak ukázal, že jeho záměrem je naplnit zemi živými lidmi, a ne lidským rodem, který by degeneroval a umíral. Jeho dílo bylo dokonalé, nebyla na něm tedy žádná vada ani žádný nedostatek, a člověk nepodléhal nemocem. (5Mo 32:4) Jehova první lidské dvojici požehnal a řekl těmto lidem, aby se množili a aby naplnili zemi. (1Mo 1:28) K takovému požehnání rozhodně nepatřily nemoce ani smrt; Bůh člověku nedal ohraničenou délku života, ale řekl Adamovi, že smrt by byla následkem neposlušnosti. To znamená, že jinak by člověk žil věčně. Neposlušnost by mu přivodila Boží nepřízeň a měla by za následek to, že člověk by ztratil Boží požehnání a přivodil si prokletí. (1Mo 2:17; 3:17–19)
Smrt tedy byla do lidského rodu uvedena Adamovým přestupkem. (Ří 5:12) Adamovi potomci nemohli po svém otci zdědit věčný život, protože jejich otec zhřešil, což mělo za následek nedokonalost; a neměli vlastně ani naději, že by jednou mohli žít věčně. „Ani prohnilý strom nemůže nést znamenité ovoce,“ řekl Ježíš. (Mt 7:17, 18; Job 14:1, 2) Pro ty z Adamových potomků, kteří touží poslouchat Boha, byla předložena či připojena možnost vzkříšení.
Účel vzkříšení. Vzkříšení nedokazuje pouze Jehovovu neomezenou moc a moudrost, ale také jeho lásku a milosrdenství a to, že Jehova zachovává život těch, kdo mu slouží. (1Sa 2:6) Jehova má moc způsobit vzkříšení, a může proto nechat věci dojít tak daleko, že se mu jeho služebníci prokážou věrnými až do smrti. Může odpovědět na obvinění, které pronesl Satan, když tvrdil, že „kůži za kůži, a všechno, co člověk má, dá ve prospěch své duše“. (Job 2:4) Jehova může dovolit, aby Satan šel až do krajnosti, a aby ve své marné snaze dokázat své falešné obžaloby dokonce někoho zabil. (Mt 24:9; Zj 2:10; 6:11) Z toho, že Jehovovi služebníci jsou ochotni sloužit Jehovovi i za cenu svého života, je patrné, že mu slouží z lásky, a ne ze sobeckých důvodů. (Zj 12:11) Také tím dokazují, že ho uznávají jako Všemohoucího, Svrchovaného Panovníka a jako Boha lásky, který je schopen je vzkřísit. Dokazují tím, že jsou Jehovovi výlučně oddáni kvůli jeho podivuhodným vlastnostem, a ne ze sobeckých, hmotařských důvodů. (Povšimni si některých výroků jeho služebníků, jež jsou zaznamenány v Ří 11:33–36 a Zj 4:11; 7:12.) Prostřednictvím vzkříšení se Jehova postará také o to, aby byl splněn jeho záměr se zemí, který oznámil Adamovi. (1Mo 1:28)
Nezbytné k tomu, aby lidé byli šťastní. Vzkříšení mrtvých je z Boží strany projevem nezasloužené laskavosti a je nezbytně nutné k tomu, aby lidé byli šťastní a aby bylo odčiněno všechno, co lidem ublížilo, všechno utrpení a všechen útlak, všechno, co postihlo lidský rod. Tyto věci na člověka přišly jako následek jeho nedokonalosti a nemocí, jako následek válek, které vedl, vražd, kterých se dopustil, a nelidského jednání, jehož se ničemní lidé dopouštěli na podnět Satana Ďábla. Jestliže nevěříme ve vzkříšení, nemůžeme být úplně šťastní. Apoštol Pavel vyjádřil tuto myšlenku slovy: „Jestliže jsme v Krista doufali pouze v tomto životě, jsme ze všech lidí nejvíce k politování.“ (1Ko 15:19)
Kdy byla dána naděje na vzkříšení? Když Adam zhřešil a přivodil smrt sobě i svým budoucím potomkům, Bůh řekl hadovi: „A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. On ti zhmoždí hlavu a ty mu zhmoždíš patu.“ (1Mo 3:15)
Ten, kdo původně způsobil smrt, má být odstraněn. Když nábožní Židé odporovali Ježíšovi, řekl jim: „Jste ze svého otce, z Ďábla, a přejete si činit touhy svého otce. Ten byl zabijákem, když začal, a nestál pevně v pravdě, protože v něm pravda není.“ (Jan 8:44) Z toho je patrné, že to byl Ďábel, kdo mluvil prostřednictvím hada jako svého nástroje, a že právě on byl zabijákem od chvíle, kdy se stal pomlouvačem a lhářem. Později dal Kristus Janovi vidění, v němž ukázal, že Satan Ďábel je také označován jako „prahad“. (Zj 12:9) Tím, že Satan přiměl Adama, otce lidí, ke vzpouře proti Bohu, zmocnil se lidstva, a mohl tak na Adamovy děti působit svým vlivem. Proto v prvním proroctví, jež je uvedeno v 1. Mojžíšově 3:15, poskytl Jehova naději, že tento Had bude odstraněn. (Srovnej Ří 16:20.) Satanovi má být rozdrcena hlava, ale kromě toho také všechna jeho díla mají být rozbita, zmařena neboli zničena. (1Ja 3:8, NS; EP; Col) Ke splnění tohoto proroctví je nezbytně nutné, aby byla odstraněna smrt, kterou přivodil Adam, a aby byli vzkříšeni ti z Adamových potomků, kteří jdou do šeolu (hádu) následkem Adamova hříchu, jehož účinky zdědili. (1Ko 15:26)
Naděje na svobodu znamená, že musí dojít ke vzkříšení. Apoštol Pavel popisuje situaci, kterou Bůh připouští od doby, kdy člověk propadl hříchu, a vysvětluje, co tím Bůh sleduje: „Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti [protože se narodilo v hříchu a všichni stojí tváří v tvář smrti], ne ze své vlastní vůle [Adamovy děti přišly na svět do této situace, přičemž samy nemohly na Adamově jednání nic změnit a samy neměly žádnou možnost vlastní volby], ale prostřednictvím toho [Boha], kdo je [ve své moudrosti] podrobil, na základě naděje, že i tvorstvo bude osvobozeno ze zotročení porušeností a bude mít slavnou svobodu Božích dětí.“ (Ří 8:20, 21; Ža 51:5) Aby se těm, kdo zemřeli, mohla tato naděje na slavnou svobodu splnit, budou muset být vzkříšeni; budou muset být osvobozeni ze smrti a z hrobu. Slibem, že přijde „semeno“, které rozdrtí hadovi hlavu, tedy Bůh dal lidstvu nádhernou naději. (Viz heslo SEMENO.)
Na čem byla založena Abrahamova víra. Biblická zpráva svědčí o tom, že když se Abraham pokoušel obětovat svého syna Izáka, měl víru, že Bůh je schopen mrtvé vzkřísit a že to je jeho záměrem. A v Hebrejcům 11:17–19 je uvedeno, že Izáka skutečně „obrazným způsobem“ přijal zpět z mrtvých. (1Mo 22:1–3, 10–13) Základem Abrahamovy víry ve vzkříšení byl Boží slib týkající se „semene“. (1Mo 3:15) On a Sára také již prožili něco, co by se dalo se vzkříšením srovnat — byla totiž oživena jejich rozmnožovací schopnost. (1Mo 18:9–11; 21:1, 2, 12; Ří 4:19–21) Podobnou víru vyjádřil Job, když ve svém velkém trápení řekl: „Ach, kdybys mě skryl v šeolu, . . . kdybys mi stanovil časovou mez a vzpomněl si na mne! Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít? . . . Zavoláš, a já ti odpovím. Budeš prahnout po díle svých rukou.“ (Job 14:13–15)
Případy vzkříšení, které se staly před zaplacením výkupného. Vzkříšení bylo provedeno prostřednictvím proroků Elijáše a Eliši. (1Kr 17:17–24; 2Kr 4:32–37; 13:20, 21) Lidé, které tito proroci vzkřísili, ovšem zase zemřeli stejně jako osoby, které vzkřísil Ježíš, když byl na zemi, a které vzkřísili apoštolové. Z toho je patrné, že vzkříšení nemusí v každém případě znamenat věčný život.
Lazar, kterého jeho přítel Ježíš vzkřísil, byl pravděpodobně naživu o Letnicích roku 33 n. l., kdy byl vylit svatý duch a kdy byli první z těch, kdo měli nebeské povolání (Heb 3:1), pomazáni a zplozeni svatým duchem (Sk 2:1–4, 33, 38). Lazarovo vzkříšení bylo podobné případům vzkříšení, jež provedli Elijáš a Eliša. Lazarovi se však jeho vzkříšením pravděpodobně otevřela cesta k tomu, aby obdržel vzkříšení podobné vzkříšení Kristovu, což by se mu jinak nestalo. To byl od Ježíše skutečně podivuhodný skutek lásky! (Jan 11:38–44)
‚Lepší vzkříšení.‘ O věrných lidech starých dob apoštol Pavel říká: „Ženy přijímaly vzkříšením své mrtvé; ale jiní muži byli mučeni, protože nepřijali propuštění nějakým výkupným, aby dosáhli lepšího vzkříšení.“ (Heb 11:35) Tito lidé projevovali víru v naději na vzkříšení; věděli totiž, že jejich současný život není tím nejdůležitějším. Vzkříšení, kterého se prostřednictvím Krista dostane jim i jiným lidem, nastane teprve po Kristově vzkříšení a potom, co v nebi předložil svému Otci hodnotu své výkupní oběti. Tehdy vykoupil pro lidský rod právo na život a stal se budoucím ‚Věčným otcem‘. (Heb 9:11, 12, 24; Iz 9:6) Je „životodárným duchem“. (1Ko 15:45) Má „klíče smrti a hádu [šeolu]“. (Zj 1:18) Nyní má autoritu udělit věčný život, a proto v Božím určeném čase provede ‚lepší vzkříšení‘; lidé, kterým bude poskytnuto, totiž budou moci žít věčně a nikdo z nich již nebude muset nikdy zemřít. Jestliže budou poslušní, budou moci žít stále.
Nebeské vzkříšení. Ježíš Kristus je označen jako ‚prvorozený z mrtvých‘. (Kol 1:18) Je prvním, kdo byl kdy vzkříšen k věčnému životu. Jeho vzkříšení bylo „v duchu“, k tomu, aby žil v nebi. (1Pe 3:18) Byl kromě toho vzkříšen k vyšší formě života a byl uveden do vyššího postavení, než jaké měl v nebesích před tím, než přišel na zemi. Byla mu udělena nesmrtelnost a neporušenost, což nemůže mít žádný tvor v těle, a byl učiněn „vyšším než nebesa“, takže místo, které ve vesmíru zaujímá, je po Jehovovi Bohu druhé nejvyšší. (Heb 7:26; 1Ti 6:14–16; Fil 2:9–11; Sk 2:34; 1Ko 15:27) Jeho vzkříšení uskutečnil sám Jehova Bůh. (Sk 3:15; 5:30; Ří 4:24; 10:9)
Po dobu 40 dnů po svém vzkříšení se však Ježíš při různých příležitostech objevoval svým učedníkům v různých hmotných tělech, stejně jako se ve starých dobách objevovali lidem andělé. Podobně jako tito andělé měl i on moc vytvořit si podle svého přání jakékoli lidské tělo a také je zrušit, aby byl podán viditelný důkaz, že byl vzkříšen. (Mt 28:8–10, 16–20; Lk 24:13–32, 36–43; Jan 20:14–29; 1Mo 18:1, 2; 19:1; Joz 5:13–15; Sd 6:11, 12; 13:3, 13) To, že se mnohokrát zjevil, a zejména že se objevil více než 500 osobám najednou, je přesvědčivým svědectvím o tom, že byl skutečně vzkříšen. (1Ko 15:3–8) Jeho vzkříšení, jež bylo tak spolehlivě doloženo, poskytuje ‚všem lidem záruku‘, že v budoucnosti skutečně nastane den účtování neboli soudu. (Sk 17:31)
Vzkříšení Kristových „bratrů“. Ti, kdo jsou označeni jako „povolaní a vyvolení a věrní“, následovníci Kristových šlépějí, jeho „bratři“, kteří jsou duchovně zplozeni jako „Boží děti“, dostali slib, že jejich vzkříšení bude podobné vzkříšení Krista. (Zj 17:14; Ří 6:5; 8:15, 16; Heb 2:11) Apoštol Petr píše spolukřesťanům: „Požehnaný buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť podle svého velkého milosrdenství nám dal nové zrození k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých k neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví. Je vyhrazeno v nebesích pro vás.“ (1Pe 1:3, 4)
Petr také popisuje naději, kterou tito lidé mají, jako „drahocenné a velmi velkolepé sliby, abyste se jejich prostřednictvím stali podílníky na božské přirozenosti“. (2Pe 1:4) Jejich přirozenost se musí změnit; vzdají se totiž lidské přirozenosti, aby získali přirozenost ‚božskou‘, a tak aby se mohli s Kristem podílet na jeho slávě. Musí zemřít smrtí podobnou smrti Kristově — zachovat ryzost a navždy se vzdát lidského života — a potom vzkříšením obdrží nesmrtelné a neporušitelné tělo, jaké má Kristus. (Ří 6:3–5; 1Ko 15:50–57; 2Ko 5:1–3) Apoštol Pavel vysvětluje, že to, co je vzkříšeno, není tělo; to, co prožijí, naopak přirovnává k zasetí semene a jeho vyklíčení, přičemž „Bůh mu dává tělo, právě jak se mu zalíbilo“. (1Ko 15:35–40) Vzkříšena je duše neboli osoba, a Bůh jí dá tělo vhodné pro prostředí, do něhož ji vzkřísí.
Ježíš Kristus se vzdal svého lidského těla a dal je jako výkupní oběť ve prospěch lidstva. Inspirovaný pisatel knihy Hebrejcům uplatňuje na Ježíše 40. žalm a vysvětluje, že když Ježíš přišel „do světa“ jako Boží Mesiáš, řekl: „Oběť a dar jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo.“ (Heb 10:5) Ježíš sám řekl: „Vskutku chléb, který dám, je mé tělo ve prospěch života světa.“ (Jan 6:51) Z toho vyplývá, že při vzkříšení nemohl Ježíš své tělo přijmout zpět; tím by si totiž vzal zpět oběť, kterou Bohu předložil za lidstvo. Kristus kromě toho již neměl přebývat na zemi. Jeho „domov“ je v nebesích u jeho Otce, který není tělo, ale je duch. (Jan 14:3; 4:24) Proto Ježíš Kristus přijal slavné nesmrtelné, neporušitelné tělo; on je totiž „odleskem [Jehovovy] slávy a přesným znázorněním samotné jeho bytosti a udržuje všechny věci slovem své moci; a když způsobil očištění za naše hříchy, posadil se po pravici Majestátu ve výšinách. Tak se stal lepším než andělé [kteří sami jsou mocnými duchovními osobami] do té míry, že zdědil jméno znamenitější než jejich.“ (Heb 1:3, 4; 10:12, 13)
Kristovi věrní bratři, kteří s ním budou spojeni v nebi, se vzdávají lidského života. Apoštol Pavel ukazuje, že je nutné, aby měli nové tělo, přeměněné neboli přetvořené tak, aby odpovídalo jejich novému prostředí: „Pokud jde o nás, naše občanství existuje v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme zachránce, Pána Ježíše Krista, jenž přetvoří naše pokořené tělo, aby se přizpůsobilo jeho slavnému tělu, podle působení moci, kterou má.“ (Fil 3:20, 21)
Čas pro nebeské vzkříšení. Nebeské vzkříšení Kristových spoludědiců začíná potom, co se Ježíš Kristus vrací v nebeské slávě, aby nejprve věnoval pozornost svým duchovním bratrům. Kristus sám je označen jako „první ovoce z těch, kdo usnuli ve smrti“. Pavel potom říká, že každý bude vzkříšen ve svém vlastním pořadí, „Kristus, první ovoce, potom ti, kdo patří Kristu, během jeho přítomnosti“. (1Ko 15:20, 23) Ti všichni jsou ‚Božím domem‘, a počínaje prvními, kteří přišli o Letnicích, byli v průběhu svého křesťanského života podrobeni soudu. (1Pe 4:17) Jsou „jistým [doslova „nějakým“] prvním ovocem“. (Jk 1:18, Int; Zj 14:4) Ježíš Kristus může být přirovnán k prvnímu ovoci ječmene, které Izraelité obětovali 16. nisanu („Kristus, první ovoce“), a jeho duchovní bratři mohou být jako „první ovoce“ (‚jisté první ovoce‘) přirovnáni k prvnímu ovoci pšenice, které se obětovalo o Letnicích, padesátý den po 16. nisanu. (3Mo 23:4–12, 15–20)
Byli souzeni, a proto když se Kristus vrátil, přišel čas, aby jim, jeho věrným pomazaným, byla dána odměna. To odpovídá slibu, který dal Kristus v předvečer své smrti svým 11 věrným apoštolům: „Odcházím, abych vám připravil místo. Také . . . přijdu opět a přijmu vás k sobě domů, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14:2, 3; Lk 19:12–23; srovnej 2Ti 4:1, 8; Zj 11:17, 18.)
„Beránkova svatba.“ Jako celek jsou tito věrní pomazaní označeni jako Beránkova (nastávající) „nevěsta“ (Zj 21:9); jsou mu zaslíbeni k manželství, a aby se mohli účastnit ‚Beránkovy svatby‘, musí být vzkříšeni v nebesích. (2Ko 11:2; Zj 19:7, 8) Apoštol Pavel se na své nebeské vzkříšení těšil. (2Ti 4:Cool V době Kristovy „přítomnosti“ jsou někteří z jeho duchovních bratrů ještě na zemi a „jsou pozváni k večeři na Beránkově svatbě“, ale pozornost je nejprve věnována těm Kristovým bratrům, kteří zemřeli, a ti jsou vzkříšeni. (Zj 19:9) To je vysvětleno v 1. Tesaloničanům 4:15, 16: „To vám totiž říkáme podle Jehovova slova, že my žijící, kteří přežijeme do Pánovy přítomnosti, nijak nepředejdeme ty, kdo usnuli ve smrti, protože sám Pán sestoupí z nebe s přikazujícím zvoláním, s hlasem archanděla a s Boží trubkou a ti, kdo jsou mrtví ve spojení s Kristem, vstanou nejprve.“
Pavel k tomu dodává: „Potom my žijící, kteří přežijeme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích, abychom se setkali s Pánem ve vzduchu; a tak budeme vždy s Pánem.“ (1Te 4:17) Když tedy zbývající z těch, kdo byli pozváni „k večeři na Beránkově svatbě“, věrně skončí svůj pozemský běh a zemřou, jsou ihned vzkříšeni, aby se připojili k ostatním členům třídy nevěsty v nebi. ‚Neusnou ve smrti‘ v tom smyslu, že nebudou muset čekat v dlouhém spánku, jako čekali apoštolové, ale při své smrti jsou „přeměněni ve chvíli, v okamžiku, během poslední trubky. Zazní totiž trubka a mrtví budou vzbuzeni neporušitelní a my budeme přeměněni.“ (1Ko 15:51, 52) Je však zřejmé, že „Beránkova svatba“ nenastane, dokud nebude vykonán rozsudek nad ‚Velkým Babylónem‘. (Zj 18) Po vylíčení toho, jak je zničena tato ‚velká nevěstka‘, je ve Zjevení 19:7 řečeno: „Radujme se, překypujme radostí a vzdejme mu slávu, protože přišla Beránkova svatba a jeho manželka se připravila.“ Až budou všichni, kdo patří ke 144 000, s konečnou platností schváleni a „zapečetěni“ jako věrní a budou vzkříšeni do nebe, může se konat svatba.
První vzkříšení. Ve Zjevení 20:5, 6 je vzkříšení těch, kdo budou vládnout s Kristem, označeno jako „první vzkříšení“. Apoštol Pavel mluví o tomto prvním vzkříšení také jako o ‚dřívějším vzkříšení z mrtvých [doslova „vyvzkříšení ven z mrtvých“]‘. (Fil 3:11, NS; Pa; Int) Ve svém díle Word Pictures in the New Testament (1931, sv. IV, s. 454) A. T. Robertson uvádí: „Je zřejmé, že Pavel zde má na mysli pouze to vzkříšení z mrtvých, jež budou mít věřící, a proto zde uvádí dvakrát ex [ven] (ten exanastasin ten ek nekron). Pavel tímto vyjádřením nepopírá všeobecné vzkříšení, ale zdůrazňuje vzkříšení věřících.“ Ve svém díle Commentaries (1865, sv. II, s. 87) Charles Ellicott v komentáři k Filipanům 3:11 vysvětluje: „‚Vzkříšení z mrtvých‘, tj. v souvislosti s kontextem první vzkříšení (Zjev. xx.5), kdy při Pánově příchodu ti, kdo jsou mrtví v Něm, vstanou nejprve (1. Tesalon. iv.16), a živí budou vytrženi, aby se s ním setkali v oblacích (1. Tes. iv.17); srovnej Lukáše xx.35. První vzkříšení se bude vztahovat pouze na pravé věřící a zjevně bude předcházet druhému vzkříšení, tedy nevěřících a pochybovačů . . . Vůbec nepřichází v úvahu, že by zde šlo o vzkříšení pouze etické (Cocceius).“ Jedním ze základních významů slova e·xa·na′sta·sis je „vstát ráno z postele“; může tedy vhodně označovat vzkříšení, k němuž dojde časně a které se také označuje jako „první vzkříšení“. Rotherhamův překlad Filipanům 3:11 zní: „Zda mohu nějak postoupit k dřívějšímu vzkříšení, které je z mrtvých.“
Pozemské vzkříšení. Když Ježíš visel na mučednickém kůlu, jeden ze zločinců, kteří viseli vedle něho, si uvědomil, že Ježíš si žádný trest nezaslouží, a požádal ho: „Ježíši, vzpomeň si na mne, až se dostaneš do svého království.“ Ježíš odpověděl: „Vpravdě ti dnes říkám: Budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23:42, 43) V podstatě tím Ježíš řekl: ‚V tento temný den, kdy se na pohled zdá velmi nepravděpodobné, že bych měl nárok na království, ty vyjadřuješ víru. Ano, až se skutečně dostanu do svého království, vzpomenu si na tebe.‘ (Viz heslo RÁJ.) Bude tedy nutné, aby byl tento zločinec vzkříšen. Tento muž nebyl věrným následovníkem Ježíše Krista. Dopustil se nějakého zločinu, jímž porušil zákon tak, že si zasloužil trest smrti. (Lk 23:40, 41) Proto nemohl doufat, že bude patřit k těm, kdo obdrží první vzkříšení. Kromě toho zemřel 40 dnů před tím, než Ježíš vystoupil do nebe, a tedy před Letnicemi, jež byly 10 dnů po Ježíšově nanebevstoupení; tehdy Bůh prostřednictvím Ježíše pomazal první členy z těch, kdo obdrží nebeské vzkříšení. (Sk 1:3; 2:1–4, 33)
Ježíš řekl, že zločinec bude v ráji. To slovo znamená „park“. Septuaginta překládá hebrejské slovo pro „zahradu“ (gan), například v 1. Mojžíšově 2:8, řeckým slovem pa·ra′dei·sos. Ráj, v němž bude onen zločinec, nebude ‚Boží ráj‘, který byl ve Zjevení 2:7 slíben „tomu, kdo zvítězí“; onen zločinec totiž nebyl společníkem Ježíše Krista a nezvítězil s ním nad světem. (Jan 16:33) Zločinec tedy nebude v nebeském Království jako jeho člen (Lk 22:28–30), ale bude poddaným Království, až budou ti, kdo mají podíl na „prvním vzkříšení“, sedět na trůnech jako Boží a Kristovi králové a budou s Kristem panovat tisíc let. (Zj 20:4, 6)
‚Spravedliví a nespravedliví.‘ Skupině Židů, kteří také chovali naději na vzkříšení, apoštol Pavel řekl, že „bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých“. (Sk 24:15)
Bible jasně ukazuje, kdo jsou ‚spravedliví‘. Za spravedlivé jsou prohlášeni především ti, kdo mají obdržet nebeské vzkříšení. (Ří 8:28–30)
Dále Bible označuje jako spravedlivé takové věrné lidi starých dob, jako byl Abraham. (1Mo 15:6; Jk 2:21) Mnozí z těchto lidí jsou vyjmenováni v 11. kapitole Hebrejcům a je zde o nich řečeno: „A přece ti všichni, ačkoli obdrželi svědectví prostřednictvím své víry, nezažili splnění toho slibu, protože Bůh pro nás [duchem zplozené pomazané křesťany, jako byl Pavel] předvídal něco lepšího, aby nebyli učiněni dokonalými odděleně od nás.“ (Heb 11:39, 40) Oni tedy budou učiněni dokonalými teprve tehdy, až když budou učiněni dokonalými ti, kdo mají podíl na „prvním vzkříšení“.
Pak je tady „velký zástup“ popsaný v 7. kapitole Zjevení; tito lidé nepatří ke 144 000 „zapečetěných“, nebyli zplozeni duchem, a nemají proto ‚závdavek‘ ducha. (Ef 1:13, 14; 2Ko 5:5) Jsou popsáni jako lidé, kteří vycházejí „z velkého soužení“, protože ho přežili; zdá se tedy, že ke shromažďování této skupiny dochází v posledních dnech, krátce před oním soužením. Tito lidé jsou spravedliví na základě víry a byli oblečeni do bílého roucha, které vyprali v Beránkově krvi. (Zj 7:1, 9–17) Jako třída nebudou muset být vzkříšeni, ale věrní jednotlivci, kteří patří do této skupiny a zemřou před velkým soužením, v Božím ustanoveném čase vzkříšeni budou.
Dále je v šeolu (hádu), společném hrobě lidstva, nebo v „moři“, v hrobech ve vodě, pohřbeno mnoho „nespravedlivých“ osob. Souzení těchto lidí a také souzení „spravedlivých“, kteří jsou vzkříšeni na zemi, je popsáno ve Zjevení 20:12, 13: „A viděl jsem mrtvé, velké a malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny svitky. Ale byl otevřen další svitek; je to svitek života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků z věcí napsaných ve svitcích. A moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, a smrt a hádes vydaly mrtvé, kteří byli v nich, a ti byli jednotlivě souzeni podle svých skutků.“
Čas pro pozemské vzkříšení. Vidíme, že popis tohoto souzení je v Bibli uveden ve zprávě o událostech, které se stanou v průběhu Tisíciletého panování Krista a jeho spolukrálů a spolukněží. Apoštol Pavel o nich řekl, že „budou soudit svět“. (1Ko 6:2) ‚Velcí i malí‘, lidé ze všech vrstev, budou souzeni nestranně. Jsou „souzeni . . . z věcí napsaných ve svitcích“, které tehdy budou otevřeny. To nemůže být záznam o jejich předcházejícím životě ani to nemůže znamenat, že by byl na základě nějakého souboru pravidel posuzován jejich dřívější život. Vzhledem k tomu, že „mzda, kterou platí hřích, je . . . smrt“, tito lidé dostali mzdu za svůj hřích již v minulosti. (Ří 6:7, 23) Nyní jsou vzkříšeni, aby mohli projevit svůj postoj k Bohu a dát najevo, zda chtějí mít užitek z výkupní oběti Ježíše Krista, která byla dána za všechny. (Mt 20:28; Jan 3:16) Jejich minulé hříchy jim sice nejsou počítány, ale potřebují výkupné, aby byli povzneseni k dokonalosti. Je nutné, aby opustili svůj dřívější způsob života a uvažování a aby svou mysl uvedli do souladu s Boží vůlí a s předpisy, které dal Bůh pro zemi a její obyvatelstvo. Je tedy zřejmé, že „svitky“ ukazují, co si Bůh přeje a jaký jeho zákon platí v průběhu tohoto dne soudu; podkladem pro posouzení lidí a pro to, zda jejich jména budou nakonec nesmazatelně zapsána do „svitku života“, je jejich víra a to, zda jednají v souladu s tím, co je zapsáno ve svitcích.
Vzkříšení k životu a k soudu. Ježíš dal lidem utěšující ujištění: „Přichází hodina, a je již nyní, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo na to dbali, budou žít . . . Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kdo činili dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kdo prováděli podlé věci, ke vzkříšení soudu.“ (Jan 5:25–29)
Odsuzující rozsudek. Ve slovech, která zde Ježíš použil, je slovo „soud“ překladem řeckého slova kri′sis. Podle J. Parkhursta má toto slovo v Křesťanských řeckých písmech tyto významy: „I. Soud. . . . II. Rozsudek, spravedlnost. Mat. xxiii.23. Srov. xii.20. . . . III. Odsuzující rozsudek, odsouzení, zatracení. Mar. iii.29. Jan v.24, 29. . . . IV. Příčina nebo důvod k odsouzení nebo trestu. Jan iii.19. V. Určitý soudní dvůr Židů, . . . Mat. v.21, 22.“ (A Greek and English Lexicon to the New Testament, Londýn, 1845, s. 342)
Kdyby Ježíš svými slovy o soudu mínil soudní řízení, které by mohlo vést k životu, nebyl by žádný kontrast mezi tímto soudem a ‚vzkříšením života‘. Z kontextu je tedy patrné, že výrazem ‚soud‘ Ježíš mínil odsuzující rozsudek.
‚Mrtví‘, kteří na zemi slyšeli Ježíše mluvit. Při rozboru Ježíšových slov si můžeme povšimnout, že někteří ‚mrtví‘ slyšeli jeho hlas, když Ježíš mluvil. Podobný způsob vyjadřování použil Petr: „Proto vskutku byla dobrá zpráva oznámena také mrtvým, aby byli, pokud jde o tělo, souzeni z lidského stanoviska, ale pokud jde o ducha, aby žili z Božího stanoviska.“ (1Pe 4:6) Lidé, kteří slyšeli Krista, totiž byli „mrtví ve svých přečinech a hříších“, ale začali duchovně ‚žít‘, protože uvěřili v dobrou zprávu. (Ef 2:1; srovnej Mt 8:22; 1Ti 5:6.)
Slova u Jana 5:29 se vztahují na konec období soudu. Jestliže však chceme zjistit, na kterou dobu se vztahují Ježíšova slova o „vzkříšení života“ a „vzkříšení soudu“, pomůže nám jedna velmi důležitá věc, totiž to, co Ježíš řekl v témž kontextu předtím; mluvil o lidech, kteří tehdy žili, ale byli duchovně mrtví (což je vysvětleno pod podnadpisem ‚Přejít ze smrti do života‘): „Přichází hodina, a je již nyní, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo na to dbali [doslova „ti, kdo slyšeli“], budou žít.“ (Jan 5:25, Int) Z toho je patrné, že nemluvil pouze o někom, kdo doslova slyšel jeho hlas, ale naopak o těch, kdo „slyšeli“, a pak to, co slyšeli, přijali jako pravé. V Bibli se výrazy „slyšet“ a „naslouchat“ často používají ve významu „dbát“ nebo „poslouchat“. (Viz heslo POSLUŠNOST.) Ti, kdo se prokážou jako poslušní, budou žít. (Srovnej použití téhož řeckého výrazu [a·kou′o], „slyšet“ nebo „naslouchat“, u Jana 6:60; 8:43, 47; 10:3, 27.) Tito lidé jsou souzeni ne podle toho, co dělali, před tím, než slyšeli jeho hlas, ale podle toho, co dělají potom, co ho slyšeli.
Když tedy Ježíš mluvil o těch, „kdo činili dobré věci“, a těch, kdo „prováděli podlé věci“, zjevně uplatnil podobné časové hledisko; z tohoto hlediska se na konci období soudu retrospektivně posuzuje, jak tito vzkříšení lidé jednali poté, co dostali příležitost poslouchat nebo neposlouchat ‚věci napsané ve svitcích‘. Teprve na konci období soudu se ukáže, kdo jednal dobře nebo špatně. Ti, „kdo činili dobré věci“ (podle „věcí napsaných ve svitcích“), budou odměněni věčným životem, a ti, kdo „prováděli podlé věci“, dostanou rozsudek odsuzující. Ukáže se, že vzkříšení bylo buď k životu, nebo k odsouzení.
Způsob, že se o věcech pojednává z hlediska jejich výsledku nebo tak, jako by již byly uskutečněné, tedy retrospektivně, je v Bibli obvyklý. Je to totiž Bůh, „kdo od počátku sděluje ukončení a odedávna věci, které ještě nejsou učiněny“. (Iz 46:10) Ze stejného stanoviska pojednává Juda o zkažených lidech, kteří vklouzli do sboru, a říká o nich: „Běda jim, protože šli stezkou Kainovou, řítili se za odměnou po mylné dráze Balámově a zahynuli [doslova „zničili se“] ve vzpurné řeči Korachově!“ (Juda 11) Některá proroctví používají podobný způsob vyjadřování. (Srovnej Iz 40:1, 2; 46:1; Jer 48:1–4.)
Je tedy zřejmé, že hledisko uplatněné u Jana 5:29 je jiné než ve Skutcích 24:15, kde Pavel mluví o „vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých“. Pavel prostě mluví o lidech, kteří měli buď spravedlivé, nebo nespravedlivé postavení před Bohem během tohoto života a kteří budou vzkříšeni. Jsou to „ti všichni v pamětních hrobkách“. (Jan 5:28; viz heslo PAMĚTNÍ HROBKA.) U Jana 5:29 Ježíš ukazuje tyto lidi potom, co vyšli z pamětních hrobek, a potom, co se svým způsobem jednání v období panování Ježíše Krista a jeho spolukrálů a spolukněží prokážou buď jako poslušní — v tom případě bude pro ně odměnou věčný „život“ —, nebo jako neposlušní — a v tom případě si zaslouží od Boha ‚soud [odsouzení]‘.
Duše získané zpět ze šeolu. Izraelský král David napsal: „Představuji Hospodina před oblíčej svůj vždycky, a kdyžť jest mi po pravici, nikoli se nepohnu. . . . Ano i tělo mé v bezpečnosti přebývati bude. Nebo nenecháš duše mé v pekle [šeolu], aniž dopustíš svatému svému viděti porušení.“ (Ža 16:8–10, KB]) V den Letnic roku 33 n. l. uplatnil apoštol Petr tento žalm na Ježíše Krista, když Židům oznámil pravdu o Kristově vzkříšení. (Sk 2:25–31) Jak Hebrejská, tak i Řecká písma tedy ukazují, že když byl Ježíš Kristus vzkříšen, byla vzkříšena jeho „duše“. Ježíš Kristus byl „usmrcen v těle, ale oživen v duchu“. (1Pe 3:18) „Tělo a krev nemohou zdědit Boží království,“ řekl apoštol Pavel. (1Ko 15:50) Tím je také vyloučeno tělo a kosti. Tělo a kosti nemohou žít bez krve, protože krev obsahuje „duši“ neboli je tím, co je pro život tělesného tvora nezbytné. (1Mo 9:4)
Z celého Písma je jasně patrné, že neexistuje žádná „nehmotná duše“ nezávislá na těle a odlišná od něj. Duše umírá, když umírá tělo. I o Ježíši Kristu je napsáno, že „vylil svou duši právě na smrt“. Jeho duše byla v šeolu. V té době jako duše neboli jako osoba neexistoval. (Iz 53:12; Sk 2:27; srovnej Ez 18:4; viz heslo DUŠE.) Při vzkříšení tedy nemůže dojít k žádnému opětovnému spojení duše s tělem. Ovšem bez ohledu na to, zda jde o vzkříšení duchovní, nebo o vzkříšení pozemské, jednotlivá osoba musí mít tělo neboli organismus, protože tělo mají všechny osoby, jak nebeské, tak pozemské. Jestliže ten, kdo zemřel, má opět být osobou, bude muset mít tělo, buď hmotné, nebo duchovní. Bible říká: „Jestliže je hmotné tělo, je také duchovní.“ (1Ko 15:44)
Znamená to však, že při vzkříšení bude opět sestaveno bývalé tělo nebo že to bude přesná kopie dřívějšího těla v tom stavu, v jakém bylo, když člověk zemřel? Písmo odpovídá záporně, a to v textech, které pojednávají o tom, že Kristovi pomazaní bratři budou vzkříšeni k životu v nebesích: „Přesto někdo řekne: ‚Jak mají být mrtví vzbuzeni? Ano, s jakým druhem těla přicházejí?‘ Ty nerozumný! Co zaséváš, není oživeno, dokud to nejdříve nezemře; a pokud jde o to, co zaséváš, nezaséváš tělo, které se bude vyvíjet, ale pouhé zrno, třeba pšenice nebo čehokoli jiného; ale Bůh mu dává tělo, právě jak se mu zalíbilo, a každému ze semen jeho vlastní tělo.“ (1Ko 15:35–38)
Ti, kdo budou vzkříšeni v nebi, dostanou duchovní tělo, protože se Bohu zalíbilo, aby měli těla vhodná pro nebeské prostředí, v němž budou. Jaké tělo však budou mít lidé, které si bude Bůh přát vzkřísit na zemi? Nemůže to být totéž tělo přesně z týchž atomů. Jestliže někdo zemře a je pohřben, jeho tělo podlehne rozkladu a tímto procesem se přemění v chemické látky, které mohou být vstřebány rostlinami. Tyto rostliny mohou jíst lidé. To, z čeho se člověk původně skládal, atomy jeho těla, je možná nyní v mnoha lidech. Je zřejmé, že při vzkříšení nemohou být tytéž atomy v původní osobě a zároveň i v jiných lidech.
Vzkříšené tělo také nutně nemusí být přesnou kopií těla ve stavu, v němž bylo při smrti. Jestliže něčí tělo bylo při smrti znetvořené, vrátí se snad takový člověk ve stejném stavu? To by bylo nelogické, protože by možná nemohl ani slyšet ani konat ‚věci napsané ve svitcích‘. (Zj 20:12) Kdyby někdo zemřel například následkem vykrvácení, vrátil by se bez krve? Jistě ne, protože v pozemském těle by bez krve nemohl žít. (3Mo 17:11, 14) Spíše by dostal tělo, jaké se zalíbí Bohu. Podle Boží vůle a k Božímu potěšení musí vzkříšený člověk poslouchat ‚věci napsané ve svitcích‘, a proto bude muset mít zdravé tělo se všemi jeho schopnostmi. (Lazarovo tělo sice již začalo podléhat rozkladu, ale Ježíš Lazara vzkřísil s tělem, které bylo celé a zdravé. [Jan 11:39]) Pak bude moci vhodně a právem nést odpovědnost za své skutky, které bude konat v soudním období. Při svém návratu však člověk ještě nebude dokonalý, ale bude muset projevovat víru v Kristovo výkupné a bude potřebovat kněžské služby Krista a jeho ‚královského kněžstva‘. (1Pe 2:9; Zj 5:10; 20:6)
‚Přejít ze smrti do života.‘ Ježíš mluvil o lidech, kteří ‚mají věčný život‘, protože s vírou a poslušností slyší jeho slova, a pak uvěří v Otce, který ho poslal. O každém z takových lidí řekl: „Nepřijde na soud, ale přešel ze smrti do života. Vpravdě, vpravdě vám říkám: Přichází hodina, a je již nyní, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo na to dbali, budou žít.“ (Jan 5:24, 25)
Ti, kdo ‚přešli ze smrti do života nyní‘, nejsou lidé, kteří kdysi doslova zemřeli a byli ve skutečných hrobech. V době, kdy to Ježíš vyslovil, bylo v očích Boha, Soudce všech, celé lidstvo odsouzeno k smrti. A tak ti, o kom zde Ježíš mluvil, byli nepochybně lidé na zemi, kteří kdysi byli mrtví v duchovním smyslu. Právě takové duchovně mrtvé lidi musel mít Ježíš na mysli, když jednomu židovskému synovi, který chtěl nejdříve jít domů a pohřbít svého otce, řekl: „Stále mě následuj, a ať mrtví pohřbívají své mrtvé.“ (Mt 8:21, 22)
Ti, kdo se stali křesťany a získali pravou víru, patřili kdysi k duchovně mrtvým lidem ze světa. Apoštol Pavel připomněl sboru tuto skutečnost, když řekl: „Jste to vy, které Bůh oživil, ač jste byli mrtví ve svých přečinech a hříších, v nichž jste kdysi chodili podle systému věcí tohoto světa . . . Ale Bůh, který je bohatý v milosrdenství, pro svou velkou lásku, kterou nás miloval, oživil nás spolu s Kristem, i když jsme byli mrtví v přečinech — byli jste zachráněni nezaslouženou laskavostí —, a společně nás vzbudil a společně nás posadil v nebeských místech ve spojení s Kristem Ježíšem.“ (Ef 2:1, 2, 4–6)
Protože tedy již nechodili v přestupcích a hříších proti Bohu a projevovali víru v Krista, Jehova zrušil jejich odsouzení. Vzkřísil je z duchovní smrti a dal jim naději na věčný život. (1Pe 4:3–6) To, že byli ze svého stavu smrti v přestupcích a hříších přeneseni do duchovního života, popisuje apoštol Jan slovy: „Nedivte se, bratři, že vás svět nenávidí. Víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry.“ (1Ja 3:13, 14)
Boží nezasloužená laskavost. Opatření pro to, aby lidé mohli být vzkříšeni, je skutečně projevem nezasloužené laskavosti Jehovy Boha, protože takové opatření pro lidi dělat nemusel. Z lásky ke světu lidí dal svého jediného zplozeného Syna, aby miliony, dokonce stamiliony lidí, kteří zemřeli, aniž měli skutečné poznání Boha, mohly mít příležitost Boha poznat a milovat a aby ti, kdo Boha milují a slouží mu, mohli mít tuto naději a povzbuzení, aby věrně vytrvali, dokonce až do smrti. (Jan 3:16) Apoštol Pavel utěšuje spolukřesťany nadějí na vzkříšení, neboť sboru v Tesalonice píše o těch členech sboru, kteří zemřeli a měli naději na nebeské vzkříšení: „Bratři, dále nechceme, abyste byli v nevědomosti ohledně těch, kdo usínají ve smrti; abyste netruchlili právě jako i ostatní, kteří nemají žádnou naději. Vždyť máme-li víru, že Ježíš zemřel a opět vstal, tak také Bůh přivede ty, kdo usnuli ve smrti, prostřednictvím Ježíše spolu s ním.“ (1Te 4:13, 14)
Podobně ani pro ty, kdo byli věrní Bohu a zemřeli s nadějí, že budou žít na zemi pod Božím mesiášským Královstvím, ani pro jiné lidi, kteří Boha nepoznali, by křesťané neměli truchlit jako ostatní, kteří nemají žádnou naději. Až bude šeol (hádes) otevřen, ti, kdo v něm jsou, vyjdou. Bible se zmiňuje o mnoha lidech, kteří do něj vešli; byli to i lidé ze starověkého Egypta, z Asýrie, Elamu, Mešeku, Tubalu, Edomu a Sidonu. (Ez 32:18–31) Ježíš ukázal, že alespoň někteří z tehdejších nekajícných obyvatel Betsaidy, Chorazinu a Kafarnaum budou mezi lidmi, kteří budou přítomni při Soudném dnu. I když kvůli jejich dřívějšímu postoji pro ně bude velice obtížné činit pokání, dostanou k tomu příležitost. (Mt 11:20–24; Lk 10:13–15)
Výkupné uplatněno na všechny, za koho bylo dáno. Díky Boží velké a velkorysé lásce a nezasloužené laskavosti, jež Bůh projevil tím, že dal svého Syna, aby ‚každý, kdo v něj projevuje víru, měl život‘, není uplatnění výkupného omezeno jen na osoby, které Bůh vybírá pro nebeské povolání. (Jan 3:16) Ve skutečnosti by výkupní oběť Ježíše Krista nebyla uplatněna v plné míře, kdyby se vztahovala jen na ty, kdo se stávají členy nebeského Království. Nesplnila by v plné míře účel, k němuž ji Bůh opatřil, protože Božím záměrem bylo, aby Království mělo pozemské poddané. Ježíš Kristus je Veleknězem nejen nad nižšími kněžími, kteří jsou s ním, ale slouží také ve prospěch světa lidí, kteří budou žít, až s ním jeho společníci budou panovat jako králové a kněží. (Zj 20:4, 6) „Byl zkoušen ve všech ohledech jako my [jeho duchovní bratři], ale bez hříchu.“ Proto může mít pochopení pro slabosti lidí, kteří se svědomitě snaží sloužit Bohu; a stejným způsobem byli vyzkoušeni i jeho spolukrálové a spolukněží. (Heb 4:15, 16; 1Pe 4:12, 13) V čí prospěch by mohli sloužit jako kněží, kdyby během Tisíciletého panování a soudního období nesloužili ve prospěch lidstva včetně těch, kdo byli vzkříšeni?
Boží služebníci se vždy dychtivě těšili na den, kdy se vzkříšení uskuteční v plné míře. V rámci splňování svých záměrů Bůh přesně určil, kdy má vzkříšení nastat, a tehdy bude plně ospravedlněna jeho moudrost a trpělivost. (Ka 3:1–8) On a jeho Syn jsou schopni a ochotni vzkřísit mrtvé, a v určeném čase to vykonají.
Jehova radostně vyhlíží vzkříšení. Jehova a jeho Syn se jistě velmi těší na to, až bude toto dílo plně dovršeno. Ochotu a touhu vykonat tuto práci vyjádřil Ježíš ve chvíli, kdy ho jeden malomocný muž snažně prosil: „‚Jestliže jen chceš, můžeš mě očistit.‘ [Ježíš] tím [byl] pohnut lítostí, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: ‚Chci. Buď očištěn.‘ Malomocenství z něho okamžitě zmizelo a byl očištěn.“ Tento dojemný případ, z něhož je patrné, jakou milující laskavost pociťuje Kristus k lidstvu, zaznamenali tři pisatelé evangelií. (Mr 1:40–42; Mt 8:2, 3; Lk 5:12, 13) A to, jakou lásku Jehova pociťuje k lidstvu a jak je ochoten mu pomáhat, nám připomínají slova věrného Joba: „Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít? . . . Zavoláš, a já ti odpovím. Budeš prahnout po díle svých rukou.“ (Job 14:14, 15)
Někteří vzkříšeni nebudou. Je sice pravda, že Kristova výkupní oběť byla dána za lidstvo všeobecně, ale Ježíš ukázal, že přesto nebude uplatněna na každého; řekl totiž: „Právě jako Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé.“ (Mt 20:28) Jehova Bůh má právo odmítnout výkupné za někoho, kdo toho podle jeho názoru není hoden. Kristova výkupní oběť přikrývá hříchy jednotlivého člověka proto, že tento jednotlivec je dítětem hříšného Adama, ale člověk k tomu může přidat další hříchy tím, že hřeší svévolně a záměrně, a může tedy zemřít za takový hřích, který nemůže být přikryt výkupným.
Hřích proti svatému duchu. Ježíš Kristus řekl, že tomu, kdo hřešil proti svatému duchu, nebude odpuštěno ani v přítomném systému věcí, ani v budoucím. (Mt 12:31, 32) Člověk, kterého Bůh v tomto systému věcí odsoudil jako toho, kdo hřešil proti svatému duchu, nebude tedy ze vzkříšení mít žádný užitek, protože jeho hříchy nebudou nikdy odpuštěny, a vzkříšení by tedy pro něho bylo zbytečné. Ježíš pronesl rozsudek nad Jidášem Iškariotským, když o něm řekl, že je ‚synem zničení‘. Výkupné se na něho nebude vztahovat, a protože jeho zničení již bylo soudně stanoveno rozsudkem, nebude vzkříšen. (Jan 17:12)
Svým odpůrcům, židovským náboženským vůdcům, Ježíš řekl: „Jak uprchnete před soudem gehenny [symbol věčného zničení]?“ (Mt 23:33; viz heslo GEHENNA.) Jeho slova ukazují, že pokud tito lidé neučinili kroky k tomu, aby se před svou smrtí obrátili k Bohu, přivodili si s konečnou platností nepříznivý rozsudek. V takovém případě by jim vzkříšení nemohlo nijak prospět. Totéž patrně platí i na ‚člověka nezákonnosti‘. (2Te 2:3, 8; viz heslo ČLOVĚK NEZÁKONNOSTI.)
Když Pavel mluví o lidech, kteří znali pravdu, byli podílníky svatého ducha, a pak odpadli, říká o nich, že se dostali do stavu, v němž je nemožné, aby „byli znovu oživeni k pokání, protože pro sebe znovu přibíjejí na kůl Božího Syna a vystavují ho veřejné hanbě“. Výkupné jim již nemohlo pomoci; proto nebudou vzkříšeni. Apoštol pokračuje a přirovnává takové lidi k poli, které plodí jen trní a bodláčí, a je proto zavrženo a nakonec spáleno. Z toho je patrné, jaká budoucnost je čeká: úplné zničení. (Heb 6:4–8)
Pavel dále mluví o tom, že v případě lidí, kteří ‚svévolně páchají hřích po přijetí přesného poznání pravdy, nezůstává již žádná oběť za hříchy, ale je tu jakési jisté, strašné očekávání soudu a ohnivá žárlivost, která stráví ty, kdo se staví na odpor‘. Potom uvádí přirovnání: „Každý, kdo znevažoval Mojžíšův zákon, umírá bez soucitu na základě svědectví dvou nebo tří. Co myslíte, oč přísnější trest si zaslouží ten, kdo pošlapal Božího Syna a kdo hodnotu krve smlouvy, kterou byl posvěcen, považoval za obyčejnou a kdo se opovržením těžce provinil proti duchu nezasloužené laskavosti? . . . Je strašné padnout do rukou živého Boha.“ Soud je přísnější, protože takoví lidé nejsou pouze usmrceni a pohřbeni v šeolu jako ti, kdo porušili mojžíšský Zákon. Tito lidé jdou do gehenny, z níž není vzkříšení. (Heb 10:26–31)
Petr ve svém dopise poukazuje bratrům na to, že jakožto „Boží dům“ jsou podrobeni soudu; potom cituje Přísloví 11:31 (LXX) a varuje před nebezpečím, které je spojeno s neposlušností. Zároveň poukazuje na to, že soud, kterým jsou právě souzeni, by pro ně mohl skončit odsouzením k věčnému zničení, což odpovídá tomu, co napsal Pavel. (1Pe 4:17, 18)
Apoštol Pavel mluví také o tom, že někteří lidé „podstoupí soudcovský trest věčného zničení, z místa před Pánem a od slávy jeho síly, v čase, kdy přijde, aby byl oslaven ve spojitosti se svými svatými“. (2Te 1:9, 10) Takoví lidé se tedy nedožijí Kristova Tisíciletého panování, a protože jejich ‚zničení je věčné‘, nebudou vzkříšeni.
Vzkříšení během 1 000 let. Podle jednoho velmi obecného odhadu je počet lidí, kteří kdy žili na zemi, asi 20 miliard (20 000 000 000). Mnozí jiní badatelé, kteří tento námět zkoumali, vypočítali, že jich ani zdaleka tolik nežilo. Již zde bylo ukázáno, že z těchto lidí nebudou vzkříšeni všichni, ale i kdyby byli, bez problémů by pro všechny bylo dost životního prostoru i dost potravin. V dnešní době pokrývá souš asi 148 000 000 km2 neboli asi 14 800 000 000 ha. I kdyby byla polovina této plochy vyhrazena jiným účelům, připadala by na každého jednotlivce více než třetina hektaru. Pokud jde o výnosnost půdy, jedna třetina hektaru by skutečně poskytla víc než dost potravy pro jednu osobu, zejména jestliže je hojnost potravin díky Božímu požehnání, což Bůh ukázal v případě izraelského národa. (1Kr 4:20; Ez 34:27)
Pokud jde o otázku výnosnosti půdy na zemi, Organizace pro výživu a zemědělství při OSN uvádí, že pouze mírné zlepšení zemědělských metod by stačilo na to, aby se dokonce i v rozvojových oblastech země uživil devítinásobně větší počet obyvatel, než jaký odborníci předpokládají pro rok 2000. (Land, Food and People, Řím, 1984, s. 16, 17)
Jak by však bylo možné přiměřeně se postarat o miliardy lidí, jestliže většina z nich v minulosti Boha neznala a budou se muset učit přizpůsobovat se Božím zákonům? Bible především ukazuje, že království světa se stává „královstvím našeho Pána a jeho Krista a [on kraluje] po celou věčnost“. (Zj 11:15) A biblická zásada je, že „až budou od tebe [Jehovy] soudy pro zemi, obyvatelé úrodné země se jistě budou učit“. (Iz 26:9) Ve svém stanoveném čase, až to bude zapotřebí, Bůh svým služebníkům zjeví, jak má být podle jeho záměru tato práce vykonána. (Am 3:7)
Jak by bylo možné během 1 000 let vzkřísit miliardy lidí, kteří jsou nyní v hrobě, a poskytnout jim vzdělání?
Záměr, který má Jehova s lidmi, je jednoduchý a uskutečnitelný. Je možné ukázat to na znázornění, které zde uvádíme, ale které není žádným proroctvím: Předpokládejme, že ve „velkém zástupu“ spravedlivých lidí, kteří živí ‚vyjdou z velkého soužení‘, jež postihne tento systém věcí (Zj 7:9, 14), by byly 3 000 000 osob (asi 1⁄1666 dnešního počtu obyvatel na zemi). Jestliže potom, řekněme po 100 letech, kdy budou školeni a kdy budou ‚podmaňovat‘ nějakou část země (1Mo 1:28), bude Božím záměrem přivést zpět k životu tři procenta tohoto počtu, znamenalo by to, že o každého z nově příchozích jednotlivců by se staralo 33 osob, které již byly vyškoleny. Vzhledem k tomu, že se při tříprocentním ročním přírůstku tento počet geometrickou řadou zdvojnásobí asi za každých 24 let, celých dvacet miliard lidí (20 000 000 000) by mohlo být vzkříšeno dříve, než by z Kristova Tisíciletého panování uplynulo 400 let, a tak by bylo dost času k tomu, aby vzkříšení mohli být školeni a souzeni, aniž by byl rušen soulad a pořádek na zemi. A tak Bůh, se svou absolutní mocí a moudrostí, může dovést svůj záměr ke slavnému vyvrcholení, a to plně v rámci svých zákonů a opatření, které ustanovil pro lidstvo od počátku, a pomocí vzkříšení, jež je dodatečným projevem jeho nezasloužené laskavosti. (Ří 11:33–36)

Vzkříšení — pro koho a kde?
BOŽÍ služebníci v každé době věřili ve vzkříšení. O Abrahámovi, který žil 2 000 let před narozením Ježíše, říká Bible: „Počítal . . . s tím, že Bůh je schopen dokonce ho [jeho syna Izáka] vzbudit z mrtvých.“ (Hebrejcům 11:17–19) Později se Boží služebník Job zeptal: „Jestliže tělesně schopný muž zemře, může opět ožít?“ Job potom odpověděl na svou vlastní otázku a řekl Bohu: „Zavoláš a já ti odpovím.“ Tak ukázal, že věří ve vzkříšení. — Job 14:14, 15.
2 Když byl na zemi Ježíš Kristus, vysvětlil: „Že jsou mrtví buzeni, odhalil i Mojžíš ve zprávě o trnitém keři, když nazývá Jehovu ‚Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým‘. Není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni jsou pro něho živí.“ (Lukáš 20:37, 38) V Křesťanských řeckých písmech je slova „vzkříšení“ použito více než 40krát. Vzkříšení z mrtvých je skutečně jedním z hlavních učení Bible. — Hebrejcům 6:1, 2.
3 Když zemřel Lazar, bratr Marty, která patřila k Ježíšovým přátelům, projevila Marta víru ve vzkříšení. Když se doslechla, že Ježíš přichází, vyběhla mu naproti. Řekla: „Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel.“ Ježíš viděl, jak je zarmoucena, a tak ji utěšil slovy: „Tvůj bratr vstane.“ Marta odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ — Jan 11:17–24.
4 Marta měla pádné důvody pro víru ve vzkříšení. Věděla například, že před mnoha lety vzkřísili Boží proroci Elijáš a Eliša z Boží moci každý jedno dítě. (1. Královská 17:17–24; 2. Královská 4:32–37) A věděla že jeden mrtvý muž ožil, když byl hozen do jámy a dotkl se kostí mrtvého Eliši. (2. Královská 13:20, 21) Nejvíce však posílilo její víru ve vzkříšení to, co učil a konal sám Ježíš.
5 Necelé dva roky předtím byla snad Marta v Jeruzalémě, když tam Ježíš mluvil o tom, jakou bude hrát úlohu při vzkříšení mrtvých. Řekl: „Jako totiž Otec budí mrtvé a oživuje je, tak Syn oživuje ty, které chce. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou.“ — Jan 5:21, 28, 29.
6 Bible neříká nic o tom, že by byl Ježíš někoho vzkřísil před tím, než pronesl tato slova. Ale krátce potom vzbudil k životu jednoho mladého muže, syna vdovy v městě Nain. Zpráva o tom se roznesla na jih do Judeje, takže Marta o tom jistě slyšela. (Lukáš 7:11–17) Později mohla také Marta slyšet o tom, co se stalo blízko Galilejského moře v domě Jairově. Jeho dvanáctiletá dcerka těžce onemocněla a zemřela. Ale když Ježíš přišel do Jairova domu, odebral se k mrtvému dítěti a řekl: „Děvče, vstaň!“ A vstala! — Lukáš 8:40–56.
7 A přece Marta nečekala, že by Ježíš v té době vzkřísil jejího bratra. Proto řekla: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ Ježíš však chtěl Martě objasnit, jakou hraje on úlohu při vzkříšení mrtvých, a proto řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo projevuje víru ve mne, i kdyby zemřel, přijde k životu; a žádný, kdo žije a projevuje víru ve mne, vůbec nikdy nezemře.“ Krátce na to vzali Ježíše k hrobce, kam byl položen Lazar. Zvolal: „Lazare, pojď ven!“ A Lazar, který byl mrtev již čtyři dny, vyšel. — Jan 11:24–26, 38–44.
8 O několik týdnů později byl Ježíš sám zabit a položen do hrobky. Byl tam však jen necelé tři dny. Apoštol Petr vysvětluje, proč: „Toho Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme svědky této skutečnosti.“ Náboženští vůdci nemohli zabránit tomu, aby Boží Syn nevyšel z hrobky. (Skutky 2:32; Matouš 27:62–66; 28:1–7) Nelze pochybovat o tom, že Kristus byl vzkříšen z mrtvých, protože se pak ukázal jako živý mnoha svým učedníkům, jednou dokonce 500 osobám. (1. Korinťanům 15:3–8) Ježíšovi učedníci tak silně věřili ve vzkříšení, že byli ochotni čelit dokonce i smrti, jen aby sloužili Bohu.
9 Další důkaz, že mrtví mohou být vzkříšeni, poskytli později apoštolové Petr a Pavel. Nejprve Petr vzkřísil Tabitu, nazývanou také Dorkas, z města Joppe. (Skutky 9:36–42) A potom Pavel přivedl zpět k životu mladého Eutycha, který zemřel, když spadl z okna ve třetím patře, zatímco Pavel mluvil. (Skutky 20:7–12) Těchto devět případů vzkříšení, o nichž podává zprávu Bible, skutečně dokazuje, že mrtví mohou být přivedeni zpět k životu.
KDO BUDE VZKŘÍŠEN?
10 Na počátku nebylo Božím předsevzetím někoho vzkřísit, protože by nikdo nemusel umírat, kdyby Adam a Eva byli zůstali věrni. Ale Adam svým hříchem přivodil všem lidem nedokonalost a smrt. (Římanům 5:12) Aby tedy dal Jehova Adamovým potomkům vůbec nějakou možnost těšit se z věčného života, učinil opatření pro vzkříšení. Co však rozhoduje o tom, zda někdo bude vzkříšen, nebo ne?
11 Bible vysvětluje: „Nastane vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Skutky 24:15) To snad některé lidi překvapí. Snad se zeptají: „Proč přivádět zpět k životu ‚nespravedlivé‘?“ Když Ježíš visel na mučednickém kůlu, došlo k něčemu, co nám pomůže odpovědět na tuto otázku.
12 Oba muži vedle Ježíše byli zločinci. Jeden z nich ho právě urazil, když řekl: „Což nejsi Kristus? Zachráň sebe a nás.“ Ale druhý zločinec Ježíši věří. Obrací se k němu a říká: „Vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království.“ A Ježíš mu na to slibuje: „Vpravdě ti říkám dnes: Budeš se mnou v ráji.“ — Lukáš 23:39–43.
13 Co však Ježíš míní slovy: „Budeš se mnou v ráji“? Kde je ráj? Kde byl ráj, který Bůh vytvořil na počátku? Byl na zemi, že? Bůh postavil první lidskou dvojici do nádherného ráje, který se nazýval zahrada Eden. Když tedy čteme, že tento bývalý zločinec bude v ráji, měli bychom si představit v duchu tuto Zemi přetvořenou v nádherné místo, kde se bude žít, protože slovo „ráj“ znamená „zahradu“ neboli „park“. — 1. Mojžíšova 2:8, 9.
14 Ježíš Kristus ovšem nebude přímo zde na zemi s tímto bývalým zločincem. Ne, Ježíš bude vládnout z nebe jako král nad pozemským rájem. Bude tedy s tímto mužem v tom smyslu, že jej vzbudí z mrtvých a postará se o jeho potřeby, jak tělesné tak i duchovní. Proč však Ježíš připustí, aby muž, který byl zločincem, žil v ráji?
15 Je pravda, že tento muž se dopouštěl špatných věcí. Byl „nespravedlivý“. Také neznal Boží vůli. Byl by vůbec zločincem, kdyby byl věděl o tom, jaká má Bůh předsevzetí? Aby se to ukázalo, vzkřísí Ježíš tohoto nespravedlivého muže stejně jako miliardy jiných, kteří zemřeli v nevědomosti. V minulých staletích například zemřelo mnoho lidí, kteří neuměli číst a nikdy neviděli Bibli. Budou však vzbuzeni ze šeolu neboli hádu. Potom na rajské zemi budou poučeni o Boží vůli a budou mít příležitost dokázat, zda skutečně milují Boha, tím, že budou konat jeho vůli.
16 To neznamená, že bude vzkříšen každý. Bible ukazuje, že nebude vzkříšen Jidáš Iškariotský, který zradil Ježíše. Jidáš se úmyslně dopustil ničemnosti, a proto je označen jako „syn zničení“. (Jan 17:12) Šel do symbolické gehenny, z níž není vzkříšení. (Matouš 23:33) Lidé, kteří úmyslně činí to, co je špatné, ačkoli poznali Boží vůli, hřeší možná proti svatému duchu. A ty, kteří hřeší proti jeho svatému duchu, Bůh nevzkřísí. (Matouš 12:32; Hebrejcům 6:4–6; 10:26, 27) Soudcem je však Bůh, a proto bychom se neměli snažit odhadovat, zda někteří ničemní lidé z minulosti nebo z dnešní doby budou vzkříšeni, nebo ne. Bůh ví, kdo je v hádu a kdo je v gehenně. Pokud jde o nás, měli bychom se ze všech sil snažit, abychom byli takovými lidmi, jaké si Bůh přeje mít ve svém novém systému. — Lukáš 13:24, 29.
17 Ne všichni, kteří obdrží věčný život, budou muset být vzkříšeni. Mnozí Boží služebníci, kteří žijí nyní, v těchto „posledních dnech“ přítomného systému věcí, přežijí Armagedon. A potom, až budou tvořit část spravedlivé „nové země“, již nikdy nebudou muset zemřít. Doslova se na ně bude moci vztahovat to, co řekl Ježíš Martě: „Žádný, kdo žije a projevuje víru ve mne, vůbec nikdy nezemře.“ — Jan 11:26; 2. Timoteovi 3:1.
18 Kdo jsou ti „spravedliví“, kteří mají být vzkříšeni? Budou k nim patřit Boží věrní služebníci, kteří žili dříve, než Ježíš Kristus přišel na zem. O mnohých z těchto osob je jmenovitá zmínka v 11. kapitole Hebrejcům. Nedoufali, že půjdou do nebe, ale doufali, že budou opět žít na zemi. Mezi „spravedlivými“, kteří budou vzkříšeni, jsou také Boží věrní služebníci, kteří žili v posledních letech. Bůh se postará o to, aby se uskutečnila jejich naděje na věčný život na zemi, a vzbudí je z mrtvých.
KDY A KDE BUDOU VZKŘÍŠENI
19 O Ježíši Kristu je řečeno, že je „první, který má být vzkříšen z mrtvých“. (Skutky 26:23) To znamená, že z těch, kteří byli vzkříšeni, byl prvním, kdo nemusel opět zemřít. Byl také první, kdo byl vzkříšen jako duchovní osoba. (1. Petra 3:18) Bible však mluví také o jiných. Říká: „Každý ve svém pořadí: Kristus, první ovoce, potom ti, kteří patří Kristu během jeho přítomnosti.“ (1. Korinťanům 15:20 až 23) Někteří tedy budou vzkříšeni dříve než jiní.
20 144 000 věrných učedníků, kteří byli vybráni, aby s ním panovali v království, jsou „ti, kteří patří Kristu“. O jejich nebeském vzkříšení říká Bible: „Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení. Nad těmi druhá smrt nemá autoritu, ale budou . . . vládnout jako králové tisíc let.“ — Zjevení 20:6; 14:1, 3.
21 Po vzkříšení Kristově mělo tedy být vzkříšeno 144 000. Mají podíl na „prvním vzkříšení“ neboli na „dřívějším vzkříšení“. (Filipanům 3:11) Kdy k němu dojde? Bible říká: „Během jeho přítomnosti.“ Jak jsme již poznali v předcházejících kapitolách, Kristova přítomnost začala v roce 1914. A tak „den“ pro „první vzkříšení“ věrných křesťanů do nebe již nadešel. Apoštolové a jiní z prvních křesťanů již byli bezpochyby vzkříšeni k nebeskému životu. — 2. Timoteovi 4:8.
22 Ale dnes, během Kristovy neviditelné přítomnosti, žijí křesťané, kteří mají tutéž naději, že budou s Kristem panovat v nebi. To jsou zbývající, ostatek 144 000. Kdy budou ti vzkříšeni? Nemusí spát ve smrti, ale budou vzkříšeni okamžitě, jakmile zemřou. Bible to vysvětluje slovy: „Všichni neusneme ve smrti, ale všichni budeme proměněni ve chvíli, v okamžiku, během poslední trubky. Zazní totiž trubka a mrtví budou vzbuzeni.“ — 1. Korinťanům 15:51, 52; 1. Tesaloničanům 4:15–17.
23 Toto „první vzkříšení“ k nebeskému životu je ovšem neviditelné lidským očím. Je to vzkříšení k životu do duchovních těl. Bible popisuje změnu k duchovnímu životu slovy: „Zasévá se v porušenosti, je vzbuzeno v neporušenosti. Zasévá se v necti, je vzbuzeno ve slávě . . . Zasévá se hmotné tělo, je vzbuzeno duchovní tělo.“ — 1. Korinťanům 15:42–44.
24 Ale již samotný výraz „první vzkříšení“ ukazuje, že bude následovat další: Vzkříšení k životu na rajské zemi, a to jak lidí spravedlivých tak i nespravedlivých. K tomu dojde po Armagedonu. Bude to „lepší vzkříšení“, než jaké se dostalo chlapcům, které vzkřísili Elijáš a Eliša, a také jiným, kteří byli kdysi vzkříšeni na zemi. Proč? Protože pokud se tito lidé, kteří budou vzkříšeni po Armagedonu, rozhodnou sloužit Bohu, nebudou již nikdy muset zemřít. — Hebrejcům 11:35.
BOŽÍ ZÁZRAK
25 Když někdo zemře, co bude potom vzkříšeno? Není to totéž tělo, které zemřelo. Bible to ukazuje, když popisuje vzkříšení k nebeskému životu. (1. Korinťanům 15:35–44) I ti, kteří budou vzkříšeni k životu na zemi, nedostanou stejné tělo, jaké měli, když žili předtím. Toto tělo se pravděpodobně rozpadlo a vrátilo se do půdy. Prvky mrtvého těla se možná časem staly součástí jiných živých bytostí. Bůh tedy nevzkřísí totéž tělo, ale tutéž osobu, která zemřela. Těm, kteří přicházejí do nebe, dává nové duchovní tělo. Těm, kteří budou vzkříšeni k životu na zemi, dá nové hmotné tělo. Toto nové hmotné tělo bude bezpochyby podobné tomu, které měl člověk před svou smrtí, takže jej poznají ti, kdo jej znali.
26 Vzkříšení je opravdu podivuhodný zázrak. Zemřelý člověk si možná nashromáždil velmi mnoho zkušeností a znalostí a měl za svůj život mnoho vzpomínek. Vytvořil si osobnost, která jej odlišovala od každého jiného člověka, který kdy žil. Ale Jehova Bůh si pamatuje na každou podrobnost a při vzkříšení tuto osobu zplna obnoví. O mrtvých, kteří mají být vzkříšeni, Bible říká: „Jsou pro něho živí.“ (Lukáš 20:38) Lidé mohou zaznamenávat hlasy a obrazy druhých, a mohou si je opět reprodukovat dlouho po jejich smrti. Ale Jehova Bůh může přivést zpět k životu všechny lidi, kteří jsou živí v jeho paměti, a také to skutečně vykoná!
27 Bible nám říká mnoho o životě v ráji po vzkříšení. Ježíš například mluvil o lidech, kteří vyjdou ke „vzkříšení života“ a o jiných, kteří vyjdou ke „vzkříšení soudu“. (Jan 5:29) Co tím mínil? A budou „spravedliví“, kteří budou vzkříšeni, v jiné situaci než „nespravedliví“? Úvaha o dni soudu nám pomůže najít na tyto otázky odpovědi.

Vzkříšení-dotaz

Všichni patrně vzkříšeni nebudou. Věk a stav Bible nespecifikuje. Vzkříšení dle Bible proběhne v tisíciletém miléniu, které je taky označováno jako soudný den. Před jeho začátkem však nastane ještě jeden soud - nad tímto světem a ne všichni z dnešního lidstva tento soud přežijí. Ti také rovněž patrně vzkříšeni už nebudou, pokud dostali dnes šanci Boha poznat a uvěřit v něj a jednat podle jeho vůle a byli toho duševně schopni. Dne žije nejvíc lidí za všechny doby, pokud všichni nepřežijí, tak se počet zredukuje, ale myslím, že s Božím požehnáním, i kdyby přežili všichni, tak se zazelenají pouště a jiná místa planety, kde dnes není zemědělství možné. Také stačí aby se část vody moří spadlých při potopě vrátila zpět do atmosféry a rozšíří se plocha pevniny.
Pro Boha, který je všemohoucí není nic nemožné - např. aby plodiny rodily více úrody a větší plody - třeba plo umpu pšeničná zrna jak dýně Smile

jak se všichni lidé vč. vzkříšených vejdou na zem?

Nezapomínej, že Bůh, když vyjádřil své předsevzetí se zemí, řekl: „Buďte plodní a přibývejte a naplňte zemi.“ (nikoli přeplňte) (1. Mojž. 1:28) Schopnost rozmnožování dal člověku Bůh, a až se splní jeho předsevzetí v tomto ohledu, může způsobit, aby množení na zemi přestalo.

Velmi nadsazený odhad počtu lidí, kteří kdy žili na zemi, je 20 miliard. Jak jsme viděli, všichni vzkříšeni nebudou. Ale i kdybychom to předpokládali, byl by tu dostatek prostoru. Povrch souše má nyní asi 147 600 000 km2. Kdyby byla polovina vyhrazena pro jiné účely, ještě stále by zbývalo asi 0,37 ha na osobu, což může poskytnout víc než dostatek potravy. Kořenem nynějšího nedostatku potravin není neschopnost země přinášet úrodu v dostatečném množství, ale spíše politické soupeření a obchodní chamtivost.

Paroužíš

"dulezita je tam ta DUVERA, asi jako kdyz levicovy volic da hlas PAROUBKOVI a bude si myslet, ze on ty sliby nejak splni."

Vidíš a já podle Paroubkových slibů typu,že promění vodu ve víno,už pomalu začínal věřit,že to je ON... Smile

zdravim čulise

citace "Zakalkulujme k tomu lineární nárust obyvatel zeměkoule,potom předpokládaný čas vzkříšení a vychází nám poměrně nepříjemný důsledek,kdy se může stát,že já,coby hypotetický budoucí křesťan budu nucen vzhledem k omezenému životnímu prostoru po vzkříšení sedět na ramenou třebe pana Kábrta,nebo Colbera6,přinejhorším obráceně... "

lol Laughing out loud :-D

hezky jste mě pobavil při pátku.......
PS: hoďtě mi na mail Váš názor na ten článek jak jsem Vám poslal

Culisovi, ac nekrestan

take jsem se o to pred casem zajimal, takze pokud tedy nenechas celou vec konjovi, protoze ma velkou hlavu,/coz je pry optimalni reseni/, tak pry ta vzkrisena existence vubec nemusi byt na teto "hrubohmotne energii", spise jakasi etericka jemnohmotna fluida. Pokud bys oponoval, ze Zeme je mala, nebo ji v budoucnosti hrozi astronomicka zkaza, tak pro boha neni problem, cele to logisticky odbavit na jinou cast vesmiru a tak podobne...dulezita je tam ta DUVERA, asi jako kdyz levicovy volic da hlas PAROUBKOVI a bude si myslet, ze on ty sliby nejak splni.

Vzkříšení-dotaz

Měl bych dotaz na marketingové oddělení zdejšího křesťanstva,a to na technické parametry vzkříšení..Budou věřící vzkříšeni v tom věku,ve kterém zemřeli,nebo třeba v Kristově věku,nebo v jiném věku? Další dotaz směřuje k z toho vyplývajícímu logistickému problému.Dejme tomu,že křesťanů je nyní 20% populace,všichni budou vzkříšeni,plus všichni zemřelí křesťané v historii plus budoucí zemřevší(nádherný patvar) křesťané..Zakalkulujme k tomu lineární nárust obyvatel zeměkoule,potom předpokládaný čas vzkříšení a vychází nám poměrně nepříjemný důsledek,kdy se může stát,že já,coby hypotetický budoucí křesťan budu nucen vzhledem k omezenému životnímu prostoru po vzkříšení sedět na ramenou třebe pana Kábrta,nebo Colbera6,přinejhorším obráceně... Smile
Nebylo by pro křesťany ve světle těchto ůdajů vlastně lepší,aby jich bylo méně a méně ?... Smile

Customize This