Západní KULTURA (vč.vědy) má sklon vidět věci jen v jejich extrémních polohách a projevech,ale už postrádá schopnost vidět možné kompromisní výklady mezi BUĎ a NEBO - tedy méně vyhraněné niance.

( Bochenski )

Racionalismus má dvě základní přikázání :

1.) Vědět O ČEM SE MLUVI,což znamená umět povědět,co má člověk na mysli.

2.) Když se něco TVRDI,moci to zdůvodnit.

( Bochenski )

Realita je taková,že po většinu času tápavě hledáme v temnotách a jen tu a tam se nám podaří něco rozšifrovat.Takový je můj epistemologiký postoj.Celý život jsem hledal.Nikdy mě neuspokojovalo to co říkají jiní,ale vždy jsem se to snažil nalézt sám.Myslím,že skutečnost existuje nezávisle na našem hodnocení a odporovat tomu je chorobné.Patologický je také subjektivismus a antropocentrismus.Země byla kulatá i v dobách ,kdy lidé měli odlišné představy.

( Bochenski )

LOGIKA vypovídá o světě a logické zákony se týkají světa.Neexistuje mnoho logik,ale jen logických systémů.Logika je jen jedna.Rozpory jednotlivých logik jsou zdánlivé.Jsou to rozpory neúplných fragmentů jednotlivých logických systémů.Nejde o rozpor,ale jen o částečný pohled,o neúplnost v rámci určité specializace.Je jen jedna logika s nekonečným množstvím podsystémů,ale pole logiky je tak obrovské,že by ani astronomie neposkytla představu o její rozlehlosti.Žádný systém nepracuje s celým polem,vždy se zabýváme pouze malými úseky využitelnými v dané oblasti.Výseče jsou jen podsystémy téže logiky.

( J.M.Bochenski - logik,filosof,politolog,historik )

Jazyk VĚDY je jazykem,který tvrdí že říká fakta,věci,které musejí být prověřeny a verifikovány jazykem,jenž sám podléhá principu verifikace.

( Bochenski )

Existují dvě cesty jak poznat PRAVDU.Jedna je náboženská,kdy je pravda ZJEVENA z vyššího zdroje.Druhá je VĚDECKA,která postupuje cestou POKUSU a OMYLU(empirie,analýza,dedukce,apod.) Božský zdroj je konečnou autoritou.VĚDEC žádnou konečnou autoritu nemá.Jeho PRAVDA není zjevená,musí se objevit.Vědecká vítězství často ale stojí na troskách porážek.Metoda pokusu a omylu je ale méně efektivní,často nepřesná a zdlouhavá,navíc ohraničená lidskými limity.KROKY jak dospět k pravdě vědeckým způsobem :

1.)Pozoruj co se děje(empirie pomocí nedokonalých smyslů)

2.)Na základě pozorování vyhodnot fakta a vytvoř teorii(nejdříve pracovní hypotézu) o tom CO BY MOHLA BYT pravda(co se jeví nejpravděpodobnější)

3.)Ověř teorii dalším pozorováním a konfrontací z protiargumenty) - zpětná vazba + zdokonalování teorie skrze vychytání chyb.

4.)Sleduj,zda se splní předpovědi založené na teorii(zda funguje v reálném světě a není jen umělou myšlenkovou konstrukcí - ideou.

Mozek naučený myslet v určitých vyjetých kolejích schémat časem postrádá schopnost VYBOČIT,vidět věci Z JINEHO UHLU POHLEDU,a ztrácí rovněž schopnost rexflexe s realitou včetně připuštění možnosti správnosti nezávislého individuálního myšlení mimo setrvačné stereotypy schémat,či strácí samotnou schopnost PŘIPUŠTĚNÍ možnosti existence platné logiky MIMO HRANICE SCHÉMATU.

Systém určitého ÚHLU POHLEDU myšlení vede podvědomě k vytěsnování očividných rozporů s tímto naučeným schématem a k potlačování odůvodněných pochybností.

K OBJEKTIVITĚ je třeba se oprostit vidění problému skrze OPTIKU SCHEMATU,a zkoumat nezávisle vlastním rozumem léčeným vlivem jiných neotřelých úhlů pohledů.Vymanit se ze schématického myšlení je velmi obtížné zvláště bylo-li utvářeno od dětství+systémem školství - tedy v době kdy byl mozek ještě pružně tvarovatelný.Ale i tato metoda má své slabiny stejně jako předešlá metoda schémat,nebot člověk skrze vlastní rozum nemůže nikdy získat plně nezávislý a nepředpojatý nadhled a odstup vůči realitě jíž je podřízen - zbývá přijetí ze zdroje realitě nadřazeného.Ale i ten musí být správně interpretován,aby nešlo jen o odraz vnitřní klamné touhy po jednodušším řešení skrze sebeklam.

Představitelé současného VĚDECKEHO establishmentu jsou sice vzdělaní a inteligentní lidé,ale přesto JEN lidé s lidskými sklony a slabostmi,které mají i ostatní - jako jsou předsudky,subjektivita,víra,předpoklady,zjednodušování a zobecnování.Návykům přecenovat či podcenovat určité pohledy,či je vidět jen černobíle,se říká myšlenkové STEREOTYPY(neustále opakovaná autosugesce = jednostrané sebeujištování) a myšlenková SCHEMATA (předem vyjeté koleje,vodítka,rámce,fragmentální vidění,omezená forma - optika vnímání světa,výseč z celkových souvislostí.Díky nim oficiální vědci většinou nejsou schopni ani ochotni rozšířit stávající,příliš ÚZCE NAZIRANY obraz světa - reformovat zakonzervovaná,zkostnatělá paradigmata( =současný celkový obraz,světonázor ).

- vs - alternativám

Lidé obecně rádi všude uvažují v zaběhaných schématech.Je to přirozené,pohodlnější,nezneklidnuje to tolik,vytváří to potřebnou iluzi stability hodnot,jistot a pocitu bezpečí.Tento postoj má své psychologické opodstatnění.Díky němu jsou ale lidé také snadněji zmanipulovatelní propagandou,kterou jim servírují média ve zkratkovité podobě.Podobně ve vědě pak dochází ke generalizování a zevšeobecnujícím soudům.Zaběhlá myšlenková schémata jsou vlastně vyježděné hluboké koleje zaběhlých PŘEDPOKLADU.Unikají tak jemné,nicméně někdy zásadní podrobnosti a detaily a vzniká povrchní zdání pravdy = autosugesce sebeklamu = věřím tomu protože chci,ne protože jsem nezaujatě prozkoumal všechny důkazy - ne jen selektivně ty co se hodí,ale i KONFRONTACI s těmi opačnými.

Další důvod proč podle mě kreacionismus není věda je přítomnost jevu, který bych nazval pojmová inflace. Věda by měla být založena na definicích pojmů. Jinak by ztratila možnost se rozumně domluvit. Když se o něčem bavíme, musí být jasno všem o čem je řeč. Jaké definované pojmy používá kreacionismus? Den může být cokoli, Bůh může vše a je nepochopitelný, slova v původních písmech Bible v originále něco (zřejmě) znamenaly pak po přeložení do jiného jazyka znamenají trochu něco jiného a v našem jazyce je taky pár verzí... a podle tohoto přístupu také odpovídá pohled na evoluci.
Musím uznat, že to je zajímavý postup. Z psychologického hlediska. Stejně jako příznivci ET chtějí rozebrat KT ze svého pohledu na vědu, tak o totéž se snaží příznivci KT, ale obráceně. V důsledku to znamená: generalizujme pojmy které evoluce používá, aplikujme je v širším kontextu i když už pak z původním tématem nesouvisí a filozofováním vše zrelativizujme - tím pádem je z toho zmatek a v tomto směru jsou si ET a KT jako vědy naprosto rovnocenné.
Otázka zní: může mít jakákoli teorie, která je z hlediska pojmového obsahu definována nepřesně, případně vůbec, mít spolehlivý pohled na realitu?

Propaganda je jistě zajímavé téma, zvlášť když se někdo podívá na ten dokument který je v tomto článku. Podle mě se tam dají najít jasné propagandistické znaky. Nebo jak jinak nazvat snahu pohanit něčí názor pomocí nepravdy o tomto názoru?
p.s.: pro Tritura - kreacionisté z těchto stránek tě musí mít moc rádi. Je tu otázka na kterou nemají odpověď? Nevadí za chvíli bude na druhé až třetí stránce za sáhodlouhými nakopírovanými texty bez přímé souvislosti s tématem...

„Než si pravda obuje boty, lež oběhne půlku světa.“ — (Přisuzováno MARKU TWAINOVI)
„TY MIZERNEJ Žide!“ obořila se učitelka na jednoho sedmiletého žáka a dala mu facku. Potom vybídla třídu, aby kolem něj všichni postupně prošli a plivli mu do tváře.
Učitelka i žák, který byl jejím synovcem, velmi dobře věděli, že ani on, ani jeho rodiče nemají židovský původ. Nebyli ani židovského vyznání. Naopak, byli to svědkové Jehovovi. Všeobecně rozšířených předsudků vůči Židům učitelka využila k posílení nenávisti vůči tomuto chlapci. Jak učitelka, tak žáci v její třídě celá léta slyšeli od kněze, že se mají na svědky Jehovovy dívat s opovržením. Rodiče tohoto chlapce byli označováni za komunisty, ale i za agenty CIA (Ústřední zpravodajské služby). A tak se spolužáci chlapce nedočkavě seřadili, aby tomu „mizernému Židovi“ mohli plivnout do tváře.
Chlapec to přežil a nyní o tom může vyprávět. To ale nelze říci o šesti milionech Židů, kteří před necelými 60 lety žili v Německu a v okolních zemích. Nástrojem, který byl použit k vyhlazení těchto Židů v nacistických plynových komorách a koncentračních táborech, byla ničemná propaganda. Všeobecně rozšířený, hluboký, slepý a zhoubný antisemitismus vedl mnoho lidí k tomu, že se na Židy dívali jako na nepřátele, jejichž vyhlazení je nejen nutné, ale oprávněné. V tomto případě propaganda sloužila jako nástroj hromadného vyhlazování.
Ano, propagandu lze šířit veřejně používáním takových nenávistných symbolů jako hákový kříž, anebo nenápadně vyprávěním nechutného vtipu. Propagandistické postupy přesvědčování běžně používají diktátoři, politici, kněží, tvůrci reklamy, obchodníci, novináři, lidé v rozhlasovém a televizním vysílání, publicisté a další lidé, kteří chtějí ovlivňovat myšlení a chování druhých.
Propagandistická sdělení lze pochopitelně použít i k dosažení pozitivních cílů v sociální oblasti, jako je kampaň proti řízení pod vlivem alkoholu. Propagandu však lze použít i k podněcování nenávisti vůči etnickým či náboženským menšinám nebo k lákání lidí, aby kupovali cigarety. „Každý den nás bombarduje jedno vemlouvavé sdělení za druhým,“ zdůrazňují vědečtí pracovníci Anthony Pratkanis a Elliot Aronson. „Tyto výzvy přesvědčují ne formou diskuse a přátelské výměny názorů, ale manipulací s kulturními symboly a se základními lidskými emocemi. Ať je to přínosné nebo není, žijeme ve věku propagandy.“
Jak byla během staletí propaganda využívána k tomu, aby ovlivňovala myšlení a jednání lidí? Co můžete udělat pro to, abyste se před škodlivou propagandou chránili? Existuje nějaký zdroj důvěryhodných informací? Tyto a další otázky budeme rozebírat v následujících článcích.

Manipulace s informacemi

„Chytrým a trvalým využíváním propagandy lze lidem i nebe předložit jako peklo a naopak, i ten nejbídnější život jako ráj.“ (ADOLF HITLER, MEIN KAMPF)

S PŘIBÝVÁNÍM komunikačních prostředků — od tiskového stroje až po telefon, rádio, televizi a internet — se výrazně zvyšuje přísun vemlouvavých sdělení. Tato komunikační revoluce má za následek, že lidé jsou ze všech stran zaplavováni velkým množstvím informací a jsou jimi přesyceni. Na tento tlak mnozí lidé reagují tím, že vnímají zprávy rychleji a přijímají je, aniž by zvažovali jejich pravdivost či je analyzovali.

Tyto zkratky a zvláště zkratky v racionálním myšlení s oblibou využívají vychytralí propagandisté. Docilují toho tím, že jitří lidské emoce, využívají pocity nejistoty, těží z nejednoznačnosti jazyka a překrucují pravidla logiky. Dějiny potvrzují, že tyto taktiky se prokázaly jako velmi účinné.

Historie propagandy

Dnes má výraz „propaganda“ negativní význam a naznačuje, že se jedná o nečestné taktiky. Původně však měl jiný význam. Slovo „propaganda“ zjevně pochází z latinského označení skupiny římskokatolických kardinálů Congregatio de Propaganda Fide (Výbor pro propagování víry). Tento výbor, kterému se zkráceně říkalo Propaganda, byl založen v roce 1622 papežem Řehořem XV. a měl dohlížet na činnost misionářů. Slovem „propaganda“ se postupně začala označovat jakákoli snaha šířit náboženské učení.

Princip propagandy však nevznikl v 17. století. Již od starověku lidé všechny dostupné sdělovací prostředky používali k šíření ideologií nebo k získání větší slávy a moci. Například umění sloužilo propagandistickým cílům již od doby egyptských faraónů. Pyramidy těchto králů byly určeny k tomu, aby vyvolávaly představu moci a trvalosti. I architektura Římanů sloužila politickému záměru — oslavení státu. Výraz „propaganda“ získal všeobecně negativní význam v první světové válce, když vlády začaly aktivně ovlivňovat to, jaké informace o válce budou média šířit. Během druhé světové války dokázal propagandu mistrně využít Adolf Hitler a Josef Goebbels.

Po druhé světové válce začala být propaganda stále důležitějším prostředkem při prosazování státní politiky. Východní blok a západní blok proti sobě vedly mohutnou kampaň, aby na svou stranu získaly velké masy neangažovaných lidí. K těmto propagandistickým účelům se využívala každá stránka národního života a státní politiky. V posledních letech je stále větší rafinovanost propagandy patrná na volebních kampaních, ale také v reklamách tabákových společností. Takzvaní odborníci i další vůdčí osobnosti jsou využíváni k tomu, aby předkládali kouření jako atraktivní a zdravé, a ne jako to, čím opravdu je — totiž ohrožením veřejného zdraví.

Lži, lži!

Určitě tím nejšikovnějším trikem propagandistů je používání naprostých lží. Vezměme si například lež, kterou o Židech v Evropě napsal v roce 1543 Martin Luther: „Otrávili studny, prováděli úkladné vraždy, unášeli děti . . . Jsou to jedovatí, nenávistní, mstiví, úskoční hadi, vrahové a ďáblovy děti, kteří uštknou a škodí.“ K čemu vybízel takzvané křesťany? „Zapalte jejich synagógy či školy . . . Také jejich domy [by měly] být srovnány se zemí a zničeny.“

Jeden profesor politologie a sociologie, který studoval toto období, říká: „Antisemitismus v podstatě nemá nic společného s jednáním Židů, a tudíž v podstatě nemá nic společného se znalostmi, které má antisemita o skutečné povaze Židů.“ Profesor také uvádí: „Židé znázorňovali všechno, co bylo pokřivené, takže automatickou reakcí na přírodní katastrofy i sociální problémy potom bylo přisuzovat to domnělým židovským zdrojům.“

Zevšeobecňování

Jinou velmi úspěšnou taktikou propagandy je zevšeobecňování. Je to sklon zamlžovat důležitá fakta týkající se příslušných sporných otázek a často se využívá k tomu, aby byly celé skupiny lidí poníženy. V některých evropských zemích je například často slyšet slogan „cikáni [nebo přistěhovalci] jsou zloději“. Je to ale pravda?

Fejetonista Richardos Someritis říká, že tato představa vyvolala v jedné zemi určitý druh „xenofobského a velmi často rasistického šílenství“ proti cizincům. Prokázalo se však, že pravděpodobnost, že se trestného činu v této zemi dopustí cizinec, je stejná jako v případě místních lidí. Someritis například na základě průzkumů uvádí, že v Řecku „ze 100 trestných činů jich 96 spáchají [Řekové]“. Tento novinář uvádí, že „příčiny trestné činnosti jsou jak hospodářské, tak sociální, ale nejsou ‚rasové‘,“ a obviňuje sdělovací prostředky z toho, že „systematicky pěstují xenofobii a rasismus“ tím, že zprávy o zločinnosti záměrně zkreslují.

Slovní napadání

Někdy lidé urážejí ty, kdo s nimi nesouhlasí, a to tak, že zpochybňují jejich charakter nebo pohnutky místo toho, aby se zaměřili na fakta. Urážka dá člověku, skupině lidí nebo nějaké myšlence negativní přídomek, který se snadno pamatuje. Ten, kdo uráží, chce, aby tento přídomek pevně ulpěl. A jestliže lidé odmítnou člověka nebo myšlenku kvůli negativnímu přídomku, místo aby sami zvážili doklady, potom strategie byla účinná.

V posledních letech se například v mnoha zemích Evropy i jinde rozšířil silný odpor proti sektám. Tento trend rozdmychává emoce, vytváří představu jakéhosi nepřítele a posiluje existující předsudky proti náboženským menšinám. Slovo „sekta“ se často stává určitou nálepkou. „ ‚Sekta‘ je jiné slovo pro ‚kacíře‘,“ napsal v roce 1993 německý profesor Martin Kriele, „a stejně jako kdysi, i v dnešním Německu je kacíř [odsouzen k vyhlazení] — když ne ohněm . . . , tak zničením pověsti, izolací a hospodářskou likvidací.“

Institut pro analýzu propagandy uvádí, že „opovržlivé označení hrálo v dějinách světa i v našem individuálním vývoji nesmírně významnou úlohu. Ničilo pověst, . . . posílalo [lidi] do vězeňských cel a rozzuřilo lidi natolik, že vstoupili do boje a zabíjeli své bližní.“

Hraní na city

Pokud jde o faktická tvrzení nebo o logiku argumentu, mohou být city podružné, ale v přesvědčování lidí hrají klíčovou roli. Útoky na emoce vymýšlejí zkušení publicisté, kteří hrají na city tak dovedně jako virtuos na klavír.

Takovou emocí, která může zakalit úsudek, je například strach. A stejně jako v případě závisti lze i strach využít. Kanadské noviny The Globe and Mail z 15. února 1999 uvedly následující informaci z Moskvy: „Když minulý týden spáchala v Moskvě tři děvčata sebevraždu, ruské sdělovací prostředky okamžitě naznačily, že jde o fanatické přívržence svědků Jehovových.“ Všimněte si slova „fanatické“. Pochopitelně, že fanatických náboženských organizací, které údajně dohnaly mladé lidi k sebevraždě, se lidé budou bát. Byly tyto nešťastné dívky skutečně v nějakém spojení se svědky Jehovovými?

Tytéž noviny dále uvedly: „Policie později připustila, že děvčata neměla [se svědky Jehovovými] nic společného. Tehdy však již jeden moskevský televizní kanál spustil nový útok na sekty a divákům bylo řečeno, že v nacistickém Německu svědkové Jehovovi kolaborovali s Adolfem Hitlerem — a to navzdory historickým dokladům, že tisíce svědků zahynuly v nacistických vyhlazovacích táborech.“ V mysli nesprávně informované a možná vyděšené veřejnosti byli svědkové Jehovovi buď sebevražedným kultem, nebo nacistickými kolaboranty.

Silnou emocí, kterou využívají propagandisté, je nenávist. K vyvolání nenávisti jsou zvláště účinné slovní narážky. Zdá se, že existuje téměř nekonečná zásoba odporných slov, která vyvolávají a využívají nenávist k určitým rasovým, etnickým nebo náboženským skupinám.

Někteří propagandisté hrají na hrdost. Často můžeme pozorovat dovolávání se hrdosti používáním základních frází jako: „Každý inteligentní člověk ví, že . . .“ nebo „Člověk s vaším vzděláním musí uznat, že . . .“ A obráceně, odvolávání se na hrdost těží z toho, že se člověk bojí, aby nevypadal hloupě. A profesionálové v přesvědčování to dobře vědí.

Slogany a symboly

Slogany jsou nejasná prohlášení, která se příznačně používají k vyjádření postojů nebo cílů. Protože jsou nejasná, je snadné s nimi souhlasit.

Například v době národní krize nebo konfliktu mohou demagogové použít slogany jako „Za naši zemi, ať je v právu nebo ne,“ „Vlast, náboženství, rodina“ či „Svobodu, nebo smrt“. Uvažuje však většina lidí pečlivě o skutečných problémech, které se krize či konfliktu týkají? Nebo jednoduše přijmou to, co se jim řekne?

Winston Churchill při popisování první světové války uvedl: „K tomu, aby se tyto zástupy pokojných rolníků a dělníků změnily v mocné armády, které se budou vzájemně trhat na kusy, je zapotřebí jen dát jim podnět.“ Churchill dále uvedl, že když se lidem řekne, co mají dělat, většina jich reaguje bezmyšlenkovitě.

Propagandisté mají také celou škálu symbolů a znaků, kterými předávají své poselství — salvu z děl, vojenský pozdrav, vlajku. Zneužít lze také lásky k rodičům. Symboly jako otčina, mateřská země nebo mateřská církev jsou tedy v rukou vychytralých propagátorů cennými prostředky.

Lstivé umění propagandy tudíž může ochromit uvažování, bránit jasnému myšlení a rozlišovací schopnosti a může člověka podnítit, aby šel s davem. Jak se proti tomu můžete bránit?

Nestaňte se obětí propagandy!

„Prostoduchý kdečemu důvěřuje.“ (PŘÍSLOVÍ 14:15, EKUMENICKÝ PŘEKLAD)

MEZI vzděláváním a propagandou je rozdíl — veliký rozdíl. Vzdělávání vám ukazuje, jak myslet. Propaganda vám říká, co si máte myslet. Dobří pedagogové předkládají problém z různých stran a vybízejí k diskusi. Propagandisté vás neústupně nutí naslouchat jen jejich názorům a brání diskusi. Jejich skutečné motivy často nejsou zjevné. Fakta roztřídí, použijí to, co se jim hodí, a to ostatní zatají. Fakta také překrucují a specializují se na lži a polopravdy. Nezaměřují se na vaše logické myšlení, ale na vaše emoce.

Propagandisté se snaží, aby jejich poselství vypadalo jako správné a morální a aby vám dávalo pocit důležitosti a sounáležitosti, když se jím budete řídit. Podle nich patříte k těm chytrým a nejste sami, můžete mít pocit jistoty a bezpečí.

Jak se můžete chránit před těmi typy lidí, které Bible nazývá ‚neužitečnými mluvky a těmi, kdo klamou mysl‘? (Titovi 1:10) Jestliže znáte jejich triky, můžete každé sdělení nebo informaci, s nimiž se setkáte, lépe posoudit. Uvádíme několik způsobů, jak to dělat.

Vybírejte si: Úplně otevřenou mysl lze přirovnat k potrubí, kudy může téci všechno — dokonce i splašky. Nikdo nechce mít mysl znečištěnou jedem. Šalomoun, starověký král a vzdělavatel, varoval: „Kdokoli nezkušený uvěří každému slovu, ale chytrý uvažuje o svých krocích.“ (Přísloví 14:15) Musíme si tedy vybírat. Musíme prozkoumat všechno, co se nám předkládá, a rozhodnout se, co přijmeme, a co ne.

Nechceme však být tak úzkoprsí, abychom odmítali vzít v úvahu fakta, která mohou našemu způsobu uvažování prospět. Jak můžeme najít správnou vyrovnanost? Tím, že k hodnocení nových informací přijmeme určitá měřítka. Křesťan má v tomto směru zdroj velké moudrosti. Má Bibli jako spolehlivé vodítko pro svůj způsob myšlení. Na jedné straně má mysl otevřenou, to znamená, že je přístupný novým informacím. Nové informace důkladně zvažuje z hlediska biblických zásad, a to, co je pravdivé, pojme do svého způsobu myšlení. Na druhé straně však jeho mysl rozeznává nebezpečí těch informací, které se naprosto neslučují se zásadami uvedenými v Bibli.

Používejte rozlišovací schopnost: Rozlišovací schopnost je „schopnost bystře usuzovat“. Je to „síla či způsobilost mysli rozlišovat jednu věc od druhé“. Člověk s rozlišovací schopností vnímá jemné odstíny myšlenek nebo věcí a má dobrý úsudek.

Použijeme-li rozlišovací schopnost, dokážeme rozpoznat ty, kdo prostřednictvím ‚hladkého mluvení a lichotivé řeči svádějí srdce bezelstných‘. (Římanům 16:18) Díky rozlišovací schopnosti dokážeme vyřadit nepodstatné informace nebo zavádějící fakta a vystihnout jádro věci. Jak ale můžeme rozpoznat, co je zavádějící?

Ověřujte si informace: „Milovaní, nevěřte každému inspirovanému výroku, ale zkoušejte inspirované výroky,“ řekl v prvním století křesťanský učitel Jan. (1. Jana 4:1) Dnes jsou někteří lidé jako houba — nasají do sebe cokoli, s čím se setkají. Je velmi snadné přijmout všechno, co se člověk dozví.

Pro každého jednotlivce je však mnohem lepší, aby si sám vybral, čím bude sytit svou mysl. Říká se, že jsme tím, co jíme, a to lze uplatnit jak na pokrm pro tělo, tak pro mysl. U všeho, co čtete, posloucháte nebo na co se díváte, zkoumejte, zda je tam propagandistický podtext či zda to je pravdivé.

Navíc, chceme-li být objektivní, když se setkáme s novými informacemi, pak musíme být ochotni průběžně prověřovat své názory. Musíme si uvědomit, že to jsou koneckonců jenom názory. To, zda pro nás tyto informace budou věrohodné, závisí na platnosti faktů, na kvalitě našeho uvažování a na zásadách nebo hodnotách, které se rozhodneme uplatňovat.

Ptejte se: Jak jsme viděli, je dnes mnoho lidí, kteří by nás rádi ‚obloudili přesvědčivými argumenty‘. (Kolosanům 2:4) Když jsou nám tedy předkládány přesvědčivé argumenty, měli bychom klást otázky.

Nejdříve prozkoumejme, zda tam není nějaká předpojatost. Co je motivem tohoto sdělení? Jestliže se tam vyskytuje množství posměšků a slovních narážek, proč tam jsou? Kromě toho, jakou hodnotu má sdělení jako takové? Pokud je to možné, snažte se zjistit také něco o autorech sdělení. Je o nich známo, že mluví pravdu? Pokud se odvolávají na „autority“, jaké autority to jsou? Proč byste měli určitou osobu pokládat za někoho, kdo má v dané oblasti odborné znalosti nebo důvěryhodné informace? A stejnou otázku byste si měli položit, když je za autoritu prohlašována nějaká organizace nebo publikace. Jestliže se vám zdá, že sdělení útočí na emoce, ptejte se sami sebe: Jaká je podstata tohoto poselství z nezaujatého pohledu?

Nejděte s davem: Pokud si uvědomíte, že to, co si myslí všichni, nemusí být nutně správné, můžete najít sílu uvažovat odlišně. Možná se zdá, že všichni ostatní uvažují stejným způsobem, ale znamená to, že tak musíte uvažovat i vy? Popularita názorů není spolehlivým barometrem pravdivosti. Během staletí byly všeobecně přijímány všemožné názory, které se později prokázaly jako nesprávné. Nicméně sklon jít s davem stále přetrvává. Dobrou zásadou je příkaz ve 2. Mojžíšově 23:2: „Nebudeš následovat zástup ke zlým cílům.“

Pravé poznání versus propaganda

Již dříve jsme se zmínili o tom, že spolehlivým vodítkem pro jasné uvažování je Bible. Svědkové Jehovovi jednoznačně stojí za prohlášením, které Ježíš pronesl k Bohu: „Tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17) To proto, že Bůh, Autor Bible, je ‚Bohem pravdy‘. (Žalm 31:5)

Ano, v této době rafinované propagandy se můžeme s důvěrou obracet k Jehovovu slovu jako ke zdroji pravdy. Bude nás to rozhodně chránit před těmi, kdo nás chtějí „vykořisťovat podvodnými slovy“. (2. Petra 2:3)

„AŤ vás nikdo neoklame prázdnými slovy.“ Tato rada byla dána téměř před dvěma tisíci lety a stále zní stejně pravdivě. Jsme dnes bombardováni přesvědčujícími hlasy: filmové hvězdy prodávají kosmetiku, politikové prosazují politiku, obchodní cestující vnucují zboží, duchovní vykládají nauky. Až příliš často jsou ty přesvědčující hlasy klamné — jsou o málo víc než jen prázdná slova. Přesto se jimi lidé všeobecně dávají snadno svést.

Často je to tím, že lidé nerozliší pravdu od klamu. Badatelé v oboru logiky používají slovo „klam“ pro každé vybočení z dráhy zdravého uvažování. Prostě řečeno, klam je zavádějící nebo nespolehlivý argument, u něhož závěr nevyplývá z předchozích výroků neboli premis. Klamy však mohou být velmi přesvědčivé, protože často silně působí na city — ne na rozum.

Klíčem k tomu, abychom se nedali ošálit, je znalost toho, jak působí klam. Podívejme se proto na pět běžných klamů a snažme se zaostřit svou „sílu rozumu“, kterou jsme dostali od Boha. — Římanům 12:1.

KLAM ČÍSLO 1

Osobní útok. Tento typ klamu se pokouší vyvrátit nebo znevážit nějaký dokonale platný argument nebo výrok nepodstatným útokem na osobu, která jej pronáší.

Vezměme příklad z Bible. Ježíš Kristus se jednou pokoušel lidem objasnit svou blížící se smrt a vzkříšení. Pro posluchače to byly nové a obtížné pojmy. Ale někteří, místo aby zvážili hodnoty Ježíšova učení, napadli Ježíše samotného a řekli: „Má démona a je šílený. Proč mu nasloucháte?“ — Jan 10:20; srovnej Skutky 26:24, 25.

Jak snadné je dát někomu nálepku „hlupák“, „blázen“ nebo „nevzdělanec“, když říká to, co nechceme slyšet! Podobná taktika je napadnout někoho jemným špičkováním. Typické příklady: „Kdybyste věci opravdu rozuměl, neměl byste tento názor,“ nebo: „Tomu věříte jen proto, že vám řekli, abyste tomu věřil.“

Osobní útoky, lstivé i neomalené, sice mohou zastrašit a přesvědčit, ale nikdy nevyvrátí, co bylo řečeno. Pozor tedy na tento klam!

KLAM ČÍSLO 2

Odvolávka na autoritu. Tento způsob slovního zastrašování se provádí tím, že se někdo dovolává svědectví takzvaných odborníků nebo slavných lidí. Je samozřejmě přirozené obracet se na lidi, kteří o něčem vědí víc než my. Ale ne všechny odvolávky na autoritu jsou založeny na zdravém uvažování.

Představte si, že vám lékař řekne: „Máte malárii.“ Odpovíte: „Jak to víte, pane doktore?“ Bylo by od něho velmi nerozumné, kdyby odpověděl: „Podívejte se, já jsem doktor. O těchto věcech vím mnohem víc než vy. Dejte na mě, máte malárii.“ Jeho diagnóza je pravděpodobně správná, ale dokazovat malárii tím, že to přece říkám já, je klamné. Daleko výhodnější by pro něho bylo uvést fakta: příznaky, výsledky krevní zkoušky, a tak dále.

Jiný příklad zastrašování odvoláním na autoritu je popsán u Jana 7:32–49. Dozvídáme se tam, že policejní úředníci byli vysláni zatknout Ježíše Krista. Jeho učení však na ně tak zapůsobilo, že místo aby jej zatkli, řekli svým nadřízeným: „Tak žádný nikdy nemluvil.“ Ježíšovi nepřátelé odpověděli: „Snad jste také nebyli svedeni? Cožpak mu uvěřil někdo z předáků nebo z farizeů?“ Všimněte si, že se vůbec nepokusili vyvrátit Ježíšovo učení. Místo toho se židovští vůdcové odvolali na svou vlastní autoritu „znalců“ Mojžíšova Zákona, aby zdůvodnili, proč přehlížejí vše, co říkal Ježíš.

Je zajímavé, že o dnešních duchovních je známo, že se uchylují k podobné taktice, když nemohou dokázat z Bible takové nauky jako trojice, nesmrtelnost duše a pekelný oheň.

Neplatná odvolání na autoritu jsou také hojná v reklamě, kde slavné osobnosti běžně dávají svá doporučení v oblastech velmi vzdálených své odbornosti. Úspěšný hráč golfu vás povzbuzuje ke koupi kopírovacího přístroje. Profesionální fotbalista nabízí ledničky. Olympijský gymnasta doporučuje určitou značku obilných vloček. Mnohý se ani nezamyslí nad tím, že takové „autority“ asi o výrobcích, které podbízejí, vědí pramálo.

Uvědomte si také, že i skuteční odborníci — jako každý jiný — mohou být straničtí. Vysoce důvěryhodný badatel možná prohlašuje, že kouření tabáku je neškodné. Jestliže je však zaměstnancem tabákového průmyslu, není takový „znalecký“ posudek podezřelý?

KLAM ČÍSLO 3

‚Připoj se k většině.‘ Zde se mluvčí odvolává na populární cítění, předsudky a víru. Lidé se obvykle rádi přizpůsobují většině. Při pomyšlení, že se vyslovíme proti převládajícímu mínění, máme sklon couvnout. Tento sklon považovat mínění většiny za automaticky správné, velmi účinně využívá klam ‚připoj se k většině‘.

Například v jednom populárním americkém časopise ukázala reklama několik usměvavých lidí, jak popíjejí rum. Obrázek byl doprovázen textem: „Tak to je. Po celé Americe se lidé obracejí k. . . rumu.“ To je výmluvný příklad působení na pud stádnosti.

Když si však něco myslí nebo dělají druzí, znamená to, že bychom to měli dělat i my? Populární mínění navíc není spolehlivým barometrem pravdy. Během staletí byly populární nejrůznější názory, které se později prokázaly jako nesprávné. Přesto dále trvá klam ‚připoj se k většině‘. Volání ‚Vždyť to dělá každý!‘ vede lidi k tomu, že berou drogy, cizoloží, okrádají zaměstnavatele a šidí na daních.

Skutečnost je taková, že to každý nedělá. A i kdyby, není to důvod, abychom to dělali také. Proto slouží rada v 2. Mojžíšově 23:2 jako dobrá obecná zásada chování: „Nebudeš následovat zástup k zlým cílům.“

KLAM ČÍSLO 4

Argumentace buď anebo. Tento klam zužuje případný široký rozsah možností na pouhé dvě. Dá se například říci: ‚Buď přijmete transfúzi krve, nebo zemřete.‘ S takovým uvažováním se často setkávají svědkové Jehovovi pro biblicky podložené rozhodnutí ‚zdržovat se krve‘ v jakékoli podobě. (Skutky 15:29) Jaká je slabina takového uvažování? Vylučuje jiné reálné možnosti. Skutečnosti ukazují, že existují alternativní způsoby léčby, a většinu operací lze úspěšně provést bez krve. Zruční lékaři často operují s minimální ztrátou krve. Jiná možnost je použití krevních náhražek, jež zvětšují objem plasmy. Mimoto, mnozí transfúzi krve přijali a zemřeli, a naopak, mnozí krev odmítli a žijí. Argumentace buď anebo je tedy děravá.

Když vám tedy někdo předkládá k úvaze nějaké buď anebo, zeptejte se sám sebe: ‚Opravdu existují jen dvě možnosti? Není jich víc?‘

KLAM ČÍSLO 5

Zjednodušení. Výrok nebo argument v tomto případě přehlíží podstatné myšlenky a příliš zjednodušuje to, co je snad složitou spornou otázkou.

Na zjednodušení složité látky není samozřejmě nic špatného — dobří učitelé to dělají neustále. Ale někdy se věc zjednoduší tak, že se pravda zkreslí. Přečtete si například: ‚Rychlý růst populace je příčinou chudoby v rozvojových zemích.‘ Je na tom něco pravdy, ale přehlíží se jiné důležité ohledy, například špatná politická správa, obchodní vykořisťování a vlivy podnebí.

Zjednodušení vede k mnoha nedorozuměním, když jde o Boží slovo, Bibli. Vezměme například zprávu ve Skutcích 16:30, 31. Jeden žalářník se tam ptal na záchranu. Pavel odpověděl: „Věř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn.“ Mnozí z toho učinili závěr, že tedy k záchraně stačí pouhé přijetí Ježíše svou myslí.

To je přílišné zjednodušení. Víra v Ježíše jako v našeho vykupitele je opravdu nezbytná. Ale je také nutné věřit tomu, co Ježíš učil a přikazoval, získat plné porozumění biblických pravd. O tom svědčí skutečnost, že Pavel a Silas potom „mluvili s [žalářníkem] spolu se všemi v jeho domě o Jehovově slově“. (Skutky 16:32) K záchraně je nutná také poslušnost. Pavel to ukázal později, když napsal, že Ježíš „se stal zodpovědným za věčnou záchranu všech těch, kteří ho poslouchají“. — Hebrejcům 5:9.

Jedno starověké přísloví říká: „Kterýkoli nezkušený člověk uvěří každému slovu, ale chytrý uvažuje o svých krocích.“ (Přísloví 14:15) Nepodléhejme tedy klamům. Naučme se rozlišovat mezi oprávněnými útoky na to, co se říká, a lacinými osobními útoky. Nedejme se ošálit neplatnými odvolávkami na „autoritu“, vybízením, abychom se ‚připojili k většině‘, argumentací buď anebo ani hrubým zjednodušováním — zejména když jde o něco tak životně důležitého jako náboženská pravda. Ověřme si všechna fakta, nebo — jak to předkládá Bible — ‚přesvědčme se o všem‘. — 1. Tesaloničanům 5:21.

Definice: Anastasis, řecké slovo přeložené jako „vzkříšení“, doslova znamená „opětovné povstání“ a vztahuje se na zmrtvýchvstání. Plnější výraz „vzkříšení (z) mrtvých“ je v Písmech opětovně používán. (Mat. 22:31; Sk. 4:2; 1. Kor. 15:12) Hebrejský výraz je techijath hammethim, což znamená „ožití mrtvých“. (Mat. 22:23; pozn. pod čarou, Rbi8) Ke vzkříšení patří oživení životního vzoru jedince. Tento životní vzor uchovává Bůh v paměti. Podle Boží vůle vzhledem k takovému jedinci bude osoba obnovena buď v lidském těle, nebo v těle duchovním, a přesto si zachová svou totožnost. Bude mít tutéž osobnost a vzpomínky, jako když zemřela. Opatření pro vzkříšení mrtvých je velkolepým výrazem Jehovovy nezasloužené laskavosti; ukazuje jeho moudrost a moc a je prostředkem, jehož pomocí se uskuteční jeho původní předsevzetí se zemí.
Je vzkříšení opětovným spojením nehmotné duše s hmotným tělem?
Aby to bylo možné, lidé by museli mít nehmotnou duši, která by se mohla oddělit od hmotného těla. Bible nic takového neučí. Tato myšlenka je vypůjčena z řecké filozofie. Biblické učení o duši je předloženo na stranách 77–79. Doklady o původu víry křesťanstva v nehmotnou, nesmrtelnou duši viz na stranách 80, 81.
Byl Ježíš vzbuzen v masitém těle a má nyní takové tělo v nebi?
1. Petra 3:18: „Kristus zemřel jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás vedl k Bohu, on, který byl usmrcen v těle, ale oživen v duchu [„Duchem“, KB, EP, Ži; „v duchu“, RS, NE, Dy; „podle ducha“, ČB, Sý; „po stránce ducha“, Pe].“ (Při svém vzkříšení z mrtvých byl Ježíš vzbuzen s duchovním tělem. V řeckém textu jsou slova „tělo“ a „duch“ postavena vůči sobě do protikladu a obě jsou ve třetím pádu; jestliže tedy překladatel použije tvar „duchem“, měl by také důsledně říci „tělem“, nebo použije-li „v těle“, měl by také říci „v duchu“.)
Sk. 10:40, 41: „Toho [Ježíše Krista] Bůh vzbudil třetí den a umožnil mu, aby se stal zjevným, ne všem lidem, ale svědkům předem ustanoveným Bohem.“ (Proč ho neviděli také jiní? Protože byl duchovním tvorem, a když se stejně jako kdysi andělé zhmotňoval v masitá těla, aby se stal viditelným, dělal to pouze v přítomnosti svých učedníků.)
1. Kor. 15:45: „Tak je to i napsáno: ‚První člověk Adam se stal živou duší.‘ Poslední Adam [Ježíš Kristus, který byl dokonalý, jako byl při svém stvoření Adam] se stal životodárným duchem.“
Co znamená Lukáš 24:36–39, pokud jde o tělo, v němž byl Ježíš vzkříšen?
Luk. 24:36–39: „Zatímco o tom [učedníci] mluvili, sám stanul v jejich středu a řekl jim: ‚Kéž máte pokoj.‘ Ale protože se zděsili a polekali, představovali si, že spatřili ducha. Řekl jim tedy: ‚Proč jste znepokojeni a proč vám v srdci vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy, že jsem to já; sáhněte na mne a podívejte se, protože duch nemá maso a kosti, právě jak vidíte, že já mám.‘“
Lidé nemohou vidět duchy, a proto si učedníci zřejmě mysleli, že vidí přízrak nebo přelud. (Srovnej Marka 6:49, 50.) Ježíš je ujistil, že není žádným přízrakem; mohli vidět jeho masité tělo a mohli se ho dotknout, nahmatat kosti; také v jejich přítomnosti pojedl. Podobně se v minulosti zhmotňovali i andělé, aby je lidé viděli; jedli, a někteří se dokonce ženili a měli děti. (1. Mojž. 6:4; 19:1–3) Po svém vzkříšení se Ježíš neobjevoval vždy v témže masitém těle (snad aby v jejich mysli posílil fakt, že již je duchem), a tak ho ani nejbližší druhové vždy ihned nepoznali. (Jan 20:14, 15; 21:4–7) Ale tím, že se jim opakovaně zjevoval ve zhmotněných tělech a že pak říkal a konal věci, které spojovali s Ježíšem, jehož znali, posiloval jejich víru v to, že byl opravdu vzkříšen z mrtvých.
Kdyby učedníci skutečně viděli Ježíše v tom těle, jež má nyní v nebi, nebyl by Pavel později o oslaveném Ježíši mluvil jako o tom, který je „přesným znázorněním samotné jeho [Boží] bytosti“, protože Bůh je Duch a nikdy neměl masité tělo. — Hebr. 1:3; srovnej 1. Timoteovi 6:16.
K pochopení zpráv o tom, jak se Ježíš po svém vzkříšení zjevoval, nám pomůže, budeme-li mít na paměti 1. Petra 3:18 a 1. Korinťanům 15:45, citované na stranách 399, 400.
Viz také strany 118, 119, „Ježíš Kristus“.
Kdo bude vzkříšen, aby se podílel na nebeském životě s Kristem, a co tam budou dělat?
Luk. 12:32: „Neměj strach, malé stádo, protože váš Otec schválil, že vám dá království.“ (To nezahrnuje všechny, kdo kdy projevovali víru; počet je omezený. V nebi jsou pro určitý účel.)
Zjev. 20:4, 6: „Viděl jsem trůny a byli tam ti, kteří se na ně posadili, a byla jim dána moc, aby soudili. . . Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá autoritu, ale budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním kralovat těch tisíc let.“
Viz také strany 194–200 pod nadpisem „Nebe“.
Budou mít ti, kdo budou vzkříšeni k nebeskému životu, nakonec v nebi oslavená fyzická těla?
Fil. 3:20, 21: „[Pán Ježíš Kristus]. . . přetvoří naše pokořené tělo, aby se přizpůsobilo jeho slavnému tělu, podle působení moci, kterou má.“ (Znamená to, že jejich masité tělo bude nakonec oslaveno v nebi? Nebo to znamená, že místo toho, aby měli obyčejné masité tělo, budou oděni slavným duchovním tělem, až budou vzbuzeni k nebeskému životu? Ať odpoví následující text.)
1. Kor. 15:40, 42–44, 47–50: „Jsou nebeská těla a pozemská těla; ale sláva nebeských těl je jednoho druhu a sláva pozemských těl je jiného druhu. Tak je také vzkříšení mrtvých. . . Zaseto je hmotné tělo, vzbuzeno je duchovní tělo. . . První člověk [Adam] je ze země a udělaný z prachu; druhý člověk [Ježíš Kristus] je z nebe. Jaký je ten udělaný z prachu, takoví jsou také ti udělaní z prachu; a jaký je ten nebeský, takoví jsou také ti, kteří jsou nebeští. A právě jako jsme nesli obraz toho udělaného z prachu, poneseme také obraz toho nebeského. To však říkám, bratři, že tělo a krev nemohou zdědit Boží království.“ (Zde se nepřipouští, že by se mísila těla dvojího druhu ani že by masitá těla byla vzata do nebe.)
Jak znázornil Ježíš, co bude znamenat vzkříšení pro lidstvo všeobecně?
Jan 11:11, 14–44: „[Ježíš řekl svým učedníkům:] ‚Náš přítel Lazar si šel odpočinout, ale cestuji tam, abych ho probudil ze spánku.‘. . . Ježíš otevřeně řekl: ‚Lazar zemřel.‘. . . Když tedy Ježíš přišel, shledal, že [Lazar] je již čtyři dny v pamětní hrobce. . . Ježíš jí [Martě, Lazarově sestře] řekl: ‚Jsem vzkříšení a život.‘. . . Zvolal silným hlasem: ‚Lazare, pojď ven!‘ Člověk, který byl mrtev, vyšel s nohama a rukama ovázanýma obinadly a jeho tvář byla ovázána látkou. Ježíš jim řekl: ‚Rozvažte ho a ať jde.‘“ (Kdyby byl Ježíš tímto způsobem odvolal Lazara ze stavu blaženosti v jiném životě, nebyla by to žádná laskavost. Ale to, že Ježíš Lazara vzbudil z bezživotí, bylo laskavé vůči němu i vůči jeho sestrám. Lazar se opět stal živým člověkem.)
Mar. 5:35–42: „Přišli někteří z domova předsedajícího úředníka synagógy a řekli: ‚Tvá dcera zemřela! Proč ještě dál obtěžovat učitele?‘ Ale Ježíš, který zaslechl pronesené slovo, řekl předsedajícímu úředníkovi synagógy: ‚Neměj strach, jen projevuj víru.‘. . . Vzal s sebou otce a matku malého dítěte a ty, kteří byli s ním, a vešel tam, kde bylo malé dítě. A vzal malé dítě za ruku a řekl mu: ‚Talitha kumi‘, což přeloženo znamená: ‚Děvče, říkám ti, vstaň!‘ A děvče okamžitě vstalo a chodilo; bylo mu dvanáct let. Ihned byli bez sebe velkým nadšením.“ (Až během Kristova tisíciletého panství nastane na zemi všeobecné vzkříšení, bude jistě mnoho miliónů rodičů a dětí radostí bez sebe z opětovného setkání.)
Jaké vyhlídky čekají ty, kdo budou vzbuzeni k životu na zemi?
Luk. 23:43: „Vpravdě ti dnes říkám: Budeš se mnou v ráji.“ (Pod panstvím Krista jako Krále bude celá země přeměněna v ráj.)
Zjev. 20:12, 13: „Viděl jsem mrtvé, velké a malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny svitky. Ale byl otevřen další svitek; je to svitek života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků z věcí napsaných ve svitcích. . . Byli jednotlivě souzeni podle svých skutků.“ (Otevření svitků zjevně ukazuje na dobu vzdělávání v božské vůli v souladu s Izajášem 26:9. Skutečnost, že je otevřen „svitek života“, naznačuje, že ti, kdo dbají na toto vzdělávání, mají příležitost, aby jejich jméno bylo napsáno do onoho svitku. Budou mít vyhlídku na věčný život v lidské dokonalosti.)
Viz také strany 123–127, „Království“.
Budou někteří vzbuzeni jen proto, aby nad nimi byl vynesen soud a pak byli odevzdáni druhé smrti?
Co znamená Jan 5:28, 29? Zní: „Všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kteří činili dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kteří prováděli podlé věci, ke vzkříšení soudu.“ To, co zde Ježíš řekl, je nutno chápat ve světle pozdějšího zjevení, které dal Janovi. (Viz Zjevení 20:12, 13, citované na stranách 402, 403.) Jak ti, kdo předtím konali dobré věci, tak ti, kdo předtím konali špatné věci, budou „jednotlivě souzeni podle svých skutků“. Podle jakých skutků? Kdybychom přijali názor, že lidé budou odsouzeni na základě skutků z minulého života, odporovalo by to Římanům 6:7: „Kdo. . . zemřel, je zproštěn svého hříchu.“ Bylo by také nerozumné křísit lidi jen proto, aby byli zničeni. V Janovi 5:28, 29a tedy Ježíš dopředu poukazoval na vzkříšení; a pak, v závěru verše 29, se vyslovil o konečném výsledku, až budou vzkříšení pozvednuti k lidské dokonalosti a souzeni.
Co napovídá Zjevení 20:4–6 o těch, kdo budou vzkříšeni na zemi?
Zjev. 20:4–6: „Viděl jsem trůny a byli tam ti, kteří se na ně posadili, a byla jim dána moc, aby soudili. Ano, viděl jsem duše těch, kteří byli popraveni sekerou za svědectví, jež vydávali o Ježíšovi, a za to, že mluvili o Bohu. . . A ožili a kralovali s Kristem tisíc let. (Ostatní mrtví neožili, dokud neskončilo těch tisíc let.) To je první vzkříšení. Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá autoritu, ale budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním kralovat těch tisíc let.“
V NS a Mo jsou použity závorky a v EP pomlčky, aby pomohly čtenáři spojit to, co následuje po vloženém výroku, s tím, co předcházelo. Je zde jasně řečeno, že „ostatní mrtví“ nemají podíl na prvním vzkříšení. To je vzkříšení pro ty, kdo budou tisíc let panovat s Kristem. Znamená to, že nikdo jiný z lidstva nebude žít během tisíciletí vyjma těch, kdo budou v nebi panovat s Kristem? Ne; kdyby to tak bylo, neměli by pro koho sloužit jako kněží a jejich říší by byla pustá zeměkoule.
Kdo tedy jsou „ostatní mrtví“? Jsou to všichni z lidstva, kdo zemřeli následkem adamského hříchu, nebo ti, kdo sice přežili velké soužení nebo se snad narodí během milénia, ale potřebují být zproštěni smrtonosných účinků tohoto hříchu. — Srovnej Efezanům 2:1.
V jakém smyslu ‚neožijí‘, dokud neskončí těch tisíc let? Tím není myšleno jejich vzkříšení. Toto ‚ožití‘ zahrnuje mnohem víc než pouze lidskou existenci. Znamená dosažení lidské dokonalosti, osvobození od všech účinků adamského hříchu. Všimni si, že tento výraz v 5. verši následuje bezprostředně po předcházejícím verši, v němž je řečeno, že ti, kdo budou v nebi, „ožili“. V jejich případě to znamená život osvobozený ode všech účinků hříchu; jsou dokonce ze zvláštní přízně obdařeni nesmrtelností. (1. Kor. 15:54) Pro ‚ostatní mrtvé‘ se tím tedy musí myslet plnost života v lidské dokonalosti.
Kdo bude zahrnut do pozemského vzkříšení?
Jan 5:28, 29: „Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas [Ježíšův hlas] a vyjdou.“ (Řecké slovo překládané jako „pamětní hrobky“ není množným číslem od tafos [hrob, jednotlivé místo pohřbu] nebo haidés [společný hrob zemřelého lidstva], ale je 3. pádem množného čísla od mnémeion [vzpomínka, pamětní hrobka]. Klade důraz na zachování památky zesnulého. Ne ti, jejichž památka je vymazána v gehenně pro neodpustitelné hříchy, ale osoby, na něž Bůh pamatuje, budou vzkříšeny s příležitostí žít navždy. — Mat. 10:28; Mar. 3:29; Hebr. 10:26; Mal. 3:16.)
Sk. 24:15: „Mám naději v Boha,. . . že bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Jak ti, kdo žili v souladu s Božími spravedlivými cestami, tak lidé, kteří v nevědomosti jednali nespravedlivě, budou vzkříšeni. Bible neodpovídá na všechny naše otázky, pokud jde o to, zda určití jednotlivci, kteří zemřeli, budou vzkříšeni. Ale můžeme mít důvěru, že Bůh, který zná všechny skutečnosti, bude jednat nestranně, na základě práva obměkčeného milosrdenstvím, jež nepřehlíží jeho spravedlivé normy. Srovnej 1. Mojžíšovu 18:25.)
Zjev. 20:13, 14: „Moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, a smrt a hádes vydaly mrtvé, kteří byli v nich, a ti byli jednotlivě souzeni podle svých skutků. A smrt a hádes byly uvrženy do ohnivého jezera. To znamená druhou smrt, ohnivé jezero.“ (Tak tedy ti, jejichž smrt byla důsledkem adamského hříchu, budou vzbuzeni, ať byli pohřbeni v moři, nebo v hádu, společném pozemském hrobě zemřelého lidstva.)

‚Spravedliví a nespravedliví.‘ Skupině Židů, kteří také chovali naději na vzkříšení, apoštol Pavel řekl, že „bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých“. (Sk 24:15)
Bible jasně ukazuje, kdo jsou ‚spravedliví‘. Za spravedlivé jsou prohlášeni především ti, kdo mají obdržet nebeské vzkříšení. (Ří 8:28–30)
Dále Bible označuje jako spravedlivé takové věrné lidi starých dob, jako byl Abraham. (1Mo 15:6; Jk 2:21) Mnozí z těchto lidí jsou vyjmenováni v 11. kapitole Hebrejcům a je zde o nich řečeno: „A přece ti všichni, ačkoli obdrželi svědectví prostřednictvím své víry, nezažili splnění toho slibu, protože Bůh pro nás [duchem zplozené pomazané křesťany, jako byl Pavel] předvídal něco lepšího, aby nebyli učiněni dokonalými odděleně od nás.“ (Heb 11:39, 40) Oni tedy budou učiněni dokonalými teprve tehdy, až když budou učiněni dokonalými ti, kdo mají podíl na „prvním vzkříšení“.
Pak je tady „velký zástup“ popsaný v 7. kapitole Zjevení; tito lidé nepatří ke 144 000 „zapečetěných“, nebyli zplozeni duchem, a nemají proto ‚závdavek‘ ducha. (Ef 1:13, 14; 2Ko 5:5) Jsou popsáni jako lidé, kteří vycházejí „z velkého soužení“, protože ho přežili; zdá se tedy, že ke shromažďování této skupiny dochází v posledních dnech, krátce před oním soužením. Tito lidé jsou spravedliví na základě víry a byli oblečeni do bílého roucha, které vyprali v Beránkově krvi. (Zj 7:1, 9–17) Jako třída nebudou muset být vzkříšeni, ale věrní jednotlivci, kteří patří do této skupiny a zemřou před velkým soužením, v Božím ustanoveném čase vzkříšeni budou.
Dále je v šeolu (hádu), společném hrobě lidstva, nebo v „moři“, v hrobech ve vodě, pohřbeno mnoho „nespravedlivých“ osob. Souzení těchto lidí a také souzení „spravedlivých“, kteří jsou vzkříšeni na zemi, je popsáno ve Zjevení 20:12, 13: „A viděl jsem mrtvé, velké a malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny svitky. Ale byl otevřen další svitek; je to svitek života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků z věcí napsaných ve svitcích. A moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, a smrt a hádes vydaly mrtvé, kteří byli v nich, a ti byli jednotlivě souzeni podle svých skutků.“
Čas pro pozemské vzkříšení. Vidíme, že popis tohoto souzení je v Bibli uveden ve zprávě o událostech, které se stanou v průběhu Tisíciletého panování Krista a jeho spolukrálů a spolukněží. Apoštol Pavel o nich řekl, že „budou soudit svět“. (1Ko 6:2) ‚Velcí i malí‘, lidé ze všech vrstev, budou souzeni nestranně. Jsou „souzeni . . . z věcí napsaných ve svitcích“, které tehdy budou otevřeny. To nemůže být záznam o jejich předcházejícím životě ani to nemůže znamenat, že by byl na základě nějakého souboru pravidel posuzován jejich dřívější život. Vzhledem k tomu, že „mzda, kterou platí hřích, je . . . smrt“, tito lidé dostali mzdu za svůj hřích již v minulosti. (Ří 6:7, 23) Nyní jsou vzkříšeni, aby mohli projevit svůj postoj k Bohu a dát najevo, zda chtějí mít užitek z výkupní oběti Ježíše Krista, která byla dána za všechny. (Mt 20:28; Jan 3:16) Jejich minulé hříchy jim sice nejsou počítány, ale potřebují výkupné, aby byli povzneseni k dokonalosti. Je nutné, aby opustili svůj dřívější způsob života a uvažování a aby svou mysl uvedli do souladu s Boží vůlí a s předpisy, které dal Bůh pro zemi a její obyvatelstvo. Je tedy zřejmé, že „svitky“ ukazují, co si Bůh přeje a jaký jeho zákon platí v průběhu tohoto dne soudu; podkladem pro posouzení lidí a pro to, zda jejich jména budou nakonec nesmazatelně zapsána do „svitku života“, je jejich víra a to, zda jednají v souladu s tím, co je zapsáno ve svitcích.
Vzkříšení k životu a k soudu. Ježíš dal lidem utěšující ujištění: „Přichází hodina, a je již nyní, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo na to dbali, budou žít . . . Nedivte se tomu, protože přichází hodina, kdy ti všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou, ti, kdo činili dobré věci, ke vzkříšení života, ti, kdo prováděli podlé věci, ke vzkříšení soudu.“ (Jan 5:25–29)
Odsuzující rozsudek. Ve slovech, která zde Ježíš použil, je slovo „soud“ překladem řeckého slova kri′sis. Podle J. Parkhursta má toto slovo v Křesťanských řeckých písmech tyto významy: „I. Soud. . . . II. Rozsudek, spravedlnost. Mat. xxiii.23. Srov. xii.20. . . . III. Odsuzující rozsudek, odsouzení, zatracení. Mar. iii.29. Jan v.24, 29. . . . IV. Příčina nebo důvod k odsouzení nebo trestu. Jan iii.19. V. Určitý soudní dvůr Židů, . . . Mat. v.21, 22.“ (A Greek and English Lexicon to the New Testament, Londýn, 1845, s. 342)
Kdyby Ježíš svými slovy o soudu mínil soudní řízení, které by mohlo vést k životu, nebyl by žádný kontrast mezi tímto soudem a ‚vzkříšením života‘. Z kontextu je tedy patrné, že výrazem ‚soud‘ Ježíš mínil odsuzující rozsudek.
‚Mrtví‘, kteří na zemi slyšeli Ježíše mluvit. Při rozboru Ježíšových slov si můžeme povšimnout, že někteří ‚mrtví‘ slyšeli jeho hlas, když Ježíš mluvil. Podobný způsob vyjadřování použil Petr: „Proto vskutku byla dobrá zpráva oznámena také mrtvým, aby byli, pokud jde o tělo, souzeni z lidského stanoviska, ale pokud jde o ducha, aby žili z Božího stanoviska.“ (1Pe 4:6) Lidé, kteří slyšeli Krista, totiž byli „mrtví ve svých přečinech a hříších“, ale začali duchovně ‚žít‘, protože uvěřili v dobrou zprávu. (Ef 2:1; srovnej Mt 8:22; 1Ti 5:6.)
Slova u Jana 5:29 se vztahují na konec období soudu. Jestliže však chceme zjistit, na kterou dobu se vztahují Ježíšova slova o „vzkříšení života“ a „vzkříšení soudu“, pomůže nám jedna velmi důležitá věc, totiž to, co Ježíš řekl v témž kontextu předtím; mluvil o lidech, kteří tehdy žili, ale byli duchovně mrtví (což je vysvětleno pod podnadpisem ‚Přejít ze smrti do života‘): „Přichází hodina, a je již nyní, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo na to dbali [doslova „ti, kdo slyšeli“], budou žít.“ (Jan 5:25, Int) Z toho je patrné, že nemluvil pouze o někom, kdo doslova slyšel jeho hlas, ale naopak o těch, kdo „slyšeli“, a pak to, co slyšeli, přijali jako pravé. V Bibli se výrazy „slyšet“ a „naslouchat“ často používají ve významu „dbát“ nebo „poslouchat“. (Viz heslo POSLUŠNOST.) Ti, kdo se prokážou jako poslušní, budou žít. (Srovnej použití téhož řeckého výrazu [a·kou′o], „slyšet“ nebo „naslouchat“, u Jana 6:60; 8:43, 47; 10:3, 27.) Tito lidé jsou souzeni ne podle toho, co dělali, před tím, než slyšeli jeho hlas, ale podle toho, co dělají potom, co ho slyšeli.
Když tedy Ježíš mluvil o těch, „kdo činili dobré věci“, a těch, kdo „prováděli podlé věci“, zjevně uplatnil podobné časové hledisko; z tohoto hlediska se na konci období soudu retrospektivně posuzuje, jak tito vzkříšení lidé jednali poté, co dostali příležitost poslouchat nebo neposlouchat ‚věci napsané ve svitcích‘. Teprve na konci období soudu se ukáže, kdo jednal dobře nebo špatně. Ti, „kdo činili dobré věci“ (podle „věcí napsaných ve svitcích“), budou odměněni věčným životem, a ti, kdo „prováděli podlé věci“, dostanou rozsudek odsuzující. Ukáže se, že vzkříšení bylo buď k životu, nebo k odsouzení.
Způsob, že se o věcech pojednává z hlediska jejich výsledku nebo tak, jako by již byly uskutečněné, tedy retrospektivně, je v Bibli obvyklý. Je to totiž Bůh, „kdo od počátku sděluje ukončení a odedávna věci, které ještě nejsou učiněny“. (Iz 46:10) Ze stejného stanoviska pojednává Juda o zkažených lidech, kteří vklouzli do sboru, a říká o nich: „Běda jim, protože šli stezkou Kainovou, řítili se za odměnou po mylné dráze Balámově a zahynuli [doslova „zničili se“] ve vzpurné řeči Korachově!“ (Juda 11) Některá proroctví používají podobný způsob vyjadřování. (Srovnej Iz 40:1, 2; 46:1; Jer 48:1–4.)
Je tedy zřejmé, že hledisko uplatněné u Jana 5:29 je jiné než ve Skutcích 24:15, kde Pavel mluví o „vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých“. Pavel prostě mluví o lidech, kteří měli buď spravedlivé, nebo nespravedlivé postavení před Bohem během tohoto života a kteří budou vzkříšeni. Jsou to „ti všichni v pamětních hrobkách“. (Jan 5:28; viz heslo PAMĚTNÍ HROBKA.) U Jana 5:29 Ježíš ukazuje tyto lidi potom, co vyšli z pamětních hrobek, a potom, co se svým způsobem jednání v období panování Ježíše Krista a jeho spolukrálů a spolukněží prokážou buď jako poslušní — v tom případě bude pro ně odměnou věčný „život“ —, nebo jako neposlušní — a v tom případě si zaslouží od Boha ‚soud [odsouzení]‘.
Duše získané zpět ze šeolu. Izraelský král David napsal: „Představuji Hospodina před oblíčej svůj vždycky, a kdyžť jest mi po pravici, nikoli se nepohnu. . . . Ano i tělo mé v bezpečnosti přebývati bude. Nebo nenecháš duše mé v pekle [šeolu], aniž dopustíš svatému svému viděti porušení.“ (Ža 16:8–10, KB]) V den Letnic roku 33 n. l. uplatnil apoštol Petr tento žalm na Ježíše Krista, když Židům oznámil pravdu o Kristově vzkříšení. (Sk 2:25–31) Jak Hebrejská, tak i Řecká písma tedy ukazují, že když byl Ježíš Kristus vzkříšen, byla vzkříšena jeho „duše“. Ježíš Kristus byl „usmrcen v těle, ale oživen v duchu“. (1Pe 3:18) „Tělo a krev nemohou zdědit Boží království,“ řekl apoštol Pavel. (1Ko 15:50) Tím je také vyloučeno tělo a kosti. Tělo a kosti nemohou žít bez krve, protože krev obsahuje „duši“ neboli je tím, co je pro život tělesného tvora nezbytné. (1Mo 9:4)
Z celého Písma je jasně patrné, že neexistuje žádná „nehmotná duše“ nezávislá na těle a odlišná od něj. Duše umírá, když umírá tělo. I o Ježíši Kristu je napsáno, že „vylil svou duši právě na smrt“. Jeho duše byla v šeolu. V té době jako duše neboli jako osoba neexistoval. (Iz 53:12; Sk 2:27; srovnej Ez 18:4; viz heslo DUŠE.) Při vzkříšení tedy nemůže dojít k žádnému opětovnému spojení duše s tělem. Ovšem bez ohledu na to, zda jde o vzkříšení duchovní, nebo o vzkříšení pozemské, jednotlivá osoba musí mít tělo neboli organismus, protože tělo mají všechny osoby, jak nebeské, tak pozemské. Jestliže ten, kdo zemřel, má opět být osobou, bude muset mít tělo, buď hmotné, nebo duchovní. Bible říká: „Jestliže je hmotné tělo, je také duchovní.“ (1Ko 15:44)
Znamená to však, že při vzkříšení bude opět sestaveno bývalé tělo nebo že to bude přesná kopie dřívějšího těla v tom stavu, v jakém bylo, když člověk zemřel? Písmo odpovídá záporně, a to v textech, které pojednávají o tom, že Kristovi pomazaní bratři budou vzkříšeni k životu v nebesích: „Přesto někdo řekne: ‚Jak mají být mrtví vzbuzeni? Ano, s jakým druhem těla přicházejí?‘ Ty nerozumný! Co zaséváš, není oživeno, dokud to nejdříve nezemře; a pokud jde o to, co zaséváš, nezaséváš tělo, které se bude vyvíjet, ale pouhé zrno, třeba pšenice nebo čehokoli jiného; ale Bůh mu dává tělo, právě jak se mu zalíbilo, a každému ze semen jeho vlastní tělo.“ (1Ko 15:35–38)
Ti, kdo budou vzkříšeni v nebi, dostanou duchovní tělo, protože se Bohu zalíbilo, aby měli těla vhodná pro nebeské prostředí, v němž budou. Jaké tělo však budou mít lidé, které si bude Bůh přát vzkřísit na zemi? Nemůže to být totéž tělo přesně z týchž atomů. Jestliže někdo zemře a je pohřben, jeho tělo podlehne rozkladu a tímto procesem se přemění v chemické látky, které mohou být vstřebány rostlinami. Tyto rostliny mohou jíst lidé. To, z čeho se člověk původně skládal, atomy jeho těla, je možná nyní v mnoha lidech. Je zřejmé, že při vzkříšení nemohou být tytéž atomy v původní osobě a zároveň i v jiných lidech.
Vzkříšené tělo také nutně nemusí být přesnou kopií těla ve stavu, v němž bylo při smrti. Jestliže něčí tělo bylo při smrti znetvořené, vrátí se snad takový člověk ve stejném stavu? To by bylo nelogické, protože by možná nemohl ani slyšet ani konat ‚věci napsané ve svitcích‘. (Zj 20:12) Kdyby někdo zemřel například následkem vykrvácení, vrátil by se bez krve? Jistě ne, protože v pozemském těle by bez krve nemohl žít. (3Mo 17:11, 14) Spíše by dostal tělo, jaké se zalíbí Bohu. Podle Boží vůle a k Božímu potěšení musí vzkříšený člověk poslouchat ‚věci napsané ve svitcích‘, a proto bude muset mít zdravé tělo se všemi jeho schopnostmi. (Lazarovo tělo sice již začalo podléhat rozkladu, ale Ježíš Lazara vzkřísil s tělem, které bylo celé a zdravé. [Jan 11:39]) Pak bude moci vhodně a právem nést odpovědnost za své skutky, které bude konat v soudním období. Při svém návratu však člověk ještě nebude dokonalý, ale bude muset projevovat víru v Kristovo výkupné a bude potřebovat kněžské služby Krista a jeho ‚královského kněžstva‘. (1Pe 2:9; Zj 5:10; 20:6)
‚Přejít ze smrti do života.‘ Ježíš mluvil o lidech, kteří ‚mají věčný život‘, protože s vírou a poslušností slyší jeho slova, a pak uvěří v Otce, který ho poslal. O každém z takových lidí řekl: „Nepřijde na soud, ale přešel ze smrti do života. Vpravdě, vpravdě vám říkám: Přichází hodina, a je již nyní, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo na to dbali, budou žít.“ (Jan 5:24, 25)
Ti, kdo ‚přešli ze smrti do života nyní‘, nejsou lidé, kteří kdysi doslova zemřeli a byli ve skutečných hrobech. V době, kdy to Ježíš vyslovil, bylo v očích Boha, Soudce všech, celé lidstvo odsouzeno k smrti. A tak ti, o kom zde Ježíš mluvil, byli nepochybně lidé na zemi, kteří kdysi byli mrtví v duchovním smyslu. Právě takové duchovně mrtvé lidi musel mít Ježíš na mysli, když jednomu židovskému synovi, který chtěl nejdříve jít domů a pohřbít svého otce, řekl: „Stále mě následuj, a ať mrtví pohřbívají své mrtvé.“ (Mt 8:21, 22)
Ti, kdo se stali křesťany a získali pravou víru, patřili kdysi k duchovně mrtvým lidem ze světa. Apoštol Pavel připomněl sboru tuto skutečnost, když řekl: „Jste to vy, které Bůh oživil, ač jste byli mrtví ve svých přečinech a hříších, v nichž jste kdysi chodili podle systému věcí tohoto světa . . . Ale Bůh, který je bohatý v milosrdenství, pro svou velkou lásku, kterou nás miloval, oživil nás spolu s Kristem, i když jsme byli mrtví v přečinech — byli jste zachráněni nezaslouženou laskavostí —, a společně nás vzbudil a společně nás posadil v nebeských místech ve spojení s Kristem Ježíšem.“ (Ef 2:1, 2, 4–6)
Protože tedy již nechodili v přestupcích a hříších proti Bohu a projevovali víru v Krista, Jehova zrušil jejich odsouzení. Vzkřísil je z duchovní smrti a dal jim naději na věčný život. (1Pe 4:3–6) To, že byli ze svého stavu smrti v přestupcích a hříších přeneseni do duchovního života, popisuje apoštol Jan slovy: „Nedivte se, bratři, že vás svět nenávidí. Víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry.“ (1Ja 3:13, 14)
Boží nezasloužená laskavost. Opatření pro to, aby lidé mohli být vzkříšeni, je skutečně projevem nezasloužené laskavosti Jehovy Boha, protože takové opatření pro lidi dělat nemusel. Z lásky ke světu lidí dal svého jediného zplozeného Syna, aby miliony, dokonce stamiliony lidí, kteří zemřeli, aniž měli skutečné poznání Boha, mohly mít příležitost Boha poznat a milovat a aby ti, kdo Boha milují a slouží mu, mohli mít tuto naději a povzbuzení, aby věrně vytrvali, dokonce až do smrti. (Jan 3:16) Apoštol Pavel utěšuje spolukřesťany nadějí na vzkříšení, neboť sboru v Tesalonice píše o těch členech sboru, kteří zemřeli a měli naději na nebeské vzkříšení: „Bratři, dále nechceme, abyste byli v nevědomosti ohledně těch, kdo usínají ve smrti; abyste netruchlili právě jako i ostatní, kteří nemají žádnou naději. Vždyť máme-li víru, že Ježíš zemřel a opět vstal, tak také Bůh přivede ty, kdo usnuli ve smrti, prostřednictvím Ježíše spolu s ním.“ (1Te 4:13, 14)
Podobně ani pro ty, kdo byli věrní Bohu a zemřeli s nadějí, že budou žít na zemi pod Božím mesiášským Královstvím, ani pro jiné lidi, kteří Boha nepoznali, by křesťané neměli truchlit jako ostatní, kteří nemají žádnou naději. Až bude šeol (hádes) otevřen, ti, kdo v něm jsou, vyjdou. Bible se zmiňuje o mnoha lidech, kteří do něj vešli; byli to i lidé ze starověkého Egypta, z Asýrie, Elamu, Mešeku, Tubalu, Edomu a Sidonu. (Ez 32:18–31) Ježíš ukázal, že alespoň někteří z tehdejších nekajícných obyvatel Betsaidy, Chorazinu a Kafarnaum budou mezi lidmi, kteří budou přítomni při Soudném dnu. I když kvůli jejich dřívějšímu postoji pro ně bude velice obtížné činit pokání, dostanou k tomu příležitost. (Mt 11:20–24; Lk 10:13–15)
Výkupné uplatněno na všechny, za koho bylo dáno. Díky Boží velké a velkorysé lásce a nezasloužené laskavosti, jež Bůh projevil tím, že dal svého Syna, aby ‚každý, kdo v něj projevuje víru, měl život‘, není uplatnění výkupného omezeno jen na osoby, které Bůh vybírá pro nebeské povolání. (Jan 3:16) Ve skutečnosti by výkupní oběť Ježíše Krista nebyla uplatněna v plné míře, kdyby se vztahovala jen na ty, kdo se stávají členy nebeského Království. Nesplnila by v plné míře účel, k němuž ji Bůh opatřil, protože Božím záměrem bylo, aby Království mělo pozemské poddané. Ježíš Kristus je Veleknězem nejen nad nižšími kněžími, kteří jsou s ním, ale slouží také ve prospěch světa lidí, kteří budou žít, až s ním jeho společníci budou panovat jako králové a kněží. (Zj 20:4, 6) „Byl zkoušen ve všech ohledech jako my [jeho duchovní bratři], ale bez hříchu.“ Proto může mít pochopení pro slabosti lidí, kteří se svědomitě snaží sloužit Bohu; a stejným způsobem byli vyzkoušeni i jeho spolukrálové a spolukněží. (Heb 4:15, 16; 1Pe 4:12, 13) V čí prospěch by mohli sloužit jako kněží, kdyby během Tisíciletého panování a soudního období nesloužili ve prospěch lidstva včetně těch, kdo byli vzkříšeni?
Boží služebníci se vždy dychtivě těšili na den, kdy se vzkříšení uskuteční v plné míře. V rámci splňování svých záměrů Bůh přesně určil, kdy má vzkříšení nastat, a tehdy bude plně ospravedlněna jeho moudrost a trpělivost. (Ka 3:1–8) On a jeho Syn jsou schopni a ochotni vzkřísit mrtvé, a v určeném čase to vykonají.
Jehova radostně vyhlíží vzkříšení. Jehova a jeho Syn se jistě velmi těší na to, až bude toto dílo plně dovršeno. Ochotu a touhu vykonat tuto práci vyjádřil Ježíš ve chvíli, kdy ho jeden malomocný muž snažně prosil: „‚Jestliže jen chceš, můžeš mě očistit.‘ [Ježíš] tím [byl] pohnut lítostí, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: ‚Chci. Buď očištěn.‘ Malomocenství z něho okamžitě zmizelo a byl očištěn.“ Tento dojemný případ, z něhož je patrné, jakou milující laskavost pociťuje Kristus k lidstvu, zaznamenali tři pisatelé evangelií. (Mr 1:40–42; Mt 8:2, 3; Lk 5:12, 13) A to, jakou lásku Jehova pociťuje k lidstvu a jak je ochoten mu pomáhat, nám připomínají slova věrného Joba: „Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít? . . . Zavoláš, a já ti odpovím. Budeš prahnout po díle svých rukou.“ (Job 14:14, 15)
Někteří vzkříšeni nebudou. Je sice pravda, že Kristova výkupní oběť byla dána za lidstvo všeobecně, ale Ježíš ukázal, že přesto nebude uplatněna na každého; řekl totiž: „Právě jako Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé.“ (Mt 20:28) Jehova Bůh má právo odmítnout výkupné za někoho, kdo toho podle jeho názoru není hoden. Kristova výkupní oběť přikrývá hříchy jednotlivého člověka proto, že tento jednotlivec je dítětem hříšného Adama, ale člověk k tomu může přidat další hříchy tím, že hřeší svévolně a záměrně, a může tedy zemřít za takový hřích, který nemůže být přikryt výkupným.
Hřích proti svatému duchu. Ježíš Kristus řekl, že tomu, kdo hřešil proti svatému duchu, nebude odpuštěno ani v přítomném systému věcí, ani v budoucím. (Mt 12:31, 32) Člověk, kterého Bůh v tomto systému věcí odsoudil jako toho, kdo hřešil proti svatému duchu, nebude tedy ze vzkříšení mít žádný užitek, protože jeho hříchy nebudou nikdy odpuštěny, a vzkříšení by tedy pro něho bylo zbytečné. Ježíš pronesl rozsudek nad Jidášem Iškariotským, když o něm řekl, že je ‚synem zničení‘. Výkupné se na něho nebude vztahovat, a protože jeho zničení již bylo soudně stanoveno rozsudkem, nebude vzkříšen. (Jan 17:12)
Svým odpůrcům, židovským náboženským vůdcům, Ježíš řekl: „Jak uprchnete před soudem gehenny [symbol věčného zničení]?“ (Mt 23:33; viz heslo GEHENNA.) Jeho slova ukazují, že pokud tito lidé neučinili kroky k tomu, aby se před svou smrtí obrátili k Bohu, přivodili si s konečnou platností nepříznivý rozsudek. V takovém případě by jim vzkříšení nemohlo nijak prospět. Totéž patrně platí i na ‚člověka nezákonnosti‘. (2Te 2:3, 8; viz heslo ČLOVĚK NEZÁKONNOSTI.)
Když Pavel mluví o lidech, kteří znali pravdu, byli podílníky svatého ducha, a pak odpadli, říká o nich, že se dostali do stavu, v němž je nemožné, aby „byli znovu oživeni k pokání, protože pro sebe znovu přibíjejí na kůl Božího Syna a vystavují ho veřejné hanbě“. Výkupné jim již nemohlo pomoci; proto nebudou vzkříšeni. Apoštol pokračuje a přirovnává takové lidi k poli, které plodí jen trní a bodláčí, a je proto zavrženo a nakonec spáleno. Z toho je patrné, jaká budoucnost je čeká: úplné zničení. (Heb 6:4–8)
Pavel dále mluví o tom, že v případě lidí, kteří ‚svévolně páchají hřích po přijetí přesného poznání pravdy, nezůstává již žádná oběť za hříchy, ale je tu jakési jisté, strašné očekávání soudu a ohnivá žárlivost, která stráví ty, kdo se staví na odpor‘. Potom uvádí přirovnání: „Každý, kdo znevažoval Mojžíšův zákon, umírá bez soucitu na základě svědectví dvou nebo tří. Co myslíte, oč přísnější trest si zaslouží ten, kdo pošlapal Božího Syna a kdo hodnotu krve smlouvy, kterou byl posvěcen, považoval za obyčejnou a kdo se opovržením těžce provinil proti duchu nezasloužené laskavosti? . . . Je strašné padnout do rukou živého Boha.“ Soud je přísnější, protože takoví lidé nejsou pouze usmrceni a pohřbeni v šeolu jako ti, kdo porušili mojžíšský Zákon. Tito lidé jdou do gehenny, z níž není vzkříšení. (Heb 10:26–31)
Petr ve svém dopise poukazuje bratrům na to, že jakožto „Boží dům“ jsou podrobeni soudu; potom cituje Přísloví 11:31 (LXX) a varuje před nebezpečím, které je spojeno s neposlušností. Zároveň poukazuje na to, že soud, kterým jsou právě souzeni, by pro ně mohl skončit odsouzením k věčnému zničení, což odpovídá tomu, co napsal Pavel. (1Pe 4:17, 18)
Apoštol Pavel mluví také o tom, že někteří lidé „podstoupí soudcovský trest věčného zničení, z místa před Pánem a od slávy jeho síly, v čase, kdy přijde, aby byl oslaven ve spojitosti se svými svatými“. (2Te 1:9, 10) Takoví lidé se tedy nedožijí Kristova Tisíciletého panování, a protože jejich ‚zničení je věčné‘, nebudou vzkříšeni.
Vzkříšení během 1 000 let. Podle jednoho velmi obecného odhadu je počet lidí, kteří kdy žili na zemi, asi 20 miliard (20 000 000 000). Mnozí jiní badatelé, kteří tento námět zkoumali, vypočítali, že jich ani zdaleka tolik nežilo. Již zde bylo ukázáno, že z těchto lidí nebudou vzkříšeni všichni, ale i kdyby byli, bez problémů by pro všechny bylo dost životního prostoru i dost potravin. V dnešní době pokrývá souš asi 148 000 000 km2 neboli asi 14 800 000 000 ha. I kdyby byla polovina této plochy vyhrazena jiným účelům, připadala by na každého jednotlivce více než třetina hektaru. Pokud jde o výnosnost půdy, jedna třetina hektaru by skutečně poskytla víc než dost potravy pro jednu osobu, zejména jestliže je hojnost potravin díky Božímu požehnání, což Bůh ukázal v případě izraelského národa. (1Kr 4:20; Ez 34:27)
Pokud jde o otázku výnosnosti půdy na zemi, Organizace pro výživu a zemědělství při OSN uvádí, že pouze mírné zlepšení zemědělských metod by stačilo na to, aby se dokonce i v rozvojových oblastech země uživil devítinásobně větší počet obyvatel, než jaký odborníci předpokládají pro rok 2000. (Land, Food and People, Řím, 1984, s. 16, 17)
Jak by však bylo možné přiměřeně se postarat o miliardy lidí, jestliže většina z nich v minulosti Boha neznala a budou se muset učit přizpůsobovat se Božím zákonům? Bible především ukazuje, že království světa se stává „královstvím našeho Pána a jeho Krista a [on kraluje] po celou věčnost“. (Zj 11:15) A biblická zásada je, že „až budou od tebe [Jehovy] soudy pro zemi, obyvatelé úrodné země se jistě budou učit“. (Iz 26:9) Ve svém stanoveném čase, až to bude zapotřebí, Bůh svým služebníkům zjeví, jak má být podle jeho záměru tato práce vykonána. (Am 3:7)
Jak by bylo možné během 1 000 let vzkřísit miliardy lidí, kteří jsou nyní v hrobě, a poskytnout jim vzdělání?
Záměr, který má Jehova s lidmi, je jednoduchý a uskutečnitelný. Je možné ukázat to na znázornění, které zde uvádíme, ale které není žádným proroctvím: Předpokládejme, že ve „velkém zástupu“ spravedlivých lidí, kteří živí ‚vyjdou z velkého soužení‘, jež postihne tento systém věcí (Zj 7:9, 14), by byly 3 000 000 osob (asi 1⁄1666 dnešního počtu obyvatel na zemi). Jestliže potom, řekněme po 100 letech, kdy budou školeni a kdy budou ‚podmaňovat‘ nějakou část země (1Mo 1:28), bude Božím záměrem přivést zpět k životu tři procenta tohoto počtu, znamenalo by to, že o každého z nově příchozích jednotlivců by se staralo 33 osob, které již byly vyškoleny. Vzhledem k tomu, že se při tříprocentním ročním přírůstku tento počet geometrickou řadou zdvojnásobí asi za každých 24 let, celých dvacet miliard lidí (20 000 000 000) by mohlo být vzkříšeno dříve, než by z Kristova Tisíciletého panování uplynulo 400 let, a tak by bylo dost času k tomu, aby vzkříšení mohli být školeni a souzeni, aniž by byl rušen soulad a pořádek na zemi. A tak Bůh, se svou absolutní mocí a moudrostí, může dovést svůj záměr ke slavnému vyvrcholení, a to plně v rámci svých zákonů a opatření, které ustanovil pro lidstvo od počátku, a pomocí vzkříšení, jež je dodatečným projevem jeho nezasloužené laskavosti. (Ří 11:33–36)