Příklad ekologické sympatrické speciace
Dva druhy zlatooček mohly speciovat sympatricky na základě preference prostředí
V Severní Americe žijí dva podobné blízce příbuzné druhy (Chrysoperla carnea a Ch. downesi), lišící se malými rozdíly ve zbarvení. Toto zbarvení je kryptické a umožňuje lepší splývání těla na povrchu bylin nebo listnatých stromů v podzimním období (Ch. carnea) nebo na jehličí po celý rok (Ch. downesi). Mimo to se oba druhy liší dobou rozmnožování. Přitom se tyto druhy vyskytují sympatricky v celém areálu a není k dispozici důkaz, že by jejich areály byly v minulosti rozděleny. Pokud byly chovány v laboratoři a byla synchronizována jejich doba páření, tak se úspěšně křížily. Při genetické analýze bylo zjištěno, že se tyto druhy liší ve třech lokusech a jsou homozygotní v lokusu kontrolujícím zbarvení těla. Při křížení vznikají fenotypově přechodní jedince, kteří nejsou adaptování pro prostředí žádného z mateřských druhů. V přírodě tito jedinci nebyli nalezeni.
Možné vysvětlení pozorované situace je následující: v první fázi došlo k vytvoření polymorfismu uvnitř jednotného druhu a selekčnímu tlaku proti jedné z forem v každém z osídlených prostředí, dále selekce preferovala výběrové páření, protože potomci vzniklí křížením mezi formami měli nižší fitness. Časové odlišení doby páření se uplatnilo jako reprodukčně isolační mechanismus.

Phytofágové a parasité mohou speciovat sympatricky přesunem na jiného hostitele
Velmi nápadným jevem je vysoký počet druhů fytofágů živících se příbuznými rostlinami nebo velký počet druhů parasitů napadajících blízce příbuzné hostitele. Například lumků je z našeho území známo 3100 druhů a tvoří téměř 50% řádu blanokřídlých, podobně nejpočetnějšími čeleděmi brouků jsou mandelinky a nosatci, kteří zahrnují téměř výhradně fytofágy.
Studium fylogeneze hostitelů a parasitů velmi často potvrzuje vysokou korelaci mezi genealogiemi. Tento jev je vysvětlitelný přesunem parasita nebo fytofága na jiného hostitele a následnou speciací, která umožňuje další specializaci na hostitelský organismus působením samostatného působení přirozeného výběru na odštěpenou linii.
V literatuře popisovaným případem přesunu fytofága na jiného hostitele je vrtulovitá moucha Rhagoletis pomonella. Tento druh se vyskytoval v Severní Americe na hlozích. Podobně jako vrtule třešňová, i larva tohoto druhu se vyvíjela v plodech. Teprve v roce 1864 byl tento druh poprvé pozorován na jabloních, které byly introdukovány do Severní Ameriky před 300 lety. V tomto případě bylo v terénu potvrzeno významně častější páření s jedinci pocházejícími ze stejného hostitele. Jedinci, kteří se vyvinuli na jednom z hostitelů mají tendenci se na něm i nadále zdržovat, vyhledávat tam partnera k páření a klást vajíčka. Tato tendence byla potvrzena i laboratorních výběrových testech. Pokud však byly do stejné klece umístěni jedinci z různých hostitelů, tak již k asortivnímu páření nedocházelo. Tato isolace je prokazatelně asi 100 generací stará a je otázkou, jaký je stupeň genetické divergence mezi subpopulacemi. Byly prokázány rozsáhlé rozdíly v enzymech a navíc každá subpopulace má jinou délku vývoje, takže dochází i k časové isolaci. Tento případ působí velmi přesvědčivě, avšak proces speciace nebyl dokončen. Jedná se pouze o počáteční stádium procesu vedoucího k speciaci. Odhady doby nutné k vytvoření nového druhu postupnou akumulací genetických změn se pohybují v případě drosophil mezi 1.5 a 3.0 miliony let. I kdyby tento odhad byl neoprávněně vysoký, počet 100 generací v případě Rhagoletis pomonella je skutečně pouze počátečním stádiem speciace
Vznik nových druhů rostlin hybridizací a polyploidií.
Hybridizace spojená s polyploidizací je mechanismus, který může vést k okamžité reprodukční isolaci a tím ve smyslu akceptovaných definic druhu i k vytvoření nového samostatného druhu. Mezidruhoví hybridi obvykle nejsou plodní, protože v průběhu meiózy dochází k nesprávnému párování chromozómů. Tento soulad je možné obnovit polyploidizací. Pokud je chromozómová sada zdvojena je v genomu přítomna dvojice chromosomů od stejného druhu a normální segregace je obnovena. Polyploidizaci je možno vyvolat působením některých látek (např. kolchicinu), ale k tomuto jevu vzácně dochází i spontánně.
Tento způsob vzniku nových druhů je dokumentován, jak experimenty tak i analýzou blízce příbuzných druhů. Umělé vytvoření nového druhu je doloženo v případě prvosenky Primula kewensis a v rodu Galeopsis.
Případ prvosenky Primula kewensis je velmi jednoduchý a každý z mateřských druhů do genomu hybrida přispěl 50%. Skutečné případy hybridizace v přírodě jsou však většinou podstatně komplikovanější. V mnoha případech je možné v následujícím období křížení s některým z mateřských druhů. Tím dochází k mnohem komplikovanějšímu sestavování genomu nového druhu. Tento jev se nazývá introgrese.
Velmi dobrým příkladem introgrese je vznik nového druhu kosatce v jižní Louisianě. Druh Iris nelsoni identifikovaný v 60. letech je hybridem vzniklým křížením tří druhů a podle analýzy genomu byl vytvořen několikanásobnou introgresí.
STASIPATRICKÁ SPECIACE
- začíná velkou chromosomální mutací, pokračuje potom speciace na stejném areálu, kde žije mateřský druh
- příkladem jsou sarančata, která studoval populační genetik prof. White - tyto druhy mají harémové uspořádání populací. Zjistil, že uvnitř areálů velkých druhů jsou parapatricky areály reprodukčně isolovaných druhů. Tyto vznikly na základě velké mutace samce kontrolujícího harém a tím došlo k rychlé isolaci bez působení jiných vlivů. Přitom se předpokládá snížená fitness F1, ale po překonání tohoto stádia vyštěpení homozygotů v F2 a jejich zvýšená fitness ve srovnání s heterozygoty.

to slyším vždy - viz Gould není košer, Flegr není košer, tak to si pak každý může vybrat svého evolucionistu kterého názory korespondují s mými. Ještě, že je takový výběr a v rámci ET tak velká variabilita názorů, že se dá při správné volbě vysvětlit téměř vše

To je hezké, že se pozitivní mutace objeví hned v první filiální generaci. A co se s nimi při dalším dlouhodobém křížení s běžnou populací,která je nevykazuje, asi stane ? ( za 100, 1000, 10 000, atd. let, když se pozitivní mutace objevují tak zřídka, že evoluce potřebuje doslova ty miliony let, aby byla pozorovatelná změna.

Jinak to, že mi něco TEORETICKY dokážete vysvětlit je sice hezké, ale to vůbec nedokazuje, že to funguje i v reálu. Neupírám evolučním teoretikům schopnost řešit na teoretické úrovni problémy a překonávat překážky. Přesto to na mě nedělá vůbec žádný dojem. Prostě jen hezké a promyšlené teoretické řešení, nic víc. A myslím, že to co probíhá u virů není totéž co probíhá u vyšších živočichů.

Taky nevidím rozpor mezi mikroevolucí a tím co jsem napsal, protože mikroevoluční změny mohou být daleko častější z toho důvodu, že jde o jiný druh "mutací" - ne tak negativních a drastických, ale jde pouze o variace v rámci již stávající genetické výbavy, popř. o oscilaci kolem určitého základního výchozího druhu. Nejde tedy o typické mutace o nichž hovoří teorie makroevoluce. A je známo, že existuje silný trend návratu k výchozímu stavu - tj. ztráty takto získaných změn, jakmile je izolovaná populace opět v kontaktu s tou výchozí. Už jsem to zde uváděl u Darwinových pěnkav.

CITUJI :

Darwin věřil, že proces, který označil jako přírodní výběr, upřednostňuje ty organismy, jež jsou lépe uzpůsobeny k životu v daném prostředí, zatímco méně uzpůsobené organismy časem vyhynou. Moderní evolucionisté učí, že jak se druhy šíří a dostávají se do izolace, přírodní výběr upřednostňuje ty jedince, jejichž genetické mutace je nejlépe vybavily pro život v novém prostředí. Výsledkem je podle názoru evolucionistů to, že z izolovaných skupin se nakonec vyvinou úplně nové druhy.
Jak jsme již uvedli výše, výsledky výzkumu jsou přesvědčivým svědectvím o tom, že mutace nemohou vést ke vzniku úplně nových druhů rostlin či zvířat. Nicméně jaké důkazy evolucionisté předkládají na podporu svého tvrzení, že na vzniku nových druhů se volbou příznivých mutací podílí přírodní výběr? Národní akademie věd ve Spojených státech vydala v roce 1999 brožuru, kde se píše: „Zvláště přesvědčivým příkladem speciace [evoluce nových druhů] je 13 druhů pěnkav, které Darwin studoval na souostroví Galapágy a kterým se říká Darwinovy pěnkavy.“
V sedmdesátých letech 20. století se studiem těchto ptáků začala zabývat skupina vědců vedená Peterem a Rosemary Grantovými. Zjistili, že po roce sucha lépe přežívaly pěnkavy, které měly o něco větší zobáky, zatímco pěnkavy s menšími zobáky vymíraly. Tyto objevy se zdály být významné, protože velikost a tvar zobáků se u těchto 13 druhů pěnkav považuje za jeden z hlavních rozlišovacích znaků. Brožura dále říká: „Grantovi odhadli, že kdyby sucha přicházela zhruba jednou za 10 let, nový druh pěnkav by mohl vzniknout během pouhých asi 200 let.“
Brožura vydaná Národní akademií věd však opomíjí některá významná, ale nepříjemná fakta. V letech, která následovala po tom, co sucho skončilo, opět začaly v populaci převládat pěnkavy s menšími zobáky. Peter Grant a Lisle Gibbs proto v článku, který v roce 1987 vyšel ve vědeckém časopise Nature, uvedli, že zaznamenali „zvrat ve směru výběru“. V roce 1991 Peter Grant napsal, že „populace vystavená přírodnímu výběru se mění jedním nebo druhým směrem“ při každé klimatické změně. Vědci si také povšimli, že některé samostatné „druhy“ pěnkav se mezi sebou křížily a přiváděly na svět potomky, kteří přežívali lépe než jejich rodiče. Peter a Rosemary Grantovi došli k závěru, že pokud by křížení pokračovalo, mohlo by během 200 let vést k tomu, že dva „druhy“ se spojí v jeden.
V roce 1966 evoluční biolog George Christopher Williams napsal: „Považuji za nešťastné, že teorie o přírodním výběru byla nejprve použita k vysvětlení evolučních změn. Mnohem důležitější totiž je, že slouží k vysvětlení toho, proč se získané změny zachovávají.“ Evoluční teoretik Jeffrey Schwartz napsal v roce 1999, že pokud jsou Williamsovy závěry správné, pak přírodní výběr může druhům pomáhat, aby se přizpůsobily měnícím se nárokům na existenci, ale „nevytváří se tím nic nového“.
Z Darwinových pěnkav se skutečně „nic nového“ nevytvořilo. Jsou to pořád pěnkavy. A to, že se mezi sebou kříží, vrhá pochybnosti na metody, jimiž někteří evolucionisté určují, co je vlastně druh. Navíc je patrné, že ani přední vědecké ústavy nedokáží předkládat výsledky svých bádání nezaujatě.

O tom proč virová rezistence není evolucí už na tomto webu bylo napsáno dost - myslím, že ani HIV se nevynořil odnikud, bezpochyby existoval v jiné variační formě v Africe dávno před tím než zmutoval, či než nastala vhodná konstelace okolností přenosu na člověka.

viz :

http://www.kreace.org/node/306

http://www.kreacionismus.cz/node/336

http://www.kreacionismus.cz/node/346

http://zivot-nazory.blog.cz/0911/veda-dokazuje-existenci-boha-6-cast

http://www.kreacionismus.cz/node/307

http://www.kreace.org/node/309

http://www.kreacionismus.cz/node/280

http://www.revprirody.cz/data/0408/proc_bacil.htm

VIRY, bakterie, prvoci, plísně a další mikroorganismy zjevně existují již od doby, kdy na zemi začal život. Jejich neuvěřitelná přizpůsobivost jim umožňuje přežít i tam, kde nedokáže žít nic jiného. Tyto nejjednodušší formy života byly nalezeny v okolí horkých sopouchů na dně oceánu, ale také v arktických ledových vodách. A nyní mikroorganismy odrážejí i ten nejintenzivnější útok, jakému kdy byly vystaveny — používání antimikrobiálních léků.

Největším problémem, který nikdo neočekával, se stala rezistence běžných mikrobů. Když se ale na to podíváme zpětně, měli jsme předpokládat, že mikroby by si odolnost vůči lékům mohly vytvořit. Proč? Všimněte si například, že něco podobného se stalo v polovině 40. let minulého století, když se začal používat insekticid DDT. Ošetřovatelé dojnic byli tehdy velmi rádi, že mouchy díky práškování a postřikům s DDT prakticky vymizely. Některé však přežily a jejich potomci zdědili vůči DDT odolnost. A počet much, na které DDT nepůsobilo, byl brzy obrovský.
Dokonce ještě předtím než se používalo DDT a než se začal v roce 1944 vyrábět komerčně penicilin, ukázaly škodlivé bakterie, jak hrozivou mají výzbroj. Doktor Alexander Fleming, objevitel penicilinu, si toho byl vědom. V laboratoři pozoroval, jak se u dalších generací bakterie Staphylococcus aureus (nemocniční kmen) stávala buněčná stěna čím dál méně prostupnou pro lék, který objevil.
Proto dr. Fleming již před asi 60 lety varoval, že škodlivé bakterie by si u infikovaného člověka mohly vytvořit odolnost proti penicilinu. Jestliže penicilin v podané dávce nezabije dostatečný počet škodlivých bakterií, jejich rezistentní potomstvo se pak rozmnoží. To vede ke vzniku onemocnění, která již penicilinem nelze léčit.
Kniha The Antibiotic Paradox (Paradox antibiotik) o tom říká: „Flemingovy předpovědi se potvrdily daleko katastrofálnějším způsobem, než se domníval.“ Jak to? Ukázalo se, že geny některých kmenů bakterií vytvářejí enzymy, jež brání účinku penicilinu. Proto jsou i vysoké dávky penicilinu často neúčinné. To bylo šokující.
Ve snaze zvítězit nad infekčními nemocemi byla od 40. do 70. let minulého století pravidelně uváděna na trh další antibiotika a některá také v 80. až 90. letech. Bylo jimi možné potlačit bakterie, které odolaly předchozím antibiotikům. Během několika let se však objevily kmeny bakterií, které se ubránily i těmto novým lékům.
Lidé zjistili, že bakteriální rezistence je neuvěřitelně důmyslná. Bakterie mají schopnost změnit své vnitřní chemické pochody, takže je antibiotikum nedokáže zabít. Bakterie také mohou provést změny ve vlastní buněčné stěně, což zabrání tomu, aby se antibiotikum dostalo dovnitř. Další možnost je, že bakterie odstraňuje antibiotikum stejnou rychlostí, jakou vstupuje do buňky, anebo ho rozloží, a tím z něj udělá neúčinnou látku.
S častějším používáním antibiotik přibývalo rezistentních kmenů bakterií, které se dále množily a šířily. Selhala antibiotika na celé čáře? Ne, alespoň ne ve většině případů. Pokud na určitou infekci nebylo účinné jedno antibiotikum, pak jiné obvykle zabralo. Rezistence sice představovala určitou komplikaci, ale až donedávna se většinou dala zvládnout.

Ke svému zděšení potom vědci zjistili, že bakterie si mezi sebou vyměňují geny. Zpočátku se předpokládalo, že k tomu může docházet pouze mezi bakteriemi stejného druhu. Avšak později byly stejné geny rezistence objeveny u naprosto odlišných druhů bakterií. Tímto způsobem si různé druhy bakterií vytvořily rezistenci k mnoha běžně používaným lékům.
Jako by to nestačilo, studie v 90. letech minulého století ukázaly, že určité bakterie si vytvořily rezistenci samy od sebe. Dokonce i působením jediného antibiotika si některé druhy bakterií vytvářejí rezistenci k mnoha dalším antibiotikům, a to jak přirozeným, tak syntetickým.

MIKROBY jsou pro život nezbytné. Tvoří značnou část zemské půdy a jsou velmi důležité i pro naše tělo. Jak je uvedeno v rámečku „Druhy mikroorganismů“ na straně 7, „v našem těle jsou jich biliony“. Většinou jsou prospěšné a pro naše zdraví v podstatě nezbytné.

"Aniviry nejsou podle mého názoru ŽIVÉ,nejde o samostatné organismy,ale o soubory genů "nahrané" do vhodného média : virová částice je jakési CD přenášející balík souborů.CD je k ničemu,pokud se nenajde příslušné zařízení k přehrání záznamu,a má li se záznam množit,musí být k dispozici také "vypalovačka" i výroba nosičů - to vše musí virům zajištovat buńka."

( doc.RNDr.Anton Markoš )

Ale líbí se mi, jak jsou evolucionisté žárliví na svou teorii = na každý takový názor se ihned vrhnou, musí být potlačen, zneškodněn, prostě nesmí existovat, je to až srandovní ty vaše reakce, to by fakt stálo za psychologickou studii

Tak já se tedy připojím, když už jsem si tuto stránku přečetl, ale mutace moc komentovat nebudu, už jsem to jednou psal (a když to někdo slyšet nechce...).

Přírodní výběr (bez teorie): Příkladem negativního přírodního výběru je smrt každého dítěte s nevyléčitelnou genetickou chorobou, typickým příkladem pozitivní selekce jsou například lidé rezistentní k infekci HIV (jen doufám, že se lidstvo nedočká toho, že by nákaza HIV byla řešitelná pouze pozitivní selekcí).

Co to vlastně výběr je?: Je to pouhý důsledek faktu, že různé alely mají různý vliv na přežití jedince (resp. jeho předání do další generace), nic víc, nic míň.

Nový druh: no a když už jsme u toho HIV, tak zrovna HIV-1 je úplně nádherným příkladem nedávno vzniklého nového druhu (chcete-li ho tak definovat / asi ne, já vím).

Mutace: Když už tu padl HIV, tak to je zase nádherný příklad pozitivních mutací. Genotyp viru, kterým je člověk infikován, není prakticky nikdy shodný s genotypem HIV viru, který člověka zabije. Nové typy vznikají právě mutacemi (HIV mutuje opravdu rychle) a nakonec převáží ta která masivně se množí, proti které je imunitní systém úplně bezbranný a která je rezistentní vůči používaným antivirotikům (výběr a mutace v jednom příkladu).

Gould: byl paleontolog, který se snažil vysvětlit boom forem života v příslušných pal. vrstvách a přišel s teorií přerušovaných rovnováh. Nicméně jeho teorie jednak není všeobecně přijímána a někdy jsou tyto „pozorované boomy“ interpretovány jako artefakty a jednak, i kdyby byla, pak je klasickou evoluční hypotézou, nikoliv protievoluční. No a Flegrova teorie zamrzlé plasticity není přijímána prakticky vůbec, i když se na rozdíl od té Gouldovy snaží nalézt příčiny, ale bohužel pro svá tvrzení nemá žádné důkazy, ale podle mě pouze ukazuje na to, že pozitivní mutace mohou být u pohlavně se množících organismů ještě vzácnější zboží, než jsme si mysleli. Jinak souhlas, taky si myslím, že se evoluce bez nějakých skoků obejde.

Kladogramy: Rozpor mezi různými kladogramy nehovoří o tom, že by jakýkoliv kladogram byl špatný, ale že všechny kromě toho jednoho jsou špatné. Za spolehlivější se dnes považují kladogramy vycházejících z molekulárních dat, například kvůli konvergenci fyzických znaků, ale třeba i kvůli menší kumulativnosti ve srovnání s molekulárními daty. Problém s interpretacemi sekvenčních homologií je docela velký a nepředpokládám, že by ho zde někdo mohl vyřešit. Pokud si pamatuji správně, tak u sekvencí jejichž podobnost je menší než 30% se spolehlivost považuje za relativně malou a různé metody srovnávání pak produkují různé výsledky. Z toho vyplývá, že čím jsou geny evolučně vzdálenější, tím potřebujete studovat konzervativnější sekvenci (u velmi blízkých druhů se například sledují selekčně neutrální mutace v mezernících mezi geny, u velmi vzdálených pak například sekvence velmi konzervativních ribozomálních RNA, u kterých se pak někdy výsledky špatně interpretují. Na stromech to pak může být znázorněno jako několik linií vycházejících z jednoho místa, prostě nedokonalost/nepoužitelnost současných algoritmů). Starými evolučními vztahy bych v tomto případě chápal vztahy na úrovni minimálně kmenů, na úrovních nižších problémy zas až tak závratné nejsou.

Jinak v současnosti samozřejmě nelze ignorovat fakt, že genetická informace se nepřenáší jen vertikálně (z rodiče na potomka), tak jak si to představoval Darwin, ale i horizontálně (například DNA z jednoho druhu na druhý). V přírodě je tento druh přenosu DNA naprosto běžný (například bakterie mohou „sežrat“ volnou DNA z půdy a inkorporovat ji do svého genomu; přenos DNA pomocí virů...), proto to částečné „zasíťování“ stromu. Mimochodem kdyby člověk nic nevěděl o genetice, tak by mohl vzít třeba nejběžnější gen u člověka (pro reverzní transkriptázu) a překvapivě by zjistil, že jeho nejbližší příbuzný je nějaký retrovirus a ne primáti, ale to neříká nic o platnosti ET, pouze o našich znalostech (ten příklad s rybím genem jste si vymyslel, nebo někde četl?).

"vysvětlete,kde a jak ten přírodní výběr sbírá ty dobré mutace a kde si ty mutantíky hlídá v čase,aby se křížením z běžnou populací nový znak nevytratil návratem k výchozímu stavu... To je jako ta evoluce zmrazí a přírodní výběr počká pár milionů let,než se oběví další podobný mutantík se shodnou mutací a pak jim vystrojí veselku a jejich potomstvo (pokud jsou vůbec plodní) někde separuje a kříží jen mezi sebou aby se ten znak upevnil ? To mi připadá skoro jako sci-fi."

jenze kdyby to fungovalo tak, jak rikate, tak by nebyla mozna ani ta "mikroevoluce". Jak muze "mikroevoluce" probihat doslova pred nasima ocima, kdyz se podle vas musi cekat miliony let na to, az se nahodou objevi nositel stejne mutace, a jeste se stat malem zazrak, aby se "upevnila"? Jak tento rozpor vysvetlujete? Odpovedi nemusite hledat v tajnych naukach evolucnich mudrcu, ale nekde v zakladech genetiky. Nove znaky se "nevytraci", jestlize na ne pusobi pozitivni selekce (a nemusi se "vytratit" ani pokud nejsou selekcne vyhodne). Miliony let cekani na mutanta se shodnou mutaci - co to je za nesmysl? Vzdyt jakoukoli mutaci ponese prece polovina potomstva mutanta, ktera ji zase preda svym potomkum etc. Takze mutant se shodnou mutaci se vam objevi ne za milion let, ale hned v prvni generaci.

A tak dale... neco podobneho jste tady psal pred par tydny a odpovidal vam na to myslim uzivatel "biotyp".

Nejsem proti, možná se jen lišíme v míře rozsahu kompetencí, které mu přisuzujeme.

Co řekl Popper mi je rovněž známo. I ty příklady mikroevolučních variací.

Zdravím Trituruse,

Obávám, se že se Popperovi nepodobáte, alespoň ne v tom, v čem byste chtěl, Popper řekl: “I have changed my mind about the testability and logical status of the theory of natural selection; and I am glad to have an opportunity to make a recantation” (můj neohrabaný překlad) "Změnil jsem názor o testovatelnosti a logickém statutu teorie náhodného výběru, jsem rád, že jsem měl se možnost se svého původního názoru zřeknout." (Dialectica 32:344-346).

Samozřejmě příkladů pozorované evoluce je velké množství, stačí zadat do youtubu example evolution a vyskočilo na mě nepřeberné množství:

Kapusňák:
http://www.youtube.com/watch?v=co2kpLp3Q50

Ocas salamandra:
http://www.youtube.com/watch?v=rvYpBi7HG9k

Nylon žeroucí bakterie:
http://www.youtube.com/watch?v=I14KTshLUkg

Ale mám pro vás tajemství Triture, nejsou to jen evolucionisté, kteří tvrdí, že přirozený výběr funguje. Jsou i kreacionisté, kteří přesně tomu samému principu přiřazují variabilitu v baraminu do kterého patří pes, vlk, a snad i liška.

Pokud jedna skupina vědců tvrdí, že sekvencovaní nikam nevede, a druhá, že sekvencovaním získame stromeček, měl byste být nadšený tím, že sekvencování dál probíhá a bude tato hloupost jednou pro vždy smetena ze stolu. Nedokáži si moc představit jak by to mělo by to mělo být uděláno jinak, než právě sekvencovaním, co nejvíce živočichů.

Třeba podle genu určující krevní skupinu má člověk se skupinou A blíže k šimpanzům se skupinou A než k lidem se skupinou B. Na tom mi nepřijde nic divného. Prostě geny pro krevní skupinu vznikli dříve než se tyto dvě větve oddělili.

Nicméně se shodneme, že sekvencování genomu přináší obrovské pole pro testovaní ET, Popper by měl radost.

Pokud jde o nejednotnost, může vás uklidnit, že ani kreacionisté nejsou mezi sebou jednotní.

S pozdravem

viťas
@;;

Vy evolucionisté si prostě nepřiznáte,že velká část úžasných evolučních "tvůrčích" procesů neprobíhá nikde jinde než v myslích evolučních teoretiků + na papíře či na webových stránkách,kde svým myšlenkám dávají zdání reálnější,hmatatelnější formy,než je ta myšlenková.Mnoho evolučních tvůrčích mechanismů v reálném světě vůbec neprobíhá,nebo sice probíhá,ale jen v určité omezené míře,zato však probíhají v matrixu evolučních teoretiků.Např.takový přírodní výběr - co to vlastně reálně (nikoli teoreticky) je ? Teoretických vysvětlení jsem četl spousty a nutno jim přiznat notnou dávku vynalézavosti.Ale to je jen takové okecávání,mlžení slovy,max. se někdo zmůže na klišé,že jsem nepochopil základy posvátného tajemství evoluční víry a že tudíž nemá cenu se se mnou vůbec bavit.Popper označil přírodní výběr za metafyziku.Pročpak asi ? Jasně,dá se to okecat,že Popper nebyl biolog ani biochemik či mikrobiolog,a že tudíž tomu nemohl rozumět - stejně jako já,anebo že šlo o plácání pomateného starce.Těší mě to,že alespon v něčem se mohu Popperovi podobat (odhlédnu-li od toho,že z nositelem Nobelovy ceny Johnem C.Ecclesem napsal knihu o lidském mozku [ Karl R.Popper a John C. Eccles - The Self and Its Brain ,New York : Springer - Verlag,1977],tak něco málo o té biole vědět musel.)
Mě nezajímají teoretická řešení a vysvětlení - těch jsem už za svůj život četl tolik a přesto nemají hodnotu jediného faktického reálného důkazu,jak přírodní výběr vede k makroevoluci.Dejte mi místo těch řečí,nějaký konkrétní důkaz,kde přírodní výběr vede ke vzniku nového druhu,nikoli jen variací,ale zcela něčeho nového.Nebo mi dejte důkaz o tom jak k tomu napomáhají mutace - ale nechci žádné neživotaschopné mutantíky typu octomilek,chci vidět jak mutace v součinosti z přírodním výběrem vedou ke vzniku nového druhu,který je životaschopný nejen v laborce,ale i v přirozeném prostředí a v rámci konkurence se dále úspěšně množí a šíří.Možná jsem nevzdělaný,tak mě poučte,protože jsem o takovém žádném novém druhu doposud neslyšel.Já vím,změny probíhají pomalu,miliony let pomalého shromaždování pozitivních mutací,takže to v reálu lidského života nelze zachytit.Tak sakra proč Gould nebo Flegr potřebovali myšlenku evolučních skoků,když dostatečně dlouhý čas vše řeší ? A z mutacema je to stejné,každý školák ví,že naprostá většina je jich škodlivých,ne li smrtících,tak to mi vysvětlete,kde a jak ten přírodní výběr sbírá ty dobré mutace a kde si ty mutantíky hlídá v čase,aby se křížením z běžnou populací nový znak nevytratil návratem k výchozímu stavu.To je jako ta evoluce zmrazí a přírodní výběr počká pár milionů let,než se oběví další podobný mutantík se shodnou mutací a pak jim vystrojí veselku a jejich potomstvo (pokud jsou vůbec plodní) někde separuje a kříží jen mezi sebou aby se ten znak upevnil ? To mi připadá skoro jako sci-fi.Ale já vím,jám jsem hloupej a nemohu porozumět posvátnému tajemství víry evolučních teoretiků.V hlavě nebo na papíře či na webu se dá pochopitelně teoreticky obejít každý problém a vyřešit i neřešitelné,od toho také pohádky jsou,ale proboha proč bych tomu měl říkat empirická věda ? To filosofie vědy by znělo líp a víc by to odpovídalo reálnému stavu - fakta versus interpretace.
Jinak k té otázce,kde jsem vzal nějaké pomocné teorie,dovolím si citovat No-košer pramen,který ukazuje,že sám evolucionista Flégr přiznává existenci pomocných teorií : "Protože však evoluční teorie není věda, ale ideologie, moderní náboženství, nemůže ji z principu skutečná (experimentální) věda porazit. Jak přiznal evolucionista profesor Jaroslav Flegr: Když se nebude do naší teorie něco hodit, vymyslíme pomocnou teorii, která tu původní pomůže zachovat. Mám za to, že /evoluční/ teorie je nefalzifikovatelná. (Debata „Kulatý stůl“, 18. května 2006, Prezidium Akademie věd, Praha)."
Jinak o těch zmatcích kolem evolučních stromů se zde už psalo : Někteří evolucionisté rozebírají kladogramy a rychlosti divergence polyfyletických skupin,ale ani mezi evolucionisty nepanuje v těchto otázkách NAZOROVA JEDNOTA.Jedna evoluční skupina tvrdí, že žádné staré evoluční vztahy nelze sekvenováním genomů potvrdit, druhá skupina to prostě dál dělá, jakoby byla hluchá.
Kladogramy se podobají evolučním stromečkům, ale často se s nimi neshodují, protože kladisté vybírají určité znaky organizmů a porovnávají, kdy se co z čeho mohlo odštěpit v průběhu evoluce. Tím přijdou ovšem na zcela jiné větvení, než klasické evoluční stromy, vycházející třeba ze zkamenělin.
Polyfyletické skupiny jsou organizmy, které nevznikly z jednoho jediného předka, ale vyvíjely se rozdílně (divergencí), i když mnohé znaky jsou stejné (analogické) v obou větvích - tedy nejsou homologické, příbuzné.Evolucionisté nyní začínají zavrhovat klasický strom života, jak ho maloval už Darwin, protože z sekvenování genů (v molekulární biologii a genomice) vyplývají zase úplně jiné vztahy než přinášela kladistika i klasická morfologická evoluční srovnání (stromečky). Pochopitelně, že mnozí evolucionisté se této opravdu zásadní revoluci brání a pořád trvají na stromečku či kladogramu. Ale srovnávání částí genů (sekvencí tripletů) ukazuje na ůplně jiné vztahy, kdy člověk má třeba blíž k rybě než k šipmanzovi - v některých aspektech nukleotidových sekvencí.Vzhledem k tomu všemu se mi evoluční teorie nezdá tak vševysvětlující jak se tváří.Sohlasím s tím,že některé dílčí mechanismy a procesy může v omezené míře docela dobře vysvětlovat,ale to je tak asi vše.Rozhodně se mi nezdá,že by odpovídala na všechny nejasnosti ohledně vzniku a původu rozmanitých forem života v podobě v jaké je dnes můžeme pozorovat.Vždyt evolucionisté nejsou ani jednotní mezi sebou.Pročpak asi,když je vše tak nad slunce jasné,že jen diletant jako já to nechápe?

"Dokonale uspořádané vrstvy ležící jedna na druhé."Těmito slovy prof.Luke Lee z Kalifornské university popsal složené oko hmyzu.
Klíčové údaje : Složené oko určitých druhů hmyzu,např.včel a vážek je tvořeno množstvím optických jednotek neboli oček.Každé očko míří jiným směrem,takže složené oko zabírá široký zorný úhel.Obrazy,které jednotlivá očka vytvářejí se skládají v mozaiku.Díky mozaikovému vidění hmyz dokáže velmi dobře zaregistrovat pohyb.Vědci hledají způsoby,jak složené hmyzí oko napodobit a využít k výrobě vysokorychlostních detektorů pohybu a ultratenkých širokoúhlých kamer.Taková zařízení by našla uplatnění v řadě oborů,např.v lékařství by se mohla používat k vyšetření žaludku.Uvažuje se o výrobě kamery,kterou vědci popisují jako "miniaturní přístroj".Pacient by kameru spolkl,ta by v žaludku pomocí složeného oka shromáždila informace a bezdrátově je odeslala.Tým bioinženýrů již vyrobil umělé složené oko o velikosti špendlíkové hlavičky,které je tvořeno více než 8500 čočkami.Složenému oku hmyzu se tento výrobek zatím zdaleka nemůže vyrovnat.Např složenému oku vážky evoluce údajně nadělila asi 30 000 optických jednotek.

Od druhé poloviny minulého století pracují vědci podle modelu,jehož principem je odmítání nesprávných hypotéz neboli jejich falzifikace.V takovém případě je nesnadné udělat rovnítko mezi "vědeckým" tvrzením a "správným tvrzením.Většina hypotéz,které se zabývají některým konkrétním jevem,bude nakonec zpochybněna.V dlouhodobém časovém měřítku je výsledkem větší správnost,ale současně to znamená,že většina názorů s jevem souvisících správná nebyla.

( Jonathan Marks - Jsme téměř 100% šimpanzi,s.305 )

Ukazuje se nepříjemná skutečnost: čím známější a v médiích citovanější expert je, tím méně hodnověrné a spolehlivé jsou jeho předpovědi. Navíc, když se experti zmýlí, chybu nepřiznají nebo užijí stejný repertoár výmluv jako kdokoliv z nás. Neočekávaně nastala „nepravděpodobná“ událost, předpověď „téměř“ vyšla, nebo se sice zmýlili, ale ze „správných“ důvodů.
Profesor Philip Tetlock z Kalifornské univerzity si dal tu práci a bezmála po dvacet let v USA sledoval předpovědi významných komentátorů - celkem 284 politologů, statistiků, ekonomů a dalších specialistů. Průběžně je rovněž žádal, aby ke svým závěrům dodali podpůrné argumenty. Přinejmenším to, s jakou pravděpodobností si za svými slovy stojí. Tázal se jich, jak vysvětlí případy, v nichž se mýlili, a jak hodnotí informace, které jejich přesvědčení nepodporují. Celkem nashromáždil plných 82 361 prognóz a argumentů, které je podporovaly.
Pointa již byla prozrazena: v přesnosti svých předpovědí byli experti obvykle horší než prostá náhoda. Příslovečné hození mincí, která z možných situací nastane, bylo přesnější než rada vzdělance. Nicméně i tak překvapí, že právě lidé s nejvyšší kvalifikací, profesoři a vědci přispívající do prestižních vědeckých časopisů, se mýlili nejvíce. Jak se to mohlo stát?
Co umí myš lépe Philip Tetlock, původní profesí psycholog, se snažil odhalit, proč k tak neuspokojivému stavu došlo. Hlavní důvod přisoudil paradoxně tomu, že experti vědí příliš moc. Znají nejen zjevné souvislosti, nýbrž i různé bizarní a podivné případy, což je svádí hledat řadu neobvyklých příčinných spojení. Média je k tomuto postupu navíc motivují, redaktoři totiž nechtějí slyšet zjevné věci. Pravda je často prostá a důvody nasnadě. Tetlock tuto svou myšlenku později přiblížil na příkladu experimentu uskutečněném na Yaleově univerzitě.
Myš měla v bludišti ve tvaru písmena T hledat jídlo, jež bylo s téměř náhodnou frekvencí umístěno v pravé či levé části bludiště. „Téměř náhodně“ proto, že v levé části se nacházelo jídlo během desítek kol se šedesátia v pravé jen se čtyřicetiprocentní pravděpodobností. O tom myš, ale ani studenti - kteří měli rovněž hádat, kde jídlo bude - nevěděli. Pokus začal. Myš postupně zjistila, že vlevo je jídlo častěji, a téměř vždy se šla podívat nejdříve doleva, kde s onou šedesátiprocentní úspěšností jídlo našla. Ne tak studenti: ti se setrvale snažili v náhodném vzorci nalézt nějakou sofistikovanou pravidelnost. Zkoušeli aplikovat různé poučky a jejich chybovost v závěru dosáhla plných osmačtyřiceti procent a v úspěšnosti skončili daleko za myší.
Další příčinou nepřesnosti soudů je to, že experti přeceňují význam své odbornosti. Stejně jako důvody pro bolest hlavy bude neurolog, oční lékař či internista hledat jinde, i společenskovědní experti trpí obsesí povědomými detaily. Ty je svedou k přecenění pravděpodobnosti okolností, které upřednostňují, respektive o nichž vědí více. Mimochodem, na tomto základě je založen úspěšný marketingový tah pojišťoven: má-li si zákazník vybrat mezi smlouvou hradící zdravotní náklady vzniklé „z jakéhokoliv neúmyslného důvodu“ a dražší smlouvou, v níž jsou detailně vyjmenovány všechny nemoci, zranění a nehody, zvolí tuto nákladnější smlouvu. Význačné detaily zapříčiní, že si zákazník lépe a živěji představí možná neštěstí a pohromy, což ho přiměje zaplatit i vyšší cenu. I když - pochopitelně - je první smlouva kryje rovněž.
Když čokoláda je jahodou Dochází-li ve společnosti k rychlým změnám či je situace chaotická, nelze učinit přesné odhady budoucnosti. Pro alespoň minimální hodnověrnost předpovědi je nezbytné, aby byla postavena na rozsáhlé analýze dynamiky určitého jevu a kontextu, v němž působí. Takové zkoumání vyžaduje čas, naproti tomu média či státní orgány vyžadují od expertů často předpovědi v době, kdy jev propuká. Jakmile se experti pokusí hádat jen na základě svých znalostí a zkušeností, téměř s jistotou lze prohlásit, že se budou mýlit. Takové předpovědi lze považovat jen za prosté varování, kam může vývoj směřovat. Nic víc.
Důvodů pro systematické chyby expertů je samozřejmě ještě více. Jako všichni ostatní, i oni hledají především informace a důvody pro svá již existující přesvědčení, než aby zkoumali, kde mají jejich názory slabá místa. Zejména jde-li o politická dilemata. I u vzdělaných lidí se projevuje „efekt opačného účinku“ - předložení informací, jež zpochybňují stávající smýšlení, je považováno za matení a zapříčiní, že se lidé ve svých názorech naopak zatvrdí. Kupříkladu v USA se čtyřiatřicet procent republikánů domnívalo, že představitelé Iráku před americkou invazí skryli či zničili zbraně hromadného ničení, a právě proto nebyly nalezeny. Poté, co byla předložena obsáhlá vládní zpráva dokazující, že Irák takové zbraně nikdy neměl, bylo přesvědčeno již čtyřiašedesát republikánů, že Irák tyto zbraně vlastnil. Faktické vyvrácení jejich názoru znamenalo, že si jím byli ještě více jisti. Předsudky či očekávání jsou schopny zcela zatemnit správné uvažování.
Jiný příklad: v experimentu mělo dvaatřicet dobrovolníků hodnotit chuť nového jahodového jogurtu. Aby nebyl chuťový prožitek čímkoliv narušen, probíhala degustace ve tmě. Výzkumníci však dali lidem jogurt čokoládový. Devatenáct z nich poté vychvalovalo výbornou jahodovou příchuť. Dobrovolníci „věděli“, že půjde o jahody a asociace s nimi spojené, očekávání a vzpomínky pak přehlušily chuť čokolády. Podobné je to s jakýmkoliv společenským problémem. Přes neskonalou komplexitu sociálních (ekonomických, politických) vztahů je téměř každý člověk schopen okamžitě říci, co se v budoucnosti stane. Ač zná nepatrný výsek skutečnosti, využije zažitý vzorec myšlenek, prožitků a zkušeností a dojde k závěru, ačkoliv individuální zkušenost nemůže zachytit složitost světa a nejsou v tom lepší ani historicky získané znalosti expertů.

Bohužel ani kdybychom posadili experty s různými názory do stejné místnosti a nechali je, aby se společně dohodli na možných předpovědích, ke zlepšení by nedošlo. Podobné seance často vyúsťují jen ve větší sebedůvěru expertů ve své predikce, avšak na přesnosti se to téměř neprojeví. Proto standardní reakce na problém „ustavme komisi, která prozkoumá možná řešení“ vede jen ke zklidnění situace, aniž by přinesla užitečné informace.
Další rozšířenou kognitivní chybou je nerespektování zákonů pravděpodobnosti. Zvažme, že bude umožněno, aby zaměstnanci část svého sociálního pojištění převedli na penzijní příspěvky spravované soukromým fondem. A nyní zkuste ohodnotit, která ze dvou situací nastane s větší pravděpodobností - první, že „o část svých úspor přijdou“, anebo že „o část úspor přijdou kvůli podvodům vedení fondu“? Mnoho lidí chybně určí druhou situaci za pravděpodobnější, jelikož ta odkazuje na podobné situace z minulosti nebo odráží rozšířené předsudky. Logicky je tomu přitom naopak: úbytek úspor může být způsoben vysokými poplatky fondu, špatným investičním rozhodnutím, značnou inflací a - ano - také podvodem managementu. Jenže podvod ještě nutně nemusí vyústit ve ztrátu úspor. Protože je druhá situace závislá na společném naplnění obou podmínek, tedy jak ztráty úspor, tak podvodu ze strany managementu, je i méně pravděpodobná než jen „úbytek úspor“. Tento klam způsobí, že i experti zvažují méně pravděpodobné, avšak intuitivnější a vyhrocenější scénáře, místo aby uvažovali nad podstatnějšími stránkami problémů.
Bez odpovědnosti Jedním z přehlížených a patrně silných důvodů, proč se experti mýlí, leží i v jejich snaze svými predikcemi ukázat, na jaké straně názorového spektra stojí či chtějí potěšit svého zaměstnavatele. Předpovědí - či spíše prohlášením - se chtějí zalíbit a vymezit vůči oponentům. Takové chování nemá s předpověďmi nic společného, někdy je však těžké je odhalit. Možná ještě horší je rozšiřující se standard smysluprázdných konstatování typu „Poroste, nebude-li klesat“ (ekonomové) či „Vyhraje, jen když neprohraje“ (politologové).
Ale zejména: experti nejsou za své věštby odpovědní. Neplatí-li člověk za své chyby či není-li potrestán, pochopitelně v nich pokračuje. Pro experty z chybných prohlášení neplynou žádné náklady. Honoráře se nevracejí a svou reputaci si pomocí vhodných zdůvodnění ochrání. Je známo jen pár případů, kdy byli takoví prognostici ochotni na svá slova vsadit větší sumu peněz. Proslavený je případ Paula Ehrlicha, profesora biologie a držitele MacArthurova stipendia pro mimořádné vědecké talenty, jenž se stal v sedmdesátých letech známým díky svým výstrahám před přelidněním, katastrofálním nedostatkem přírodních zdrojů a hladomorem.
Ekonom Julian Simon vzal Ehrlicha za slovo a navrhl mu sázku. Ehrlich měl vybrat pět kovů, o nichž si myslí, že o ně v budoucnosti bude nouze, což vyústí v radikální vzrůst jejich ceny. Simon poté fiktivně nakoupí určené kovy v hodnotě tisíce dolarů a za deset let porovnají, jak jejich cena vzrostla. Bude-li mít pravdu Ehrlich a kovy budou stále více nedostatkové, jejich ceny vyskočí vzhůru a Simon mu poté částku, o kterou ceny vzrostou, zaplatí. Naopak, Simon doufal v objevení nových nalezišť a především věděl, že vědecký pokrok hrozící nedostatek přírodních zdrojů odstraní. Budou vynalézány nové a úspornější technologie i materiály. Věřil, že ceny budou klesat. Sumu, o kterou ceny kovů klesnou, měl proto zaplatit naopak Ehrlich. Ten nakonec určil nikl, wolfram, měď, chrom a cín. Simon každého z těch kovů nakoupil jakoby za dvě stě dolarů. A počkali deset let - Simon drtivě vyhrál. Ceny kovů (po očištění o inflaci) klesly o více než polovinu a od Ehrlicha obdržel šek na 576 dolarů. Ten své názory přesto neopravil, nadále varoval před bezprostřední hrozbou nedostatku zdrojů a o Simonovi prohlásil, že „je jako ten chlápek, co vyskočí z Empire State Building a při průletu kolem desátého patra tvrdí, jak skvěle se věci mají“. I géniové Ehrlichova formátu užívají strategii, že když jste na konci s argumenty, můžete ještě začít nadávat.
Malá rada Z uvedeného vlastně nevyplývá nic nového ani překvapivého. K jakýmkoliv sdělením by občané měli přistupovat se skepsí. Nikdy nespoléhat na jediný zdroj a pokoušet se vyhledat více názorů. Nesouhlasíme-li s někým, měli bychom zkusit přijít na důvod, proč ten člověk to přesvědčení zastává. Začne-li někdo tvrdit, jaká budoucnost nás jistě čeká - a týká se to zejména politologů, komentátorů a finančních analytiků - je vhodnější čas věnovat něčemu jinému. Přesný vývoj v lidské společnosti zkrátka nelze předvídat. A zásadně bychom neměli zaměňovat vzdělanost za schopnost porozumět problémům nebo umění je řešit.

Každý den se objevují v televizích. Jejich výroky a předpovědi čteme v novinách. Jsou častými hosty rádií. Experti. Lidé profesně VYSVĚTLUJÍCÍ SPOLEČENSKÉ JEVY a předpovídající věci příští. Jak přesní ve svých predikcích jsou? Je užitečné jejich názorům věřit?

Bez záruky Dochází-li ve společnosti k rychlým změnám či k chaosu, nelze přesně odhadnout budoucnost Někteří za chyby neplatí Neplatí-li člověk za své chyby či není-li potrestán, pochopitelně v nich pokračuje

O autorovi| PETR HOUDEK, Autor je studentem Fakulty financí a účetnictví VŠE a Matematicko-fyzikální fakulty UK