Genetika: žádná přítelkyně evoluce

Vysoce kvalifikovaný biolog to říká tak, jak to je

Dr. Lane Lester

(Z http://www.answersingenesis.org/articles/cm/v20/n2/genetics přeložil M. T. - 5/2012)

Genetika a evoluce jsou nepřáteli od samého počátku obou pojetí. Gregor Mendel, otec genetiky, a Charles Darwin, otec moderní evoluce, žili v téže době. V téže době, kdy Darwin tvrdil, že tvorové se mohou měnit ve tvory jiné, dokazoval Mendel, že dokonce i individuální znaky jedince zůstávají neměnné. A zatímco Darwinovy názory byly založeny na mylných a neověřených předpokladech o dědičnosti, závěry Mendelovy byly založeny na pečlivých pokusech. Takže jedině budeme-li zcela ignorovat závěry moderní genetiky, můžeme obhajovat chiméru evoluce.

Abychom byli s to vybudovat novou biologii založenou na stvoření, a nikoli na evoluci, uveďme si některé příklady důkazů z genetiky uspořádaných podle čtyř zdrojů variací: prostředí, rekombinace, mutace a stvoření.

Prostředí

Jde zde o všechny vnější faktory, které mají vliv na organizmus během jeho života. Například jeden člověk může mít tmavší pleť než jiný prostě proto, že byla více vystavena slunci. Nebo jiný může mít zase větší svaly, protože více trénoval. Podobné variace způsobené vnějším prostředím většinou nijak nezasahují do povahy života, protože přestávají existovat se smrtí svého nositele; nejsou dědičné. V polovině 19. století si někteří vědci mysleli, že by variace způsobené prostředím dědičné být mohly. Charles Darwin tenhle omyl přejal a nepochybně mu to usnadnilo přijetí víry v možnost změny jednoho tvora v jiného. Takže vysvětloval původ žirafího dlouhého krku zčásti tak, že „opakované intenzivní používání jednotlivých částí těla vede k dědičným důsledkům pro organizmus“ (1). Uvažoval přitom o tom, že v obdobích nedostatku potravy natahují žirafy krky, aby dosáhly na výše rostoucí listy, což prý vede k dědičnému prodlužování jejich krků, tedy znaku předávanému potomstvu.

Rekombinace

Je založena na posunech genů a je důvodem skutečnosti, že děti, ač se jim blízce podobají, nejsou přesnými kopiemi ani jednoho z rodičů. Objev zásad rekombinace Gregorem Mendelem znamenal pro genetiku velký přínos. Mendel prokázal, že i když zůstane nějaký znak po jednu generaci skrytý, obvykle není ještě ztracen, a že objeví-li se u jedince znaky nové, děje se tak proto, že jejich genetické faktory tu byly stejně neustále přítomny. Rekombinace tedy umožňují, aby se v rámci stvořených druhů vyskytovaly v omezeném rozsahu různé odchylky. Jejich objem je však omezený, protože prakticky všechny vznikají jen novým přeskupením genů již přítomných.

Například od devatenáctého století se šlechtitelé rostlin snažili zvýšit obsah cukru v řepě cukrové. A byli velmi úspěšní. Za zhruba 75 let selektivního šlechtění se podařilo zvýšit obsah cukru z 6% na 17%. Ale zde se zlepšování zastavilo a další selekce nezvýšila už cukerný obsah. Proč? Protože už všechny geny pro produkci cukru byly shromážděny do jediného kultivaru řepy a další růst už nebyl možný.

Mezi tvory, které Darwin pozoroval na Galapážských ostrovech, byla skupina suchozemských ptáků, pěnkav. V téhle jediné skupině můžeme objevit širokou škálu odlišností ve vzhledu i ve způsobu života. Darwin vyložil podle mého názoru v podstatě správně, jak ke zmíněnému rozrůznění došlo. Několik jedinců zavál na ostrovy patrně vítr z jihoamerické pevniny a dnešní pěnkavy jsou potomky tehdejších „průkopníků“. Avšak zatímco Darwin spatřoval ve „svých“ pěnkavách příklad evoluce, my je dnes považujeme za pouhý výsledek rekombinací v rámci jediného stvořeného druhu. „Průkopnické“ pěnkavy si s sebou přinesly dostatek genetické variability, aby to umožnilo vznik odchylných variet, se kterými se na Galapágách dnes setkáváme (2).

Mutace

Nyní se zamysleme nad třetím zdrojem odchylek, mutacemi. Mutace vznikají chybami při genetickém kopírovacím procesu. Každá živá buňka disponuje složitým molekulárním mechanizmem určeným pro přesné kopírování DNA – genetické molekuly. Jako při každém kopírování dochází však i zde přece jen k chybám, i když nikoli příliš často. Jednou za každých 10 000 – 100 000 kopií bude gen obsahovat chybu. Buňka sice disponuje mechanizmem k opravě zmíněných chyb, ale některé mutace jím přece jen proklouznou. Jaké změny jsou důsledkem mutací? Některé nezpůsobí vůbec nic či jen tak malou změnu, že to organizmus ani nepocítí. Mnoho mutací má však na organizmus citelný vliv.

*

Ve světě po Pádu mohou snad šelmy jako je tenhle tygr zpomalit genetický rozpad druhu tím, že zmutovaná zvířata vytřídí ze zdravé populace.

*

Tato mutace, zvaná „nahý kohout“ je kohout bez peří. Podobné mutační defekty vedou asi sotva k „obohacení“ (tj. k situaci, kdy by šlechtitel tento typ záměrně pěstoval, aby se drůbež nemusela před pečením škubat)...Každopádně nikdy nepřinášejí nic nového. Neexistuje mutace, která by nám ukázala, jak vzniká peří či cokoli podobného.

Když vyjdeme z kreacionistického modelu, jaký druh změn bychom očekávali od náhodných mutací, tedy od genetických chyb? Očekávali bychom prakticky všechny ty, které se vyznačují škodlivostí a které zmenšují zdatnost postižených tvorů. A tenhle předpoklad se v realitě beze zbytku splňuje. Ukážeme to na několika příkladech.

Genetici začali pěstovat octomilku Drosophila melanogaster krátce po začátku 20. století, a od roku 1910, kdy referovali o první mutaci, u ní zjistili zhruba 3 000 mutací (3). Všechny jsou přitom škodlivé či neutrální; žádná z nich nevytvořila úspěšnější octomilku – přesně podle předpovědi kreacionistického modelu.

Cosi takového jako je mutace přínosná tedy vůbec neexistuje? Ale ano. Přínosná mutace je prostě mutace, která umožňuje svým nositelům zplodit více potomstva, než ho mají tvorové, u kterých se příslušná mutace nevyskytla.

Darwin upozornil na bezkřídlé brouky na ostrově Madeira. Pro brouka žijícího na větrném ostrově mohou být křídla určitě nevýhodou, protože u letícího tvora existuje větší riziko, že ho vítr sfoukne do moře. Mutace způsobující ztrátu křídel by zde mohly pomoci. Stejně by tomu mohlo být u slepé jeskynní ryby. Oči jsou dosti zranitelné, a tvorovi žijícímu v naprosté tmě by pomohly mutace nahrazující oči jizvovitou tkání, která zmíněnou zranitelnost omezí. Při životě na denním světle znamená ztráta zraku hroznou nevýhodu, v temné jeskyni tomu tak však není. Třebaže však mají uvedené mutace výrazný příznivý účinek, je důležité si uvědomit, že v těchto případech jde vždy o ztrátu informace, a nikoli o její zmnožení. K tomu totiž vůbec nikdy nedochází – nikdo nikdy nepozoroval, že by nějakému tvorovi narostla křídla či že by prohlédl, aniž by disponoval informacemi, které zmíněné procesy kódují.

Přírodní výběr představuje pozorovatelnou skutečnost, kdy některé formy organizmů zvládnou své „životní poslání“ lépe než jiné, takže zplodí více potomků. Oblíbeným příkladem přírodního výběru je anglický drsnokřídlec březový, Biston betularia. Jak každý dobře ví, vyskytovala se tahle píďalka vždycky ve dvou základních varietách, skvrnité a výhradně černé. V preindustriální Anglii mělo mnoho kmenů stromů světlou barvu. Tento stav znamenal větší možnost ochrany pro skvrnitou odrůdu, a ptáci tak ulovili mnohem více jedinců černých. Ve sbírkách motýlů z oné doby tedy najdeme daleko více skvrnitých exemplářů než jedinců černých. S tím, jak se v Anglii začal rozvíjet průmysl, kmeny stromů v důsledku imisí ztmavly, což umožňovalo lépe se ukrýt černé odrůdě, a varieta skvrnitá začala být nápadnější. A brzy se poměr obrátil: začalo se vyskytovat daleko více černých jedinců než skvrnitých.

S tím, jak populace čelí změnám ve svém prostředí (jako jsou třeba ony shora popsané nebo změny vyvolané přestěhováním do jiné oblasti), zvýhodňuje přírodní výběr ty kombinace znaků, které umožní organizmu v novém prostředí být úspěšný. Tohle můžeme snad považovat za pozitivní roli přírodního výběru. Jeho rolí negativní je pak zřejmě vylučování či omezování eventuálních škodlivých mutací.

Stvoření

První tři zdroje variací jsou žalostně nepřiměřeným vysvětlením rozmanitosti života, se kterou se dnes na zemi setkáváme. Zásadním rysem kreacionistického modelu je postulát, že značná genetická rozmanitost byla vložena do každého stvořeného druhu hned na počátku. Jedině tak lze vysvětlit původ koní, oslů a zeber z téhož druhu; lvů, tygrů a leopardů z téhož druhu; původ zhruba 118 plemen psa domácího stejně jako šakalů, vlků a kojotů z téhož druhu. Jelikož všechny druhy uposlechly Stvořitelova příkazu, aby se množily a naplnily zemi, náhodné procesy rekombinací i účelnější proces přírodního výběru způsobily, že se každý druh dále rozdělil do celé škály forem, které nyní pozorujeme.

Odkazy

1. Charles Darwin, The Origin of Species, 6th Edition, John Murray, London 1902, p. 278. Darwin nahlížel na přírodní výběr, že funguje na základě těchto a jiných příčin variací jako důležitý faktor v evoluci žirafího krku, ale je jen málo lidí, kteří toto vědí, že Darwin učil dědivost získaných znaků.
2. Různé druhy galapážských pěnkav se čas od času dle pozorování navzájem kříží, což je jasný důkaz, že náleží ke stejnému stvořenému druhu.
3. Dan L. Lindsley and E.H. Grell, Genetic Variations of Drosophila melanogaster, Carnegie Institution of Washington, Publication No. 627, 1967.

PřílohaVelikost
00511-10.5.2012-genetika-zadna_pritelkyne_evoluce.doc187.5 KB
Průměr: 3.7 (7 votes)

George, Šriber

Bodejť by tomu ta věta neškodila. Je mimořádně hloupá.

Sriber

Vsak na to jsem tu prave reagoval vcera, ze tahle veta celemu tomu (jinak docela zajimavemu) textu silne skodi. Puzzled

Obrázek uživatele Šriber

George

Mohli si odpustit "Nejspolehlivější údaje musíme hledat v Bibli", ale jinak to patálie ohledně jeho data úmrtí popisuje dobře...

Na anglické wiki je když tak docela dost odkazů a seznam literatury...

"Co jste zač?", zeptal se Erich postavy zahalené tmou.
"Říkají mi Šriber", zněla odpověď.

Sriber

Ja jsem k tomu zatim cetl toto.

Šriber

AD : "Já totiž zkoumám i tu teorii, že Quirinius se stal místodržitelem až po smrti Heroda Velikého a nezavrhuji ji z principu."

To ale nebylo na vás. To bylo neutrální konstatování o mém postoji = že já to z principu nedělám. Přesto vím, že někteří ano. Tentokrát to ale opravdu nebylo namířeno na vás Smile

Obrázek uživatele Šriber

Trituruss

Já totiž zkoumám i tu teorii, že Quirinius se stal místodržitelem až po smrti Heroda Velikého a nezavrhuji ji z principu.

Ani já opačnou teorii nezavrhuji "z principu". Osobně je mi úplně jedno, jestli to bylo tak, nebo tak a kdy se Ježíš narodil. Pouze to vzhledem k poznatkům, které jsou k dispozici, považuji za nepravdivé...

tedy je mi podsouván motiv, který neexistuje

Stejně tak mně z vaší strany - viz "zavrhování z principu"...

"Co jste zač?", zeptal se Erich postavy zahalené tmou.
"Říkají mi Šriber", zněla odpověď.

George

I když ta otázka nebyla položena mě, ale Death, tak snad by ti ohledně definice náboženství bylo nějak užitečné toto:

Arrow Arrow ZDE

Šriber

AD : "Můžete mi sdělit, kteří historici konkrétně si myslí, že tomu bylo jinak ? Možná jste to už psal v diskuzi s Georgem, v takovém případě mi to jen potvrďte a já si to najdu sám..."

Ano, je to v odpovědích Georgemu, vždy vloženo do odkazu ZDE. Není to ale jen v jedné odpovědi, ale na více místech. Snad se vám to podaří nalézt vše. Je tam toho totiž dost, tak nevím, zda se vám to bude chtít vše procházet ..

AD : "Stejně tak vy..."

Nepochybně. O tom jsem zde ostatně psal, když jsem řešil tu subjektivitu - tehdy jsem to opakovaně vztáhl i na sebe. Ale jistý rozdíl tu přece jen je. Já totiž zkoumám i tu teorii, že Quirinius se stal místodržitelem až po smrti Heroda Velikého a nezavrhuji ji z principu. Já netvrdil, že ta druhá teorie je jisto jistě jediná možná a pravdivá. Naopak Georgemu jsem to poslal s tím, že mu nabízím i jiný pohled na věc, ale nakonec z toho vzešla polemika v tom smyslu jako bych já obhajoval a zastával vyloženě jen teorii dvojího správcovství Quirinia = tedy je mi podsouván motiv, který neexistuje. Můj postoj je takový, že tuto otázku zatím nechávám otevřenou, byť uznávám, že řešení dvojího správcování Quiriniem mi přijde sympatické.

Obrázek uživatele Šriber

Oldřich

Sriber je tuším zatím bakalář historie

To je zastaralá informace...

Navíc jeho něchuť studovat kvalitní biblickou literaturu o něm hodně prozrazuje.

Co to o mě prozrazuje ? Podle mě to prozrazuje, že nechci číst kvalitní (ani průměrnou či nekvalitní) biblickou literaturu - to není hodně...

A důvod proč ji nechci číst ? Mám ke čtení spoustu jiných a pro mě důležitějších věcí. Možná, že si nějakou kvalitní biblickou literaturu přečtu v budoucnu...

"Co jste zač?", zeptal se Erich postavy zahalené tmou.
"Říkají mi Šriber", zněla odpověď.

Obrázek uživatele Šriber

Trituruss

Šriberem chtít, tak si může ve shodě s vaším názorem vybrat právě ty historiky, kteří zdánlivě potvrdí to, co chcete slyšet

Stejně tak vy...

Mimochodem má Šriber specializaci na toto období ?

Ne, zná však dost těch, kteří ano. Žádný z nich se nedomnívá, že by se Quirinius stal správcem Sýrie za života Heroda Velikého. Herodes zemřel před naším letopočtem, Quirinius nastoupil našeho letopočtu - tyto události od sebe dělí skoro deset let...

Můžete mi sdělit, kteří historici konkrétně si myslí, že tomu bylo jinak ? Možná jste to už psal v diskuzi s Georgem, v takovém případě mi to jen potvrďte a já si to najdu sám...

"Co jste zač?", zeptal se Erich postavy zahalené tmou.
"Říkají mi Šriber", zněla odpověď.

Customize This