Darwin a Fuegánci

Russell Grigg

(Z http://creation.com/darwin-and-the-fuegians přeložil M. T. - 7/2012. Vyšlo na stránkách Creation.com 19. května 2009)

Charles Darwin
Image Wikipedia.org

Ve své knize Původ člověka z roku 1871 uvedl Charles Darwin Fuegánce jako důkaz podporující jeho dvoudílnou teorii, totiž že „člověk vznikl z chlupatého čtvernožce s ocasem“, a že „jsme vznikli z barbarů“ (1).

To se stalo důležitým podnětem pro rasizmus 19. a 20. století. Takže kdo vlastně byli ti Fuegané, a proč je Darwin chápal právě takto?

Fuegané tvořili původně čtyři kmeny žijící na ostrovech tvořících nejjižnější výběžek Jižní Ameriky zvaný Tierra del Fuego, což znamená „Ohňová země“. Původně se území nazývalo „kouřová země“, což zavedl Ferdinand Magellan roku 1520 vzhledem k tomu, že v oblasti pozoroval stovky ohňů na plážích, které domorodci udržovali, aby se ohřáli v mrazivém podnebí, a aby si uvařili obvyklou stravu sestávající z mořských korýšů, měkkýšů a ryb. Později byl název změněn na romantičtější „Ohňová země“, prý španělským králem Karlem I (3). Charles Darwin se dostal do styku s Fuegánci díky misionářské horlivosti kapitána Roberta FitzRoye.

(Počet původního obyvatelstva – Šelknamů, Haušů, Jámanů a Alakalufů – před příchodem Evropanů se odhaduje na 10 000, v roce 1910 jich bylo již jen pouhých 350, dnes jejich potomci čítají jen několik osob. Pozn. překl.)

Ohňová zeměOhňová země

FitzRoyovi fuegánští rukojmí

Roku 1829 zkoumal FitzRoy jako kapitán HMS Beagle vodní cesty v oblasti. Jedné noci se několika Fueganům podařilo ukrást pomocný velrybářský člun patřící k Beagle, který předtím sedmičlenný výzkumný tým vytáhl na mělčinu, když se chtěl ukrýt před náhlou bouří. Náhlí trosečníci tak museli použít větve a plátno ze stanu ke zhotovení velkého koše, ve kterém odpádlovali zpět na Beagle. Po zjištění krádeže začal FitzRoy s posádkou usilovně po člunu pátrat; nenašli však nic. Člun totiž potřebovali k propátrání mnoha mořských úžin příliš malých na to, aby tam větší Beagle mohla manévrovat.

Jako odplatu zajal FitzRoy několik Fuegánců a nechal je dopravit na Beagle. Historička Gertrude Himmelfarbová k tomu poznamenává: „Podobná disciplinární opatření zůstala ovšem u Fueganů bez odezvy, protože měli stejně velkou legraci z celé záležitosti, a vyřešili ji tak, že dospělí vězni, poté, co spořádali nejlepší jídlo svého života, naskákali do moře, a odplavali domů…“ (4)

FitzRoyovi tak zbyla jedna dívka, dva mladíci, a jeden hoch, kterého (údajně) koupili námořníci za velký perleťový knoflík. Popsané zajatce pak trefně pojmenovali Košík Fuegia, Vzpomínka na člun, Yorkský dóm (5) a Jemmy Knoflík. FitzRoy se rozhodl, že je dopraví do Anglie na převýchovu, a pak je vrátí do vlasti jako součást „evangelizačního pokusu“ (6).

Po příjezdu do Anglie však Vzpomínka na člun okamžitě zemřel na neštovice, navzdory tomu (či možná právě proto), že byl okamžitě očkován. Další dostali výchovu, „otrkali se“ v civilizaci, poznali anglickou kulturu, a dostali „základy křesťanství“; učili je anglicky, zahradničení, vedení domácnosti, a vštěpovali jim „základní křesťanské pravdy“. Kulturní prostředí, do kterého se dostali, tak zjemnilo jejich mravy, že byli v polovině roku 1831 představeni britskému králi Vilémovi IV a královně Adelaidě.

Darwin se setkává s Fuegánci

Yorkský dómYorkský dóm
Kresba kapitána FitzRoye

27. prosince 1831 odplul FitzRoy znovu z Anglie na palubě Beagle, aby podnikl výzkumnou cestu kolem světa. Dalším cílem bylo navrátit tři žijící Fuegánce do jejich vlasti, kde, jak FitzRoy doufal, obrátí své soukmenovce na křesťanství. Provázel je „jejich pečovatel, Richard Matthews, sám zkušený misionář“. Na palubě byl i Charles Darwin v roli bohatého soukromníka- kapitánova společníka a neoficiálního přírodovědce. A tehdy se poprvé setkal s Fuegánci – jako s lidmi dostatečně kultivovanými na to, aby mohli být představeni na anglickém královském dvoře.

Jemmy KnoflíkJemmy Knoflík
Kresba kapitána FitzRoye

Ve svém díle Journal (čili Voyage of the Beagle, své zprávě z této cesty) je Darwin popsal takto, „Yorkský dóm byl statný, podsaditý, svalnatý muž: povahy byl uzavřené, zamlklé, zachmuřené, a rozčílil-li se, stával se agresivním; měl na palubě několik málo přátel, které měl velmi rád; intelekt byl v pořádku. Jemmy Knoflík byl miláčkem všech, ale ani on neměl své city plně pod kontrolou; jen občas svědčil výraz jeho tváře o spokojenosti. Byl veselý a často se smál, a typické pro něj bylo, že projevoval soucit s každým, kdo měl nějaké potíže: bylo-li moře bouřlivé, často jsem míval lehké příznaky mořské nemoci, a on ke mně přicházíval a říkával smutně, ´Ubohý, ubohý hochu!´… Jemmy byl podsaditý chlapík, ale ať už vypadal jakkoli: zásadně nosil rukavice, vlasy měl vždy úhledně přistřiženy, a byl celý nesvůj, jestliže si zamazal své vždy pečlivě vyleštěné boty.

Popsaná Jemmyho obřadnost znásobila ještě Darwinův vlastní úzkostlivý zájem o čistotu obuvi. Když byl například ještě studentem na cambridgeské univerzitě, utrácel Darwin až 7 šilinků za čtvrt roku za leštění svých bot! /8/ Jemmy se tak stal doslova čímsi jako anglický džentlmen ze střední třídy, vždy jako ze škatulky!

Košík Fuegia

„Košík Fuegia byla pohledná, skromná a slušná mladá dívka, s dosti příjemným, i když někdy trochu mrzoutským výrazem; velmi rychle se všemu naučila, zejména jazykům. Projevilo se to tím, že stačila pochytit něco ze španělštiny a portugalštiny, když Beagle na chvíli zakotvila v Rio de Janeiro a Montevideu, i v její znalosti angličtiny“. Darwin si rovněž poznamenal, „Zrak Fuegánců byl pozoruhodně ostrý: je dobře známo, že námořníci díky dlouhému tréninku dokáží rozeznat vzdálený objekt mnohem lépe než suchozemec; ale jak York tak Jemmy kvalitou zraku ještě daleko předčili všechny naše námořníky.“

Košík FuegiaKošík Fuegia
Kresba kapitána FitzRoye

Zmíněné popisy ostře kontrastují s Darwinovými pohrdavými a rasistickými poznámkami v tomtéž díle Journal, které se týkaly Fuegánců, jež potkal, když Beagle připlula rok poté, v prosinci 1832, k Ohňové zemi. Tehdy o nich neustále mluvil jako o „divoších“ a „barbarech“, a často je hanlivě přirovnával ke zvířatům.

Napsal: „Zdálo se mi až nepochopitelné, jak velký rozdíl může být mezi divochem a civilizovaným člověkem: je větší, než mezi divokým a domácím zvířetem, jelikož u člověka existuje větší potenciál umožňující zlepšení nepříznivé situace…Pokožka Fuegánců je špinavě měděně rudá…Celá jejich skupina živě připomínala čerty, kteří se objevují na scéně v operách jako je Čarostřelec“ (9).

…“Tyhle ubohé trosky byly nevelkého vzrůstu, škaredé tváře ošklivě pomalované nabílo, pokožku nečistou a mastnou, vlasy zaknocené, hlas skřehotavý a posunky prudké. Když se člověk díval na takové lidi, nechtělo se mu věřit, že jsou to také lidé, a obyvatelé téhož světa, jako je ten jeho. Běžně se dohadujeme, jak se asi těší ze života některá nižší zvířata: tím oprávněněji si to můžeme říkat o podobných barbarech! V noci…spí na mokré zemi stočeni do klubíčka jako zvířata“ (10).

Fuegánci zdraví HMS BeagleFuegánci zdraví HMS Beagle
Obraz FitzRoyova
kreslíře Conrada Martense

Darwin je dokonce považoval za zábavné. V dopise synovci Williamu Darwinu Foxovi z 23. května 1833 napsal: „V Tierra del (sic) jsem poprvé spatřil na vlastní oči divochy; & jsou tak divocí, jak jen si to člověk dokáže představit. – Divoch je opravdu ubohé zvíře, ale stojí za to jednou ho vidět“ (11).

Darwin se naposled setkal s Jemmym v březnu 1834, když už Jemmy opět více než rok žil se svým vlastním lidem. „5. března jsme zakotvili v zátoce Woolya…Brzy jsme spatřili, jak se blíží kanoe ozdobená vlaječkou, a na ní jednoho z mužů, jak si smývá z tváře barvu. Tím člověkem byl ubohý Jemmy, nyní vychrtlý divoch, s dlouhými rozcuchanými vlasy a nahý kromě kousku deky kolem pasu…Když odjížděl z Anglie, byl zavalitý, čistý a dobře oblečený – nikdy jsem neviděl tak zásadní a žalostnou změnu. … vypadá to však, že alespoň naučil všechny lidi svého kmene anglicky: jakýsi stařec hned anglicky oznámil ´žena Jemmyho Knoflíka´“. Nato, když se Jemmy vrátil na břeh, „zapálil signální oheň, a kouř z něj stoupal v obloučcích nahoru a dával nám tak poslední a dlouhé sbohem s tím, jak se naše loď vzdalovala na širé moře“ (12).

Kanibalizmus

Vzhledem k tomu, co mu FitzRoy řekl, myslel si Darwin omylem, že Fuegánci praktikují kanibalizmus. Zapsal si do Journalu: „Válčí-li spolu jednotlivé kmeny, stávají se kanibaly. Lze tak soudit ze dvou souběžných, leč zcela nezávislých zpráv jednoho chlapce zajatého panem Lowem (skotským lovcem tuleňů), a Jemmyho Knoflíka; například v zimě, jsou-li Fuegánci sužováni hladem, zabíjejí a pojídají své stařeny dříve, než zabijí své psy: když se pan Low ptal dotyčného chlapce, proč to dělají, chlapec odpověděl, „Pejskové chytají vydry, stařeny ne.“

Badatelka Anne Chapmanová poznamenává: „Je vskutku zarážející, že Darwin považoval Jemmyho, který FitzRoye o kanibalizmu informoval, za spolehlivý zdroj, protože sám prohlašoval, že je ´nesmírně obtížné získat od nich (Jemmyho a Yorka) nějaké podrobnější informace týkající se zvyků jejich soukmenovců´. Rovněž ´je v podstatě nemožné zjistit opakovanými otázkami, zda člověk správně porozuměl něčemu, co tvrdili´. Navíc Darwin věděl, že o Bobovi, který informoval o kanibalizmu Lowa, ´říkali, že je to lhář, což on opravdu byl´“ (13).

Chapmanová pokračuje: „Darwin měl důvody pochybovat o pravdivosti Bobových i Jemmyho příběhů, ale neučinil tak. Představa, že divoši pojídají stařeny svého kmene, byla pro něj příliš mocná na to, aby jí dokázal odolat. Navíc kanibalismus byl u lidí na takovéto ´nízké úrovni´ jednoduše očekáván, což by mohlo vysvětlovat, proč byl tak nakloněn věřit podobným zprávám“. Však také Darwin nedokázal odolat pokušení začlenit tuhle nechutnou pikantérii do 1. kapitoly svého Původu druhů, aby se zalíbil svým pyšným vrstevníkům v 19. století. Napsal: „Na tomhle příkladu je patrné, jakou cenu přikládali zvířatům dokonce i barbaři z Ohňové země, když v dobách nouze zabíjeli a jedli stařeny ze svého kmene jako bytosti ceněné méně než psi“ (14).

Leonard Engel, redaktor vydání Darwinovy The Voyage of the Beagle z roku 1962, opravil Darwinův omyl ohledně stařen. Napsal: „Bohužel, jak Darwin tak FitzRoy se v tomto bodu mýlili, neboť Fuegánci nebyli kanibalové, a spíše uctívali než jedli své stařeny. Po starších ženách byla poptávka pro druhé a třetí sňatky…vzhledem k jejich zkušenostem v jízdě na kanoích i dalších činnostech vykonávaných Fuegánskými ženami…“ (15)

Zmíněné obvinění z kanibalizmu odmítá dále i Lucas Bridges, syn Thomase Bridgese, anglikánského misionáře u Fuegánců v letech 1871 až 1886. Lucas se narodil a vyrůstal v Ohňové zemi, takže strávil mnoho let svého života v každodenním styku s Jámany, a dokonale rozuměl jejich kultuře. Šokující Darwinovu chybu se pak pokouší vysvětlit tím, že „když se jich Darwin vyptával, nebyl by pro Yorkský dóm ani Jemmyho Knoflíka nejmenší problém odpovědět pravdivě, ale asi se chtěli zavděčit, a tak prostě řekli Darwinovi to, co se domnívali, že slyšet chtěl. … Takže výroky, které se zmíněným mladým mužům i malé Fuegii připisují, nebyly ve skutečnosti ničím jiným než přitakáním výrokům jejich tazatelů“ (16).

Jazyk

Ohledně jazyka Fuegánců Darwin napsal: „Pro jazyk těchto lidí, podle našich poznatků, se stěží hodí označení artikulovaný. Kapitán Cook ho přirovnal ke zvukům vznikajícím u člověka, který kloktá (17), ale žádný Evropan určitě nikdy nekloktal tak chraplavě, a zvuky, které při kloktání vydával, nikdy nepocházely až z hloubi hrdla, a nezněly tak mlaskavě“. A v dopisu C. Whitleyovi z 23. července 1834 Darwin píše: „V jejich výrazu je cosi, co podle mého názoru musí na nezainteresovaného diváka působit přímo hrozivě. Zažil jsem, jak jeden Fuegánec stál na útesu a vyluzoval zvuky a gestikuloval tak, že proti nim je křik domácích zvířat daleko srozumitelnější“ (18).

Jámanská fonetická abecedaJámanská fonetická abeceda
Jak ji zaznamenal
Thomas Bridges

Lucas Bridges mluvil jak jámansky tak anglicky. Napsal: „Přesvědčení o tom, že jsou Fuegánci kanibalové, nebylo jediným omylem Charlese Darwina. Když poslouchal jejich hovor, nabyl dojmu, že opakují stále dokola stejné věty, a proto došel k závěru, že jejich jazyk tvoří asi jen stovka slov. My, kdo jsme se naučili mluvit jámansky jako děti, víme, že pokud jde o sféru každodenní jámanské praxe, je její jazyk nekonečně bohatší a výstižnější ve výrazech než angličtina či španělština. Jámansko-anglický slovník mého otce …obsahuje celých 32 000 slov a jejich flektovaných tvarů, a to jich existuje ještě daleko více, a všechna jsou spisovná“ (19,20).

Bridges dále píše, „Jámané mají přinejmenším pět názvů pro ´sníh´. Pro ´pláž´ jich mají ještě daleko víc, v závislosti na tom … kde je pláž z pohledu mluvčího, kterým směrem je orientována, zda mezi ní a mluvčím je souš či voda, a tak dále. … Pro vztahy mezi příbuznými … mají Jámané až padesát různých slov, z nichž každé vystihuje konkrétní, a často spletitý, vztah“ (21).

Pro zajímavost pak Lucas cituje článek svého otce otištěný v The Standard z 6. září 1886. „Ačkoli se to může zdát neuvěřitelné, disponuje jazyk jednoho z nejchudších lidských etnik, které nemá literaturu, poezii, písně, dějiny, ani nepěstuje žádnou vědu, zřejmě slovníkem a způsobem struktury slov, který předčí jazyky jiných, způsobem života daleko vyvinutějších kmenů – je to asi dáno samou podstatou a požadavky jejich života.“ A při jiné příležitosti napsal, „Vzhledem k tomu, že Jámanové jsou společenští lidé par excellence, kteří si dlouho a rádi povídají a, jak muži, tak ženy, rádi pronášejí dlouhé proslovy k ostatním … , uchovávají si dokonale a neustále obohacují jazyk, který dobře ovládají už v raném dětství“ (22).

Fuegánci a křesťanství

Třebaže plány kapitána FitzRoye na obrácení Fuegie, Yorka a Jemmyho cestou výkladu „základních křesťanských pravd“ v Anglii ztroskotaly, našlo si evangelium přece jen cestu do Ohňové země. Ale ne snadno. První pokusy misionářů o stálé působení v oblasti byly totiž rovněž neúspěšné – odjeli tam Richard Matthews roku 1833 a Allen Gardiner roku 1845, 1848 a 1850. Gardiner založil Patagonskou misijní společnost (přejmenovanou roku 1864 na Jihoamerickou misijní společnost čili SAMS). Roku 1851 zemřel Gardiner a šest dalších misionářů hlady (v důsledku nepřátelského postoje domorodců), když se příjezd jejich zásobovací lodi o dva měsíce opozdil, a osm dalších misionářů bylo roku 1859 povražděno.

Poté začal od roku 1862 navazovat kontakty s Jámany a dalšími fuegánskými kmeny Waite Hockin Stirling. Do roku 1869 „pokřtil přes čtyřista Indiánů, kteří tak vstoupili do církve našeho Pána a Spasitele“ (23). Když se o tom dověděl Darwin, byl tak dojat, že SAMS poslal šek na pět liber sterlingů.

Dnes bohužel v důsledku nepřítomnosti protilátek proti epidemiím neštovic, spalniček, chřipky i dalších nemocí zavlečených evropskými velrybáři, lovci tuleňů, zlatokopy, farmáři i jinými Evropany, spolu s důsledky kolonizace, Jamané jakožto národ prakticky vyhynuli.

Darwinovy mylné a rasistické názory

V kapitole 21 svého Původu člověka , „Celkový souhrn a závěr“, Darwin napsal, „Takže jsme poznali, že člověk vznikl z chlupatého čtvernožce opatřeného ocasem, patrně žijícího na stromech, a ve Starém světě.“ Pak pokračuje, „Hlavní závěr, ke kterému jsem v tomto díle dospěl, totiž že člověk pochází z nějakého nižšího zvířete, mnoho lidí, jak musím s politováním konstatovat, krajně znechutí. Těžko lze však pochybovat o tom, že pocházíme z barbarů“.

Na doklad tohoto tvrzení pak Darwin zopakoval své hodnocení Fuegánců. Napsal, „Na otřes, který jsem prožil, když jsem poprvé spatřil skupinu Fuegánců na divokém rozeklaném pobřeží, nikdy nezapomenu, neboť mě přitom okamžitě napadlo – takovíhle byli naši předkové. Tihle lidé byli absolutně nazí a pomalovaní, dlouhé vlasy jim vlály, ústa dokořán v úžasu, a tvářili se zarputile, zaraženě a nedůvěřivě. Prakticky nic neuměli, a žili jako divoká zvířata z toho, co ulovili; neuznávali mezi sebou žádnou hierarchii, a byli nemilosrdní ke všem, kteří nepocházeli z jejich malého kmene. Ten, kdo jednou spatřil divocha v jeho vlasti, se nebude příliš stydět, bude-li si muset přiznat, že v jeho žilách koluje krev kteréhosi nižšího tvora. Pokud jde o mne, je mi jedno, zda pocházím z té či oné nebojácné opičky … či z tamtoho starého paviána … nebo z divocha, který si libuje v mučení svých nepřátel, vykonává krvavé oběti, bez výčitek zabíjí nevhodně narozené děti, zachází se svými ženami jako s otroky, neumí se chovat a je pronásledován vírou v ty největší pověry“.

Alternativní, méně podjaté hodnocení

Darwinův krajan, anglický výzkumník William Parker Snow, navštívil Ohňovou zemi roku 1855, a jeho názor na Fuegánce byl podstatně jiný než Darwinův charakterizovaný rasistickými a evolucionistickými předsudky. I když také zaznamenal jejich zanedbaný zjev a primitivní zvyky, napsal: „… mnozí Fuegánci z východní části souostroví byli milí, a někteří z nich byli dokonce fešáci. Vím, že to zní jinak, než jak to líčí pan Darwin: ale mluvím jen o tom, co jsem sám viděl, a jak se to jevilo mně“. Snow dále poznamenal, že dotyční „žijí ve spořádaných rodinách“, a konstatoval, „Byl jsem svědkem mnoha příkladů vzájemné vroucí lásky partnerů, i lásky k dětem“ (24).

Snow dále uvádí, že ho velmi zaujalo skromné chování žen i fakt, že všechny fuegánské matky projevovaly velkou lásku ke svým dětem. Pokračuje, „Myslím, že do jisté míry uznávají nedotknutelnost soukromého vlastnictví, a viděl jsem, jakou úctu požívala jedna z nejstarších žen u zbytku svého lidu. Když jsem chtěl koupit kanoi, neprodali mi ji s tím, že patří právě jí, a že by se s ní těžko loučila.“

Snow tedy usoudil, že „Skutečný rozdíl mezi divochem a civilizovaným člověkem je prostě stupeň kultivace té které psychiky. Ve všech ostatních ohledech je evropský barbar totožný s barbarem zámořským.“ A, „Mluvím-li o Fuegáncích, nemohu si pomoci a musím konstatovat, že je nepovažuji za tak degenerované, jak si mnoho lidí myslí. Soudím z účinku na příčinu, a vidím tedy jejich dnešní stav jako výsledek podmínek, ve kterých žili.“

Darwine, jak jste se mohl tak příšerně mýlit a znovu opakovaně mýlit?

1. Z lidí, které jste označil za „barbary“, jste poznal dobře jenom tři, Yorka, Fuegii a Jemmyho, a při různých příležitostech jste je popisoval jako inteligentní, laskavé, a schopné se brzy naučit cokoli, zejména jazyky jako třeba angličtinu, portugalštinu a španělštinu. Dokonce jste napsal, že jeden z nich měl s Vámi nelíčený soucit, když jste měl mořskou nemoc! A přece jste se rozhodl označit tyhle lidi za barbary. Proč?
2. Řekl jste si, že nebudete brát ohled na skutečnost, že na zmíněné tři Fuegánce mělo vliv prostředí, jelikož se v Anglii sice naučili jemnějším způsobům, ale po návratu do vlasti začali zase žít přirozenějším způsobem života, který jim umožňuje vyrovnat se s nároky tamního klimatu. Pokud jde o nahotu, která byla pro Vás důkazem barbarství, Lucas Bridges konstatuje, že „jelikož se živí téměř výhradně rybami a přílipkami, mají velmi málo kůží, ze kterých by si mohli zhotovit oděvy“ (25)
3. Věděl jste, že FitzRoy „zakázal svým mužům prát se s domorodci, protože by jako fyzicky silnější začali pohrdat bělochy“! (25) Tenhle fakt jakož i skutečnost, že pro anglické misionáře bylo mimořádně obtížné v oblasti přežít – na rozdíl od Fuegánců, kterým to nečinilo žádné potíže - , podporuje závěr W. P. Snowa: „Ve svém drsném stavu si divoši často myslí, že nás v mnoha ohledech předčí, a aby si nás vážili, musíme ukázat, že umíme lovit, rybařit, zpívat, vyprávět, tančit, a že vydržíme lecjaké drsné podmínky stejně dobře jako oni.“ Dokázal byste to, Charlesi?
4. Nevzal jste v potaz historickou zprávu v Bibli o tom, že člověk byl zprvu vysoce civilizovaný a uměl stavět města, znal zemědělství, choval domácí zvířata, zpracovával kovy a uměl hrát na hudební nástroje, jak o tom píše Genesis 4:17-22; všechny zmíněné dovednosti tvoří aspekty moderní kultury. Návrat tří Fuegánců ke způsobu života obvyklému doma nesvědčí o tom, že by oni či jejich soukmenovci byli „barbaři“. Svědčí-li to o něčem, pak o tom, že některé skupiny lidí po babylonském zmatení jazyků (Genesis 11) mohly ztratit některé nabyté dovednosti (ovšem zase získat jiné, potřebné pro přežití v novém domově).
5. Přestup stovek Fuegánců ke křesťanství, který Vás tenkrát tak dojal, svědčí o dvou skutečnostech:
a. je to v souladu s biblickou zprávou o tom, že všichni lidé jsou „stvořeni k obrazu Božímu“ (Genesis 1:26, 1. Korintským 11:7) – jak by bylo možno obrátit zvíře na křesťanství?
b. Lidé nepotřebují „zcivilizovat“, nýbrž „znovu se narodit“ (Jan 3:3). A to se týká všech!

Odkazy:

1. Darwin, C., The Descent of Man (1871), John Murray, London, 1887, pp. 609 and 618–19.

2. Šlo o Jámany, Alakalufy, Šelknamy (známé též jako Onasové, ale Jemmym Knoflíkem nazývané Oensové) a Hauše; každá skupina měla vlastní jazyk. Zdroj: Anne Chapmanová: „Darwin v Ohňové zemi“, Imago Mundi, Buenos Aires, 2006, str. 7-8.

3. Podle smlouvy z 23. 7. 1881 byla Ohňová země rozdělena mezi Chile a Argentinu tak, že východní jedna třetina připadla Argentině, západní dvě třetiny patří Chile. Ohňová země je nejjižnějším obydleným územím na světě, a nejbližší pevninou je zde Antarktida. Nejzazším výběžkem je pak Hornův mys známý zrádnými útesy, prudkými větry a obrovskými vlnami. Jen málo dní v roce tam neprší, nepadají kroupy či déšť se sněhem, či přímo sníh.

4. Himmelfarb, G., Darwin and the Darwinian Revolution, Chatto & Windus, London, 1959, p. 55.

5. Protože byl zajat blízko skalního útvaru, kterému předtím kapitán James Cook dal jméno York podle podobnosti s mnoha štíhlými věžemi yorkského minstru, velké gotické katedrály v Yorku, Anglie.

6. According to Desmond, A. and Moore, J., Darwin, Penguin Books, London, 1992, p. 106.

7. Darwin, C., Výprava na Beagle: deník z přírodovědných a geologických výzkumů oblastí navštívených během výpravy na HMS Beagle kolem světa, pod velením kapitána FitzRoye, RN (1845), Wordsworth Classics reprint, Londýn, 1997, Str. 198-199.

8. Dnes by šlo o částku zhruba 25 liber. Zdroj: Darwin online: Darwinovy studentské účty na Christ´s College, Cambridge 22. dubna 2009.

9. Ref. 7, p. 196

10. Ref. 7, pp. 203–04.

11. Darwin Correspondence Project-Letter 207.

12. Ref. 7, pp. 217–18.

13. Chapman, A., Ref. 2, p. 48. Chapman is quoting Darwin’s Journal, Ref. 7, p. 199.

14. Darwin, C., The Origin of Species by Natural Selection, 1st edition, Penguin Books reprint, 1968, p. 94.

15. Darwin, C., Voyage … , 1962 edition, edited by Leonard Engel, pp. 214–15, note 4.

16. Bridges, L., Uttermost Part of the Earth, Hodder & Stoughton, London, 1948, pp. 33–36, 166–67.

17. Capt. Cook visited Cape Horn in January 1769.

18. C. Darwin to C. Whitley, Life and Letters of Charles Darwin, Vol 1, pp. 226–27, D. Ap[pleton, New York, 1911.

19. Ref. 16, p. 34

20. Thomas Bridges’ 32,000-word Yahgan–English Dictionary was deposited with the British Museum in 1951.

21. Ref. 16, pp. 34–35, footnote 1.

22. Ref. 16, pp. 530–31.

23. According to the booklet Captain Allen Gardiner and other Missionary Heroes of SAMS.

24. Snow, W.P., A few remarks on the Wild Tribes of Tierra del Fuego from Personal Observation, Transactions of the Ethnological Society of London, Vol. 1, 1861, pp. 261–67.

25. Ref. 16, p. 62.

(Článek je k dispozici také v ruštině)

PřílohaVelikost
00533-29.7.2012-darwin_a_fueganci.doc586.5 KB
Průměr: 3 (4 votes)
Štítky:

Kam by jsme šli pane, ty máš slova věčného života

Z důvodu nepříjetí těchto komentářů, ve kterých jsem se chtěl zastavit nad tématem, kdo je Bůh, jsem se rozhodl dál příspěvky nepsat. Kdo by však měl tu potřebu se dozvědět více, kupte si, nebo půjčte si od někoho knihu Základy křesťanské víry od Jamese Montgomery Boiceho. Najdete tam vše, co jsem zde psal a můžete, pokud vás to bude zajímat, pokračovat dále. Čtěte rychle, ale rozvažujte pomalu, a kéž vám Duch Svatý pomáhá. Je to náročnější, než jakákoli vysoká škola, jde totiž o život. O váš život s Bohem anebo bez Něj. Buďte proto ve svém srdci k Němu opravdoví, neboť před Ním nemůžete nic skrýt, On všechno vidí. S některými věcmi ani já tak úplně nejsem v naprostém souhlasu, ale ty jsou až ke konci knihy. Všechno ostatní je nabité takovými informacemi, aby Jste mohli zaostřit pohled správným směrem a upevnit se v té pravdě, kterou pro svůj život potřebujete. Přeji Vám požehnanou četbu a ať Vás provází Kristova láska. Pán s Vámi. V.S.

Ten nejméně fundovaný

Ahoj Antoníne, domlouval jsem se s Pavlem Kábrtem a On mi napsal, že toto diskuzní forum by spíše mělo sloužit pro krátké příspěvky, což jsem ne tak uplně bral na vědomí. Tady jsem sice neudělal podle mě chybu, protože posílám příspěvky ne příliš dlouhé, ale je pravda, že ani ne krátké, jen tak, aby se neztratila nit.Jen jsem měl takovou potřebu vysvětlit, z čeho jsem vycházel, když jsem chtěl mluvit o Bohu a z těch vlastností, které by Bůh měl mít, pokud bych se o pojmu Bůh měl bavit. Je pravda, že už jednou jsem se na něco ptal a Anonym mi odpověděl - že to je příliš široké téma na odpověď. Já jsem to od Něj vzal jako fakt, ale vlastně to je taková odpověď, kterou bych mohl říci každému - Buňka - to je příliš široké téma -. Asi by jsi ve škole, na takovou učitelovu odpověď nebyl příliš spokojený, co Ty na to? Anebo ano? Kdybys chtěl po svým tátovi, aby Ti něco řekl, proč ty rostliny jsou zelený, a On by Ti řekl: "Jo synku, to je příliš široké téma", co bys na to řekl? Co by sis myslel? Já vím, co možná - "Hmmm, tak to je asi fakt těžký", anebo "proč to ten táta nechce říct?" První případ by znamenal to, že by ses moh zeptat někdy jindy, později, anebo by sis mohl říct, tak to asi není důležitý. Druhý případ by mohl znamenat, že by Jsi se mohl zeptat někoho jiného. Záleželo by na tom, co by zrovna pro Tebe bylo důležité. Buď by v Tobě ta touha po tom, zjistit proč je ta rostlina zelená byla tak silná, že by Tě to prostě postrčilo k tomu, abys sám něco zkoumal, anebo by ta touha zjstit něco nebyla tak silná a Ty by ses spokojil s tím, že pokud to Tvůj táta nechce říct, má proto nějaké důvody - třeba to, že to je moc složité na vysvětlení a Ty, jako malý kluk se nejdřív musíš naučit fyzikální zákony, to, z čeho je složená rostlina, jak funguje atd. abys pak mohl pochopit, proč je rostlina zelená. Toto Ti ale tvůj otec neřekne, protože Ti to řeknou ve škole, všechno Ti v podstatě řeknou ve škole a Ty to jednou zjistíš sám, proč je rostlina zelená. Pokud bys však měl otce, který je fyzik a chemik, sice laik, samouk, ale ví o tom něco, tak by Ti mohl říci, že rostlina je složená z buněk, že světlo je složené z různých vln, že to světlo dokáže rostlina zpracovat, aby mohla něco přeměnit atd. atd. Prostě by se pokusil na Tvoji otázku odpovědět, Ty by sis ho za to mohl vážit a věděl bys, že se Tě nesnaží jen tak zbavit, protože se nechce pouštět do složitého rozboru. Ani já jsem nechtěl nechat otázku Boha jen tak na tom, že bych někomu zde na diskuzi řekl - najdi si to v Bibli, anebo se zeptej nějakého kazatele. Což by bylo mnohem jednodušší a někdy určitě tak dělám, abych se toho člověka zbavil, těch jeho protivných otázek. Tady jsem však nechtěl nechat toto tema o Bohu a jaký vlastně je z pohledu křesťanského, jen tak na nějakých pár slovech, protože to prostě nejde. Snažil jsem se tedy podle jedné knížky psát o tom, jaký Bůh křesťanský je, nepíšu nějaké svoje úvahy, to bych musel vymyslet nějakou koncepci, aby to mělo hlavu a patu. Používám velmi často něco, co už někdo jiný vymyslel a utřídil, jen to přepisuju. A v této knize, ze které cituji je téma - Jaký je Bůh - pro mě tak srozumitelně vysvětleno, že jsem se proto rozhodl to sem přepsat, aby mi všichni rozuměli, co si pod tím já představuji. To je vše, co k tomu mohu říci, abych vysvětlil svoje činy.
Zatím tedy nebudu psát nic, a s Pavlem Kábrtem se domluvím na dalším postupu, jestli třeba napíšu všechno ostatní do jednoho souboru, na který by se třeba dal jen jednoduchý odkaz, aby si to každý mohl přečíst, anebo se to udělá nějak jinak. V.S.

Vlasta

Milý příteli!
Zahlti´s tento diskusní blog mnoha informacemi "nesmírné důležitosti". Ani nemám čas projít vše, zda je to v souladu s vírou a učením církve. Nicméně musím konstatovat, že tě nevede Bůh, ale ten druhý. Víra v Boha, přesvědčení v jeho existenci, milosrdenství a úsilí o pochopení druhého, se neprojevuje ve vznešených přednáškách, ale ve snaze pochopení slabosti nás všech a nutnosti pomoci těm, kteří o to třeba ani nechtějí. Ty to snad vůbec netušíš. O to je to horší.

Ten nejméně fundovaný

Odmítání poznat Boha

Na tomto místě jsme se dostali ke skutečné příčině lidského problému. Na samém počátku lidského odmítnutí poznat Boha jsou důvody morální a psychologické. Lidé však zjišťují, že je pro ně těžké se zde zastavit. Odmítli Boha, nicméně zůstávají Božími stvořeními a ve svém intelektuálním a morálním vybavení potřebují Boha (nebo někoho, jako je On). Jelikož nejsou ochotni poznávat pravého Boha, ale nedokážou se bez
něho obejít, vymýšlejí místo něj náhradní bohy. Tito bohové mohou být složité, důmyslně vytvořené vědecké zákony naší kultury, bohové a bohyně řeckého a římského světa nebo zvrácené, zvířecí modly pohanství.
Všeobecné rozšíření náboženství na této planetě není způsobeno tím, že by lidé hledali Boha (jak někteří argumentují). Spíš je to proto, že nechtějí mít pravého Boha, a přece potřebují něco, co by zaujalo jeho místo. Proces odmítání má tři stadia a současní psychologové ho dobře znají: trauma (duševní otřes), potlačení a nahrazení. R.C.Sproul ve své analýze ateismu ukazuje, že konfrontace s pravým Bohem přináší lidem otřes a vnitřně je zraňuje. Je traumatická. Proto potlačujeme to, co známe.
"Neexistuje trauma, jsou-li oči navždy zavřeny, takže neproniká žádné světlo. Oči se však zavírají v reakci na ostré světlo - jakmile člověk zakouší bolest". Důležitý moment je zde ten, že ačkoli je poznání Boha potlačeno, není zničeno. Zůstává nedotčeno, i když je hluboce ukryto v podvědomí. Člověk pociťuje určitý nedostatek - jakési vakuum - a místo pravého Boha poté zaujme "to, co není Bůh".

Boží hněv

Nakonec se dostáváme k Pavlově první výpovědi (poněvadž tři hlavní body oddílu probíráme v obráceném pořadí) : Boží hněv se plným právem zjevuje proti lidem, protože potlačili poznání Boha, které jim bylo přístupné.
Někteří lidé jsou hluboce zneklidněni učením, že ten veliký Bůh, jemuž patří celý svět, projevuje svůj hněv. Myslí si, že Bůh je jen Bohem lásky, což skutečně je, a nemohou pochopit, jak Bůh může mít také vlastnost opačnou - "zlou"- To, že se dokáže na lidi hněvat, což je opakem toho, když s někým přátelsky a vlídně komunikujeme, když se třeba po letech setkáme někde v restauraci u dobrého pití a jídla.- Hněv je, jak víme velmi emočně nepříjemný, opak velmi přátelského a srdečného setkání. V tomto se jim nedaří Bohu porozumět anebo jej poznat. Bůh, který necítí hněv vůči hříchu, je však Bůh deformovaný nebo zmrzačený. Něco mu chybí. Ano, Bůh je dokonalý ve své lásce. Ale Bůh je také dokonalý ve svém hněvu, který - jak nám apoštol Pavel říká v listu Římanům - "se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí".
Na samém počátku křesťanského učení je logicky Boží hněv první pravdou, kterou se o Bohu musíme dozvědět. Proč nezačal Pavel výrokem, že se z nebe zjevuje Boží láska? Jistě ne proto, že by Bůh nebyl láska, poněvadž láskou opravdu je, jak na to Pavel poukáže později. Spíše je tomu tak proto, abychom si lépe mohli uvědomit svou hlubokou duchovní nouzi a byli připraveni přijmout poznání Boha v Pánu Ježíši Kristu,Spasiteli, neboť pouze v Něm můžeme toto poznání najít. Jestliže lidé přijdou k Bohu a budou se chlubit svým domnělým duchovním poznáním, pak je Bůh prohlásí za hlupáky. Pokud přicházejí k Bohu a chlubí se svými vlastními výkony, pak je Bůh nemůže přijmout. Přijdou-li však pokorně a uznají-li, že opravdu odmítli to,co bylo o Bohu jasně zjeveno v přírodě, že se nemají na co vymluvit a že Boží hněv visí nad nimi právem, pak Bůh začne v jejich životech pracovat. Ukáže jim, že pro ně připravil cestu, jak odstranit hněv, který vznikl kvůli nim - že totiž Ježíš vzal ten hněv na sebe. A zároveň připomene, že se jim otevírá cesta, aby rostli v lásce i v poznání Boha, cesta ke spasení.

část druhá

Boží slovo

Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2 Timoteovi 3,16-17)

Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" (Lukáš 24,32)

Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě.
Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří.
Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci.
Hospodinovo příkázání je ryzí, dává očím světlo. (Žalm 19,8-9)

Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země,
nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. (Matouš 5,18)

Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení; a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2Timoteovi 4,3-4)

Usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy. (2 Timoteovi 2,15)


Bible

Naše studium křesťanského učení nás přivedlo ke třem velkým pravdám: předně, poznání Boha je naším nejvyšším dobrem; dále, každému člověku Bůh zjevil v přírodě určité pravdy o sobě samém, a nakonec, lidé však toto zjevení odmítli a na místo Stvořitele postavili falešné bohy. Povědomí o pravém Bohu se nám dostává jednak zvnějšku - ve všem tom, co vidíme, a jednak zevnitř - skrze naši mysl a srdce. My jsme však své povědomí o Bohu popřeli tím, že jsme toto poznání, kterého se nám dostává, nahradili pověrou. V důsledku toho svět navzdory vší své moudrosti Boha nezná, a tak mu chybí také poznání sebe sama.
Co dělat? Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že muži a ženy nemohou sami dělat nic. Avšak dobrá zpráva křesťanského učení je ta, že i když my nemůžeme dělat nic, Bůh přesto již něco učinil. Učinil to, co bylo potřebí udělat. Navázal s námi rozhovor. Můžeme to vyjádřit ještě jinak.
Kromě všeobecného - byť omezeného - zjevení sebe v přírodě poskytl Bůh zvláštní zjevení, které bylo určené k tomu, aby vedlo ty, kteří Boha nepoznali a poznat nechtěli, k takovému poznání Boha, jež by jim umožnilo spasení. Toto zvláštní zjevení má trojí rozměr. Nejdříve je to vykoupení v dějinách. To se soustřeďuje na dílo Pána Ježíše Krista. On zemřel na místě hříšníků a vstal z mrtvých na důkaz toho, že jsou Bohem ospravedlněni. Potom je tu zjevení v psané podobě. Tím je Bible. Bůh poskytl srozumitelné záznamy o tom, co učinil pro naše vykoupení. A posléze
Duch Svatý přibližuje tyto pravdy myslím a srdcím jednotlivců. V důsledku toho je člověk znovuzrozen, přijímá Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele a je zmocňován jej věrně následovat až do konce života.
Je ovšem zřejmé, že v tomto zvláštním třístupňovém zjevení zaujímá Bible nesmírně důležité místo. v Bibli samotné se dozvídáme o Božím vykoupení hříšníků v Kristu; prostřednictvím Bible promlouvá Duch Svatý k jednotlivcům. Proto, jak říká Kalvín, "naše moudrost by se neměla
vyznačovat ničím jiným než ochotou přijmout s pokornou učenlivostí - a přinejmenším bez nalezení chyby - všechno, čemu Svatá Písma učí
".
Bez Písem směřuje naše domnělá moudrost k pošetilosti. S Písmy a pod vedením Ducha Svatého se před námi otevírají nové možnosti. Jsme schopni se dozvídat, kdo Bůh je, co pro nás učinil, i to, jaká má být naše odpověď - jak smíme žít ve společenství s Ním. V.S.

Odp:

A máme zde druhou část Božího sebezjevení. Mohli bychom ji nazvat vnitřní zjevení, nebo alespoň vnitřní schopnost zjevení přijmout. Žádný člověk ve svém přirozeném stavu ve skutečnosti nedochází k poznání Boha v plném biblickém smyslu. Avšak každému byla dána schopnost přijmout zjevení z přírody. Pavel mluví o této schopnosti, když říká, že "to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné" (Římanům 1,19)

Dejme tomu, že jedete autem a přiblížíte se ke značce, která říká: "Objížďka - odbočte vlevo." Ale vy na ni nedbáte a pokračujete dál. Náhodou se tam objeví policista, který vás pak zastaví a začíná vypisovat lístek na blokovou pokutu. Jakou byste asi našli výmluvu? Můžete namítnout, že jste značku přehlédli. To ale situaci nemění. Pokud řídíte, pak odpovědnost za to, že dopravní značku nepřehlédnete a uposlechnete, leží na vás. Zodpovídáte i za to, když se bez ohledu na značku další riskantní jízdou zřítíte ze srázu a těžce ublížíte sobě i spolucestujícím.

Pavel říká, že - zaprvé - je tu značka. Je to zjevení Boha v přírodě. Zadruhé - máte oči, orgán, který vám zprostředkovává informace, které jsou napsané na ceduli - objížďka,odbočte vlevo. Jestliže se dobrovolně rozhodnete značku ignorovat a tak přivolávat katastrofu, je to pak vaše vlastní vina. Ve skutečnosti Boží rozsudek (podobný jako verdikt onoho policisty) přichází ne proto, že jste Boha neznali nebo jej nemohli poznat, ale proto, že i když jste o Bohu věděli, přesto jste jej jako Boha odmítli uznat. Pavel píše: "....nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni" (Římanům 1,20-21)
Pavel netvrdí, že v přírodě je o Bohu dostatek důkazů k tomu, aby o něm mohl být informován jen vědec, cílevědomě pronikající do přírodních tajemství. Neupozorňuje, že znamení je pouze ukryté a daří se nám ho najít jen v případě, když se pozorně díváme. Pavel říká, že jde o znamení přístupné a zřetelné. Je to jako velká informační tabule. Jako reklama na dálnici, v noci osvícená. Nikdo - ať je jakkoli slabomyslný,málo študovaný nebo nevýznamný,chudý - se nemůže vymlouvat, že ji přehlédl. Jediná květinka poskytuje dostatek důkazů, aby dítě i vědec dospěli k stejnému závěru - uctívání Boha. Strom, oblázek, zrníčko písku i otisk prstu - poskytují dost důkazů, abychom začali Boha oslavovat a děkovat mu. To je cesta k poznání. Ale lidé to nečiní. Na místo Boha staví přírodu nebo její části a zjišťují, že jejich mysl se ocitá ve tmě.
Kalvín dochází k tomuto závěru: "I když se nám však nedostává přirozené schopnosti dobrat se čistého a jasného poznání Boha, přece jsou všechny naše výmluvy vyloučeny, protože tupost je v nás, aniž by nás samotné svědomí jak z podlosti, tak z nevděčnosti vždy usvědčovalo."

Odmítnutí Boha

Slovy o podlosti a nevděčnosti nás Kalvín přivádí k druhému bodu Pavlovy argumentace v listu Římanům: ke skutečnosti, že všichni odmítli Boha i přes to, že se Bůh sám v přírodě zjevil. Když ale tuto myšlenku Pavel v dopisu rozvádí, "Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil" , ukazuje zároveň na povahu našeho odmítnutí a vysvětluje, proč k němu došlo.
Klíč k tomuto všeobecnému odmítnutí Boha se nachází ve slovním spojení "kteří svou nepravostí potlačují pravdu". Slovo "potlačují" je pokusem vystihnout smysl řeckého slovesa katechein, jež znamená "držet", "pevně držet", "udržovat", "brát", "zadržovat" , "omezovat" nebo "potlačit". V kladném smyslu se tohoto pojmu užívá ve významu držet se všeho dobrého. Pavel vyzývá: "Držte se slova života" (Fp 2,16). V záporném významu se tohoto slovesa užívá ve významu - "neprávem něco potlačovat" nebo "omezovat". Tak novější (anglické) překlady Bible hovoří v Ř 1,18 o těch, kteří "potlačují pravdu svou nepravostí" (NIV), "potlačují pravdu v nespravedlnosti" (NASB) a "drží pravdu uvězněnou ve své nepravosti" (JB). Nová anglická Bible (NEB) říká, že takoví lidé "dusí" pravdu. Toto je tedy podstata problému. Boží hněv se zjevuje z nebe proti lidem ne proto, že jednoduše a snad z nepozornosti přehlížejí pravdu, ale spíš proto, že záměrně a zlomyslně potlačují vše, co hluboce ve svých srdcích o Bohu znají.
R.C.Sproul nazval tento argument "jádrem Pavlovy psychologie ateismu" a poukázal na to, že právě zde tkví lidská vina. Všem lidem bylo dáno dostatečné poznání, aby je přimělo odvrátit se od sebe samých a od svých vlastních životních cest k Bohu, a tak jej alespoň začít hledat. Ale toto poznání, jako velký pramen, bylo potlačeno. Nyní hrozí, že pramen prudce vytryskne a smete názory a životní styl toho, kdo jej potlačil. Z této jasné obavy člověk poznání Boha ještě více tlumí a potlačuje pravdu.¨
Proč si takto počínáme? Je-li pravda to, co jsme si ukázali v poslední kapitole, že poznání Boha vede k našemu nejvyššímu dobru, a platí-li zároveň - jak jsme si právě řekli - že začátek tohoto poznání již pro nás existuje nyní, proč je tedy potlačujeme? Neměli bychom tuto pravdu - místo abychom se jí snažili zbavit - naopak vděčně přijmout? Jsou lidé v tomto ohledu skutečně tak nerozumní? Nebo je Pavlův pohled chybný?
Pavel se nemýlí. Lidé skutečně pravdu potlačují. Důvod, proč to činí, je ten, že nemají rádi pravdu o Bohu. Nesnášejí pravdu, k níž je Bůh přivádí.
Všimněte si, že Pavel začíná tyto verše v listu Římanům zmínkou o Božím hněvu, který se zjevuje z nebe proti každé "bezbožnosti a nepravosti lidí". Termín bezbožnost má mnoho významů. Zde jeho význam nespočívá ani tolik v tom, že se lidé nepodobají Bohu (i když to je pravda), nýbrž že navíc stojí v opozici vůči Bohu v jeho božské svatosti. Bůh je svrchovaný, ale lidem se jeho svrchovanost nelíbí. Nechtějí uznat, že tu je Ten, kdo právem vládne. Bůh je svatý, ale lidem se nezamlouvá jeho svatost. Boží svatost nám totiž nepříjemně připomíná naši vlastní hříšnost. Bůh je vševědoucí, ale ne vždy se nám jeho moudrost líbí a hodí. Nezamlouvá se nám takový Bůh, který vidí do tmavých zákoutí našich srdcí a který nás důvěrně zná. Téměř vše, co lze vědět o Bohu, se přirozenému člověku tak či onak příčí. Potlačuje proto důkaz, který by jej vedl ve směru pravého poznání Boha.
Druhé slovo je "nepravost". Vše o Bohu je přirozenému člověku nepříjemné, přičemž rozhodující příčinou jeho odporu je Boží spravedlnost. Bůh je svatý, kdežto lidé jsou "příliš světští". Jsou nespravedliví a mají rádi svou nespravedlnost. Z toho důvodu si nepřejí poznat Boha, který by na ně kladl závazné morální požadavky. Znát jej by si vyžadovalo hlubokou změnu v životě člověka. Jinými slovy: příčiny odmítání Boha musíme hledat spíše v rovině morální než intelektuální. V.S.

Ten nejméně fundovaný

Nepoznaný Bůh

Téměř všechna moudrost, která při nás je, totiž pravá a zdravá moudrost, se skládá ze dvou částí: z poznání Boha a nás samých. Tato slova z úvodního odstavce Instituce křesťanského náboženství Jan Kalvína poukazují na myšlenku, k níž nás přivedla předcházející kapitola, ale zároveň otvírají nový problém. Pokud je pravda, že moudrost se skládá z "poznání Boha a nás samých", pak nám okamžitě přichází na mysl otázka: "Ale kdo má takové poznání? Kdo skutečně zná Boha nebo sebe?" Jsme-li upřímní, musíme si přiznat, že pokud jsme ponecháni sami sobě a svým vlastním schopnostem, pak jediná možná odpověď zní: "Nikdo!" Ani jeden z nás nezná doopravdy Boha, je-li ponechán sám sobě. A neznáme dost dobře ani sebe.
Kde je chyba? Je zřejmé, že neznáme sami sebe, protože se nám nepodařilo dříve poznat Boha. Proč ale neznáme Boha? Je nepoznatelný? Je chyba v něm, nebo v nás? Pochopitelně raději připisujeme vinu Bohu. Ale dřív, než učiníme tento ukvapený závěr, měli bychom vědět, co to obnáší. Jestliže je chyba v nás, i když tato pravda sama o sobě může být nepříjemná, dá se alespoň napravit, protože Bůh dokáže všechno - může pomoci. Na druhé straně, pokud je chyba na Boží straně (nebo jak bychom možná raději řekli - pokud je chyba v samotné podstatě věcí), pak se nedá dělat vůbec nic. Klíč k poznání nám bude nutně chybět a život přestává mít smysl.
Se zajímavou myšlenkou přichází Os Guiness ve své knize Prach smrti (The Dust of Death), když popisuje jednu scénku komedie hranou německým komikem Karlem Vallentinem. Tento herec přichází rutinně na jeviště osvětlené jen jedním malým proužkem světla.

Znovu a znovu obchází tento malý kruh s utrápeným obličejem. Něco hledá. Po chvíli ho potká policista a ptá se ho, co ztratil. "Ztratil jsem klíč od svého domu," odpovídá Vallentin. Policista mu pomáhá hledat, ale pátrání nakonec dopadne bezvýsledně.
"Jste si jist, že jste ho ztratil zde?" zeptá se policista.
"To ne!" říká Vallentin a ukazuje k temnému koutu. "Bylo to támhle!"
"Tak proč hledáte tady?"
"Tam není světlo," odpovídá komik.

Jestliže žádný Bůh není, anebo pokud nějaký Bůh sice je, ale skutečnost, že se ho člověku nedaří poznat, je Boží chybou, pak se všechno lidské úsilí hledat a najít("poznat"), podobá hledání zmíněného komika: tam, kde by bylo třeba hledat, není světlo; a tam, kde je světlo, nemá smysl hledat. Je však toto náš případ? Bible prohlašuje, že problém není na Boží straně, ale v nás. Proto je tento problém řešitelný. Je řešitelný, neboť Bůh může podniknout, a vlastně již podnikl, kroky k tomu, aby se zjevil. Tím nám poskytl chybějící klíč k poznání.

Povědomí o Bohu

Začněme problémem, který jsme již naznačili: člověk, který nezná Boha - třebaže nám to může připadat velice zvláštní - jej přece jen částečně zná, a přesto tu znalost v sobě potlačuje.
Zde se musíme vrátit k rozdílu mezi "povědomím" o Bohu a skutečným "poznáním Boha". Poznat Boha znamená rozpoznat naši hlubokou duchovní nouzi a Boží laskavou péči o nás v této nouzi a pak začít důvěřovat Bohu a ctít jej. Povědomí o Bohu je pouze jakési tušení, že nějaký Bůh existuje a že si zaslouží, aby ho člověk poslouchal a uctíval. Lidé od své přirozenosti Boha neznají, neposlouchají a nectí. Mají však o něm povědomí.
To nás přivádí k některým z nejdůležitějších výroků, jaké kdy byly zaznamenány pro dobro lidstva - z dopisu apoštola Pavla nově založenému sboru v Římě. Obsahují apoštolovu první tezi v tomto jeho největším výkladu křesťanského učení.

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. (Římanům 1, 18- 23)

Zde vidíme tři důležité myšlenky. Ta první - Boží hněv je namířen proti přirozenému člověku. Druhá - člověk tvrdošíjně odmítá Boha. A třetí - k tomuto odmítnutí došlo i přesto, že každý člověk měl přirozené povědomí o Bohu.

Dvojí zjevení

Právě zmíněný třetí bod, přirozené povědomí o Bohu, které má každý člověk, je tím místem, odkud musíme začít. Zde totiž vidíme, že i když nikdo sám od sebe, od své přirozenosti nezná Boha, přece to, že se nám jej nedaří poznávat, není Boží chyba. Bůh nám dal dvojí zjevení sebe samého a nám všem se tohoto zjevení dostává.
To první je zjevení Boha v přírodě. Pavlův argument by se dal opsat asi tak, že vše, co přirozený člověk o Bohu může vědět, je zjeveno v přírodě. Musíme ovšem uznat, že jde o poznání omezené. Pavel to vymezuje jen jako dvě skutečnosti: Boží věčná moc a jeho božství. Ale i když je takové poznání omezené, stačí na to, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že od něj nedokáže postoupit dále k plnému hledání Boha. Slovní spojení "věčná moc" by se současným jazykem dalo zjednodušit na slovo vyvýšenost; a "božství" by se dalo změnit na "bytí". Pavel tedy říká, že v přírodě je dostatečný a zcela přesvědčivý důkaz o Nejvyšší bytosti. Bůh existuje a lidé to vědí. To je základem Pavlovy argumentace. Když lidé následně odmítají Boha uznávat a ctít ho, jak je to běžné, chyba není v nedostatku důkazů, nýbrž v jejich nesmyslném a jednoznačném rozhodnutí: nepoznat ho.
I Starý zákon mluví o přesvědčivém zjevení Boha v přírodě: "Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě" (Žalm 19,2-5). Smysl je ten, že zjevení Boha v přírodě stačí k tomu, aby každého přesvědčilo o Boží existenci a moci, jestliže to jednotlivec je ochoten připustit.V.S.

Odp:

Dnes nemáme silnou církev ani mnoho silných křesťanů. Při hledání příčiny můžeme zjistit, že je to způsobeno kritickým nedostatkem zdravého duchovního poznání. Proč je církev slabá? Proč jsou slabí jednotliví křesťané? Proto, že dovolili, aby se jejich mysl přizpůsobila "duchu tohoto věku" s jeho mechanistickým, bezbožným myšlením. Zapoměli, jaký je Bůh a co slibuje učinit pro ty, kteří mu důvěřují. Požádejte průměrného křesťana, aby hovořil o Bohu. Když od něj konečně dostanete odpověď, zjistíte, že jeho bůh je malým bohem kolísajícíh citů. Je bohem, který by rád zachránil svět, ale nedokáže to. Rád by krotil zlo, ale je to nějak nad jeho síly. Takže je v důchodu a pracuje již pouze na poloviční úvazek; je sice ochoten jako vlídný dědeček udílet dobré rady, ale jinak většinou nechává své děti, aby se v tomto nebezpečném světě o sebe postaraly samy.
Takovýto Bůh není Bohem Bible. Ti, kteří svého Boha znají, chápou omyl takového myšlení a jednají podle toho. Bůh Bible není slabý, je silný. Je všemohoucí. Nic se neděje bez jeho dovolení nebo nezávisle na jeho úmyslech - ani zlo ne. Nic jej nerozruší ani neuvede do rozpaků. Jeho záměry se vždy uskuteční. Proto ti, kdo jej správně znají, jednají statečně, ujištěni, že Bůh je s nimi, aby uskutečnil své vlastní záměry v jejich životech.
Potřebujeme nějaký příklad? Nemůžeme najít lepší než příklad proroka Daniele. Daniel a jeho přátelé byli bohabojní muži, kteří museli žít v bezbožném prostředí starověkého Babylona. Byli otroky, dobrými otroky. Sloužili na kráslovském dvoře. Obtížnost jejich postavení se vystupňovala, když nebyli ochotni poslechnout nic, co odporovalo přikázáním pravého Boha, jehož znali a ctili. Když byla postavena Nebukadnesarova velká socha a vydán rozkaz, aby všichni padli na zem a klaněli se jí, Daniel a jeho přátelé to odmítli. V jiném případě když po třicet dnů bylo přísně zakázáno obracet se v modlitbě na kohokoli jiného než na krále Darjaveše (Daria), Daniel si počínal jako vždy: modlil se před otevřeným oknem třikrát denně k Bohu.
Co se to stalo těmto mužům? Zbláznili se snad, když nemysleli na důsledky? Mysleli si, že jejich neochota přizpůsobit se projde bez povšimnutí? Vůbec ne. Znali důsledky, ale znali i Boha. Dokázali být silní a důvěřovat Bohu, který má pro ně připravenou cestu, ať už znamená záchranu nebo zničení ve lví jámě či v peci. Tito muži řekli: "Jestliže náš Bůh, kterého my ctíme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi dal udělat, se nepokloníme" (Daniel 3,17-18).
Obrazem slabého boha jsou slabí věřící: takový bůh si ani nezaslouží, aby byl uctíván. Naproti tomu silný Bůh, Bůh Bible, je zdrojem síly pro ty, kdo jej znají.

Nejvyšší věda

Učme se tedy o Bohu (s velkým B!) a poznávejme Boha v pravém, biblickém slova smyslu. Ježíš nás k tomu povzbudil slovy: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí dušem svým" (Matouš 11,28-29). To je pravá moudrost pro každého. Je to zvláštní povinnost i výsada křesťana.
Co je tou nejvlastnější náplní studia pro člověka, který se stal Božím dítětem? Není to Bůh sám? Je pravda, že existují i jiné užitečné oblasti vzdělání, avšak nejvyšší věda, oblast, která ze všech nejvíc rozšiřuje mysl, je tato: poznávání Boha.
Spurgeon jednou napsal:

Běhěm rozjímání o Bohu dochází k neobyčejnému
zušlechťování mysli. Tento "předmět" je tak rozsáhlý, že
všechny naše myšlenky se ztrácejí v jeho nezměrnosti; a
je tak hluboký, že naše pýcha je pohlcována jeho
nekonečností. Jiné předměty můžeme pochopit a utkat se s
nimi; cítíme v nich určitý druh sebeuspokojení a jdeme
dál s myšlenkou: "Hle, jak jsem moudrý!" Když se však
setkáme s touto vědou všech věd, zjišťujeme, že naše
olovnice nemůže změřit její hloubku a že náš orlí zrak
nedohlédne její výšky. Odvrátíme se a v tichém pohnutí
zvoláme: "Jsem jenom včerejší a nic nevím". ...
Ale přestože tento předmět mysl pokořuje, zároveň ji
dále rozvíjí. Nic tolik nerozšíří intelekt, nic tolik
nezvelebí celou duši člověka jako zbožné, upřímné a
vytrvalé zkoumání tohoto velikého "předmětu" - Boha.

Každý křesťan by měl jít s důvěrou za tímto cílem. Bůh slíbil, že ti, kdo jej hledají, ho naleznou. A těm, kteří tlučou, bude otevřeno.
V.S.

Ten nejméně fundovaný

Proč poznávat Boha?

"Ale počkejte chvíli", mohl by někdo namítnout. "Připadá mi to všechno nějak komplikované. Je to na mě až příliš složité. Pokud vy rozumíte slovu poznání tímto způsobem, nechci s tím mít nic společného. Uveďte mi alespoň jeden opravdový důvod, proč bych si s tím měl dělat starosti". Ta námitka je správná, ale existuje na ni také přiměřená odpověď. (A hned několik.)
Zaprvé, poznání Boha je důležité, neboť jedině skrze ně může jednotlivec dosáhnout stavu, který Bible nazývá věčný život. Ježíš to naznačil, když se modlil. "A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista" (Jan 17,3). Na první pohled ani tohle "přirozenému člověku" nepřipadá natolik závažné, aby zatoužil poznat Boha stůj co stůj. Příčinou je, že mu věčný život chybí a nemůže to pochopit, co postrádá. Je jako člověk, který říká, že dobrá hudba mu nic nedává. Skutečnost, že hudbu nemá rád, ještě neznamená, že hudba je bezcenná, nýbrž pouze to, že ji nedokáže dost ocenit. Tak i ti, kdo si neváží Boží nabídky života, naznačují, že nemají schopnost pochopit a docenit, co postrádají. Bible říká: "Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem"(1 Korintským 2,14). Možná by se takovému člověku dalo pomoci, kdybychom mu připoměli, že zaslíbení věčného života je také předpokladem žít plný život jako pravá lidská bytost. To je sice pravda, ale také platí, že věčný život znamená ještě něco víc: být obživen nejen v novém, nýbrž i ve věčném slova smyslu. Na to právě myslel Ježíš, když řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, nezemře navěky"(Jan 11,25-26).
Zadruhé, poznání Boha je důležité, protože jak jsme již zmínili, zahrnuje také poznání nás samých. Dnešní doba je dobou psychiatrů a psychologů. Lidé utrácejí miliardy dolarů ročně ve snaze pochopit sami sebe. Chtějí porozumět sami sobě, své "psyché". Psychologie je jistě potřebná, zejména křesťanská. Ale sama o sobě je koneckonců nedostatečná, jestliže jednotlivce nepřivádí k poznání Boha, neboť jedině na základě tohoto poznání mohou lidé posoudit hodnoty a nezdary svého vlastního života.
Sebepoznání prostřednictvím poznání Boha je na jedné straně zahanbující. Nejsme Bůh ani mu nejsme podobni. On je dobrý, my ne. On je moudrý, my pošetilí. On je silný, my slabí. On je milující a laskavý, my jsme naplněni nenávistí a sobeckou přetvářkou. Proto v takovém okamžiku poznání vidíme sebe jako Izajáš: "Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů"(Izajáš 6,5). Nebo jako Petr: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný"(Lukáš 4,Cool. Na druhé straně je takové poznání sebe sama uklidňující. Neboť i přesto, čím jsme se stali, zůstáváme Božím stvořením a Bůh nás miluje. Nikdy nebyla lidem dána větší důstojnost než ta, kterou jim dává Bible.
Zatřetí, poznání Boha nám také umožňuje poznání tohoto světa: jeho dobra i zla, jeho minulosti i budoucnosti, jeho cíle i blížícího se Božího soudu. V určitém ohledu tu jde o rozvinutí předchozí myšlenky. Jestliže nám poznání Boha umožňuje poznání nás samých, pak nám také nevyhnutelně dává poznat svět, neboť svět se většinou skládá z jedinců, kteří spoluvytvářejí jeho obraz. Na druhé straně svět stojí ve zvláštním vztahu k Bohu: je hříšný a vzpurný, ale je také důležitým prostředkem k uskutečňování Božích záměrů. Svět je zmatené místo až do okamžiku, kdy poznáme Boha, který ho stvořil. Od něj se dozvíme, proč jej učinil a jaké má s ním záměry.
Začtvrté je poznání Boha důležité proto, že představuje jedinou cestu k osobní svatosti. To je cíl, který není přirozenou součástí našeho života. Naše problémy nepramení pouze ze skutečnosti, že neznáme Boha, nýbrž i z faktu, že jsme hříšní. Nechceme dobro. Občas je dokonce nenávidíme, i když slouží k našemu užitku.
Poznání Boha vede ke svatosti. Znát Boha takového, jaký je, znamená milovat ho takového, jaký je, a mít touhu se mu podobat. Toto je také zvěst jednoho z nejdůležitějších veršů Bible o poznání Boha. Jeremjáš, dávný prorok Izraele, v něm napsal: "Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův"(Jeremjáš 9,22-23). Jeremjáš také psal o dni, kdy lidé, kteří Boha neznají, jej skutečně poznají. "Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ,Poznávejte Hospodina!´ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat"(Jeremjáš 31,34)
A nakonec: poznání Boha je důležité proto, že pouze prostřednictvím tohoto poznání se církev, se všemi, kdo ji tvoří, může stát silnou. My sami v sobě jsme slabí, ale jak napsal prorok Daniel, "ti, kteří se znají ke svému Bohu, zůstanou pevní a budou podle toho jednat"(Daniel 11,32). V.S.

Obrázek uživatele Šriber

Vlasta

EVOLUČNÍ PROCES TAK, JAK JEJ ZNÁME JE POUZE CHYBNÝM VYSVĚTLENÍM TOHO, CO POZORUJEME A ZKOUMÁME.

Tvrdí "ten nejméně fundovaný"...

To, co vidíme je důsledkem Boží moci, kterou máme zaznamenanou v Bibli.

Kdepak, je to důsledek Yogg-Sogtothovi moci zaznamenané v Necronomiconu...

Proto Vám všem přeji, aby Jste takovou chybu neudělali a nechali se Bohem přesvědčit, že On Vám nikdy nebude lhát, protože ani nemůže, neboť z Něho vychází Pravda.

Tenhle přístup má jednu podstatnou vadu - automaticky předpokládá, že Bůh existuje. Ale co když neexistuje ?

Určitě se ani mě nepodaří všechno říci tak, jak by to mělo být, ale doufám, že to budu moci napravit pokud se tak stane.

Není, co napravovat...

Základem třetího přístupu je přesvědčení, že existuje Bůh, který všechno stvořil a který sám dává svému stvoření význam.

Tím selhává i tento přístup...

"Co jste zač?", zeptal se Erich postavy zahalené tmou.
"Říkají mi Šriber", zněla odpověď.

Ten nejméně fundovaný

Z předchozího příspěvku jsem skončil na tom, jestli existuje třetí cesta k poznání Boha.
V tomto bodě vystupuje křesťanství se svým tvrzením, že třetí cesta existuje a že obstojí přesně v bodech, kde ostatní přístupy selhávají. Základem třetího přístupu je přesvědčení, že existuje Bůh, který všechno stvořil a který sám dává svému stvoření význam. A navíc jej můžeme poznávat. To je možnost, která přináší povzbuzení a uspokojení. Povzbuzující je proto, že je tu obsažena možnost kontaktu mezi jednotlivcem a Bohem, ať se jednotlivec jeví sám sobě nebo v očích druhých jakkoli bezvýznamný. Uspokojující je pak z toho důvodu, že jde o poznání nikoli nějaké myšlenky nebo věci, nýbrž nejvyšší osobní Bytosti. Navíc i proto, že vyúsťuje v hlubokou změnu jednání.
Tyto skutečnosti má na mysli biblický text, když říká: "Počátek poznání je bázeň před Hospodinem" (Přísloví 1,7). Anebo "Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost" (Přísloví 9,10). Zde si však musíme ujasnit, co máme na mysli, když mluvíme o "poznání Boha", protože slovo - poznat - dnes často užíváme způsobem, který nevystihuje přiměřeně to, co se tím míní v Bibli. Běžně slovesa - poznat - používáme například k vyjádření něčeho, co si "uvědomujeme". V tomto smyslu říkáme, že víme, kde někdo bydlí, nebo že víme, co se kde ve světě děje. Je to sice také určitý druh poznání, ale osobně se nás netýká. Má malý vliv na náš život. Třeba velmi dobře víme, kde jsou na světě války, nebo různá povstání, ale nejsme tam, my nejsme jedněmi z těch lidí, kteří za něco bojují, my osobně to neprožíváme, jen to vidíme v televizi, nebo v počítači. Může nás děsit to, co vidíme, ale pak se z toho vyspíme a žijeme dál, kdežto ten, který trpí válkou, musí druhý den, když přežije, znovu bojovat o svůj život. Prožívá tedy něco úplně jiného než my. Takto si ovšem Bible poznání Boha nepředstavuje.
Jindy užíváme sloveso - poznat - nebo - vědět - ve významu "vědět o" něčem nebo o někom. Jedná se o znalost na základě popisu. Můžeme například povědět, že známe New York nebo Londýn či Moskvu. Tím máme na mysli, že jsme v těch městech už byli a máme uloženo v paměti, jak jsou v tom konkrétním městě rozložené různé pamětihodnosti, ulice, obchodní domy, divadla, hřbitovy, autobusová a vlaková nádraží, stanice metra, kostely, chrámy, atd. Kdyby nás někdo do toho města poslal a řekl by nám, potřebuji aby jsi donesl dopis tam a tam, tak bychom mu mohli vyhovět, protože bychom věděli, kam přesně máme zajít. Své vědomosti o tom městě jsme mohli získat tím, že jsme v něm skutečně žili. Ale je také možné, že jsme své znalosti získali čtením knih. V náboženské oblasti by se tento typ poznání dal vztáhnout na teologii, která, ačkoli je důležitá, není celým náboženstvím ani jeho jádrem. Bible nám říká o Bohu jistě mnohé, co bychom měli znát. (Vlastně i mnohé z toho, o čem se dál v této knize píše, ukazuje na potřebnost takových znalostí.) Ale to nestačí. Dokonce i největší teologové mohou být zmateni a život jim může připadat nesmyslný.
Pravé poznání Boha je také víc než jen - poznání pomocí zkušenosti -. Ukažme si to na již zmíněném příkladu. Bylo by jistě možné, aby někdo, kdo v nějakém konkrétním městě žil, pověděl: "Ale moje znalost není vyčtena z knížek. Skutečně jsem tam bydlel. Chodil jsem po ulicích, nakupoval v obchodních domech, navštěvoval divadla. To město jsem poznal na vlastní kůži. Opravdu je znám".
Na toto bychom museli odpovědět, že poznání, o němž se tu mluví, představuje oproti tomu, o čem jsme dosud hovořili, jistě výrazný krok vpřed. Přesto se ještě nejedná o plné poznání v křesťanském pojetí.
Dejme tomu, že by si nějaký člověk za chládku letního večera vyšel do volné přírody osvětlené pouze svitem hvězd, upřeně by se zahleděl vzhůru na třpytící se oblohu a vracel by se s tvrzením, že na tom místě dospěl k poznání Boha. Co takovému člověku řekneme? Křesťan nemusí popírat hodnotu této zkušenosti. Je to určitě bohatší poznání než pouhé tušení či povědomí o Bohu - volně řečené konstatování "Bůh existuje" - nebo pouhá znalost o něm "Bůh je mocný a je Stvořitel všeho, co vidíme a známe". A přesto křesťan trvá na tom, že ani tento poslední uvedený příklad ještě nedosahuje toho, co má Bible na mysli, když hovoří o pravém poznání. Neboť když Bible hovoří o poznání Boha, znamená to být Bohem obživen v novém slova smyslu (být "znovuzrozen"), znamená to rozmlouvat s Bohem (takže se stává víc než jen nějakým "Cosi", které zůstává vzdálené) a zároveň být při tom hluboce proměňován.
To vše nás přivádí, krok za krokem, k lepšímu pochopení slova - poznání -. Ale je potřebí ještě jedno vymezení. Podle Bible, i když dáme slovu poznat co nejsprávnější možný význam, poznání Boha stále ještě není jenom poznání Boha, neboť toto poznání nikdy není poznání Boha osamoceně . Je to vždy poznání Boha v jeho vztahu k nám. Z toho důvodu k poznání Boha podle Písma dochází jen tam, kde poznáváme také sami sebe v naší hluboké duchovní nouzi a kde potom přijímáme Boží milost jako pomoc pro tuto svou nouzi prostřednictvím Kristova díla a Božího Ducha, který nám je přiblíží. Poznání Boha se uskutečňuje v kontextu křesťanské zbožnosti, uctívání a důvěřivé odevzdanosti. Bible nás dále učí, že k poznání Boha dochází ne toliko proto, že usilovně hledáme Boha - protože to nečiníme -ale protože Bůh se nám dává poznat v Kristu a v Písmech.
J.I. Packer o tomto poznání píše: "Poznání Boha znamená v prvé řadě naslouchat Božímu slovu a přijmout je - jak je Duch Svatý vykládá - do naší osobní situace. Dále to znamená vzít vážně Boží přirozenost a charakter, jak to zjevuje jeho slovo a skutky. Současně to znamená přijmout Boží pozvání a činit to, co On přikazuje, a také opětovně poznávat lásku, kterou prokázal (a radovat se z ní), když se k člověku takto přiblížil a přitáhl jej do svého božského společenství". V.S.

Customize This